6 As 255/2014

25. 6. 2014, čj. 9 A 153/2012-245, neboť došel

k závěru, že policejní zásah byl zákonný a přiměřený okolnostem.

Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku městského soudu, v části týkajících se zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1), kasační

stížnost. V ní mimo jiné namítali, že městský

soud nepřipustil v rámci upřesnění změnu

petitu tak, že by do něj stěžovatelé doplnili

ochranu práva shromažďovacího. Z toho pak

vyplývá i další výtka stěžovatelů, totiž že se

městský soud vůbec nezabýval zásahem do jejich svobody shromažďovací, ačkoliv ta úzce

souvisí s právem na svobodu projevu, jež

uplatňovali již v původní žalobě. Stěžovatelé

v této souvislosti připomínají protestní podtón své akce a poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž požívá

jisté míry ochrany i neohlášené shromáždění

ve formě tzv. sit in (okupační protestní shromáždění), případně i ve formě déletrvající

okupace budovy.

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

Žalovaný 1) (dále jen „žalovaný“) ve svém

vyjádření k první kasační námitce poukázal

na to, že stěžovatelé uplatnili svůj argument

o tom, že jejich akce byla shromážděním, účelově, s odstupem dvou let po celé události

a téměř až v samém závěru soudního řízení

poté, co proběhlo rozsáhlé dokazování. Dále

podotkl, že pokud akce tento charakter měla,

pak jistě po celý den, kdy proti ní policie nijak nezasahovala. Následné kroky stěžovatelů

a jejich přátel, zřejmě způsobené davovou

pohnutkou, byly však již za hranou zákona.

Další kasační námitka směřovala vůči tomu, že městský soud neposoudil přiměřenost zásahu policie jako celku, ale místo komplexního posouzení hodnotil pouze jeho

jednotlivé dílčí aspekty. Nezabýval se tím, že

policie mohla s použitím síly vyčkat až na ráno, pokud by účastníci akce nesplnili svůj

slib a vilu by za svítání neopustili. Přitom měl

soud vzít v úvahu fakt, že stěžovatelé se spolu

s dalšími osobami nacházeli v uzavřeném

prostoru, mimo veřejné prostranství, kde jejich přítomností, případně hudbou, nemohlo

docházet k ohrožování žádného veřejného

zájmu. Nebyly zaznamenány ani žádné stížnosti ze strany obyvatel žijících v blízkosti vily. Stěžovatelé žádným způsobem neohrožovali ani neničili cizí majetek; navíc vila byla

v tak zuboženém stavu, že zde prakticky nebylo co zničit. Jedinou škodu na majetku způsobili sami policisté, když probourali vstupní

dveře. Navíc hypotetická ochrana majetku ze

strany policie se zde dostala do kolize se základními ústavně zaručenými právy stěžovatelů na svobodu projevu a na účast na řešení

veřejných záležitostí vyjádřením svých postojů. Stěžovatelé dále uvedli: „Policie je povinna postupovat přiměřeně, korektně a samozřejmě v souladu se zákonem i v případě

zásahu proti osobám porušujícím zákon.

V případě žalobců se jednalo o pouhý přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby, který vykonstruovali samotní žalovaní. Policie

je ze zákona povinna chránit bezpečnost

osob, majetku a veřejný pořádek. V případě

zákroku vůči žalobcům a dalším squatterům však své zákonné povinnosti zneužila

a samotný zákrok, který byl zcela nesmyslný

(jak bylo naznačeno výše – o ochraně veřejného zájmu zde lze len stěží mluvit), vedl

právě naopak ke zraněním a škodám na

majetku, které vůbec nemusely vzniknout.“

Pokud jde o tuto kasační námitku, žalovaný především zrekapituloval historii vily

Milada ze svého pohledu: „Pokud by policie

nezasáhla, nikdo z přítomných nemohl zaručit, že všichni účastníci vilu dobrovolně

opustí následující den. Takové záruky policie dostávala již v minulosti několikrát

a opakovaně nebyly naplňovány. Nájemníci

okolních pozemků a studenti přilehlých vysokoškolských kolejí, které bezprostředně

sousedí s vilou, by dozajista v případě jejich

předvolání dosvědčili, že v minulosti opakovaně žádali policii o pomoc, když byla vila

squattery obývána. Bylo by potřeba hovořit

s poškozenými drobnými krádežemi v bezprostředním okolí, aby byl dokreslen stav,

který vnímala nikoliv policie, ale veřejnost,

v době, kdy vila fungovala jako tzv. kulturní

centrum, jak bylo dřívějšími squattery obvykle uváděno. Pokud tak za tímto účelem vila

někdy fungovala,

tak potom jen krátce,

a stav se s vývojem času měnil stále k horšímu.“ To byl podle žalovaného důvod, proč

byly osoby po provedeném zákroku zajištěny,

neboť panovala důvodná obava, že ve svém

jednání budou nadále pokračovat. K samotným důvodům zásahu žalovaný uvedl, že na

místě se nacházel nájemce pozemků pod vilou Milada a přilehlých pozemků s mandátem

zastupovat majitele vily (Českou republiku –

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy). O razantní postup policii žádala i místní

samospráva zastoupená starostou příslušné

městské části. V době opatření bylo na místě

podezření ze spáchání trestných činů neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo

k nebytovému prostoru a poškození cizí věci

a přestupku neuposlechnutí výzvy úřední

osoby. Osoby okupující vilu věděly, že na místě je policie, která je vyzývá jménem zákona

k opuštění objektu, v němž neoprávněné setrvávají. Část osob dokonce výzev policie

uposlechla, tedy měly dostatek času se rozhodnout. Policie ale pro účastníky akce v žádném případě nebyla partnerem pro jednání,

stejně jako tomu v jejich případě bylo i v minulosti. Přítomné osoby by evidentně dobrovolně vilu neopustily. Jejich úcta k právu

i k policistům jako ochráncům práva byla nulová. Zvolená taktika zákroku a použitých

prostředků odpovídala přesně situaci, která

byla na místě řešena, a to i s ohledem na zkušenosti z podobných opatření v minulosti.

Dále městský soud podle stěžovatelů nesprávně vyhodnotil předložené

lékařské

zprávy – zatímco závěry lékařské zprávy stěžovatele c), který se nechal ošetřit ihned po

policejním zásahu, jsou podle soudu založeny pouze na jeho vlastních sděleních, v případě stěžovatelky a), která se nechala ošetřit

až několik dnů po zásahu, soud naopak zdůrazňuje závěr lékaře, že vzhledem k časovému dostupu nelze rozpoznat, zda je zranění

způsobeno policejní rozbuškou. Soud podotkl, že stěžovatelé měli možnost oznámit své

bití osobám přítomným na místě a stojícím

mimo policii (příslušníkům HZS, zdravotníkům nebo civilním osobám a zástupcům medií), aniž by vzal v potaz, že právě to učinil

stěžovatel c), když se obrátil na lékaře jako

osobu kompetentní ošetřit a posoudit jeho

zranění. Důkaz lékařskými zprávami dalších

účastníků akce (odlišných od stěžovatelů)

pak soud odmítl provést úplně, jakkoliv měly

tyto zprávy prokázat, že při zákroku policie

obecně došlo ke zraněním osob. Jiné důkazy

než lékařské zprávy přitom stěžovatelé těžko

mohli předložit. Soud si sice byl vědom obtížnějšího postavení stěžovatelů při dokazování,

přesto však provedené důkazy hodnotil tendenčně a přebral rétoriku a pohled policie

(bez hlubšího odůvodnění např. uvedl, že

„neuvěřil tvrzení žalobců, že vilu opustí až

ráno“). Bez povšimnutí ponechal soud obsáhlé poukazy stěžovatelů na rozpory ve výpovědích policistů i na to, že kamerový záznam předložený žalovaným nebyl úplný a že

s ním bylo manipulováno. Zejména však soud

pominul fakt, že žalovaný (který nezpochybňuje zranění stěžovatelů) nepředložil žádné

důkazy o svých tvrzeních, že stěžovatelé si

zranění způsobili patrně sami při útěku (ačkoliv podle svědeckých výpovědí více policistů nikdo nikam neutíkal a „squatteři“ ne-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

kladli při zatýkání odpor). Soud měl podle

stěžovatelů na daný případ analogicky aplikovat judikaturu Evropského soudu pro lidská

práva týkající se osob ve vazbě. Dojde-li u takových osob ke zranění, leží na státu důkazní

břemeno a stát musí předložit uspokojivé

a přesvědčivé vysvětlení událostí, k nimž došlo, jelikož jeho vědomosti o těchto událostech mají výlučnou povahu. Obdobně to podle stěžovatelů platí i pro zničení jejich věcí –

je vysoce nepravděpodobné, že by si své věci

značné finanční hodnoty zničili sami jejich

vlastníci a policie nepředložila žádný důkaz

(např. úplný a nezkrácený videozáznam) dosvědčující, že věci nezničili úmyslně policisté.

K hodnocení důkazů o průběhu zákroku

ve vile, žalovaný uvedl: „S ohledem na situaci,

která se vyvinula na místě, především na aktivní obranu osob, které se v lehkém letním

oděvu za špatných světelných podmínek

v počtu téměř 30 jedinců pohybovaly ve stísněném prostoru vily, odkud bránily vším, co

jím přišlo pod ruce, policii ve vstupu do prostoru, a s ohledem na to, že na místě někdo

ze squatterů v zápalu boje vylil benzín na

přístupovou cestu pro policii, se jeví množství ošetřených osob a charakter jejich újmy

spíše mírným. Podotýkáme, že na straně policie, která byla vybavena ochrannými prostředky, jako jsou přilby, protiúderové komplety, těžká obuv, disponovala svítilnami

a je vycvičena k obdobným zákrokům, došlo

rovněž ke zraněním policistů.“ K možnosti,

že si zadržené osoby svá zranění způsobily samy při útěku, poukázal žalovaný na to, že před

zákrokem policie se část osob ukryla na střechu domu, kam musely běžet přes vilu. Upozornil také na velmi aktivní obranu „squatterů“ před průnikem policie do vily oknem

v prvním patře, a poukázal na obsah doložených videozáznamů a na výpovědi nezúčastněných osob (zejména velitele hasičů Hasičského záchranného sboru Praha a inspektora

provozu Rychlé záchranné služby Praha).

Stěžovatelé brojili rovněž proti tomu, jakým způsobem hodnotil městský soud události po jejich zadržení. Nejprve se věnovali

tomu, že je policisté číslovali lihovou fixou na

ruku a oslovovali těmito čísly, což označují za

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

ponižující praktiku. Žalovaný zprvu uvedený

postup popíral, teprve po jeho prokázání jej

přiznal a označil za „běžný“. Stěžovatelé odmítli argumentaci soudu, že k označování

osob razítky apod. dochází i na koncertech

a podobných akcích, neboť tam se účastníci

těmto požadavkům podřizují dobrovolně. Pokud jde o neposkytnutí vody jednomu ze stěžovatelů, uvedli, že přístup k vodě by měl být

v dnešní době samozřejmostí. Za vadnou

označili argumentaci soudu, podle níž má na

základě zákona právo na přístup k vodě pouze osoba umístěná v policejní cele, neboť tento názor nezohledňuje např. situaci osob zadržených několik hodin na policejní stanici,

aniž by byly umístěny do cely. Stěžovatelé také znovu poukázali na to, že policisté neumožnili zajištěným osobám vymočit se, a proto jeden z účastníků byl nucen vymočit se

z auta a druhá účastnice přímo v autě, což

pro ni bylo do značné míry ponižující. Přesto,

že uvedené praktiky policistů nazírány jednotlivě zřejmě nedosahují dostatečné úrovně,

aby byly posouzeny jako ponižující nebo nelidské zacházení, soud je měl hodnotit v jejich souhrnu.

K námitce týkající se postupu po zadržení

stěžovatelů žalovaný uvedl, že se mu v průběhu soudního řízení podařilo prokázat, že právě policisté zajišťovali ošetření zraněných

osob. Policie také po zákroku zabezpečila objekt vily a následující den umožnila stěžovatelům a jejich přátelům si věci řádně převzít.

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí

Městského soudu v Praze v části napadené kasační stížností a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

III.

Posouzení kasační stížnosti

Nejvyšším správním soudem

(...) [19] Nejvyšší správní soud předně

musí dát za pravdu stěžovatelům, pokud jde

o kritiku toho, jak městský soud hodnotil

v průběhu řízení petit podané žaloby. Stěžovatelé původně navrhli dva soudní výroky –

domáhali se určení, že „zásah Policie ČR ve

dnech 30. 6. a 1. 7. 2012 při vzpomínkové

akci při bývalém squatu Milada v Praze, který spočíval v neoprávněné výzvě žalobcům

k opuštění objektu bez právního důvodu,

v bezdůvodném, nepřiměřeném a nesprávném použití donucovacích prostředků, v bití, ve způsobení bezdůvodné újmy na zdraví, v bezdůvodném ničení věcí žalobců,

v ponižujícím zacházení, v neoprávněném

omezení osobní svobody, v bránění identifikace policistů a v neoprávněném omezení

práva na svobodu projevu, byl vůči žalobcům nezákonný“, eventuálně, aby soud určil,

že „zásah Policie ČR ve dnech 30. 6. a 1. 7.

2012 při vzpomínkové akci při bývalém

squatu Milada v Praze vůči žalobcům byl

vůči žalobcům nezákonný“. V doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2012 na výzvu soudu upřesnili petit tak, že se domáhají prvního uvedeného výroku. Zároveň však upozornili, že

„eventuální“ petit byl jejich právem a že jím

chtěli předejít neúspěchu své žaloby z ryze

formalistických důvodů. Z důvodu právní jistoty proto navrhli, aby v případě, že soud nebude mít některé z tvrzení navrhované v prvním petitu za prokázané, aby k němu

nepřihlédl a vydal rozhodnutí s výrokem

o zbytku, který za prokázaný mít bude (čímž

v podstatě jen jinak formulovali svůj původní

„eventuální“ petit).

[20] Odhlédneme-li od skutečnosti, že

v daném případě ve skutečnosti nešlo o klasický eventuální petit, nýbrž o petit jeden, toliko s tím rozdílem, že byl předestřen ve dvou

variantách (v podrobnější, vymezením jednotlivých dílčích zásahů, a z opatrnosti též

v obecné, týkající se vyslovení nezákonnosti

postupu policie en bloc), nutno předeslat, že

soudní řád správní nebrání ani tomu, aby petit byl formulován jako eventuální. Ustanovení § 64 s. ř. s. uvádí, že „[n]estanoví-li tento

zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení první

a třetí části občanského soudního řádu“;

ovšem ani občanský soudní řád výslovně neupravuje varianty petitorního žádání (srov.

§ 79 odst. 1 o. s. ř., který v nejobecnější rovině stanoví povinnost uvést v návrhu, čeho se

navrhovatel domáhá). Přípustnost alternativně či eventuálně formulovaného petitu se to-

tiž opírá o hmotné právo a vychází z ustálené

soudní praxe ve shodě s procesní teorií.

Městský soud ovšem naznal, že eventuální petit vylučuje samotný charakter správního

soudnictví. Tento svůj závěr opřel o rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10.

2004, čj. 6 Ans 1/2003-101, č. 652/2005 Sb.

NSS, jehož právní věta je v bodu V. skutečně

takto formulována. Nakládat ovšem s právními větami rozsudků jako s právními normami

bez ohledu na kontext konkrétního případu

je ošemetné (srov. k tomu Bobek, M.; Kühn,

Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2.

vyd. Praha : Auditorium, 2013, s. 185 a násl.).

To se ukazuje i v tomto případě, neboť v dané

věci šlo o to, že žalobce spojil do jedné žaloby

dva odlišné žalobní typy (žalobu proti nečinnosti správního orgánu a žalobu na ochranu

před nezákonným zásahem, pokynem nebo

donucením správního orgánu). Nejvyšší

správní soud tuto možnost nevyloučil, pouze

vytkl krajskému soudu, že se nezabýval druhým návrhem žalobce poté, co vyhověl návrhu prvnímu (tedy že nakládal s petitem jako

s eventuálním), k čemuž uvedl: „Podal-li žalobce fakticky dvě různé žaloby jedním podáním [...], nemůže si soud vybírat, o které

rozhodne, a o které nikoliv. Za situace, kdy

soud o druhém návrhu doposud nerozhodl,

bude třeba, aby o tomto návrhu bylo též rozhodnuto.“ O to ale v nyní projednávané věci

vůbec nejde, neboť stěžovatelé se svým variantně formulovaným petitem udrželi v rámci jednoho žalobního typu.

[21] Dále městský soud argumentoval

rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze

dne 28. 5. 2014, čj. 1 Afs 60/2014-48, s tím, že

tento rozsudek podle městského soudu připouští výhradně jen takový eventuální petit,

v němž žalobce v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu navrhne buď zákazový

výrok (zakazuje se pokračovat v nezákonném

zásahu), nebo – pro případ, že by byl zásah

mezitím ukončen – deklaratorní výrok o tom,

že provedený zásah byl nezákonný. Tento rozsudek však ve skutečnosti nikde neuvádí, že

by šlo o jedinou přípustnou podobu eventuálního petitu. Naopak z rozsudku zdejšího

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-65,

na který poukázali stěžovatelé, jasně vyplývá,

že i eventuální petit je ve správním soudnictví možný, neboť Nejvyšší správní soud zde

uložil městskému soudu, že by se měl „postupně zabývat uplatněnými žalobními návrhy ve smyslu a v pořadí uvedeném stěžovatelem v žalobě, popř. v upřesnění žaloby“.

Taktéž v dalším stěžovateli odkazovaném rozsudku ze dne 26. 4. 2010, čj. 8 Ans 5/2008-121,

Nejvyšší správní soud eventuální petit připustil, když uvedl: „Z podané žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá ochrany proti

nečinnosti žalovaného a je si rovněž vědoma toho, že jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby je bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení

u správního orgánu stanoví k ochraně proti

nečinnosti (§ 79 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Procesní nejistotu v tom, zda je třeba se rovněž domáhat uložení povinnosti žalovanému rozhodnout o opatření na ochranu proti

nečinnosti, či zda jde ,toliko‘ o jednu z nutných podmínek přípustnosti žaloby na

ochranu proti nečinnosti ve věci samé, se

rozhodla řešit uvedením eventuálního petitu. Žalobní návrh proto není neurčitý, lze

z něj zjistit, čeho se stěžovatelka domáhala.

Bude na městském soudu, aby v řízení o podané žalobě zaujal stanovisko k důvodnosti

obou v žalobě navržených výroků.“

[22] Postup městského soudu, který vyzval stěžovatele přípisem ze dne 24. 9. 2012,

čj. 9 A 153/2012-25, k formulaci (pouze jednoho) návrhu výroku rozsudku, lze tudíž

označit za nesprávný. Tato vada řízení však sama o sobě na zákonnost rozsudku městského

soudu neměla vliv, neboť stěžovatelé na výzvu městského soudu svůj petit upravili (podání ze dne 2. 10. 2012, jakkoli ve skutečnosti

šlo opět, jak bylo poznamenáno výše, o petit

„eventuální“, jen v poněkud zastřené podobě). I když šlo o úpravu do jisté míry vynucenou procesním úkonem městského soudu,

nemění to nic na povaze této změny jako projevu práva stěžovatelů disponovat předmětem řízení. Bez ohledu na to, co úpravě petitu

předcházelo, byl předmět řízení vymezen

upraveným petitem, o němž (a nikoli již

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

o tom původním) musel městský soud rozhodnout (k úpravě petitu na závěr ústního

jednání konaného 25. 6. 2014 a k usnesení

městského soudu o jeho nepřipuštění stěžovatelé žádnou kasační námitku – vyjma otázky

práva shromažďovacího, o níž bude pojednáno dále – nevznášejí). Nelze též odhlédnout

od toho, že městský soud nevzal za prokázané, resp. důvodné, žádné z žalobních tvrzení,

musel by tudíž nutně zamítnout i „eventuální“ petit, jak jej stěžovatelé formulovali.

[23] Za opodstatněnou však Nejvyšší

správní soud shledává první kasační námitku

v té části, pokud jde o otázku (ne)posouzení

zásahu do práva shromažďovacího, jež je na

ústavní úrovni jako základní svoboda garantováno v článku 19 Listiny, resp. v článku 11

Úmluvy. Městský soud tuto argumentaci stěžovatelů, vznesenou v rámci závěrečného návrh na ústním jednání konaném 25. 6. 2014,

nepřipustil s tím, že by šlo o „změnu předmětu řízení“, resp. že by pro „takto nově formulovaný petit neposkytovaly dosavadní výsledky řízení podklady“. Náležitostmi žaloby

na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu

podle § 84 odst. 3 s. ř. s. jsou však pouze:

označení zásahu, proti němuž se žalobce

ochrany domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku

rozsudku. Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 71 odst. 1 s. ř. s.)

tak mezi náležitosti zásahové žaloby nepatří

„žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí

za nezákonné nebo nicotné“. Právní posouzení zákonnosti zásahu leží tak plně na bedrech soudu (uplatní se zde zásada iura novit

curia). Ostatně tento přístup je i v souladu

s povahou řízení o zásahové žalobě, jež má

charakter řízení nalézacího, nikoliv přezkumného. Nadto nelze přehlížet, že již v původní

žalobě namítali stěžovatelé zásah do svého

práva na svobodu projevu (článek 17 Listiny,

resp. článek 10 Úmluvy), s nímž shromažďovací právo úzce souvisí – shromažďování za

účelem vyjádření politických či jiných názorů je vlastně jednou z forem svobody projevu

(srov. k tomu Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních

práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters

Kluwer, 2012, 931 s., s. 457 a násl.; viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze

dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku,

stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX, § 38, ze

dne 23. 10. 2008, Sergey Kuznetsov proti Rusku, stížnost č. 10877/04). I ze skutkových zjištění městského soudu vyplývá, že osoby okupující vilu Milada při vyjednávání s policií

„poukazovali na důvody vzpomínkové akce

s tím, že chtějí naplnit její protestní a kulturně politický smysl“ (s. 20 rozsudku městského soudu). Ze všech těchto důvodů nelze než

konstatovat, že městský soud pochybil tím, že

se vůbec nezabýval otázkou, zda žalovaný

svým zákrokem nezasáhl do svobody shromažďovací ve smyslu článku 19 Listiny, resp.

článku 11 Úmluvy, a zatížil tak svůj rozsudek

nepřezkoumatelností. Nešlo totiž o rozšíření

nebo změnu návrhu, nýbrž o další možnou

právní kvalifikaci naříkaného zásahu, resp.

o další důvod, o nějž stěžovatelé opírali své

přesvědčení o nezákonnosti zásahu, nezákonnosti, jež samozřejmě zahrnuje též případnou protiústavnost a rozpor s vyhlášenou

mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy.

[24] Odpověď na tuto otázku Nejvyšší

správní soud nikterak nepředjímá. V dalším

řízení na ni musí odpovědět městský soud,

který se jí dosud nezabýval, tj. nejprve posoudí, zda tvrzeným zásahem došlo k zásahu do

shromažďovacího práva stěžovatelů (jinak řečeno, je-li toto základní právo „ve hře“), a pokud bude jeho odpověď kladná, zda šlo o zásah, jehož cíl byl legitimní, a který byl

nezbytný v demokratické společnosti (čl. 19

odst. 2 Listiny, resp. čl. 11 odst. 2 Úmluvy). Při

té příležitosti vezme v úvahu, že i shromáždění spontánní, předem neohlášená, požívají

ústavní ochrany, ostatně s takovými shromážděními počítá i platný zákon č. 84/1990 Sb.,

o právu shromažďovacím, v § 12 odst. 3; jinak

řečeno, shromáždění nepozbývá ochrany jen

proto, že nebylo takto svými účastníky původně zamýšleno a že nebylo v souladu se zákonem předem příslušným úřadům ohláše-

no. Městskému soudu se také otevře příležitost vyrovnat se s odkazy stěžovatelů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva

uvedenou v kasační stížnosti a posoudit, jsou-li

na nyní posuzovanou situaci přiléhavé. Například v rozsudku ze dne 5. 12. 2006, Oya

Ataman proti Turecku, stížnost č. 74552/01,

ECHR 2006-XIV, Evropský soud pro lidská

práva uvedl, že – jakkoli z důvodu neohlášení

shromáždění šlo o shromáždění nezákonné –

tato nezákonnost sama o sobě neospravedlňuje zásah do shromažďovací svobody. Pokud se

demonstranti neuchýlí k násilným aktům, mají orgány veřejné moci podle Evropského

soudu pro lidská práva projevit určitou míru

tolerance vůči poklidným shromážděním, nemá-li být shromažďovací svoboda podle článku 11 Úmluvy zasažena ve své podstatě

(body 39 a 42). V rozsudku ze dne 9. 4. 2002,

Cissé proti Francii, stížnost č. 51346/99,

ECHR 2002-III, o který stěžovatelé opírají své

přesvědčení, že Úmluva poskytuje ochranu

též neohlášenému shromáždění ve formě déle trvající okupace budovy, pak Evropský

soud pro lidská práva ve světle všech skutkových okolností daného případu dovodil, že

k porušení shromažďovacího práva podle

článku 11 policejním vyklizením okupovaného kostela nedošlo. Nejvyšší správní soud má

přitom za to, že k odpovědím na tyto otázky

má městský soud dostatečná skutková zjištění co do okolností a průběhu obsazení vily

Milada a zásahu žalovaného, jakkoli nevylučuje, že se může objevit potřeba doplnit dokazování k některým aspektům tvrzeného porušení svobody shromažďování.

[25] S první kasační námitkou úzce souvisí i druhá kasační námitka a i zde musel dát

Nejvyšší správní soud stěžovatelům částečně

za pravdu, neboť městský soud nezodpověděl ve svém rozsudku uspokojivě (tedy přezkoumatelným způsobem) otázku, zda byl

policejní zákrok s použitím donucovacích

prostředků za daných okolností přiměřený

ve smyslu § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, bez jejíhož zodpovězení

nelze učinit závěr, zda šlo o zásah zákonný,

resp. souladný, s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud v zásadě souhlasí s tvrzením

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

žalovaného, že s ohledem na celkové okolnosti zásahu „se jeví množství ošetřených

osob a charakter jejich újmy spíše mírným“.

Tím spíše je však třeba se ptát, zda bylo skutečně třeba vyklízet neužívanou a zchátralou

vilu Milada neodkladně ještě v nočních hodinách, když účastníci akce prohlašovali, že za

svítání opustí objekt dobrovolně, zda bylo

skutečně nezbytné trvat na požadavku policie

na vyklizení vily do půlnoci a následně nasadit

do akce zásahovou jednotku s vědomím, že dojde ke střetu několika desítek osob ve tmě uvnitř zchátralého objektu, resp. zda neexistovaly mírnější prostředky k dosažení stejných

cílů, příp. z jakých důvodů je nebylo možno využít. Na tyto klíčové otázky rozsudek městského soudu uspokojivě neodpovídá.

[26] Městský soud zcela správně vyšel

z toho, že účastníci akce vnikli bez právního

důvodu do nemovitosti, k níž neměli žádné

vlastnické, ani od něj odvozené užívací právo.

Stát jako vlastník vily Milada navíc jasně zazděním oken a dveří v přízemí nad to, co je

samozřejmé, zdůraznil, že si nepřeje, aby do

objektu pronikaly cizí osoby a jakkoliv jej využívaly. Tomu odpovídalo

i ustanovení

smlouvy s nájemcem okolních pozemků, kterého stát jako smluvního partnera zavázal, že

nebude budovy na pronajatých pozemcích

sám užívat a že neumožní jejich využívání ani

jiným osobám. Nepochybné tedy je, že policie

oprávněně vyzvala účastníky akce k opuštění

objektu, neboť se mohla zaštítit ochranou

vlastnického práva, tím spíše, když se ochrany

dovolával nájemce okolních pozemků, který

vzhledem k obsahu nájemní smlouvy skutečně mohl v této otázce operativně zastupovat

zájmy vlastníka jakožto pronajímatele.

[27] Městský soud však vůbec nezhodnotil, zda policie následně použila k ochraně

vlastnického práva státu přiměřené prostředky. Jakkoliv má mít právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny), nelze při rozhodování

o použití donucovacích prostředků odhlédnout od toho, jak vážný právní zájem je ve hře

a jak intenzivně je ohrožen, nadto v situaci,

kdy je ve hře výkon jiného základního práva

nebo svobody, jež ke svému legálnímu ome-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

zení vyžaduje závěr o nezbytnosti omezujícího opatření v demokratické společnosti

z ústavně aprobovaných důvodů (včetně

ochrany práv druhých), a to in concreto, tj.

vzhledem k individuálním okolnostem případu. Aby městský soud mohl dospět k výroku

o zamítnutí žaloby, musel by vyložit, proč

shledal nezbytným bezodkladné nasazení

masivní policejní síly k ochraně vlastnického

práva státu, když v daném případě šlo o dlouhodobě neužívaný a neudržovaný objekt, který byl natolik zchátralý, že škody bylo možno

napáchat snad pouze na jeho stavební konstrukci. „Squatteři“ údajně vypáčili mříž

u balkonových dveří a vybourali zazděné okno v prvním patře (nájemce odhadl způsobenou škodu na 8 000 Kč), této škodě však již

policie nemohla svým zásahem zabránit. Lze

se proto ptát, zda hrozilo reálně nějaké další

poškození zdevastované a nikým neužívané

vily mezi desátou hodinou večerní, kdy policie vniknutí do vily zjistila, a ranními hodinami, kdy ji údajně chtěli účastníci akce sami

dobrovolně opustit. K tomu nutno připočíst,

že při zásahu policie byl vybourán zazděný

vchod do vily (nájemce odhadl způsobenou

škodu na 4 000 Kč).

[28] Obecně lze akceptovat argumentaci

městského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97,

U 1/10 SbNU 335, č. 1/1998 Sb. ÚS: „Občané

jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci

veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto

jednáním bylo porušeno jejich právo či jim

byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným a to zákonným způsobem. Ústava, Listina ani

žádná jiná právní norma

nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili

zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokyn uposlechli

nebo neuposlechli.“ V obecné rovině jistě platí, že o pokynech policie se nediskutuje. Situace, kdy proti policii stojí dav odmítající uposlechnout vydaný pokyn, je však do značné

míry specifická a vyžaduje si kreativní řešení,

jak ostatně nasvědčuje v daném případě nasazení policejních vyjednavačů. Účelem tako-

vého kroku je nepochybně nalezení takového

řešení, které umožní dosáhnout cíle bez nutnosti sáhnout k silovému řešení, které je nežádoucí a rizikové pro všechny zúčastněné.

[29] Z vyjádření žalovaného ke kasační

stížnosti lze vyčíst, že silným motivem k násilnému vyklizení objektu byly vedle neuctivého jednání (pokřikování na policisty, zlehčování policejní výzvy k opuštění objektu) též

špatné zkušenosti se squattery z minulosti,

nedůvěra k jejich slibům a obava, že by mohli

v obsazeném objektu setrvat delší dobu a pokusit se z něj znovu učinit trvalý squat. Tento

argument však (kromě toho, že tvrzení žalovaného o minulosti squatu Milada ve vztahu

k žalobcům nejsou podložena žádnými důkazy) stále nevysvětluje, proč nebylo možné vyčkat do rána, kdy by se osoby okupující vilu

Milada případně samy usvědčily z těchto

svých údajných nečestných úmyslů, pokud

by objekt neopustily, jak slibovaly. A naopak

je možno se v kontextu provedených důkazů

ptát, zda policie mohla očekávat, že adresáti

jejích výzev k opuštění objektu budou důvěřovat slibům policie, že když opustí objekt

dobrovolně, čeká je pouze ověření totožnosti

a následné propuštění. Přitom jediní dva

účastníci, kteří pokynu bezprostředně uposlechli, byli ihned zadrženi, uzavřeni v policejním vozidle až do konce zákroku ve vile

a následně převezeni na místní oddělení policie k podání vysvětlení stejně jako ostatní

účastníci akce.

[30] Nejvyšší správní soud nijak nevylučuje, že k bezprostřednímu zásahu mohly

vést i další důvody, zejména takticko-strategické povahy. K dispozici jsou kamerové záznamy dokládající, že se kolem vily shromažďovaly další osoby, a svědecké výpovědi

uvádějící, že tyto osoby společně s osobami,

jež vnikly do vily, házely po policistech nejrůznější předměty. Lze si představit, že k neodkladnému provedení zásahu mohla vést

obava z postupné radikalizace těchto osob

a skupinového průniku do vily, příp. z napadení přítomných policistů. Provedení zásahu

v noci mohlo také mít určité taktické výhody

(zaskočení osob ve vile, oslnění policejními

svítilnami apod.), které snad mohly vyvážit je-

ho zřejmé nevýhody (nutnost nasazení dvou

vrtulníků osvětlujících okolní prostor, zmatek a horší přehlednost situace ve tmě uvnitř

vily). Určitou roli by mohly sehrát i obavy

o bezpečnost a zdraví samotných osob ve vile, např. v případě, že by bylo zjištěno závažné narušení statiky objektu (srov. k tomu

usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000,

sp. zn. II. ÚS 45/98, kde se jednalo o zadržení

a použití donucovacích prostředků vůči advokátovi, který neuposlechl výzvy policistů

a domáhal se vstupu do domu, v němž se

skrýval nebezpečný podezřelý). Na druhou

stranu se v přijatém rozhodnutí mohly odrážet i potíže ryze praktického a organizačního

charakteru. Odložení zásahu do svítání by si

vyžádalo buď odeslat velkou část nasazených

policistů zpět domů (přičemž by nejspíš nebylo možno zabránit případnému pronikání

dalších osob do vily), nebo ponechat je na

místě a zásah pak uskutečnit s policisty ve stavu únavy po celonočním vyčkávání.

[31] Otázku, zda by tyto příkladmo uváděné důvody mohly být dostatečným ospravedlněním pro upřednostnění silového řešení proti účastníkům, kteří dávali najevo

ochotu protiprávní okupaci vily Milada v řádu několika hodin ukončit, si městský soud

v podstatě nepoložil, o čemž svědčí i to, že zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu

znaleckým posudkem odborníka z oblasti policejní strategie a taktiky. Městský soud zřejmě

nepovažoval tuto otázku za podstatnou, jelikož dostačujícím důvodem pro použití donucovacích prostředků pro něj bylo protiprávní

jednání stěžovatelů a ostatních účastníků

akce. Takový náhled na věc však považuje

Nejvyšší správní soud za příliš zjednodušující. Ne každé porušení zákona automaticky

opravňuje policii k bezprostřednímu použití

donucovacích prostředků.

[32] Městský soud sice na s. 24 napadeného rozsudku uvádí zákonná ustanovení,

z nichž při posouzení věci vyšel, nevysvětlil však,

jakým způsobem je na daný příklad aplikoval.

Mezi úkoly policie nepochybně patří mimo jiné i ochrana bezpečnosti majetku a veřejného pořádku (§ 2 zákona o Policii České republiky). Při plnění těchto úkolů má policie

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

povinnost vystupovat aktivně, jde o tzv. zásadu iniciativy (§ 10 zákona o Policii České

republiky). Uplatnění iniciativy je však podmíněno existencí věcného důvodu pro policejní zásah a je vyvažováno zásadou přiměřenosti postupu policie zakotvenou v § 11

zákona o Policii České republiky. Při uplatňování této druhé zásady musí policista zvážit

nejen újmu hrozící osobám, jež mají být předmětem zákroku, ale též újmu hrozící osobám,

jejichž bezpečnost je ohrožena. Zásada přiměřenosti je dále doplněna principem subsidiarity použitých donucovacích prostředků,

podle něhož mají mírnější prostředky přednost před razantnějšími, samozřejmě za předpokladu, že použitím mírnějších prostředků

lze ještě dosáhnout sledovaného cíle (srov.

k tomu Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck,

2014, 483 s., s. 63 a násl.). Výsledkem vzájemného vyvažování zásady iniciativy a zásady

přiměřenosti může být s ohledem na okolnosti nejen rozhodnutí policisty zasáhnout

určitým způsobem, ale též nezasahovat vůbec, příp. odložit zásah na pozdější dobu. Ani

chybné vyhodnocení situace nemusí vést

vždy k označení policejního postupu za nezákonný, jestliže zvolené řešení odpovídalo

(nutně neúplným) informacím známým zasahujícímu policistovi v době zásahu, a tomu,

jak se situace musela jevit rozumně uvažujícímu a náležitě vycvičenému policistovi jednajícímu v dobré víře (srov. Fuchs, J. Přiměřenost při použití donucovacích prostředků

a zbraně policisty a strážníky. Právní rozhledy, 2013, č. 9). Zákonné zmocnění k použití

donucovacích prostředků je nicméně nutno

vykládat restriktivně (srov. Fuchs, J. Použití

donucovacích prostředků policisty a strážníky. Soudní rozhledy, 2014, č. 7–8, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu).

[33] Aplikací principu přiměřenosti – byť

v kontextu jiného základního práva, než jaké

bylo ve hře v tomto případě – se ve věci prohlídky tzv. jiných prostor zabýval Ústavní

soud ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2007,

sp. zn. II. ÚS 474/07, N 151/46 SbNU 505,

č. 151/2007 Sb. ÚS, s následujícím závěrem:

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

„Princip přiměřenosti je tedy dán tím, že

k prohlídce má zásadně dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí

s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení.

Jinými slovy, nelze uplatňovat donucovací

instituty státní moci v případech, kdy lze téhož účelu dosáhnout bez donucení.“ Městský

soud naproti tomu v napadeném rozsudku,

jak už bylo vyloženo výše, opomněl učinit

úvahy o důvodnosti zásahu a přiměřenosti

použití donucovacích prostředků s ohledem

na chráněné hodnoty a na situaci na místě, jakož i s přihlédnutím k informacím, jež měl velitel zásahu k dispozici. Tyto úvahy přitom

považuje Nejvyšší správní soud pro posouzení celého případu za klíčové.

[34] O tom, že městský soud podcenil význam rozhodnutí o použití síly, resp. důvodů,

jež k němu vedly, pro hodnocení zákonnosti

a přiměřenosti celého zásahu, svědčí i to, že

neobjasnil, kdo o použití donucovacích prostředků proti „squatterům“ ve vile Milada

vlastně rozhodl, a neprovedl důkaz výslechem této osoby jako svědka. V některých

úředních záznamech je jako velitel zásahu po

celou jeho dobu uváděn nadporučík B. (např.

úřední záznam Místního oddělení Kobylisy

ze dne 1. 7. 2012). Podle svědecké výpovědi

nadporučíka V. před městským soudem byl

ovšem velitelem zásahu dne 30. 6. 2012 on,

a to až do 24:00. Následně předal velení nadporučíku N., který po poradě s dalšími důstojníky (výslovně je jmenován plukovník H.)

nařídil použít k vyklizení vily donucovacích

prostředků. Nadporučík V. této poradě již

přítomen nebyl. Naproti tomu nadporučík N.

ve svém úředním záznamu ze dne 1. 7. 2012

uvádí, že zásahu velel od 22:00 společně

s nadporučíkem V. Žádný z úředních záznamů pak neuvádí, kdo o zahájení zásahu proti

„squatterům“ s využitím donucovacích prostředků rozhodl (používají se opisy jako „bylo

přistoupeno k zákroku“ nebo „pokyn k zákroku vydal přítomný funkcionář, který byl

pověřen velením“). Přes tyto nejasnosti,

a přes výslovnou žádost žalobců o výslech

nadporučíka N. a plukovníka H., provedl

městský soud výslech pouze jediného z velí-

cích důstojníků, a to nadporučíka V. (u nadporučíka N. odkázal soud pouze na jím zpracované úřední záznamy). Přitom právě výslech policisty, jenž o použití síly rozhodl, by

dával straně žalující v rámci spravedlivého

procesu příležitost zpochybnit policejní verzi

událostí a pokusit se odkrýt motivace, jež vedly k tomuto klíčovému rozhodnutí (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Evropského soudu

pro lidská práva ze dne 16. 12. 2003, Kmetty

proti Maďarsku, stížnost č. 57967/00).

[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výše uvedené úvahy nemají nikterak předjímat

rozhodnutí městského soudu v dalším řízení.

Mají pouze ozřejmit, s jakými otázkami je nutno se v daném případě ještě vyrovnat. Úkolem městského soudu bude posoudit celou

situaci vyváženě. Na jednu stranu nelze akceptovat, aby užití donucovacích prostředků

představovalo standardní policejní reakci na

jakékoliv porušení zákona. V úvahu je třeba

vzít i to, zda ze situace nevyplývalo, že k porušení zákona dochází v souvislosti s naplňováním politických práv účastníků akce. Na

druhou stranu policie si musí zachovat vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv

osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást

na policejní rozhodování v terénu nadměrné

a nerealistické požadavky, neboť to by mohlo

mít do budoucna rdousící dopad na policejní

iniciativu. Velitel zásahu může jen těžko dosáhnout dokonalého vyvážení ochrany veškerých v úvahu přicházejících práv všech zúčastněných osob. Určitou míru disproporce

zásahu lze akceptovat a přičíst ji na vrub omezené době pro rozhodování a vypjaté situaci.

Nelze podceňovat ani potřebu působit na adresáty zásahu jako autoritativní těleso, což je

role, která policii též k efektivnímu plnění jejích funkcí přísluší, na straně druhé by pro závěr o oprávněnosti zásahu nestačilo, pokud

by byl odůvodněn jen snahou policie neztratit tvář a vynutit splnění neadekvátního nebo

nerozumného ultimáta. Balancovat mezi těmito dvěma extrémy však nelze bez zvážení

veškerých okolností svědčících pro a proti

provedení zásahu, jež byly známy v době, kdy

toto zásadní rozhodnutí padlo. A to městský

soud učinit opomněl.

[36] Třetí námitka stěžovatelů je taktéž

z větší části důvodná. Ačkoliv nelze říci, že

městský soud by se s jednotlivými důkazy nevypořádal, potíž je v tom, že prakticky upustil

od hodnocení důkazní situace jako celku.

V případě předem připraveného policejního

zásahu s použitím donucovacích prostředků

by klíčovým důkazem o jeho korektním průběhu měl být videozáznam pořízený policií.

Policie sice nemá zákonnou povinnost takový záznam pořídit (srov. k tomu § 62 odst. 1

zákona o Policii České republiky, podle něhož policie může, je-li to nezbytné pro plnění

jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu), avšak za

současného stavu techniky nelze než uzavřít,

že tam, kde tomu nebrání důležité okolnosti,

by tak policie ve svém zájmu učinit měla. Dojde-li totiž při policejním zásahu, resp. zadržení či zatýkání, ke zranění osob, stíhá stát

a jeho orgány nejen pozitivní závazek provést

účinné vyšetřování tvrzeného špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, ale má to

i důsledek částečného přesunu důkazního

břemene na orgány státu (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12.

1995, Ribitsch proti Rakousku, stížnost č.

18896/91, Series A, č. 336, který se sice týkal

zranění, k nimž došlo v době policejní detence, závěry o pozitivních závazcích státu na

poli článku 3 Úmluvy, včetně rozložení důkazního břemene mezi stěžovatele a orgány

státu však Evropský soud pro lidská práva později rozšířil i na situace při zadržení či zatýkání; srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2000, Rehbock proti Slovinsku, stížnost č. 29462/95,

ECHR 2000-XII, podobně rozsudek ze dne

25. 6. 2014, čj. 9 A 153/2012-245, neboť došel

k závěru, že policejní zásah byl zákonný a přiměřený okolnostem.

Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku městského soudu, v části týkajících se zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1), kasační

stížnost. V ní mimo jiné namítali, že městský

soud nepřipustil v rámci upřesnění změnu

petitu tak, že by do něj stěžovatelé doplnili

ochranu práva shromažďovacího. Z toho pak

vyplývá i další výtka stěžovatelů, totiž že se

městský soud vůbec nezabýval zásahem do jejich svobody shromažďovací, ačkoliv ta úzce

souvisí s právem na svobodu projevu, jež

uplatňovali již v původní žalobě. Stěžovatelé

v této souvislosti připomínají protestní podtón své akce a poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž požívá

jisté míry ochrany i neohlášené shromáždění

ve formě tzv. sit in (okupační protestní shromáždění), případně i ve formě déletrvající

okupace budovy.

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

Žalovaný 1) (dále jen „žalovaný“) ve svém

vyjádření k první kasační námitce poukázal

na to, že stěžovatelé uplatnili svůj argument

o tom, že jejich akce byla shromážděním, účelově, s odstupem dvou let po celé události

a téměř až v samém závěru soudního řízení

poté, co proběhlo rozsáhlé dokazování. Dále

podotkl, že pokud akce tento charakter měla,

pak jistě po celý den, kdy proti ní policie nijak nezasahovala. Následné kroky stěžovatelů

a jejich přátel, zřejmě způsobené davovou

pohnutkou, byly však již za hranou zákona.

Další kasační námitka směřovala vůči tomu, že městský soud neposoudil přiměřenost zásahu policie jako celku, ale místo komplexního posouzení hodnotil pouze jeho

jednotlivé dílčí aspekty. Nezabýval se tím, že

policie mohla s použitím síly vyčkat až na ráno, pokud by účastníci akce nesplnili svůj

slib a vilu by za svítání neopustili. Přitom měl

soud vzít v úvahu fakt, že stěžovatelé se spolu

s dalšími osobami nacházeli v uzavřeném

prostoru, mimo veřejné prostranství, kde jejich přítomností, případně hudbou, nemohlo

docházet k ohrožování žádného veřejného

zájmu. Nebyly zaznamenány ani žádné stížnosti ze strany obyvatel žijících v blízkosti vily. Stěžovatelé žádným způsobem neohrožovali ani neničili cizí majetek; navíc vila byla

v tak zuboženém stavu, že zde prakticky nebylo co zničit. Jedinou škodu na majetku způsobili sami policisté, když probourali vstupní

dveře. Navíc hypotetická ochrana majetku ze

strany policie se zde dostala do kolize se základními ústavně zaručenými právy stěžovatelů na svobodu projevu a na účast na řešení

veřejných záležitostí vyjádřením svých postojů. Stěžovatelé dále uvedli: „Policie je povinna postupovat přiměřeně, korektně a samozřejmě v souladu se zákonem i v případě

zásahu proti osobám porušujícím zákon.

V případě žalobců se jednalo o pouhý přestupek neuposlechnutí výzvy úřední osoby, který vykonstruovali samotní žalovaní. Policie

je ze zákona povinna chránit bezpečnost

osob, majetku a veřejný pořádek. V případě

zákroku vůči žalobcům a dalším squatterům však své zákonné povinnosti zneužila

a samotný zákrok, který byl zcela nesmyslný

(jak bylo naznačeno výše – o ochraně veřejného zájmu zde lze len stěží mluvit), vedl

právě naopak ke zraněním a škodám na

majetku, které vůbec nemusely vzniknout.“

Pokud jde o tuto kasační námitku, žalovaný především zrekapituloval historii vily

Milada ze svého pohledu: „Pokud by policie

nezasáhla, nikdo z přítomných nemohl zaručit, že všichni účastníci vilu dobrovolně

opustí následující den. Takové záruky policie dostávala již v minulosti několikrát

a opakovaně nebyly naplňovány. Nájemníci

okolních pozemků a studenti přilehlých vysokoškolských kolejí, které bezprostředně

sousedí s vilou, by dozajista v případě jejich

předvolání dosvědčili, že v minulosti opakovaně žádali policii o pomoc, když byla vila

squattery obývána. Bylo by potřeba hovořit

s poškozenými drobnými krádežemi v bezprostředním okolí, aby byl dokreslen stav,

který vnímala nikoliv policie, ale veřejnost,

v době, kdy vila fungovala jako tzv. kulturní

centrum, jak bylo dřívějšími squattery obvykle uváděno. Pokud tak za tímto účelem vila

někdy fungovala,

tak potom jen krátce,

a stav se s vývojem času měnil stále k horšímu.“ To byl podle žalovaného důvod, proč

byly osoby po provedeném zákroku zajištěny,

neboť panovala důvodná obava, že ve svém

jednání budou nadále pokračovat. K samotným důvodům zásahu žalovaný uvedl, že na

místě se nacházel nájemce pozemků pod vilou Milada a přilehlých pozemků s mandátem

zastupovat majitele vily (Českou republiku –

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy). O razantní postup policii žádala i místní

samospráva zastoupená starostou příslušné

městské části. V době opatření bylo na místě

podezření ze spáchání trestných činů neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo

k nebytovému prostoru a poškození cizí věci

a přestupku neuposlechnutí výzvy úřední

osoby. Osoby okupující vilu věděly, že na místě je policie, která je vyzývá jménem zákona

k opuštění objektu, v němž neoprávněné setrvávají. Část osob dokonce výzev policie

uposlechla, tedy měly dostatek času se rozhodnout. Policie ale pro účastníky akce v žádném případě nebyla partnerem pro jednání,

stejně jako tomu v jejich případě bylo i v minulosti. Přítomné osoby by evidentně dobrovolně vilu neopustily. Jejich úcta k právu

i k policistům jako ochráncům práva byla nulová. Zvolená taktika zákroku a použitých

prostředků odpovídala přesně situaci, která

byla na místě řešena, a to i s ohledem na zkušenosti z podobných opatření v minulosti.

Dále městský soud podle stěžovatelů nesprávně vyhodnotil předložené

lékařské

zprávy – zatímco závěry lékařské zprávy stěžovatele c), který se nechal ošetřit ihned po

policejním zásahu, jsou podle soudu založeny pouze na jeho vlastních sděleních, v případě stěžovatelky a), která se nechala ošetřit

až několik dnů po zásahu, soud naopak zdůrazňuje závěr lékaře, že vzhledem k časovému dostupu nelze rozpoznat, zda je zranění

způsobeno policejní rozbuškou. Soud podotkl, že stěžovatelé měli možnost oznámit své

bití osobám přítomným na místě a stojícím

mimo policii (příslušníkům HZS, zdravotníkům nebo civilním osobám a zástupcům medií), aniž by vzal v potaz, že právě to učinil

stěžovatel c), když se obrátil na lékaře jako

osobu kompetentní ošetřit a posoudit jeho

zranění. Důkaz lékařskými zprávami dalších

účastníků akce (odlišných od stěžovatelů)

pak soud odmítl provést úplně, jakkoliv měly

tyto zprávy prokázat, že při zákroku policie

obecně došlo ke zraněním osob. Jiné důkazy

než lékařské zprávy přitom stěžovatelé těžko

mohli předložit. Soud si sice byl vědom obtížnějšího postavení stěžovatelů při dokazování,

přesto však provedené důkazy hodnotil tendenčně a přebral rétoriku a pohled policie

(bez hlubšího odůvodnění např. uvedl, že

„neuvěřil tvrzení žalobců, že vilu opustí až

ráno“). Bez povšimnutí ponechal soud obsáhlé poukazy stěžovatelů na rozpory ve výpovědích policistů i na to, že kamerový záznam předložený žalovaným nebyl úplný a že

s ním bylo manipulováno. Zejména však soud

pominul fakt, že žalovaný (který nezpochybňuje zranění stěžovatelů) nepředložil žádné

důkazy o svých tvrzeních, že stěžovatelé si

zranění způsobili patrně sami při útěku (ačkoliv podle svědeckých výpovědí více policistů nikdo nikam neutíkal a „squatteři“ ne-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

kladli při zatýkání odpor). Soud měl podle

stěžovatelů na daný případ analogicky aplikovat judikaturu Evropského soudu pro lidská

práva týkající se osob ve vazbě. Dojde-li u takových osob ke zranění, leží na státu důkazní

břemeno a stát musí předložit uspokojivé

a přesvědčivé vysvětlení událostí, k nimž došlo, jelikož jeho vědomosti o těchto událostech mají výlučnou povahu. Obdobně to podle stěžovatelů platí i pro zničení jejich věcí –

je vysoce nepravděpodobné, že by si své věci

značné finanční hodnoty zničili sami jejich

vlastníci a policie nepředložila žádný důkaz

(např. úplný a nezkrácený videozáznam) dosvědčující, že věci nezničili úmyslně policisté.

K hodnocení důkazů o průběhu zákroku

ve vile, žalovaný uvedl: „S ohledem na situaci,

která se vyvinula na místě, především na aktivní obranu osob, které se v lehkém letním

oděvu za špatných světelných podmínek

v počtu téměř 30 jedinců pohybovaly ve stísněném prostoru vily, odkud bránily vším, co

jím přišlo pod ruce, policii ve vstupu do prostoru, a s ohledem na to, že na místě někdo

ze squatterů v zápalu boje vylil benzín na

přístupovou cestu pro policii, se jeví množství ošetřených osob a charakter jejich újmy

spíše mírným. Podotýkáme, že na straně policie, která byla vybavena ochrannými prostředky, jako jsou přilby, protiúderové komplety, těžká obuv, disponovala svítilnami

a je vycvičena k obdobným zákrokům, došlo

rovněž ke zraněním policistů.“ K možnosti,

že si zadržené osoby svá zranění způsobily samy při útěku, poukázal žalovaný na to, že před

zákrokem policie se část osob ukryla na střechu domu, kam musely běžet přes vilu. Upozornil také na velmi aktivní obranu „squatterů“ před průnikem policie do vily oknem

v prvním patře, a poukázal na obsah doložených videozáznamů a na výpovědi nezúčastněných osob (zejména velitele hasičů Hasičského záchranného sboru Praha a inspektora

provozu Rychlé záchranné služby Praha).

Stěžovatelé brojili rovněž proti tomu, jakým způsobem hodnotil městský soud události po jejich zadržení. Nejprve se věnovali

tomu, že je policisté číslovali lihovou fixou na

ruku a oslovovali těmito čísly, což označují za

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

ponižující praktiku. Žalovaný zprvu uvedený

postup popíral, teprve po jeho prokázání jej

přiznal a označil za „běžný“. Stěžovatelé odmítli argumentaci soudu, že k označování

osob razítky apod. dochází i na koncertech

a podobných akcích, neboť tam se účastníci

těmto požadavkům podřizují dobrovolně. Pokud jde o neposkytnutí vody jednomu ze stěžovatelů, uvedli, že přístup k vodě by měl být

v dnešní době samozřejmostí. Za vadnou

označili argumentaci soudu, podle níž má na

základě zákona právo na přístup k vodě pouze osoba umístěná v policejní cele, neboť tento názor nezohledňuje např. situaci osob zadržených několik hodin na policejní stanici,

aniž by byly umístěny do cely. Stěžovatelé také znovu poukázali na to, že policisté neumožnili zajištěným osobám vymočit se, a proto jeden z účastníků byl nucen vymočit se

z auta a druhá účastnice přímo v autě, což

pro ni bylo do značné míry ponižující. Přesto,

že uvedené praktiky policistů nazírány jednotlivě zřejmě nedosahují dostatečné úrovně,

aby byly posouzeny jako ponižující nebo nelidské zacházení, soud je měl hodnotit v jejich souhrnu.

K námitce týkající se postupu po zadržení

stěžovatelů žalovaný uvedl, že se mu v průběhu soudního řízení podařilo prokázat, že právě policisté zajišťovali ošetření zraněných

osob. Policie také po zákroku zabezpečila objekt vily a následující den umožnila stěžovatelům a jejich přátelům si věci řádně převzít.

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí

Městského soudu v Praze v části napadené kasační stížností a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

III.

Posouzení kasační stížnosti

Nejvyšším správním soudem

(...) [19] Nejvyšší správní soud předně

musí dát za pravdu stěžovatelům, pokud jde

o kritiku toho, jak městský soud hodnotil

v průběhu řízení petit podané žaloby. Stěžovatelé původně navrhli dva soudní výroky –

domáhali se určení, že „zásah Policie ČR ve

dnech 30. 6. a 1. 7. 2012 při vzpomínkové

akci při bývalém squatu Milada v Praze, který spočíval v neoprávněné výzvě žalobcům

k opuštění objektu bez právního důvodu,

v bezdůvodném, nepřiměřeném a nesprávném použití donucovacích prostředků, v bití, ve způsobení bezdůvodné újmy na zdraví, v bezdůvodném ničení věcí žalobců,

v ponižujícím zacházení, v neoprávněném

omezení osobní svobody, v bránění identifikace policistů a v neoprávněném omezení

práva na svobodu projevu, byl vůči žalobcům nezákonný“, eventuálně, aby soud určil,

že „zásah Policie ČR ve dnech 30. 6. a 1. 7.

2012 při vzpomínkové akci při bývalém

squatu Milada v Praze vůči žalobcům byl

vůči žalobcům nezákonný“. V doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2012 na výzvu soudu upřesnili petit tak, že se domáhají prvního uvedeného výroku. Zároveň však upozornili, že

„eventuální“ petit byl jejich právem a že jím

chtěli předejít neúspěchu své žaloby z ryze

formalistických důvodů. Z důvodu právní jistoty proto navrhli, aby v případě, že soud nebude mít některé z tvrzení navrhované v prvním petitu za prokázané, aby k němu

nepřihlédl a vydal rozhodnutí s výrokem

o zbytku, který za prokázaný mít bude (čímž

v podstatě jen jinak formulovali svůj původní

„eventuální“ petit).

[20] Odhlédneme-li od skutečnosti, že

v daném případě ve skutečnosti nešlo o klasický eventuální petit, nýbrž o petit jeden, toliko s tím rozdílem, že byl předestřen ve dvou

variantách (v podrobnější, vymezením jednotlivých dílčích zásahů, a z opatrnosti též

v obecné, týkající se vyslovení nezákonnosti

postupu policie en bloc), nutno předeslat, že

soudní řád správní nebrání ani tomu, aby petit byl formulován jako eventuální. Ustanovení § 64 s. ř. s. uvádí, že „[n]estanoví-li tento

zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení první

a třetí části občanského soudního řádu“;

ovšem ani občanský soudní řád výslovně neupravuje varianty petitorního žádání (srov.

§ 79 odst. 1 o. s. ř., který v nejobecnější rovině stanoví povinnost uvést v návrhu, čeho se

navrhovatel domáhá). Přípustnost alternativně či eventuálně formulovaného petitu se to-

tiž opírá o hmotné právo a vychází z ustálené

soudní praxe ve shodě s procesní teorií.

Městský soud ovšem naznal, že eventuální petit vylučuje samotný charakter správního

soudnictví. Tento svůj závěr opřel o rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10.

2004, čj. 6 Ans 1/2003-101, č. 652/2005 Sb.

NSS, jehož právní věta je v bodu V. skutečně

takto formulována. Nakládat ovšem s právními větami rozsudků jako s právními normami

bez ohledu na kontext konkrétního případu

je ošemetné (srov. k tomu Bobek, M.; Kühn,

Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2.

vyd. Praha : Auditorium, 2013, s. 185 a násl.).

To se ukazuje i v tomto případě, neboť v dané

věci šlo o to, že žalobce spojil do jedné žaloby

dva odlišné žalobní typy (žalobu proti nečinnosti správního orgánu a žalobu na ochranu

před nezákonným zásahem, pokynem nebo

donucením správního orgánu). Nejvyšší

správní soud tuto možnost nevyloučil, pouze

vytkl krajskému soudu, že se nezabýval druhým návrhem žalobce poté, co vyhověl návrhu prvnímu (tedy že nakládal s petitem jako

s eventuálním), k čemuž uvedl: „Podal-li žalobce fakticky dvě různé žaloby jedním podáním [...], nemůže si soud vybírat, o které

rozhodne, a o které nikoliv. Za situace, kdy

soud o druhém návrhu doposud nerozhodl,

bude třeba, aby o tomto návrhu bylo též rozhodnuto.“ O to ale v nyní projednávané věci

vůbec nejde, neboť stěžovatelé se svým variantně formulovaným petitem udrželi v rámci jednoho žalobního typu.

[21] Dále městský soud argumentoval

rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze

dne 28. 5. 2014, čj. 1 Afs 60/2014-48, s tím, že

tento rozsudek podle městského soudu připouští výhradně jen takový eventuální petit,

v němž žalobce v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu navrhne buď zákazový

výrok (zakazuje se pokračovat v nezákonném

zásahu), nebo – pro případ, že by byl zásah

mezitím ukončen – deklaratorní výrok o tom,

že provedený zásah byl nezákonný. Tento rozsudek však ve skutečnosti nikde neuvádí, že

by šlo o jedinou přípustnou podobu eventuálního petitu. Naopak z rozsudku zdejšího

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-65,

na který poukázali stěžovatelé, jasně vyplývá,

že i eventuální petit je ve správním soudnictví možný, neboť Nejvyšší správní soud zde

uložil městskému soudu, že by se měl „postupně zabývat uplatněnými žalobními návrhy ve smyslu a v pořadí uvedeném stěžovatelem v žalobě, popř. v upřesnění žaloby“.

Taktéž v dalším stěžovateli odkazovaném rozsudku ze dne 26. 4. 2010, čj. 8 Ans 5/2008-121,

Nejvyšší správní soud eventuální petit připustil, když uvedl: „Z podané žaloby je zřejmé, že se žalobkyně domáhá ochrany proti

nečinnosti žalovaného a je si rovněž vědoma toho, že jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby je bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení

u správního orgánu stanoví k ochraně proti

nečinnosti (§ 79 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Procesní nejistotu v tom, zda je třeba se rovněž domáhat uložení povinnosti žalovanému rozhodnout o opatření na ochranu proti

nečinnosti, či zda jde ,toliko‘ o jednu z nutných podmínek přípustnosti žaloby na

ochranu proti nečinnosti ve věci samé, se

rozhodla řešit uvedením eventuálního petitu. Žalobní návrh proto není neurčitý, lze

z něj zjistit, čeho se stěžovatelka domáhala.

Bude na městském soudu, aby v řízení o podané žalobě zaujal stanovisko k důvodnosti

obou v žalobě navržených výroků.“

[22] Postup městského soudu, který vyzval stěžovatele přípisem ze dne 24. 9. 2012,

čj. 9 A 153/2012-25, k formulaci (pouze jednoho) návrhu výroku rozsudku, lze tudíž

označit za nesprávný. Tato vada řízení však sama o sobě na zákonnost rozsudku městského

soudu neměla vliv, neboť stěžovatelé na výzvu městského soudu svůj petit upravili (podání ze dne 2. 10. 2012, jakkoli ve skutečnosti

šlo opět, jak bylo poznamenáno výše, o petit

„eventuální“, jen v poněkud zastřené podobě). I když šlo o úpravu do jisté míry vynucenou procesním úkonem městského soudu,

nemění to nic na povaze této změny jako projevu práva stěžovatelů disponovat předmětem řízení. Bez ohledu na to, co úpravě petitu

předcházelo, byl předmět řízení vymezen

upraveným petitem, o němž (a nikoli již

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

o tom původním) musel městský soud rozhodnout (k úpravě petitu na závěr ústního

jednání konaného 25. 6. 2014 a k usnesení

městského soudu o jeho nepřipuštění stěžovatelé žádnou kasační námitku – vyjma otázky

práva shromažďovacího, o níž bude pojednáno dále – nevznášejí). Nelze též odhlédnout

od toho, že městský soud nevzal za prokázané, resp. důvodné, žádné z žalobních tvrzení,

musel by tudíž nutně zamítnout i „eventuální“ petit, jak jej stěžovatelé formulovali.

[23] Za opodstatněnou však Nejvyšší

správní soud shledává první kasační námitku

v té části, pokud jde o otázku (ne)posouzení

zásahu do práva shromažďovacího, jež je na

ústavní úrovni jako základní svoboda garantováno v článku 19 Listiny, resp. v článku 11

Úmluvy. Městský soud tuto argumentaci stěžovatelů, vznesenou v rámci závěrečného návrh na ústním jednání konaném 25. 6. 2014,

nepřipustil s tím, že by šlo o „změnu předmětu řízení“, resp. že by pro „takto nově formulovaný petit neposkytovaly dosavadní výsledky řízení podklady“. Náležitostmi žaloby

na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu

podle § 84 odst. 3 s. ř. s. jsou však pouze:

označení zásahu, proti němuž se žalobce

ochrany domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku

rozsudku. Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 71 odst. 1 s. ř. s.)

tak mezi náležitosti zásahové žaloby nepatří

„žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí

za nezákonné nebo nicotné“. Právní posouzení zákonnosti zásahu leží tak plně na bedrech soudu (uplatní se zde zásada iura novit

curia). Ostatně tento přístup je i v souladu

s povahou řízení o zásahové žalobě, jež má

charakter řízení nalézacího, nikoliv přezkumného. Nadto nelze přehlížet, že již v původní

žalobě namítali stěžovatelé zásah do svého

práva na svobodu projevu (článek 17 Listiny,

resp. článek 10 Úmluvy), s nímž shromažďovací právo úzce souvisí – shromažďování za

účelem vyjádření politických či jiných názorů je vlastně jednou z forem svobody projevu

(srov. k tomu Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních

práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters

Kluwer, 2012, 931 s., s. 457 a násl.; viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze

dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku,

stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX, § 38, ze

dne 23. 10. 2008, Sergey Kuznetsov proti Rusku, stížnost č. 10877/04). I ze skutkových zjištění městského soudu vyplývá, že osoby okupující vilu Milada při vyjednávání s policií

„poukazovali na důvody vzpomínkové akce

s tím, že chtějí naplnit její protestní a kulturně politický smysl“ (s. 20 rozsudku městského soudu). Ze všech těchto důvodů nelze než

konstatovat, že městský soud pochybil tím, že

se vůbec nezabýval otázkou, zda žalovaný

svým zákrokem nezasáhl do svobody shromažďovací ve smyslu článku 19 Listiny, resp.

článku 11 Úmluvy, a zatížil tak svůj rozsudek

nepřezkoumatelností. Nešlo totiž o rozšíření

nebo změnu návrhu, nýbrž o další možnou

právní kvalifikaci naříkaného zásahu, resp.

o další důvod, o nějž stěžovatelé opírali své

přesvědčení o nezákonnosti zásahu, nezákonnosti, jež samozřejmě zahrnuje též případnou protiústavnost a rozpor s vyhlášenou

mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy.

[24] Odpověď na tuto otázku Nejvyšší

správní soud nikterak nepředjímá. V dalším

řízení na ni musí odpovědět městský soud,

který se jí dosud nezabýval, tj. nejprve posoudí, zda tvrzeným zásahem došlo k zásahu do

shromažďovacího práva stěžovatelů (jinak řečeno, je-li toto základní právo „ve hře“), a pokud bude jeho odpověď kladná, zda šlo o zásah, jehož cíl byl legitimní, a který byl

nezbytný v demokratické společnosti (čl. 19

odst. 2 Listiny, resp. čl. 11 odst. 2 Úmluvy). Při

té příležitosti vezme v úvahu, že i shromáždění spontánní, předem neohlášená, požívají

ústavní ochrany, ostatně s takovými shromážděními počítá i platný zákon č. 84/1990 Sb.,

o právu shromažďovacím, v § 12 odst. 3; jinak

řečeno, shromáždění nepozbývá ochrany jen

proto, že nebylo takto svými účastníky původně zamýšleno a že nebylo v souladu se zákonem předem příslušným úřadům ohláše-

no. Městskému soudu se také otevře příležitost vyrovnat se s odkazy stěžovatelů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva

uvedenou v kasační stížnosti a posoudit, jsou-li

na nyní posuzovanou situaci přiléhavé. Například v rozsudku ze dne 5. 12. 2006, Oya

Ataman proti Turecku, stížnost č. 74552/01,

ECHR 2006-XIV, Evropský soud pro lidská

práva uvedl, že – jakkoli z důvodu neohlášení

shromáždění šlo o shromáždění nezákonné –

tato nezákonnost sama o sobě neospravedlňuje zásah do shromažďovací svobody. Pokud se

demonstranti neuchýlí k násilným aktům, mají orgány veřejné moci podle Evropského

soudu pro lidská práva projevit určitou míru

tolerance vůči poklidným shromážděním, nemá-li být shromažďovací svoboda podle článku 11 Úmluvy zasažena ve své podstatě

(body 39 a 42). V rozsudku ze dne 9. 4. 2002,

Cissé proti Francii, stížnost č. 51346/99,

ECHR 2002-III, o který stěžovatelé opírají své

přesvědčení, že Úmluva poskytuje ochranu

též neohlášenému shromáždění ve formě déle trvající okupace budovy, pak Evropský

soud pro lidská práva ve světle všech skutkových okolností daného případu dovodil, že

k porušení shromažďovacího práva podle

článku 11 policejním vyklizením okupovaného kostela nedošlo. Nejvyšší správní soud má

přitom za to, že k odpovědím na tyto otázky

má městský soud dostatečná skutková zjištění co do okolností a průběhu obsazení vily

Milada a zásahu žalovaného, jakkoli nevylučuje, že se může objevit potřeba doplnit dokazování k některým aspektům tvrzeného porušení svobody shromažďování.

[25] S první kasační námitkou úzce souvisí i druhá kasační námitka a i zde musel dát

Nejvyšší správní soud stěžovatelům částečně

za pravdu, neboť městský soud nezodpověděl ve svém rozsudku uspokojivě (tedy přezkoumatelným způsobem) otázku, zda byl

policejní zákrok s použitím donucovacích

prostředků za daných okolností přiměřený

ve smyslu § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, bez jejíhož zodpovězení

nelze učinit závěr, zda šlo o zásah zákonný,

resp. souladný, s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud v zásadě souhlasí s tvrzením

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

žalovaného, že s ohledem na celkové okolnosti zásahu „se jeví množství ošetřených

osob a charakter jejich újmy spíše mírným“.

Tím spíše je však třeba se ptát, zda bylo skutečně třeba vyklízet neužívanou a zchátralou

vilu Milada neodkladně ještě v nočních hodinách, když účastníci akce prohlašovali, že za

svítání opustí objekt dobrovolně, zda bylo

skutečně nezbytné trvat na požadavku policie

na vyklizení vily do půlnoci a následně nasadit

do akce zásahovou jednotku s vědomím, že dojde ke střetu několika desítek osob ve tmě uvnitř zchátralého objektu, resp. zda neexistovaly mírnější prostředky k dosažení stejných

cílů, příp. z jakých důvodů je nebylo možno využít. Na tyto klíčové otázky rozsudek městského soudu uspokojivě neodpovídá.

[26] Městský soud zcela správně vyšel

z toho, že účastníci akce vnikli bez právního

důvodu do nemovitosti, k níž neměli žádné

vlastnické, ani od něj odvozené užívací právo.

Stát jako vlastník vily Milada navíc jasně zazděním oken a dveří v přízemí nad to, co je

samozřejmé, zdůraznil, že si nepřeje, aby do

objektu pronikaly cizí osoby a jakkoliv jej využívaly. Tomu odpovídalo

i ustanovení

smlouvy s nájemcem okolních pozemků, kterého stát jako smluvního partnera zavázal, že

nebude budovy na pronajatých pozemcích

sám užívat a že neumožní jejich využívání ani

jiným osobám. Nepochybné tedy je, že policie

oprávněně vyzvala účastníky akce k opuštění

objektu, neboť se mohla zaštítit ochranou

vlastnického práva, tím spíše, když se ochrany

dovolával nájemce okolních pozemků, který

vzhledem k obsahu nájemní smlouvy skutečně mohl v této otázce operativně zastupovat

zájmy vlastníka jakožto pronajímatele.

[27] Městský soud však vůbec nezhodnotil, zda policie následně použila k ochraně

vlastnického práva státu přiměřené prostředky. Jakkoliv má mít právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny), nelze při rozhodování

o použití donucovacích prostředků odhlédnout od toho, jak vážný právní zájem je ve hře

a jak intenzivně je ohrožen, nadto v situaci,

kdy je ve hře výkon jiného základního práva

nebo svobody, jež ke svému legálnímu ome-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

zení vyžaduje závěr o nezbytnosti omezujícího opatření v demokratické společnosti

z ústavně aprobovaných důvodů (včetně

ochrany práv druhých), a to in concreto, tj.

vzhledem k individuálním okolnostem případu. Aby městský soud mohl dospět k výroku

o zamítnutí žaloby, musel by vyložit, proč

shledal nezbytným bezodkladné nasazení

masivní policejní síly k ochraně vlastnického

práva státu, když v daném případě šlo o dlouhodobě neužívaný a neudržovaný objekt, který byl natolik zchátralý, že škody bylo možno

napáchat snad pouze na jeho stavební konstrukci. „Squatteři“ údajně vypáčili mříž

u balkonových dveří a vybourali zazděné okno v prvním patře (nájemce odhadl způsobenou škodu na 8 000 Kč), této škodě však již

policie nemohla svým zásahem zabránit. Lze

se proto ptát, zda hrozilo reálně nějaké další

poškození zdevastované a nikým neužívané

vily mezi desátou hodinou večerní, kdy policie vniknutí do vily zjistila, a ranními hodinami, kdy ji údajně chtěli účastníci akce sami

dobrovolně opustit. K tomu nutno připočíst,

že při zásahu policie byl vybourán zazděný

vchod do vily (nájemce odhadl způsobenou

škodu na 4 000 Kč).

[28] Obecně lze akceptovat argumentaci

městského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97,

U 1/10 SbNU 335, č. 1/1998 Sb. ÚS: „Občané

jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci

veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto

jednáním bylo porušeno jejich právo či jim

byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným a to zákonným způsobem. Ústava, Listina ani

žádná jiná právní norma

nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili

zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokyn uposlechli

nebo neuposlechli.“ V obecné rovině jistě platí, že o pokynech policie se nediskutuje. Situace, kdy proti policii stojí dav odmítající uposlechnout vydaný pokyn, je však do značné

míry specifická a vyžaduje si kreativní řešení,

jak ostatně nasvědčuje v daném případě nasazení policejních vyjednavačů. Účelem tako-

vého kroku je nepochybně nalezení takového

řešení, které umožní dosáhnout cíle bez nutnosti sáhnout k silovému řešení, které je nežádoucí a rizikové pro všechny zúčastněné.

[29] Z vyjádření žalovaného ke kasační

stížnosti lze vyčíst, že silným motivem k násilnému vyklizení objektu byly vedle neuctivého jednání (pokřikování na policisty, zlehčování policejní výzvy k opuštění objektu) též

špatné zkušenosti se squattery z minulosti,

nedůvěra k jejich slibům a obava, že by mohli

v obsazeném objektu setrvat delší dobu a pokusit se z něj znovu učinit trvalý squat. Tento

argument však (kromě toho, že tvrzení žalovaného o minulosti squatu Milada ve vztahu

k žalobcům nejsou podložena žádnými důkazy) stále nevysvětluje, proč nebylo možné vyčkat do rána, kdy by se osoby okupující vilu

Milada případně samy usvědčily z těchto

svých údajných nečestných úmyslů, pokud

by objekt neopustily, jak slibovaly. A naopak

je možno se v kontextu provedených důkazů

ptát, zda policie mohla očekávat, že adresáti

jejích výzev k opuštění objektu budou důvěřovat slibům policie, že když opustí objekt

dobrovolně, čeká je pouze ověření totožnosti

a následné propuštění. Přitom jediní dva

účastníci, kteří pokynu bezprostředně uposlechli, byli ihned zadrženi, uzavřeni v policejním vozidle až do konce zákroku ve vile

a následně převezeni na místní oddělení policie k podání vysvětlení stejně jako ostatní

účastníci akce.

[30] Nejvyšší správní soud nijak nevylučuje, že k bezprostřednímu zásahu mohly

vést i další důvody, zejména takticko-strategické povahy. K dispozici jsou kamerové záznamy dokládající, že se kolem vily shromažďovaly další osoby, a svědecké výpovědi

uvádějící, že tyto osoby společně s osobami,

jež vnikly do vily, házely po policistech nejrůznější předměty. Lze si představit, že k neodkladnému provedení zásahu mohla vést

obava z postupné radikalizace těchto osob

a skupinového průniku do vily, příp. z napadení přítomných policistů. Provedení zásahu

v noci mohlo také mít určité taktické výhody

(zaskočení osob ve vile, oslnění policejními

svítilnami apod.), které snad mohly vyvážit je-

ho zřejmé nevýhody (nutnost nasazení dvou

vrtulníků osvětlujících okolní prostor, zmatek a horší přehlednost situace ve tmě uvnitř

vily). Určitou roli by mohly sehrát i obavy

o bezpečnost a zdraví samotných osob ve vile, např. v případě, že by bylo zjištěno závažné narušení statiky objektu (srov. k tomu

usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000,

sp. zn. II. ÚS 45/98, kde se jednalo o zadržení

a použití donucovacích prostředků vůči advokátovi, který neuposlechl výzvy policistů

a domáhal se vstupu do domu, v němž se

skrýval nebezpečný podezřelý). Na druhou

stranu se v přijatém rozhodnutí mohly odrážet i potíže ryze praktického a organizačního

charakteru. Odložení zásahu do svítání by si

vyžádalo buď odeslat velkou část nasazených

policistů zpět domů (přičemž by nejspíš nebylo možno zabránit případnému pronikání

dalších osob do vily), nebo ponechat je na

místě a zásah pak uskutečnit s policisty ve stavu únavy po celonočním vyčkávání.

[31] Otázku, zda by tyto příkladmo uváděné důvody mohly být dostatečným ospravedlněním pro upřednostnění silového řešení proti účastníkům, kteří dávali najevo

ochotu protiprávní okupaci vily Milada v řádu několika hodin ukončit, si městský soud

v podstatě nepoložil, o čemž svědčí i to, že zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu

znaleckým posudkem odborníka z oblasti policejní strategie a taktiky. Městský soud zřejmě

nepovažoval tuto otázku za podstatnou, jelikož dostačujícím důvodem pro použití donucovacích prostředků pro něj bylo protiprávní

jednání stěžovatelů a ostatních účastníků

akce. Takový náhled na věc však považuje

Nejvyšší správní soud za příliš zjednodušující. Ne každé porušení zákona automaticky

opravňuje policii k bezprostřednímu použití

donucovacích prostředků.

[32] Městský soud sice na s. 24 napadeného rozsudku uvádí zákonná ustanovení,

z nichž při posouzení věci vyšel, nevysvětlil však,

jakým způsobem je na daný příklad aplikoval.

Mezi úkoly policie nepochybně patří mimo jiné i ochrana bezpečnosti majetku a veřejného pořádku (§ 2 zákona o Policii České republiky). Při plnění těchto úkolů má policie

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

povinnost vystupovat aktivně, jde o tzv. zásadu iniciativy (§ 10 zákona o Policii České

republiky). Uplatnění iniciativy je však podmíněno existencí věcného důvodu pro policejní zásah a je vyvažováno zásadou přiměřenosti postupu policie zakotvenou v § 11

zákona o Policii České republiky. Při uplatňování této druhé zásady musí policista zvážit

nejen újmu hrozící osobám, jež mají být předmětem zákroku, ale též újmu hrozící osobám,

jejichž bezpečnost je ohrožena. Zásada přiměřenosti je dále doplněna principem subsidiarity použitých donucovacích prostředků,

podle něhož mají mírnější prostředky přednost před razantnějšími, samozřejmě za předpokladu, že použitím mírnějších prostředků

lze ještě dosáhnout sledovaného cíle (srov.

k tomu Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck,

2014, 483 s., s. 63 a násl.). Výsledkem vzájemného vyvažování zásady iniciativy a zásady

přiměřenosti může být s ohledem na okolnosti nejen rozhodnutí policisty zasáhnout

určitým způsobem, ale též nezasahovat vůbec, příp. odložit zásah na pozdější dobu. Ani

chybné vyhodnocení situace nemusí vést

vždy k označení policejního postupu za nezákonný, jestliže zvolené řešení odpovídalo

(nutně neúplným) informacím známým zasahujícímu policistovi v době zásahu, a tomu,

jak se situace musela jevit rozumně uvažujícímu a náležitě vycvičenému policistovi jednajícímu v dobré víře (srov. Fuchs, J. Přiměřenost při použití donucovacích prostředků

a zbraně policisty a strážníky. Právní rozhledy, 2013, č. 9). Zákonné zmocnění k použití

donucovacích prostředků je nicméně nutno

vykládat restriktivně (srov. Fuchs, J. Použití

donucovacích prostředků policisty a strážníky. Soudní rozhledy, 2014, č. 7–8, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu).

[33] Aplikací principu přiměřenosti – byť

v kontextu jiného základního práva, než jaké

bylo ve hře v tomto případě – se ve věci prohlídky tzv. jiných prostor zabýval Ústavní

soud ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2007,

sp. zn. II. ÚS 474/07, N 151/46 SbNU 505,

č. 151/2007 Sb. ÚS, s následujícím závěrem:

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

„Princip přiměřenosti je tedy dán tím, že

k prohlídce má zásadně dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí

s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení.

Jinými slovy, nelze uplatňovat donucovací

instituty státní moci v případech, kdy lze téhož účelu dosáhnout bez donucení.“ Městský

soud naproti tomu v napadeném rozsudku,

jak už bylo vyloženo výše, opomněl učinit

úvahy o důvodnosti zásahu a přiměřenosti

použití donucovacích prostředků s ohledem

na chráněné hodnoty a na situaci na místě, jakož i s přihlédnutím k informacím, jež měl velitel zásahu k dispozici. Tyto úvahy přitom

považuje Nejvyšší správní soud pro posouzení celého případu za klíčové.

[34] O tom, že městský soud podcenil význam rozhodnutí o použití síly, resp. důvodů,

jež k němu vedly, pro hodnocení zákonnosti

a přiměřenosti celého zásahu, svědčí i to, že

neobjasnil, kdo o použití donucovacích prostředků proti „squatterům“ ve vile Milada

vlastně rozhodl, a neprovedl důkaz výslechem této osoby jako svědka. V některých

úředních záznamech je jako velitel zásahu po

celou jeho dobu uváděn nadporučík B. (např.

úřední záznam Místního oddělení Kobylisy

ze dne 1. 7. 2012). Podle svědecké výpovědi

nadporučíka V. před městským soudem byl

ovšem velitelem zásahu dne 30. 6. 2012 on,

a to až do 24:00. Následně předal velení nadporučíku N., který po poradě s dalšími důstojníky (výslovně je jmenován plukovník H.)

nařídil použít k vyklizení vily donucovacích

prostředků. Nadporučík V. této poradě již

přítomen nebyl. Naproti tomu nadporučík N.

ve svém úředním záznamu ze dne 1. 7. 2012

uvádí, že zásahu velel od 22:00 společně

s nadporučíkem V. Žádný z úředních záznamů pak neuvádí, kdo o zahájení zásahu proti

„squatterům“ s využitím donucovacích prostředků rozhodl (používají se opisy jako „bylo

přistoupeno k zákroku“ nebo „pokyn k zákroku vydal přítomný funkcionář, který byl

pověřen velením“). Přes tyto nejasnosti,

a přes výslovnou žádost žalobců o výslech

nadporučíka N. a plukovníka H., provedl

městský soud výslech pouze jediného z velí-

cích důstojníků, a to nadporučíka V. (u nadporučíka N. odkázal soud pouze na jím zpracované úřední záznamy). Přitom právě výslech policisty, jenž o použití síly rozhodl, by

dával straně žalující v rámci spravedlivého

procesu příležitost zpochybnit policejní verzi

událostí a pokusit se odkrýt motivace, jež vedly k tomuto klíčovému rozhodnutí (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Evropského soudu

pro lidská práva ze dne 16. 12. 2003, Kmetty

proti Maďarsku, stížnost č. 57967/00).

[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výše uvedené úvahy nemají nikterak předjímat

rozhodnutí městského soudu v dalším řízení.

Mají pouze ozřejmit, s jakými otázkami je nutno se v daném případě ještě vyrovnat. Úkolem městského soudu bude posoudit celou

situaci vyváženě. Na jednu stranu nelze akceptovat, aby užití donucovacích prostředků

představovalo standardní policejní reakci na

jakékoliv porušení zákona. V úvahu je třeba

vzít i to, zda ze situace nevyplývalo, že k porušení zákona dochází v souvislosti s naplňováním politických práv účastníků akce. Na

druhou stranu policie si musí zachovat vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv

osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást

na policejní rozhodování v terénu nadměrné

a nerealistické požadavky, neboť to by mohlo

mít do budoucna rdousící dopad na policejní

iniciativu. Velitel zásahu může jen těžko dosáhnout dokonalého vyvážení ochrany veškerých v úvahu přicházejících práv všech zúčastněných osob. Určitou míru disproporce

zásahu lze akceptovat a přičíst ji na vrub omezené době pro rozhodování a vypjaté situaci.

Nelze podceňovat ani potřebu působit na adresáty zásahu jako autoritativní těleso, což je

role, která policii též k efektivnímu plnění jejích funkcí přísluší, na straně druhé by pro závěr o oprávněnosti zásahu nestačilo, pokud

by byl odůvodněn jen snahou policie neztratit tvář a vynutit splnění neadekvátního nebo

nerozumného ultimáta. Balancovat mezi těmito dvěma extrémy však nelze bez zvážení

veškerých okolností svědčících pro a proti

provedení zásahu, jež byly známy v době, kdy

toto zásadní rozhodnutí padlo. A to městský

soud učinit opomněl.

[36] Třetí námitka stěžovatelů je taktéž

z větší části důvodná. Ačkoliv nelze říci, že

městský soud by se s jednotlivými důkazy nevypořádal, potíž je v tom, že prakticky upustil

od hodnocení důkazní situace jako celku.

V případě předem připraveného policejního

zásahu s použitím donucovacích prostředků

by klíčovým důkazem o jeho korektním průběhu měl být videozáznam pořízený policií.

Policie sice nemá zákonnou povinnost takový záznam pořídit (srov. k tomu § 62 odst. 1

zákona o Policii České republiky, podle něhož policie může, je-li to nezbytné pro plnění

jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu), avšak za

současného stavu techniky nelze než uzavřít,

že tam, kde tomu nebrání důležité okolnosti,

by tak policie ve svém zájmu učinit měla. Dojde-li totiž při policejním zásahu, resp. zadržení či zatýkání, ke zranění osob, stíhá stát

a jeho orgány nejen pozitivní závazek provést

účinné vyšetřování tvrzeného špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, ale má to

i důsledek částečného přesunu důkazního

břemene na orgány státu (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12.

1995, Ribitsch proti Rakousku, stížnost č.

18896/91, Series A, č. 336, který se sice týkal

zranění, k nimž došlo v době policejní detence, závěry o pozitivních závazcích státu na

poli článku 3 Úmluvy, včetně rozložení důkazního břemene mezi stěžovatele a orgány

státu však Evropský soud pro lidská práva později rozšířil i na situace při zadržení či zatýkání; srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2000, Rehbock proti Slovinsku, stížnost č. 29462/95,

ECHR 2000-XII, podobně rozsudek ze dne

7. 7. 2011, Fyodorov a Fyodorova proti Ukrajině, stížnost č. 39229/03; viz též Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská

úmluva o lidských právech. Komentář.

7. 7. 2011, Fyodorov a Fyodorova proti Ukrajině, stížnost č. 39229/03; viz též Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská

úmluva o lidských právech. Komentář.

1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 405). To sice platí především v řízení před Evropským

soudem pro lidská práva, v němž stát (resp.

jeho vláda) vystupuje jako strana případu

a jsou mu připisována veškerá jednání státních orgánů, zmíněné rozložení důkazního

břemene se však musí uplatnit i v příslušných

řízeních před vnitrostátními orgány veřejné

moci, jinak by bylo možno poskytnout efek-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

tivní ochranu základnímu právu až v řízení

před Evropským soudem pro lidská práva,

což by se samo o sobě dostalo do rozporu

s právem na účinné opravné prostředky podle článku 13 Úmluvy. Má-li být takovým

účinným právním prostředkem nápravy zásahová žaloba podle § 82 a násl. s. ř. s., nutno

i v tomto řízení závěry Evropského soudu

pro lidská práva jako mezinárodního soudu

o rozložení důkazního břemene a jeho částečném přenosu na žalovaný správní orgán,

jenž zásah provedl, uplatnit. A tak tvrdí-li žalobce, že při zásahu nebo donucení ze strany

policie (např. při zadržení či zatýkání) došlo

k porušení jeho práva nebýt vystaven špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy,

resp. čl. 7 odst. 2 Listiny, je na něm, aby prokázal, že došlo ke špatnému zacházení (zranění), na žalovaném pak, aby prokázal, že si

žalobce zranění způsobil sám anebo k němu

došlo jinak či jindy nebo že jde o následek

oprávněného použití donucovacích prostředků. Jinak je odpovědnost za takové zranění přičitatelná žalovanému.

[37] Videozáznam průběhu zásahu by

pak mohl být takovým efektivním důkazním

prostředkem. Kameraman ve spolupráci s velitelem zásahu by měl usilovat o to, aby záznam byl co nejúplnější, tedy aby zachycoval

celý průběh nebo alespoň nejdůležitější fáze

celého zákroku, a zároveň co nejvíce vypovídající, tedy aby kamera snímala podstatné

skutkové děje, v daném případě zejména bezprostřední fyzický kontakt policistů s osobami, proti nimž zákrok směřuje, a použití donucovacích prostředků. Tyto požadavky

policejní videozáznam předložený žalovaným ani v nejmenším nenaplňuje. Zachycuje

poměrně rozsáhle jednání mezi policejními

vyjednavači a osobami okupujícími vilu Milada a dále průnik policistů do spodního patra

vily a pokus o rozebrání barikády vytvořené

na schodišti. Nedokumentuje však žádný

z klíčových okamžiků, k nimž mělo v této fázi

zákroku dojít dle svědeckých výpovědí –

zhmoždění ruky policisty rozebírajícího barikádu, vhození zásahové výbušky do prostoru

za barikádou ani použití hasicího přístroje ze

strany osob nacházejících se uvnitř objektu.

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

Co je však podstatnější, záznam samotného

zákroku prakticky končí přípravou a nástupem policistů k průniku do objektu oknem

v horním patře pomocí hasičského žebříku.

Místo zachycení klíčové části celého zásahu,

kdy došlo k fyzickému kontaktu mezi policií

a „squattery“ a jejich následnému vyvádění

z objektu, následují již jen záběry vyvedených

osob opírajících se o policejní vozidlo.

[38] Městský soud ponechal neúplnost

policejního záznamu bez komentáře. Pouze

poznamenal, že z DVD žalovaného (stejně jako z ostatních důkazů) nevyplývá, že by zasahující policisté překročili zákonné meze při

použití donucovacích prostředků. Nejvyšší

správní soud k tomu podotýká, že by byl připraven projevit určité pochopení pro to, že

policista pořizující záznam nemůže být z bezpečnostních důvodů přítomen přímo mezi

zasahujícími policisty, neboť s kamerou má

sníženou akceschopnost a vydává se všanc

případnému napadení. Mohl však postupovat za první skupinou zasahujících policistů

do míst, kde již byl případný odpor protistrany úspěšně pacifikován. A nic nemohlo bránit tomu, aby videokamerou zachytil odvádění jednotlivých osob, čímž by se mohla

vyvrátit (či potvrdit) tvrzení stěžovatelů o vytvoření tzv. bicí uličky. To, že tato část zákroku ve vile Milada se na policejní záznam nedostala (ať již nebyla vůbec zachycena, nebo

byla dodatečně odstraněna), vyvolává přinejmenším určité pochybnosti o tvrzeních žalovaného. Žalovaný uznal, že některé ze zadržených osob byly zraněny, avšak zároveň trvá

na tom, že celý zásah včetně použití donucovacích prostředků proběhl naprosto korektně, přiměřeně a v souladu se zákonem. Zranění „squatterů“ přičítá jejich pohybu uvnitř

zdevastované vily, což vzhledem ke stavu, v jakém se neobývaný objekt nacházel, a vzhledem k okolnostem (tma, stavění barikády,

chaos při policejním zásahu, únik některých

„squatterů“ na střechu vily) nelze a priori vyloučit. Žalovaný však nepředestřel žádné

uspokojivé vysvětlení toho, proč videozáznam policejního zásahu není úplný a zejména proč chybí právě klíčová část celého zákroku. Jediné zachycení toho, jak policisté

vnikají do vily, tak nabízí několikavteřinový

záběr TV Prima v pořadu Krimi Plus na DVD,

které předložili stěžovatelé. Policejní videozáznam se tomuto klíčovému okamžiku vyhnul, ba chybí v něm dokonce vůbec jakékoliv záběry z vnitřního prostoru prvního patra

vily, kam se účastníci akce stáhli po příchodu

policie a kde byli také zadrženi. Přitom takovéto záběry by mimo jiné mohly doložit, jaké

věci účastníci akce ve vile skutečně měli

a v jakém stavu se jejich věci nacházely bezprostředně po jejich zadržení.

[39] Nutno přitom poznamenat, že na nedostatečnou vypovídací hodnotu obrazových

a zvukových záznamů pořízených policií

v průběhu použití donucovacích prostředků

upozorňoval již v roce 2006 veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl při prošetřování

policejního zásahu proti účastníkům akce

CzechTek 2005. Ve svém závěrečném stanovisku ze dne 25. 1. 2006 veřejný ochránce

práv vcelku otevřeně pojmenoval i příčinu tohoto nežádoucího jevu: „Jedno pochybení, které jsem v souvislosti s videodokumentací policejního opatření zjistil, však nelze odstranit

ani lepší záznamovou technikou, výstrojí či

zkušeností a proškolením dokumentaristů.

Jde o pochybení spočívající v nezájmu příslušníků Policie ČR dokumentovat případná

překročení zákonnosti a přiměřenosti služebního zákroku nebo úkonu příslušníka

Policie ČR. [...] Pro jednoho autora záběrů je

například typické, že spíše než hodnotné videozáznamy pořizoval zvukový záznam,

když snímá toliko nohy účastníků technoparty a policistů. Jiný autor se zase záměrně

při natáčení odpoledního zákroku dne 30. 7.

2005 vyhýbá momentům, které naznačují,

že v blízkém okolí ,se něco děje‘ a kamera

raději zamíří jinam. [...] Dále je nezbytné zajistit (vyšší) počet dokumentaristů odpovídající rozsahu policejního opatření, než jak

tomu bylo v daném případě. Nejde o to, aby

byl zachycen každý úkon nebo každá část

zákroku, to ani není reálné. Postačí, že policisté mohou předpokládat, že jejich jednání

může být dokumentováno. Samotné vědomí

takové možnosti (dokumentace zákroku nebo úkonu) může ovlivnit jejich jednání, a te-

dy má dle mého přesvědčení nepochybně

preventivní účinek.“ Policie České republiky

tedy nečelí kritice nezávislé státní instituce

ve věci ochoty pořídit vypovídající videozáznam svého zákroku poprvé.

[40] Z tohoto pohledu nutno hodnotit jako vadu, že městský soud vyložil bez hlubšího

odůvodnění veškeré pochybnosti o průběhu

skutkového děje v neprospěch žalobců. Přitom nejméně jeden ze stěžovatelů předestřel

městskému soudu důkaz o zranění hlavy, jež

si již v den zásahu vyžádalo lékařské ošetření.

Městský soud se však tímto zraněním, jeho závažností a mechanismem jeho vzniku podrobněji nezabýval. Nepoložil si ani otázku,

zda by za daných okolností (ve smyslu výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) nemělo na žalovaném ležet důkazní břemeno prokázat, že zranění nezpůsobil,

resp. že si je stěžovatel způsobil jinak či sám,

resp. zda by pochybnosti o jeho příčině neměly být vykládány v neprospěch žalovaného.

Je to totiž právě žalovaný, kdo předložením

neúplného videozáznamu přispěl k situaci

důkazní nouze, v níž se městský soud nacházel, aniž by přitom žalovaný hodnověrně

vysvětlil, proč na videozáznamu chybí právě

klíčová část celého policejního úkonu. Výpovědi svědků obou stran o průběhu zákroku

se navzájem popírají, svědci stojící mimo policii i „squattery“ nebyli přítomni samotnému finálnímu úspěšnému zásahu policistů

uvnitř vily a lékařské zprávy vyznívají nejednoznačně. Nejvyšší správní soud neshledává

přesvědčivě odůvodněným ani postup městského soudu, který nejistotu o skutečném

průběhu skutkového děje dále zvýšil tím, že

neprovedl některé navržené důkazy, zejména

lékařskými zprávami těch „squatterů“, kteří

se nepřipojili k žalobě; i ty by totiž mohly mít

vypovídací potenci ve vztahu k tvrzením stěžovatelů, že byli skupinově vystaveni nepřiměřenému násilí ze strany zasahujících policistů.

[41] Naopak odmítnout musí Nejvyšší

správní soud námitku stěžovatelů, že se městský soud v napadaném rozsudku nedostatečně vypořádal s jejich poukazy na rozpory ve

výpovědích jednotlivých svědků (zejména

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

pokud jde o vhazování zásahových výbušek

a o to, zda a kdy byl ve vile cítit benzín). Městský soud sice stručně, avšak přesvědčivě vypořádal tuto námitku odkazem na časový odstup výslechů od samotné události (který

činil téměř dva roky). Stěžovatelé v kasační

tuto úvahu ani

stížnosti nezpochybnili

v obecné rovině, ani nepoukázali na konkrétní rozpor, který podle nich tímto způsobem

z nějakého důvodu vysvětlit nelze. Nejvyšší

správní soud proto nemohl tuto námitku vyhodnotit jako důvodnou.

[42] Čtvrtá námitka stěžovatelů se týkala

toho, jakým způsobem městský soud hodnotil události po vyvedení účastníků akce z vily

Milada. V tomto bodu také neshledal Nejvyšší

správní soud kasační stížnost důvodnou. Incident, kdy policisté údajně neumožnili dvěma

zadrženým se vymočit, se netýkal žádného ze

stěžovatelů, přičemž platí, že ve správním

soudnictví se lze domáhat pouze ochrany

svých vlastních subjektivních práv, nikoliv

hájit práva jiných osob či veřejný zájem. Pokud jde o neposkytnutí vody stěžovateli b) na

policejní služebně Zenklova, lze souhlasit

s městským soudem, že toto tvrzení nebylo

dostatečně prokázáno. Stěžovatel nic takového neuvedl do protokolu o výslechu a výtku

vůči jednání policistů na služebně uplatnil až

později, což její věrohodnost značně snižuje.

Z toho důvodu již nebylo třeba se hlouběji

zabývat argumentací městského soudu, že právo na přístup k vodě má pouze osoba umístěná v policejní cele; byť nad rámec nutného

odůvodnění lze vyjádřit souhlas s názorem stěžovatelů, že takto zjednodušeně danou otázku

hodnotit nelze a bylo by třeba zkoumat skutečnou dobu zadržení a další okolnosti.

[43] Konečně i v otázce popisování zadržených osob lihovým fixem na kůži se Nej-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015

vyšší správní soud povšechně shoduje s hodnocením městského soudu, že šlo jen o technické opatření umožňující identifikovat jednotlivé osoby a vrátit jim později jejich

osobní věci (uložené ve stejně očíslovaných

obálkách). Jeho cílem nebylo snižovat lidskou důstojnost a i když nelze vyloučit, že

subjektivně mohlo v některých zadržených

osobách takové pocity vyvolat, nedosahovalo

podle názoru Nejvyššího správního soudu

tento zásah takové intenzity, aby bylo možno

hovořit o ponižujícím zacházení ve smyslu

článku 3 Úmluvy (srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro

lidská práva ze dne 6. 4. 2000, Labita proti

Itálii, stížnost č. 26772/95, ECHR 2000-IV).

Bez ohledu na tento závěr o minimální intenzitě zásahu do základního práva však Nejvyšší

správní soud žalovanému doporučuje, aby

tento způsob identifikačního opatření napříště opustil a nahradili jej jiným, nezpochybnitelným, např. náramkem, resp. páskou

na zápěstí s popiskem, jaká se dnes standardně (oproti popisování kůže fixem) používá

na koncertech a jiných kulturních a společenských akcích, a koneckonců i v porodnicích pro identifikaci novorozence a jeho matky. Stejně tak není žádný rozumný důvod

používat číslo místo jména, byť v daném

okamžiku jen deklarovaného a dosud nepotvrzeného ověřením totožnosti. Nahrazování

jména číslem bezpochyby může – krom asociace s praktikami uplatňovanými v koncentračních táborech, jak tvrdí stěžovatelé – vytvořit podhoubí pro intenzívnější špatné

zacházení, např. pokud by zadržení byli číslem oslovováni anebo s nimi bylo jako „s čísly“, a nikoli jako se subjekty práva, zacházeno.

To se však v daném případě stěžovatelům

prokázat nepodařilo. (...)

a) Eliška B., b) Ondřej K., c) Ondřej H. a d) Marek Ď. proti 1) Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy a 2) Policejnímu prezidiu ČR o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobců. „Úmluva“), ve znění Protokolu č. 11