6 As 50/2023- 35 - text
6 As 50/2023 - 38
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: RYANT IT, s.r.o., sídlem Stanislavova 1509/30, Znojmo, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, Králův Dvůr
Bykoš, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4700/ 2020
160
SPR/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 2 A 4/2021
43,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2020 Magistrát hlavního města Prahy uznal žalobkyni vinnou z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Skutek spočíval v tom, že nezjištěný řidič se dne 1. 7. 2019 neřídil dopravním značením a překročil v označeném úseku nejvýše dovolenou rychlost o 30 km/h, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 tohoto zákona. Žalobkyni byla podle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč.
[2] Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí o odvolání městský soud jako nedůvodnou zamítl.
[3] K námitce porušení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu městský soud zdůraznil, že přestupek provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu je postaven na principu subsidiární objektivní odpovědnosti. K otázce, zda správní orgán I. stupně provedl nezbytné kroky ke zjištění řidiče, který překročil nejvyšší dovolenou rychlost, městský soud s odkazem na prejudikaturu konstatoval, že je nutné zohlednit skutkové okolnosti konkrétního případu. Je třeba rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla a obstrukčními postupy provozovatele vozidla. Nejedná
li se o obstrukční postupy ze strany provozovatele vozidla, odložení věci přestupku řidiče musí předcházet reálná snaha správního orgánu o ztotožnění osoby podezřelé z přestupku, má
li k tomu správní orgán indicie. V případě obstrukčních praktik však není na místě činit takové procesní úkony, které s ohledem na povahu sdělených informací, dřívější poznatky z úřední činnosti či jednání provozovatelů vozidel jeví jako zcela neefektivní, bezúčelné či nehospodárné.
[4] Městský soud shrnul, že správní orgány již měly zkušenost s postupem žalobkyně a jí označeného řidiče, na jejímž základě mohly dospět k závěru, že vedení řízení s označeným řidičem se jeví jako zcela neefektivní, bezúčelné či nehospodárné. Městský soud proto dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně nepochybil, když neučinil další kroky k prokázání viny označenému řidiči, resp. nezahájil s označeným řidičem řízení o přestupku a namísto toho zahájil s žalobkyní řízení o přestupku provozovatele vozidla.
[4] Městský soud shrnul, že správní orgány již měly zkušenost s postupem žalobkyně a jí označeného řidiče, na jejímž základě mohly dospět k závěru, že vedení řízení s označeným řidičem se jeví jako zcela neefektivní, bezúčelné či nehospodárné. Městský soud proto dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně nepochybil, když neučinil další kroky k prokázání viny označenému řidiči, resp. nezahájil s označeným řidičem řízení o přestupku a namísto toho zahájil s žalobkyní řízení o přestupku provozovatele vozidla.
[5] K námitce porušení absorpční zásady městský soud žalobkyni přisvědčil, že správní orgán I. stupně měl vést společné řízení o všech sbíhajících se přestupcích žalobkyně. Rozhodným okamžikem pro posouzení povinnosti správního orgánu vést o přestupcích společné řízení je zahájení správního řízení o prvním z přestupků. Skutečnost, že v době zahájení řízení o dalších sbíhajících se přestupcích žalobkyně bylo již vyhotoveno rozhodnutí o jiném sbíhajícím se přestupku žalobkyně, nevylučuje spojení věcí, neboť rozhodující je vydání (vypravení) rozhodnutí. Současně však městský soud odkázal na judikaturu, podle níž nevedení společného řízení o všech sbíhajících se přestupcích není takovou vadou, pro niž by bylo nutné rozhodnutí správních orgánů rušit, byla
li při stanovení výše sankce dodržena absorpční zásada. V této souvislosti městský soud shrnul, že celkově sankce za uložené sbíhající se přestupky nepřesáhly horní hranici zákonné sazby podle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu.
[6] K námitce, že nebyla vyřízena žádost žalobkyně o zaslání originálu fotodokumentace přestupku, městský soud přisvědčil žalobkyni, že správní orgán I. stupně v tomto ohledu pochybil, správní spis totiž neobsahuje žádné formální rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce. Dle městského soudu však správní orgán I. stupně žádost vyřídil v rámci rozhodnutí ve věci. Z něj je dle městského soudu zřejmé, že správní orgán I. stupně neměl k dispozici fotodokumentaci v jiné kvalitě, než jakou žalobkyni poskytl. Soud měl za to, že nevydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně by mohlo vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů pouze v případě, pokud by fotodokumentace založená ve správním spise neumožnila bez rozumných pochybností rozeznat skutečnosti rozhodné pro projednání přestupku, u překročení rychlosti zejména rozeznat měřené vozidlo a jeho registrační značku. Kvalita fotografií založených ve správním spise však byla zcela dostačující pro prokázání toho, jakým vozidlem byl přestupek spáchán.
[6] K námitce, že nebyla vyřízena žádost žalobkyně o zaslání originálu fotodokumentace přestupku, městský soud přisvědčil žalobkyni, že správní orgán I. stupně v tomto ohledu pochybil, správní spis totiž neobsahuje žádné formální rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce. Dle městského soudu však správní orgán I. stupně žádost vyřídil v rámci rozhodnutí ve věci. Z něj je dle městského soudu zřejmé, že správní orgán I. stupně neměl k dispozici fotodokumentaci v jiné kvalitě, než jakou žalobkyni poskytl. Soud měl za to, že nevydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně by mohlo vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů pouze v případě, pokud by fotodokumentace založená ve správním spise neumožnila bez rozumných pochybností rozeznat skutečnosti rozhodné pro projednání přestupku, u překročení rychlosti zejména rozeznat měřené vozidlo a jeho registrační značku. Kvalita fotografií založených ve správním spise však byla zcela dostačující pro prokázání toho, jakým vozidlem byl přestupek spáchán.
[7] Nedůvodnou shledal městský soud též námitku absence řádného soupisu součástí spisu a nesrovnalostí v obsahu správního spisu. Městský soud přisvědčil žalobkyni, že ze sběrného archu nelze u většiny součástí zjistit počet listů či příloh, přičemž některé listy správního spisu byly přečíslovány. V této souvislosti soud konstatoval, že jde o pochybení správního orgánu, toto pochybení nicméně nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Jednotlivé listiny založené ve správním spise jsou řádně datovány, tudíž lze dovodit souslednost jejich řazení ve správním spise. Nahlédnutím do správního spisu lze počet listů či příloh jednotlivých součástí správního spisu zjistit, což mohl učinit rovněž jednatel žalobkyně při ústním jednání, při kterém mu bylo k seznámení předloženo všech 65 listů založených ve správním spise k datu konání ústního jednání. O manipulaci se správním spisem nesvědčí ani skutečnost, že některé listy správního spisu byly přečíslovány, neboť z listin lze dovodit časovou souslednost jejich řazení. Městský soud doplnil, že z námitky ani nevyplývá, v čem konkrétně byla žalobkyně nevedením řádného soupisu součástí spisu zkrácena na svých právech.
[8] S tím městský soud žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost dle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Dále stěžovatelka namítla nesprávné posouzení městským soudem. Závěry městského soudu dle stěžovatelky nemají oporu ve spisech.
[10] Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Dále stěžovatelka namítla nesprávné posouzení městským soudem. Závěry městského soudu dle stěžovatelky nemají oporu ve spisech.
[11] Městský soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil otázku, zda správní orgán I. stupně zahájil správní řízení proti stěžovatelce v souladu se zákonem. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry správních orgánů obou stupňů a městského soudu, že při označení řidiče jednala obstrukčně. Řidič označený stěžovatelkou má vozidlo svěřeno po dobu cca čtyř let, to je důvodem, proč jej stěžovatelka označila jako řidiče ve více případech. Dle stěžovatelky opakovaná identifikace řidiče stěžovatelkou nasvědčuje, že se o reálného řidiče jedná. Z judikatury vyplývá povinnost správních orgánů učinit kroky nezbytné k nalezení řidiče. Soud dal stejně jako správní orgány přednost formalistické konstrukci o účelovosti jednání stěžovatelky. Tím dle stěžovatelky porušil zásadu in dubio pro reo.
[12] V návaznosti na výtku městského soudu ohledně neprojednání věci ve společném řízení s dalšími přestupky namítla, že na řízení o přestupku je třeba nahlížet jako na nezákonné od samého počátku. Nesplnění povinnosti vést společné řízení má reálné materiální následky, a to ve vztahu k celkové výši ukládaných sankcí, ukládané povinnosti k náhradě nákladů řízení a též vyloučení možnosti upustit od potrestání s ohledem na § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s judikaturou, podle které není nevedení společného řízení vadou, pro kterou by bylo nutné rozhodnutí správních orgánů zrušit, byla
li dodržena absorpční zásada. Dodržení absorpční zásady je v takovém případě fakticky nemožné. Judikatura opomíjí skutečnost, že pokud byl správní orgán prvního stupně názoru, že spojení řízení není možno provést, bylo jeho povinností jednotlivý skutek ze společného řízení přezkoumatelným usnesením vyloučit. To však správní orgán neučinil.
[13] Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením namítaného pochybení při vedení spisu. Dle stěžovatelky je objektivně vyloučeno ex post posoudit, zda spisová dokumentace zkoumaná soudem odpovídá spisové dokumentaci, která byla poskytnuta stěžovatelce. Pouhá skutečnost, že jde o shodný počet listů a že ve spisu zařazené dokumenty předložené soudu byly řazeny v chronologickém pořadí, nic takového neprokazuje. Vedení správního spisu je upraveno správním řádem, povinností se správní orgán nemůže zprostit. Nedostatky v postupu správního orgánu nebyly drobným nedopatřením. Popsané nedostatky mají praktický a bezprostřední dopad na výkon procesních práv stěžovatelky a její možnosti efektivně se hájit. Stěžovatelka postrádá jistotu v tom, jaké dokumenty jsou ve spisu skutečně zařazeny a jaké dokumenty byly poskytnuty správnímu orgánu II. stupně pro účely odvolacího řízení.
[13] Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením namítaného pochybení při vedení spisu. Dle stěžovatelky je objektivně vyloučeno ex post posoudit, zda spisová dokumentace zkoumaná soudem odpovídá spisové dokumentaci, která byla poskytnuta stěžovatelce. Pouhá skutečnost, že jde o shodný počet listů a že ve spisu zařazené dokumenty předložené soudu byly řazeny v chronologickém pořadí, nic takového neprokazuje. Vedení správního spisu je upraveno správním řádem, povinností se správní orgán nemůže zprostit. Nedostatky v postupu správního orgánu nebyly drobným nedopatřením. Popsané nedostatky mají praktický a bezprostřední dopad na výkon procesních práv stěžovatelky a její možnosti efektivně se hájit. Stěžovatelka postrádá jistotu v tom, jaké dokumenty jsou ve spisu skutečně zařazeny a jaké dokumenty byly poskytnuty správnímu orgánu II. stupně pro účely odvolacího řízení.
[14] Stěžovatelka dále namítla, že považuje za krajně nevhodné, aby za situace, kdy existuje reálně dostupný originál fotografické dokumentace, byla jako důkaz použita její méně kvalitní kopie, která nutí správní orgán (a následně správní soud) provádět ztotožnění vozidla, které mělo být použito ke spáchání přestupku, prostřednictvím diskutabilně čitelné registrační značky a odhadované tovární značky vozidla. Dle stěžovatelky by se snad nemuselo jednat o vadu mající vliv na rozhodnutí ve věci samé, to již však neplatí o způsobu, jakým správní orgán vyřídil žádost stěžovatelky o poskytnutí originálu spisové dokumentace. Pokud by správní orgán odmítl žádost formálně správným a přezkoumatelným způsobem, umožnil by tím stěžovatelce usilovat o založení fotografické dokumentace do spisu v originální kvalitě či si tuto dokumentaci vlastními silami zajistit. Upřením tohoto práva tak správní orgán bezprostředně a zcela konkrétním způsobem omezil stěžovatelku v právu na obhajobu.
[15] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozsudkem městského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[18] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu však neshledal. Z judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve smyslu vady způsobující nemožnost určité rozhodnutí přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006
[20] Stěžovatelka namítala, že nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku provozovatele vozidla, a nesouhlasila se závěrem, že při označení řidiče jednala obstrukčně.
[21] Podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
[22] Městský soud správně zdůraznil subsidiaritu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Z městským soudem citované pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015
46, jasně vyplývá, že označení řidiče provozovatelem vozidla nemusí za všech okolností bez dalšího vytvořit překážku pro projednání přestupku provozovatele vozidla, jak naznačuje stěžovatelka. Uvedený výklad potvrzuje též rozsudek ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019
37, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je na provozovateli vozidla, aby správnímu orgánu blíže doložil své tvrzení, že vozidlo v inkriminovaném čase řídil sdělený řidič a nejde jen o taktiku, jak se vyhnout odpovědnosti, a též četná další judikatura, podle níž je třeba rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, jež překážku pro řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu nevytvářejí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016
40, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016
39, ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016
46, ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016
44, ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 As 41/2016
47, nebo ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 346/2018
22).
[23] Pravidlo, že doložení tvrzení o řízení vozidla v inkriminovaném čase označeným řidičem je na provozovateli vozidla, již Nejvyšší správní soud zdůraznil též ve vztahu ke stěžovatelce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 6 As 149/2022
32, a usnesení ze dne 12. 12. 2023, č. j. 8 As 194/2022
38). Má
li řidič označený stěžovatelkou vozidlo svěřeno po dobu cca čtyř let k výkonu zaměstnání, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, jistě může mít stěžovatelka k dispozici doklady, které toto tvrzení dokládají, a má tedy reálnou možnost svou obhajobu doložit. Na argumentaci stěžovatelky, že opakované označení téhož řidiče nasvědčuje, že se o skutečného řidiče jedná, v situaci, kdy stěžovatelka své tvrzení nijak nedoložila, Nejvyšší správní soud nepřistoupil.
[23] Pravidlo, že doložení tvrzení o řízení vozidla v inkriminovaném čase označeným řidičem je na provozovateli vozidla, již Nejvyšší správní soud zdůraznil též ve vztahu ke stěžovatelce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 6 As 149/2022
32, a usnesení ze dne 12. 12. 2023, č. j. 8 As 194/2022
38). Má
li řidič označený stěžovatelkou vozidlo svěřeno po dobu cca čtyř let k výkonu zaměstnání, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, jistě může mít stěžovatelka k dispozici doklady, které toto tvrzení dokládají, a má tedy reálnou možnost svou obhajobu doložit. Na argumentaci stěžovatelky, že opakované označení téhož řidiče nasvědčuje, že se o skutečného řidiče jedná, v situaci, kdy stěžovatelka své tvrzení nijak nedoložila, Nejvyšší správní soud nepřistoupil.
[24] Stěžovatelka se dovolávala judikatury, která vyznívá v tom smyslu, že správní orgány mají vyvinout úsilí při zjišťování skutečného řidiče. Tato judikatura se však právě vztahuje k případům, v nichž provozovatel vozidla správnímu orgánu nejen sdělil totožnost řidiče, ale své sdělení, kdo vozidlo skutečně řídil, správnímu orgánu též dokládal (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018
27, a ze dne 13. 1. 2020, č. j. 9 As 260/2018
21). To však stěžovatelka v nyní projednávaném případě neučinila.
[25] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že je třeba na správní řízení nahlížet jako na nezákonné od počátku, neboť správní orgán nevedl společné řízení.
[26] Podle § 88 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, platí: (1) Pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení. (2) Ve společném řízení se projednají rovněž přestupky více podezřelých, jestliže spolu souvisejí, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán. (3) Ve společném řízení se neprojedná přestupek, který byl spáchán po zahájení řízení o jiném přestupku. … (5) K urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu lze jednotlivý skutek ze společného řízení usnesením vyloučit a vést o něm samostatné řízení.
[27] Již v usnesení ze dne 12. 12. 2023, č. j. 8 As 194/2022
38, k totožné námitce téže stěžovatelky Nejvyšší správní soud shrnul judikaturní závěry, podle nichž, pokud je zásada absorpce dodržena, nevedení společného řízení nezakládá nezákonnost rozhodnutí, a tedy není vadou, která by měla vliv na zákonnost takového rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009
62, č. 2248/2011 Sb. NSS, či ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 As 5/2020
50). Z této judikatury městský soud vycházel a správně se zabýval otázkou, zda za situace, kdy správní orgány nevedly společné řízení, ačkoli společné řízení vést měly, byla dodržena absorpční zásada.
[27] Již v usnesení ze dne 12. 12. 2023, č. j. 8 As 194/2022
38, k totožné námitce téže stěžovatelky Nejvyšší správní soud shrnul judikaturní závěry, podle nichž, pokud je zásada absorpce dodržena, nevedení společného řízení nezakládá nezákonnost rozhodnutí, a tedy není vadou, která by měla vliv na zákonnost takového rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009
62, č. 2248/2011 Sb. NSS, či ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 As 5/2020
50). Z této judikatury městský soud vycházel a správně se zabýval otázkou, zda za situace, kdy správní orgány nevedly společné řízení, ačkoli společné řízení vést měly, byla dodržena absorpční zásada.
[28] Podle § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky platí: (1) Za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou
li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější. (2) Jsou
li společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky. (3) Spolu se správním trestem uloženým podle odstavce 1 nebo 2 lze uložit i jiný druh správního trestu, jestliže by jej bylo možno uložit za některý ze společně projednávaných přestupků.
[29] Městský soud rekapituloval, že z úřední činnosti je mu známo, že stěžovatelce byla za oba přestupky, o nichž mělo být vedeno společné řízení, uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Celkově tak sankce uložené za sbíhající se přestupky nepřesáhly horní hranici zákonné sazby 5 000 Kč.
[30] Městský soud námitku nevedení společného řízení vypořádal v souladu s judikaturou. Vzhledem k tomu, že za sbíhající se přestupky ze dne 1. 7. 2019 a 22. 1. 2020, o nichž se mělo vést společné řízení, nebyly stěžovatelce v souhrnu uloženy pokuty přesahující horní hranici zákonné sazby podle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu v rozhodném znění, Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem, že absorpční zásada v projednávaném případě nebyla porušena a byla dodržena pravidla pro ukládání správních trestů za více přestupků dle § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky. Prostá skutečnost, že stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s prejudikaturou, jíž se městský soud řídil, na vysloveném závěru nic nemění.
[31] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se pochybení při vedení spisu, resp. absence řádného soupisu obsahu spisu, kterou stěžovatelka spojila s námitkou porušení práva na obhajobu.
[31] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se pochybení při vedení spisu, resp. absence řádného soupisu obsahu spisu, kterou stěžovatelka spojila s námitkou porušení práva na obhajobu.
[32] Městský soud k této námitce konstatoval, že ze sběrného archu sice nelze u většiny součástí spisu zjistit počet listů či příloh a některé listy správního spisu byly přečíslovány, dospěl však k závěru, že toto procesní pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Jednateli stěžovatelky totiž byl při ústním jednání v řízení před správním orgánem I. stupně předložen v té době kompletní obsah spisu, jednotlivé listiny spisu jsou datovány a lze dovodit jejich souslednost, a navzdory přečíslování některých listů tak manipulaci se spisem nic nenasvědčuje. S uvedeným posouzením městského soudu se Nejvyšší správní soud shoduje.
[33] Namítá
li stěžovatelka, že nemá jistotu, jaké dokumenty byly poskytnuty správním orgánem I. stupně žalovanému pro účely odvolacího řízení, což mělo bezprostřední dopad na možnost efektivně se hájit, Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatelka mohla v odvolacím řízení uplatnit právo nahlížet do spisu dle § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Že by jí tato práva byla v odvolacím řízení upřena, nic nenaznačuje a ani sama stěžovatelka nic takového netvrdí. Námitku proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[34] Porušení práva na obhajobu Nejvyšší správní soud neshledal ani v souvislosti s námitkou, že nebyla vyřízena žádost stěžovatelky o zaslání originálu fotodokumentace přestupku. Městský soud ve svém rozsudku citoval pasáž z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z níž vyplývá, že správní orgán pořídil kopie vybraných částí spisu, které stěžovatelka převzala, a shrnul, že správní orgán neměl k dispozici fotodokumentaci v jiné kvalitě, než kterou stěžovatelce poskytl.
[35] Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že účastník řízení má právo nahlížet do spisu; s tímto právem je spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části (§ 38 odst. 1 a 4 správního řádu). S uvedenými právy však není spojeno právo, aby správní orgán kopie účastníku řízení zasílal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 16/2011
106) a už vůbec ne právo na zaslání originálu dokumentů, jež jsou součástí spisu. Podle § 38 odst. 5 správního řádu je správní orgán povinen vydat usnesení, odepřel
li osobě nahlížet do spisu nebo jeho části. K takové situaci však nedošlo. Nejvyšší správní soud nemá ani za to, na rozdíl od městského soudu, že správní orgán pochybil, když nevydal formální rozhodnutí. Podstatné z hlediska práva na obhajobu, jehož porušení stěžovatelka v této souvislosti namítá, je, že stěžovatelka se mohla s obsahem spisu seznámit a reagovat na něj. Na jádru vypořádání námitky se tedy Nejvyšší správní soud s městským soudem shoduje.
[35] Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že účastník řízení má právo nahlížet do spisu; s tímto právem je spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části (§ 38 odst. 1 a 4 správního řádu). S uvedenými právy však není spojeno právo, aby správní orgán kopie účastníku řízení zasílal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 16/2011
106) a už vůbec ne právo na zaslání originálu dokumentů, jež jsou součástí spisu. Podle § 38 odst. 5 správního řádu je správní orgán povinen vydat usnesení, odepřel
li osobě nahlížet do spisu nebo jeho části. K takové situaci však nedošlo. Nejvyšší správní soud nemá ani za to, na rozdíl od městského soudu, že správní orgán pochybil, když nevydal formální rozhodnutí. Podstatné z hlediska práva na obhajobu, jehož porušení stěžovatelka v této souvislosti namítá, je, že stěžovatelka se mohla s obsahem spisu seznámit a reagovat na něj. Na jádru vypořádání námitky se tedy Nejvyšší správní soud s městským soudem shoduje.
[36] K námitce, že ve spise byla založena pouhá kopie fotodokumentace přestupku a nikoli originál, městský soud správně konstatoval, že kvalita fotodokumentace z automatizovaného zařízení pro měření rychlosti založená ve spise je zcela dostačující pro rozeznání měřeného vozidla a jeho registrační značky. V kasační stížnosti nadto stěžovatelka sama připouští, že nejde o vadu mající vliv na rozhodnutí ve věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[38] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu