6 Azs 69/2014- 50 - text
pokračování 6 Azs 69/2014 - 52
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. Ch., zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, advokátem, se sídlem Rumunská 28, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2014, č. j. 32 Az 4/2012 - 123,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
20. Možnost účastníků řízení napadnout nové rozhodnutí krajského soudu je omezena ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
21. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, zajišťuje toto ustanovení, aby se Nejvyšší správní soud nemusel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem krajský soud řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by postrádalo smysl, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním názoru, takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele žádný význam, nebo by vyslovil právní názor jiný, takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
22. Podle těchto zásad postupoval rozšířený senát v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „zruší-li Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci o kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. Změny původně vysloveného právního názoru se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje, nemůže domoci ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle § 17 s. ř. s.“
23. Lze tedy konstatovat, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obecně vyjadřuje nepřípustnost kasačních stížností směřujících proti rozhodnutím soudu vydaným po předchozím zrušení jejich původních rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. Tato zásada nepřípustnosti kasačních stížností je prolomena jen v případech, kdy je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí.
24. Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.
25. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci kasačním soudem by se tím popřel.
26. Lze tedy shrnout, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným.“
[12] Z výše uvedeného právního názoru rozšířeného senátu je patrné, že v kasačním řízení nelze podruhé přezkoumávat ty právní otázky, které byly přezkumu podrobeny Nejvyšším správním soudem v řízení o první kasační stížnosti. Podstatné je zde, že zákaz opakování kasační stížnosti se vztahuje na právní otázky, přičemž je nerozhodné, kdo podal první kasační stížnost a kdo podává kasační stížnost druhou. Není tedy překážkou uplatnění ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a odmítnutí druhé kasační stížnosti, pokud k první kasační stížnosti žalovaného správního orgánu byly určité právní otázky Nejvyšším správním soudem posouzeny a tytéž otázky požaduje přezkoumat žalobce či jiný účastník řízení resp. zúčastněná osoba, tedy někdo jiný než žalovaný správní orgán jako původní stěžovatel. Rozhodné je výlučně to, zda druhou kasační stížností jsou k posouzení nastoleny tytéž právní otázky, které již byly posouzeny v řízení o první kasační stížnosti.
[13] O takový případ se jedná i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud se zabýval k první kasační stížnosti jak otázkou přezkoumatelnosti správního rozhodnutí žalovaného (shledal, že rozhodnutí v tomto smyslu plně vyhovuje zákonným hlediskům), tak hmotněprávním posouzením žádosti stěžovatele o azyl ze všech hledisek, která mohla být azylově relevantní, tedy i ze všech zákonem vymezených režimů mezinárodní ochrany, které zákon o azylu rozlišuje. I v tomto ohledu bylo rozhodnutí žalovaného shledáno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud přitom s odkazy na judikaturu svoji i Evropského soudu pro lidská práva vyložil, proč onemocnění chorobou AIDS nemůže být u žadatele, jehož domovským státem je Ukrajina, zásadně důvodem pro udělení žádného z typů mezinárodní ochrany; zdůraznil přitom mj. široký prostor pro uvážení, který má správní orgán ve vztahu k humanitárnímu azylu.
[14] Všechny právní otázky, jejichž posouzení se nyní domáhá stěžovatel, tak byly vypořádány již v prvním řízení o kasační stížnosti, podané tehdy žalovaným. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí nezabýval dílčími aspekty hmotněprávního posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, zejména otázkami nemoci AIDS jako možného znaku příslušnosti k sociální skupině v podmínkách Ukrajiny. Podstatný v této souvislosti je závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v prvním řízení o kasační stížnosti a opřený o četnou judikaturu, že v podmínkách Ukrajiny zásadně nelze uvažovat o tom, že v důsledku nemoci AIDS by byl stěžovatel při svém návratu do této země vystaven takovému strádání, že by to odůvodňovalo poskytnutí mezinárodní ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) a § 120 s. ř. s. jako nepřípustnou.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu