6 Tdo 1022/2002-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v rámci neveřejného zasedání konaného dne
17. dubna 2003 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici O. – M.
S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To
119/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2002, t a k t o:
Podle § 67 písm. a) tr. ř. se obviněný P. Š. b e r e d o v a z b y.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém
rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T
4/2002. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soudu vlastní
rozhodnutí a obviněného P. Š. uznal vinným trestnými činy krádeže podle § 247
odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.,
protože dne 15. 1. 2002 kolem 13. 30 hod. v B. na chodníku ulice O. v úmyslu
zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., a poté tuto
tašku vytrhl poškozené z ruky takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla
u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou
zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní
kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní
vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po delší
dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002 byla v
rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do současné doby
trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční hotovostí
způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen
do věznice s dozorem.
Proti všem výrokům citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní
zástupkyně v neprospěch obviněného P. Š. dovolání, přičemž mimo jiné uplatnila
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.g) tr. ř. námitku, že
skutek uvedený v napadeném rozsudku měl být posouzen jako trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak ho kvalifikoval soud prvního
stupně.
Dnešního dne v rámci neveřejného zasedání Nejvyšší soud shledal podané dovolání
důvodným a podle § 265k odst. 1 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného)
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To
119/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1
tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Protože obviněný P. Š. v současnosti vykonával trest odnětí svobody uložený
výše citovaným rozsudkem, který byl Nejvyšším soudem k podanému dovolání
zrušen, bylo nutno ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř.
zároveň rozhodnout o vazbě.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že obviněný P. Š. je hlášen k trvalému
pobytu v obci H., dříve okres T. Na tomto místě se však před spácháním
předmětné trestné činnosti nezdržoval, neboť pobýval u různých kamarádů v T. a
v B., přičemž přesné adresy a příjmení těchto osob nebyl schopen orgánům činným
v trestním řízení v lednu 2002 sdělit. Rovněž přespával v opuštěném bytě někde
poblíž obchodního domu T., který byl uzamčen a do bytu vnikal oknem. Dále bylo
zjištěno, že v této trestní věci byl obviněný ve vazbě na základě usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 Nt 3512/2002, z důvodu
uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. s tím, že jeho osobní svoboda byla omezena
zadržením dne 15. 1. 2002. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17.
4. 2002, sp. zn. 9 To 160/2002, byl obviněný podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.
na základě písemného slibu propuštěn z vazby na svobodu. Usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, byl obviněný z důvodů
uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. vzat do vazby. Z odůvodnění usnesení mimo
jiné vyplývá, že obviněný jednáním v tomto rozhodnutí blíže uvedeným porušil
slib, vyhýbal se trestnímu stíhání a v trestné činnosti pokračoval.
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou u obviněného P. Š. dány důvody vazby ve
smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. V této souvislosti je nutno zejména vzít
v úvahu, že před spácháním trestné činnosti nebyl k žádnému městu nebo místu na
území České republiky poután takovým způsobem, aby byl dosažitelný orgánům
činným v trestním řízení. Navíc po předchozím propuštění z vazby na
svobodu neplnil svůj slib (§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.), když se
nezdržoval na adrese, jíž sám určil, a nemohl být vyrozuměn o konání hlavního
líčení. Protože v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání hrozí
obviněnému v dalším trestním řízení, pokud bude pravomocně uznán vinným
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., uložení
vysokého trestu (zákon stanoví na tento trestný čin trest odnětí svobody na pět
až dvanáct let), je popsanými zcela konkrétními skutečnostmi dostatečně z
hlediska § 67 písm. a) tr. ř. odůvodněna obava, že uprchne nebo se bude
skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. S ohledem na osobu
obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze účelu
vazby dosáhnout jiným opatřením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 17. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 6 Tdo 1022/2002
Datum rozhodnutí: 17.04.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
6 Tdo 1022/2002-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 17. dubna 2003 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v
neprospěch obviněného P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
věznici O. – M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002,
sp. zn. 5 To 119/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2002, a rozhodl podle §
265k odst. 1, 2, § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, se
v celém rozsahu z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchnímu soudu v Olomouci se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, byl
obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák., protože dne 15. 1. 2002 kolem 13. 30 hod. v B. na chodníku ulice
O. v úmyslu zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., která
tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že obžalovaný ji sleduje, a
poté tuto tašku obžalovaný vytrhl poškozené takovou silou, že poškozená JUDr.
R., která měla u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla
tříštivou zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku
stehenní kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti
pažní vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po
delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002
byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do
současné doby trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční
hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Š. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém
rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T
4/2002. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní
rozhodnutí a obviněného P. Š. uznal vinným trestnými činy krádeže podle § 247
odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.,
protože dne 15. 1. 2002 kolem 13. 30 hod. v B. na chodníku ulice O. v úmyslu
zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., a poté tuto
tašku vytrhl poškozené z ruky takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla
u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou
zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní
kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní
vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života
po delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3.
2002 byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do
současné doby trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční
hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen
do věznice s dozorem.
Proti všem výrokům citovaného rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní
zástupkyně v neprospěch obviněného P. Š. dovolání, přičemž mimořádný opravný
prostředek opřela o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle
jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
Dovolatelka poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dospěl k
závěru, že předmětný skutek nenaplňoval znaky trestného činu loupeže, neboť
nezahrnoval znak násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. Konstatuje, že
odvolací soud sice shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná
s tím, že vycházejí z důkazů, které byly provedeny procesním způsobem, avšak
právní kvalifikaci tohoto skutku označil za chybnou; v této souvislosti zejména
argumentoval, že soud prvního stupně se opíral jen o závěr, že akt vytržení
tašky z ruky poškozené byl natolik intenzivní, že obviněný překonával odpor
poškozené, která se na jeho útok připravila. Odvolací soud uvedl, že ve smyslu
ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. je třeba za násilí považovat použití fyzické
síly k překonání nebo zamezení kladeného případně očekávaného odporu.
Zdůraznil, že násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a má
směřovat vůči poškozené osobě. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě
násilím ve smyslu § 234 tr. zák., přičemž takové jednání je pouze krádeží podle
§ 247 tr. zák. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud označil zjištění soudu
prvního stupně, že obviněný vytrhl tašku z ruky poškozené s vědomím, že byla na
atak připravená a očekávala ho, za hypotetický a nepodložený. K této
záležitosti konstatoval, že poškozená ve věci vypovídala opakovaně, přičemž v
jejím popisu jednání obviněného jsou závažné rozpory, které měl soud prvního
stupně vyhodnotit podle zásady in dubio pro reo ( v pochybnostech ve prospěch
obviněného). Rovněž uvedl, že obviněný nemusel změnu chování poškozené vůbec
registrovat a nemusel si být vědom, že útok očekává.
Podle dovolatelky nelze s rozhodnutím odvolacího soudu souhlasit. Předně
namítá, že do skutkové věty výroku o vině nepojal část popisu skutkového děje
ohledně poškozené „…která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že
obžalovaný ji sleduje…“, čímž současně popřel své tvrzení o správnosti
skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále zdůrazňuje, že i při popisu
skutku v rozsudku odvolacího soudu nebylo možné jednání obviněného vůči
poškozené právně posoudit jako jednočinný souběh trestných činů krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru je zřejmé, že obviněný vytrhl tašku z ruky
poškozené takovou silou, že v jeho jednání nešlo o pouhé nenadálé vyškubnutí
věci, nýbrž o překonání odporu poškozené a tím o použití násilí, kterého se
dopustil v úmyslu zmocnit se věcí z jejího majetku. Závěr o překonání odporu
poškozené lze dovodit z faktu, že obviněný musel vyvinout sílu takové
intenzity, že vytržení tašky z ruky poškozené vedlo k jejímu pádu na zem,
přičemž za tohoto skutkového stavu není rozhodující, zda cloumal taškou, kterou
držela v ruce. Jelikož ani odvolací soud neměl pochybnost, že vznik těžké újmy
na zdraví u poškozené nastal v příčinné souvislosti s útokem obviněného, měl
skutek posoudit jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák.
Dále dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně s poukazem na šok, který
poškozená JUDr. B. R. utrpěla, zcela akceptoval způsob, jakým vysvětlila
rozpory ve svých výpovědích, přičemž její svědectví u hlavního líčení hodnotil
jako věrohodné, z něhož lze vycházet při právním posouzení. Dovolatelka také
poukazuje na výpověď obviněného, jenž uvedl, že tašku poškozené vytrhl „vší
silou“. Z této skutečnosti dovozuje, že obviněný předpokládal odpor poškozené,
což jen potvrzuje její svědectví ohledně pevného sevření tašky. Zdůrazňuje, že
vzhledem k věku a zdravotním potížím poškozené nemusel obviněný pokračovat v
násilí, jak by tomu bylo v případě útoku na jinou fyzicky zdatnější osobu.
Dovolatelka rovněž konstatuje, že odvolací soud porušil ustanovení §
259 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by provedl jediný
důkaz, ať již realizovaný v hlavním líčení nebo nový, dosud neprovedený. Své
rozhodnutí přitom učinil na základě odlišného hodnocení důkazů, než jaká učinil
soud prvního stupně. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, a
proto by měl dovolací soud vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných nejvyšší státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené
v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, včetně dalších rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu
v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě
obviněného.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný P. Š.
Obviněný konstatuje, že dovolání se opírá o nesprávnou úvahu ohledně jeho
jednání, která je pouze předpokladem, jenž nebyl provedeným dokazováním
potvrzen. V této souvislosti poukazuje na své doznání, tj. úmysl poškozenou
okrást, vytrhnout jí kabelku a uprchnout. Při realizaci tohoto úmyslu použil
větší sílu, aby kabelku vytrhl poškozené z ruky. Obviněný tvrdí, že si nebyl
vědom toho, že by poškozená jeho útok očekávala. Proto nebyl veden záměrem
takový odpor násilím překonat. Připomíná, že poškozená opakovaně hovořila o
momentu překvapení, přičemž změna její výpovědi byla odvolacím soudem správně
vyhodnocena podle zásady in dubio pro reo. Podle názoru obviněného dovolatelka
zaměňuje pojmy síla a násilí, jak to činil i soud prvního stupně, přičemž toto
pochybení odvolací soud napravil. Zdůrazňuje, že loupeží není nenadálé vytržení
věci z ruky. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby, neboť
objektem tohoto trestného činu je jednak majetek, ale zejména i osobní svoboda.
Obviněný upozorňuje, že okolnosti popsané v dovolání spočívající ve výrazném
nepoměru fyzických dispozic mezi pachatelem a poškozenou, její vysoký věk a
zdravotní handicap byly odvolacím soudem zohledněny ve výroku o trestu, neboť
mu byl i přes celou řadu polehčujících skutečností (doznání, bezúhonnost, věk
blízký věku mladistvých aj.) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na samé
horní hranici zákonné trestní sazby. Rovněž uvádí, že postup odvolacího
soudu nebyl nezákonný a nedošlo k porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.,
neboť důkazy nehodnotil odlišně od soudu prvního stupně, ale pouze správně
posoudil předmětný skutek.
Závěrem svého vyjádření obviněný uvedl, že dovolání pokládá za nedůvodné a
navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
nejvyšší státní zástupkyně je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./,
bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř./, v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní
zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací
důvod, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého
stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v
předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že
nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně
právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se
skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně uplatněné v dovolání, které se týkají
hodnocení výpovědí obviněného a poškozené odvolacím soudem, jsou nepochybně
primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, jak je
popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. K
další její vznesené námitce, že odvolací soud porušil ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř., je nutno konstatovat, že tuto výtku nelze rovněž podřadit pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný
dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se těmito
námitkami v rámci dovolacího řízení zabývat, přičemž pokud by dovolání
výlučně obsahovalo jen tyto námitky, muselo by být podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně však v dovolání rovněž namítá, že skutek
popsaný v rozsudku odvolacího soudu byl tímto soudem nesprávně právně posouzen
a uvádí, v čem tato vada konkrétně spočívá. Proto je uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen formálně, ale i materiálně naplněn.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného rozsudku - právního posouzení skutku, proti němuž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí
ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v
úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví
nebo značnou škodu. Podle § 89 odst. 6 tr. zák. trestný čin je spáchán násilím
i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti
lstí.
Stručně lze připomenout, že ve smyslu ustanovení § 234 tr. zák. se násilím
rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby.
Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí
je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se
napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i
konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí
se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo
pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a
musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel
zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve
své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici
(např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, nejen když ji
sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí
věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle
§ 234 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez
hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je
způsobenou škodou hodnota (cena) věci. Těžkou újmu na zdraví, která může být
způsobena úmyslně nebo i z nedbalosti, definuje ustanovení § 89 odst. 7 tr.
zák. Značnou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující
částky nejméně 500 000 Kč.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci důsledně podle
zákona, když skutek popsaný ve výroku o vině svého rozsudku kvalifikoval jako
trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Z popisu předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, mimo jiné vyplývá, že obviněný P. Š. vytrhl poškozené JUDr.
B. R. tašku z ruky takovou silou, že upadla na zem, čímž utrpěla v napadeném
rozsudku blíže specifikované poranění vyžadující dlouhodobou léčbu. Sám
obviněný k věci vypověděl, že poškozené vytrhl tašku z ruky „vší silou“.
Vzhledem na tato skutková zjištění, kdy předmětem útoku byla starší zjevně
pohybově handicapovaná žena, která při chůzi používala hůl, a zejména s
poukazem na prokázanou intenzitu, kterou obviněný použil, aby jí tašku vytrhl
z ruky, bylo potřebné zvlášť pečlivě posoudit, zda v jeho jednání nejde o
násilí ve smyslu skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák.
V této souvislosti odvolací soud důvodně připomněl, že násilí musí být
prostředkem nátlaku na vůli napadeného a musí směřovat vůči osobě poškozeného.
Rovněž oprávněně zdůraznil, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě
násilím ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák., a proto je takové jednání pouze
krádeží podle § 247 tr. zák. Lze souhlasit i s jeho názorem, jenž vychází z
rozhodnutí a stanoviska publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 19/1972 a pod č. 1/1980, že za násilí je třeba považovat
takové počínání pachatele, při kterém např. tím, že věcí cloumá, překonává
odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se věci
proti projevené vůli zmocnil.
Naproti tomu nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že v jednání obviněného
nemůže jít o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
neboť podle jeho názoru nebylo provedenými důkazy vyloučeno, že by se tašky
zmocnil nenadálým a neočekávaným vytrhnutím z ruky poškozené. V tomto směru
odvolací soud zejména poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozené
JUDr. B. R. spočívající v tvrzení, že útokem obviněného byla překvapena nebo
naopak, že jeho jednání očekávala, přičemž v důsledku toho tašku
pevněji sevřela a opřela se o hůl. Zdůraznil, že soud prvního stupně měl
situaci vyhodnotit v duchu zásady in dubio pro reo. Také uvedl, že o
změně v chování poškozené nemusel obviněný vědět, přičemž odkázal na jeho
výpověď. Proto nemusel být veden záměrem překonat její odpor z očekávaného
útoku. Odvolací soud konstatoval, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který
by v této části obhajobu obviněného vyvrátil.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze násilí ve smyslu § 234 tr. zák. omezovat
pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené
osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání). Za akt
takového násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy poškozená
osoba má věc ve své moci, a to způsobem, že pachatel při zmocnění se věci
překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud
poškozená osoba věc pevně drží popř. pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru
apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci, musí zmíněné držení popř.
sevření překonat. Nelze stanovit univerzální právní řešení, neboť každou
trestní věc je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním
okolnostem, tj. i z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. včetně fyzických
a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby. Např. u menších dětí, starších
a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce
na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena.
Je zřejmé, že jen z tohoto důvodu nelze uvedeným osobám odepřít trestně právní
ochranu prostřednictvím § 234 tr. zák.
V případě, že by poškozená JUDr. B. R. předmětnou tašku pevně držela (svírala)
např. rukou za její ucha a obviněný P. Š. se této věci zmocnil způsobem, který
popsal ve své výpovědi, tak by již nešlo o pouhé vytržení věci z ruky, ale o
násilí vůči poškozené osobě ve smyslu § 234 tr. zák., neboť by tím překonal
její vůli věc nevydat, zejména pokud v důsledku použité výrazné intenzity v
jeho jednání upadla na zem.
S poukazem na uvedená skutková zjištění, kdy objektem útoku byla starší
pohybově handicapovaná žena poškozená JUDr. B. R., která při chůzi používala
hůl a prokázanou intenzitu, kterou obviněný použil, aby se zmocnil její tašky,
nebylo důvodné v jeho jednání, v důsledku něhož jmenované způsobil poranění,
spatřovat pouze nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák., jak konstatoval
odvolací soud. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný
rozhodně nechtěl poškozené zranění způsobit. Prokázaným smyslem jeho jednání
bylo zmocnit se její tašky. V důsledku výše zmíněných okolností však
obviněný musel ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. (úmysl nepřímý) vědět, že
poškozené může způsobit poranění dosahující svým charakterem a závažností
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn. V jeho jednání odvolacím soudem shledaná vědomá
nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák. byla nepochybně dána ve vztahu ke
způsobenému těžšímu následku, neboť charakter poranění poškozené a nutná délka
jeho léčení naplňují znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch)
tr. zák. Proto jednání obviněného P. Š., jímž poškozené předmětné poranění
způsobil, nemohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák., ale jako týž trestný čin podle § 221 odst.
1, 2 písm. c) tr. zák., a to pouze v případě, že by nepřicházela v úvahu právní
kvalifikace celého skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. (viz výše). I v tomto směru je nutno spatřovat vadu
napadeného rozsudku.
Protože nejvyšší státní zástupkyně podala důvodně dovolání proti výroku o vině,
Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na
vytýkané vady i výrok o trestu, který byl obviněnému P. Š. napadeným rozsudkem
uložen, a zjistil, že v důsledku konstatovaných nedostatků je rovněž chybný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným
a podle § 265k odst. 1 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
(dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
V souvislosti s dalším řízením ve věci Nejvyšší soud považuje za potřebné
stručně se vyjádřit i k těm námitkám vzneseným v dovolání, které jinak byly
irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení
a)provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo
b)provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že Vrchní soud v Olomouci nepostupoval
v odvolacím řízení podle výše citovaných ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., jak
důvodně namítá i nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání. Odvolací soud
sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně považuje za správná a podložená provedenými důkazy (viz
str. 6 napadeného rozsudku). I přes toto zjištění a aniž by provedl dokazování
v rozsahu předpokládaném v § 259 odst. 3 věty druhé pod písm. a) nebo pod
písm. b) tr. ř., odvolací soud upravil ve výroku o vině znění skutkové věty
tak, že oproti rozsudku soudu prvního stupně vypustil slova vztahující se k
jednání poškozené JUDr. B. R. „…která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si
všimla, že obžalovaný jí sleduje…“. V této souvislosti v napadeném rozsudku
odvolací soud poukázal na skutečnosti, které jsou výše popsány v tomto
rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozpory ve výpovědích poškozené ohledně toho, zda
útok očekávala či nikoli, zda si případnou změnu v jejím jednání mohl obviněný
uvědomit, jak tyto z důkazů vyplývající okolnosti měly být soudem prvního
stupně vyhodnoceny a proč nemůže jít v jednání obviněného o trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.).
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedeným postupem odvolacího soudu došlo nejen k
porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., ale i k nepřípustnému přehodnocení
některých v hlavním líčení provedených a soudem prvního stupně vyhodnocených
důkazů, což vedlo i k nezákonné změně ve skutkových zjištěních. Nutno
zdůraznit, že pokud odvolací soud měl v rámci své přezkumné povinnosti (§ 254
tr. ř.) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v rozsudku Krajského
soudu v Brně, měl zásadně postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními
trestního řádu /§ 259 odst. 3 tr. ř. příp. § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Nejvyšší soud ukládá Vrchnímu soudu v Olomouci provést v odvolacím řízení
výslech poškozené JUDr. B. R. Jmenovaná by měla zejména popsat, jak předmětnou
tašku držela, jakým způsobem se obviněný této věci zmocnil a co konkrétně
zapříčinilo její pád na zem.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného P. Š. dostala do
procesního stadia, kdy existuje nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, proti kterému jmenovaný podal
odvolání. Úkolem Vrchního soudu Olomouci bude při dodržení všech v úvahu
přicházejících ustanovení trestního řádu věc v odvolacím řízení projednat a
učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Odvolací soud doplní dokazování v
rozsahu, jak bylo stručně uvedeno, popř. uváží provedení dalších důkazů, pokud
to výsledky doplněného dokazování budou pro rozhodnutí ve věci vyžadovat.
Závěrem a pro úplnost lze připomenout, že orgán činný v trestním řízení, jemuž
věc byla Nejvyšším soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán
právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (viz
výše), a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil (§
265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1
písm.b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k