6 As 382/2020- 31 - text
6 As 382/2020 - 33 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: CZECHCITY a.s., sídlem nám. Svobody 10, Brno, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, sídlem Jezuitská 14/13, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2019, č. j. JMK 84303/2019, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020, č. j. 29 A 127/2019 - 66,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobkyně požádala o omezení přístupu (vjezdu motorových vozidel) na účelové komunikace (plochy parkovišť) nacházející se na vymezených pozemcích v katastrálním území Ponava, obec Brno, dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dne 20. 8. 2018 Úřad městské části Brno-Královo Pole řízení o uvedené žádosti žalobkyně podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavil.
[2] Magistrát města Brna dne 23. 1. 2019 rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení dle § 97 odst. 3 ve spojení s § 98 správního řádu na základě podnětu statutárního města Brno zrušil rozhodnutí úřadu městské části ze dne 20. 8. 2018 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Proti rozhodnutí magistrátu v přezkumném řízení podala žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 6. 2019 odvolání zamítl a potvrdil správnost rozhodnutí magistrátu. Žalovaný však korigoval důvody pro zrušení rozhodnutí úřadu městské části. Úřad městské části dle žalovaného překročil ve výroku svého rozhodnutí rámec řízení vymezený žádostí žalobkyně, k rozhodnutí o vlastnictví ploch parkoviště nebyl úřad městské části vůbec příslušný, nebylo najisto postaveno, čeho se žalobkyně ve své žádosti domáhala, zda deklarování existence veřejně přístupné účelové komunikace, či omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Dále žalovaný identifikoval pochybení spočívající v nedostatečně vymezeném okruhu účastníků, resp. úřad městské části neměl vůbec povědomí o tom, kdo měl být v daném řízení účastníkem. Žalovaný rovněž posoudil, že rozhodnutí úřadu městské části bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť tentýž správní orgán již dne 14. 9. 2015 rozhodl o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na vymezených pozemcích.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného o odvolání podala žalobkyně žalobu, v níž nesouhlasila se závěry žalovaného o důvodnosti zrušení rozhodnutí úřadu městské části.
[5] Krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně nebrojila proti důvodům, na nichž založil svoje rozhodnutí žalovaný, nýbrž setrvala na argumentaci použité v odvolání.
[6] K námitce, že přezkumné řízení mělo být přerušeno do okamžiku vyřešení sporu o vlastnická práva ke stavbám na vymezených pozemcích, krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí úřadu městské části bylo zrušeno z toho důvodu, že tento správní orgán vůbec neměl pravomoc o vlastnictví staveb rozhodovat, žalovaný sám řešení otázky vlastnictví staveb nepředjímal. Důvodem zrušení rozhodnutí úřadu městské části tedy nebyla skutečnost, že úřad městské části nesprávně posoudil otázku vlastnictví uvedených staveb. Meritorní posouzení otázky vlastnického práva ke stavbám nebylo důvodem ke zrušení rozhodnutí úřadu městské části v přezkumném řízení, nebyl proto dán důvod k přerušení přezkumného řízení.
[7] Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[9] Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť se krajský soud nevypořádal s jejími námitkami.
[10] Zároveň stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, jak krajský soud argumentoval. Argumentaci krajského soudu označila za nepřípadnou a nezpůsobilou vyvrátit její námitky.
[11] Stěžovatelka zdůraznila, že mezi ní a statutárním městem Brno je spor o vlastnická práva k dopravním stavbám na pozemcích ve vlastnictví statutárního města, který je předmětem soudního řízení u Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 61 C 65/2019. Z důvodu nevyřešené otázky vlastnictví nemůže být dle stěžovatelky u žádného správního orgánu postaveno najisto, zda žalobkyně byla osobou oprávněnou podat návrh, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím zrušeným v přezkumném řízení. Není tedy ani zřejmé, kdo je účastníkem přezkumného řízení.
[12] Dle stěžovatelky se krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně zabýval věcí samou a posuzoval důvody zrušení rozhodnutí úřadu městské části. Otázkou, kdo je účastníkem řízení, se však nezabýval, ačkoli dle stěžovatelky se touto otázkou zabývat měl. Dle stěžovatelky je vyřešení otázky vlastnického práva nezbytné pro stanovení okruhu účastníků řízení, pro vedení řízení a rozhodnutí ve věci. Otázka sporného vlastnického práva přetrvává v každém stupni řízení před kterýmkoli správním orgánem. Dle stěžovatelky se stále jedná o stejnou věc, určení vlastnictví proto představuje předběžnou otázku a žalovaný měl řízení přerušit a vyčkat vyřešení předběžné otázky. V této souvislosti stěžovatelka příkladmo uvedla správní řízení, která byla kvůli sporu o vlastnictví ke stavbám na pozemcích statutárního města přerušena. Stěžovatelka namítla, že postup žalovaného, který řízení nepřerušil, byl v rozporu s ustálenou praxí. Stěžovatelka rovněž odkázala na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, podle nějž ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů, zakládá legitimní očekávání a správní orgán je takovou praxí vázán.
[13] Dále stěžovatelka zopakovala argumentaci uvedenou v odvolání proti rozhodnutí magistrátu ze dne 23. 1. 2019.
[14] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu. Dále uvedl, že argumentace stěžovatelky pomíjí identifikované vady rozhodnutí úřadu městské části ze dne 20. 8. 2018. Stěžovatelka neuvedla zákonný důvod, proč mělo být řízení přerušeno, ani nevysvětlila, proč by soudní řízení o určení vlastnictví vedené u Městského soudu v Brně mělo mít vliv na přezkumné řízení a proč má jít o předběžnou otázku. Podle žalovaného není pochyb o tom, že stěžovatelka byla účastníkem přezkumného řízení a že rozhodnutí žalovaného nebylo závislé na rozhodnutí v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně. Žalovaný ani není účastníkem soudního řízení a o jeho existenci v době vydání rozhodnutí nevěděl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť teprve shledá-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu přezkoumatelným, lze posoudit případ i věcně.
[19] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, jak je tento nedostatek chápán judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS, rozsudek ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64), však soud neshledal. Krajský soud se s žalobními námitkami vypořádal ucelenou a logickou argumentací, z níž vyplývá, že žalobní námitky neobstojí. Subjektivní nesouhlas stěžovatelky s důvody rozhodnutí nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[20] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému přezkumu. Obdobnou věcí téže stěžovatelky (týkající se jiných pozemků v katastrálním území Ponava) se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 6 As 383/2020 - 31. Závěry v uvedeném rozsudku vyslovené považuje Nejvyšší správní soud za relevantní a plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci, a proto z nich vychází.
[21] Podle § 7 odst. 1věta druhá zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, platí, že příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.
[22] Řízení o omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci tedy lze vést toliko na žádost. Podáním žádosti stěžovatelky tedy bylo řízení o omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci zahájeno. Účastníkem řízení o žádosti proto byla v prvé řadě stěžovatelka v postavení žadatele [§ 27 odst. 1 písm. a) správního řádu], a dále další dotčené osoby, které mohly být přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech (§ 27 odst. 2 správního řádu).
[23] Podle § 95 odst. 4 správního řádu, jsou účastníky přezkumného řízení účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, jichž se přezkumné řízení týká, nebo jejich právní nástupci. Správní orgány v přezkumném řízení (magistrát a žalovaný) tedy v přezkumném řízení jednaly se stejným okruhem účastníků daným zákonem v původním správním řízení.
[24] Stěžovatelčiny stížní námitky směřující proti nesprávnému vymezení okruhu účastníků v přezkumném řízení s ohledem na vedené soudní řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 65/2019 nemohou obstát. Správné vymezení okruhu účastníků v přezkumném řízení se totiž v tomto konkrétním případě neodvíjí od výsledku občanskoprávního řízení ve věci sporu o vlastnictví stavby parkoviště, jak svou námitkou stěžovatelka implikuje. Z okolností případu vyplývá, že ať už tento spor dopadne jakkoli, nemá v nyní souzené věci na vymezení okruhu účastníků přezkumného řízení žádný vliv.
Pokud by soud v občanskoprávním řízení určil, že stavba parkoviště je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, není součástí pozemku, a jejím vlastníkem je proto stěžovatelka, zůstal by okruh účastníků přezkumného řízení stejný jako v řízení původním (statutární město Brno jako vlastník pozemku by bylo účastníkem z titulu svého vlastnictví k pozemku pod stavbou a stěžovatelka by byla účastníkem jak z titulu žadatele, k jehož žádosti se řízení vedlo, tak vlastníka parkoviště). I pokud by soud v občanskoprávním řízení naopak určil, že stavba parkoviště není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, nýbrž je součástí pozemku, a jejím vlastníkem je proto vlastník pozemku, zůstal by okruh účastníků stejný (statutární město Brno jako vlastník pozemku s parkovištěm z titulu vlastnictví a stěžovatelka coby žadatel).
Není tedy zřejmé, v čem by stěžovatelka mohla být v této souvislosti krácena na svých právech.
[25] K namítanému nepřerušení přezkumného řízení pak Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán může řízení usnesením přerušit, probíhá li řízení o předběžné otázce. Podle § 57 správního řádu platí, že jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
(odst. 1) Probíhá li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže dal správní orgán k takovému řízení podnět podle odstavce 1 písm. a) či učinil výzvu podle odstavce 1 písm. b), postupuje správní orgán podle § 64. (…) (odst. 2). Předběžnou otázkou ve správním řízení je tedy pouze taková otázka, jejíž vyřešení je pro vydání rozhodnutí ve věci nezbytné, resp. rozhodnutí na ní závisí. Pouze při existenci takové předběžné otázky připadá v úvahu postup dle § 64 správního řádu.
[26] Vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným shora je zřejmé, že otázka, kdo je vlastníkem stavby parkoviště, nebyla v přezkumném řízení předběžnou otázkou, na níž by vydání rozhodnutí v přezkumném řízení záviselo. Tato otázka bude rozhodující pro meritorní posouzení v řízení o omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, případně pro posouzení přípustnosti stěžovatelčiny žádosti, pokud by vyšlo najevo, že vlastníkem komunikace není. Jak už bylo uvedeno, pro vymezení okruhu účastníků přezkumného řízení je rozhodný pouze okruh účastníků původního řízení, nikoliv oprávněnost jejich návrhů.
[27] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud nepochybil, když nepovažoval probíhající občanskoprávní spor o vlastnictví ke stavbě parkoviště za rozhodující ve vztahu k otázce účastenství v přezkumném řízení, tuto otázku neposoudil jako otázku předběžnou ve smyslu § 57 správního řádu a rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nezrušil.
[28] Na základě výše uvedeného pak nemůže obstát ani související námitka nerespektování ustálené správní praxe. Jestliže je sporná otázka vlastnictví dotčené stavby parkoviště rozhodující pro přípustnost či oprávněnost stěžovatelčiny žádosti v řízení o omezení přístupu (případně v dalších zahájených řízeních), neznamená to, že nutně musí být rozhodující pro vymezení okruhu účastníků řízení v přezkumném řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. června 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu