lání a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání“) k čl. 17 a čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod k čl. 10 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) k čl. 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) k čl. 7 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.) L Správní delikt podle $ 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (provozovatel vysílá- ní, který zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, bude po- trestán pokutou ve výši 20 000 - 10 000 000 Kč), je spáchán již provedením zakázaného jednání (odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněných zájmů (zde: zájem na zdravém fyzickém, psychickém a morálním vývoji dětí a mladistvých) nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně (srov. znak „by mohl ohrozit“). II. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých v oblasti působení médií je zaručena před- pisy ústavního pořádku (čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod) a vyplývá rovněž ze závazků, které na sebe vzala Česká republika v řadě mezinárod- ních smluv, zejména z čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), čl. 7 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.). Při střetu s právem svobody projevu (čl. 17 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je nutno vážit význam proti sobě stojících zá- jmů, a to na principu proporcionality; svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi zájmů na stejné úrovni.
lání a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání“) k čl. 17 a čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod k čl. 10 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) k čl. 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) k čl. 7 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.) L Správní delikt podle $ 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (provozovatel vysílá- ní, který zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, bude po- trestán pokutou ve výši 20 000 - 10 000 000 Kč), je spáchán již provedením zakázaného jednání (odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněných zájmů (zde: zájem na zdravém fyzickém, psychickém a morálním vývoji dětí a mladistvých) nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně (srov. znak „by mohl ohrozit“). II. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých v oblasti působení médií je zaručena před- pisy ústavního pořádku (čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod) a vyplývá rovněž ze závazků, které na sebe vzala Česká republika v řadě mezinárod- ních smluv, zejména z čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), čl. 7 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.). Při střetu s právem svobody projevu (čl. 17 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je nutno vážit význam proti sobě stojících zá- jmů, a to na principu proporcionality; svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi zájmů na stejné úrovni.
V posuzované věci stěžovatelka ukládala pokutu za správní delikt podle $ 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud za- řazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin po- řady a upoutávky, které by mohly ohrozit fy- 898 zický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle $ 66 zákona o vysílání se v tomto řízení postupuje podle správního řá- du (zákon č. 500/2004 Sb.). K uplatnění odpovědnosti za správní de- likt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skut- kové podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu). Vedle toho je nezbytné napl- nit materiální znak (společenská nebezpeč- nost). O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Předmě- tem útoku jsou děti a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Bližší specifikaci věku skutko- vá podstata nezná. Pokud jde o objekt delik- tu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho kom- ponentech. Objektivní stránka deliktu je cha- rakterizována jednáním, následkem a příčin- ným vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozova- tel vysílání zařadí ve vymezené denní době (kdykoliv mezi 6. až 22. hodinou) do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku, za- kládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne, že delikt je spáchán (doko- nán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněných zájmů nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně - stačí ještě vzdá- lená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzova- né skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teo- rie trestního práva) o nebezpečí abstraktní, te- dy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku ná- sledků, které má na zřeteli ustanovení $ 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání. Městský soud v Praze tedy pochybil, když do znaků skutkové podstaty deliktu zařadil potřebu zjišťovat, ve kterou konkrétní hodi- nu ve vymezeném časovém úseku k vysílání došlo, určovat skupinu dětí, která se skuteč- ně na pořad dívala, hodnotit znak výraznosti dojmu, ba dokonce zkoumat reálnost a kon- krétnost nebezpečí. Takové znaky skutková podstata neobsahuje. Ke vztahu skutkové podstaty posuzované- ho deliktu a práva na svobodu projevu, který městský soud ve svých rozhodnutích akcento- val, Nejvyšší správní soud uvádí tento pohled: Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak v předpisech ústavního pořádku, jed- nak v různých mezinárodněprávních instru- mentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základ- ních práv a svobod (dále jen „Listina“) je za- ručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklara- ce lidských práv, čl. 12 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čí. 23 Mezinárodního pak- tu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy o prá- vech dítěte (č. 104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zajišťuje právo dítěte na přístup k informa- cím a materiálům z různých národních a me- zinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchov- ního a mravního blaha dítěte a také jeho tě- lesného a duševního zdraví. Podle téhož člán- ku smluvní strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před in- formacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo člen- ských států přijmout opatření nezbytná z dů- vodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování au- diovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), v je- jíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zavést pravidla pro ochranu těles- ného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že člen- ské státy přijmou vhodná opatření, aby vysí- lání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morál- ní vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se roz- lesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mla- distvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatře- ním zajištěno, že děti nemají možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.), kterou Česká republika ratifikovala a která vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7 odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby ne- byly neslušné (orig. francouzsky „ne doivent pas étre coniraires aux bonnes moeurs“), a zvláště stanoví (odst. 2), že všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzic- ký, psychický či morální vývoj dětí a dospíva- jících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat. Důvodová zpráva k té- to Evropské úmluvě (dostupná na http;//con- vetions.coe.int/) osvětluje, že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretová- no ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o re- spekt k základním společným hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro po- jem dobrých mravů (v českém překladu Úmluvy vyjádřeno jako „slušnost“) jako inter- pretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP ve věci Handyside proti Velké Británii (1976) a Můller a ostatní proti Švýcarsku (1988). Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně komerční. Omezení svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít záko- nem, jde-li o opatření v demokratické společ- nosti nezbytné např. pro ochranu práv a svo- bod druhých či ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opat- 899 1686 ření je v demokratické společnosti k dosaže- ní tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svo- body projevu mimo jiné v zájmu ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o právo dětí na zvlášt- ní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci, kdy svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi právních zá- jmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá práva přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil vý- znam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality. Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání infor- mací je skutková podstata deliktu upravené- ho v $ 60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k $ 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Zákonodár- ce tak jednoznačně vyjádřil ústavně zcela ak- ceptovatelný zájem přijmout ochranná opat- ření ve vztahu k právu na svobodu projevu. Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné opatření k dosažení legitimního cíle. V jiných řízeních, která jsou Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známa, žalobkyně poukazovala na fakt, že tato skut- ková podstata je velmi mírná a představuje vlastně vysokou míru tolerance naší společ- nosti ve vztahu k případné ochraně zdravého vývoje dětí. Tuto představu Nejvyšší správní soud nesdílí: znaky uvedeného správního de- liktu totiž budou naplněny již odvysíláním ur- čitého pořadu (k charakteru tohoto ohrožo- vacího deliktu byl podán výklad shora), k reálnému ohrožení v určitém čase tedy vů- bec nemusí dojít. Skutková podstata by neby- la naplněna pouze v případě, kdy by bylo možno vyloučit, že ani jediné dítě kdykoliv (v jakémkoli budoucím čase) a v jakémkoliv prostředí ani hypoteticky nemůže být vysíla- ným pořadem ohroženo na některé z kompo- nent zdravého vývoje. Pokud takový závěr ne- bude možno učinit, pak při určitém obsahu vysílání ve vymezeném čase bude závěr o vi- ně žalobkyně nasnadě. Jinou otázkou bude společenská nebezpečnost jako materiální znak skutkové podstaty a intenzita naplnění znaků skutkové podstaty jako kritérium zá- važnosti deliktu pro výši sankce. 900 Svůj závěr o legitimnosti zařazení této skutkové podstaty do regulace vysílání televi- ze opírá Nejvyšší správní soud nejen o shora podanou stručnou analýzu mezinárodněpráv- ních souvislostí, z níž je zřejmo, že v tomto ohledu se Česká republika řadí zcela do běž- ného proudu regulace v zemích kontinentál- ních právních zvyklostí. Poněvadž soud a je- ho soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a sdílejí s dalšími obyvateli státu mediální působení a diskuse, jež ve společnosti vyvolal fenomén reality show (v čemž, jak soud z veřejně do- stupných zdrojů zjistil, se nijak nelišíme od evropských zemí, které byly působení tako- výchto pořadů vystaveny dříve než Česká re- publika), zajímal se soud rovněž o průběh a obsah veřejné diskuse v médiích a základní teoreticko odborná východiska nutná pro právní závěry, které je povinen vyslovit. Nej- vyšší správní soud totiž velmi dobře vnímá ji- stou delikátnost samé podstaty předložené právní věci, která se zde vyjevuje více než v jakémkoli jiném případě či jiné oblasti jeho činnosti: jde o vyslovení názoru na hodnoto- vé směřování společnosti. Právo je systémem, jenž ve své samé podstatě obsahuje hodnoto- vé postoje, nicméně v této předložené věci jde o hodnoty velmi závažné: na prvém místě morální základy společnosti, které se zde oci- tají vtaženy, byť představovány neprávním systémem, do zorného pole orgánu moci soudní. Odtud patrně ona rezervovanost městského soudu, jenž vyjádřil obavu, aby ani správní orgán nevystupoval jako arbitr mravů a vhodného chování. Nejvyšší správní soud velmi jasně vnímá, že se zde moc soudní do- stává z obvyklých „mantinelů“, v nichž je zvyklá se pohybovat, a je mu také zřejmo, že rozhodnutí správních soudů svým způsobem mohou významně ovlivnit společenské pro- středí, v němž vyrůstají děti a mladiství, a to v té míře, v jaké je toto prostředí zasaženo me- diálním vlivem televize; proto Nejvyšší správ- ní soud upřel svou pozornost také na obsah veřejné diskuse vedené k fenoménu reality show a k působení médií a televize na děti zvláště, byť tak z povahy věci nemohl učinit systematicky a vyčerpávajícím způsobem. SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS5 10/2008 1686 Soud se tak v případě přezkumu rozhod- nutí regulátora v oblasti mediálního působe- ní ocitá vpravdě mezi Scyllou a Charybdou: jak vážit vliv takového média, jakým se stala televize na počátku 3. tisíciletí, na vývoj dětí a nebýt přitom nařčen z apokalyptického pří- stupu, moralizování a povýšenectví vůči pop- kultuře, stranění pozicím kulturní elity (těch „chytřejších a morálnějších“) na úkor masy (těch „hloupějších a nemorálnějších“) — srov. obsah diskusí na www.cinepur.cz (Helena Ben- dová: Editorial č. 42/Reality show a kulturní válka), http://psychoanalyza.sblog.cz (psy- choanalytické sdružení Theseus epi Kolonoi - esej „Je něco reálného ve státě českém...“ ja- ko reakce na „Posudek na reality show“ Praž- ské vysoké školy psychosociálních studií), www.blisty.cz (Darina Markytánová: Neodola- telná přitažlivost reality show). Ale ani za této situace nemůže soud rezig- novat na svou funkci a musí za použití veške- rých rozumně dostupných a shromážděných znalostí posoudit, zda regulátor jednal se zna- lostí potřebných skutkových i právních okol- ností. Otázka vlivu médií, televize zvláště, na lidi obecně a děti a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady oborů, hovoří se o potřebě multidiscip- linární reflexe [sociologie, politologie, psy- chologie, kriminologie; v českém prostředí se vytváří nový obor - mediální pedagogika - (srov. sborník příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK a FF UK v květnu 2006 „Miscellanea sociolo- gica 2006“ a příspěvek Zdeňka Slobody: Me- diální pedagogika, integrující přístup k chá- Dpání a uchopování role médií ve společnosti, dostupný na www.fsv.cuni.cz)]; potřeba vý- zkumu médií, jejich produkce, obsahů a účin- ků kombinující sociologické metody a metody výzkumu mediálních studií s psychologický- mi nástroji je nezpochybnitelná. Právo, které vstupuje do oblasti účinků médií svými regu- latorními nástroji, tak vstupuje do oblasti ne- smírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude začasté jednat za pomocí ex- pertů v řadě oborů - při vysoké dynamice mediální proměny společnosti vznikají zcela nové jevy (sociální, pedagogické), které v ta- kových oborech, jakými jsou pedagogika vol- ného času, mediální pedagogika a didaktika budou muset být studovány v podmínkách informační společnosti digitálního věku - nicméně není možné přisvědčit žalobkyni, že jsou to výlučně znalci, kteří mohou správní- mu orgánu, popřípadě soudu, zprostředko- vat vědomosti nezbytné k rozhodnutí. Soud (ani správní orgán) nemůže přenášet odpo- vědnost za vlastní rozhodnutí na znalce, zvláště jedná-li se o posouzení jevů, s nimiž se ve svém životě setká v podstatě každý člověk (agrese, verbální vulgarita, opilost a jednání v opilosti, kouření, manipulativní praktiky), byť specifikum mediálního působení je znač- né. U orgánu typu regulátora v oblasti televiz- ního vysílání a jeho aparátu pak nutno před- pokládat všeobecnou odbornou | erudici v oblasti, pro kterou byl ustanoven. V obecné rovině je však jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti řady shora zmíněných oborů vyslovili k účinkům mediálního půso- bení na proces socializace dětí (což se konec- konců v posuzované věci i stalo); teoretické zázemí shora uvedených vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblas- ti médií velmi potřebné. Sociolog Petr Sak ve svých pracích (např. Proměny volného času a zaostávání pedagogiky, referát přednese- ný na mezinárodní konferenci O výchově a volném čase, Brno, červen 2006 - dostupný na www.insoma.cz) uvádí, že „již v roce 2000 česká populace trávila s médii třetinu svého bdělého stavu a dvě třetiny volného času. Ži- vot mládeže do značné míry probíhá v me- diální a virtuální realitě. Zatímco doposud převažoval v životním poli přirozený svět, „V SOUČASNOSLÍ se již dětí rodí do světa, který Je ve velké míře vytvářen mediálně a virtuál- ně. Jejich psychický a sociální vývoj, sociální zrání, probíhá v takto pozměněném světě. Od narození jsou média vedle rodiny vý- znamným socializačním institutem. Osob- nost současného člověka se tak na jednu stra- nu stává mediálním produktem a na druhou stranu v interakci s digitálními technologie- mi se ve virtuální realitě stává jakýmsi pří- Pt davným zařízením těchto technologií“ 901 1686 Televize v období po II. světové válce na- bídla svébytné, senzuální a „zábavnější“ vní- mání reality (dítě mámy zábavy a táty infor- mace) - srov. příspěvek dramaturga České televize Michaela Otřísala „Člověk a televize“ na jedné z konferencí Člověk a média (do- stupný na www.clovekamedia.cz): „Prvek zá- bavnosti má v sobě potenciál nebezpečného zkreslení reality. Zábavná prodatelnost ... sí vynucuje příchod komerčního vysílání, kte- ré přitahuje šroub poptávky po rozptýlení vytvářením nových chutí, které pak jsou na- plňovány. Tato logika drogového dealerství je pravděpodobně tím nejnebezpečnějším, co na mediální scéně moderní společnosti můžeme najít.“ Pronikavou analýzu vlivu televize na lid- skou společnost přinesl Neil Postman (1931 - 2003, mediální teoretik, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzi- ty); v často citovaném díle Ubavít se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy popsal svět po nástupu televize jako prostor bez pa- měti, kterému vládne povrchnost, pasivita a kde není důležitá myšlenka, nýbrž vnější projev, a kde nejsou rozhodující intelektuální schopnosti, nýbrž fotogeničnost a image. Svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G. Orwella a A. Huxleyho: „Orwell se obá- val těch, kteří zakážou knihy. Huxley se však obával toho, že knihy už nebude třeba zaka- zoval, neboť nezůstane nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. Or- well se strachoval, že se proměníme v civili- zaci otroků. Huxley se hrozil naší proměny v kulturu triviality, plně zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo míčových her. “ Podle Huxleyho se totiž nebere dostatečně v potaz „takřka bezedný lidský hlad po nej- různějších formách rozptýlení a zábavy“. Postman dává za pravdu Huxleymu: televize vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nu- dit, ale přitahovat, baví nás. Veškeré pořady nabízí v pestrobarevném hávu, stále zábav- nějším. A my se „necháváme bavit“ Nejvyšší správní soud, jak shora uvedl, se snažil sledovat obsah veřejné diskuse, názory 902 odborníků i laiků - jakkoli si nemůže činit ná- rok na vyčerpávající přehled o projevených názorech, zaznamenal jen minimum názorů, jež pořadům typu reality show přiznávaly alespoň hodnotu neškodné zábavy. V převa- žující míře se veřejnost vyjadřovala negativ- ně. Současně se Nejvyšší správní soud zajímal o základní teoretické vymezení působení mé- dií na člověka. Byť to v rozhodnutích správní- ho soudu není obvyklým zjevem, považuje soud za vhodné citovat výňatky z publikova- ných názorů (a činí tak pouze jako obťter dic- tum vyřčeného právního názoru): Rozsáhlá diskuse v průběhu vysílání reali- ty show VyVolení probíhala na www.blisty.cz - většina ohlasů byla značně kritická: „To, v čem je komerční reality show po- dobná gladiátorským zápasům, je fenomén jejich pravidel a režijní manipulace ze záku- lisí. Ponížení. Bezůčelnost. Pro zábavu. A ilev neloví svou kořist jen tak, pro zábavu. Kamery VyVolených si svou oběť najdou vždy ... Dívá se na ni skoro dva miliony lidí. Mluví o nich. Žije jejich životy. A odsoudí je. K výhře nebo prohře. Vyhrát může jen jeden. Pro zábavu. Pro vaši zábavu jeden vyhraje a ostatní prohrají. Proč? Ave, Caesar ...“ (Ště- pán Kotrba: Odhalení: komu jsme vlastně po- dobní, 29. 11. 2005). „V televizních pořadech tohoto typu jsou lidé speciálně vybíraní k tomuto účelu - osobnosti, které rezignují na některé ze zá- kladních člověčích potřeb. Je to například potřeba osobního, intimního prostoru. Pře- kročení hranic takového prostoru je všeobec- ně považováno za zdroj ohrožení, úzkostí. Narušení většína lidí považuje za agresivní jednání a má tendenci sí svůj osobní prostor bránit. Vstup se povoluje jen emočně význam- ným a intimním partnerům. Dá se přepoklá- dat, že chybění této potřeby je známkou jisté osobnostní anomálie, nezralosti. Pořad sle- dují z velké části divácí ve věku, kdy je zvý- šená potřeba identifikačních vzorů, které by mohly vyvíjejícího se pre- či pubescenta vést nějakým (pokud možno sociálně vhodným) směrem. Z rodin mizí otcové, někdy i matky, ze škol učitelé, sportovní hvězdy se ukazují být dopujícími .. Emočně nezralému publi- ku, které pořad sleduje právě v době zvýšené potřeby nasměrování vhodným identifikač- ním vzorem, se pak dostává sdělení: — Nej- lepší je ten, který nic neumí, nic zvláštního nedělá a dokáže planě pseudofilosofovat - k osobnímu úspěchu tedy není třeba vlastní- ho úsilí. Dalším sdělením publikovaným osobnostem citově teprve dozrávajícím je - intimita a erotické chování jsou věci tech- nické, běžně veřejně publikovatelné, emoční doprovod není nezbytný a je-li, dá se snadno změnit či přehlédnout. Porušení pravidel ve vztahu lze omluvit potřebou získání finanč- ní částky — .. Je to vlastně obdoba sociálně nemravné pohádky o hloupém Honzovi, kte- rý válením za pecí a žvanivostí dosáhne po- loviny království a princezny. Pro řadu kon- zumentů pořadu je obdobný život ideálem, jehož nedosažitelností jsou frustrování. Identifikací s účastníky a s vítězem, ujiště- ním se, že podobný způsob života je možný, společensky přijatelný a odměňovaný, sni- žuje napětí a frustraci podobně jako to dělá- valy tři góly v brance Sovětského svazu. V tomto směru poskytuje reality Šou také po- cit abreaktivního blaha.“ (Jiří Krombholz: Reality šou a duševní zdraví, 22. 3. 2006). V rozhovoru v Lidových novinách 2. 1. 2006 sociolog Tomáš Halík řekl: „Neměl by nás alarmovat způsob, jakým se tvoří podiv- ná subkultura z lidí, kteří jsou ochotní se takto ukazovat a dělají se z nich takřka ná- rodní hrdinové? Spousta mladých a nezra- lých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé nepracují, popíjejí a tráví dny sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to no- vá verze zahrady rozkoší. Vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle obrazy se vpalují do podvědomí lidí, jde o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.“ Publicista, psychiatr, sociolog z různých částí spektra naší společnosti, a přesto jedno vidění pořadů typu reality show VyVolení: pr- voplánové dekultivační působení, druhoplá- nové - programování diváků a zbavování vnitřní svobody. K vlivům reality show na vývoj dětí uvedl sociolog médií Jaromír Volek 14. 9. 2005 SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS5 10/2008 v rozhovoru pro BBC Cwww.bbc.co.uk): „víme o tom, že média mají nepochybně nějaký vliv na společnost .. víme z longitudinálních stu- dií, že... tam je korelace, nějaká souvislost a že bychom s tím mělí počítat .. Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, neriskuje.“ Spisovatel Jan Balabán v Lidových novi- nách (nezjištěného data): „Tohle představení Je nejpravdivější v tom, jak se všichni shod- nou na tom, že je to těžké a k nevydržení nic nedělat, nechat se očumovat a muset vydr- žet, než ostatní vypadnou z mé „vily“ a ne- chají mě tu s těmi penězi, po nichž všichni toužíme. To je vskutku metaforou života, který nezná nejen bratra, ale ani sestru, ne- bo dítě, nebo přítele, ale jen kategorický im- perativ balíku peněz, pro který je holt třeba něco vydržet a něco obětovat, vlastní důstoj- nost nejdříve ... Pro nás se to točí, protože my Jsme ti velcí bratři .. Musíme se na to dívat a musíme to platit? Je skutečně nutným prů- vodním jevem mediální demokracie skutečnost, že se zábavy z hornických šaten a hambinců stávají hlavními večerními programy? Asi ano, asi je to pravdivý portrét společnosti, již jsme si tu vcelku svobodně zařídili. A to je skutečná reality show .., my u té televize, a ne- Jen u ní. My všichni normální lidé, kteří chodíce kolem močidla nádchy neujdeme, s knoflíkem nebo bez něho, protože společenská realita se na rozdíl od té televizní přepnout nedá.“ Sociolog Petr Suk (na www.insoma.cz) v referátu na semináři Média a násilí u příle- žitosti festivalu animovaných filmů Anifest 2005 v Třeboni „Mediální násilí - nahodilost čí logický důsledek stavu společnosti“: „Již v minulosti patřila televize mezi socializač- ní instituce. V současnosti, a tím více do bu- doucna však socializace a sociální zrání mladé generace bude do značné míry probí- hat virtuálně, to znamená jednak prostřed- nictvím virtuální reality, jednak ve vztahu k virtuální realitě. Jedinec euro-americké kultury v dětství na obrazovce shlédne ko- lem 15 tisíc vražd, další fenomény televizní agresivity nelze ani počítat ... Řada výzku- mů prokázala vliv televizního vysílání na agresivitu dětí a mládeže. Ve výzkumu sle- dujícím sociální deviaci a normalitu, jehož 903 1686 Jsem byl řešitelem, byla zjišťována korelace mezi deviací kvantifikovanou indexem soci- ální deviace a dalšími znaky, včetně znaků spojených s médďii. Velmi silná statistická zá- vislost se prokázala ve spojení s konkrétními pořady. I v případě rozeznání fiktivnosti me- diální a virtuální reality nelze vyloučit vliv na osobnost. Za aktuální scénu, na níž se v současnosti realizuje evoluce, považoval Pierre Teilhard de Chardin noosféru, oblast rozumu, myšlení, vědomí, reflexe (Chardin, P. T. Vesmír a lidstvo. Praha : Vyšehrad 1990). Lidská mysl je to, co má na naší planetě nej- větší hodnotu a smysl do budoucna. Přítom tato budoucnost není samozřejmá. Proto to, co se děje vývojově s lidskou myslí, jak se for- muje a kam je směrována, má rozměr pla- netární a kosmické evoluce. Z hlediska vývo- Je planetární mysli již nelze odhlédnout média, která budou tento proces významně ovlivňovat ... Technologicky média předbě- hla společnost, která nedokáže zajistit jejich relevantní působení. Média proto představu- jí pro lidstvo podobné rizíko jako atomové zbraně s tím rozdílem, že bojištěm je zde mysl a sociální zrání, především mladé generace. V každém okamžiku milióny dětí sledují vraždění na obrazovce a další obrazy uka- zující násilí jako legitimní vzorec sociální interakce ... V současnosti se nacházíme ve vztahu k médiím v podobné situací, jako kdy- by atomové elektrárny řídili neandrtálci.“ Mgr. Jan Vyhnálek, psycholog (www.rodi- na.cz), „Vliv násilí v médiích na vývoj dětí“ — „Výsledky průzkumů ukazují, že růst násilí ve společnosti je z velké části zapříčiněn pre- zentací násilí dětskému publiku v televizí, ve filmech a videohrách .. Archiv modelů jed- nání se buduje v dětství pozorováním, napo- dobováním a hrou. .. Pozorované chování později napodobuje, přehrává ve fantasií a vnáší do dětských her .. Negativní zkuše- nosti nepřijetí spolu se sledováním násilných pořadů pak potvrzují jejich vidění světa jako zákeřného a nehostinného místa nebezpečí, kde neexistuje pravé přátelství a láska a kde lze obstát jen silou ... Vnitřní normy chování .. se vytváří v době, kdy dítě ještě není schop- né dobře rozlišovat mezi realitou a fikcí 904 a kdy nekriticky přijímá, co v médiích vidí a slyší.“ Nejvyšší správní soud je dalek toho přejímat závěry veřejnosti, s nimiž se v této diskusi set- kal. Je povinen učinit a odůvodnit své závěry. Pokládá však za nezpochybnitelná následují- cí fakta: televize se stala nástrojem socializace dětí, přičemž mnoho z procesu působení na psychiku a myšlení ze strany televize zůstává ještě zcela neodhaleno. Některé korelace však již prokázány byly (vliv sledování násilí). Není žádného důvodu domnívat se, že „vídě- né a slyšené“ ze strany dětí se - slovy prof. T. Halíka - nevpaluje do jejich podvědomí. Přitom právě nadcházející éra bude vyžado- vat od mladých lidí nejen vědomosti, ale i moudrost, jež vyžaduje pro svůj rozvoj kon- verzaci, přemýšlení, představivost, vcítění, re- flexi. Lidská společnost přežije nejen za před- pokladu, že bude tvořena lidmi s potřebným kvantem vědomostí a moudrosti, ale rovněž jen tehdy, pokud její příslušníci budou za- chovávat generacemi vytvořené bazální nor- my slušnosti (základní morální imperativy). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje fakt, že děti se mohou s obdobnými projevy, jež ge- neruje umělé prostředí uměle vybraných je- dinců, kteří se v naději na finanční odměnu představující pro ně jinak nedostižnou metu nudí, pomlouvají, všelijak hanobí, mohou ne- omezeně pít alkohol a v opilosti dělat cokoli, zato číst nemohou, nesmějí mluvit o spole- čenských tématech, zato mohou bezobsažně a prázdně hovořit o sexu, a vyjadřovat se sprostě a zcela poklesle, setkat i v „běžné rea- litě“. Působení televizní obrazovky je však vý- jimečné, jak dokládají shora citované názory. Odpovědnost provozovatele vysílání je tomu úměrná, a nejedná se o přenášení odpověd- nosti rodičů, rodiny, ostatních vychovatelů. Problémem ve všech případech, kdy stěžova- telka udělovala žalobkyni sankce, nebylo, že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy, v jakém čase ho vysílala. Nejvyššímu správnímu sou- du je známo - pokud je možné takové zjištění učinit z veřejně dostupných zdrojů - že v ev- ropském kulturním prostoru pořad takové- hoto obsahu nebyl celoplošně vysílán v hlav- ním večerním vysílacím čase, kdy děti televizi nepochybně sledují. Některé regula- torní orgány v Evropě mají takové nástroje, že docílí relativně snadno, aby obdobný pořad z takového vysílacího času (okolo 20.00 hodi- ny, sestřihy pořadů s obsahem obdobným ja- ko v posuzovaných věcech však byly vysílány běžně i v sobotu ve 12.00 hodin) zmizel; uplatňuje se také autoregulace ze strany pro- vozovatelů vysílání. Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že Senát Parlamentu České republiky projednával v roce 2006 pe- tici adresovanou této horní komoře, kterou ve věci vysílání reality show podepsalo okolo 16 000 lidí (tisk č. 246). Ani tato skutečnost neměla na přístup provozovatele vysílání žád- ný vliv - odvysílal ještě třetí řadu VyVole- ných. Komerční médium svou činnost jistě poměřuje ziskem, neboť to je zákonitost trhu, byť námitka vždy bude vedena principem svobody projevu a právem šířit i znepokojivé a pohoršující informace, veřejná sféra však musí poměřovat zásah do práv provozovatele právy dětí na zdravý vývoj a v širším dosahu právem celé společnosti na přijatelně zdravý vývoj v oblasti duchovní. Tuto druhou misku vah shledal Nejvyšší správní soud tou, která převážila. Tento soud vyjadřuje své jasné pře- svědčení (které nepochybně odráží i hodno- tové postoje soudců, kteří v tomto ohledu nemohou své osobnosti popřít, aniž by sou- časně na druhé straně jakkoli vyzvedali své osobní morální maximy získané vzděláním, prostředím, v němž žili a žijí, životními zku- šenostmi), k němuž došel analýzou předlože- ného problému: Nezískajíli děti od raného věku v nejobecnějším slova smyslu vztah k ji- ným lidem, ztrácí společnost zdroj porozu- mění. Pokud by to společnost dopustila, ocit- la by se na samém prahu svého zániku. To, že určitý úpadek všeobecně nastává, nelze neza- znamenat. Tím spíše však ti, kterým zákono- dárce svěřil příslušné pravomoci, nemohou mlčeti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílá- ní není arbiter elegantiae, je to správní or- gán, jenž zákonodárce vytvořil, aby plnil na mediálním trhu příslušné funkce. Je povinen obstarávat si pro svá rozhodnutí příslušné podklady způsobem, který z hlediska právní- ho Nejvyšší správní soud dále ozřejmí. V ob- lasti ochrany životního prostředí se běžně užívá princip „předběžné opatrnosti“ Efekty současného způsobu života lidské společnos- ti na ekologické systémy nejsou zcela probá- dány (srov. diskusi o globálním oteplování). V souvislosti s působením médií se již také běžně hovoří o „ekologii“. Shora citovaný zá- věr odborníka v oboru sociologie médií J. Volka lze považovat za potřebné prizma na- zírání na vliv určitých typů pořadů na zdravý vývoj dítěte: „Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, neriskuje.“ Působení médií má charakter multidisciplinární; představa žalobkyně, že nějaký posudek „z oblasti zdra- 2“ votnictví“ vyjasní přehledně mechanismy to- hoto působení, je naivní. Nejvyšší správní soud za nejúčelnější považuje trvalý rozvoj teoretického poznání zejména prostřednic- tvím oborů sociologie, psychologie, mediální pedagogiky, mediálních studií, popřípadě psychiatrie, které by kontinuálně vytvářelo zdroj poznatků jak pro správní orgány, tak pro soudy působící v této oblasti. Konkrétní apli- kace právní normy na konkrétní případ by pak při existenci doktrinálních poznatků byla v řa- dě ohledů snazší; teoretické zázemí pak také nesvádí ty, kteří mají rozhodovat, k přenášení jejich odpovědnosti na znalce, kterého se pak koneckonců ani neumějí zeptat, popřípadě mu kladou otázky právní povahy. K úplnosti skutkových zjištění, která © městský soud shledal nedostatečnými, Nej- vyšší správní soud uvádí: Správní řízení je ve smyslu ustanovení $ 3,650 a 6 68 správního řádu vázáno na úpl- né a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž ne- jsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy účastníků, ale je povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán mu- sí umožnit účastníkům řízení navrhovat důka- zy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je povinen provést pouze tehdy, pokud by moh- ly mít vliv na stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je základním kritériem roz- sahu a způsobu zjišťovaných podkladů. Zákonitosti fyzického, psychického a mrav- ního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné straně předmětem zkoumání několika oborů 905 1686 (medicíny, psychologie, pedagogiky), na dru- hé straně jde o zákonitosti, s nimiž je kon- frontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standar- dy současné společnosti v této oblasti. Posou- dit možný vliv na fyzický, psychický či morál- ní vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci kaž- dý s běžnými znalostmi a praktickými zkuše- nostmi získanými školním vzděláním, výcho- vou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke kon- krétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, při- čemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na da- ném stupni jejího vývoje představuje tzv. guaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005). Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako ka- tegorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filozofickou a sociolo- gickou). Vždy půjde o reflexi určitého místní- ho společenského řádu, jenž podléhá z hle- diska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové na- plnění pojmu mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ stan- dardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názo- rem skupiny vycházející z průměrného vní- mání společnosti. Jestliže je předmětem po- souzení pořad typu „reality show“, pro nějž je typické, že osoby v něm jednající neúměr- ně konzumují alkohol, opilí se chovají pokles- le a nemravně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot a neustále u to- ho všeho kouří, to vše při uměle vytvářeném chování ovlivňovaném manipulativními zása- hy organizátora (v posuzované věci dokonce 906 bránění ve spánku, což je běžně uznáváno ja- ko druh mučení, či umělé vyvolávání konfliktů jako prostředí pro „žívoť“), pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto zá- věrem není vyloučeno, aby příslušný odbor- ník byl povolán k posouzení možného „vlivu na vývoj dítěte“ v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude například vyžado- vat vysoké odborné znalosti např. vývojové psychologie, anebo metod, kterými média zkoumá mediální pedagogika jako průřezová disciplína. Z tohoto pohledu také zcela obsto- jí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných odborných vyjádření specia- listů z oboru psychologie a mediálních studií, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show obecně, a medicíny pro oblast vlivu alkoholu a kouření, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas. To, že úvaha by mohla být podrobnější, napří- klad pokud jde o objasnění mechanismu, kte- rým si dítě otiskuje to, co vidělo a slyšelo do vnitřních norem chování, může být pravdou. Úlohou soudu však v případě dílčích nedo- statků rozhodnutí je posoudit, zda ve svém celku mohly mít vliv na zákonnost rozhodnu- tí. Městský soud ve vztahu k tvrzeným nedo- statkům skutkových zjištění zůstal na úrovni obecných proklamací. Pokud měl za to, že skutková zjištění jsou nedostatečná, pak měl přesně říci, ohledně kterých skutkových okolností se tak stalo a jak je třeba tento stav napravit. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí, jakkoli si umí představit rozhod- nutí žalobkyně „lépe“ odůvodněné. Úlohou správních soudů však není přikazovat orgá- nům moci výkonné či nezávislým správním úřadům, že mají „nějak lépe pracovat“. Stěžo- vatelka obstarala odborná vyjádření z oborů psychologie, mediálních studií a medicíny; žádná z těchto studií nevyloučila, že pořady typu reality show mohou mít negativní vliv na vývoj dětí. Stěžovatelka pak tyto obecné poznatky aplikovala na konkrétní děje ve vy- sílaném pořadu. S konkurujícím znaleckým posudkem MUDr. P. Weisse se stěžovatelka v rozhodnutí podrobně vypořádala - k tomu lze jen poznamenat, že znalec nemůže přijí- mat právní závěry; zde ovšem hlavní problém tkvěl v položených otázkách, které znalce takto navedly. Na rozdíl od ostatních vyjádře- ní se pak tento posudek výslovně vztahoval pouze na dva pořady, které se s posuzovaný- mi v čase míjely. Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otáz- kám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS. Skutkový stav byl v posuzované věci ze strany stěžovatelky zjištěn způsobem nebudí- cím důvodné pochybnosti, výklad skutkové podstaty deliktu byl podán přiléhavě; rozhod- nutí stěžovatelky z těchto hledisek obstojí. 1687 Reklama: zvláštní nabídka k $ 2b zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 138/2002 Sb. (v textu též „zákon o reklamě“) Cena reklamou nabízené služby, platná pro případ podepsání smlouvy pouze do stanovené doby, je zvláštní nabídkou ve smyslu $ 2b zákona č. 40/1995 Sb., o regula- ci reklamy. Reklama proto musí obsahovat datum, k němuž tato zvláštní nabídka končí.
Společnost s ručením omezeným FTV Prima proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílá-
1. K prvé námitce Nejvyšší správní soud uvádí:
V posuzované věci stěžovatelka ukládala pokutu za správní delikt podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle § 66 zákona o vysílání se v tomto řízení postupuje podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu). Vedle toho je nezbytným naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Předmětem útoku jsou děti a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Bližší specifikaci věku skutková podstata nezná. Pokud jde o objekt deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání zařadí ve vymezené denní době (kdykoliv mezi 6.00 až 22.00 hodinou) do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku, zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne, že delikt je spáchán (dokonán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněným zájmům nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teorie trestního práva) o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku následků, které má na zřeteli ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.
Městský soud v Praze tedy pochybil, když do znaků skutkové podstaty deliktu zařadil potřebu zjišťovat, ve kterou konkrétní hodinu ve vymezeném časovém úseku k vysílání došlo, určovat skupinu dětí, která se skutečně na pořad dívala, hodnotit znak výraznosti dojmu, ba dokonce zkoumat reálnost a konkrétnost nebezpečí. Takové znaky skutková podstata neobsahuje.
Ke vztahu skutkové podstaty posuzovaného deliktu a práva na svobodu projevu, který městský soud ve svých rozhodnutích akcentoval, Nejvyšší správní soud uvádí tento pohled:
Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak předpisy ústavního pořádku, jednak v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských práv, čl. 12 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy o právech dítěte (č.104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zajišťuje právo dítěte na přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Podle téhož článku smluvní strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo členských států přijmout opatření nezbytná z důvodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), v jejíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nemají možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.), kterou Česká republika ratifikovala a vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7 odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky „ne doivent pas être contraires aux bonnes moeurs“), a zvláště stanoví (odst. 2), že všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat. Důvodová zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná na http://convetions.coe.int/) osvětluje, že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretováno ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt k základním společným hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu Úmluvy vyjádřeno jako „slušnost“) jako interpretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP ve věci H. c/ Velká Británie (1976) a M. a ostatní/c Švýcarsko (1988). Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně komerční. Omezení svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné např. pro ochranu práv a svobod druhých či ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opatření je v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svobody projevu mimo jiné v zájmu ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o právo dětí na zvláštní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci, kdy svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi právních zájmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá práva přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality.
Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání informací je skutková podstata deliktu upraveného v § 60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Zákonodárce tak jednoznačně vyjádřil ústavně zcela akceptovatelný zájem přijmout ochranná opatření ve vztahu k právu na svobodu projevu. Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné opatření k dosažení legitimního cíle. V jiných řízeních, která jsou Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známa, žalobkyně poukazovala na fakt, že tato skutková podstata je velmi mírná a představuje vlastně vysokou míru tolerance naší společnosti ve vztahu k případné ochraně zdravého vývoje dětí. Tuto představu Nejvyšší správní soud nesdílí: znaky uvedeného správního deliktu totiž budou naplněny již odvysíláním určitého pořadu (k charakteru tohoto ohrožovacího deliktu byl podán výklad shora), k reálnému ohrožení v určitém čase tedy vůbec nemusí dojít. Skutková podstata by nebyla naplněna pouze v případě, kdy by bylo možno vyloučit, že ani jediné dítě kdykoliv (v jakémkoli budoucím čase) a v jakémkoliv prostředí ani hypoteticky nemůže být vysílaným pořadem ohroženo na některé z komponent zdravého vývoje. Pokud takový závěr nebude možno učinit, pak při určitém obsahu vysílání ve vymezeném čase bude závěr o vině žalobkyně nasnadě. Jinou otázkou bude společenská nebezpečnost jako materiální znak skutkové podstaty a intenzita naplnění znaků skutkové podstaty jako kritérium závažnosti deliktu pro výši sankce.
Svůj závěr o legitimnosti zařazení této skutkové podstaty do regulace vysílání televize opírá Nejvyšší správní soud nejen o shora podanou stručnou analýzu mezinárodněprávních souvislostí, z níž je zřejmo, že v tomto ohledu se Česká republika řadí zcela do běžného proudu regulace v zemích kontinentálních právních zvyklostí. Poněvadž soud a jeho soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a sdílejí s dalšími obyvateli státu mediální působení a diskuse, jež ve společnosti vyvolal fenomén reality show (v čemž, jak soud z veřejně dostupných zdrojů zjistil, se nijak nelišíme od evropských zemí, které byly působení takovýchto pořadů vystaveny dříve než Česká republika, Rada Evropy například již v roce 2002 studovala přístup regulátorů členských států k „reality show“ – srov. materiál Stálého výboru pro přeshraniční televizi – jde o orgán Evropské úmluvy o přeshraniční televizi - dostupný na www.coe.int. z 10.4.2002 T-TT(2002(009), načež uvedený Stálý výbor vydal v září 2002 Prohlášení (2002)1 o lidské důstojnosti a základních právech, přičemž vyzval jak provozovatele vysílání, tak regulační autority ke zvýšené ostražitosti ve vztahu k pořadům, které se mohou dotýkat lidské důstojnosti a základních práv jiných osob, ve Francii byla v roce 2002 k požadavku tehdejší ministryně pro rodinu, děti a handicapované osoby realizována rozsáhlá studie k vlivu mediálního prostředí na děti ve věku do 18 let „L´environnement médiatique des jeunes de 0 a 18 ans: Que transmettons-nous à nos enfants?“ dostupná na www.ciem.fr.
) zajímal se soud rovněž o průběh a obsah veřejné diskuse v médiích a základní teoreticko odborná východiska nutná pro právní závěry, které je povinen vyslovit. Nejvyšší správní soud totiž velmi dobře vnímá jistou delikátnost samé podstaty předložené právní věci, která se zde vyjevuje více než v jakémkoli jiném případě či jiné oblasti jeho činnosti: jde o vyslovení názoru na hodnotové směřování společnosti. Právo je systémem, jenž ve své samé podstatě obsahuje hodnotové postoje, nicméně v této předložené věci jde o hodnoty velmi závažné: na prvém místě morální základy společnosti, které se zde ocitají vtaženy, byť představovány neprávním systémem, do zorného pole orgánu moci soudní. Odtud patrně ona rezervovanost městského soudu, jenž vyjádřil obavu, aby ani správní orgán nevystupoval jako arbitr mravů a vhodného chování. Nejvyšší správní soud velmi jasně vnímá, že se zde moc soudní dostává z obvyklých „mantinelů“, v nichž je zvyklá se pohybovat, a je mu také zřejmo, že rozhodnutí správních soudů svým způsobem mohou významně ovlivnit společenské prostředí, v němž vyrůstají děti a mladiství, a to v té míře, v jaké je toto prostředí zasaženo mediálním vlivem televize; proto Nejvyšší správní soud upřel svou pozornost také na obsah veřejné diskuse vedené k fenoménu reality show a k působení médií a televize na děti zvláště, byť tak z povahy věci nemohl učinit systematicky a vyčerpávajícím způsobem.
Soud se tak v případě přezkumu rozhodnutí regulátora v oblasti mediálního působení ocitá vpravdě mezi Scyllou a Charybdou: jak vážit vliv takového média, jakým se stala televize na počátku 3. tisíciletí, na vývoj dětí a nebýt přitom nařčen z apokalyptického přístupu, moralizování a povýšenectví vůči popkultuře, stranění pozicím kulturní elity (těch „chytřejších a morálnějších“) na úkor masy („těch „hloupějších a nemorálnějších“) - srov. obsah diskusí na www.cinepur.cz (Helena Bendová: Editorial č. 42/Reality show a kulturní válka), http://psychoanalyza.sblog.cz (psychoanalytické sdružení Theseus epi Kolonoi - esej „Je něco reálného ve státě českém…“ jako reakce na „Posudek na reality show“ Pražské vysoké školy psychosociálních studií), www.blisty.cz (Darina Markytánová: Neodolatelná přitažlivost reality show).
Ale ani za této situace nemůže soud rezignovat na svou funkci a musí za použití veškerých rozumně dostupných a shromážděných znalostí posoudit, zda regulátor jednal se znalostí potřebných skutkových i právních okolností. Otázka vlivu médií, televize zvláště, na lidi obecně a dětí a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady oborů, hovoří se o potřebě multidisciplinární reflexe (sociologie, politologie, psychologie, kriminologie; v českém prostředí se vytváří nový obor - mediální pedagogika - /srov. sborník příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK a FF UK v květnu 2006 „Miscellanea sociologica 2006“ a příspěvek Zdeňka Slobody: Mediální pedagogika, integrující přístup k chápání a uchopování role médií ve společnosti dostupný na www.fsv.cuni.cz/); potřeba výzkumu médií, jejich produkce, obsahů a účinků kombinující sociologické metody a metody výzkumu mediálních studií s psychologickými nástroji je nezpochybnitelná. Právo, které vstupuje do oblasti účinků médií svými regulatorními nástroji, tak vstupuje do oblasti nesmírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude začasté jednat za pomocí expertů v řadě oborů - při vysoké dynamice mediální proměny společnosti vznikají zcela nové jevy (sociální, pedagogické), které v takových oborech, jakými jsou pedagogika volného času, mediální pedagogika a didaktika budou muset být studovány v podmínkách informační společnosti digitálního věku - nicméně není možné přisvědčit žalobkyni, že jsou to výlučně znalci, kteří mohou správnímu orgánu, popřípadě soudu zprostředkovat vědomosti nezbytné k rozhodnutí. Soud (ani správní orgán) nemůže přenášet odpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce, zvláště jedná-li se o posouzení jevů, s nimiž se ve svém životě setká v podstatě každý člověk (agrese, verbální vulgarita, opilost a jednání v opilosti, kouření, manipulativní praktiky), byť specifikum mediálního působení je značné. U orgánu typu regulátora v oblasti televizního vysílání a jeho aparátu pak nutno předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti, pro kterou byl ustanoven. V obecné rovině je však jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti řady shora zmíněných oborů vyslovili k účinkům mediálního působení na proces socializace dětí (což se koneckonců v posuzované věci i stalo); teoretické zázemí shora uvedených vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Sociolog Petr Sak ve svých pracích (např. Proměny volného času a zaostávání pedagogiky, referát přednesený na mezinárodní konferenci O výchově a volném čase, Brno, červen 2006 - dostupný na www.insoma.cz) uvádí, že „již v roce 2000 česká populace trávila s médii třetinu svého bdělého stavu a dvě třetiny volného času. Život mládeže do značné míry probíhá v mediální a virtuální realitě. Zatímco doposud převažoval v životním poli přirozený svět, …v současnosti se již děti rodí do světa, který je ve velké míře vytvářen mediálně a virtuálně. Jejich psychický a sociální vývoj, sociální zrání, probíhá v takto pozměněném světě. Od narození jsou média vedle rodiny významným socializačním institutem. Osobnost současného člověka se tak na jednu stranu stává mediálním produktem a na druhou stranu v interakci s digitálními technologiemi se ve virtuální realitě stává jakýmsi „přídavným zařízením těchto technologií.“
Televize v období po II. světové válce nabídla svébytné, senzuální a „zábavnější“ vnímání reality (dítě mámy zábavy a táty informace) - srov. příspěvek dramaturga České televize Michaela Otřísala „Člověk a televize“ na jedné z konferencí Člověk a média, dostupný na www.clovekamedia): „prvek zábavnosti má v sobě potenciál nebezpečného zkreslení reality. Zábavná prodatelnost…si vynucuje příchod komerčního vysílání, které přitahuje šroub poptávky po rozptýlení vytvářením nových chutí, které pak jsou naplňovány. Tato logika drogového dealerství je pravděpodobně tím nejnebezpečnějším, co na mediální scéně moderní společnosti můžeme najít.“
Pronikavou analýzu vlivu televize na lidskou společnost přinesl Neil Postman (1931 - 2003, mediální teoretik, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity); v často citovaném díle Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy popsal svět po nástupu televize jako prostor bez paměti, kterému vládne povrchnost, pasivita a kde není důležitá myšlenka, nýbrž vnější projev, a kde nejsou rozhodující intelektuální schopnosti, nýbrž fotogeničnost a image. Svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G. Orwella a A. Huxleyho: „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se však obával toho, že knihy už nebude třeba zakazovat, neboť nezůstane nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se strachoval, že se proměníme v civilizaci otroků. Huxley se hrozil naší proměny v kulturu triviality, plně zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo míčových her.“ Podle Huxleyho se totiž nebere dostatečně v potaz „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení a zábavy.“ Postman dává za pravdu Huxleymu: televize vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale přitahovat, baví nás. Veškeré pořady nabízí v pestrobarevném hávu, stále zábavnějším. A my se „necháváme bavit“.
Nejvyšší správní soud, jak shora uvedl, se snažil sledovat obsah veřejné diskuse, názory odborníků i laiků - jakkoli si nemůže činit nárok na vyčerpávající přehled o projevených názorech, zaznamenal jen minimum názorů, jež pořadům typu reality show přiznávaly alespoň hodnotu neškodné zábavy. V převažující míře se veřejnost vyjadřovala negativně. Současně se Nejvyšší správní soud zajímal o základní teoretické vymezení působení médií na člověka. Byť to v rozhodnutích správního soudu není obvyklým zjevem, považuje soud za vhodné citovat výňatky z publikovaných názorů (a činí tak pouze jako obiter dictum vyřčeného právního názoru):
***
Rozsáhlá diskuse v průběhu vysílání reality show VyVolení probíhala na www.blisty.cz - většina ohlasů byla značně kritická:
„To, v čem je komerční reality show podobná gladiátorským zápasům, je fenomén jejich pravidel a režijní manipulace ze zákulisí. Ponížení. Bezúčelnost. Pro zábavu. A i lev neloví svou kořist jen tak, pro zábavu. Kamery VyVolených si svou oběť najdou vždy…Dívá se na ni skoro dva miliony lidí. Mluví o nich. Žije jejich životy. A odsoudí je. K výhře nebo prohře. Vyhrát může jen jeden. Pro zábavu. Pro vaši zábavu jeden vyhraje a ostatní prohrají. Proč? Ave, Caesar…“(Štěpán Kotrba: Odhalení: komu jsme vlastně podobní, 29. 11. 2005).
„V televizních pořadech tohoto typu jsou lidé speciálně vybíraní k tomuto účelu - osobnosti, které rezignují na některé ze základních člověčích potřeb. Je to například potřeba osobního, intimního prostoru. Překročení hranic takového prostoru je všeobecně považováno za zdroj ohrožení, úzkosti. Narušení většina lidí považuje za agresivní jednání a má tendenci si svůj osobní prostor bránit. Vstup se povoluje jen emočně významným a intimním partnerům. Dá se přepokládat, že chybění této potřeby je známkou jisté osobností anomality, nezralosti…Pořad sledují z velké části diváci ve věku, kdy je zvýšená potřeba identifikačních vzorů, které by mohly vyvíjejícího se pre - či pubescenta vést nějakým (pokud možno sociálně vhodným) směrem. Z rodin mizí otcové, někdy i matky, ze škol učitelé, sportovní hvězdy se ukazují být dopujícími…Emočně nezralému publiku, které pořad sleduje právě v době zvýšené potřeby nasměrování vhodným identifikačním vzorem se pak dostává sdělení: - Nejlepší je ten, který nic neumí, nic zvláštního nedělá a dokáže planě pseudofilosofovat - k osobnímu úspěchu tedy není třeba vlastního úsilí…Dalším sdělením publikovaným osobnostem citově teprve dozrávajícím je - intimita a erotické chování jsou věci technické, běžně veřejně publikovatelné, emoční doprovod není nezbytný a je-li, dá se snadno změnit či přehlédnout. Porušení pravidel ve vztahu lze omluvit potřebou získání finanční částky - ... Je to vlastně obdoba sociálně nemravné pohádky o hloupém Honzovi, který válením za pecí a žvanivostí dosáhne poloviny království a princezny. Pro řadu konzumentů pořadu je obdobný život ideálem, jehož nedosažitelností jsou frustrováni. Identifikací s účastníky a s vítězem, ujištěním se, že podobný způsob života je možný, společensky přijatelný a odměňovaný, snižuje napětí a frustraci podobně jako to dělávaly tři góly v brance Sovětského svazu. V tomto směru poskytuje reality šou také pocit abreaktivního blaha.“ (Jiří Krombholz: Reality šou a duševní zdraví, 22. 3. 2006).
V rozhovoru v Lidových novinách 2. 1. 2006 sociolog Tomáš Halík řekl : „Neměl by nás alarmovat způsob, jakým se tvoří podivná subkultura z lidí, kteří jsou ochotni se takto ukazovat a dělají se z nich takřka národní hrdinové? Spousta mladých a nezralých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé nepracují, popíjejí a tráví dny sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to nová verze „zahrady rozkoší“. Vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle obrazy se vpalují do podvědomí lidí, jde o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.“
Publicista, psychiatr, sociolog z různých částí spektra naší společnosti, a přesto jedno vidění pořadů typu reality show VyVolení: prvoplánové dekultivační působení, druhoplánové - programování diváků a zbavování vnitřní svobody.
K vlivům reality show na vývoj dětí uvedl sociolog médií Jaromír Volek 14. 9. 2005 v rozhovoru pro BBC (www.bbc.co.uk): „víme o tom, že média mají nepochybně nějaký vliv na společnost…víme z longitudinálních studií, že …tam je korelace, nějaká souvislost a že bychom s tím měli počítat…Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, tak neriskuje.“
Spisovatel Jan Balabán v Lidových novinách (nezjištěného data): „Tohle představení je nejpravdivější v tom, jak se všichni shodnou na tom, že je to těžké a k nevydržení nic nedělat, nechat se očumovat a muset vydržet, než ostatní vypadnou z mé „vily“ a nechají mě tu s těmi penězi, po nichž všichni toužíme. To je vskutku metaforou života, který nezná nejen bratra, ale ani sestru, nebo dítě, nebo přítele, ale jen kategorický imperativ balíku peněz, pro který je holt třeba něco vydržet a něco obětovat, vlastní důstojnost nejdříve…Pro nás se to točí, protože my jsme ti velcí bratři… Musíme se na to dívat a musíme to platit? Je skutečně nutným průvodním jevem mediální demokracie skutečnost, že se zábavy z hornických šaten a hambinců stávají hlavními večerními programy? Asi ano, asi je to pravdivý portrét společnosti, již jsme si tu vcelku svobodně zařídili. A to je skutečná reality show…, my u té televize, a nejen u ní. My všichni normální lidé, kteří chodíce kolem močidla nádchy neujdeme, s knoflíkem nebo bez něho, protože společenská realita se na rozdíl od té televizní přepnout nedá.“
Sociolog Petr Suk (na www.insoma.cz) v referátu na semináři Média a násilí u příležitosti festivalu animovaných filmů Anifest 2005 v Třeboni „Mediální násilí - nahodilost či logický důsledek stavu společnosti“: „Již v minulosti patřila televize mezi socializační instituce. V současnosti, a tím více do budoucna však socializace a sociální zrání mladé generace bude do značné míry probíhat virtuálně, to znamená jednak prostřednictvím virtuální reality, jednak ve vztahu k virtuální realitě. Jedinec euro-americké kultury v dětství na obrazovce shlédne kolem 15 tisíc vražd, další fenomény televizní agresivity nelze ani počítat…Řada výzkumů prokázala vliv televizního vysílání na agresivitu dětí a mládeže. Ve výzkumu sledujícím sociální deviaci a normalitu, jehož jsem byl řešitelem, byla zjišťována korelace mezi deviací kvantifikovanou indexem sociální deviace a dalšími znaky, včetně znaků spojených s médii. Velmi silná statistická závislost se prokázala ve spojení s konkrétními pořady…I v případě rozeznání fiktivnosti mediální a virtuální reality nelze vyloučit vliv na osobnost…Za aktuální scénu, na níž se v současnosti realizuje evoluce, považoval Pierre Teilhard de Chardin noosféru, oblast rozumu, myšlení, vědomí, reflexe (Chardin, P. T. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad 1990). Lidská mysl je to, co má na naší planetě největší hodnotu a smysl do budoucna. Přitom tato budoucnost není samozřejmá. Proto to, co se děje vývojově s lidskou myslí, jak se formuje a kam je směrována, má rozměr planetární a kosmické evoluce. Z hlediska vývoje planetární mysli již nelze odhlédnout média, která budou tento proces významně ovlivňovat…Technologicky média předběhla společnost, která nedokáže zajistit jejich relevantní působení. Média proto představují pro lidstvo podobné riziko jako atomové zbraně s tím rozdílem, že bojištěm je zde mysl a sociální zrání, především mladé generace. V každém okamžiku milióny dětí sledují vraždění na obrazovce a další obrazy ukazující násilí jako legitimní vzorec sociální interakce…V současnosti se nacházíme ve vztahu k médiím v podobné situaci, jako kdyby atomové elektrárny řídili neandrtálci.“
Mgr. Jan Vyhnálek, psycholog (www.rodina.cz) „Vliv násilí v médiích na vývoj dětí“ - „Výsledky průzkumů ukazují, že růst násilí ve společnosti je z velké části zapříčiněn prezentací násilí dětskému publiku v televizi, ve filmech a videohrách…Archiv modelů jednání se buduje v dětství pozorováním, napodobováním a hrou. …Pozorované chování později napodobuje, přehrává ve fantasii a vnáší do dětských her…Negativní zkušenosti nepřijetí spolu se sledováním násilných pořadů pak potvrzují jejich vidění světa jako zákeřného a nehostinného místa nebezpečí, kde neexistuje pravé přátelství a láska a kde lze obstát jen silou…Vnitřní normy chování… se vytváří v době, kdy dítě ještě není schopné dobře rozlišovat mezi realitou a fikcí a kdy nekriticky přijímá, co v médiích vidí a slyší.“
***
Nejvyšší správní soud je dalek toho přejímat závěry veřejnosti, s nimiž se v této diskusi setkal. Je povinen učinit a odůvodnit své závěry. Pokládá však za nezpochybnitelná následující fakta: televize se stala nástrojem socializace dětí, přičemž mnoho z procesu působení na psychiku a myšlení ze strany televize zůstává ještě neodhaleno zcela. Některé korelace však již prokázány byly (vliv sledování násilí). Není žádného důvodu domnívat se, že „viděné a slyšené“ ze strany dětí se - slovy prof. T. Halíka - nevpaluje do jejich podvědomí. Přitom právě nadcházející éra bude vyžadovat od mladých lidí nejen vědomosti, ale i moudrost, jež vyžaduje pro svůj rozvoj konverzaci, přemýšlení, představivost, vcítění, reflexi. Lidská společnost přežije nejen za předpokladu, že bude tvořena lidmi s potřebným kvantem vědomostí a moudrosti, ale rovněž jen tehdy, pokud její příslušníci budou zachovávat generacemi vytvořené bazální normy slušnosti (základní morální imperativy). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje fakt, že děti se mohou s obdobnými projevy, jež generuje umělé prostředí uměle vybraných jedinců, kteří se v naději na finanční odměnu představující pro ně jinak nedostižnou metu nudí, pomlouvají, všelijak hanobí, mohou neomezeně pít alkohol a v opilosti dělat cokoli, zato číst nemohou, nesmějí mluvit o společenských tématech, zato mohou bezobsažně a prázdně hovořit o sexu, a vyjadřovat se sprostě a zcela poklesle, setkat i v „běžné realitě“. Působení televizní obrazovky je však výjimečné, jak dokládají shora citované názory. Odpovědnost provozovatele vysílání je tomu úměrná, a nejedná se o přenášení odpovědnosti rodičů, rodiny, ostatních vychovatelů. Problémem ve všech případech, kdy stěžovatelka udělovala žalobkyni sankce, nebylo, že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy, v jakém čase ho vysílala. Nejvyššímu správnímu soudu je známo - pokud je možné takové zjištění učinit z veřejně dostupných zdrojů - že v evropském kulturním prostoru pořad takovéhoto obsahu nebyl celoplošně vysílán v hlavním večerním vysílacím čase, kdy děti televizi nepochybně sledují. Některé regulatorní orgány v Evropě mají takové nástroje, že docílí relativně snadno, aby obdobný pořad z takového vysílacího času (okolo 20.00 hodiny, sestřihy pořadů s obsahem obdobných jako v posuzovaných věcech však byly vysílány běžně i v sobotu ve 12.00 hodin) zmizel; uplatňuje se také autoregulace ze strany provozovatelů vysílání. Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že Senát Parlamentu České republiky projednával v roce 2006 petici adresovanou této horní komoře, kterou ve věci vysílání reality show podepsalo okolo 16 000 lidí (tisk č. 246). Ani tato skutečnost neměla na přístup provozovatele vysílání žádný vliv - odvysílal ještě třetí řadu VyVolených. Komerční médium svou činnost jistě poměřuje ziskem, neboť to je zákonitost trhu, byť námitka vždy bude vedena principem svobody projevu a právem šířit i znepokojivé a pohoršující informace, veřejná sféra však musí poměřovat zásah do práv provozovatele právy dětí na zdravý vývoj a v širším dosahu právem celé společnosti na přijatelně zdravý vývoj v oblasti duchovní. Tuto druhou misku vah shledal Nejvyšší správní soud tou, která převážila. Tento soud vyjadřuje své jasné přesvědčení (které nepochybně odráží i hodnotové postoje soudců, kteří v tomto ohledu nemohou své osobnosti popřít, aniž by současně na druhé straně jakkoli vyzvedali své osobní morální maximy získané vzděláním, prostředím, v němž žili a žijí, životními zkušenostmi), k němuž došel analýzou předloženého problému: Nezískají-li děti od raného věku v nejobecnějším slova smyslu vztah k jiným lidem, ztrácí společnost zdroj porozumění. Pokud by to společnost dopustila, ocitla by se na samém prahu svého zániku. To, že určitý úpadek všeobecně nastává, nelze nezaznamenat. Tím spíše však ti, kterým zákonodárce svěřil příslušné pravomoci, nemohou mlčeti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není arbiter elegantiae, je to správní orgán, jenž zákonodárce vytvořil, aby plnil na mediálním trhu příslušné funkce. Je povinen obstarávat si pro svá rozhodnutí příslušné podklady způsobem, který z hlediska právního Nejvyšší správní soud dále ozřejmí. V oblasti ochrany životního prostředí se běžně užívá princip „předběžné opatrnosti.“ Efekty současného způsobu života lidské společnosti na ekologické systémy nejsou zcela probádány (srov. diskusi o globálním oteplování). V souvislosti s působením médií se již také běžně hovoří o „ekologii“. Shora citovaný závěr odborníka v oboru sociologie médií J. Volka lze považovat za potřebné prizma nazírání na vliv určitých typů pořadů na zdravý vývoj dítěte: „Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, neriskuje.“ Působení médií má charakter multidisciplinární; představa žalobkyně, že nějaký posudek „z oblasti zdravotnictví“ vyjasní přehledně mechanismy tohoto působení, je naivní. Nejvyšší správní soud za nejúčelnější považuje trvalý rozvoj teoretického poznání zejména prostřednictvím oborů sociologie, psychologie, mediální pedagogiky, mediálních studií, popřípadě psychiatrie, které by kontinuálně vytvářelo zdroj poznatků jak pro správní orgány, tak pro soudy působící v této oblasti. Konkrétní aplikace právní normy na konkrétní případ by pak při existenci doktrinálních poznatků byla v řadě ohledů snazší; teoretické zázemí pak také nesvádí ty, kteří mají rozhodovat, k přenášení jejich odpovědnosti na znalce, kterého se pak koneckonců ani neumějí zeptat, popřípadě mu kladou otázky právní povahy.
K úplnosti skutkových zjištění, která městský soud shledal nedostatečnými, Nejvyšší správní soud uvádí:
Správní řízení je ve smyslu ustanovení § 3, § 50 a § 68 správního řádu vázáno na úplné a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy účastníků, ale je povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit účastníkům řízení navrhovat důkazy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je povinen provést pouze tehdy, pokud by mohly mít vliv na stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je základním kritériem rozsahu a způsobu zjišťovaných podkladů.
Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího vývoje představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad typu „reality show“, pro nějž je typické, že osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle a nemravně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot a neustále u toho všeho kouří, to vše při uměle vytvářeném chování ovlivňovaném manipulativními zásahy organizátora (v posuzované věci dokonce bránění ve spánku, což je běžně uznáváno jako druh mučení, či umělé vyvolávání konfliktů jako prostředí pro „život“), pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného „vlivu na vývoj dítěte“ v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti např. vývojové psychologie, anebo metod, kterými média zkoumá mediální pedagogika jako průřezová disciplína. Z tohoto pohledu také zcela obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie a mediálních studií, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show obecně, a medicíny pro oblast vlivu alkoholu a kouření, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas. To, že úvaha by mohla být podrobnější například pokud jde o objasnění mechanismu, kterým si dítě otiskuje to, co vidělo a slyšelo do vnitřních norem chování, může být pravdou. Úlohou soudu však v případě dílčích nedostatků rozhodnutí je posoudit, zda ve svém celku mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud ve vztahu k tvrzeným nedostatkům skutkových zjištění zůstal na úrovni obecných proklamací. Pokud měl za to, že skutková zjištění jsou nedostatečná, pak měl přesně říci, ohledně kterých skutkových okolností se tak stalo a jak je třeba tento stav napravit. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí, jakkoli si umí představit rozhodnutí žalobkyně „lépe“ odůvodněné. Úlohou správních soudů však není přikazovat orgánům moci výkonné či nezávislým správním úřadům, že mají „nějak lépe pracovat“. Stěžovatelka obstarala odborná vyjádření z oborů psychologie, mediálních studií a medicíny; žádná z těchto studií nevyloučila, že pořady typu reality show mohou mít negativní vliv na vývoj dětí. Stěžovatelka pak tyto obecné poznatky aplikovala na konkrétní děje ve vysílaném pořadu. S konkurujícím znaleckým posudkem MUDr. P. W. se stěžovatelka v rozhodnutí podrobně vypořádala - k tomu jen lze poznamenat, že znalec nemůže přijímat právní závěry; zde ovšem hlavní problém tkvěl v položených otázkách, které znalce takto navedly. Na rozdíl od ostatních vyjádření se pak tento posudek výslovně vztahoval pouze na dva pořady, které se s posuzovanými v čase míjely.
Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS.
Skutkový stav byl v posuzované věci ze strany stěžovatelky zjištěn způsobem nebudícím důvodné pochybnosti, výklad skutkové podstaty deliktu byl podán přiléhavě; rozhodnutí stěžovatelky z těchto hledisek obstojí.
1. K prvé námitce Nejvyšší správní soud uvádí:
V posuzované věci stěžovatelka ukládala pokutu za správní delikt podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle § 66 zákona o vysílání se v tomto řízení postupuje podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu). Vedle toho je nezbytným naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Předmětem útoku jsou děti a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Bližší specifikaci věku skutková podstata nezná. Pokud jde o objekt deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání zařadí ve vymezené denní době (kdykoliv mezi 6.00 až 22.00 hodinou) do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku, zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne, že delikt je spáchán (dokonán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněným zájmům nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teorie trestního práva) o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku následků, které má na zřeteli ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.
Městský soud v Praze tedy pochybil, když do znaků skutkové podstaty deliktu zařadil potřebu zjišťovat, ve kterou konkrétní hodinu ve vymezeném časovém úseku k vysílání došlo, určovat skupinu dětí, která se skutečně na pořad dívala, hodnotit znak výraznosti dojmu, ba dokonce zkoumat reálnost a konkrétnost nebezpečí. Takové znaky skutková podstata neobsahuje.
Ke vztahu skutkové podstaty posuzovaného deliktu a práva na svobodu projevu, který městský soud ve svých rozhodnutích akcentoval, Nejvyšší správní soud uvádí tento pohled:
Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak předpisy ústavního pořádku, jednak v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských práv, čl. 12 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy o právech dítěte (č.104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zajišťuje právo dítěte na přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Podle téhož článku smluvní strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo členských států přijmout opatření nezbytná z důvodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), v jejíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nemají možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.), kterou Česká republika ratifikovala a vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7 odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky „ne doivent pas être contraires aux bonnes moeurs“), a zvláště stanoví (odst. 2), že všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat. Důvodová zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná na http://convetions.coe.int/) osvětluje, že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretováno ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt k základním společným hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu Úmluvy vyjádřeno jako „slušnost“) jako interpretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP ve věci H. c/ Velká Británie (1976) a M. a ostatní/c Švýcarsko (1988). Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně komerční. Omezení svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné např. pro ochranu práv a svobod druhých či ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opatření je v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svobody projevu mimo jiné v zájmu ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o právo dětí na zvláštní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci, kdy svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi právních zájmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá práva přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality.
Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání informací je skutková podstata deliktu upraveného v § 60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Zákonodárce tak jednoznačně vyjádřil ústavně zcela akceptovatelný zájem přijmout ochranná opatření ve vztahu k právu na svobodu projevu. Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné opatření k dosažení legitimního cíle. V jiných řízeních, která jsou Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známa, žalobkyně poukazovala na fakt, že tato skutková podstata je velmi mírná a představuje vlastně vysokou míru tolerance naší společnosti ve vztahu k případné ochraně zdravého vývoje dětí. Tuto představu Nejvyšší správní soud nesdílí: znaky uvedeného správního deliktu totiž budou naplněny již odvysíláním určitého pořadu (k charakteru tohoto ohrožovacího deliktu byl podán výklad shora), k reálnému ohrožení v určitém čase tedy vůbec nemusí dojít. Skutková podstata by nebyla naplněna pouze v případě, kdy by bylo možno vyloučit, že ani jediné dítě kdykoliv (v jakémkoli budoucím čase) a v jakémkoliv prostředí ani hypoteticky nemůže být vysílaným pořadem ohroženo na některé z komponent zdravého vývoje. Pokud takový závěr nebude možno učinit, pak při určitém obsahu vysílání ve vymezeném čase bude závěr o vině žalobkyně nasnadě. Jinou otázkou bude společenská nebezpečnost jako materiální znak skutkové podstaty a intenzita naplnění znaků skutkové podstaty jako kritérium závažnosti deliktu pro výši sankce.
Svůj závěr o legitimnosti zařazení této skutkové podstaty do regulace vysílání televize opírá Nejvyšší správní soud nejen o shora podanou stručnou analýzu mezinárodněprávních souvislostí, z níž je zřejmo, že v tomto ohledu se Česká republika řadí zcela do běžného proudu regulace v zemích kontinentálních právních zvyklostí. Poněvadž soud a jeho soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a sdílejí s dalšími obyvateli státu mediální působení a diskuse, jež ve společnosti vyvolal fenomén reality show (v čemž, jak soud z veřejně dostupných zdrojů zjistil, se nijak nelišíme od evropských zemí, které byly působení takovýchto pořadů vystaveny dříve než Česká republika, Rada Evropy například již v roce 2002 studovala přístup regulátorů členských států k „reality show“ – srov. materiál Stálého výboru pro přeshraniční televizi – jde o orgán Evropské úmluvy o přeshraniční televizi - dostupný na www.coe.int. z 10.4.2002 T-TT(2002(009), načež uvedený Stálý výbor vydal v září 2002 Prohlášení (2002)1 o lidské důstojnosti a základních právech, přičemž vyzval jak provozovatele vysílání, tak regulační autority ke zvýšené ostražitosti ve vztahu k pořadům, které se mohou dotýkat lidské důstojnosti a základních práv jiných osob, ve Francii byla v roce 2002 k požadavku tehdejší ministryně pro rodinu, děti a handicapované osoby realizována rozsáhlá studie k vlivu mediálního prostředí na děti ve věku do 18 let „L´environnement médiatique des jeunes de 0 a 18 ans: Que transmettons-nous à nos enfants?“ dostupná na www.ciem.fr.
) zajímal se soud rovněž o průběh a obsah veřejné diskuse v médiích a základní teoreticko odborná východiska nutná pro právní závěry, které je povinen vyslovit. Nejvyšší správní soud totiž velmi dobře vnímá jistou delikátnost samé podstaty předložené právní věci, která se zde vyjevuje více než v jakémkoli jiném případě či jiné oblasti jeho činnosti: jde o vyslovení názoru na hodnotové směřování společnosti. Právo je systémem, jenž ve své samé podstatě obsahuje hodnotové postoje, nicméně v této předložené věci jde o hodnoty velmi závažné: na prvém místě morální základy společnosti, které se zde ocitají vtaženy, byť představovány neprávním systémem, do zorného pole orgánu moci soudní. Odtud patrně ona rezervovanost městského soudu, jenž vyjádřil obavu, aby ani správní orgán nevystupoval jako arbitr mravů a vhodného chování. Nejvyšší správní soud velmi jasně vnímá, že se zde moc soudní dostává z obvyklých „mantinelů“, v nichž je zvyklá se pohybovat, a je mu také zřejmo, že rozhodnutí správních soudů svým způsobem mohou významně ovlivnit společenské prostředí, v němž vyrůstají děti a mladiství, a to v té míře, v jaké je toto prostředí zasaženo mediálním vlivem televize; proto Nejvyšší správní soud upřel svou pozornost také na obsah veřejné diskuse vedené k fenoménu reality show a k působení médií a televize na děti zvláště, byť tak z povahy věci nemohl učinit systematicky a vyčerpávajícím způsobem.
Soud se tak v případě přezkumu rozhodnutí regulátora v oblasti mediálního působení ocitá vpravdě mezi Scyllou a Charybdou: jak vážit vliv takového média, jakým se stala televize na počátku 3. tisíciletí, na vývoj dětí a nebýt přitom nařčen z apokalyptického přístupu, moralizování a povýšenectví vůči popkultuře, stranění pozicím kulturní elity (těch „chytřejších a morálnějších“) na úkor masy („těch „hloupějších a nemorálnějších“) - srov. obsah diskusí na www.cinepur.cz (Helena Bendová: Editorial č. 42/Reality show a kulturní válka), http://psychoanalyza.sblog.cz (psychoanalytické sdružení Theseus epi Kolonoi - esej „Je něco reálného ve státě českém…“ jako reakce na „Posudek na reality show“ Pražské vysoké školy psychosociálních studií), www.blisty.cz (Darina Markytánová: Neodolatelná přitažlivost reality show).
Ale ani za této situace nemůže soud rezignovat na svou funkci a musí za použití veškerých rozumně dostupných a shromážděných znalostí posoudit, zda regulátor jednal se znalostí potřebných skutkových i právních okolností. Otázka vlivu médií, televize zvláště, na lidi obecně a dětí a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady oborů, hovoří se o potřebě multidisciplinární reflexe (sociologie, politologie, psychologie, kriminologie; v českém prostředí se vytváří nový obor - mediální pedagogika - /srov. sborník příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK a FF UK v květnu 2006 „Miscellanea sociologica 2006“ a příspěvek Zdeňka Slobody: Mediální pedagogika, integrující přístup k chápání a uchopování role médií ve společnosti dostupný na www.fsv.cuni.cz/); potřeba výzkumu médií, jejich produkce, obsahů a účinků kombinující sociologické metody a metody výzkumu mediálních studií s psychologickými nástroji je nezpochybnitelná. Právo, které vstupuje do oblasti účinků médií svými regulatorními nástroji, tak vstupuje do oblasti nesmírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude začasté jednat za pomocí expertů v řadě oborů - při vysoké dynamice mediální proměny společnosti vznikají zcela nové jevy (sociální, pedagogické), které v takových oborech, jakými jsou pedagogika volného času, mediální pedagogika a didaktika budou muset být studovány v podmínkách informační společnosti digitálního věku - nicméně není možné přisvědčit žalobkyni, že jsou to výlučně znalci, kteří mohou správnímu orgánu, popřípadě soudu zprostředkovat vědomosti nezbytné k rozhodnutí. Soud (ani správní orgán) nemůže přenášet odpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce, zvláště jedná-li se o posouzení jevů, s nimiž se ve svém životě setká v podstatě každý člověk (agrese, verbální vulgarita, opilost a jednání v opilosti, kouření, manipulativní praktiky), byť specifikum mediálního působení je značné. U orgánu typu regulátora v oblasti televizního vysílání a jeho aparátu pak nutno předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti, pro kterou byl ustanoven. V obecné rovině je však jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti řady shora zmíněných oborů vyslovili k účinkům mediálního působení na proces socializace dětí (což se koneckonců v posuzované věci i stalo); teoretické zázemí shora uvedených vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Sociolog Petr Sak ve svých pracích (např. Proměny volného času a zaostávání pedagogiky, referát přednesený na mezinárodní konferenci O výchově a volném čase, Brno, červen 2006 - dostupný na www.insoma.cz) uvádí, že „již v roce 2000 česká populace trávila s médii třetinu svého bdělého stavu a dvě třetiny volného času. Život mládeže do značné míry probíhá v mediální a virtuální realitě. Zatímco doposud převažoval v životním poli přirozený svět, …v současnosti se již děti rodí do světa, který je ve velké míře vytvářen mediálně a virtuálně. Jejich psychický a sociální vývoj, sociální zrání, probíhá v takto pozměněném světě. Od narození jsou média vedle rodiny významným socializačním institutem. Osobnost současného člověka se tak na jednu stranu stává mediálním produktem a na druhou stranu v interakci s digitálními technologiemi se ve virtuální realitě stává jakýmsi „přídavným zařízením těchto technologií.“
Televize v období po II. světové válce nabídla svébytné, senzuální a „zábavnější“ vnímání reality (dítě mámy zábavy a táty informace) - srov. příspěvek dramaturga České televize Michaela Otřísala „Člověk a televize“ na jedné z konferencí Člověk a média, dostupný na www.clovekamedia): „prvek zábavnosti má v sobě potenciál nebezpečného zkreslení reality. Zábavná prodatelnost…si vynucuje příchod komerčního vysílání, které přitahuje šroub poptávky po rozptýlení vytvářením nových chutí, které pak jsou naplňovány. Tato logika drogového dealerství je pravděpodobně tím nejnebezpečnějším, co na mediální scéně moderní společnosti můžeme najít.“
Pronikavou analýzu vlivu televize na lidskou společnost přinesl Neil Postman (1931 - 2003, mediální teoretik, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity); v často citovaném díle Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy popsal svět po nástupu televize jako prostor bez paměti, kterému vládne povrchnost, pasivita a kde není důležitá myšlenka, nýbrž vnější projev, a kde nejsou rozhodující intelektuální schopnosti, nýbrž fotogeničnost a image. Svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G. Orwella a A. Huxleyho: „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se však obával toho, že knihy už nebude třeba zakazovat, neboť nezůstane nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se strachoval, že se proměníme v civilizaci otroků. Huxley se hrozil naší proměny v kulturu triviality, plně zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo míčových her.“ Podle Huxleyho se totiž nebere dostatečně v potaz „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení a zábavy.“ Postman dává za pravdu Huxleymu: televize vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale přitahovat, baví nás. Veškeré pořady nabízí v pestrobarevném hávu, stále zábavnějším. A my se „necháváme bavit“.
Nejvyšší správní soud, jak shora uvedl, se snažil sledovat obsah veřejné diskuse, názory odborníků i laiků - jakkoli si nemůže činit nárok na vyčerpávající přehled o projevených názorech, zaznamenal jen minimum názorů, jež pořadům typu reality show přiznávaly alespoň hodnotu neškodné zábavy. V převažující míře se veřejnost vyjadřovala negativně. Současně se Nejvyšší správní soud zajímal o základní teoretické vymezení působení médií na člověka. Byť to v rozhodnutích správního soudu není obvyklým zjevem, považuje soud za vhodné citovat výňatky z publikovaných názorů (a činí tak pouze jako obiter dictum vyřčeného právního názoru):
***
Rozsáhlá diskuse v průběhu vysílání reality show VyVolení probíhala na www.blisty.cz - většina ohlasů byla značně kritická:
„To, v čem je komerční reality show podobná gladiátorským zápasům, je fenomén jejich pravidel a režijní manipulace ze zákulisí. Ponížení. Bezúčelnost. Pro zábavu. A i lev neloví svou kořist jen tak, pro zábavu. Kamery VyVolených si svou oběť najdou vždy…Dívá se na ni skoro dva miliony lidí. Mluví o nich. Žije jejich životy. A odsoudí je. K výhře nebo prohře. Vyhrát může jen jeden. Pro zábavu. Pro vaši zábavu jeden vyhraje a ostatní prohrají. Proč? Ave, Caesar…“(Štěpán Kotrba: Odhalení: komu jsme vlastně podobní, 29. 11. 2005).
„V televizních pořadech tohoto typu jsou lidé speciálně vybíraní k tomuto účelu - osobnosti, které rezignují na některé ze základních člověčích potřeb. Je to například potřeba osobního, intimního prostoru. Překročení hranic takového prostoru je všeobecně považováno za zdroj ohrožení, úzkosti. Narušení většina lidí považuje za agresivní jednání a má tendenci si svůj osobní prostor bránit. Vstup se povoluje jen emočně významným a intimním partnerům. Dá se přepokládat, že chybění této potřeby je známkou jisté osobností anomality, nezralosti…Pořad sledují z velké části diváci ve věku, kdy je zvýšená potřeba identifikačních vzorů, které by mohly vyvíjejícího se pre - či pubescenta vést nějakým (pokud možno sociálně vhodným) směrem. Z rodin mizí otcové, někdy i matky, ze škol učitelé, sportovní hvězdy se ukazují být dopujícími…Emočně nezralému publiku, které pořad sleduje právě v době zvýšené potřeby nasměrování vhodným identifikačním vzorem se pak dostává sdělení: - Nejlepší je ten, který nic neumí, nic zvláštního nedělá a dokáže planě pseudofilosofovat - k osobnímu úspěchu tedy není třeba vlastního úsilí…Dalším sdělením publikovaným osobnostem citově teprve dozrávajícím je - intimita a erotické chování jsou věci technické, běžně veřejně publikovatelné, emoční doprovod není nezbytný a je-li, dá se snadno změnit či přehlédnout. Porušení pravidel ve vztahu lze omluvit potřebou získání finanční částky - ... Je to vlastně obdoba sociálně nemravné pohádky o hloupém Honzovi, který válením za pecí a žvanivostí dosáhne poloviny království a princezny. Pro řadu konzumentů pořadu je obdobný život ideálem, jehož nedosažitelností jsou frustrováni. Identifikací s účastníky a s vítězem, ujištěním se, že podobný způsob života je možný, společensky přijatelný a odměňovaný, snižuje napětí a frustraci podobně jako to dělávaly tři góly v brance Sovětského svazu. V tomto směru poskytuje reality šou také pocit abreaktivního blaha.“ (Jiří Krombholz: Reality šou a duševní zdraví, 22. 3. 2006).
V rozhovoru v Lidových novinách 2. 1. 2006 sociolog Tomáš Halík řekl : „Neměl by nás alarmovat způsob, jakým se tvoří podivná subkultura z lidí, kteří jsou ochotni se takto ukazovat a dělají se z nich takřka národní hrdinové? Spousta mladých a nezralých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé nepracují, popíjejí a tráví dny sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to nová verze „zahrady rozkoší“. Vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle obrazy se vpalují do podvědomí lidí, jde o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.“
Publicista, psychiatr, sociolog z různých částí spektra naší společnosti, a přesto jedno vidění pořadů typu reality show VyVolení: prvoplánové dekultivační působení, druhoplánové - programování diváků a zbavování vnitřní svobody.
K vlivům reality show na vývoj dětí uvedl sociolog médií Jaromír Volek 14. 9. 2005 v rozhovoru pro BBC (www.bbc.co.uk): „víme o tom, že média mají nepochybně nějaký vliv na společnost…víme z longitudinálních studií, že …tam je korelace, nějaká souvislost a že bychom s tím měli počítat…Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, tak neriskuje.“
Spisovatel Jan Balabán v Lidových novinách (nezjištěného data): „Tohle představení je nejpravdivější v tom, jak se všichni shodnou na tom, že je to těžké a k nevydržení nic nedělat, nechat se očumovat a muset vydržet, než ostatní vypadnou z mé „vily“ a nechají mě tu s těmi penězi, po nichž všichni toužíme. To je vskutku metaforou života, který nezná nejen bratra, ale ani sestru, nebo dítě, nebo přítele, ale jen kategorický imperativ balíku peněz, pro který je holt třeba něco vydržet a něco obětovat, vlastní důstojnost nejdříve…Pro nás se to točí, protože my jsme ti velcí bratři… Musíme se na to dívat a musíme to platit? Je skutečně nutným průvodním jevem mediální demokracie skutečnost, že se zábavy z hornických šaten a hambinců stávají hlavními večerními programy? Asi ano, asi je to pravdivý portrét společnosti, již jsme si tu vcelku svobodně zařídili. A to je skutečná reality show…, my u té televize, a nejen u ní. My všichni normální lidé, kteří chodíce kolem močidla nádchy neujdeme, s knoflíkem nebo bez něho, protože společenská realita se na rozdíl od té televizní přepnout nedá.“
Sociolog Petr Suk (na www.insoma.cz) v referátu na semináři Média a násilí u příležitosti festivalu animovaných filmů Anifest 2005 v Třeboni „Mediální násilí - nahodilost či logický důsledek stavu společnosti“: „Již v minulosti patřila televize mezi socializační instituce. V současnosti, a tím více do budoucna však socializace a sociální zrání mladé generace bude do značné míry probíhat virtuálně, to znamená jednak prostřednictvím virtuální reality, jednak ve vztahu k virtuální realitě. Jedinec euro-americké kultury v dětství na obrazovce shlédne kolem 15 tisíc vražd, další fenomény televizní agresivity nelze ani počítat…Řada výzkumů prokázala vliv televizního vysílání na agresivitu dětí a mládeže. Ve výzkumu sledujícím sociální deviaci a normalitu, jehož jsem byl řešitelem, byla zjišťována korelace mezi deviací kvantifikovanou indexem sociální deviace a dalšími znaky, včetně znaků spojených s médii. Velmi silná statistická závislost se prokázala ve spojení s konkrétními pořady…I v případě rozeznání fiktivnosti mediální a virtuální reality nelze vyloučit vliv na osobnost…Za aktuální scénu, na níž se v současnosti realizuje evoluce, považoval Pierre Teilhard de Chardin noosféru, oblast rozumu, myšlení, vědomí, reflexe (Chardin, P. T. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad 1990). Lidská mysl je to, co má na naší planetě největší hodnotu a smysl do budoucna. Přitom tato budoucnost není samozřejmá. Proto to, co se děje vývojově s lidskou myslí, jak se formuje a kam je směrována, má rozměr planetární a kosmické evoluce. Z hlediska vývoje planetární mysli již nelze odhlédnout média, která budou tento proces významně ovlivňovat…Technologicky média předběhla společnost, která nedokáže zajistit jejich relevantní působení. Média proto představují pro lidstvo podobné riziko jako atomové zbraně s tím rozdílem, že bojištěm je zde mysl a sociální zrání, především mladé generace. V každém okamžiku milióny dětí sledují vraždění na obrazovce a další obrazy ukazující násilí jako legitimní vzorec sociální interakce…V současnosti se nacházíme ve vztahu k médiím v podobné situaci, jako kdyby atomové elektrárny řídili neandrtálci.“
Mgr. Jan Vyhnálek, psycholog (www.rodina.cz) „Vliv násilí v médiích na vývoj dětí“ - „Výsledky průzkumů ukazují, že růst násilí ve společnosti je z velké části zapříčiněn prezentací násilí dětskému publiku v televizi, ve filmech a videohrách…Archiv modelů jednání se buduje v dětství pozorováním, napodobováním a hrou. …Pozorované chování později napodobuje, přehrává ve fantasii a vnáší do dětských her…Negativní zkušenosti nepřijetí spolu se sledováním násilných pořadů pak potvrzují jejich vidění světa jako zákeřného a nehostinného místa nebezpečí, kde neexistuje pravé přátelství a láska a kde lze obstát jen silou…Vnitřní normy chování… se vytváří v době, kdy dítě ještě není schopné dobře rozlišovat mezi realitou a fikcí a kdy nekriticky přijímá, co v médiích vidí a slyší.“
***
Nejvyšší správní soud je dalek toho přejímat závěry veřejnosti, s nimiž se v této diskusi setkal. Je povinen učinit a odůvodnit své závěry. Pokládá však za nezpochybnitelná následující fakta: televize se stala nástrojem socializace dětí, přičemž mnoho z procesu působení na psychiku a myšlení ze strany televize zůstává ještě neodhaleno zcela. Některé korelace však již prokázány byly (vliv sledování násilí). Není žádného důvodu domnívat se, že „viděné a slyšené“ ze strany dětí se - slovy prof. T. Halíka - nevpaluje do jejich podvědomí. Přitom právě nadcházející éra bude vyžadovat od mladých lidí nejen vědomosti, ale i moudrost, jež vyžaduje pro svůj rozvoj konverzaci, přemýšlení, představivost, vcítění, reflexi. Lidská společnost přežije nejen za předpokladu, že bude tvořena lidmi s potřebným kvantem vědomostí a moudrosti, ale rovněž jen tehdy, pokud její příslušníci budou zachovávat generacemi vytvořené bazální normy slušnosti (základní morální imperativy). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje fakt, že děti se mohou s obdobnými projevy, jež generuje umělé prostředí uměle vybraných jedinců, kteří se v naději na finanční odměnu představující pro ně jinak nedostižnou metu nudí, pomlouvají, všelijak hanobí, mohou neomezeně pít alkohol a v opilosti dělat cokoli, zato číst nemohou, nesmějí mluvit o společenských tématech, zato mohou bezobsažně a prázdně hovořit o sexu, a vyjadřovat se sprostě a zcela poklesle, setkat i v „běžné realitě“. Působení televizní obrazovky je však výjimečné, jak dokládají shora citované názory. Odpovědnost provozovatele vysílání je tomu úměrná, a nejedná se o přenášení odpovědnosti rodičů, rodiny, ostatních vychovatelů. Problémem ve všech případech, kdy stěžovatelka udělovala žalobkyni sankce, nebylo, že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy, v jakém čase ho vysílala. Nejvyššímu správnímu soudu je známo - pokud je možné takové zjištění učinit z veřejně dostupných zdrojů - že v evropském kulturním prostoru pořad takovéhoto obsahu nebyl celoplošně vysílán v hlavním večerním vysílacím čase, kdy děti televizi nepochybně sledují. Některé regulatorní orgány v Evropě mají takové nástroje, že docílí relativně snadno, aby obdobný pořad z takového vysílacího času (okolo 20.00 hodiny, sestřihy pořadů s obsahem obdobných jako v posuzovaných věcech však byly vysílány běžně i v sobotu ve 12.00 hodin) zmizel; uplatňuje se také autoregulace ze strany provozovatelů vysílání. Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že Senát Parlamentu České republiky projednával v roce 2006 petici adresovanou této horní komoře, kterou ve věci vysílání reality show podepsalo okolo 16 000 lidí (tisk č. 246). Ani tato skutečnost neměla na přístup provozovatele vysílání žádný vliv - odvysílal ještě třetí řadu VyVolených. Komerční médium svou činnost jistě poměřuje ziskem, neboť to je zákonitost trhu, byť námitka vždy bude vedena principem svobody projevu a právem šířit i znepokojivé a pohoršující informace, veřejná sféra však musí poměřovat zásah do práv provozovatele právy dětí na zdravý vývoj a v širším dosahu právem celé společnosti na přijatelně zdravý vývoj v oblasti duchovní. Tuto druhou misku vah shledal Nejvyšší správní soud tou, která převážila. Tento soud vyjadřuje své jasné přesvědčení (které nepochybně odráží i hodnotové postoje soudců, kteří v tomto ohledu nemohou své osobnosti popřít, aniž by současně na druhé straně jakkoli vyzvedali své osobní morální maximy získané vzděláním, prostředím, v němž žili a žijí, životními zkušenostmi), k němuž došel analýzou předloženého problému: Nezískají-li děti od raného věku v nejobecnějším slova smyslu vztah k jiným lidem, ztrácí společnost zdroj porozumění. Pokud by to společnost dopustila, ocitla by se na samém prahu svého zániku. To, že určitý úpadek všeobecně nastává, nelze nezaznamenat. Tím spíše však ti, kterým zákonodárce svěřil příslušné pravomoci, nemohou mlčeti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není arbiter elegantiae, je to správní orgán, jenž zákonodárce vytvořil, aby plnil na mediálním trhu příslušné funkce. Je povinen obstarávat si pro svá rozhodnutí příslušné podklady způsobem, který z hlediska právního Nejvyšší správní soud dále ozřejmí. V oblasti ochrany životního prostředí se běžně užívá princip „předběžné opatrnosti.“ Efekty současného způsobu života lidské společnosti na ekologické systémy nejsou zcela probádány (srov. diskusi o globálním oteplování). V souvislosti s působením médií se již také běžně hovoří o „ekologii“. Shora citovaný závěr odborníka v oboru sociologie médií J. Volka lze považovat za potřebné prizma nazírání na vliv určitých typů pořadů na zdravý vývoj dítěte: „Moudrý člověk ví, že tam, kde hrozí nebezpečí, neriskuje.“ Působení médií má charakter multidisciplinární; představa žalobkyně, že nějaký posudek „z oblasti zdravotnictví“ vyjasní přehledně mechanismy tohoto působení, je naivní. Nejvyšší správní soud za nejúčelnější považuje trvalý rozvoj teoretického poznání zejména prostřednictvím oborů sociologie, psychologie, mediální pedagogiky, mediálních studií, popřípadě psychiatrie, které by kontinuálně vytvářelo zdroj poznatků jak pro správní orgány, tak pro soudy působící v této oblasti. Konkrétní aplikace právní normy na konkrétní případ by pak při existenci doktrinálních poznatků byla v řadě ohledů snazší; teoretické zázemí pak také nesvádí ty, kteří mají rozhodovat, k přenášení jejich odpovědnosti na znalce, kterého se pak koneckonců ani neumějí zeptat, popřípadě mu kladou otázky právní povahy.
K úplnosti skutkových zjištění, která městský soud shledal nedostatečnými, Nejvyšší správní soud uvádí:
Správní řízení je ve smyslu ustanovení § 3, § 50 a § 68 správního řádu vázáno na úplné a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy účastníků, ale je povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit účastníkům řízení navrhovat důkazy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je povinen provést pouze tehdy, pokud by mohly mít vliv na stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je základním kritériem rozsahu a způsobu zjišťovaných podkladů.
Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího vývoje představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad typu „reality show“, pro nějž je typické, že osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle a nemravně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot a neustále u toho všeho kouří, to vše při uměle vytvářeném chování ovlivňovaném manipulativními zásahy organizátora (v posuzované věci dokonce bránění ve spánku, což je běžně uznáváno jako druh mučení, či umělé vyvolávání konfliktů jako prostředí pro „život“), pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného „vlivu na vývoj dítěte“ v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti např. vývojové psychologie, anebo metod, kterými média zkoumá mediální pedagogika jako průřezová disciplína. Z tohoto pohledu také zcela obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie a mediálních studií, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show obecně, a medicíny pro oblast vlivu alkoholu a kouření, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas. To, že úvaha by mohla být podrobnější například pokud jde o objasnění mechanismu, kterým si dítě otiskuje to, co vidělo a slyšelo do vnitřních norem chování, může být pravdou. Úlohou soudu však v případě dílčích nedostatků rozhodnutí je posoudit, zda ve svém celku mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud ve vztahu k tvrzeným nedostatkům skutkových zjištění zůstal na úrovni obecných proklamací. Pokud měl za to, že skutková zjištění jsou nedostatečná, pak měl přesně říci, ohledně kterých skutkových okolností se tak stalo a jak je třeba tento stav napravit. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí, jakkoli si umí představit rozhodnutí žalobkyně „lépe“ odůvodněné. Úlohou správních soudů však není přikazovat orgánům moci výkonné či nezávislým správním úřadům, že mají „nějak lépe pracovat“. Stěžovatelka obstarala odborná vyjádření z oborů psychologie, mediálních studií a medicíny; žádná z těchto studií nevyloučila, že pořady typu reality show mohou mít negativní vliv na vývoj dětí. Stěžovatelka pak tyto obecné poznatky aplikovala na konkrétní děje ve vysílaném pořadu. S konkurujícím znaleckým posudkem MUDr. P. W. se stěžovatelka v rozhodnutí podrobně vypořádala - k tomu jen lze poznamenat, že znalec nemůže přijímat právní závěry; zde ovšem hlavní problém tkvěl v položených otázkách, které znalce takto navedly. Na rozdíl od ostatních vyjádření se pak tento posudek výslovně vztahoval pouze na dva pořady, které se s posuzovanými v čase míjely.
Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS.
Skutkový stav byl v posuzované věci ze strany stěžovatelky zjištěn způsobem nebudícím důvodné pochybnosti, výklad skutkové podstaty deliktu byl podán přiléhavě; rozhodnutí stěžovatelky z těchto hledisek obstojí.
2. Nejvyšší správní soud ovšem shledává důvodnou i druhou uplatněnou námitku (rozpornost judikatury městského soudu v této otázce a dále nepřezkoumatelnost rozsudků soudu, pokud vytýkaly stěžovatelce nedostatek odůvodnění správních rozhodnutí) podřaditelnou pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud rozhodoval v desítkách případů rozhodnutí stěžovatelky, kterými reagovala na vysílání tzv. reality show u dvou různých provozovatelů. Také je mu známo, že otázku dostatečnosti skutkových zjištění vztahujících se k možnosti vyvození právního závěru o možném ohrožení vývoje dětí posuzoval různě, třebaže určující skutkové okolnosti byly obdobné (nadměrné požívání alkoholu, vulgarita, obscénnost, manipulace s lidmi, apod.) a jednalo se o stejný typ pořadu. Nejednota vyslovených právních názorů, ke které může dojít, neboť je rozhodováno v různých senátech, je nežádoucí potud, pokud se děje nereflektovaně, a pokud se tedy senát, jenž se chce odchýlit od dříve vysloveného právního názoru, s takovým právním názorem argumentačně nevypořádá. Pokud je odchylný názor důsledně odůvodněn i ve vztahu k odlišnému názoru, pak takový názorový střet zakládá rozhodování vyšší instance o sporné otázce - názor této instance pak bude napříště vázat senáty krajských soudů ve všech obdobných případech, ledaže by se objevily argumenty, které tato instance nevážila, a o nichž se lze rozumně domnívat, že mohou změnit právní pohled na věc.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti rovněž známo, že rozdílná judikatura k této právní otázce existuje na městském soudu jak uvnitř jednoho senátu (například věci sp. zn. 8 Ca 298/2006 a sp. zn. 8 Ca 299/2006) i mezi jednotlivými senáty městského soudu navzájem. Nelze nevidět, že v případě řady soudních sporů, které se před městským soudem vedly ve věcech pokut za vysílání reality show nebylo lze vyloučit, přehlédl-li jeden senát, že jiný senát v obdobné věci zaujal již určitý názor. Tento zmírňující pohled ovšem těžko aplikovat na praxi jednoho senátu rozhodujícího v tentýž den, což je případ, jenž je Nejvyššímu správnímu soudu rovněž znám. Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře (jenž sám o sobě je způsobilý zasáhnout právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68), pak ovšem může být jen takový případ, kdy k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Poněvadž jak shora podáno, Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu vyjádřený v přezkoumávaném rozhodnutí, je i tato námitka důvodnou.
2. Nejvyšší správní soud ovšem shledává důvodnou i druhou uplatněnou námitku (rozpornost judikatury městského soudu v této otázce a dále nepřezkoumatelnost rozsudků soudu, pokud vytýkaly stěžovatelce nedostatek odůvodnění správních rozhodnutí) podřaditelnou pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud rozhodoval v desítkách případů rozhodnutí stěžovatelky, kterými reagovala na vysílání tzv. reality show u dvou různých provozovatelů. Také je mu známo, že otázku dostatečnosti skutkových zjištění vztahujících se k možnosti vyvození právního závěru o možném ohrožení vývoje dětí posuzoval různě, třebaže určující skutkové okolnosti byly obdobné (nadměrné požívání alkoholu, vulgarita, obscénnost, manipulace s lidmi, apod.) a jednalo se o stejný typ pořadu. Nejednota vyslovených právních názorů, ke které může dojít, neboť je rozhodováno v různých senátech, je nežádoucí potud, pokud se děje nereflektovaně, a pokud se tedy senát, jenž se chce odchýlit od dříve vysloveného právního názoru, s takovým právním názorem argumentačně nevypořádá. Pokud je odchylný názor důsledně odůvodněn i ve vztahu k odlišnému názoru, pak takový názorový střet zakládá rozhodování vyšší instance o sporné otázce - názor této instance pak bude napříště vázat senáty krajských soudů ve všech obdobných případech, ledaže by se objevily argumenty, které tato instance nevážila, a o nichž se lze rozumně domnívat, že mohou změnit právní pohled na věc.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti rovněž známo, že rozdílná judikatura k této právní otázce existuje na městském soudu jak uvnitř jednoho senátu (například věci sp. zn. 8 Ca 298/2006 a sp. zn. 8 Ca 299/2006) i mezi jednotlivými senáty městského soudu navzájem. Nelze nevidět, že v případě řady soudních sporů, které se před městským soudem vedly ve věcech pokut za vysílání reality show nebylo lze vyloučit, přehlédl-li jeden senát, že jiný senát v obdobné věci zaujal již určitý názor. Tento zmírňující pohled ovšem těžko aplikovat na praxi jednoho senátu rozhodujícího v tentýž den, což je případ, jenž je Nejvyššímu správnímu soudu rovněž znám. Důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře (jenž sám o sobě je způsobilý zasáhnout právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68), pak ovšem může být jen takový případ, kdy k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Poněvadž jak shora podáno, Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu vyjádřený v přezkoumávaném rozhodnutí, je i tato námitka důvodnou.
3. Městský soud pochybil, pokud stěžovatelce vytýkal nedostatečné zjištění skutkového stavu pro rozhodnutí o uložení pokuty, shledal nutnost vést dokazování ve věci znaleckým posudkem (aniž ovšem také blíže naznačil, které přesné skutkové okolnosti a znalec kterého oboru má zkoumat), a dále nutnost doplňovat dokazování blíže neurčeným způsobem o blíže nespecifikované analýzy, a napadené rozhodnutí z těchto důvodů zrušil. Rozhodnutí stěžovatelky je třeba s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a jejich právní hodnocení považovat za dostačující. Přestože si Nejvyšší správní soud umí představit odůvodnění rozhodnutí, které formálně lépe a vhodněji vyjádří to, co stěžovatelka vyjádřit chtěla, nelze zrušující výrok soudu ve vztahu ke kvalitě odůvodnění postavit na konstatování, že rozhodnutí je třeba „konkrétněji“ odůvodnit. Proto rozhodnutí městského soudu neobstojí ani v tomto ohledu a je třeba souhlasit s názorem, že není v této části přezkoumatelné - i v tomto ohledu shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnosti důvodnými. Obecně je třeba dodat, že struktura rozhodnutí stěžovatelky byla ve všech případech sankcí udělovaných za vysílání pořadů v rámci reality show VyVolení obdobná - přitom v převážné většině případů městský soud obecně tato rozhodnutí pro „nekonkrétnost“ nerušil; proto i k této námitce stěžovatelky platí shora vyřčený závěr o důsledcích neodůvodněné odchylky od judikatury.
V.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti důvodnými, proto napadená rozhodnutí zrušil (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.) a věci vrátil městskému soudu k dalším řízením (dalšímu řízení). V těchto řízeních městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodne městský soud v nových řízeních (novém řízení), (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu