6 Azs 207/2021- 20 - text
6 Azs 207/2021 - 21 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: A. A. Z. A., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní č. 834/7, Ostrava, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2021 č. j. CPR 2730
2/ČJ
2021
930310
V230, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 18 A 6/2021 – 34,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 18 A 6/2021 – 34, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje (správní orgán prvního stupně) uložilo dne 22. 11. 2020 žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovilo dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 rok. Žalobcovo odvolání žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu zamítl. Podstatnou žalobní námitkou byla nepřiměřenost dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění s poukazem na § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[3] Krajský soud uvedl, že přiměřenost správního vyhoštění je nutno posuzovat podle kritérií, jimiž jsou rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život vyhošťované osoby narušen, délka pobytu cizince ve státě, který jej hodlá vyhostit, rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, imigrační historie cizince, povaha a závažnost případného porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Tato kritéria je zapotřebí posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu.
[4] Soud zrekapituloval, že z obsahu správního spisu a z výpovědí žalobce i osoby zúčastněné na řízení T. M. při jednání krajského soudu vyplynulo, že navázali vzájemný partnerský vztah 15. 10. 2019 a že od 16. 12. 2019 bydlí společně v pronajatém bytě. Náklady na bydlení hradí T. M., zatímco žalobce financuje jejich společné stravování. Co se týče sociálních styků, bylo zjištěno, že navštěvují babičku T. M., o kterou pečuje, a občas zajdou za kamarádem žalobce. Z důvodu nelegálního pobytu žalobce nemůže být zaměstnán a finanční prostředky mu poskytuje otec žijící v Libyi. V rámci pohovoru před správním orgánem I. stupně dále žalobce uvedl, že se do Libye může vrátit s tím, že tam má všechny příbuzné.
[5] Krajský soud se ztotožnil s dílčím závěrem obou správních orgánů, že správní vyhoštění žalobce nelze považovat za zásah nepřiměřený. Zároveň dal za pravdu žalobci, že tvrzení žalovaného o účelovosti žalobcova vztahu s T. M. je neopodstatněnou domněnkou, neboť tento závěr nemá žádnou oporu ve správním spisu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[7] Stěžovatel namítá, že správní orgány a soud nesprávně posoudily otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Omezily se toliko na hodnocení stěžovatelových kulturních a společenských vazeb na území a nepřihlédly zejména k povaze a pevnosti jeho rodinných vztahů. Stěžovatel přitom od samého počátku zdůrazňoval, že příčinou jeho setrvání na území je jeho vztah s T. M.. Rozhodnutí krajského soudu je tak nepřezkoumatelné.
[8] Minimálně je pak shora uvedená skutečnost relevantní s ohledem na aplikaci § 122 zákona o pobytu cizinců, tedy pro rozhodnutí o odstranění tvrdosti rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak správní orgány ani soud se aplikací tohoto ustanovení vůbec nezabývaly.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že plně souhlasí s rozsudkem krajského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc rozhodovanou v řízení před krajským soudem samosoudcem, a proto se soud podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Kasační stížnost je v projednávaném případě přijatelná z důvodu zásadního pochybení krajského soudu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku pro nedostatek důvodů (viz např. usnesení ze dne 13. 12. 2007, č. j. 9 Azs 189/2007 100 či rozsudek ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 199/2017 40). K této vadě musí přitom soud přihlédnout nejen ke kasační námitce, ale i ex offo, brání li mu tato vada v dalším přezkumu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009
84). Vzhledem k typu této vady nelze vyloučit dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť odůvodnění rozsudku krajského soudu neposkytuje Nejvyššímu správnímu soudu oporu pro další úvahy týkající se věci samé.
[13] Stěžejní námitkou v projednávané věci je posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života.
[14] Dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců: Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[15] Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem …
[16] Krajský soud odkázal při hodnocení námitky na právní úpravu i judikaturu, z níž vyplývají kritéria, která je třeba vzít v úvahu. Dále uvedl skutkové okolnosti, které jsou v projednávané věci pro toto posouzení rozhodné, následně však pouze konstatoval, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů o tom, že rozhodnutí nebude mít za následek nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Krajským soudem provedené posouzení námitky Nejvyšší správní soud kompletně shrnul v I. části tohoto rozsudku, další úvahy vztahující se k posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí napadený rozsudek neobsahuje. Soud tedy v podstatě pouze konstatoval, že zhodnocením skutečností se ztotožnil s dílčím závěrem obou správních orgánů, že správní vyhoštění žalobce nelze považovat za zásah nepřiměřený.
[17] Takové posouzení z hlediska přezkoumatelnosti úvah krajského soudu však nemůže obstát. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52).
[18] Krajský soud sice správně shrnul právní úpravu a judikaturu týkající se žalobní námitky i skutkové okolnosti, které bylo třeba zhodnotit, samotné posouzení těchto skutečností však neprovedl, resp. v odůvodnění jeho rozsudku není zachyceno. Větu, kterou se soud „vypořádal“ s žalobní námitkou namítající nesprávné zhodnocení přiměřenosti rozhodnutí, je možné považovat za závěrečné shrnutí (výsledek) provedeného poměření a úvah. V rozsudku však absentuje právě samotná úvaha, proč krajský soud nepovažoval zásah za nepřiměřený (postup, jakým dospěl k výsledku), tedy konkrétní zhodnocení jednotlivých krajským soudem uvedených skutečností z tohoto hlediska (zejména stěžovatelem namítaný partnerský vztah s T.
M.) a jejich případné poměření se zájmem státu na vyhoštění cizince. Krajský soud je povinen uvést, z jakých důvodů nepovažuje jednotlivé okolnosti či jejich souhrn za natolik podstatný z hlediska stěžovatelova soukromého a rodinného života, aby odůvodnil nemožnost jeho vyhoštění spojenou se zákazem vstupu na území po dobu 1 roku. Nepostačuje lakonický závěr, že tomu tak není.
[19] Stěžovatelova námitka týkající se aplikace § 122 zákona o pobytu cizinců je nepřípustná, neboť ji nevznesl v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 18 A 6/2021 – 34, proto podle § 110 odst. 1, věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení je krajský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Přezkoumatelně, tedy na základě kritérií vymezených v § 174a zákona o pobytu cizinců a relevantní judikatuře, posoudí intenzitu zásahu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele a svoje úvahy promítne do odůvodnění rozsudku.
[21] Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ačkoliv krajský soud jednal se stěžovatelovou družkou T. M. jako s osobou zúčastněnou na řízení, v rozporu s § 34 odst. 3 s. ř. s. jí nedoručil rozsudek ve věci samé. Neuvedl ji ani v záhlaví rozhodnutí a nerozhodl vůči ní o nákladech řízení. V dalším řízení proto krajský soud napraví i tuto procesní vadu.
[22] Podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. března 2022
JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu