6 As 23/2010- 144 - text
6 As 23/2010 - 146
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. D., proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2008, č. j. KUZL 78953/2007, sp. zn. KUSP 78953/2007 ÚP - Zi, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010, č. j. 31 Ca 82/2008 - 119,
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovaný se svou kasační stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 12. 3. 2008, č. j. KUZL 78953/2007, sp. zn. KUSP 78953/2007 ÚP - Zi, a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Krajský soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 6 As 35/2009 - 96, kterým zdejší soud zrušil původní rozsudek krajského soudu v této věci (ze dne 6. 5. 2009, č. j. 31 Ca 82/2008 - 61). Původním rozsudkem krajský soud potvrdil právní názor žalovaného o opožděnosti odvolání žalobce. Důvodem zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem pak bylo, že se krajský soud nevypořádal s důkazem předloženým žalobcem, dle kterého bylo správní rozhodnutí orgánu prvního stupně žalobci doručeno v obálce, na níž bylo uvedeno poučení adresáta, že pokud si nevyzvedne zásilku ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, tak se písemnost považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.
Správní řízení ve věci napadeného správního rozhodnutí bylo vedeno podle právní úpravy zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (dále jen „správní řád z roku 1967“), jehož § 24 odst. 2 druhá věta uvádí: „Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.“ Správní řád z roku 1967 však taktéž ve svém § 54 odst. 3 uvádí: „Pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení … podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.“ Podle Nejvyššího správního soudu obsahem poučení o odvolání není jen text uvedený v závěru správního rozhodnutí, ale i případné poučení nacházející se na doručence a doručované obálce.
Pokud tedy žalobce postupoval při podání odvolání podle poučení na obálce, nepochybil a odvolání podal včas. Krajský soud v plném rozsahu právní názor Nejvyššího správního soudu převzal a v souladu s tímto názorem zrušil napadené správní rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Nepřezkoumatelnost důvodů rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nebylo jasně uvedeno, že doručenka a doručovací obálka, ve které bylo napadené správní rozhodnutí, tvořila jeden celek. Dále stěžovatel brojí proti druhému výroku napadeného rozsudku, týkajícímu se náhrady nákladů řízení, přičemž i tuto část rozhodnutí napadá pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas a že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Přesto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná.
S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, Nejvyšší správní soud vycházel z § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle nějž je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že účelem a smyslem § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je to, „aby Nejvyšší správní soud se nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“.
Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Podle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu „tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8.
7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publikované pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 6 As 35/2009 - 96 poukázal na to, že krajský soud při původním rozhodování nezohlednil důkaz předložený žalovaným o poučení při doručování. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí tento důkaz zohlednil, byť nikoli výslovně a aniž by vyzval žalovaného (stěžovatele), aby se k tomu vyjádřil. Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice poukazuje na to, že se krajský soud s výtkou Nejvyššího správního soudu dostatečně vypořádal, avšak sám netvrdí, že by tento důkaz byl nevěrohodný či nenabízí žádný důkaz o opaku.
Proto Nejvyšší správní soud nemůže konstatovat, že by došlo ke změně skutkových zjištění, která by odůvodňovala prolomení vázanosti právním názorem vyjádřeným v jeho rozhodnutí. Tento závěr však nebrání tomu, aby Nejvyšší správní soud poukázal na svůj opakovaně vyjádřený názor, že nepovažuje za vhodný postup krajského soudu, který v podstatě jen okopíruje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu a tu vtělí do svého rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12.
2009, č. j. 1 Afs 104/2009 - 94), avšak taková výtka není důvodem pro konstatování přípustnosti kasační stížnosti. Za popsaného stavu věcí nelze ze způsobu, jakým se krajský soud v druhém rozsudku zhostil své povinnosti řídit se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, dovozovat, že krajský soud této povinnosti nedostál. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nenamítá, že by se krajský soud tomuto závaznému právnímu názoru jakkoli protivil.
K námitkám stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti druhého výroku rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na § 104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost jen proti výroku o nákladech řízení nepřípustná. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nepřipustil kasační stížnost proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele, kasační stížnost proti druhému výroku by byla vedena výlučně proti výroku o nákladech řízení, a proto ji Nejvyšší správní soud rovněž shledává nepřípustnou v souladu s § 104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy dospěl z důvodů výše uvedených k závěru, že je kasační stížnost stěžovatele nepřípustnou a podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. ji odmítl. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. října 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu