6 Tdo 1009/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2003 dovolání, které podal obviněný V. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici N. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 11 To 36/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 3/2002, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 10 T 3/2002, byl obviněný V. D. uznán vinným:
pod bodem II. společně s obviněnými B. S. a mladistvým P. D. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože po předchozí vzájemné dohodě navštívili obž. B. S. a obž. ml. P. D. v době od 20.00 hod. dne 20. 6. 2001 do časných ranních hodin dne 21. 6. 2001 poškozeného M. Š., v jeho bytě v P., kde poté, co jeho a jeho známého M. M. uspali blíže nezjištěnými medikamenty, odcizili kovovou příruční pokladnu červené barvy v hodnotě 500,- Kč, plynovou pistoli ráže 8 mm zn. Bruni, auto v hodnotě 2.300,- Kč, 10 ks plynových nábojů shodné ráže – pepřových v hodnotě 240,- Kč, 23 ks nábojů do plynové pistole ráže 8 mm zn. IWG v hodnotě 207,- Kč, digitální fotoaparát zn. Canon, typ Digital Ixux v hodnotě 23.250,- Kč, doklady poškozeného – OP, cestovní pas, kartu VZP, látkovou peněženku zelené barvy v hodnotě 70,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia, typ 8210 v hodnotě 10.400,- Kč, slzný plyn bez hodnoty a hotovost ve výši cca 3.000,- Kč, věci dle domluvy vyhodili oknem čekajícímu D. a následujícího dne je z větší části prodali v bazarech, o výtěžek a hotovost se rozdělili a svým jednáním poškozenému způsobili škodu ve výši 39.967,- Kč;
pod bodem III. společně s obviněným V. H. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., protože v průběhu dne 1. 7. 2001 se domluvili společně s obž. B. S. na spáchání loupeže na poškozeném P. P., a v intencích domluvy obž. H. obstaral 4 ks tablet diazepam, předal je obž. D. a ten je dal obž. S., který je měl při své návštěvě v bytě poškozeného na adrese P., ve večerních hodinách dne 2. 7. 2001 v nestřeženém okamžiku poškozenému dát do nápoje a poté, co tento usne, odcizit z bytu cenné předměty, zatelefonovat obžalovaným D. a H., kteří měli obž. S. odvézt z místa činu vozidlem Fiat Punto patřící obž. H. a poté se rozdělit o kořist, ovšem obž. S. nad rámec dohody poškozeného bez použití uspávacích prostředků zavraždil a odcizené věci odvezl rovněž odcizeným vozidlem, aniž by se s obžalovanými D. a H. spojil.
Za tyto trestné činy byl obviněný V. D. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území m. P. na dobu pěti let.
Spolu s obviněným V. D. byli pro úmyslnou trestnou činnost odsouzeni obvinění B. S., mladistvý P. D. a V. H
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. D. a B. S. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 11 To 36/02, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2002 dovolání, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 21. 10. 2002. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu dovolatele, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku napadeného usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný dovolání opřel o důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně v případě skutků pod body II. a III. výroku o vině a usnesení odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení.
Ke skutku uvedenému pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítá, že se nepodílel na jednání spoluobviněných B. S. a mladistvého P. D. takovou formou účasti jakou předpokládá § 9 odst. 2 tr. zák. Tvrdí, že soudy obou stupňů vycházely zejména z výpovědí těchto spoluobviněných, které jsou ale jednoznačně účelové, a to zejména s ohledem na jejich osobnosti i způsob života. Zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by opatřil prostředky způsobilé k provedení předmětného trestného činu a že by jakkoli přispíval k jeho dokonání. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že se na místě činu nenacházel, na poškozeného nepůsobil a ani se na jednání dalších spoluobviněných jinak nepodílel. Obviněný konstatuje, že na základě telefonátu spoluobviněného mladistvého P. D., jenž jej prosil o pomoc, odjel k bytu poškozeného, ovšem až poté, co byl předmětný trestný čin dokonán. Spoluobviněným poskytl pomoc, jelikož byli jeho spolubydlícími a přáteli.
V případě skutku, jak je popsán pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že nelze spáchat přípravu k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. a jednání se dopustit ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti konstatuje, že ustanovení § 7 odst. 1 tr. zák. stanoví výčet jednání, která za splnění dalších podmínek mohou být kvalifikována jako příprava k trestnému činu. Mezi tato jednání je zařazeno i spolčení, jehož obsahem může být mimo jiné budoucí spolupachatelství, které v době přípravy trestného činu ještě neexistuje. Spáchat trestný čin ve spolupachatelství lze proto až ve stadiu pokusu, přičemž u přípravy trestného činu je spolupachatelství pojmově vyloučeno. Obviněný dále popisuje výpověď spoluobviněného V. H., který uvedl že se domníval, že jím obstaraný prášek diazepam nemá uspávací, ale pouze uklidňující účinky. Konstatuje, že toto tvrzení nebylo zpochybněno ani vyvráceno. Soud prvního stupně je sice hodnotil jako účelové a zmíněný prášek vyhodnotil jako schopný navodit nepřirozeně hluboký spánek umožňující provedení plánované loupeže. Tento závěr ale učinil pouze na základě svých subjektivních názorů, bez opory v provedeném dokazování a nevyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie. S ohledem na tuto skutečnost se obviněný domnívá, že obstaraný prášek byl absolutně nezpůsobilý k provedení trestného činu popsaným způsobem a tudíž i příprava k takovému trestnému činu byla absolutně nezpůsobilá. Proto svým jednáním nenaplnil znaky přípravy k trestnému činu uvedené v § 7 odst. 1 tr. zák. Obviněný rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědí spoluobviněných B. S. a V. H., u nichž je zjevná snaha minimalizovat rozsah svého podílu na předmětném jednání. Také poukazuje na způsob, jakým si jmenovaní obstarávali prostředky na svoji obživu, přičemž ani k těmto skutečnostem soudy nepřihlédly.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 11 To 36/02, a sám ve věci rozhodl. Jednak aby v případě skutku popsaného pod bodem II. předmětného usnesení obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a zároveň jej uznal vinným ze spáchání trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest. Dále aby ohledně skutku pod bodem III. téhož usnesení obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., případně aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného V. D. se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že v mimořádném opravném prostředku je předně namítána účelovost a nevěrohodnost usvědčujících výpovědí obou spoluobviněných, kteří participovali na trestné činnosti obviněného popsané pod body II. a III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jakož i neprůkaznost způsobilosti účinků medikamentů, jež měly být aplikovány poškozenému. Na tomto základě pak obviněný činí vlastní hodnocení provedeného dokazování a vytváří tak pro sebe příznivější skutkový stav věci, a to přesto, že tím zasahuje do skutkových zjištění dovoláním neovlivnitelných. Proto k těmto námitkám nelze přihlížet. Podle státní zástupkyně zbývající výtky obviněného, vztahující se k otázce právní kvalifikace jeho jednání, sice naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je akceptovat.
K uplatněné námitce, která se týká nesprávného právního posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupkyně uvádí, že obviněný popírá, že by byl se zbývajícími spoluobviněnými předem dohodnut. Zdůrazňuje, že toto tvrzení je v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž poukazuje na znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Podle jejího názoru a z důvodů ve vyjádření blíže popsaných je v
případě obviněného správné i právní posouzení zmíněného skutku. K námitce obviněného ohledně skutku pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jež spočívá v názoru o neslučitelnosti spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. na trestném činu, státní zástupkyně uvádí, že právní posouzení učiněné soudem je správné. Zdůrazňuje, že obviněný byl veden záměrem na oloupení poškozeného společným jednáním všech tří zainteresovaných osob a podílel se na navazujícím jednání, které spočívalo nejen v dohodě na detailním způsobu provedení trestného činu, ale i v opatřování uspávacího prostředku za účelem dosažení stavu bezbrannosti poškozeného a tedy směřovalo k dosažení společného trestného cíle. V důsledku excesu jednoho ze spoluobviněných mohlo být jeho jednání posouzeno pouze jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. Rovněž námitka obviněného o nezpůsobilosti přípravy k trestnému činu loupeže nemůže obstát, neboť z odůvodnění odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že použitý medikament byl způsobilý vyvolat stav ve smyslu § 89 odst. 6 tr. zák. postačující pro vlastní provedení trestného útoku ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. dovolání zamítl a zároveň vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného V. D. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§ 265e odst. 1 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání stanovené v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek, který byl zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného V. D. uplatněné v dovolání, které zpochybňují věrohodnost výpovědí spoluobviněných B. S., mladistvého P. D. a V. H., včetně závěru soudu prvního stupně ohledně opatření a účinnosti použitého medikamentu, směřují proti konečnému skutkovému zjištění, jež pod body II. a III. výroku o vině v rozsudku učinil soud prvního stupně a proto je nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejného druhu je i jeho námitka, že nespáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem II. téhož rozsudku s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti obviněný tvrdí, že se předmětný skutek stal jinak, než jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Např. popírá, že by spoluobviněné přesvědčil ke spáchání trestné činnosti, že by jim opatřil uspávací prostředky a že by spoluobviněným řekl, jak je mají použít. Zdůrazňuje, že k bytu poškozeného se dostavil až poté, kdy byl trestný čin podle § 234 odst. 1 tr.
zák. dokonán, a to pouze z důvodu, že o pomoc jej telefonicky požádal spoluobviněný mladistvý P. D. Nutno připomenout, že v napadeném rozsudku se mimo jiné konstatuje, že obvinění B. S., mladistvý P. D. a V. D. čin spáchali „po předchozí vzájemné dohodě,“ přičemž soud prvního stupně vzal za prokázané i ty skutečnosti, které obviněný v dovolání popírá. Obviněný proto primárně zpochybňuje správnost konečného skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, které shledal bezchybným i odvolací soud, přičemž z těchto údajných nedostatků až následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost dovolacích námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř. Pokud by v dovolání obviněného byly výlučně uplatněny jen takovéto námitky, bylo by nutno ho odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr.
ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Obviněný V. D. v dovolání ohledně skutku uvedenému pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně také namítá, že spáchat trestný čin ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. lze až ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru je spolupachatelství, jehož podstatou je společné jednání pachatelů a které je spojeno úmyslem směřujícím k dokonání určitého trestného činu, u přípravy trestného činu podle § 7 odst. 1 tr. zák., jak bylo v uvedeném bodě soudem kvalifikováno, pojmově vyloučeno. Jde proto o námitku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zákon v § 7 odst. 1 tr. zák. stanoví, že jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle § 89 odst. 6 tr. zák. trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.
Podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá z popisu skutku, jak je pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uveden, takové jednání obviněného
V. D., které naplňuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkového zjištění se všichni obvinění (V. D., V. H. a B. S.) nejen předem domluvili na konkrétním způsobu oloupení poškozeného P. P., ale měli rozděleny i úkony k realizaci této trestné činnosti. Na spáchání trestného činu se proto podíleli společným jednáním, k čemuž směřoval i jejich stejný úmysl. Např. obviněný V. D. předal spoluobviněnému B.
S. medikamenty obstarané spoluobviněným V. H., které měly sloužit k dosažení stavu bezbrannosti poškozeného (k jeho uspání) lstí, tedy z hlediska § 89 odst. 6 tr. zák. násilím. Navíc všichni obvinění měli domluvenou i zcela konkrétní součinnost poté, co bude poškozený oloupen. Pro úplnost lze připomenout, že k naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Je rovněž nepochybné, že jednání obviněného V. D. prošlo stadiem přípravy k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák., jež spočívala v organizování trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák a v opatřování prostředků k jeho spáchání (nikoli ve spolčení, jak namítá obviněný v dovolání), a to společným jednáním ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Soudu prvního stupně je však potřebné vytknout, že jednání obviněného V. D. měl posoudit jako dokonaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. V této souvislosti nutno uvést, že spoluobviněný B. S. sice závažným způsobem vybočil z dohody a nad její rámec poškozeného P. P. bez použití uspávacích prostředků úmyslně usmrtil a odcizené věci odvezl odcizeným motorovým vozidlem, aniž se s dalšími obviněnými (V. D. a V. H.) spojil. Protože k oloupení poškozeného skutečně došlo, což byl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně nesporně smysl a cíl předchozí dohody všech obviněných, měl při zmíněném excesu v jednání spoluobviněného B.
S. odpovídat obviněný V. D. (i spoluobviněný V. H.) za tu část trestné činnosti, jež byla realizována jmenovaným spoluobviněným v rámci předmětné dohody, tj. za násilné odnětí cizích věcí poškozenému.
Zmíněný nedostatek v právním posouzení skutku sice nemohl vzhledem k ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř odvolací soud napravit, neboť odvolání podali pouze obvinění V. D. a B. S., měl však v důvodech svého usnesení na něj upozornit. Podle § 265p odst. 1 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Proto nelze zmíněnou vadu v právním posouzení skutku napravit ani v dovolacím řízení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného V. D. a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k