6 Tdo 1019/2013-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o
dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 118/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 19 T
118/2011, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodě I.
pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,
dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
spáchaným ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v
jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §
348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil se spoluobviněnou L. J. tím, že „v období od dubna
2010 do srpna 2010 na území hl. m. Prahy a v jeho okolí, v úmyslu neoprávněně
se obohatit, po předchozí vzájemné dohodě, iniciované obžalovaným S., kdy
obžalovaný S. vždy nejprve obstaral obžalované J. padělané osobní doklady na
jména žen s dispozičním právem ke konkrétním bankovním účtům (občanské a
řidičské průkazy) s podobiznou obžalované J., která mu k tomuto předem poskytla
své průkazové fotografie, a listiny, dle nichž si obžalovaná nacvičila
podpisové vzory těchto osob, načež obžalovaný S. vytipoval a osobně dovedl
obžalovanou J. k pobočkám jednotlivých bankovních ústavů, kde se obžalovaná J.
dle instrukcí obžalovaného S. za pomoci padělaných osobních dokladů a
nacvičených podpisových vzorů vydávala za osoby s dispozičním právem k účtům,
jejichž čísla jí sdělil obžalovaný S., a opakovaně neoprávněně vybrala či se
pokusila vybrat na přepážkách z předmětných bankovních účtů finanční částky do
100.000,- Kč…“, takto obžalovaná J. jednala v případech dále blíže popsaných
pod body I. 1) až 18) výrokové části rozsudku, „…kdy následně vždy 10 % z
neoprávněně získaných finančních prostředků si ponechala obžalovaná J. a zbytek
získané částky předala včetně padělaných dokladů obžalovanému S., který na ni
před pobočkami bank čekal a společně místo opustili, přičemž shora uvedenými
výběry tak způsobili celkově škodu ve výši 781.000,- Kč a dále se pokusili o
výběry hotovosti ve výši nejméně 613.000,- Kč, celkem tedy 1.394.000,- Kč.“
Dále byl obviněný uznán vinným v bodě III. přečinem nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu spáchal tím, že „od blíže nezjištěné doby do 12. 8. 2010, kdy byla v
rámci pátrání po odcizených věcech nalezena v zavazadlovém prostoru jím
užívaného a na něj evidovaného vozidla tov. zn. Peugeot 306, RZ: ...,
odstaveného v K. ul., P., před domem č. p. ..., bez povolení přechovával
střelbyschopnou samonabíjecí vojenskou pistoli zn. Tokarev TT 1933, druhotně
odstraněného výrobního čísla, se vsazenou hlavní ze samonabíjecí pistole zn.
Tokagypt 58, ráže 9 mm Luger, která spadá do zakázaných zbraní kategorie A dle
zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších
předpisů, s jedním druhově příslušným a funkčním zásobníkem a 7 ks nábojů ráže
9 mm Luger“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí vojenské pistole zn.
Tokarev TT 1933 se vsazenou hlavní ze samonabíjecí pistole zn. Totagypt 55 ráže
9 mm Luger s jedním druhově příslušným a funkčním zásobníkem a 7 ks nábojů ráže
9 mm Luger. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 6 To 46/2011, ve
spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 1
T 100/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné L. J. a
podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obviněný a spoluobviněná L. J. zavázáni k
povinnosti rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozené Komerční bance a.s.
na náhradě škody částku 95.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To
96/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů
nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když na
základě provedeného dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že je spolupachatelem
předmětného zločinu. Prohlásil, že řízení bylo od samotného počátku vedeno
neobjektivně a jednostranně a že skutková zjištění nalézacího soudu jsou
povrchní a účelová (soud např. bagatelizuje neprovedení domovních či jiných
prohlídek, popř. v rozporu se skutečností tvrdí, že jeho tetování není
kontrastní). Dále soudu vytkl, že nevyhověl ani jednomu z písemných návrhů na
doplnění dokazování, na nichž obhajoba trvala i při hlavním líčení. Shledal, že
v důsledku neprovedení navrhovaných úkonů a důkazů nemohl soud spolehlivě
zjistit skutkový stav věci, v důsledku čehož je vadné též právní posouzení.
Podle jeho názoru soud účelově hodnotil výpovědi svědků Š. a C. ohledně popisu
pachatele údajně se vzdalujícího při jednom z dílčích skutků od bankovní
pobočky, přičemž vznesl otázku, proč nebyla dříve provedena rekognice. V této
souvislosti upozornil, že soud si vůbec nepovšiml osoby L. U., jenž udržoval
styky se spoluobviněnou J., ačkoliv dotyčný byl u Městského soudu v Praze
stíhán pro zločin podvodu a jeho postava odpovídá popisu obou svědků.
Poznamenal, že kdyby se soud důsledně zabýval jeho (obviněného) tetováním,
musel by si všimnout, že obsahuje nacistické symboly. Podotkl, že právě z
tohoto důvodu již léta nenosí trička bez rukávů, s krátkými rukávy ani košile s
vyhrnutými rukávy. Přitom zdůraznil, že L. U. paži potetovanou nemá a že soud
mohl požádat příslušný ústav kriminalistické techniky o přiblížení kamerového
záznamu, ale neučinil tak. Také se pozastavil nad tím, že kamerový záznam se
načas ze spisu ztratil a že ve spise není založena fotografie jeho tetování,
ačkoliv její existence v policejních evidencích je samozřejmá. Rovněž se
ohradil proti tomu, že soud nepřibral znalce z oboru forenzní biomechaniky a že
se nezabýval tvrzením policejního orgánu, že podobné případy nejsou známy,
přestože ve spise je založena zpráva Kriminalistického ústavu Praha v tom
smyslu, že řada druhově stejných či podobných skutků je řešena speciálním týmem
Krajského ředitelství policie Praha. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů
v daném případě vyložily výpovědi svědků účelově. Odmítly navrhované svědky,
kteří mohli dosvědčit, že mu spoluobviněná J. vyhrožovala pomstou (mohlo se
jednat o tzv. syndrom zhrzené milenky). Neověřily jeho tvrzení o tom, že měl
při jednom zadržení ve svých věcech věci spoluobviněné J. V neposlední řadě
odmítly svědkyni S., jež měla povědomost o trestné činnosti spoluobviněné J.,
jakož i svědka V., který mohl dosvědčit, že byl L. U. naváděn k tomu, aby tzv.
hodil některá obvinění na jeho osobu (na obviněného). Přitom zpochybnil závěr
soudu o věrohodnosti doznání spoluobviněné J. (zmínil její trestní minulost). S
poukazem na judikát č. 49/89 Sb. rozh. tr. uzavřel, že byl odsouzen za něco,
čeho se nedopustil.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61 To 96/2013, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 19 T 118/2011, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný své dovolání posléze ještě doplnil v tom smyslu, že je namístě, aby se
Nejvyšší soud zabýval i jím dále citovanými judikáty, z nichž lze v posuzované
trestní věci dovodit porušení práva na spravedlivý proces, revizního principu
(odvolací soud se důsledně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami),
existenci tzv. opomenutých důkazů a nerespektování zásady in dubio pro reo.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání
nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší
soud ve věci rozhodl za podmínek vymezených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř.
v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 61
To 96/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do
oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní
řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a
revizního principu a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní
hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání,
které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou
argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně
právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad a pravidel vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený
(ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z
tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z
porušení procesní zásady in dubio pro reo a revizního principu a z vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f)
a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně
nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5
Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných
skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý