ně některých zákonů (zákon o silničním provozu) Odpovědnost účastníka provozu na pozemních komunikacích za přestupek po- dle $ 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (odmítnutí osoby přes vý- zvu podle zvláštního právního předpisu podrobit se vyšetření, zda při řízení vozidla ne- bo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem či jinou návykovou látkou), nebyla nijak dotčena novelizací $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před ško- dami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a 0 změně souvisejících zákonů, provedenou zákonem č. 274/2008 Sb., tedy změnou pod- mínek, za nichž policista či jiná oprávněná osoba vyzve řidiče k podrobení se odborné- mu lékařskému vyšetření ke zjištění, zda řidič byl či nebyl ovlivněn alkoholem.
ně některých zákonů (zákon o silničním provozu) Odpovědnost účastníka provozu na pozemních komunikacích za přestupek po- dle $ 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (odmítnutí osoby přes vý- zvu podle zvláštního právního předpisu podrobit se vyšetření, zda při řízení vozidla ne- bo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem či jinou návykovou látkou), nebyla nijak dotčena novelizací $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před ško- dami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a 0 změně souvisejících zákonů, provedenou zákonem č. 274/2008 Sb., tedy změnou pod- mínek, za nichž policista či jiná oprávněná osoba vyzve řidiče k podrobení se odborné- mu lékařskému vyšetření ke zjištění, zda řidič byl či nebyl ovlivněn alkoholem.
III. Právní posouzení věci (C II. a) [10] Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti postupu krajského soudu, který na zde posuzovanou věc aplikoval princip retroakti- vity ve prospěch pachatele s odkazem na ar- gumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77, č. 1684/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval závěry tohoto svého rozhodnutí. [11] Ve věci vedené u Nejvyššího správní- ho soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008 byla stěžo- vatelka správními orgány shledána vinnou tím, že jako chodec zavinila střet s osobním motorovým vozidlem a způsobila tak doprav- ní nehodu, při níž došlo k jejímu vlastnímu zranění. Podle správních orgánů se tedy do- pustila přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006: „Přestupku se dopustí ten, kdo porušením zvláštního zákona způsobí do- pravní nehodu, kterou je povinen dle zvlášt- ního zákona neprodleně ohlásit policistovi“ Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o silničním provozu, který ve svém $ 47 sta- noví, že dopravní nehodou je „událost v pro- vozu na pozemních komunikacích [..] při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby [..]“. Citované ustanovení zákona o přestup- cích bylo však po vydání rozhodnutí správní- ho orgánu prvního i druhého stupně dvakrát novelizováno. Došlo rovněž k přečíslování $ 22 zákona o přestupcích, jehož následkem byla úprava původně vtělená do $ 22 odst. 1 písm. c) začleněna do písm. h) tohoto usta- novení. Znění $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích účinné od 22. 8. 2007, tedy v době rozhodování krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, stanovilo, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunika- cích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví“. K této novelizaci došlo novelou provedenou zákonem č. 215/2007 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto bodu vyplývá, že návrh zákona „upravuje skutko- vou podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě“ (Poslanecká sněmovna, tisk č. 174/0, 5. volební období, dostupný na www.psp.cz). Podle nového znění zákona o přestupcích tedy již nelze uložit sankci to- mu, kdo porušením zvláštního zákona způso- bí dopravní nehodu, při níž dojde k jeho vlastnímu zranění. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když v dané věci nezo- hlednil princip retroaktivity ve prospěch pa- chatele a nezrušil rozhodnutí správního orgá- nu, kterým byla stěžovatelce uložena sankce podle $ 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestup- cích ve znění účinném do 30. 6. 2006. Jedině 351 2027 takové řešení by totiž nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky. [12] V nyní posuzované věci byl žalobce shledán vinným přestupkem podle $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, které stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích, se na výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla (..] nebyl ovlivněn alkoholem [...]“. Zvláštním zá- konem je zde míněn zákon o silničním pro- vozu, který ve svém $ 5 odst. 1 písm. f) stano- ví řidiči povinnost podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření podle zvlášt- ního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Podle poznámky pod ča- rou k $ 5 odst. 1 písm. £) zákona o silničním provozu je zvláštním zákonem v tomto přípa- dě zákon č. 379/2005 Sb., jehož $ 16 odst. 2 stanoví okolnosti, za kterých se provádí od- borné lékařské vyšetření za účelem zjištění, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem. Ve znění účinném do 31. 12. 2008 stanovil, že ta- kovému vyšetření „je povinna podrobit se osoba, která se požitím těchto látek uvedla do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek neho maje- tek, dále osoba, u které je důvodné podezře- ní, že přivodila jinému újmu na zdraví v sou- vislosti s požitím alkoholického nápoje [..1“ [13] Právě posledně uvedený $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. byl poté, co správní orgán prvního stupně i stěžovatel vydali svá rozhodnutí, změněn novelou provedenou zá- konem č. 274/2008 Sb. Jeho současné znění účinné od 1. 1. 2009 pak stanoví, že se odbor- né lékařské vyšetření neprovede, pokud je provedeno orientační vyšetření zjišťující ob- sah alkoholu pomocí dechové zkoušky reali- zované kvalitním certifikovaným přístrojem. [14] Poté, co Nejvyšší správní soud zreka- pituloval obě porovnávané situace, nezbývá, než zodpovědět otázku, zda se v nyní posuzo- vané věci jedná skutečně o případ, kdy je ne- zbytné uplatnit princip retroaktivity ve pro- spěch pachatele tak, jak předestřel krajský soud v napadeném rozsudku. 352 [15] Dříve než Nejvyšší správní soud při- stoupil k zodpovězení této stěžejní otázky, bylo třeba zabývat se tím, zda vůbec lze cito- vaný princip vlastní právu trestnímu uplatnit iv případě správních deliktů. K tomu se Nej- vyšší správní soud vyjádřil například v roz- sudku ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002- 27, č. 461/2005 Sb. NSS: „[..] od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není rozhodné, zda pozitivní právo označuje ur- čité deliktní jednání za trestný čín nebo za správní delikt. Zmíňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o ,jakémko- li trestním obvinění, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obví- něn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímio způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak zname- ná, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Lis- tiny o tom, že je nutno použít pozdějšího prá- va, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním“ [16] Co se týká samotné aplikace princi- pu retroaktivity ve prospěch pachatele na případ stěžovatele, konstatuje Nejvyšší správ- ní soud, že žalobci byla uložena sankce podle $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za porušení $ 5 odst. I písm. £) zákona o silniční dopravě ve spojení s $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Nejvyšší správní soud pouka- zuje na skutečnost, že pouze posledně uvede- né ustanovení bylo v nyní posuzovaném pří- padě předmětem relevantní novelizace. Toto ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nestanoví účastníkům dopravního provozu či jiným osobám, které se případně mají podrobit zkoušce na obsah alkoholu v kr- vi, povinnost se jí skutečně zúčastnit. Tato po- vinnost je zakotvena v $ 5 odst. 1 písm. £) zá- kona o silničním provozu: „Řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty [..| vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a násle- dek nesplnění této povinnosti pak v $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Usta- novení $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. stanoví pouze modality zjišťování, zda je urči- tá osoba ovlivněna alkoholém, a určuje, za ja- kých podmínek se ten který způsob zjišťová- ní použije. Novelizací tohoto ustanovení tedy nedošlo k ničemu jinému než ke změně okol- ností, za jakých policista či jiná k tomu opráv- něná osoba realizuje výzvu k podrobení se vyšetření. Povinnost podrobit se takové vý- zvě je však nadále v nezměněné podobě za- kotvena v $ 5 odst. 1 písm. £f) zákona o silnič- ním provozu a ten, kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit, se nadále do- pouští přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi účastníky dopravního pro- vozu, kteří byli vyzváni za podmínek $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. před noveliza- cí, a těmi, kteří jsou vyzváni za podmínek, kdy se odborné lékařské vyšetření provádí až subsidiárně, pokud zjištění dosažená pro- střednictvím orientační dechové zkoušky ne- jsou spolehlivá. Protiprávní jednání těchto osob spočívající v odmítnutí podrobit se da- nému vyšetření je tedy $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích kladeno na roveň. Sku- tečnost, že podle nové právní úpravy je v ur- čitých případech dostačující provedení pou- hé orientační dechové zkoušky, neznamená, že by jednání pachatele spočívající v odmít- nutí podrobit se přes výzvu odbornému lé- kařskému vyšetření nebylo protiprávní. Lze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že nedo- šlo ke změně či vypuštění skutkové podstaty přestupku, za jejíž naplnění byl žalobce sank- cionován, a řidič je tak i po 1. 1. 2009, tj. po novelizaci $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedené zákonem č. 274/2008 Sb., povinen podrobit se odbornému lékařskému vyšetře- ní, je-li k tomu vyzván. [17] V této souvislosti je rovněž třeba zmí- nit, že odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. jev 65 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu učiněn formou poznámky pod čarou, která není normativní či závaznou součástí pravi- dla chování. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která poukazují na to, že „česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá (viz Filip, J. Poznámky pod čarou jako problém legislativy a judika- tury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7-8), a navíc čas- to v rozporu s požadavky na formulací práv- nách předpisů v podmínkách právního státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodují- cí je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je stanoveno v poznámce pod čarou.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. IL ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. L ÚS 22,99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS). [18] Neméně důležité je v této souvislosti zaměřit se na samotný účel novelizace $ 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 274/2008 Sb. uvá- dí, že zjednodušení současného duplicitního systému orientačního a lékařského vyšetřo- vání povinných osob je jednou z možností, jak přispět k odbřemenění Policie České re- publiky od tzv. nepolicejních činností. Úče- lem shora nastíněné změny právní úpravy te- dy bylo umožnit Policii České republiky lépe alokovat své zdroje a zajistit tak uspokojivější realizaci jejího poslání, tj. zachování vnitřní- ho pořádku a bezpečnosti (Poslanecká sně- movna, tisk č. 440/0, 5. volební období, do- stupné na www.psp.cz). Z důvodové zprávy naopak nijak nevyplývá, že by účelem noveli- zace bylo omezení právní odpovědnosti účastníka dopravního provozu, který se po provedené orientační dechové zkoušce přes výzvu policisty či jiné k tomu oprávněné oso- by odmítne podrobit odbornému lékařské- mu vyšetření. Naproti tomu v případě věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, kde se jednalo o noveliza- ci $ 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, bylo účelem této novelizace právě zbavení účastníka dopravního provozu odpovědnosti v případě, kdy způsobí zranění sám sobě. Aplikace principu retroaktivity tedy v tomto případě byla nevyhnutelná, neboť „je zcela logické, že pokud určitě jednání budoucí zá- konná úprava „dekriminalizuje“, tzn. již na- dále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný dů- 353 2028 vod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestá- no bylo“ (citace z rozsudku Nejvyššího správ- ního soudu čj. 2 As 9/2008-77). V nyní posu- zovaném případě se však jednání žalobce vzhledem k účelu provedené novelizace vé považuje i nadále, a není tedy důvod po- stupovat jako ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 9/2008. Podpůrnou argumentaci v tomto smyslu lze ostatně nalézt i v úpravě obsažené v trestním řádu. Ten ve svém $ 226 písm. e) stanoví, že soud zprostí obžalovaného obža- loby, jestliže „trestnost činu zanikla“. (...) a k nezměněnému znění $ 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za společensky škodli- 2028 Pozemní komunikace: veřejné užívání účelové komunikace k $ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích Právní povaha veřejně přístupné účelové komunikace závisí na tom, zda je sku- tečně třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníka pozemku uží- vána, a to nad rámec toho, co je vlastník pozemku povinen strpět podle svých sou- kromoprávních závazků. Skutečnost, že vlastník pozemku nebo jeho právní předchůdce upravil právo cesty a jízdy formou věcného břemene, svědčí spíše to- mu, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání komunikace na jeho pozemku neurčitým okruhem třetích osob. Konkludentní souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace ($ 7 odst. 1 zá- kona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) nelze bez dalšího vyvodit z toho, že stěžovatel nebo jeho právní předchůdce účelovou komunikaci neoplotili ani neo- značili jako soukromý pozemek se zákazem vstupu.
Michal Š. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.
[5] Krajský soud žalobě rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, č. j. 17 Ca 78/2008 - 55, vyhověl, rozhodnutí Městského úřadu Tachov i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že přestože hlídka Policie České republiky žalobce vyzvala k lékařskému vyšetření za účelem zjištění, zda nebyl ovlivněn alkoholem, žalobce se takovému vyšetření odmítl podrobit. Tímto zjištěním krajský soud vyvrátil skutkovou žalobní námitku. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb. NSS. Krajský soud uvedl, že v nyní posuzované věci stejně jako ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že po podání žaloby došlo ke změnám hmotněprávních ustanovení zvláštního zákona, upravujících podmínky, za nichž vzniká povinnost podrobit se orientačnímu a lékařskému vyšetření pro zjištění ovlivnění alkoholem. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009 stanoví, že je-li provedena orientační dechová zkouška zjišťující obsah alkoholu v krvi analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. Přestože k této legislativní změně došlo až poté, co bylo řízení před žalovaným ukončeno, soud je povinen k této změně přihlédnout v souladu se zásadou retroaktivity ve prospěch pachatele tak, jak bylo uvedeno v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalobce tedy nemohl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích (přestupku se dopustí ten, kdo se v provozu na pozemních komunikacích přes výzvu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví), neboť jednání spočívající v tom, že se řidič odmítne podrobit odbornému lékařskému vyšetření, když se před tím podrobil dechové zkoušce, přestalo být protiprávní.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá jednak, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2008 - 77. V citovaném rozsudku se jednalo o situaci, kdy z přestupkového zákona byla vypuštěna skutková podstata, na jejímž základě byla účastníkovi řízení uložena pokuta. V nyní posuzovaném případě však skutková podstata přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, za nějž byl stěžovatel postižen, nebyla předmětem žádných legislativních změn. Ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích odkazuje na § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, v jehož případě došlo pouze ke změně v okruhu osob oprávněných vyzvat účastníka silničního provozu, aby se podrobil vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou. Teprve § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu obsahuje v poznámce pod čarou odkaz na § 16 zákona č. 379/2005 Sb. Stěžovatel zdůrazňuje, že k relevantní legislativní změně došlo pouze u posledně uvedeného ustanovení, přičemž tato změna spočívá v tom, že pokud jsou splněny podmínky zajištění řádného důkazu pro případné správní či trestní řízení provedením orientační dechové zkoušky, lékařské vyšetření se již neprovádí. Pokud však i po provedení dechové zkoušky jsou pochybnosti o tom, zda hodnota naměřená dechovým analyzátorem odpovídá skutečnosti, nic nevylučuje, aby byla posuzovaná osoba vyzvána k provedení odborného lékařského vyšetření. To znamená, že povinnost řidiče podrobit se po provedené dechové zkoušce na výzvu policisty existuje i po 1. 1. 2009 a odmítnutí podrobit se takovému vyšetření nelze hodnotit jako oprávněné ani po provedené novele. Na rozdíl od situace zachycené v rozsudku č. j. 2 As 9/2008 - 77 nedošlo ke změně přestupkového zákona ani ke změně zákona o provozu na pozemních komunikacích, avšak pouze k posílení důkazní hodnoty výsledku provedené dechové zkoušky za splnění podmínek schváleného a kalibrovaného dechového analyzátoru v rámci zákona č. 379/2005 Sb. Z tohoto důvodu měl krajský soud rozhodovat podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku a rozhodování správních orgánů. Vzhledem k tomu, že tak nečinil, došlo ke zpochybnění rovnosti mezi osobami, které byly za stejný přestupek postiženy, avšak které nepodaly správní žalobu. Tímto postupem krajského soudu byl podle stěžovatele narušen rovněž princip dobré správy a právní jistota osob, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno.
[6] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá jednak, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2008 - 77. V citovaném rozsudku se jednalo o situaci, kdy z přestupkového zákona byla vypuštěna skutková podstata, na jejímž základě byla účastníkovi řízení uložena pokuta. V nyní posuzovaném případě však skutková podstata přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, za nějž byl stěžovatel postižen, nebyla předmětem žádných legislativních změn. Ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích odkazuje na § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, v jehož případě došlo pouze ke změně v okruhu osob oprávněných vyzvat účastníka silničního provozu, aby se podrobil vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou. Teprve § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu obsahuje v poznámce pod čarou odkaz na § 16 zákona č. 379/2005 Sb. Stěžovatel zdůrazňuje, že k relevantní legislativní změně došlo pouze u posledně uvedeného ustanovení, přičemž tato změna spočívá v tom, že pokud jsou splněny podmínky zajištění řádného důkazu pro případné správní či trestní řízení provedením orientační dechové zkoušky, lékařské vyšetření se již neprovádí. Pokud však i po provedení dechové zkoušky jsou pochybnosti o tom, zda hodnota naměřená dechovým analyzátorem odpovídá skutečnosti, nic nevylučuje, aby byla posuzovaná osoba vyzvána k provedení odborného lékařského vyšetření. To znamená, že povinnost řidiče podrobit se po provedené dechové zkoušce na výzvu policisty existuje i po 1. 1. 2009 a odmítnutí podrobit se takovému vyšetření nelze hodnotit jako oprávněné ani po provedené novele. Na rozdíl od situace zachycené v rozsudku č. j. 2 As 9/2008 - 77 nedošlo ke změně přestupkového zákona ani ke změně zákona o provozu na pozemních komunikacích, avšak pouze k posílení důkazní hodnoty výsledku provedené dechové zkoušky za splnění podmínek schváleného a kalibrovaného dechového analyzátoru v rámci zákona č. 379/2005 Sb. Z tohoto důvodu měl krajský soud rozhodovat podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku a rozhodování správních orgánů. Vzhledem k tomu, že tak nečinil, došlo ke zpochybnění rovnosti mezi osobami, které byly za stejný přestupek postiženy, avšak které nepodaly správní žalobu. Tímto postupem krajského soudu byl podle stěžovatele narušen rovněž princip dobré správy a právní jistota osob, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno.
[7] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení správních orgánů. Stěžovatel ve správním řízení ukončeném vydáním rozhodnutí o odvolání dne 29. 10. 2008 nemohl zohlednit změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2009.
[7] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení správních orgánů. Stěžovatel ve správním řízení ukončeném vydáním rozhodnutí o odvolání dne 29. 10. 2008 nemohl zohlednit změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2009.
[8] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že námitku stěžovatele, že napadený rozsudek zcela popírá princip legality rozhodování, považuje za nepříhodnou. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením, že krajský soud žalobce napadeným rozsudkem dekriminalizuje. V odůvodnění svého rozsudku totiž sám krajský soud konstatoval, že skutečnost, že žalobce nemůže být postihován za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích neznamená, že je v jeho případě vyloučena odpovědnost za přestupek jiný s nižšími sazbami finančního postihu.
III.
Právní posouzení věci
[9] Poté, co Nejvyšší správní soud zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu stěžovatelem uplatněných kasačních důvodů (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
III.a)
[10] Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti postupu krajského soudu, který na zde posuzovanou věc aplikoval princip retroaktivity ve prospěch pachatele s odkazem na argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaném pod č. 1684/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval závěry tohoto svého rozhodnutí.
[11] Ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008 byla stěžovatelka správními orgány shledána vinnou tím, že jako chodec zavinila střet s osobním motorovým vozidlem a způsobila tak dopravní nehodu, při níž došlo k jejímu vlastnímu zranění. Podle správních orgánů se tedy dopustila přestupku podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006: „Přestupku se dopustí ten, kdo porušením zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, kterou je povinen dle zvláštního zákona neprodleně ohlásit policistovi“. Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o silničním provozu, který ve svém ustanovení § 47 stanoví, že dopravní nehodou je „událost v provozu na pozemních komunikacích (…) při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby (…)“. Citované ustanovení zákona o přestupcích bylo však po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně dvakrát novelizováno. Došlo rovněž k přečíslování ustanovení § 22 zákona o přestupcích, jehož následkem byla úprava původně vtělená do § 22 odst. 1 písm. c) začleněna do písm. h) tohoto ustanovení. Znění § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích účinné od 22. 8 2007, tedy v době rozhodování krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, stanovilo, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví“. K této novelizaci došlo novelou provedenou zákonem č. 215/2007 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto bodu vyplývá, že návrh zákona „upravuje skutkovou podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě“ (Poslanecká sněmovna, tisk č. 174/0, 5. volební období, dostupný na www.psp.cz). Podle nového znění zákona o přestupcích tedy již nelze uložit sankci tomu, kdo porušením zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, při níž dojde k jeho vlastnímu zranění. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když v dané věci nezohlednil princip retroaktivity ve prospěch pachatele a nezrušil rozhodnutí správního orgánu, kterým byla stěžovatelce uložena sankce podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006. Jedině takové řešení by totiž nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
[11] Ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008 byla stěžovatelka správními orgány shledána vinnou tím, že jako chodec zavinila střet s osobním motorovým vozidlem a způsobila tak dopravní nehodu, při níž došlo k jejímu vlastnímu zranění. Podle správních orgánů se tedy dopustila přestupku podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006: „Přestupku se dopustí ten, kdo porušením zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, kterou je povinen dle zvláštního zákona neprodleně ohlásit policistovi“. Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o silničním provozu, který ve svém ustanovení § 47 stanoví, že dopravní nehodou je „událost v provozu na pozemních komunikacích (…) při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby (…)“. Citované ustanovení zákona o přestupcích bylo však po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně dvakrát novelizováno. Došlo rovněž k přečíslování ustanovení § 22 zákona o přestupcích, jehož následkem byla úprava původně vtělená do § 22 odst. 1 písm. c) začleněna do písm. h) tohoto ustanovení. Znění § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích účinné od 22. 8 2007, tedy v době rozhodování krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, stanovilo, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví“. K této novelizaci došlo novelou provedenou zákonem č. 215/2007 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto bodu vyplývá, že návrh zákona „upravuje skutkovou podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě“ (Poslanecká sněmovna, tisk č. 174/0, 5. volební období, dostupný na www.psp.cz). Podle nového znění zákona o přestupcích tedy již nelze uložit sankci tomu, kdo porušením zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, při níž dojde k jeho vlastnímu zranění. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když v dané věci nezohlednil princip retroaktivity ve prospěch pachatele a nezrušil rozhodnutí správního orgánu, kterým byla stěžovatelce uložena sankce podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006. Jedině takové řešení by totiž nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
[12] V nyní posuzované věci byl žalobce shledán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, které stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích, se na výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla (…) nebyl ovlivněn alkoholem (…)“. Zvláštním zákonem je zde míněn zákon o silničním provozu, který ve svém ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) stanoví řidiči povinnost podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Podle poznámky pod čarou k § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je zvláštním zákonem v tomto případě zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, jehož § 16 odst. 2 stanoví okolnosti, za kterých se provádí odborné lékařské vyšetření za účelem zjištění, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem. Ve znění účinném do 31. 12. 2008 stanovilo, že takovému vyšetření „je povinna podrobit se osoba, která se požitím těchto látek uvedla do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje (…).
[12] V nyní posuzované věci byl žalobce shledán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, které stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích, se na výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla (…) nebyl ovlivněn alkoholem (…)“. Zvláštním zákonem je zde míněn zákon o silničním provozu, který ve svém ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) stanoví řidiči povinnost podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Podle poznámky pod čarou k § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je zvláštním zákonem v tomto případě zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, jehož § 16 odst. 2 stanoví okolnosti, za kterých se provádí odborné lékařské vyšetření za účelem zjištění, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem. Ve znění účinném do 31. 12. 2008 stanovilo, že takovému vyšetření „je povinna podrobit se osoba, která se požitím těchto látek uvedla do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje (…).
[13] Právě posledně uvedené ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. bylo poté, co správní orgán prvního stupně i stěžovatel vydali svá rozhodnutí, změněno novelou provedenou zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky. Jeho současné znění účinné od 1. 1. 2009 pak stanoví, že se odborné lékařské vyšetření neprovede, pokud je provedeno orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu pomocí dechové zkoušky realizované kvalitním certifikovaným přístrojem.
[14] Poté, co Nejvyšší správní soud zrekapituloval obě porovnávané situace, nezbývá, než zodpovědět otázku, zda se v nyní posuzované věci jedná skutečně o případ, kdy je nezbytné uplatnit princip retroaktivity ve prospěch pachatele tak, jak předestřel krajský soud v napadeném rozsudku.
[14] Poté, co Nejvyšší správní soud zrekapituloval obě porovnávané situace, nezbývá, než zodpovědět otázku, zda se v nyní posuzované věci jedná skutečně o případ, kdy je nezbytné uplatnit princip retroaktivity ve prospěch pachatele tak, jak předestřel krajský soud v napadeném rozsudku.
[15] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k zodpovězení této stěžejní otázky, bylo třeba zabývat se tím, zda vůbec lze citovaný princip vlastní právu trestnímu uplatnit i v případě správních deliktů. K tomu se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaném pod č. 461/2005 Sb. NSS: „ (…) od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o ‚jakémkoli trestním obvinění‘, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním.“.
[15] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k zodpovězení této stěžejní otázky, bylo třeba zabývat se tím, zda vůbec lze citovaný princip vlastní právu trestnímu uplatnit i v případě správních deliktů. K tomu se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaném pod č. 461/2005 Sb. NSS: „ (…) od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o ‚jakémkoli trestním obvinění‘, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním.“.
[16] Co se týká samotné aplikace principu retroaktivity ve prospěch pachatele na případ stěžovatele, konstatuje Nejvyšší správní soud, že žalobci byla uložena sankce podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě ve spojení s § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že pouze posledně uvedené ustanovení bylo v nyní posuzovaném případě předmětem relevantní novelizace. Toto ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nestanoví účastníkům dopravního provozu, či jiným osobám, které se případně mají podrobit zkoušce na obsah alkoholu v krvi, povinnost se jí skutečně zúčastnit. Tato povinnost je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu: „Řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty (…) vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a následek nesplnění této povinnosti pak v § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. stanoví pouze modality zjišťování, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem, a určuje, za jakých podmínek se ten který způsob zjišťování použije. Novelizací tohoto ustanovení tedy nedošlo k ničemu jinému než ke změně okolností, za jakých policista či jiná k tomu oprávněná osoba realizuje výzvu k podrobení se vyšetření. Povinnost podrobit se takové výzvě je však nadále v nezměněné podobě zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a ten, kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit, se nadále dopouští přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi účastníky dopravního provozu, kteří byli vyzváni za podmínek § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. před novelizací, a těmi, kteří jsou vyzváni za podmínek, kdy se odborné lékařské vyšetření provádí až subsidiárně, pokud zjištění dosažená prostřednictvím orientační dechové zkoušky nejsou spolehlivá. Protiprávní jednání těchto osob spočívající v odmítnutí podrobit se danému vyšetření je tedy ustanovením § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích kladeno na roveň. Skutečnost, že podle nové právní úpravy je v určitých případech dostačující provedení pouhé orientační dechové zkoušky, neznamená, že by jednání pachatele spočívající v odmítnutí podrobit se přes výzvu odbornému lékařskému vyšetření nebylo protiprávní. Lze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že nedošlo ke změně či vypuštění skutkové podstaty přestupku, za jejíž naplnění byl žalobce sankcionován, a řidič je tak i po 1. 1. 2009, tj. po novelizaci ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedené zákonem č. 274/2008 Sb., povinen podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, je-li k tomu vyzván.
[16] Co se týká samotné aplikace principu retroaktivity ve prospěch pachatele na případ stěžovatele, konstatuje Nejvyšší správní soud, že žalobci byla uložena sankce podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě ve spojení s § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že pouze posledně uvedené ustanovení bylo v nyní posuzovaném případě předmětem relevantní novelizace. Toto ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nestanoví účastníkům dopravního provozu, či jiným osobám, které se případně mají podrobit zkoušce na obsah alkoholu v krvi, povinnost se jí skutečně zúčastnit. Tato povinnost je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu: „Řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty (…) vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a následek nesplnění této povinnosti pak v § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. stanoví pouze modality zjišťování, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem, a určuje, za jakých podmínek se ten který způsob zjišťování použije. Novelizací tohoto ustanovení tedy nedošlo k ničemu jinému než ke změně okolností, za jakých policista či jiná k tomu oprávněná osoba realizuje výzvu k podrobení se vyšetření. Povinnost podrobit se takové výzvě je však nadále v nezměněné podobě zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a ten, kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit, se nadále dopouští přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi účastníky dopravního provozu, kteří byli vyzváni za podmínek § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. před novelizací, a těmi, kteří jsou vyzváni za podmínek, kdy se odborné lékařské vyšetření provádí až subsidiárně, pokud zjištění dosažená prostřednictvím orientační dechové zkoušky nejsou spolehlivá. Protiprávní jednání těchto osob spočívající v odmítnutí podrobit se danému vyšetření je tedy ustanovením § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích kladeno na roveň. Skutečnost, že podle nové právní úpravy je v určitých případech dostačující provedení pouhé orientační dechové zkoušky, neznamená, že by jednání pachatele spočívající v odmítnutí podrobit se přes výzvu odbornému lékařskému vyšetření nebylo protiprávní. Lze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že nedošlo ke změně či vypuštění skutkové podstaty přestupku, za jejíž naplnění byl žalobce sankcionován, a řidič je tak i po 1. 1. 2009, tj. po novelizaci ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedené zákonem č. 274/2008 Sb., povinen podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, je-li k tomu vyzván.
[17] V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. je v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu učiněn formou poznámky pod čarou, která není normativní či závaznou součástí pravidla chování. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která poukazují na to, že „česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá (viz Filip, J. Poznámky pod čarou jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7 - 8), a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je stanoveno v poznámce pod čarou.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS).
[17] V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. je v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu učiněn formou poznámky pod čarou, která není normativní či závaznou součástí pravidla chování. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která poukazují na to, že „česká praxe používání poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá (viz Filip, J. Poznámky pod čarou jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7 - 8), a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné legislativní techniky výkladové problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je stanoveno v poznámce pod čarou.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS).
[18] Neméně důležité je v této souvislosti zaměřit se na samotný účel novelizace ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 274/2008 Sb. uvádí, že zjednodušení současného duplicitního systému orientačního a lékařského vyšetřování povinných osob je jednou z možností jak přispět k obřemenění Policie České republiky od tzv. nepolicejních činností. Účelem shora nastíněné změny právní úpravy tedy bylo umožnit Policii České republiky lépe alokovat své zdroje a zajistit tak uspokojivější realizaci jejího poslání, tj. zachování vnitřního pořádku a bezpečnosti (Poslanecká sněmovna, tisk č. 440/0, 5. volební období, dostupné na www.psp.cz). Z důvodové zprávy naopak nijak nevyplývá, že by účelem novelizace bylo omezení právní odpovědnosti účastníka dopravního provozu, který se po provedené orientační dechové zkoušce přes výzvu policisty či jiné k tomu oprávněné osoby odmítne podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Naproti tomu v případě věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, kde se jednalo o novelizaci ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, bylo účelem této novelizace právě zbavení účastníka dopravního provozu odpovědnosti v případě, kdy způsobí zranění sám sobě. Aplikace principu retroaktivity tedy v tomto případě byla nevyhnutelná, neboť „je zcela logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úprava ‚dekriminalizuje‘, tzn. již nadále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo“ (citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2008 - 77). V nyní posuzovaném případě se však jednání žalobce vzhledem k účelu provedené novelizace a k nezměněnému znění ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za společensky škodlivé považuje i nadále a není tedy důvod postupovat jako ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 9/2008. Podpůrnou argumentaci v tomto smyslu lze ostatně nalézt i v úpravě obsažené v zákoně č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Ten ve svém ustanovení § 226 písm. e) stanoví, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“.
III.b)
[18] Neméně důležité je v této souvislosti zaměřit se na samotný účel novelizace ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 274/2008 Sb. uvádí, že zjednodušení současného duplicitního systému orientačního a lékařského vyšetřování povinných osob je jednou z možností jak přispět k obřemenění Policie České republiky od tzv. nepolicejních činností. Účelem shora nastíněné změny právní úpravy tedy bylo umožnit Policii České republiky lépe alokovat své zdroje a zajistit tak uspokojivější realizaci jejího poslání, tj. zachování vnitřního pořádku a bezpečnosti (Poslanecká sněmovna, tisk č. 440/0, 5. volební období, dostupné na www.psp.cz). Z důvodové zprávy naopak nijak nevyplývá, že by účelem novelizace bylo omezení právní odpovědnosti účastníka dopravního provozu, který se po provedené orientační dechové zkoušce přes výzvu policisty či jiné k tomu oprávněné osoby odmítne podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Naproti tomu v případě věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, kde se jednalo o novelizaci ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, bylo účelem této novelizace právě zbavení účastníka dopravního provozu odpovědnosti v případě, kdy způsobí zranění sám sobě. Aplikace principu retroaktivity tedy v tomto případě byla nevyhnutelná, neboť „je zcela logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úprava ‚dekriminalizuje‘, tzn. již nadále ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod, aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo“ (citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2008 - 77). V nyní posuzovaném případě se však jednání žalobce vzhledem k účelu provedené novelizace a k nezměněnému znění ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za společensky škodlivé považuje i nadále a není tedy důvod postupovat jako ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 9/2008. Podpůrnou argumentaci v tomto smyslu lze ostatně nalézt i v úpravě obsažené v zákoně č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Ten ve svém ustanovení § 226 písm. e) stanoví, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“.
III.b)
[19] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení správních orgánů, neboť stěžovatel nemohl ve svém rozhodnutí zohlednit nadcházející změnu právní úpravy. Krajský soud v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že „o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na základě úspěchu ve věci, a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, byla přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení (…)“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení účastník, který měl ve věci plný úspěch. V nyní posuzované věci se jedná bezpochyby o žalobce. Avšak skutečnost, že stěžovatel při vydání svého rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením, které bylo v době jeho rozhodování součástí právního řádu, považuje Nejvyšší správní soud za důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že krajský soud pochybil, když nepostupoval podle tohoto ustanovení a stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady soudního řízení. Nicméně za situace, kdy Nejvyšší správní soud přisvědčil rovněž první námitce stěžovatele a krajský soud tak v navazujícím řízení jistě dospěje k odlišnému závěru ohledně náhrady nákladů řízení, není shora uvedené pro další postup krajského soudu relevantní.
IV.
Shrnutí a náklady řízení
[19] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení správních orgánů, neboť stěžovatel nemohl ve svém rozhodnutí zohlednit nadcházející změnu právní úpravy. Krajský soud v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že „o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na základě úspěchu ve věci, a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, byla přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení (…)“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení účastník, který měl ve věci plný úspěch. V nyní posuzované věci se jedná bezpochyby o žalobce. Avšak skutečnost, že stěžovatel při vydání svého rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením, které bylo v době jeho rozhodování součástí právního řádu, považuje Nejvyšší správní soud za důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že krajský soud pochybil, když nepostupoval podle tohoto ustanovení a stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady soudního řízení. Nicméně za situace, kdy Nejvyšší správní soud přisvědčil rovněž první námitce stěžovatele a krajský soud tak v navazujícím řízení jistě dospěje k odlišnému závěru ohledně náhrady nákladů řízení, není shora uvedené pro další postup krajského soudu relevantní.
IV.
Shrnutí a náklady řízení
[20] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V navazujícím řízení bude krajský soud vázán zde vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu o tom, že se v posuzovaném případě nejedná o retroaktivitu ve prospěch pachatele.
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu