o BIS“)* k čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k čl. 6odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., v textu též „Úmluva“) I. Rozhodnutí o příspěvku za službu podle zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, je vzdor výluce obsažené v $ 139 odst. 1 citovaného zákona roz- hodnutím, které podléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví; plyne to z po- »Y Ustanovení zrušeno zákonem č. 362/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2007. 956 žadavků čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/ 1992 Sb.) ve vztahu k „občanským právům a závazkům“, za něž nutno považo- vat i nárok bývalého příslušníka BIS na zvláštní plnění ze strany státu (příspěvek za službu) jako nárok zjevně majetkové povahy, bývalého příslušníka ozbrojeného sbo- ru, u nějž bylo již přetrženo „zvláštní pouto“, jež ho v době výkonu služby vázalo ke státu, přičemž spor o příspěvek nezakládá žádnou souvislost s výkonem státní moci. II. Aplikační pravidlo přednosti mezinárodní smlouvy (čl. 10 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb.), jakož i vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právní řádu (tj. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústa- vy), vede k přímému a přednostnímu užití čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy pro posou- zení výluky ze soudního přezkumu.
o BIS“)* k čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k čl. 6odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., v textu též „Úmluva“) I. Rozhodnutí o příspěvku za službu podle zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, je vzdor výluce obsažené v $ 139 odst. 1 citovaného zákona roz- hodnutím, které podléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví; plyne to z po- »Y Ustanovení zrušeno zákonem č. 362/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2007. 956 žadavků čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/ 1992 Sb.) ve vztahu k „občanským právům a závazkům“, za něž nutno považo- vat i nárok bývalého příslušníka BIS na zvláštní plnění ze strany státu (příspěvek za službu) jako nárok zjevně majetkové povahy, bývalého příslušníka ozbrojeného sbo- ru, u nějž bylo již přetrženo „zvláštní pouto“, jež ho v době výkonu služby vázalo ke státu, přičemž spor o příspěvek nezakládá žádnou souvislost s výkonem státní moci. II. Aplikační pravidlo přednosti mezinárodní smlouvy (čl. 10 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb.), jakož i vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právní řádu (tj. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústa- vy), vede k přímému a přednostnímu užití čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy pro posou- zení výluky ze soudního přezkumu.
Pokud jde o soulad výluky rozhodnutí slu- žebních orgánů Bezpečnostní informační služby podle $ 139 odst. 1 zákona o BIS s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod, Nejvyšší správní soud se v zásadě s hod- nocením Městského soudu v Praze ztotožňuje a nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce. Podle čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny základ- ních práv a svobod nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Z to- ho plyne, že pro závěr o ústavní konformitě výluky rozhodování služebního | orgánu o příspěvku za službu podle zákona o BIS je podstatné posouzení, zda rozhodnutí 0 přís- pěvku za službu zasahuje nějaké ústavně ga- rantované právo, resp. zda příspěvek za služ- bu je sám o sobě základním právem. xx C...) K tomu Nejvyšší správní soud předně podotýká, že ne každá „dávka sociálního cha- rakteru“ je dávkou, resp. nárokem, který by byl pod ochranou čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny zá- kladních práv a svobod. Obsah čl. 30 Listiny základních práv a svobod totiž směřuje k za- kotvení subjektivního občanského (čl. 30 odst. 1), resp. lidského (čl. 30 odst. 2) práva na sociální zabezpečení, ovšem zásadně pou- ze pro případy sociálních událostí vymeze- ných jako stáří, nezpůsobilost k práci a ztráta živitele; pro tyto případy Listina zaručuje prá- vo na „přiměřené hmotné zabezpečení“. V případě sociální události hmotné nouze za- ručuje Listina pouze „pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek“. Podstatné rovněž je, že těchto práv je možno se dovolávat pouze v mezích zákonů, které čl. 30 provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Pro po- suzovanou věc je rozhodující, zda příspěvek za službu řeší některou ze zde vymezených sociálních událostí, kterými jsou: stáří, ne- moc, nezpůsobilost k práci a ztráta živitele, popřípadě hmotná nouze. Pravidelným dů- sledkem takovýchto sociálních událostí je ztráta příjmu z výdělečné činnosti, který slou- žil k zajištění životních potřeb. Pomoc, kterou je stát zavázán poskytnout, je pak diferenco- vána a je charakterizována výrazy „Dřiměře- ná“ či „zajišťující základní životní podmín- ky“. Rozsah pomoci je pak často ovlivněn mezinárodními závazky státu. Nejvyšší správ- ní soud podotýká, že v rámci kontinentálního systému sociálního zabezpečení se jako systém reakce na právě popsané sociální udá- losti etablovalo již na konci 19. století veřej- noprávní důchodové a nemocenské pojištění - nároky, které požívají ochrany čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jsou proto i v současné době především nároky podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiš- tění, či nároky podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (oba zmíněné zákony jsou nejdůležitějšími „prová- děcími“ zákony ve smyslu čí. 30 odst. 3 Listi- ny základních práv a svobod). Přihlédne-li Nejvyšší správní soud k vy- mezení sociálních událostí v čl. 30 odst. 1 Lis- tiny základních práv a svobod, musí konstato- vat, že příspěvek za službu podle zákona o BIS plněním ze strany státu, jež by požívalo ochrany čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není, neboť nereaguje na zmíněnou sociální událost (nemoc, stáří, ztráta živitele a z toho plynoucí neschopnost zajistit životní potřeby). Ústavní soud ve zmíněném nálezu publikovaném pod č. 107/1996 Sb. konstato- val, že příspěvek za službu i výsluhový přís- pěvek, jakož i odchodné a platové vyrovnání „jsou součástí systému dávek sociálního cha- rakteru souvisejících s ukončením služební- ho poměru“, zároveň však upřesnil, že „po- kud jde o výsluhový příspěvek (ekvivalent příspěvku za službu v předpisech o Armádě České republiky - pozn. NSS), ten navíc... ne- lze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž podle stanoviska mínistra práce a so- ciálních věcí, s nímž se Ústavní soud ztotož- nil, jako samostatný příjem, který nebyl sou- částí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kate- gorii peněžního příjmu odůvodněnou do ur- čité míry sociálními důvody“. Tyto sociální důvody, které do určité míry odůvodňují po- skytování příspěvku za službu, spočívají zjev- ně ve snaze usnadnit příslušníku ozbrojené- ho sboru, zde příslušníku Bezpečnostní informační služby, přechod do civilního za- městnání a sanovat ztráty, které tím utrpí; o této motivaci svědčí jednak skutečnost, že příslušníkovi, který je po skončení služební- ho poměru bezprostředně přijat do služební- ho poměru podle jiného zákona, příspěvek nenáleží ($ 119 odst. 2 zákona o BIS, v součas- nosti $ 162 zákona č. 361/2003 Sb., o služeb- ním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), jednak že jeho vyplácení bylo omeze- no dovršením věku, v němž zpravidla nastává sociální událost spojená s jiným druhem ná- roku - starobním důchodem ($ 119 odst. 4 zákona o BIS), resp. případný souběh s dáv- kami důchodovými se řeší volbou ve pro- spěch jednoho či druhého ($ 121 zákona o BIS, dnes $ 160 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Pokud vůbec existovala mezi dávkami spojenými s ukončením služby v Bezpečnostní infor- mační službě dávka, která by reagovala zjev- 959 1351 ně na sociální událost definovanou v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, šlo patrně pouze o úmrtné ($ 124 zákona o BIS) - v této souvislosti je třeba poukázat na to, že k obdobnému závěru dospěl i pátý senát Nej- vyššího správní soudu, který, zabývaje se prá- vě přezkumem nároku pozůstalé manželky na úmrtné podle citovaného ustanovení, do- spěl k závěru, že je třeba ustanovení $ 139 odst. 1 zákona o BIS předložit podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť shle- dal, že část výlukou dotčených práv (tedy konkrétně právo na úmrtné) představuje prá- vo chráněné čl. 30 Listiny základních práv a svobod (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, čj. 5 As 65/2006-51, ve spojení s návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ze dne 13. 4. 2007, čj. 5 As 65/2006-44). Co se pak týče vztahu příspěvku za službu a rozsahu práv chráněných ustanovením čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod, nelze než konstatovat, že příspěvek za službu, jak vyplývá ostatně z výše uvedeného, ze samé podstaty věci za dávku kompenzující sociální událost hmotné nouze považován být rovněž nemůže (hmotná nouze je spjata s institutem životního minima). : Zatímco první stěžovatelova námitka, te- dy že příspěvek za službu představuje právo chráněné čl. 30 Listiny základních práv a svo- bod, je lichá, námitku druhou Nejvyšší správ- ní soud považuje za oprávněnou. Stěžovatel namítá, že výluka ze soudního přezkumu po- dle $ 139 odst. 1 zákona o BIS je v rozporu s čl 6 odst. 1 Úmluvy. Městský soud v Praze dospěl - argumentuje výše rekapitulovanými důvody - k závěru, že právo na příspěvek za službu nelze řadit do kategorie „občanských práv a závazků“, o nichž má podle čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy vždy s konečnou platností rozhodovat soud. S tímto závěrem XX Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Podle čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě pro- jednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo 960 o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Pokud jde o aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, judikatura Evropského soudu pro lid- ská práva zkoumá vždy dvě kritéria - jednak otázku, zda se jedná o spor o nějaké právo, jednak otázku, zda má toto právo charakter „práva občanského“ (droit de caractěre civil). Pokud jde o kritérium první, Nejvyšší správní soud nepochybuje, že by se v případě sporu o příspěvek za službu podle zákona o BIS nejednalo o spor ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. o spor o právo, jak ho vymezila judikatura Evropského soudního dvora - jde v první řadě o spor o rozsah či podmínky vý- konu práva, vedle toho jde i o spor závažný a skutečný, přičemž výsledek soudního spo- ru by byl pro uplatnění práva rozhodný (k vý- kladu pojmu „spor o právo“ srov. zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. října 1987, stížnost č. 10426/83, ve věci Pudas proti Švédsku). Pokud jde o kritérium druhé - civilní (ob- čanský) charakter práva, Nejvyšší správní soud v souladu s Městským soudem v Praze konstatuje, že skutečnost, že jde o spor jistým způsobem spjatý se služebním poměrem ja- kožto poměrem zásadně veřejnoprávním, nutí k jisté obezřetnosti. Ovšem s paušálním závěrem Městského soudu v Praze, že veřejno- právní povaha nějakého vztahu vylučuje aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze sou- hlasit. Zejména ve vztahu ke služebnímu po- měru, či poměru státně zaměstnaneckému, Evropský soud pro lidská práva zaujal ve své obsáhlé judikatuře poměrně jasný postoj, kte- rý výše zmíněnou paušalizaci zřejmě vylučuje. Evropský soud pro lidská práva na jedné straně konstatoval, že právo četných člen- ských států Rady Evropy zásadně rozlišuje mezi státními zaměstnanci a soukromopráv- ními zaměstnanci. To ho přivedlo k rozhod- nutí, že „spory týkající se náboru, výkonu povolání (kariéry) a ukončení činnosti stát- ních zaměstnanců (les contestations concer- nant le recrutement, la carriěre et la cessati- on ďactivités des © fonctionnaíres“) se všeobecně vymykají z pole působnosti čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy“ (srov. např. rozsu- dek ze dne 24. 8. 1993, stížnost č. 14399/88 ve věci Massa proti Itálii). V tomto ohledu ta- ké platí závěry rozsudku Nejvyššího správní- ho soudu sp. zn. 6 As 29/2003. Tento všeobecný vylučovací princip Ev- ropský soud pro lidská práva nicméně od po- čátku podrobil výraznému omezení. V již zmíněné věci Massa proti Itálii stěžovatel na- příklad po úmrtí své manželky, která vykoná- vala funkci ředitelky školy, požadoval poskyt- nutí odpočivných požitků. Nebo například ve věci Francesco Lombardo proti Itálii (roz- sudek ze dne 26. listopadu 1992, stížnost č. 11519/85) se jednalo o policistu vyřazené- ho ze stavu z důvodu invalidity, která, jak tvr- dil, byla způsobena nemocemi „z povolání“ a žádal proto o poskytnutí „obvyklého zvý- hodněného důchodu“ — Evropský soud pro lidská práva, byť se jednalo o spory o práva vždy nějakým způsobem související se státně zaměstnaneckým poměrem, byl toho názoru, že tyto stížnosti se netýkaly ani „náboru“, ani „výkonu povolání“, a „ukončení služby“ stát- ního zaměstnance se týkaly jen nepřímo, pro- tože spočívaly v domáhání se čistě majetko- vého práva, zákonně vzniklého po „ukončení činnosti“, a dospěl proto k závěru, že nároky stěžovatelů měly občanskoprávní povahu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle jiných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva se čl. 6 odst. 1 Úmluvy apli- kuje v případech státně zaměstnaneckých vztahů zásadně tehdy, když požadavek, jenž byl předmětem sporu, se týká práva „čistě vlastnického“ („purement patrimonial“) - ja- ko vyplacení mzdy (De Santa proti Itálii, La- palorcia proti Itálii a Abenavolí proti Itálii, stížnosti č. 25574/94, 25586/94 a 25587/94, rozsudky z 2. září 1997), nebo „především vlastnického“ („essentiellement partimonial“) - (srov. rozsudek ze dne 2. září 1997, stížnost č. 25839/94, ve věci Nicodemo proti Itálit). Toto kritérium převažující nemajetkové povahy sporu Evropský soud pro lidská práva překonal ve -svém rozsudku ze dne 8. 12. 1998, stížnost č. 28541/95, ve věci Pellegrin proti Francii, v němž upřednostnil kritérium funkcionální povahy vykonávané práce. Ved- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 11/2007 lo ho k tomu poznání, že rozlišení mezi říze- ními, jejichž zájem je „čístě“ nebo „především“ majetkový, a ostatními se v praxi ukázalo ob- tížně proveditelným, protože většina řízení iniciovaných státními zaměstnanci proti stát- ní správě, která je zaměstnává, má tak jako tak dopad do jejich majetkové sféry. Za těchto okolností Evropský soud pro lidská práva ve- den snahou učinit konec nejistotě týkající se aplikace garancí čl. 6 odst. 1 Úmluvy na spory mezi státem a jeho zaměstnanci formuloval kritérium nové. Evropský soud pro lidská práva ve věci Pellegrin proti Francii dospěl k závěru, že je třeba vyslovit pro účely aplika- ce čl. 6odst. 1 Úmluvy autonomní interpreta- ci pojmu „státní služba“ („fonction publi- gue“), umožňující zajistit rovné zacházení se státními zaměstnanci zastávajícími rovnocen- né nebo podobné funkce v členských státech Rady Evropy, nezávisle na zaměstnavatel ském systému používaném na vnitrostátní úrovni a zejména nehledě na povahu právní- ho poměru mezi zaměstnancem a státní sprá- vou. Tímto kritériem mělo být napříště funkční kritérium, založené na povaze funkcí a odpovědností, jaké zaměstnanec vykonává. Přitom je třeba podle soudu zvolit, v souladu s předmětem a cílem Úmluvy, restriktivní in- terpretaci výjimek ze záruk poskytnutých čl. 6 odst. 1. S ohledem na to Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že z pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou vyloučeny pouze spory zaměstnanců státu, jejichž zaměstnání je cha- rakteristické specifickými činnostmi veřejné správy v míře, v jaké tato správa jedná jako dr- žitelka veřejné moci pověřené ochranou obecných zájmů státu nebo jiných veřejných společenství. Nicméně pokud jde o spory ve věcech důchodů a jiných majetkových náro- ků po skončení služebního poměru, který by splňoval funkční kritérium podle rozsudku ve věci Pellegrin proti Francii, o těch Evrop- ský soud pro lidská práva výslovně konstato- val, že spadají do působnosti čl. 6 odst. 1, protože jakmile zaměstnanec odejde do dů- chodu, přetrhl zvláštní pouto, které ho spojo- valo se státní správou; nachází se tak, a ještě více jeho právní nástupci, v situaci, která je zcela srovnatelná se situací soukromoprávní- ho zaměstnance: zvláštní pouto důvěry a l0a- 961 1351 jality se státem přestalo existovat a zaměstna- nec již nemůže držet v rukou část suverenity. Konečně pak Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 19. dubna 2007, stíž- nost č. 63235/00, ve věci Eskelinen proti Fin- sku funkční kritérium vymezené ve věci Peř- legrin proti Francii upřesnil tak, že k tomu, aby nějaký spor nepožíval záruk ochrany po- dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, musí být splněny dvě podmínky - jednak stát musí ve svém právu výslovně vy- loučit určitou věc ze soudního přezkumu, jednak musí ovšem tato výluka spočívat na objektivních důvodech v zájmu státu. Přitom samotný fakt, že strana sporu je zaměstnan- cem nějaké složky, která se účastní na výkonu veřejné moci, není sám o sobě rozhodující. K tomu, aby byla výluka ze soudního přezku- mu ospravedlnitelná, nepostačí, aby stát tvr- dil, že dotyčný úředník participuje na výkonu veřejné moci, nebo že existuje - slovy roz- hodnutí Pellegrín proti Francii - „zvláštní pouto důvěry a loajality“ mezi stranou sporu a státem jako zaměstnavatelem. Podle Evrop- ského soudu pro lidská práva musí stát pro- kázat, že konkrétní předmět daného sporu je skutečně spjat s výkonem státní moci, nebo že se týká zmíněného zvláštního pouta důvě- ry a loajality. Proto např. nemohou být podle Evropského soudu pro lidská práva zásadně z přezkumu vyloučeny spory obvykle pracov- něprávního charakteru jako spory o plat, od- stupné či podobné nároky. S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že spor bývalého příslušníka Bezpečnostní informační služby o příspěvek za službu (resp. o jeho výši), byť jde o nárok spjatý se služebním poměrem pří- slušníka ozbrojeného sboru, který obecně vzato participuje na výkonu veřejné moci, nelze vyloučit z projednání před soudem, aniž by bylo dotčeno právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde totiž o spor, který zjevně uniká všem třem kritériím, která pro ospravedlnění výluky ze záruk čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva v průběhu času vymezil - jde o spor zjevně majetkové povahy, jde o spor o nárok, který se týká již bývalého pří- PROREA 962 ní pouto“ bylo přetrženo, ba dokonce lze tvr- dit, že spor o výši příspěvku za službu nemá pražádnou souvislost s výkonem státní moci. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že $ 139 odst. 1 zákona o BIS odporuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. xx Konstatoval-li Nejvyšší správní soud, že ustanovení zákona, jehož bylo v posuzova- ném případě použito, odporuje ustanovení mezinárodní smlouvy, která byla vyhlášena, k jejíž ratifikaci dal souhlas parlament a jíž je Česká republika vázána, musel řešit případné konsekvence tohoto nesouladu. Podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kte- rým se mění ústavní zákon České národní ra- dy č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášené mezi- národní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parla- ment souhlas a jimiž je Česká republika vázá- na, jsou součástí právního řádu; stanovíli mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je pak soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárod- ní smlouvou, která je součástí právního řádu (tj. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústa- vy České republiky); je přitom oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlou- vou. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že do- jde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním po- řádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Vycházeje z těchto relevantních ustano- vení Ústavy České republiky, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě, kdy usta- novení zákona odporuje mezinárodní smlou- vě vymezené v čl. 10 Ústavy České republiky, nikoliv však již ústavnímu pořádku České re- publiky, jehož legální definici podává čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky, je soud povi- nen na základě pokynu čl. 95 odst. 1 část věty před středníkem ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky příslušné ustanovení před- nostně před zákonem aplikovat. Čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., upravuje totiž nejen obecný inkorporační režim mezinárodních smluv, . ale v návaznosti na tento průlom v nahlížení českého ústavního práva na mezinárodní právo řeší rovněž i otázky případných kon- fliktů mezi ustanoveními mezinárodních smluv a zákona. Nejvyšší správní soud pouka- zuje zejména na část ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky za středníkem, které stanoví pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy. Pravidlo aplikační přednosti má při- tom podle Nejvyššího správního soudu abso- tutní působnost v tom smyslu, že důsledkem přednosti mezinárodních smluv je i vázanost soudce těmito smlouvami. Proto ústavní zá- kon č. 395/2001 Sb. ostatně revidoval i pů- vodní znění čl. 95 odst. 1, podle kterého byl soudce při rozhodování vázán pouze záko- nem. Podle modifikované normy tohoto člán- ku je nyní soudce při rozhodování vázán zá- konem a mezinárodní smlouvou - z aplikační přednosti mezinárodní smlouvy ovšem plyne logická konsekvence v tom, že je oprávněn posoudit soulad zákona a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy České republiky a v případě zjištění obsahové neslučitelnosti neboli konfliktů mezi normou mezinárodní smlouvy a zákona dá soudce přednost usta- novení mezinárodní smlouvy před zákonem a aplikuje mezinárodní smlouvu namísto zá- kona, aniž by bylo třeba zákon rušit (to byl ostatně zcela explicitně vyjádřený úmysl ústavodárce - srov. důvodovou zprávu k ná- vrhu cit. ústavního zákona, sněmovní tisk tře- tího volebního období č. 884/0, str. 4; obdob- ný závěr zaujala i doktrína, srov. např. Malenovský, J. Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v českém právu po 1. červnu 2002. Právník, č. 9, 2002, str. 926, či Kůhn, Z., Kysela J.: Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR. Právní rozhledy, 7/2002, str. 303 a 310). Nej- vyšší správní soud sdílí přesvědčení, že soud- ce je povinen mezinárodní smlouvu apliko- vat přímo, a nemůže tedy v pochybnostech přerušovat řízení a obracet se na Ústavní soud per analogiam čl. 95 odst. 2 Ústavy Čes- ké republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., neboť by v takovém případě jednal contra constitutionem. Výše naznačený závěr má zásadní význam především v případě bývalé kategorie mezi- národních smluv o lidských právech a základ- ních svobodách (ve smyslu čl. 10 Ústavy Čes- ké republiky před zmíněnou novelou), do níž spadá i Evropská úmluva o lidských právech a její čl. 6. S ohledem na to, že zmíněná nove- la přeformulováním čl. 10 Ústavy České re- Publiky zrušila dualitu v kategorizaci smluv na „lidskoprávní“ a „jiné“, povinnost soudce přímo aplikovat ustanovení mezinárodní smlouvy namísto zákona se vztahuje rovněž i na smlouvy mající lidskoprávní charakter, na rozdíl od dřívější úpravy, kdy soudy v uve- dených případech věc předkládaly Ústavní- mu soudu s návrhem na zrušení příslušného ustanovení zákona. Nejvyšší správní soud si je vědom, že Ústavní soud záhy po přijetí ústavního zákona č. 395/2002 Sb. v nálezu č. 403/2002 Sb. vyslovil pochybnosti nad prá- vě vysloveným závěrem a dovodil, že nadále existuje kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud, s odkazem na nutnost zachovat „dosaženou procedurální úroveň ochrany základních práv a svobod“, se cítí povolán k přezkumu souladu obyčejných zákonů s ta- kovými mezinárodními smlouvami, a to pro- to, že dovozuje, že pouze on zajistí skutečné derogační účinky takových smluv zrušením napadeného zákona. Nejvyšší správní soud však nemůže nevidět, že tento závěr Ústavní soud vyslovil obíter dictum bez jakékoliv sou- vislosti s případem, který v dané věci posuzo- val, že tento závěr nebyl nijak podrobně odů- vodněn a že v následující odborné diskusi byly pohříchu nečetné argumenty této výpo- vědi nad rámec věci podrobeny silné kritice. Za této situace Nejvyšší správní soud shledá- vá nemožným, aby nerespektoval jasné znění ústavního pokynu. Z výše uvedeného tedy pro posuzovanou věc vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který, jak bylo výše ukázáno, nebyl v případě sporu o příspěvek za službu podle zákona o BIS vy- loučen, a proto jej měl Městský soud v Praze v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky přednostně aplikovat před jemu odporujícím $ 139 odst. 1 zákona o BIS a stěžovatelovu ža- 963 1352 lobu meritorně přezkoumat. V takové aplika- ci mu nic nebránilo, neboť čl. 6 odst. 1 Úmluvy je přímo aplikovatelný (má self - executing po- vahu, tj. umožňuje jasně identifikovat pravidla chování pro vnitrostátní subjekty, jimž je ur- čen), a s ohledem na to, že podle ustálené judi- katury správních soudů jsou věci týkající se služebního poměru věcmi projednatelnými ve správním soudnictví (tak především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97), byla dána i pravomoc a příslušnost Městského soudu v Praze. 1352 Daňové řízení: ručení společníka veřejné obchodní společnosti k $ 57 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „dř“ k $ 86 obchodního zákoníku Společníci veřejné obchodní společnosti ručí za daňové nedoplatky ve stejném rozsahu jako společnost sama, tedy nejen za daň samotnou, ale i za příslušenství daně.
Vratislav M. proti Bezpečnostní informační službě o příspěvek za službu, o kasační stíž-
é ou d'autres droits de ce type – à raison du caractère spécial de la relation entre le fonctionnaire concerné et l'Etat en question. En effet, il y aura présomption que l'article 6 trouve à s'appliquer, et il appartiendra à l'Etat défendeur de démontrer, premièrement, que d'après le droit national un requérant fonctionnaire n'a pas le droit d'accéder à un tribunal, et, deuxièmement, que l'exclusion des droits garantis à l'article 6 est fondée s'agissant de ce fonctionnaire.“
S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že spor bývalého příslušníka Bezpečnostní informační služby o příspěvek za službu (resp. o jeho výši), byť jde o nárok spjatý se služebním poměrem příslušníka ozbrojeného sboru, který obecně vzato participuje na výkonu veřejné moci, nelze vyloučit z projednání před soudem, aniž by bylo dotčeno právo podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Jde totiž o spor, který zjevně uniká všem třem kritériím, která pro ospravedlnění výluky ze záruk čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy Evropský soud pro lidská práva v průběhu času vymezil - jde o spor zjevně majetkové povahy, jde o spor o nárok, který se týká již bývalého příslušníka ozbrojeného sboru, u nějž již “zvláštní pouto“ bylo přetrženo, ba dokonce lze tvrdit, že spor o výši příspěvku za službu nemá pražádnou souvislost s výkonem státní moci. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že ustanovení § 139 odst. 1 zákona o BIS odporuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy.
Konstatoval-li Nejvyšší správní soud, že ustanovení zákona, jehož bylo v posuzovaném případě použito, odporuje ustanovení mezinárodní smlouvy, která byla vyhlášena, k jejíž ratifikaci dal souhlas parlament a jíž je Česká republika vázána, musel řešit případné konsekvence tohoto nesouladu.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je pak soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (tj. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky); je přitom oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Vycházeje z těchto relevantních ustanovení Ústavy České republiky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě, kdy ustanovení zákona odporuje mezinárodní smlouvě vymezené v čl. 10 Ústavy České republiky, nikoliv však již ústavnímu pořádku České republiky, jehož legální definici podává čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky, je soud povinen na základě pokynu čl. 95 odst. 1 část věty před středníkem ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky příslušné ustanovení přednostně před zákonem aplikovat. Článek 10 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. upravuje totiž nejen obecný inkorporační režim mezinárodních smluv, ale v návaznosti na tento průlom v nahlížení českého ústavního práva na mezinárodní právo řeší rovněž i otázky případných konfliktů mezi ustanoveními mezinárodních smluv a zákona. Nejvyšší správní soud poukazuje zejména na část ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky za středníkem, které stanoví pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy. Pravidlo aplikační přednosti má přitom podle Nejvyššího správního soudu absolutní působnost v tom smyslu, že důsledkem přednosti mezinárodních smluv je i vázanost soudce těmito smlouvami. Proto ústavní zákon č. 395/2001 Sb. ostatně revidoval i původní znění čl. 95 odst. 1, podle kterého byl soudce při rozhodování vázán pouze zákonem. Podle modifikované normy tohoto článku je nyní soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou - z aplikační přednosti mezinárodní smlouvy ovšem plyne logická konsekvence v tom, že je oprávněn posoudit soulad zákona a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy České republiky a v případě zjištění obsahové neslučitelnosti neboli konfliktů mezi normou mezinárodní smlouvy a zákona dá soudce přednost ustanovení mezinárodní smlouvy před zákonem a aplikuje mezinárodní smlouvu namísto zákona, aniž by bylo třeba zákon rušit (to byl ostatně zcela explicitně vyjádřený úmysl ústavodárce - srov. důvodovou zprávu k návrhu cit. ústavního zákona, sněmovní tisk třetího volebního období č. 884/0, str. 4; obdobný závěr zaujala i doktrína, srov. např. Malenovský, J.: Postavení mezinárodních smluv o lidských právech v českém právu po 1. červnu 2002. Právník, č. 9, 2002, str. 926, či Kühn, Z., Kysela J.: Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR, Právní rozhledy, 7/2002, str. 303 a 310). Nejvyšší správní soud sdílí přesvědčení, že soudce je povinen mezinárodní smlouvu aplikovat přímo, a nemůže tedy v pochybnostech přerušovat řízení a obracet se na Ústavní soud per analogiam čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., neboť by v takovém případě jednal contra constitutionem.
Výše naznačený závěr má zásadní význam především v případě bývalé kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách (ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky před zmíněnou novelou), do níž spadá i Evropská úmluva o lidských právech a její čl. 6. S ohledem na to, že zmíněná novela přeformulováním čl. 10 Ústavy České republiky zrušila dualitu v kategorizaci smluv na „lidskoprávní“ a „jiné“, povinnost soudce přímo aplikovat ustanovení mezinárodní smlouvy namísto zákona se vztahuje rovněž i na smlouvy mající lidskoprávní charakter, na rozdíl od dřívější úpravy, kdy soudy v uvedených případech věc předkládaly Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení příslušného ustanovení zákona. Nejvyšší správní soud si je vědom, že Ústavní soud záhy po přijetí ústavního zákona č. 395/2002 Sb. v nálezu ve věci Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června 2002 (publikován pod č. 403/2002 Sb.) vyslovil pochybnosti nad právě vysloveným závěrem a dovodil, že nadále existuje kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud, s odkazem na nutnost zachovat „dosaženou procedurální úroveň ochrany základních práv a svobod“, se cítí povolán k přezkumu souladu obyčejných zákonů s takovými mezinárodními smlouvami, a to proto, že dovozuje, že pouze on zajistí skutečné derogační účinky takových smluv zrušením napadeného zákona. Nejvyšší správní soud však nemůže nevidět, že tento závěr Ústavní soud vyslovil obiter dictum bez jakékoliv souvislosti s případem, který v dané věci posuzoval, že tento závěr nebyl nijak podrobně odůvodněn a že v následující odborné diskusi byly pohříchu nečetné argumenty této výpovědi nad rámec věci podrobeny silné kritice. Nejvyšší správní soud poukazuje především na následující texty: Kühn, Z., Kysela, J.: Je Ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že Ústava je?, Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2002, str. 199 a násl.; Filip, J.: Nález č. 403/2002 Sb. jako rukavice hozená ústavodárci Ústavním soudem, Právní zpravodaj 11/2002, str. 12 a násl.,
Za této situace Nejvyšší správní soud shledává nemožným, aby nerespektoval jasné znění ústavního pokynu.
Z výše uvedeného tedy pro posuzovanou věc vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, který, jak bylo výše ukázáno, nebyl v případě sporu o příspěvek za službu podle zákona o BIS vyloučen, a proto jej měl Městský soud v Praze v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky přednostně aplikovat před jemu odporujícím ustanovením § 139 odst. 1 zákona o BIS a stěžovatelovu žalobu věc meritorně přezkoumat. V takové aplikaci mu nic nebránilo, neboť čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech je přímo aplikovatelný (má self – executing povahu, tj. umožňuje jasně identifikovat pravidla chování pro vnitrostátní subjekty, jimž je určen), a s ohledem na to, že podle ustálené judikatury správních soudů jsou věci týkající se služebního poměru věcmi projednatelnými ve správním soudnictví (tak především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003 - 97), byla dána i pravomoc a příslušnost Městského soudu v Praze.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze je v dalším řízení právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.); v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu