6 Azs 356/2023- 38 - text
6 Azs 356/2023 - 41 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobců: a) T. S., b) nezl.
V. Ch., c) nezl.
V. S., všichni zastoupeni obecným zmocněncem Ing. D. Z., Ph.D., MBA, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádostí žalobců ze dne 16. 8. 2023 o udělení dočasné ochrany pro nepřijatelnost, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2023, č. j. 52 A 52/2023 102,
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobci jsou státní příslušníci Ukrajiny. V souvislosti s invazí Ruské federace opustili Ukrajinu a vycestovali do Maďarska, kde získali oprávnění k pobytu pro osoby požívající dočasné ochrany. Vzhledem k tomu, že matka žalobkyně a) pobývá na základě oprávnění plynoucího z dočasné ochrany v České republice, požádali později žalobci o udělení dočasné ochrany v České republice. Jejich žádosti však byly žalovaným vráceny jako nepřijatelné, neboť oprávnění k pobytu plynoucí z dočasné ochrany již získali v jiném členském státě Evropské unie [§ 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“)].
[2] Žalobci se proti postupu žalovaného bránili zásahovou žalobou. Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích žalobě vyhověl, rozsudkem označeným v záhlaví určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že pro nepřijatelnost odmítl a vrátil žalobcům jejich žádosti ze dne 16. 8. 2023 o udělení dočasné ochrany, byl nezákonný a přikázal žalovanému, aby tyto žádosti přijal a vedl o nich řízení. Krajský soud uvedl, že z obsahu správních spisů i shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobci jsou držiteli pobytového oprávnění plynoucího z dočasné ochrany v Maďarsku. Dospěl však k závěru, že § 5 odst. 1 písm. c), resp. písm. d) lex Ukrajina nelze aplikovat pro rozpor s unijním právem, protože jimi český zákonodárce nepřípustně zavedl další důvody pro vyloučení osob z dočasné ochrany, které neodpovídají čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Mezi směrnicí předvídané důvody pro vyloučení z dočasné ochrany totiž nespadá to, že žadatel o dočasnou ochranu požádal či mu byla udělena v jiném členském státě. Ukrajinští státní příslušníci mají dle krajského soudu právo volby členského státu Evropské unie, v němž budou požívat práv spojených s dočasnou ochranou, a to nejen v případě prvé podané žádosti, ale i v případě druhotného přemístění se v rámci Evropské unie. Podstatné je, aby nepožívaly těchto práv ve více členských státech současně. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobců
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že sporná ustanovení lex Ukrajina nevylučují žadatele z udělení dočasné ochrany. Pokud již osoba získala dočasnou ochranu v jiném členském státě, není z ní vyloučena tím, že je její další žádost nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Dva členské státy nemohou udělit dočasnou ochranu najednou, anebo po sobě. Čl. 28 směrnice o dočasné ochraně tak dle stěžovatele dopadá na jiné situace. Jeho cílem je z taxativně uvedených důvodů odepřít dočasnou ochranu cizinci zcela. Je li dán některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení, cizinec by neměl požívat dočasné ochrany v žádném členském státě. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina však dopadají na odlišnou skupinu žadatelů o udělení dočasné ochrany, a to na osoby, které již dočasnou ochranu získaly nebo o ni požádaly v jiném členském státě. Netransponuje proto (a ani nijak nedoplňuje) čl. 28 směrnice o dočasné ochraně.
[4] Stěžovatel dále konstatoval, že cílem směrnice o dočasné ochraně není to, aby cizinci žádali o dočasnou ochranu nebo ji měli udělenu ve více členských státech. Neupravuje však nástroj, jak předejít riziku druhotného přemisťování osob a jak zabránit zneužití práva na poskytnutí dočasné ochrany. Stěžovatel namítl, že opakovanými žádostmi o udělení dočasné ochrany v různých členských státech cizinci zneužívají svého práva na podání, resp. na získání dočasné ochrany a zatěžují tím přijímací kapacity jednotlivých členských států. Stěžovatel se proto domnívá, že institut nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina neodporuje žádnému z ustanovení směrnice, ale tato ustanovení doplňuje tak, aby bylo dosaženo cíle směrnice a byly eliminovány pokusy o zneužití práva na poskytnutí dočasné ochrany. Institut nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany je tedy logickým nástrojem, jak takovému zneužívání zabránit. Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud měl stran jím spatřované rozpornosti vnitrostátní úpravy s evropským právem položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).
[5] Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označili argumentaci rozsudku krajského soudu za důkladnou, věcnou, podrobnou a ztotožnili se s ní. Odmítli stěžovatelův názor, že krajský soud měl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Poukázali na motiv svého druhotného přemístění se v rámci Evropské unie, jímž bylo sloučení rodiny, který považují za princip a ustálenou přirozenoprávní hodnotu. III. Přerušení řízení a další vyjádření účastníků
[6] Usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 6 Azs 356/2023 21, bylo řízení v uvedené věci přerušeno, neboť Soudnímu dvoru byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 37, předložena předběžná otázka týkající se práva na soudní ochranu proti neudělení povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany a dále předběžná otázka týkající se nepřijatelnosti žádosti o povolení k pobytu osoby za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě, či mu v něm již bylo uděleno.
[7] Poté, co Soudní dvůr rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, ve věci C 753/23, Krasiliva, o těchto předběžných otázkách rozhodl, odpadla překážka řízení a usnesením ze dne 4. 3. 2025, č. j. 6 Azs 356/2023 23, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení.
[8] Stěžovatel na rozsudek ve věci Krasiliva reagoval vyjádřením, v němž zdůraznil, že závěry Soudního dvora nelze vztáhnout na případ žalobců. Rozsudek vycházel výlučně z okolností věci, v níž byly předběžné otázky předloženy, avšak okolnosti případu žalobců jsou odlišné. Žalobcům bylo na rozdíl od citovaného případu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany již vydáno jiným členským státem. Soudní dvůr sice v rozsudku výslovně neuvedl, jak má členský stát postupovat, získal li žadatel povolení k pobytu v jiném členském státě, dle stěžovatele však lze z rozsudku dovodit, že v takovém případě má být další žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany vyhodnocena negativně. Směrnice nezakotvuje právo volného pohybu držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, resp. jejich právo na přesun do jiného členského státu. S výjimkami ve směrnici popsanými neukládá ani členským státům povinnost respektovat sekundární přemístění se držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a vydávat jim povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany na svém území.
[9] Žalobci v doplňujícím vyjádření sdělili, že stěžovatel na základě nyní přezkoumávaného pravomocného rozsudku krajského soudu žalobcům dočasnou ochranu udělil, resp. udělil jim oprávnění k pobytu na území České republiky za tímto účelem. Popsali pozitivní dopady jejich dosavadního společného života v České republice včetně dopadů na vzdělání obou nezletilých a dále na zdravotní stav matky žalobkyně a). V reakci na stěžovatelovo vyjádření žalobci uvedli, že do řízení vnáší nepřípustné nové argumenty a právní úvahy. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
1. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána, aniž osoba předtím požádala o pobytové oprávnění v jiném členském státě. Pokud tato osoba bude spadat pod čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, bude namístě dočasnou ochranu poskytnout a za tím účelem vydat povolení k pobytu.
2. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba podala žádost v jiném členském státě, avšak pobytové oprávnění v něm ještě neobdržela. V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s unijní úpravou. Žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.
3. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba již v minulosti obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě, avšak tímto oprávněním k okamžiku podání žádosti prokazatelně již nedisponuje (např. z důvodu, že bylo na žádost žadatele zrušeno). V takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s unijním právem. Žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.
4. Žádost o dočasnou ochranu v České republice bude podána poté, co osoba obdržela pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění je stále platné a trvá. Ani v takovém případě nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina pro jeho neslučitelnost s unijním právem. Žádost bude nutné věcně projednat. Stěžovatel žadatele poučí o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Pokud bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice, stěžovatel ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území České republiky dojde podle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění vydá držiteli dočasné ochrany oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění (popř. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit), vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě. K tomu mu stěžovatel poskytne součinnost: a. Jestliže žadatel učiní kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném členském státě a tuto skutečnost ve stanovené lhůtě doloží (například kopií aktu učiněného vůči orgánům původního hostitelského státu), stěžovatel žádosti vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. b. Jestliže žadatel stěžovateli doloží, že učinil nezbytné kroky k ukončení pobytového oprávnění v hostitelském členském státě, avšak k jeho zániku dosud nedošlo z důvodu nečinnosti na straně orgánů tohoto členského státu, stěžovatel žádosti rovněž vyhoví a vydá oprávnění k pobytu. O této skutečnosti stěžovatel sám uvědomí orgány původního hostitelského státu a nezbytné údaje vloží do informačního systému Temporary Protection Platform (TPD). c. Jestliže žadatel v přiměřené lhůtě stěžovateli nedoloží, že učinil kroky směřující k ukončení pobytového oprávnění v původním hostitelském členském státě, stěžovatel žádost o poskytnutí dočasné ochrany zamítne. [22] S ohledem na právě uvedené nemohou samotné druhotné přemístění se a žádost o udělení dočasné ochrany představovat zneužití práva. Nelze však vyloučit, že se žadatel v individuálním případě takového zneužití práva dopustí. To musí být následně náležitě a přezkoumatelně odůvodněno a prokázáno správním orgánem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 20, body 25 a 26). [23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že závěr krajského soudu o neslučitelnosti české právní úpravy nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem obstál. Krajskému soudu tak lze přisvědčit, že stěžovatel vrácením žádostí o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu jejich nepřijatelnosti protiprávně zasáhl do práv žalobců, a tedy se dopustil nezákonného zásahu. Stěžovatel byl proto (v souladu s výrokem II napadeného rozsudku) povinen přijmout žádosti žalobců o udělení dočasné ochrany a tyto žádosti posoudit způsobem nastíněným v bodě [21] tohoto rozsudku. V. Závěr a náklady řízení [24] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. [25] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení by náležela úspěšným žalobcům. Těm však v řízení nevznikly náklady v souvislosti s úkony, které v řízení učinili, přičemž paušální náhradu hotových výdajů nelze ve správním soudnictví přiznat účastníkovi nezastoupenému advokátem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 79, č. 3344/2016 Sb. NSS, body 18 až 21). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žalobcům náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu