Mezinárodní ochrana: nařízení Dublin III;
využití diskrečního oprávnění
o kasační stížnosti žalobce .
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7 . 12 .
2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo
rozhodnuto tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je dle § 10a odst . 1
písm . b) zákona č . 325/1999 Sb ., o azylu,
nepřípustná a řízení o této žádosti bylo dle
§ 25 písm . i) téhož zákona zastaveno . Zároveň žalovaný vyslovil, že státem příslušným
k posouzení podané žádosti je podle článku 3 nařízení Dublin III Spolková republika
Německo (dále jen „SRN“) . Žalovaný dospěl
k závěru, že v případě žalobce nelze aplikovat
žádné z kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III, a proto je třeba aplikovat podpůrné kritérium čl . 3 odst . 2 téhož nařízení,
podle něhož je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát,
ve kterém byla žádost podána . Ze záznamu
o výsledku porovnání otisků prstů v systému
EURODAC jednoznačně vyplývá, že žalobce
podal žádost o mezinárodní ochranu v SRN,
a to dne 8 . 11 . 2015 . Dále žalovaný dospěl
k závěru, že v případě SRN neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a podmínky pro přijetí žadatelů, které
by dosahovalo možného rizika nelidského či
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
ponižujícího zacházení . Žalovaný dne 26 . 11 .
2015 požádal o přijetí žalobce zpět na území
SRN . Jelikož SRN dne 3 . 12 . 2015 uplynutím
lhůty uznala svou příslušnost pro posouzení
žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, měl žalovaný za to, že jsou naplněny podmínky článku 18 nařízení Dublin III, a SRN
je tak povinna převzít žalobce na své území
a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany .
Žalobcovu žalobu proti napadenému
rozhodnutí Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 3 . 4 . 2016, čj . 33 Az 25/2015-
-40 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl .
V odůvodnění krajský soud uvedl, že úvaha
žalovaného o aplikaci kritéria obsaženého
v čl . 3 odst . 2 nařízení Dublin III byla správná .
Žalovaný zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností, přičemž ani žalobce nečiní sporným, že přes SRN cestoval a že mu tam
policisté vzali otisky prstů . Žádné jiné kritérium podle článků 7 až 15 nařízení Dublin III
nebylo v případě žalobce naplněno, což žalovaný rovněž dostatečně zdůvodnil a tato kritéria v posuzované věci eliminoval . K žalobní námitce týkající se článku 17 nařízení Dublin III,
který obsahuje diskreční oprávnění členské-
in III byla správná .
Žalovaný zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností, přičemž ani žalobce nečiní sporným, že přes SRN cestoval a že mu tam
policisté vzali otisky prstů . Žádné jiné kritérium podle článků 7 až 15 nařízení Dublin III
nebylo v případě žalobce naplněno, což žalovaný rovněž dostatečně zdůvodnil a tato kritéria v posuzované věci eliminoval . K žalobní námitce týkající se článku 17 nařízení Dublin III,
který obsahuje diskreční oprávnění členské-
ho státu odchýlit se od dublinských kritérií,
uvedl krajský soud následující . Na aplikaci
pravidla obsaženého v uvedeném článku
není právní nárok, jde pouze o oprávnění
členského státu posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když není příslušný, nikoliv
o jeho povinnost . Užití tohoto institutu není
tudíž vynutitelné . Bylo tedy na žalovaném,
zda čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III bude
z uvedených důvodů aplikovat, anebo nikoliv . Krajský soud nesdílel žalobcův názor, že
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
a nepředvídatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s tím, proč citované ustanovení neaplikoval . Žalovaný totiž rozhoduje v řízení
o udělení mezinárodní ochrany o veřejném
subjektivním právu žadatele na udělení mezinárodní ochrany tehdy, je-li k tomu podle
citovaných právních předpisů evropského
azylového práva příslušný . Příslušnost je podmínkou pro vedení tohoto řízení, a není-li
příslušnost dána, musí být řízení zastaveno,
jak se tomu stalo i v předmětné věci . Doložka
svrchovanosti obsažená v článku 17 nařízení Dublin III zakotvuje na principu volného
uvážení právo státu rozhodnout se, že řízení
o mezinárodní ochraně provede sám, a přenese tak příslušnost k vyřízení žádosti sám
na sebe (tzv . atrakce), o čemž je povinen uvědomit ostatní členské státy . Podle krajského
soudu není zdůvodnění, proč tato doložka
nebyla aplikována, obligatorní součástí rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní
ochraně, neboť nařízení Dublin III pro tuto
volnou úvahu nestanoví žádné podmínky,
které by žalovaný musel zkoumat . Diskreční
ustanovení v článku 17 nařízení Dublin III
tak nelze považovat za jedno z dublinských
kritérií pro určení příslušnosti členského
státu .
Navíc podle názoru krajského soudu výsledné „rozhodnutí“ o tom, že článek 17 nařízení Dublin III nebyl aplikován a z jakých
důvodů, by ani tak nemohlo být věcně soudně přezkoumatelné . Volná správní úvaha
může být přezkoumatelná pouze z hlediska
principu zákazu svévole (libovůle), nikoliv
však co do svého obsahu, zejm . správní soudy
nejsou oprávněny správní úvahu nahrazovat .
dublinských
kritérií pro určení příslušnosti členského
státu .
Navíc podle názoru krajského soudu výsledné „rozhodnutí“ o tom, že článek 17 nařízení Dublin III nebyl aplikován a z jakých
důvodů, by ani tak nemohlo být věcně soudně přezkoumatelné . Volná správní úvaha
může být přezkoumatelná pouze z hlediska
principu zákazu svévole (libovůle), nikoliv
však co do svého obsahu, zejm . správní soudy
nejsou oprávněny správní úvahu nahrazovat .
Pokud tedy žalobce snesl skutkové i právní
argumenty pro to, aby zdůvodnil, že žalovaný
měl „rozhodnout“ o přenesení příslušnosti
k projednání jeho žádosti na Českou republiku z důvodu přetížení německého azylového
systému a prokazatelných rodinných vazeb
žalobce k území ČR, pak tyto argumenty nemůže z uvedených důvodů krajský soud při
přezkumu napadeného rozhodnutí o zastavení řízení jakkoliv zohlednit . Krajský soud závěrem dodal, že podle čl . 17 odst . 2 nařízení
Dublin III by SRN mohla požádat Českou republiku k převzetí s cílem sloučit i jiné členy
rodiny, i když Česká republika není příslušná
podle dublinských kritérií, a to za předpokladu souhlasu dotčených osob . Ze správního
spisu však nevyplývá, že by taková žádost byla
z německé strany podána .
Proti napadenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost . V ní uvedl, že krajský soud pochybil, když neshledal
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů ve vztahu k článku 17
nařízení Dublin III . Na aplikaci tohoto ustanovení skutečně není právní nárok a jeho
uplatnění závisí na uvážení správního orgánu . Míra volnosti správního uvážení je však
i v tomto případě omezena zákazem libovůle .
Správní orgán musí vycházet z dostatečných
podkladů, jeho uvážení musí být logické
a správné a správní orgán se musí dostatečně
vypořádat s osobní situací žadatele . Napadené rozhodnutí tato kritéria nesplňuje . Správní orgán měl zohlednit specifickou situaci
stěžovatele, jelikož ten má na území České
republiky příbuzné, kteří by se o něj postarali . Žalovanému byly tyto skutečnosti známy .
Stěžovatel, na rozdíl od krajského soudu, zastává názor, že správní orgán má obligatorně
odůvodnit, zda shledal v konkrétním případě důvod pro postup v souladu s uvedeným
článkem alespoň v případě, že by aplikací
tohoto článku mohlo dojít ke sloučení rodinných příslušníků, příbuzných či jiných členů
rodiny nebo pokud jsou zde možné důvody
solidarity . Pokud se správní orgán nemusí zabývat možností aplikace tohoto článku, otevírá se tak prostor pro libovůli . Nelze poté ani
posoudit, zdali správní orgán respektuje zá-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
sadu rozhodovat ve skutkově shodných nebo
podobných případech bez důvodných rozdílů . Správní orgán neodůvodňuje svoje rozhodnutí ani v případě, že se zmíněný článek
rozhodne aplikovat . Tím pak dochází k narušení principu legitimního očekávání (k tomu
stěžovatel odkázal na odbornou literaturu
a judikaturu Ústavního soudu) .
ánku, otevírá se tak prostor pro libovůli . Nelze poté ani
posoudit, zdali správní orgán respektuje zá-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
sadu rozhodovat ve skutkově shodných nebo
podobných případech bez důvodných rozdílů . Správní orgán neodůvodňuje svoje rozhodnutí ani v případě, že se zmíněný článek
rozhodne aplikovat . Tím pak dochází k narušení principu legitimního očekávání (k tomu
stěžovatel odkázal na odbornou literaturu
a judikaturu Ústavního soudu) .
Stěžovatel má za to, že lze rozhodování
o aplikaci článku 17 nařízení Dublin III přirovnat k posouzení splnění podmínek pro
udělení azylu podle § 14 zákona o azylu . Na
udělení azylu podle tohoto ustanovení také
není právní nárok, správní orgán však musí
své rozhodnutí odůvodnit i v případě, že neshledá důvody pro udělení humanitárního
azylu . V případě, že by správní orgán ve svém
rozhodnutí neodůvodnil, proč neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, jednalo by se o nepřezkoumatelné rozhodnutí,
které by muselo být soudem zrušeno . Ustanovení bodu 17 preambule nařízení Dublin III
umožňuje členským státům, aby se od závazných kritérií nařízení odchýlily mimo jiné
z humanitárních důvodů, případně z důvodu solidarity s jiným členským státem . Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě lze
shledat oba důvody pro tento postup . V České republice pobývají jeho příbuzní, kteří
se o něj postarají do doby, než by se vyřešil
status stěžovatele, naučil se jazyk a našel si
zaměstnání . Mohl by pobývat v pronajatém
bytě a nebyl by odkázán na pomoc ze strany
státu . Zároveň bylo podle stěžovatele nutné
také zohlednit, zda aplikace diskreční klauzule nebyla vhodná i z důvodu solidarity
s příslušným členským státem . Počet žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je totiž
v SRN 290násobně větší než počet žadatelů
v České republice . Stěžovatelovou cílovou
zemí není SRN, ale Česká republika . Stěžovatel by nepotřeboval výraznou podporu ze
strany České republiky, neboť jeho příbuzní
ponesou náklady spojené s jeho pobytem
na území, aplikace diskreční klauzule by tak
v jeho případě byla humanitárním a solidárním postupem bez toho, aby došlo k zatížení
správního orgánu .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
í ochrany je totiž
v SRN 290násobně větší než počet žadatelů
v České republice . Stěžovatelovou cílovou
zemí není SRN, ale Česká republika . Stěžovatel by nepotřeboval výraznou podporu ze
strany České republiky, neboť jeho příbuzní
ponesou náklady spojené s jeho pobytem
na území, aplikace diskreční klauzule by tak
v jeho případě byla humanitárním a solidárním postupem bez toho, aby došlo k zatížení
správního orgánu .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
Stěžovatel zároveň nesouhlasí s odůvodněním krajského soudu, dle něhož může SRN
po přemístění stěžovatele do Německa požádat Českou republiku o převzetí stěžovatele
podle čl . 17 odst . 2 nařízení Dublin III . Přestože nařízení Dublin III takovému postupu
nebrání, je velmi nepravděpodobné, že by
SRN požádala Českou republiku o převzetí
příslušnosti za posouzení žádosti stěžovatele,
když Česká republika mohla sama o převzetí
příslušnosti rozhodnout a neučinila tak . Je
také nepravděpodobné, že i kdyby SRN takovou žádost České republice zaslala, žalovaný
by s převzetím stěžovatele souhlasil, když už
jednou se rozhodl tuto možnost nevyužít . Postup, kdy by došlo k přemístění stěžovatele
z České republiky do SRN, aby mohla SRN požádat Českou republiku o jeho převzetí z důvodu solidarity a za účelem sloučení s příbuznými, by ani nemohl být shledán efektivním
a ekonomickým .
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný
uvedl, že napadené rozhodnutí i napadený
rozsudek jsou v souladu s právními předpisy .
K námitce stěžovatele týkající se článku 17
nařízení Dublin III žalovaný odkázal na jeho
vyjádření k žalobě a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6 . 3 . 2015, čj . 49 Az
18/2015-48, z něhož podle žalovaného vyplývá, že správní orgán není povinen vysvětlovat
a odůvodňovat, proč uvedené ustanovení
neaplikoval . Žalovaný nesouhlasí s tvrzením
stěžovatele, že by postup žalovaného byl libovůlí . Správní orgán reaguje na námitku týkající se aplikace diskreční klauzule v případě
sloučení rodinných příslušníků . K tomu se žalovaný taktéž vyjádřil, přičemž osobní situa-
ci stěžovatele zhodnotil dostatečně a dospěl
k závěru, že v jeho případě nebylo naplněno
žádné z kritérií uvedených článků nařízení
Dublin III . K námitce stěžovatele týkající se
toho, že je nepravděpodobné, že by SRN požádala Českou republiku o převzetí stěžovatele dle čl . 17 odst . 2 nařízení Dublin III, žalovaný uvedl, že SRN je příslušná k projednání
žádosti stěžovatele a žalovanému nepřísluší
předjímat, jak bude SRN dále postupovat .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl .
Z odůvodnění:
II.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému rozsudku přípustná . Jelikož
napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci
mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší
správní soud otázkou, zda kasační stížnost
podstatně přesahuje svým významem vlastní
zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a s . ř . s . Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná .
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému rozsudku přípustná . Jelikož
napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci
mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší
správní soud otázkou, zda kasační stížnost
podstatně přesahuje svým významem vlastní
zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a s . ř . s . Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná .
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem . Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č . 350/2005 Sb .
s účinností ke dni 13 . 10 . 2005 . Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kritéria nepřijatelnosti, byl proveden
např . usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26 . 4 . 2006, čj . 1 Azs 13/2006-39,
č . 933/2006 Sb . NSS . Jako jeden z možných
případů Nejvyšší správní soud ve zmíněném
usnesení shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se jedná, když se kasační stížnost
dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu . Ačkoliv stěžovatel
žádné konkrétní důvody přijatelnosti netvrdil, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že
kasační stížnost je přijatelná, neboť se dotýká
právní otázky, která dosud nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena . Touto právní otázkou je výklad čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III . Pro úplnost Nejvyšší správní
soud uvádí, že třetí senát tohoto soudu se již
dříve zabýval aplikací čl . 17 odst . 2 nařízení
Dublin III, nikoliv však odst . 1 tohoto ustanovení, resp . se jím zabýval pouze okrajově
(srov . rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9 . 7 . 2015, čj . 3 Azs 15/2015-50) .
Ustanovení čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III zní: „Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může
každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal
státní příslušník třetí země nebo osoba bez
abýval aplikací čl . 17 odst . 2 nařízení
Dublin III, nikoliv však odst . 1 tohoto ustanovení, resp . se jím zabýval pouze okrajově
(srov . rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9 . 7 . 2015, čj . 3 Azs 15/2015-50) .
Ustanovení čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III zní: „Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může
každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal
státní příslušník třetí země nebo osoba bez
státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.
Členský stát, který se rozhodl, že posoudí
žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským
státem a přebírá povinnosti s tím spojené.
V případě potřeby uvědomí prostřednictvím
elektronické komunikační sítě ‚DubliNet‘,
zřízené podle článku 18 [nařízení Komise
č . 1560/2003/ES, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č . 343/2003,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí
země v některém z členských států], původně příslušný členský stát, členský stát, který
vede řízení o určení příslušného členského
státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět. Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto
odstavce, uvede v systému Eurodac v souladu s [nařízením Evropského parlamentu
a Rady č . 603/2013/EU o zřízení systému
„Eurodac“ pro porovnávání otisků prstů za
účelem účinného uplatňování nařízení (EU)
č . 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, a pro podávání žádostí
orgánů pro vymáhání práva členských států
a Europolu o porovnání údajů s údaji systému Eurodac pro účely vymáhání práva] datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu.“
Ustanovení čl . 3 odst . 1 nařízení Dublin III
poté zní: „Členské státy posuzují jakoukoli
žádost o mezinárodní ochranu učiněnou
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo
v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“
Ustanovení čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III
výslovně uvádí, že odchýlit se lze pouze od
příslušnosti stanovené ve smyslu čl . 3 odst . 1
tohoto nařízení . Nejvyšší správní soud ově-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazeno nařízením č. 604/2013/EU, kterým se stanoví kritéria a postupy pro
určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
III
výslovně uvádí, že odchýlit se lze pouze od
příslušnosti stanovené ve smyslu čl . 3 odst . 1
tohoto nařízení . Nejvyšší správní soud ově-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazeno nařízením č. 604/2013/EU, kterým se stanoví kritéria a postupy pro
určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
řil, že to stejné uvádí i anglické znění nařízení Dublin III . Za použití jazykového a systematického výkladu tak podle Nejvyššího
správního soudu jednoznačně vyplývá, že
diskreční oprávnění atrakce příslušnosti lze
případně využít pouze v situaci, kdy je příslušnost určena ve smyslu čl . 3 odst . 1 nařízení Dublin III, tedy pouze v případech, kdy
je určena na základě kritérií obsažených v kapitole III tohoto nařízení (článku 7, resp . 8
až 15) . Pokud je příslušnost určena na základě „zbytkového“ kritéria obsaženého v čl . 3
odst . 2 nařízení Dublin III, nelze diskrečního
oprávnění zakotveného v čl . 17 odst . 1 tohoto nařízení vůbec využít . Ostatně již v uvedeném rozsudku čj . 3 Azs 15/2015-50 Nejvyšší
správní soud uvedl, že „[p]ostup podle čl. 17
odst. 1 [nařízení Dublin III] představuje výjimku z aplikace obecného principu určení
příslušnosti k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu dle čl. 3 odst. 1 nařízení“ . Dříve
platné nařízení Rady č . 343/2003/ES, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí
země v některém z členských států*), jež bylo
nahrazeno nařízením Dublin III, umožňovalo
členským státům využít diskrečního oprávnění (tzv . klauzule suverenity) i v případech,
kdy byla příslušnost stanovena na základě
„zbytkového“ kritéria . Toto „zbytkové “ kritérium bylo totiž zahrnuto v kapitole III, od které se členské státy mohly za pomocí klauzule
suverenity odchýlit . Nařízení Dublin III to již
neumožňuje, neboť ono „zbytkové “ kritérium bylo z kapitoly III unijním normotvůrcem
vyčleněno do kapitoly II, přičemž odchýlit se
členské státy mohou stále pouze od kritérií
uvedených v kapitole III .
Pro úplnost musí Nejvyšší správní soud
uvést, že si je vědom bodu 17 preambule
nařízení Dublin III, jenž zní: „Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od
kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo
možné sloučit dohromady rodinné přísluš-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
leněno do kapitoly II, přičemž odchýlit se
členské státy mohou stále pouze od kritérií
uvedených v kapitole III .
Pro úplnost musí Nejvyšší správní soud
uvést, že si je vědom bodu 17 preambule
nařízení Dublin III, jenž zní: „Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od
kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo
možné sloučit dohromady rodinné přísluš-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
níky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny
a posoudit žádost o mezinárodní ochranu,
která byla podána tomuto nebo jinému
členskému státu, i když pro toto posouzení
není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.“ Na základě takto obecné formulace by se mohlo na první
pohled zdát, že členské státy mohou diskrečního ustanovení využít ve všech případech .
Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že
tak tomu není . Nejprve je nutné zdůraznit,
že citovaný text působí spíše proklamativně
a může sloužit jako výkladové vodítko . Avšak
ani ze znění této části preambule nelze v kontextu nyní projednávaného dovozovat, že by
diskreční ustanovení bylo případně využitelné ve všech případech stanovení příslušnosti . Toto proklamativní a obecné ustanovení
je totiž omezeno právě zněním čl . 17 odst . 1
nařízení Dublin III, který diskreční oprávnění atrakce zcela jednoznačně vymezuje pouze
pro případy příslušnosti stanovené ve smyslu
čl . 3 odst . 1 tohoto nařízení, který odkazuje
na kapitolu III . Nejvyšší správní soud se domnívá, že pokud by unijní normotvůrce zamýšlel vztáhnout diskreční oprávnění i na
případy příslušnosti stanovené na základě
čl . 3 odst . 2 nařízení Dublin III („zbytkové “
kritérium), neomezil by výslovně znění čl . 17
odst . 1 tohoto nařízení tak, jak je výše uvedeno, resp . by nevyčlenil „zbytkové“ kritérium
z kapitoly III .
Žalovaný správně a dostatečně posoudil, že stěžovatel nesplňuje žádné z kritérií
vyjmenovaných v kapitole III nařízení Dublin III, a proto je v jeho případě nutné aplikovat „zbytkové“ kritérium obsažené v čl . 3
odst . 2 tohoto nařízení, podle něhož platí,
že „[p]okud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen
příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první
členský stát, ve kterém byla žádost podána“ .
Tímto státem byla právě SRN, přičemž žalovaný dostatečně posoudil i další podmínku
uvedenou v čl . 3 odst . 2 nařízení Dublin III,
utné aplikovat „zbytkové“ kritérium obsažené v čl . 3
odst . 2 tohoto nařízení, podle něhož platí,
že „[p]okud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen
příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první
členský stát, ve kterém byla žádost podána“ .
Tímto státem byla právě SRN, přičemž žalovaný dostatečně posoudil i další podmínku
uvedenou v čl . 3 odst . 2 nařízení Dublin III,
když dospěl k závěru, že neexistují závažné
důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU . Příslušná pro posouzení stěžovatelovy žádosti
tak byla SRN, přičemž od tohoto závěru se
nebylo lze jakkoliv odchýlit . Krajský soud
pak správně dospěl k závěru, že posouzení
žalovaného je v tomto ohledu bezchybné .
V tomto ohledu posouzení krajského soudu
stěžovatel v kasační stížnosti ani nikterak nezpochybňoval .
Jestliže tedy žalovaný nemohl čl . 17 odst . 1
nařízení Dublin III v projednávaném případě
vůbec aplikovat (neměl diskreční oprávnění), je zřejmé, že v situaci, kdy se stěžovatel
ve správním řízení jeho aplikace přímo nedovolával, nemusel žalovaný výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádět, že toto
ustanovení je v projednávaném případě ne-
aplikovatelné . Bylo by zcela absurdní po
správních orgánech požadovat, aby i bez příslušné námitky uváděly veškerá, ze samotné
povahy věci neaplikovatelná ustanovení právních předpisů . Všechny námitky stěžovatele
směřující do nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k diskrečnímu ustanovení jsou tak liché . Námitky směřující do jiných částí napadeného rozsudku, až
na výjimku uvedenou dále, kasační stížnost
neobsahuje .
S ohledem na uvedené musel však Nejvyšší správní soud následovně korigovat
právní názor krajského soudu . Pokud si
totiž krajský soud neuvědomil, že v projednávaném případě žalovaný diskrečního
oprávnění nemohl vůbec využít, a zároveň
se dále věnoval problematice související
s možnou aplikovatelností tohoto oprávnění (odůvodnění jeho nevyužití), dopustil
se nesprávného právního posouzení . Toto
pochybení však nemělo vliv na výsledek
věci . Krajský soud totiž dospěl ke stejnému
výsledku, ke kterému by byl býval dospěl
i v případě, že by správně dovodil, že o apli kovatelnosti čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III
alovaný diskrečního
oprávnění nemohl vůbec využít, a zároveň
se dále věnoval problematice související
s možnou aplikovatelností tohoto oprávnění (odůvodnění jeho nevyužití), dopustil
se nesprávného právního posouzení . Toto
pochybení však nemělo vliv na výsledek
věci . Krajský soud totiž dospěl ke stejnému
výsledku, ke kterému by byl býval dospěl
i v případě, že by správně dovodil, že o apli kovatelnosti čl . 17 odst . 1 nařízení Dublin III
nelze v projednávaném případě vůbec uvažovat, tedy k výsledku, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné (nemusí obsahovat
odůvodnění, proč nebylo uvedené ustanovení aplikováno) . Napadený rozsudek
tak sice obsahuje nesprávné odůvodnění,
je však přezkoumatelný a zamítavý výrok
krajského soudu je správný . Proto Nejvyšší
správní soud pouze korigoval názor krajského soudu, aniž by nadbytečně rušil napadený rozsudek (k tomuto postupu srov .
např . rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19 . 1 . 2006, čj . 2 Afs 100/2005-106, či
ze dne 4 . 6 . 2015, čj . 9 Azs 84/2015-35) .
Nejvyšší správní soud se tak nemohl zabývat závěry krajského soudu týkajícími se
toho, zdali je správní orgán obecně povinen
odůvodňovat, z jakých důvodů v případě, kdy
diskrečního oprávnění využít může (tedy
v případech, kdy byla stanovena příslušnost
ve smyslu čl . 3 odst . 1 nařízení Dublin III),
toto oprávnění nevyužil . To totiž s ohledem
na shora vyslovený názor Nejvyššího správního soudu nebylo pro věc jakkoliv rozhodné
a Nejvyšší správní soud nemohl jít nad rámec
přezkumu . (…)
Pokud jde o stěžovatelovu námitku rozporující tvrzení krajského soudu, že podle
čl . 17 odst . 2 nařízení Dublin III by SRN
mohla požádat Českou republiku k převzetí s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když
Česká republika není příslušná podle dublinských kritérií, uvádí k tomu Nejvyšší
správní soud následující . Uvedený závěr
krajský soud vyslovil pouze nad rámec potřebného odůvodnění (obiter dictum) . Pro
posouzení věci tak nebyl rozhodující . Polemizuje-li stěžovatel toliko s právním názorem krajského soudu vysloveným o určité
otázce jen obiter dictum, a nenapadá vlast ní rozhodovací důvod, jako kasační důvody
uplatňuje důvody jiné než uvedené v § 103
s . ř . s . (srov . rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21 . 11 . 2007, čj . 8 As 52/2006-
-74, č . 1655/2008 Sb . NSS) . Taková kasační
stížnost (nebo její část) je ve smyslu § 104
odst . 4 s . ř . s . nepřípustná . Správnost toho to závěru tedy Nejvyšší správní soud ne-
ověřoval .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
Jawad H . J . (Irácká republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany,