kon) Je-li nutno zřídit věcné břemeno pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě [$ 108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 1976, $ 170 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 ], je nutno volit takové řešení, které je na jedné stra- ně co možná nešetrnějším zásahem do vlastnického práva k pozemku zatěžované- mu věcným břemenem, které však na druhé straně neznamená zcela zjevně nepři- měřené náklady pro navrhovatele věcného břemene. 9 S účinností 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. 1582
kon) Je-li nutno zřídit věcné břemeno pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě [$ 108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona z roku 1976, $ 170 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 ], je nutno volit takové řešení, které je na jedné stra- ně co možná nešetrnějším zásahem do vlastnického práva k pozemku zatěžované- mu věcným břemenem, které však na druhé straně neznamená zcela zjevně nepři- měřené náklady pro navrhovatele věcného břemene. 9 S účinností 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. 1582
C.) V úvodu Nejvyšší správní soud pova- žuje za žádoucí poukázat na ústavně vymeze- ný prostor, ve kterém se státní orgány mohou při úvaze o vyvlastnění pohybovat. Dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Rubem takto defi- novaného absolutního subjektivního práva jsou pak i závazky z vlastnického práva vyplý- vající. ČI. 11 odst. 3 Listiny totiž mimo stano- 539 1582 ví, že vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zá- konem chráněnými obecnými zájmy. Vyvlast- nění nebo nucené omezení vlastnického prá- va je pak dle odst. 4 citovaného ustanovení možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Již z těchto základních ústavně normova- ných zásad je patrné, že vyvlastnění je institu- tem ultima ratio, přicházejícím v úvahu jen tehdy, pokud není jiného východiska. Ome- zení vlastnického práva pak má vždy před- nost před úplným vyvlastněním vlastnického práva. Nesouhlasný postoj osoby, jejíž vlastnické právo má být omezením či úplným vyvlastně- ním dotčeno, nikdy nemůže být bez právní relevance. Pokud však objektivně není mož- né najít jiné vhodné řešení a dotyčný vlastník přesto stále setrvává na svém odmítavém po- stoji, nezbývá, než aby čelil zásadě uvedené v již zmíněném čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnické právo zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Obecným zájmem pak beze sporu je mimo jiné i zájem zcela konkrétních osob na přístup k jejich nemovitosti. Výše zmíněné Listinou vymezené zásady jsou pak promítnuty do předpisů nižší právní síly - v daném případě a v době vydání žalo- bou napadeného rozhodnutí do příslušných ustanovení stavebního zákona z roku 1976. C.. Nejvyšší správní soud se nemohl zto- tožnit ani se závěrem krajského soudu, že by rozhodnutí správních orgánů v dané věci by- la nepřezkoumatelná pro nedostatek důvo- dů. Krajský soud správním orgánům vytýká, že se nedostatečně zabývaly k vlastnickým právům žalobců šetrnějším alternativním ře- šením, přičemž nezhodnotily nákladnost pří- padného uvedení alternativní cesty do patřič- ného stavu a nezdůvodnily svůj závěr, proč je toto alternativní řešení v rozporu s cíly a zá- měry platného územního plánu. K tomu Nej- vyšší správní soud uvádí, že již stavební úřad V prvostupňovém rozhodnutí s odkazem na jednoznačná stanoviska obce Samotišky, kte- 540 rá jsou součástí správního spisu, zřetelně konstatoval, že alternativní cesta přes poze- mek parc. č. 336 je neudržovaná a při špat- ném počasí a v zimním období neprůjezdná polní cesta v památkově chráněné oblasti, která je zcela nevhodná pro nutný obslužný provoz a po níž větší vozidla (popeláři, fekál- ní vůz apod.) pro omezený manipulační pro- stor vůbec neprojedou, a že obec Samotišky na vybudovaní řádné příjezdové komunikace na této trase nemá finanční prostředky a ani takovou akci neplánuje. Zároveň stavební úřad opět s odkazem na stanovisko obce uve- dl, že naopak příjezdová cesta k pozemkům a stavbám osob zúčastněných na řízení, na níž měla být zřízena předmětná věcná bře- mena, je v územním plánu obce na pozemku parc. č. 368 v k. ú. Samotíšky vyznačena a při tvorbě územního plánu k ní nebyly vzneseny připomínky. Dále poukázal na územní roz- hodnutí ze dne 18. 10. 1989, jímž bylo povo- leno umístění staveb dvou rodinných domů osob zúčastněných na řízení, které počítalo s vybudováním příjezdové cesty k těmto do- mům přes pozemek parc. č. 368 v délce cca 80 m, z čehož vyplývá, že se muselo jednat o cestu navrhovanou osobami zúčastněnými na řízení, nikoliv o cestu navrhovanou žalobci. Žalovaný v žalobou napadeném rozhod- nutí přisvědčil uvedeným závěrům stavební- ho úřadu a znovu zdůraznil, že způsob komu- nikačního napojení rodinných domů i území a staveb (odpovídající variantě navrhované osobami zúčastněnými na řízení) byl mimo ji- né i s ohledem na vydaná územní rozhodnutí posuzován zpracovatelem územně plánovací dokumentace a po té logicky pojat do územ- ního plánu obce Samotišky jako součást ko- munikační sítě obce. Přijetím alternativního návrhu žalobců by došlo k zaslepení a zrušení územním plánem uvažované komunikace a k zásadní přeměně a rozšíření komunikač- ního systému v této časti obce. Žalobci navr- hované řešení je tedy v rozporu se záměry schválenými územním plánem. Žalovaný zno- vu připomněl, že pozemek parc. č. 336, jehož mělo být pro řešení navrhované žalobci vyu- Žito, je účelovou komunikací v majetku obce, která se v zimě neudržuje. Možnost realizace přístupu a příjezdu k rodinným domům osob zúčastněných na řízení způsobem navrhova- ným žalobci tak záleží především na finanč- ních možnostech obce Samotišky. Navrhova- telé věcných břemen nemohli bez řádných záruk obce, že zpevní alternativní komunika- ci, aby odpovídala požadavkům na průjezd těžších vozidel, a že obec bude schopna i v zi- mě zajistit údržbu této komunikace, přijmout jiné řešení, které by bez těchto záruk mohlo vést k úplnému znemožnění jejich přístupu a příjezdu ke stavbám v zimním období. Na- vrhovatelé tedy nutně museli vycházet ze záruk, která jim poskytují příslušná správní rozhodnutí a platný územní plán. Z prvostup- ňového rozhodnutí stavebního úřadu vyplý- vá, že zpevnění části pozemku parc. č. 368 odpovídající věcným břemenům provedou navrhovatelé svým nákladem, podle žalova- ného však nelze navrhovatele nutit, aby svým nákladem upravili a následně udržovali a v zimním období ošetřovali alternativní ve- řejnou komunikaci (parc. č. 336) v rozsahu, který překračuje rámec potřeby pro provoz dvou rodinných domů, jimž navíc dle územ- ního plánu a územního rozhodnutí náleží ji- ný způsob komunikačního napojení. Z těchto důvodů dospěl žalovaný obdobně jako prvo- stupňový stavební úřad k závěru, že zřízení věcných břemen, jak bylo navrhováno osoba- mi zúčastněnými na řízení, je jediným mož- ným a ve svých důsledcích nejmírnějším zá- sahem do vlastnických práv žalobců, a je tedy dán veřejný zájem na tomto omezení vlast- nického práva žalobců. Z uvedeného je tedy zřetelně patrné, že se správní orgány prvního i druhého stupně al- ternativním řešením navrhovaným žalobci důkladně zabývaly, včetně toho, že se vypořá- daly se znaleckým posudkem předloženým žalobci, a uvedly přezkoumatelné důvody, proč považují toto řešení, byť by znamenalo menší zatížení pozemku žalobců věcnými břemeny než původní varianta, za nerealizo- vatelné, přičemž zároveň srozumitelně vy- světlily, že platný územní plán počítá právě s původně navrhovaným komunikačním na- pojením pozemků a staveb osob zúčastně- ných na řízení, a naopak nepočítá s tím, že by se součástí komunikační sítě obce, jež je obcí udržována a zabezpečována, měla stát alter- nativní komunikace, jejíž využití je pro uve- dený účel navrhováno žalobci. Nejvyšší správní soud tedy nemůže aprobovat závěr krajského soudu, že by předmětná rozhodnu- tí správních orgánů trpěla nepřezkoumatel- ností spočívající v nedostatku důvodů, nao- pak shledal argumenty správních orgánů velmi přesvědčivými. Žalobci totiž ani nečinili sporným, že je al- ternativní komunikace, tedy úvozová polní cesta, za špatného počasí a v zimním období nesjízdná a že je v každém případě neprů- jezdná pro větší vozy, jejichž přístup je pro zajištění provozu rodinných domů osob zú- častněných na řízení nezbytný. Tato skuteč- nost vyplývá nejen ze správními orgány cito- vaných jednoznačných vyjádření obce, ale i ze samotného znaleckého posudku předlo- ženého žalobci, který je součástí správního spisu, včetně k němu přiložené fotodoku- mentace. Sám znalec Zdeněk Wildner v závě- rech zmíněného znaleckého posudku uvádí, že doporučuje alternativní variantu navrže- nou žalobci, ovšem za předpokladu provádě- ní odpovídající běžné údržby těchto alterna- tivních komunikací. Tato údržba však, jak vyplývá z výše uvedeného, zajištěna není a obec Samotišky se jasně vyjádřila, že ji ne- hodlá zajišťovat ani v budoucnu. Žalobci se mýlí, pokud se domnívají, že údržba těchto žalobci preferovaných komu- nikací je povinností obce. Z vyjádření Obec- ního úřadu Samotišky, který je příslušným silničním správním úřadem pro místní komu- nikace a veřejné účelové komunikace nachá- zející se na území této obce, vyplývá, že ko- munikace na pozemku parc. č. 336 je sice v majetku obce, obec ji ovšem nepovažuje za místní komunikaci, nýbrž za účelovou komuni- kaci, přičemž tato komunikace se v zimě neu- držuje. Podle $ 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozděj- ších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), rozhoduje právě příslušný silniční správní úřad o zařazení konkrétní ko- munikace mj. do kategorie místních komuni- kací, a to na základě jejího určení, dopravní- 541 1582 ho významu a stavebně technického vybave- ní. Podle $ 6 odst. 1 zákona o pozemních ko- munikacích je místní komunikace veřejně přístupnou komunikací, která slouží převáž- ně místní dopravě na území obce, zatímco ve- řejně přístupná účelová komunikace je dle $ 7 odst. 1 zákona o pozemních komunika- cích komunikace, která slouží ke spojení jed- notlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komuni- kacemi nebo k obhospodařování zeměděl- ských a lesních pozemků. Byť tedy $ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích počítá s tím, že vlastníkem místních komunikací je obec, zatímco vlastníkem účelových komuni- kací je právnická nebo fyzická osoba, ve sku- tečnosti rozhodující pro určení kategorie po- zemní komunikace není primárně osoba jejího vlastníka, ale to, které ze zákonných de- finic jednotlivých kategorií pozemních ko- munikací tato komunikace ve skutečnosti od- povídá, případně, do které z těchto kategorií pozemních komunikací byla v souladu se zá- konem zařazena rozhodnutím silničního správního úřadu. Kromě toho i obec je práv- nickou osobou, zákon o pozemních komuni- kacích tedy nevylučuje, aby ve vlastnictví obce byly nejenom místní komunikace, nýbrž i ve- řejně přístupné účelové komunikace (resp. pozemky, na nichž se tyto komunikace nachá- zejí, pokud tyto komunikace nejsou z hlediska občanského práva samostatnou věcí). Zatímco povinností vlastníka veřejně pří- stupné účelové komunikace (resp. pozemku pod ní) je v zásadě strpět její obecné užívání, tedy žádným způsobem nebránit ostatním uživatelům této komunikace ve výkonu jejich oprávnění používat veřejnou cestu obvyklým způsobem a k obvyklému účelu (k tomu srov. $ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunika- cích a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 6 Ans 2/2007-128, do- stupný na www.nssoud.cz), u místních ko- munikací vyplývají z $ 9 odst. 4 a $ 27 zákona o pozemních komunikacích a z prováděcí vy- hlášky k tomuto zákonu povinnosti jejich vlastníka, tedy obce, o tyto komunikace aktiv- ně pečovat tak, aby byla zajištěna jejich 542 schůdnost a sjízdnost. Ani u místních komu- nikací ovšem tato povinnost neplatí bezvýji- mečně. Pokud má příslušný úsek místní ko- munikace malý dopravní význam, může se obec rozhodnout, že nebude v zimním obdo- bí zajišťovat jeho schůdnost a sjízdnost od- straňováním sněhu a náledí, a v takovém pří- padě postačí, když tento úsek odpovídajícím způsobem označí, přičemž vymezení těchto úseků místních komunikací stanoví obec svým nařízením ($ 27 odst. 6 zákona o po- zemních komunikacích). Povinnost obce Samotišky provádět údrž- bu komunikací navrhovaných žalobci nevy- plývá ani ze zákona o obcích, jak se žalobci mylně domnívají. Jedním z úkolů obce v rám- ci výkonu její samostatné působnosti je jistě pečovat o uspokojování potřeb svých občanů mj. v oblasti dopravy a spojů, jak stanoví $ 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by obec měla povinnost pe- čovat o každou veřejnou cestu na svém území či o každou takovou komunikaci ve svém vlastnictví. Je na obci, aby vzhledem k potře- bám svých občanů i k rozpočtovým prostřed- kům, které má k dispozici, stanovila síť míst- ních komunikací, které budou dostatečným způsobem zajišťovat základní dopravní ob- služnost v obci, přičemž k tomuto účelu má sloužit mj. právě územní plán. Jak již bylo uve- deno, tuto otázku řeší rovněž platný územní plán obce Samotišky, a to ve prospěch varian- ty navrhované osobami zúčastněnými na ří- zení a v neprospěch varianty navrhované ža- lobci. Jak již bylo rovněž konstatováno, žalobci měli možnost uplatnit proti takové- mu dopravnímu řešení v době projednávání návrhu územního plánu připomínky, což ne- učinili. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za dané situace, kdy obec není povinna ani ochotna zajistit nutnou úpravu ani údržbu ža- lobci preferované komunikace, nelze po oso- bách zúčastněných na řízení spravedlivě po- žadovat, aby tak činily samy svým nákladem. Z výše uvedeného je zřejmé, že požadované- mu účelu by komunikace na pozemku parc. č. 336 mohla sloužit jen tehdy, pokud by byl nejen zpevněn její povrch, ale pokud by byla i rozšířena pro průjezd větších vozidel, při- čemž následně by musela být prováděna její údržba, a to zejména v zimním období. I po- kud by obec jako vlastník pozemku souhlasi- la s takovými zásahy ze strany osob zúčastně- ných na řízení a i pokud by mohla být taková úprava uvedené komunikace povolena pří- slušným stavebním úřadem, na což rozhodně nelze na základě dosavadních informací spo- léhat, je zřejmé, rovněž vzhledem k délce ko- munikace, která by takto musela být uprave- na a následně udržována, že by osoby zúčastněné na řízení musely vynaložit nepo- měrně vyšší náklady na takové řešení, než je zpevnění cesty na pozemku parc. č. 368. To- mu by se ostatně ani v případě realizace al- ternativního řešení nevyhnuli, pouze by se týkalo kratšího úseku. Jak již bylo konstatováno, vlastnické prá- vo žalobců k pozemku parc. č. 368 požívá ústavní ochrany, ovšem obdobná úroveň ochrany musí být poskytnuta i vlastnickým právům osob zúčastněných na řízení k jejich pozemkům a stavbám, k čemuž náleží jistě i právo na zajištění přístupu k předmětu je- jich vlastnictví, aby ho mohly vůbec užívat. Po osobách zúčastněných na řízení lze tedy požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na zajištění tohoto přístupu, nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k to- mu, co by takovým spíše hypotetickým řeše- ním mělo být ve prospěch vlastnického práva žalobců získáno, neboť by stejně muselo dojít k zatížení předmětného pozemku žalobců věcnými břemeny, byť v o něco menším roz- sahu. Uvedené platí zvláště za situace, kdy ko- munikace vedoucí přes pozemek parc. č. 368 ve vlastnictví žalobců byla nejen osobami zú- častněnými na řízení, ale i dalšími osobami, dlouhodobě užívána, čemuž odpovídalo i do- savadní umístění oplocení uvnitř pozemku parc. č. 368, a tato situace trvala až do oka- mžiku, než byla tato komunikace zásahem ža- lobců uzavřena. Byť tedy žalovaný nedospěl k jednoznačnému závěru, že by přes poze- mek žalobců ve skutečnosti vedla veřejně pří- stupná účelová komunikace, a že by tudíž osobám zůčastněným na řízení svědčilo oprávnění obecného užívání této komunika- ce (viz výše), byli to v každém případě žalob- ci, kdo uzavřením této cesty zasáhli do pokoj- ného stavu, a přiměli tudíž vlastně osoby zúčastněné na řízení domáhat se zřízení předmětných věcných břemen. Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud neshledal nezbytným, aby správní orgá- ny zjišťovaly přesné vyčíslení nákladů spoje- ných s řešením dopravního spojení navrho- vaného žalobci či aby zjišťovaly, zda by s tímto spíše hypotetickým řešením souhlasil rovněž vlastník dalšího dotčeného pozemku parc. č. 360. Nejvyšší správní soud tedy ke kasační stížnosti žalovaného i JUDr. Jana S. shledal ne- zákonným závěr krajského soudu o tom, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo v uvede- ných ohledech nepřezkoumatelností pro ne- dostatek důvodů či nedostatečným zjištěním skutkového stavu, proto v souladu s $ 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Os- travě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 543 1583 1583 Vodní právo: jízda na vodním skútru k $ 4 odst. 1 vyhlášky č. 241/2002 Sb., o stanovení vodních nádrží a vodních toků, na kterých je zakázána plavba plavidel se spalovacími motory, a o rozsahu a podmínkách užívání povr- chových vod k plavbě“ k $ 2 odst. 1 písm. b) bod 2 vyhlášky č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnit- rozemských vodních cestách k $ 7 odst. 5 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)** Vodní skútr je malým plavidlem s vlastním strojním pohonem ve smyslu $ 4 odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnitro- zemských vodních cestách. Provozovatel vodního skútru, respektive malého plavidla s vlastním strojním po- honem, může tento vodní skútr užívat dle $ 7 odst. 5 věty druhé vodního zákona, mi- mo ochranná pásma vodních zdrojů I. stupně a nádrže určené pro chov ryb, na ostatních povrchových vodách v rozsahu a za podmínek daných $ 4 odst. 1 vyhlášky č. 241/2002 Sb., tedy na povrchových vodách označených odpovídajícími plavební- mi znaky.
a) Ing. František V., b) Ing. Marie V. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, za účas- ti 1) JUDr. Luďka D., 2) JUDr. Jana S., o zřízení věcného břemene k části pozemku, o ka-
Nejvyšší správní soud se nemohl ztotožnit ani se závěrem krajského soudu, že by rozhodnutí správních orgánů v dané věci byla nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Krajský soud správním orgánům vytýká, že se nedostatečně zabývaly k vlastnickým právům žalobců šetrnějším alternativním řešením, přičemž nezhodnotily nákladnost případného uvedení alternativní cesty do patřičného stavu a nezdůvodnily svůj závěr, proč je toto alternativní řešení v rozporu s cíly a záměry platného územního plánu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že již stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí s odkazem na jednoznačná stanoviska obce Samotišky, která jsou součástí správního spisu, zřetelně konstatoval, že alternativní cesta přes pozemek parc. č. 336 je neudržovaná a při špatném počasí a v zimním období neprůjezdná polní cesta v památkově chráněné oblasti, která je zcela nevhodná pro nutný obslužný provoz a po níž větší vozidla (popeláři, fekální vůz apod.) pro omezený manipulační prostor vůbec neprojedou, a že obec Samotišky na vybudovaní řádné příjezdové komunikace na této trase nemá finanční prostředky a ani takovou akci neplánuje. Zároveň stavební úřad opět s odkazem na stanovisko obce uvedl, že naopak příjezdová cesta k pozemkům a stavbám osob zúčastněných na řízení, na níž měla být zřízena předmětná věcná břemena, je v územním plánu obce na pozemku parc. č. 368 v k. ú. Samotíšky vyznačena a při tvorbě územního plánu k ní nebyly vzneseny připomínky. Dále poukázal na územní rozhodnutí ze dne 18. 10. 1989, č. j. ÚPA 5565/89/Rf/Dč, jímž bylo povoleno umístění staveb dvou rodinných domů osob zúčastněných na řízení, které počítalo s vybudováním příjezdové cesty k těmto domům přes pozemek parc. č. 368 v délce cca 80 m, z čehož vyplývá, že se muselo jednat o cestu navrhovanou osobami zúčastněnými na řízení, nikoliv o cestu navrhovanou žalobci.
Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí přisvědčil uvedeným závěrům stavebního úřadu a znovu zdůraznil, že způsob komunikačního napojení rodinných domů i území a staveb (odpovídající variantě navrhované osobami zúčastněnými na řízení) byl mimo jiné i s ohledem na vydaná územní rozhodnutí posuzován zpracovatelem územně plánovací dokumentace a po té logicky pojat do územního plánu obce Samotišky jako součást komunikační sítě obce. Přijetím alternativního návrhu žalobců by došlo k zaslepení a zrušení územním plánem uvažované komunikace a k zásadní přeměně a rozšíření komunikačního systému v této časti obce. Žalobci navrhované řešení je tedy v rozporu se záměry schválenými územním plánem. Žalovaný znovu připomněl, že pozemek parc. č. 336, jehož mělo být pro řešení navrhované žalobci využito, je účelovou komunikací v majetku obce, která se v zimě neudržuje. Možnost realizace přístupu a příjezdu k rodinným domům osob zúčastněných na řízení způsobem navrhovaným žalobci tak záleží především na finančních možnostech obce Samotišky. Navrhovatelé věcných břemen nemohli bez řádných záruk obce, že zpevní alternativní komunikaci, aby odpovídala požadavkům na průjezd těžších vozidel a že obec bude schopna i v zimě zajistit údržbu této komunikace, přijmout jiné řešení, které by bez těchto záruk mohlo vést k úplnému znemožnění jejich přístupu a příjezdu ke stavbám v zimním období. Navrhovatelé tedy nutně museli vycházet ze záruk, která jim poskytují příslušná správní rozhodnutí a platný územní plán. Z prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že zpevnění části pozemku parc. č. 368 odpovídající věcným břemenům provedou navrhovatelé svým nákladem, podle žalovaného však nelze navrhovatele nutit, aby svým nákladem upravili a následně udržovali a v zimním období ošetřovali alternativní veřejnou komunikaci (parc. č. 336) v rozsahu, který překračuje rámec potřeby pro provoz dvou rodinných domů, jimž navíc dle územního plánu a územního rozhodnutí náleží jiný způsob komunikačního napojení. Z těchto důvodů dospěl žalovaný obdobně jako prvostupňový stavební úřad k závěru, že zřízení věcných břemen, jak bylo navrhováno osobami zúčastněnými na řízení, je jediným možným a ve svých důsledcích nejmírnějším zásahem do vlastnických práv žalobců a je tedy dán veřejný zájem na tomto omezení vlastnického práva žalobců.
Z uvedeného je tedy zřetelně patrné, že se správní orgány prvního i druhého stupně alternativním řešením navrhovaným žalobci důkladně zabývaly, včetně toho, že se vypořádaly se znaleckým posudkem předloženým žalobci, a uvedly přezkoumatelné důvody, proč považují toto řešení, byť by znamenalo menší zatížení pozemku žalobců věcnými břemeny než původní varianta, za nerealizovatelné, přičemž zároveň srozumitelně vysvětlily, že platný územní plán počítá právě s původně navrhovaným komunikačním napojením pozemků a staveb osob zúčastněných na řízení a naopak nepočítá s tím, že by se součástí komunikační sítě obce, jež je obcí udržována a zabezpečována, měla stát alternativní komunikace, jejíž využití je pro uvedený účel navrhováno žalobci. Nejvyšší správní soud tedy nemůže aprobovat závěr krajského soudu, že by předmětná rozhodnutí správních orgánů trpěla nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů, naopak shledal argumenty správních orgánů velmi přesvědčivými.
Žalobci totiž ani nečinili sporným, že je alternativní komunikace, tedy úvozová polní cesta, za špatného počasí a v zimním období nesjízdná a že je v každém případě neprůjezdná pro větší vozy, jejichž přístup je pro zajištění provozu rodinných domů osob zúčastněných na řízení nezbytný. Tato skutečnost vyplývá nejen ze správními orgány citovaných jednoznačných vyjádření obce, ale i ze samotného znaleckého posudku předloženého žalobci, který je součástí správního spisu, včetně k němu přiložené fotodokumentace. Sám znalec Zdeněk Wildner v závěrech zmíněného znaleckého posudku uvádí, že doporučuje alternativní variantu navrženou žalobci, ovšem za předpokladu provádění odpovídající běžné údržby těchto alternativních komunikací. Tato údržba však, jak vyplývá z výše uvedeného, zajištěna není a obec Samotišky se jasně vyjádřila, že ji nehodlá zajišťovat ani v budoucnu.
Žalobci se mýlí, pokud se domnívají, že údržba těchto žalobci preferovaných komunikací je povinností obce. Z vyjádření Obecního úřadu Samotišky, který je příslušným silničním správním úřadem pro místní komunikace a veřejné účelové komunikace nacházející se na území této obce, vyplývá, že komunikace na pozemku parc. č. 336 je sice v majetku obce, obec ji ovšem nepovažuje za místní komunikaci, nýbrž za účelovou komunikaci, přičemž tato komunikace se v zimě neudržuje. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) rozhoduje právě příslušný silniční správní úřad o zařazení konkrétní komunikace mj. do kategorie místních komunikací, a to na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Podle § 6 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je místní komunikace veřejně přístupnou komunikací, která slouží převážně místní dopravě na území obce, zatímco veřejně přístupná účelová komunikace je dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Byť tedy § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích počítá s tím, že vlastníkem místních komunikací je obec, zatímco vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba, ve skutečnosti rozhodující pro určení kategorie pozemní komunikace není primárně osoba jejího vlastníka, ale to, které ze zákonných definic jednotlivých kategorií pozemních komunikací tato komunikace ve skutečnosti odpovídá, případně, do které z těchto kategorií pozemních komunikací byla v souladu se zákonem zařazena rozhodnutím silničního správního úřadu. Kromě toho i obec je právnickou osobou, zákon o pozemních komunikacích tedy nevylučuje, aby ve vlastnictví obce byly nejenom místní komunikace, nýbrž i veřejně přístupné účelové komunikace (resp. pozemky, na nichž se tyto komunikace nacházejí, pokud tyto komunikace nejsou z hlediska občanského práva samostatnou věcí).
Zatímco povinností vlastníka veřejně přístupné účelové komunikace (resp. pozemku pod ní) je v zásadě strpět její obecné užívání, tedy žádným způsobem nebránit ostatním uživatelům této komunikace ve výkonu jejich oprávnění používat veřejnou cestu obvyklým způsobem a k obvyklému účelu (k tomu srov. § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007
128, dostupný na www.nssoud.cz), u místních komunikací vyplývají z § 9 odst. 4 a § 27 zákona o pozemních komunikacích a z prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu povinnosti jejich vlastníka, tedy obce, o tyto komunikace aktivně pečovat tak, aby byla zajištěna jejich schůdnost a sjízdnost. Ani u místních komunikací ovšem tato povinnost neplatí bezvýjimečně. Pokud má příslušný úsek místní komunikace malý dopravní význam, může se obec rozhodnout, že nebude v zimním období zajišťovat jeho schůdnost a sjízdnost odstraňováním sněhu a náledí, a v takovém případě postačí, když tento úsek odpovídajícím způsobem označí, přičemž vymezení těchto úseků místních komunikací stanoví obec svým nařízením (§ 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích).
Povinnost obce Samotišky provádět údržbu komunikací navrhovaných žalobci nevyplývá ani ze zákona o obcích, jak se žalobci mylně domnívají. Jedním z úkolů obce v rámci výkonu její samostatné působnosti je jistě pečovat o uspokojování potřeb svých občanů mj. v oblasti dopravy a spojů, jak stanoví § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by obec měla povinnost pečovat o každou veřejnou cestu na svém území či o každou takovou komunikaci ve svém vlastnictví. Je na obci, aby vzhledem k potřebám svých občanů i k rozpočtovým prostředkům, které má k dispozici, stanovila síť místních komunikací, které budou dostatečným způsobem zajišťovat základní dopravní obslužnost v obci, přičemž k tomuto účelu má sloužit mj. právě územní plán. Jak již bylo uvedeno, tuto otázku řeší rovněž platný územní plán obce Samotišky, a to ve prospěch varianty navrhované osobami zúčastněnými na řízení a v neprospěch varianty navrhované žalobci. Jak již bylo rovněž konstatováno, žalobci měli možnost uplatnit proti takovému dopravnímu řešení v době projednávání návrhu územního plánu připomínky, což neučinili.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za dané situace, kdy obec není povinna ani ochotna zajistit nutnou úpravu ani údržbu žalobci preferované komunikace, nelze po osobách zúčastněných na řízení spravedlivě požadovat, aby tak činily samy svým nákladem. Z výše uvedeného je zřejmé, že požadovanému účelu by komunikace na pozemku parc. č. 336 mohla sloužit jen tehdy, pokud by byl nejen zpevněn její povrch, ale pokud by byla i rozšířena pro průjezd větších vozidel, přičemž následně by musela být prováděna její údržba, a to zejména v zimním období. I pokud by obec jako vlastník pozemku souhlasila s takovými zásahy ze strany osob zúčastněných na řízení a i pokud by mohla být taková úprava uvedené komunikace povolena příslušným stavebním úřadem, na což rozhodně nelze na základě dosavadních informací spoléhat, je zřejmé, rovněž vzhledem k délce komunikace, která by takto musela být upravena a následně udržována, že by osoby zúčastněné na řízení musely vynaložit nepoměrně vyšší náklady na takové řešení, než je zpevnění cesty na pozemku parc. č. 368. Tomu by se ostatně ani v případě realizace alternativního řešení nevyhnuli, pouze by se týkalo kratšího úseku.
Jak již bylo konstatováno, vlastnické právo žalobců k pozemku parc. č. 368 požívá ústavní ochrany, ovšem obdobná úroveň ochrany musí být poskytnuta i vlastnickým právům osob zúčastněných na řízení k jejich pozemkům a stavbám, k čemuž náleží jistě i právo na zajištění přístupu k předmětu jejich vlastnictví, aby ho mohly vůbec užívat. Po osobách zúčastněných na řízení lze tedy požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na zajištění tohoto přístupu, nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by takovým spíše hypotetickým řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva žalobců získáno, neboť by stejně muselo dojít k zatížení předmětného pozemku žalobců věcnými břemeny, byť v o něco menším rozsahu. Uvedené platí zvláště za situace, kdy komunikace vedoucí přes pozemek parc. č. 368 ve vlastnictví žalobců byla nejen osobami zúčastněními na řízení, ale i dalšími osobami, dlouhodobě užívána, čemuž odpovídalo i dosavadní umístění oplocení uvnitř pozemku parc. č. 368, a tato situace trvala až do okamžiku, než byla tato komunikace zásahem žalobců uzavřena. Byť tedy žalovaný nedospěl k jednoznačnému závěru, že by přes pozemek žalobců ve skutečnosti vedla veřejně přístupná účelová komunikace a že by tudíž osobám zúčastněným na řízení svědčilo oprávnění obecného užívání této komunikace (viz výše), byli to v každém případě žalobci, kdo uzavřením této cesty zasáhli do pokojného stavu a přiměli tudíž vlastně osoby zúčastněné na řízení domáhat se zřízení předmětných věcných břemen.
Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud neshledal nezbytným, aby správní orgány zjišťovaly přesné vyčíslení nákladů spojených s řešením dopravního spojení navrhovaného žalobci či aby zjišťovaly, zda by s tímto spíše hypotetickým řešením souhlasil rovněž vlastník dalšího dotčeného pozemku parc. č. 360. Nejvyšší správní soud tedy ke kasační stížnosti žalovaného i JUDr. J. S. shledal nezákonným závěr krajského soudu o tom, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo v uvedených ohledech nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů či nedostatečným zjištěním skutkového stavu, proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Další postup specializovaného senátu Krajského soudu v Ostravě však bude spočívat pouze v tom, že věc krátkou cestou předá jinému úseku téhož soudu, který bude příslušný o podané žalobě, po její případné nezbytné úpravě, rozhodnout v řízení dle části páté občanského soudního řádu, neboť jak již bylo vysvětleno výše, od 1. 1. 2007 jsou k řízení ve věcech vyvlastnění či omezení vlastnického práva příslušné soudy v občanském soudním řízení, a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského soudního řádu. Místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě je v předmětné věci dána ustanovením § 250 odst. 2 o. s. ř. Jestliže tedy věc již nespadá (pro změnu věcné příslušnosti) k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu soudu pro věci správního soudnictví, ale má o ní rozhodovat jiný senát téhož soudu podle občanského soudního řádu, věc musí být krátkou cestou, interním neformálním postupem bez procesního rozhodování, předána příslušnému soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí (viz rozsudek zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8, www.nssoud.cz a již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 28/2007 - 103).
O nákladech řízení bude rozhodovat soud v občanském soudním řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu