6 As 362/2021 – Nejvyšší správní soud

6 As 362/2021- 44 - text

6 As 362/2021 - 48 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. V., zastoupený JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovanému: velitel vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2019, č. j. MO 265444/2019 3031, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 26/2019 190,

I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Klaila, advokáta.

1. Zároveň bylo podstatné, aby krajský soud jasně určil, kterým konkrétním rozkazem byla žalobci nařízena služební pohotovost, anebo měl uzavřít, že žalobci naopak nebyla nikdy nařízena a byl mu nařízen pouze výkon služby v délce 24 hodin. Tato skutečnost byla dle žalobce důležitá nejen ve vztahu k uplatněnému nároku na plat, ale rovněž z hlediska odpovědnosti za poskytování služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení.

[11] Žalobce se dále vyjádřil k vlastní povaze výkonu služeb LSZ a SAR a k činnostem, které bylo třeba vykonávat. Uvedené služby totiž musejí být zabezpečeny v průběhu celých 24 hodin. Tomuto požadavku dle žalobce odpovídá i obsah směrnice 2019, v níž je uvedeno, co je obsahem výkonu služby po celých 24 hodin. V nyní souzené věci však stěžovatel podle žalobce doposud nevysvětlil, proč v období upraveném směrnicí 2006 nebylo nutno provádět předletovou přípravu v době stanovené jako služební pohotovost.

[12] Závěrem se žalobce podrobněji vyjádřil také k otázce činností konaných v rámci předletové přípravy a v době odpočinku. Na podporu svých tvrzení pak předložil konkrétní listiny, na jejichž obsah ve svém vyjádření odkázal (aniž je označil jako důkazy a navrhl jejich provedení).

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[14] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly v letech 2005 až 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky na letišti Plzeň Líně, a s tím související oprávněnost uplatněných platových nároků žalobce jako vojáka zařazovaného do uvedených služeb.

[15] Žalobce je jedním z vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, kteří se před správními soudy domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb LZS/SAR. Nejvyšší správní soud v úvodu podotýká, že v obdobných věcech již o kasačních stížnostech jiných vojáků téže letky rozhodl. Po rozsudcích ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 40, č. 4303/2022 Sb. NSS, a č. j. 1 As 246/2021 39 (z téhož dne), následovala řada dalších rozsudků, např. ze dne 6. 1.

2022, č. j. 1 As 299/2021 36, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 As 263/2021 34, ze dne 19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 30, ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 55, ze dne 31. 1. 2022, č. j. 4 As 414/2021 51, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 235/2021 33, ze dne 24. 2. 2022, č. j. 2 As 315/2021 34, ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021 28, ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 As 262/2021 19, ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 As 361/2021 35, ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 304/2021 33, nebo ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 381/2021

1. Zároveň bylo podstatné, aby krajský soud jasně určil, kterým konkrétním rozkazem byla žalobci nařízena služební pohotovost, anebo měl uzavřít, že žalobci naopak nebyla nikdy nařízena a byl mu nařízen pouze výkon služby v délce 24 hodin. Tato skutečnost byla dle žalobce důležitá nejen ve vztahu k uplatněnému nároku na plat, ale rovněž z hlediska odpovědnosti za poskytování služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. [11] Žalobce se dále vyjádřil k vlastní povaze výkonu služeb LSZ a SAR a k činnostem, které bylo třeba vykonávat. Uvedené služby totiž musejí být zabezpečeny v průběhu celých 24 hodin. Tomuto požadavku dle žalobce odpovídá i obsah směrnice 2019, v níž je uvedeno, co je obsahem výkonu služby po celých 24 hodin. V nyní souzené věci však stěžovatel podle žalobce doposud nevysvětlil, proč v období upraveném směrnicí 2006 nebylo nutno provádět předletovou přípravu v době stanovené jako služební pohotovost. [12] Závěrem se žalobce podrobněji vyjádřil také k otázce činností konaných v rámci předletové přípravy a v době odpočinku. Na podporu svých tvrzení pak předložil konkrétní listiny, na jejichž obsah ve svém vyjádření odkázal (aniž je označil jako důkazy a navrhl jejich provedení). III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [14] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly v letech 2005 až 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky na letišti Plzeň Líně, a s tím související oprávněnost uplatněných platových nároků žalobce jako vojáka zařazovaného do uvedených služeb. [15] Žalobce je jedním z vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, kteří se před správními soudy domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb LZS/SAR. Nejvyšší správní soud v úvodu podotýká, že v obdobných věcech již o kasačních stížnostech jiných vojáků téže letky rozhodl. Po rozsudcích ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 40, č. 4303/2022 Sb. NSS, a č. j. 1 As 246/2021 39 (z téhož dne), následovala řada dalších rozsudků, např. ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 As 299/2021 36, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 As 263/2021 34, ze dne 19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 30, ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 55, ze dne 31. 1. 2022, č. j. 4 As 414/2021 51, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 235/2021 33, ze dne 24. 2. 2022, č. j. 2 As 315/2021 34, ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021 28, ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 As 262/2021 19, ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 As 361/2021 35, ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 304/2021 33, nebo ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 381/2021

33. Ze závěrů v nich vyslovených Nejvyšší správní vycházel i v nyní projednávaném případě. [16] Mezi účastníky řízení není spor o to, že služby byly vykonávány v režimu 12 hodin výkonu služby, na které navazovalo 12 hodiny služební pohotovosti. Je však mezi nimi veden spor o otázku povahy služební pohotovosti, resp. o to, zda žalobce i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu. [17] Institut služební pohotovosti je upraven v § 30 zákona o vojácích z povolání, podle jehož odst. 1 (ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že vyžaduje li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona se služební pohotovostí rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. [18] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit následující tři okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena; 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době označené jako služební pohotovost fakticky vykonával. Obdobné schéma Nejvyšší správní soud následoval již v rozsudku č. j. 1 As 247/2021 40 (a v rozsudcích na něj navazujících) a přidrží se jej i v nyní souzené věci. [19] Zároveň Nejvyšší správní soud podotýká, že v případě posuzování otázky existence rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, tak bude Nejvyšší správní soud činit toliko ve vztahu k období let 2005 až 2008. Nároky za dřívější období vyhodnotily služební orgány jako promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by námitka promlčení byla ze strany služebních orgánů uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel tyto závěry nerozporuje, a vzhledem k tomu, že otázka částečného promlčení žalobcem uplatněných nároků byla soudy pravomocně rozhodnuta a není předmětem kasačních námitek, Nejvyšší správní soud z nich i v uvedené věci vycházel. V řízení o kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení toliko nároky za období tří let před podáním žádosti. [20] Pokud jde o formální nařízení služební pohotovosti, krajský soud se touto otázkou v napadeném rozsudku podrobně zabýval pod body 26 až 38 odůvodnění, kde dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž by vyplývalo, že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 nařízena služební pohotovost (tj. nejsou v něm založeny žádné rozkazy, které by tuto skutečnost dokládaly). Formálně byla dle krajského soudu žalobci služební pohotovost nařízena pouze v roce 2007. [21] Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) ze správního spisu ověřil, že obsahuje pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, ze dne 2. 1. 2008 a ze dne 30. 9. 2008. Výňatky organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2008 sice zmiňují, že směny LZS a SAR jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, jedná se však pouze o poznámku v přehledu jednotlivých druhů služeb. O samotném nařizování pohotovosti rozkazy nic neuvádějí. Organizační rozkaz z roku 2007 pak jako jediný obsahuje určité relevantní pasáže ve vztahu k členění služeb LZS a SAR a dále k režimu, v jakém byly vykonávány, a k otázce nařizování služební pohotovosti. Příloha rozkazu (resp. část rozkazu takto označená) se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“. V příloze je však dále uvedeno, že „velitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23. zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující)“. [22] Opakovaně tak Nejvyšší správní soud dovodil již v rozsudcích vyjmenovaných shora, že z žádného z rozkazů v podobě, v jaké jsou založeny ve správním spisu, a tedy ani z organizačního rozkazu z roku 2007 (jak nesprávně uvedl krajský soud), neplyne nařízení služební pohotovosti přímo žalobci. Ve všech případech se totiž jednalo pouze o obecné dokumenty, které nestanovily žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. K části sporného období let 2005 a 2006 organizační rozkazy ve spise absentují zcela, již zmiňované rozkazy z let 2007 a 2008 pak obsahují pouze kusé informace o služební pohotovosti, přičemž z žádného z nich nelze dovodit nařízení služební pohotovosti přímo ve vztahu k žalobci. [23] Žalobce v tomto ohledu správně poukázal na skutečnost, že předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi (zde tedy ve vztahu k žalobci), a to s uvedením konkrétního data, času, popř. místa, v němž bude pohotovost držet. Těmto požadavkům ovšem shora uvedené organizační rozkazy nevyhovují. Týdenní rozkazy pak sice určovaly službu vojákům jmenovitě, avšak z těch, které jsou ve vztahu k posuzovanému období založeny ve správním spise (rozkaz velitele 233. vrtulníkové letky Líně ze dne 10. 10. 2005, ze dne 15. 5. 2006 a ze dne 28. 1. 2008), nevyplývá, že by část směny měla být vykonávána v režimu služební pohotovosti. Naopak, v rozkazech je používána formulace „určuji služby takto“. Rovněž v případě roku 2007 sice z obecného organizačního rozkazu vyplývá, že úsek od 19 h do 7 h následujícího dne je označen jako „pohotovost na pracovišti“ (zatímco úsek od 7 h do 19 h jako „výkon směny“), avšak z týdenních rozkazů založených ve spise se k roku 2007 vztahuje pouze jediný, a sice rozkaz ze dne 5. 3. 2007, který upravuje nařízení pohotovosti ve dnech 6. 3.

12. 3. 2007. Ani z tohoto rozkazu však nevyplývá nic ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti. Obdobně jako jiné týdenní rozkazy založené ve spisu „určuje služby“ na konkrétní dny, úsek od 19 h do 7 h v něm vůbec není uveden. Formální nařízení služební pohotovosti proto nelze dle Nejvyššího správního soudu dovodit ani pro rok 2007. Tuto dílčí korekci závěrů krajského soudu však Nejvyšší správní soud nehodnotí jako zásadní, nadto vedoucí ke zrušení napadeného rozsudku. I ve vztahu k roku 2007 totiž krajský soud ve výsledku dospěl ke správnému závěru, že pohotovost nebyla nařízena v souladu se zákonem. [24] Nařízení služební pohotovosti neprokazují dle Nejvyššího správního soudu ani další stěžovatelem uváděné dokumenty, konkrétně směrnice 2006 či předpis Let 1 1, neboť se jedná o dokumenty organizačního charakteru, které nestanoví povinnosti konkrétním osobám. [25] V kasační stížnosti pak stěžovatel argumentaci o nařízení služební pohotovosti (zejména z hlediska požadavků na výkon předletové přípravy) nově opřel také o letový předpis Let 1 4, Inženýrská letecká služba. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že měl li stěžovatel za to, že obsah tohoto předpisu zásadním způsobem ovlivnil rozhodování v projednávané věci (zejména v otázce nařizování služební pohotovosti a provádění úkonů předletové přípravy, které se v době služby a služební pohotovosti mají lišit), měl se tímto předpisem v návaznosti na nastolené sporné otázky zabývat již ve správním řízení a učinit jej součástí správního spisu jako podklad vydaného správního rozhodnutí. K tomu ovšem nedošlo a stěžovatel tento předpis nepředložil ani v řízení o žalobě (neargumentoval jím ani ve vyjádření k uplatněným žalobním námitkám). Stejně tak jej nepředložil ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o kasační stížnosti. Nově uplatněnou argumentaci opírající se o zmiňovaný letový předpis tak je nutno považovat za skutkové novoty ve smyslu § 109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet. [26] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud přesto doplňuje, že v nynější věci považuje obsah činností prováděných v rámci předletové přípravy za podružný a pro posouzení nároku na doplacení služebního platu z důvodů dále vyložených za nepodstatný. Podklady shromážděné služebními orgány totiž v souzeném případě neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla formálně na části směn SAR a LZS v době od 19 do 7 hodin následujícího dne služební pohotovost nařízena (shodně k tomu např. již zmiňované rozsudky č. j. 6 As 361/2021 35 a č. j. 5 As 381/2021 33). [27] V obdobných věcech jiných vojáků z téže vrtulníkové letky (viz rozsudky vyjmenované výše) pak Nejvyšší správní soud současně vyslovil, že zjištěné nedostatky spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti ještě samy o sobě nesvědčí o oprávněnosti nároku žalobce. Z obsahu správního spisu, jakož i z obsahu dalších žalobcových podání, které činil v průběhu soudního řízení, je totiž patrné, že si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti vědom. Je tedy nutno se dále zabývat otázkou, zda byl takový postup v souladu se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení výlučně účelové. Není přitom pochyb o tom, že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost řádně nařízena, žalobce si byl vědom toho, že vykonává směny v délce 24 hodin, z nichž doba od 19 do 7 hodin (v délce 12 hodin) byla vykazována jako služební pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše jeho finanční odměny než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by totiž existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by vojáci v určeném období fakticky drželi pohotovost (aniž by pravidelně vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nebylo by možno považovat nárok na doplacení ušlého platu za oprávněný.

[28] S ohledem na tuto skutečnost se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou pro nařízení pohotovosti vyplývající z § 30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého zájmu služby. Krajský soud se této otázce věnoval pouze ve vztahu k roku 2007, kdy shledal, že důležitý zájem služby v roce 2007 dán nebyl. Tento závěr stěžovatel v kasační stížnosti výslovně nenapadl. Nejvyšší správní soud se však této problematice věnoval i ve vztahu k rokům 2005, 2006 a 2008, neboť z napadeného rozsudku plyne, že za období tří let před podáním žádosti jsou nároky žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.

[29] Krajský soud správně poukázal na skutečnost, že služební pohotovost představuje výjimečný institut, který obvykle nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých a nepředvídaných událostí, např. v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka či jakékoli z vnějších příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé. Služební pohotovost lze využívat pouze v nezbytně nutné míře, nikoli k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné trvale zajistit. Důležitý zájem služby proto nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 126, č. 2823/2013 Sb. NSS).

[30] V nyní posuzovaném případě ovšem služební pohotovost nebyla využívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek pro zajištění chodu letky. O tom svědčí jak provedené svědecké výpovědi, tak skutečnost, že pohotovost byla plánována na rok dopředu, a sice právě pro účely pokrytí směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán důležitý zájem služby, jak vyplývá z § 30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, a to nejen ve vztahu k roku 2007 (jak správně dovodil krajský soud), ale též v letech 2005, 2006 a 2008.

[31] Nejvyšší správní soud se poté zabýval závěry krajského soudu, vztahujícími se k faktické náplni činnosti žalobce v jednotlivých částech jím vykonávané služby v délce 24 hodin, zejména v době od 19 do 7 hodin následujícího dne, tj. v době označené jako služební pohotovost. Krajský soud v této souvislosti správně dovodil, že toto hodnocení bylo dalším nezbytným předpokladem pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce, a tudíž nepochybil, pokusil li se vyjasnit, zda lze odlišit činnosti vykonávané v době služby a v době služební pohotovosti.

[32] Ve správním spisu je v této souvislosti obsažena řada svědeckých výpovědí, jejichž podstatný obsah krajský soud shrnul v napadeném rozsudku pod body 46 až 55 odůvodnění, na které Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje. Krajský soud zároveň dospěl ke správnému závěru (viz body 56 a 57 napadeného rozsudku), že z těchto výpovědí lze mít (navzdory dílčím rozporům) za prokázané, že někteří vojáci i v době od 19 do 7 hodin určitou činnost služby vykonávali, např. lety na záchranu lidského života, lety k pátrání, práci v souvislosti s předletovou přípravou, letem nebo poletovou přípravou, nebo činnosti, jako jsou výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti. V řízení tak bylo prokázáno, že vojákům, kteří formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla (či mohla být) v jejím průběhu nařizována přinejmenším činnost, která tvoří hlavní náplň služeb (tj. lety za účelem záchrany života či pátrání). Režim 12/12 tak sloužil k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních hodinách (v době od 19 do 7 hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby, např. jako posil či náhrady v důsledku náhlé indispozice pravidelného člena posádky. Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku na základě výše zmiňovaných organizačních rozkazů.

[33] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem, jakož i svými dříve vydanými rozsudky, uzavírá, že rozdělení směn LZS a SAR bylo formální a účelové, vedené patrně snahou o finanční úsporu v důsledku personální poddimenzovanosti letky (jak plyne i ze svědeckých výpovědí). Nelze tedy vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako služební pohotovost žádné faktické úkoly nevykonávali, a tedy se mohli věnovat i odpočinku, jak namítá stěžovatel. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v době od 19 do 7 hodin to byli výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR (stejně jako v době od 7 do 19 hodin).

[34] K námitce týkající se průběhu letové (resp. předletové) přípravy pak Nejvyšší správní soud (rovněž ve shodě se svými předchozími rozsudky ve skutkově obdobných věcech) uvádí, že se jedná o otázku podružnou bez vlivu na výsledek řízení. Z podkladů shromážděných ve správním spisu je totiž patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“ výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální. Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR, je z něj přinejmenším patrné, že jejich specifičnost spočívá v neustálé připravenosti ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali. Stěžovatel přitom nepředestřel žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám uvedl, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly časové limity 4 minuty, resp. 10 minut). Tyto skutečnosti tak ve svém souhrnu svědčí pro závěr, že pro rozdělení směn neexistoval legitimní důvod. V důsledku toho došlo ke krácení žalobce na jeho platových nárocích, které nemůže požívat právní ochrany.

[35] Pokud se jedná o srovnání služby SAR se systémem protivzdušné obrany NATINADS (NATINAMDS), Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že krajský soud shledal žalobcovy nároky opodstatněnými z jiných důvodů než na základě srovnání se službou NATINADS (NATINAMDS). V bodu 70 odůvodnění rozsudku krajský soud nepovažoval za podstatný gramatický rozdíl ve formulacích [že služby LZS a SAR musejí být zajištěny 24 hodin denně, zatímco integrovaný systém protivzdušné obrany NATINADS (NATINAMDS) musí být dle norem NATO vykonáván v režimu 24 hodin denně]. Podstatný by mohl být dle krajského soudu rozdíl v reálném výkonu činnosti ve službách SAR a NATINADS (NATINAMDS), avšak takový rozdíl stěžovatel nedoložil, a krajský soud nepovažoval za potřebné provádět v tomto ohledu další dokazování. Se stěžovatele proto nelze souhlasit, že by v důsledku rozsudku krajského soudu měly být žalobci přiznány platové nároky pouze na základě takového srovnání.

[36] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že za rozhodnou pro závěr o důvodnosti žalobcových nároků krajský soud považoval směrnici 2019, jíž byl nově zaveden nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Krajský soud sice v napadeném rozsudku na tuto směrnici poukázal (viz body 65 a 66), avšak tento poukaz na směrnici 2019, která byla vydána až poté, co stěžovatel vydal napadené rozhodnutí, krajský soud použil jako jeden z podpůrných argumentů pro závěry, k nimž ohledně žalobou uplatněných nároků dospěl. Nejedná se tedy o vadu, jež by způsobovala nezákonnost napadeného rozsudku. Závěry krajského soudu obstojí i bez ohledu na obsah uvedené směrnice 2019. IV. Závěr a náklady řízení

[37] Nejvyšší správní soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[38] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud částečně korigoval argumentaci krajského soudu, je stěžovatel při novém posouzení věci vázán jak závěry krajského soudu (v tom rozsahu, v němž je Nejvyšší správní soud aproboval, resp. nebyly kasační stížností napadeny), tak závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. Stěžovatel tedy bude v dalším řízení vycházet ze závěru o oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu za posuzované období, včetně případných dalších příplatků, a určí (s ohledem na zjištěné odsloužené doby), jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.

[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Žalovaný (stěžovatel) nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Ve věci měl úspěch žalobce, náleží mu proto náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o tuto daň ve výši 714 Kč. Celkovou částku 4 114 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila, advokáta.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. září 2022

Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí