6 Tdo 1024/2024

6 Tdo 1024/2024-3908

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 1. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ing. Josef Gabryš, trvale bytem Solné 696, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 To 12/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 101/2021, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 To 12/2024, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 34 T 101/2021, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Zlíně k došetření.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 34 T 101/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Josef Gabryš (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 25 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 32 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené město Slavičín odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupkyně i poškozené město Slavičín odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 To 12/2024. Z podnětu všech podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

jako jednatel a jediná osoba odpovědná za finanční vedení společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., se sídlem Osvobození 25, 763 21 Slavičín, IČ: 27725481, která provozovala skládku odpadů Slavičín – Radašovy, v době od 1. 4. 2015 do 1. 2. 2016 a dále v době od 1. 9. 2016 do 1. 9. 2017 za měsíce únor 2015 až prosinec 2015 a za červenec 2016 až červenec 2017 vybral od subjektů ukládajících odpad na tuto skládku poplatky za uložení odpadu v celkové výši 3 355 002,40 Kč, kdy tyto poplatky jim nechal vyfakturovat jako součást celkové platby za uložení odpadů, předmětné poplatky za uložení odpadu v daném období v rozporu se svou povinností vyplývající z § 46 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, účinného do 31. 12. 2020, městu Slavičín jako příjemci poplatku neodvedl a použil je v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny na jiné úhrady, a to zejména na úhrady faktur ve prospěch jím ovládaných společností JOGA LUHAČOVICE, s.r.o., IČ: 60697628, JOGA RECYCLING s.r.o., IČ: 26230330 a JOGA VALAŠSKO s.r.o., IČ: 25904230, čímž městu Slavičín, se sídlem Osvobození 25, 763 21 Slavičín, IČ: 00284459, způsobil škodu ve výši 3 355 002,40 Kč.

5. Za to ho odvolací soud podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 25 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 25 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 3 355 002,40 Kč poškozenému městu Slavičín. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jeho hlavní výtka spočívala v tvrzení, že poplatek za uložení odpadu není ve vztahu k provozovateli skládky věcí cizí, tedy uplatněná právní kvalifikace jednání jako zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná. Toto své stanovisko odůvodnil jednak odkazem na znění § 46 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, účinného do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o odpadech“), ve kterém není upraven moment přechodu vlastnických práv k poplatku na obec, jednak odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.

3. 2015, sp. zn. 4 As 218/2014. V tomto rozhodnutí je naopak uvedeno, že dotyčný poplatek se stane součástí veřejného rozpočtu až jeho odvedením provozovatelem skládky. Nemohlo tak dojít k dobrovolnému svěření věci, jak předpokládá trestný čin zpronevěry. K tomu dále namítl, že poplatek za uložení odpadu má charakter daně, což dokládá judikatura Nejvyššího správního soudu i znění § 47 zákona o odpadech pověřující příslušný krajský úřad k uložení povinnosti zaplatit neodvedený poplatek včetně úroku z prodlení a příslušného správce daně k vymáhání takto uložené povinnosti.

Obviněný v tomto směru přirovnal uvedené k povinnosti platit daň z přidané hodnoty či spotřební daň, jejichž neodvedením se plátce taktéž nedopouští zpronevěry vůči správci daně. Proto závěr, že jiné naložení s poplatkem než odvedení příslušné obci odpovídá trestnému činu zpronevěry, je nepřípustnou analogií v trestním právu hmotném. To platí i pro případné úvahy o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr.

zákoníku. V prvém případě podstata protiprávního jednání spočívá ve zkrácení daně, tedy v tvrzení nižší daňové povinnosti, než ve skutečnosti je, a druhý jmenovaný trestný čin dopadá na úmyslné neodvedení již sražených záloh na některé daně.

7. Jednání obviněného nevykazuje ani znaky úmyslného zavinění, neboť nemohl vzhledem k citované judikatuře Nejvyššího správního soudu i znění ustanovení zákona o odpadech vědět, že poplatek za uložení odpadu má patřit obci. Šlo tak z jeho strany o právní omyl podle § 19 tr. zákoníku vylučující úmysl. Ba právě naopak, kvůli neutěšené ekonomické situaci společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., obviněný jednal v krajní nouzi. Důvodem bylo jednání druhého společníka společnosti, města Slavičín, které zamítlo zvýšit (resp. valorizovat) ceny za uložení odpadu, činilo obstrukce ohledně jmenování druhého jednatele a neplatilo poplatek do fondu rekultivace. To ve spojitosti s povinností uhradit pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí, splnit nařízení obsažená v integrovaném povolení, řešit likvidaci odpadních vod a zaplatit zaměstnance, vedlo k nedostatku finančních prostředků a následné insolvenci. Obviněný tak nemohl jinak než upřednostnit neodkladné náklady mimo jiné spojené s ochranou životního prostředí před odvedením poplatku městu. Výsledné odsouzení obviněného pak bylo porušením zásady subsidiarity trestní represe, jelikož v postupu orgánů činných v trestním řízení obviněný spatřuje snahu zajistit výběr daného poplatku cestou trestního práva, kdy jeho vymožení v daňovém řízení bylo nečinností města Slavičín promlčeno, a současně snahu ochránit odpovědné osoby na straně dotyčného města před trestněprávními důsledky vyplývajícími z jejich nečinnosti při správě vlastní společnosti.

8. Ve vztahu k výši vybraného poplatku došlo také ke skutkovým pochybením. Byl odmítnut návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, zabývající se otázkou, do jaké výše byly předmětné poplatky skutečně uhrazeny. V tomto směru obviněný namítl, že závěr soudů o výši způsobené škody nemá oporu v analýze účetních dat a toliko vychází z provedené fakturace. Tím však nepřihlédly ke skutečnosti, že část poplatků nebyla uhrazena včas, nebo formou zápočtu, čímž sice došlo k uhrazení dlužné částky, ale fakticky se nezvýšil objem finančních prostředků, které by bylo možné převést na město Slavičín. K tomu obviněný dodal, že argumentace soudu prvního stupně o nutnosti tyto námitky uplatnit dříve směrem k městu Slavičín, je lichá, neboť na tom tehdy neměl právní zájem. V otázce určení skutečné výše povinných poplatků nelze vycházet ani z rozhodnutí krajského úřadu, neboť ten se nezabýval zmíněným uhrazením části poplatku zápočtem a současně poplatky vyměřil na základě údajů poskytnutých samotnou společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., v jejíchž podkladech mohla být uvedena nesprávně vyšší poplatková povinnost. Obviněný se tak nemohl dopustit zpronevěry těch finančních prostředků, které do jeho dispozice vůbec přesunuty nebyly. Doplnil dále, že pro zachování právní jistoty měl odvolací soud vyhovět jeho návrhu a poukázat na rozsudek v obdobné věci (který však samotnému obviněnému není znám).

9. S námitkami vůči výši způsobené škody obviněný propojil i své výhrady k adheznímu výroku. Jelikož má za to, že nebyla správně určena výše neuhrazených vyfakturovaných poplatků s ohledem na provedené zápočty, nebyla výše škody spolehlivě a mimo vši pochybnost prokázána. Nešlo proto ani rozhodnout o náhradě takovéto škody. Krom toho město Slavičín nebylo aktivně legitimováno k podání návrhu na náhradu škody (a ani k podání občanskoprávní žaloby), jelikož podle § 47 odst. 2 zákona o odpadech je k tomu určený příslušný správce daně. To ostatně potvrdilo i samotné město v odvolacím řízení. V neposlední řadě odvolací soud v rozporu s judikaturou ve svém odůvodnění nevyložil, ze kterých hmotněprávních ustanovení vycházel, jak z nich vyplývá nárok poškozeného na náhradu škody a její konkrétní výše.

10. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 226 písm. a) tr. ř., eventuálně podle § 226 písm. b) tr. ř., jej zprostil obžaloby. Současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o náhradě škody.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že třebaže obviněný proti tomu brojí, poplatek za uložení odpadu tvoří veřejné prostředky, které se nestávají majetkem provozovatele skládky. Tento poplatek představuje kompenzaci negativních dopadů zejména na životní prostředí. Tím spíše pak neoprávněné vyvedení finančních prostředků započtením fiktivních pohledávek společností JOGA odpovídá naložení s cizí věcí v rozporu s účelem, pro který byly obviněnému svěřeny. Státní zástupce též uvedl, že vzhledem k trojnásobnému překročení nejnižší hranice značné škody, což představuje kvalifikovaný znak skutkové podstaty zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nepřichází v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Pokud jde o námitky k naplnění subjektivní stránky, soudy adekvátně dovodily nepřímý úmysl obviněného ovlivňovat chod společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., a společností JOGA. Nelze přisvědčit ani namítanému naplnění podmínek krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, neboť absentuje existence přímého a bezprostředního nebezpečí. Neakceptování návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví v souladu s judikaturou Ústavního soudu nezakládá opomenutí důkazu. Závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti uvedeného důkazního návrhu je dostatečným odůvodněním pro zamítavé stanovisko. Soud ostatně není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. I odůvodnění adhezního výroku, byť úspornější, lze pokládat za odpovídající.

12. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

13. Obviněný zaslal k vyjádření státního zástupce prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které v podstatě zopakoval svou dovolací argumentaci. Vytkl, že státní zástupce se nevypořádal s jeho hmotněprávními námitkami. Považoval také za chybu, že k výši vzniklé škody neproběhlo žádné dokazování. Rovněž poukázal na tvrzení státního zástupce, že částka určená pro odvedení městu Slavičín jako poplatek za uložení odpadu byla místo toho vynaložena na pokrytí dluhů vůči společnostem JOGA, přičemž takový závěr taktéž nebyl předmětem dokazování. Závěrem obviněný odkázal na odůvodnění podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 To 12/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

19. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné. Napadený rozsudek odvolacího soudu a řízení mu předcházející je zatíženo minimálně vadami odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Z dosud vyjádřeného je zřejmé, že obviněný primárně brojil proti právnímu posouzení skutku soudy nižšího stupně. Základem byla námitka, že poplatek za uložení odpadu nebyl svěřenou věcí, a tedy si jej obviněný jako jediný jednatel společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., nemohl přisvojit. Na uvedené obviněný dále navázal i své další hmotněprávní námitky týkající se právního omylu a krajní nouze. Jako nesprávné označil i vyčíslení vzniklé škody, neboť nebylo postaveno najisto, kolik původci odpadu reálně zaplatili za jeho uložení. K tomu navrhované znalecké posouzení bylo naopak soudem odmítnuto. S tímto se pojí i vznesené námitky proti adheznímu výroku, neboť jím byla přiznána náhrada škody ve zpochybněné výši neodvedeného poplatku městu Slavičín, které však k tomu nebylo aktivně legitimováno.

21. Jak již bylo konstatováno, podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že skutek, jak byl soudy zjištěn (tedy ve své podstatě skutková zjištění žádným zásadním způsobem nerozporoval), byl právně kvalifikován jako zločin zpronevěry ve smyslu § 206 tr. zákoníku, ačkoliv základní znaky tohoto trestného činu nebyly naplněny. Je proto zjevné, že tyto námitky po formální stránce uvedenému důvodu dovolání odpovídají a podle závěru Nejvyššího soudu je třeba uvedeným námitkám přisvědčit.

22. Vzhledem k zmíněné právní kvalifikaci jednání obviněného Nejvyšší soud nejprve připomíná, že zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku se dopustí ten, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Rovněž platí, že věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jinými slovy, skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 Tdo 894/2017, nebo přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003).

23. Spáchání trestného činu zpronevěry tedy vyžaduje splnění následujících předpokladů: 1. zmíněná věc byla původně svěřena pro předem definovaný účel, který pachatel nerespektuje, 2. dojde k přisvojení cizí věci, 3. přisvojením nevzniká vlastnické právo k věci.

24. V této konkrétní trestní věci odvolací soud (v rámci jejího prvního projednání na základě stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání) dospěl k závěru, že poplatek za uložení odpadu vykazuje atributy popsané v předchozím bodě, neboť jde o veřejnoprávní platbu náležející městu Slavičín. Odkázal přitom mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 As 8/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 834/2016, přičemž doplnil, že obviněný, resp. předmětná skládka, sloužili jako jakýsi zprostředkovatel, jemuž zákon ukládal obdržený poplatek odvést a nic jiného. Jinak vyjádřeno, poplatek byl skládce svěřen pouze za účelem jeho převedení příslušné obci. Soud prvního stupně následně po vrácení věci v souladu s tímto závazným právním názorem obviněného shledal vinným zločinem zpronevěry. V návaznosti na skutková zjištění stran neodvedení jistého objemu finančních prostředků obviněným poškozenému městu i Nejvyšší soud považoval za stěžejní v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjasnit právní povahu onoho poplatku za odpady (tedy zejména, zda je uhrazený poplatek pro obviněného věcí cizí, kterou si přisvojil) a v návaznosti na to i otázku, zda lze jednání spočívající v neodvedení takového poplatku kvalifikovat podle § 206 tr. zákoníku, popř. podle § 240 či § 241 tr. zákoníku.

25. Na tomto místě je vhodné podotknout, že v inkriminované době mezi lety 2015 až 2017 byl, co se týče dotčených mimotrestních předpisů, účinným zákon o odpadech ve znění zákona č. 188/2004 Sb. (účinném od 6. 1. 2005). Byť v mezidobí byl tento předpis zrušen a nahrazen novým zákonem o odpadech, zákonem č. 541/2020 Sb., podle přechodných ustanovení tohoto nyní účinného právního předpisu (konkrétně § 155 odst. 3) se pro poplatky odvedené v době účinnosti předchozího zákona užije tehdejší právní úprava, včetně práv a povinností s tím souvisejících. V kombinaci se skutečností, že i podle nového zákona poplatky za uložení odpadu náležejí obci podle § 110 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, lze konstatovat, že pro následující právní posouzení není změna v předpisech významná.

26. Za ukládání odpadů na skládky je původce odpadu povinen platit poplatek, který vybírá provozovatel skládky při uložení odpadů na skládku. Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze zákona. Skládkou odpadů se rozumí technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým a řízeným uložením na zemi nebo do země. Výše poplatku závisí na množství a kategorii odpadu ukládaného na skládce a skládá se ze dvou složek. Základní složka poplatku se platí za uložení odpadu, zpravidla komunálního, za uložení nebezpečného odpadu se platí riziková složka. Základní složka poplatku je příjmem obce, na jejímž katastrálním území skládka leží, a riziková složka je určena do Státního fondu životního prostředí České republiky. Kontrolu placení poplatků u provozovatele skládky provádí obec, na jejímž katastrálním území leží skládka (MARKOVÁ, Hana. § 2 Platby spojené s ochranou životního prostředí. In: BAKEŠ, Milan, KARFÍKOVÁ, Marie, KOTÁB, Petr, MARKOVÁ, Hana a kol. Finanční právo. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 315, marg. č. 707.).

27. V projednávaném případě šlo vždy pouze o odpad běžný, a tedy celý poplatek měl být odveden městu Slavičín. Argumentace státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, kterou převzal odvolací soud a stala se tak podkladem odsuzujícího rozsudku, vychází z již zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 As 8/2016, podle kterého: „poplatky za ukládání odpadu na skládku jsou veřejnými prostředky a nestávají se vlastnictvím ani svozových společností, které odpad převezmou od původců odpadu, ani vlastnictvím provozovatele skládky, kterému jsou uhrazeny“.

V rozporu s tímto stojí obviněným několikrát v trestním řízení namítaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 4 As 218/2014, jenž naopak postuloval, že: „Poplatky vybrané provozovatelem skládky jsou součástí jeho majetku, nepředstavují prostředky vázané na zvláštním účtu, jakkoli provozovateli skládky zároveň vzniká povinnost takto vybrané poplatky (a poplatky, které je povinen sám platit za uložený odpad, jehož je původcem) odvést jejich příjemci“. Již z uvedeného je patrné, že neexistuje (a v předmětném období neexistoval – jak namítal též dovolatel) ustálený právní názor o podstatě předmětného poplatku za uložení odpadu.

S ohledem na nezbytnou přesvědčivost soudního rozhodování vyjádřenou v § 125 odst. 1 tr. ř. měl být tento nesoulad ve výkladu předmětem bližšího posouzení. K tomu však soud prvního stupně a ani soud odvolací nepřistoupily a není tak zřejmé, proč shledaly pro obviněného méně příznivý výklad v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přiléhavějším (ač je zřejmé, že soud prvního stupně se pochopitelně cítil vázán právním názorem odvolacího soudu po jeho prvním – kasačním rozhodnutí). Nejvyšší soud proto uvádí, že byť byl v rozhodnutí pod sp. zn. 2 As 8/2016 poplatek za uložení odpadu definován jako veřejný majetek, podstata tohoto rozhodnutí spočívala ve zdůraznění nutnosti dostatečně zjistit výši dlužné částky, kterou provozovatel skládky měl fakticky dlužit na poplatku (předmětem řízení, stručně vyjádřeno, bylo posouzení, v jakém rozsahu bylo třeba poplatek skutečně odvést v návaznosti na tom, v jakém rozsahu provozovatel skládky skutečně poplatek vyinkasoval; tento parametr podle Nejvyššího správního soudu nebyl správně a průkazně zjištěn, proto předchozí rozhodnutí správních orgánů nemohla obstát).

Oproti tomu rozhodnutí pod sp. zn. 4 As 218/2014 prosazované obhajobou se vztahovalo k otázce, zda prostředky vybrané jako poplatek za ukládání odpadu dlužníkem od původců odpadu nejsou součástí majetkové podstaty provozovatele skládky v pozici úpadce. Rozhodnutí vyústilo do závěru, že dotyčný poplatek součástí majetkové podstaty provozovatele skládky je. Svým obsahem tedy toto rozhodnutí blíže charakterizovalo a podrobněji se zabývalo samotnou podstatou právního režimu poplatku za uložení odpadu.

Co nelze dále pominout, a s čím se soudy v řízení trestním rovněž měly vypořádat, je shoda obou citovaných správních rozhodnutí v závěru, že předmětný poplatek je úzce provázán s finančním právem, resp. správou daní.

V obou citovaných rozhodnutích tak panuje shoda, že poplatek za uložení odpadu je jistý typ kvazidaně. Takový závěr je mj. podporován i ustanovením § 47 zákona o odpadech, podle něhož pokud provozovatel skládky neodvedl obci vybraný poplatek ve stanovené lhůtě, uloží mu povinnost zaplatit poplatek krajský úřad, který vydal souhlas k provozování skládky, rozhodnutím na návrh příjemce poplatku. Poplatky a úrok z prodlení vymáhá příslušný správce daně podle katastrálního území, na kterém je skládka umístěna.

28. Nejvyšší soud považuje za vhodné rozvést, že zatímco obžalobou a soudy odkazované rozhodnutí pod sp. zn. 2 As 8/2016 se týkalo posuzované právní otázky (zda je poplatek za uložení odpadu věcí provozovatele skládky) pouze okrajově, čemuž odpovídá i obecnost a střídmost vyjádřených úvah v této otázce, v rozhodnutí pod sp. zn. 4 As 218/2014 Nejvyšší správní soud předložil komplexnější zhodnocení doprovázené odkazy i na odbornou literaturu a příhodně zvolenou analogii iuris s lázeňským poplatkem.

Bylo pak konstatováno, že poplatek za ukládání odpadu není majetkem pocházejícím z veřejných prostředků a jejich součástí se stává až po odvedení provozovatelem skládky. Pro tyto důvody, a i z hlediska neustáleného právního názoru, je přiléhavější pro posouzení projednávané věci vycházet z pro obhajobu příznivějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 218/2014. Nicméně i rozhodnutí sp. zn. 2 As 8/2016 přisvědčilo závěru, že „…stěžovatel má pravdu, pokud jde o povahu sporného poplatku, tudíž že se jedná o daň v širším smyslu a že jej lze řádně stanovit (vyměřit) pouze ve lhůtě podle § 147 daňového řádu.“ Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, i toto rozhodnutí tedy přiznalo předmětnému poplatku jistý daňový charakter.

29. Optikou uvedeného pak nelze než přisvědčit primární hmotněprávní námitce obviněného. Připodobnění k daním, specificky k dani z přidané hodnoty či k dani spotřební (jak obviněný předestřel ve svém dovolání i odvolání), je více než odpovídající povaze posuzovaného poplatku (tedy konečný spotřebitel platí v ceně zboží i přesně vyčíslenou/vyčíslitelnou daň prodávajícímu, jako plátci daně, který je povinen daň v náležité výši přiznat a odvést příslušnému úřadu; pokud prodávající daň přizná, ale z jakýchkoli důvodů neodvede, nedopouští se trestného činu zpronevěry), a to zvláště v kontextu obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která shodně tento závěr podporují.

Je proto přiléhavé konstatovat, že v širším slova smyslu jednotlivé subjekty právního vztahu týkající se zaplacení a následného odvedení poplatku za uložení odpadu mají svůj ekvivalent v daňovém právu. Původce odpadu pak odpovídá charakteru poplatníka daně, provozovatel skládky je plátcem daně a podle § 47 odst. 1 zákona o odpadech je obec příjemcem poplatku. Obecně platí, že podle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků je poplatníkem osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani.

Plátcem je osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou či sraženou od poplatníků. Neodvedení poplatku pak odpovídá situaci, kdy plátce daně, resp. v tomto případě kvazidaně, nesplní svou zákonem stanovenou povinnost a neodvede vyměřenou daň. Samotný akt zaplacení (resp. odvedení) daně přitom znamená, že majetek plátce je ponížen o určitou finanční částku, která přechází na příjemce. Jinak vyjádřeno, dochází k převedení vlastnického práva k takto vyčleněným finančním prostředkům od plátce k příjemci, nikoliv od poplatníka, jemuž nevzniká odpovědnost odvést vybranou daň. Přistoupil-li by Nejvyšší soud na právní kvalifikaci soudů nižšího stupně v projednávané trestní věci, v podstatě by tím konstatoval, že příjemce poplatku nabývá vlastnických práv k platbě vyplývající z právního vztahu mezi původcem odpadu (poplatníkem) a provozovatelem skládky (plátcem), ve kterém v žádné formě nefiguruje.

30. S tím se pak pojí skutečnost, že zapojením všech tří subjektů (původce odpadu, provozovatel skládky a obec) vznikají de facto dva právní vztahy, byť na sebe velmi úzce navázané. Konkrétněji lze poukázat na systematiku zákona o odpadech, ze kterého vyplývají rozdílná práva a povinnosti původce, provozovatele a příjemce (§ 16 zákona o odpadech o povinnostech původce odpadu, § 18 zákona o odpadech o povinnostech provozovatele při sběru odpadu, nebo § 19 zákona o odpadech o povinnostech provozovatele při využívání odpadu), čímž se jen zdůrazňuje nutnost od sebe tyto subjekty odlišovat.

Pohledem uvedeného by pak bylo nelogické provozovateli skládky přisuzovat roli pouhého prostředníka při výběru poplatku, pokud ve svých ostatních povinnostech vystupuje jako nezávislá osoba s vlastními právy a povinnostmi. Ostatně, pokud jde o roli obce při výběru poplatku, ta výslovně spočívá pouze v kontrole placení poplatků podle § 46 odst. 5 zákona o odpadech. Neméně významné je odlišení představ, se kterými jednotlivé subjekty do právního vztahu vstupují. Jak bylo uvedeno dříve v teoretických východiscích, zpronevěry se dopustí ten, kdo nakládal s cizí věcí způsobem jiným, než pro který mu byla svěřena.

To ovšem pak předpokládá, že poplatek byl původcem odpadu zaplacen s vědomím, že jej platí městu Slavičín. Nutno zdůraznit, že třebaže jde o stále stejnou finanční částku, která přechází z jednoho ze jmenovaných subjektů na druhý, její smysl se vyvíjí v závislosti na fázi výběru onoho poplatku a na osobě, která s ní v předmětné době disponuje. A byť je pravdou, že ve smyslu § 46 odst. 3 zákona o odpadech předmětný poplatek odváděný provozovatelem má kompenzovat příslušnou obec za negativní důsledky spojené s vedením skládky, primárním účelem platby pro původce odpadů je přístup ke službám skládky, tedy uložení odpadu.

Lze tak souhlasit, že předmětný poplatek má veřejnoprávní povahu. Nelze však přisvědčit, že by veřejnoprávní stránka věci zakládala od prvopočátku automaticky vlastnická práva veřejnoprávnímu subjektu, tedy v tomto případě obci. Pravidla pro nabytí vlastnictví platí i v případech, pokud je sledován veřejně prospěšný účel, přičemž takovýto účel lze spatřovat až momentem odvedení poplatku příslušnému městu, jelikož je tak činěno pro již zmíněnou kompenzaci vzniklého znečištění (s tím koresponduje i teze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 As 218/2014 opřená zejména o § 208 insolvenčního zákona, že součástí veřejných rozpočtů se prostředky z poplatků za uložení odpadu stávají teprve jejich odvedením provozovatelem skládky).

Tedy deklarací, že určitá platba má veřejnoprávní povahu, se zajisté zvyšuje společenský zájem na postihování s tím spojených případných protiprávních jednání, nelze to však vnímat jako jakýsi absolutní právní titul, ze kterého lze dovozovat existenci vlastnických či jiných srovnatelných práv.

31. I kdyby bylo odhlédnuto od dosud zmíněného, nelze nevnímat zjevný rozkol ve výkladu Nejvyššího správního soudu, pokud jde o právní povahu poplatku za uložení odpadu. I kdyby nakonec převládl názor vyjádřený v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 As 8/2016, jedná se o vývoj judikatury v čase, kterého si obviněný jako právní laik nemohl být vědom. V tomto ohledu by se pak jednalo o obviněným namítaný právní omyl. Ten podle § 19 tr. zákoníku spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků.

Je současně omluvitelný, jestliže se dotyčný omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku se omylu bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

Komentářová literatura v tomto ohledu hovoří i o povinnosti v odůvodněných případech zkoumat znalost ustálené judikatury (ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. § 19 [Omyl právní]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 430, marg. č. 9.). V projednávaném případě však dominují dvě rozhodnutí jednoho z vrcholných soudů soudní soustavy diametrálně se lišící ve výkladu právního institutu, jehož posouzení je stěžejní pro naplnění soudy sledované právní kvalifikace trestné činnosti.

Proto, třebaže obviněný jako jednatel společnosti provozující skládku byl v postavení, které mu umožňovalo a současně i ukládalo mít lepší obeznámenost s příslušnou právní úpravou, nelze z toho dovodit požadavek sledovat aktuální a rozporuplný vývoj judikatury. Zvláště pokud jde pouze o dvě ve své podstatě rozporná rozhodnutí, a nikoliv o bohatou judikaturní praxi, přičemž druhé rozhodnutí v pořadí bylo Nejvyšším správním soudem učiněno (28. 4. 2016) teprve po skončení první fáze jednání kladeného obviněnému za vinu (od 1.

4. 2015 do 1. 2. 2016 a dále v době od 1. 9. 2016 do 1. 9. 2017). Za této komplexní situace pak nelze mít za důvodný závěr, že si obviněný úmyslně přisvojil cizí věc, neboť nebyl v postavení, aby věděl, že nakládá s věcí cizí.

32. V těchto souvislostech nakonec nezbývá, než dodat a přisvědčit dovolateli i v námitce, že pokud poplatek za uložení odpadu ve smyslu § 206 tr. zákoníku nemůže představovat nejen věc „cizí“, nemůže se jednat ani o věc „svěřenou“ obviněnému samotným poškozeným městem či jeho plátcem. To už jen z důvodu samotného mechanismu výběru poplatku od původce odpadu k rukám provozovatele skládky, kdy původce odpadu žádným „dobrovolným“ způsobem nesvěřuje speciálně deponované prostředky provozovateli skládky, nýbrž „povinně“ hradí jako součást ceny za uložení odpadu i příslušný poplatek, který se však stane majetkem města teprve odvedením ze strany provozovatele skládky.

Přitom, jak již výslovně zmínil i rozsudek ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 218/2014, prostředky představující onen poplatek nespadají do žádné kategorie vylučující majetkovou podstatu provozovatele skládky, ten tedy není povinen tyto prostředky odlišit od ostatních svých prostředků, nemá povinnost vést je na oddělených účtech a v režimu obhospodařování prostředků „cizích“.

33. Takto shrnuto, mělo-li by jít v projednávaném případě o zpronevěru, musel by existovat právní vztah mezi původcem odpadu a městem Slavičín, kdy prvně jmenovaný svěřil peníze provozovateli skládky za účelem je odvést do rozpočtu dotyčného města. A případně město Slavičín pověřilo pořizovatele sládky výběrem poplatku v jeho jménu. Obviněný, resp. jím kontrolovaná společnost Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., by tak byla pouhým zprostředkovatelem platby bez jakýkoliv práv k předávané věci. Jednalo by se tedy o případ podobný příkazní smlouvě, což by korespondovalo i se zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23.

8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 834/2016, které se vztahovalo k již neúčinnému ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě. Tomu však neodpovídá právní povaha zjištěných právních vztahů. Soudy se ve svých úvahách soustředily na skutečnost, že obviněný neodvedl poplatek za uložení odpadu, ačkoliv měl. Tím se však zcela opomnělo unikátní postavení obviněného, který jednal za specifický subjekt v právních vztazích, s čímž se pojila i konkrétní práva a povinnosti nejen ve vztahu k městu Slavičín, ale také k původci odpadu, jak bylo rozvedeno v předchozích bodech.

Nezbývá proto než uzavřít, že soudy zjištěný skutek nemůže vykazovat zákonné znaky zpronevěry ve smyslu § 206 tr. zákoníku, neboť obviněný disponoval majetkem společnosti, v níž působil jako jediný jednatel. Jak tedy relevantně namítl v rámci dovolání, nešlo o přisvojení cizí věci, která mu byla svěřena (poškozeným městem či původcem odpadu). Nesporně v určitém objemu poplatek za uložení odpadu ve vymezeném období obviněným městu odváděn nebyl, byť byl evidován a samotným obviněným vykazován, bez jakéhokoli zpochybnění jeho celkové výše (dovolatel toliko rozporoval způsobilost celkový objem poplatků městu odvést pro ekonomické příčiny, od nichž se distancoval, popř. zpochybnil výši fakticky vybraných poplatků).

Takový postup však ze shora uvedených důvodů nemůže být kvalifikován s ohledem na právní povahu poplatku jako trestný čin zpronevěry.

34. Zároveň nutno přisvědčit dovolateli v tom, že takové jednání nelze kvalifikovat ani podle § 240 či § 241 tr. zákoníku. „Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.

Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (viz R 55/2012). Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena.

Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 (srov. R 5/1973). Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá.

Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení daně nebo jiné povinné platby není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba vypočtena, přiznána nebo vyměřena, resp. nebyla zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti“. (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František.

§ 240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3110–3111, marg. č. 9.) Pakliže v dané věci nebylo zjištěno, že obviněný se dopustil takového „krácení“ poplatkové povinnosti (nepředstíral, že povinnost odvodu poplatku nemá vůbec, ani ji nedůvodně nesnižoval), nelze uvažovat ani o aplikaci § 240 tr. zákoníku. Tentýž závěr lze učinit stran aplikace § 241 tr. zákoníku, neboť v tomto případě se trestnost jednání vztahuje na toho, kdo nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění.

Dané ustanovení tedy dopadá sice na samotné nesplnění odvodní povinnosti, avšak pouze u zákonem taxativně vyčtených povinných plateb, mezi nimiž poplatek za uložení odpadu nefiguruje.

35. Jelikož již takto zjištěné nesprávné právní posouzení je natolik závažným pochybením odůvodňujícím kasaci rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud nepřezkoumal zbývající námitky uplatněné dovoláním. Vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci by opačný přístup byl zjevně neúčelný, neboť již v tomto bodě nepřichází v úvahu jiný postup než vrácení věci ve smyslu § 265l tr. ř. (k tomu viz níže). Tedy pokud jde o zbývající námitky podřazené pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., nehledě na jejich důvodnost, neměly by na výsledné rozhodnutí dovolacího soudu žádný vliv.

36. Shledal-li Nejvyšší soud právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry nesprávnou pro nenaplnění znaků zmíněné skutkové podstaty, nutno současně uvést, že nejde o obecný závěr absolutně vylučující trestní odpovědnost obviněného. Jak bude dále rozvedeno a byť to obviněný rozporuje, při zachování totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. bude třeba po zcela zásadním doplnění dokazování zvážit ještě i jinou, odlišnou právní kvalifikaci.

37. Jak je patrné z procesního spisového materiálu již od usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 22. 12. 2020 (č. l. 3331 a násl.), jedním z reálně možných skutkových zjištění je závěr o fiktivnosti faktur společností JOGA (JOGA LUHAČOVICE, s.r.o., JOGA RECYCLING, s.r.o. a JOGA VALAŠSKO, s.r.o.), které byly taktéž kontrolovány obviněným. Usnesení mj. popsalo, že obviněný „…do účetnictví společnosti Skládka Slavičín, s.r.o., zanesl za období let 2015 až 2017 celkem 58 faktur v souhrnné výši 4.067.454 Kč vystavených této společnosti ze strany společností JOGA Luhačovice, s.r.o., JOGA Recycling, s.r.o., a JOGA Valašsko, s.r.o., jejichž byl taktéž jednatelem, kdy se jednalo o zčásti nebo zcela fiktivní plnění, přičemž ze strany společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., byly tyto faktury hrazeny, případně byl proveden jejich zápočet, ačkoliv…“ Třebaže dokazování v hlavním líčení bylo zaměřeno na zodpovězení jiných skutkových otázek, z důkazů, které provedeny byly (např. posouzení fakturace R.

S. č. l. 1075-1078, přehled pracovníků Skládka odpadů Slavičín nač. l. 1073, faktury společností JOGA s přílohami na č. l. 796-964, vše provedené v hlavním líčení ze dne 28. 2. 2023 na č. l. 3571, či podaná vysvětlení přečtená v hlavním líčení ze dne 4. 4. 2023 na č. l. 3617), či se nachází v procesním spise (např. vyhodnocení fakturace za pomocné práce za rok 2016 a 2017 na č. l. 1060 a násl. nebo vyhodnocení fakturace vývozu odpadních vod ze skládky na č. l. 1081-1082), lze mít důvodné pochybnosti o řádnosti vystavených faktur.

Především zjištěné nesrovnalosti vyjmenovaných faktur ve vyhodnocení fakturace za pomocné práce zahrnují mimo jiné práce, které proběhnout nemohly, byly vykonány osobami, které v té době nepracovaly, atd. Tomu odpovídá i podané vysvětlení některých zaměstnanců, např. na č. l.

235. Neautentičnost nárokovaných částek za údajně poskytnutá plnění dokládá i šetření policejního orgánu uvedené na č. l. 227 ohledně cen obvyklých za odvedené práce, které jiní dodavatelé fakturovali levněji. Nad tento rámec pak z vyhodnocení fakturace vývozu odpadních vod vyplývá, že fiktivní záznamy se vztahovaly i k vyvážení odpadních vod, což měla zprostředkovávat společnost JAVORNÍK CZ, s.r.o., ke které však více nebylo zjištěno. Z takto zjištěných okolností vyplývá velmi reálné podezření, že hospodaření společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., bylo vedeno zavádějícím a tendenčním způsobem.

Jestliže obviněný neplnil svou zákonem stanovenou povinnost a nečinil nezbytné kroky, aby byl poplatek za uložení odpadu odveden v náležité výši, protože podle svých slov upřednostnil zaplacení (či započtení) jiných pohledávek, které však zahrnovaly i fiktivní fakturaci, mohlo tím nepochybně dojít k protiprávnímu jednání. Nelze však rovněž nezmínit, že pokud podle vyhodnocení fakturace za pomocné práce část vystavených faktur pouze „zveličila“ rozsah poskytnutého plnění, k nějakému plnění ze strany zmíněných společností tedy muselo dojít.

Pohledem dovolacího soudu je tak prozatím nejasné, jak vysoká měla být takto protiprávně vyvedená částka při zohlednění ceny skutečně realizovaných plnění. V obžalobě (č. l. 3409 a násl.) je ostatně uvedeno, že: „ [obviněný] … jednak převodem z bankovního účtu společnosti nebo prostřednictvím vzájemného zápočtu pohledávek, přičemž jako jednatel a majitel těchto společností nechal předmětné faktury, tj. celkem 58 faktur v souhrnné výši 4.067.454 Kč, společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o. vystavit, přestože věděl, že plnění uvedená na fakturách nebyla poskytnuta, případně nebyla poskytnuta v takovém rozsahu.„ Jinými slovy, při úvaze o trestní odpovědnosti obviněného při zachování totožnosti skutku ve vazbě na znění usnesení o zahájení trestního stíhání i obžaloby by měl být zjištěn seznam faktur, které obsahují nepravdivé informace, a rozlišit, kolik mělo být zaplaceno společnostem JOGA za neexistující plnění a kolik bylo zaplaceno řádně.

Částečně se s tímto vypořádalo již několikrát citované vyhodnocení za rok 2016 na č. l. 1060, které obsahuje kromě uvedení podstaty odvedené práce a zjištěných nepřesností také u některých faktur i výpočet škody vzniklé fiktivními výkazy práce. Jedná se však pouze o relativně malou výseč, nepokrývající celé inkriminované období. S tím se pak pojí i nevyjasněná otázka, jestli výše neoprávněně převedených (příp. započtených) finančních prostředků na společnosti JOGA odpovídá výši dlužného poplatku, nebo jde o částku nižší, příp. vyšší.

To se pak dále projevuje ve vyčíslení vzniklé škody. Shrnuto, ze zjištěných skutečností je patrné, že společnost Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., inkasovala poplatky od původců odpadu a tyto získané prostředky částečně převedla na společnostem JOGA za plnění, která nebyla těmito společnostmi poskytnuta v tvrzeném rozsahu. Nebylo však zjištěno ničeho bližšího, tedy zejména z toho plynoucí přesná částka, která měla být převedena na základě fiktivních faktur o plnění.

38. Lze proto hovořit o reálném podezření, že se obviněný v nastíněném neoprávněném fakturování dopustil protiprávního vyvedení finančních prostředků ze společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., což mohlo a nepochybně i mělo vliv na schopnost zmíněné společnosti provést zákonem požadovaný odvod poplatku za uložení odpadu městu. Rovněž však nelze s ohledem na neúplně zjištěný skutkový stav (především ve vztahu ke vzniklé škodě) meritorně rozhodnout o vině obviněného. Z těchto důvodů Nejvyšší soud věc vrací až do vyšetřovací fáze trestního řízení, aby mohlo být dokazování zcela zásadním způsobem doplněno, především o přesné vyčíslení částky, která byla zaplacena (příp. započtena) bez řádného právního titulu.

Takové vyčíslení však není možné na základě dosud opatřeného spisového materiálu prostým účetním úkonem. Evidentně dosavadní koncepce skutku a pojetí jeho právní kvalifikace vedly k jinému zaměření důkazního řízení před soudy nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené tak nutno uzavřít, že jednání obviněného bude třeba zvážit ve zcela nových a odlišných souvislostech, ohledně nichž dosud relevantní důkazy provedeny nebyly a nebyly ani opatřeny dostatečné podklady pro to, aby bylo vedeno proti obviněnému trestní řízení, byť i před soudem prvního stupně.

Je vhodné dodat, že pohledem Nejvyššího soudu v tomto směru dosud učiněná velmi okrajová skutková zjištění by mohla vést k úvaze o spáchání např. přečinu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku.

39. Pokud jde o přečin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, jde o trestný čin s tzv. složitou skutkovou podstatou, která má více znaků ve více alternativách, a to i v rámci jednotlivých alternativně stanovených písmenech příslušných odstavců. V daném konkrétním případě by doposud zjištěným skutkovým okolnostem mohlo odpovídat ustanovení odst. 1 písm. d) či e). Této konkrétní skutkové podstaty se dopustí ten, kdo, předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, nebo předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou (podle kvalifikovaných skutkových podstat odst. 3 a 4 pak škodu značnou či škodu velkého rozsahu).

Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se rozumí takové jednání, když vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel je přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly (např. pachatel vyhotoví písemný doklad o existenci takového práva nebo závazku k části svého majetku, neexistující právo nebo závazek zaúčtuje do příslušné obchodní evidence nebo získá výpověď svědka k potvrzení jejich existence).

Uznání neexistujícího práva nebo závazku předpokládá méně aktivní chování pachatele ve vztahu k neexistujícímu právu nebo závazku, pokud pachatel jen přizná nebo potvrdí, že jiná osoba, která sama v rozporu se skutečností tvrdí (zpravidla po dohodě s pachatelem), že jako věřitel má vůči pachateli jako dlužníkovi právo na plnění, resp. že má pachatel vůči ní závazek k plnění, a pachatel tuto skutečnost jen stvrdí (např. úkonem, který by jinak mohl být uznáním dluhu podle § 2053 a 2054 ObčZ). V obou případech jde o tzv. fingovaná práva nebo závazky, jimiž pachatel úmyslně maří, byť jen částečně, uspokojení věřitele.

40. Netřeba dodávat, že v rámci dalšího dokazování mohou být zjištěny nové významné skutečnosti, které by odůvodňovaly ještě právní kvalifikaci jinou či odlišnou. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že jeho závazný právní názor ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. se týká toliko dosud nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry a nezbytných doplnění skutkových zjištění. Je vhodné dále dodat, že v dovolání zmíněné trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku jsou specifickými skutkovými podstatami (viz již výše) týkající samotného vyměření daně či poplatku atd. (§ 240 tr. zákoníku), popř. se na poplatek vůbec nevztahují (§ 241 tr. zákoníku). V uvedeném případě však nepůjde o problém v podobě nesprávného vyčíslení poplatku, tedy jestli jednáním obviněného nedošlo k nesprávnému určení jeho výše, nýbrž o schopnost společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o., odvést požadovaný poplatek, tedy o problém jeho neodvedení v podstatné míře z důvodu manipulativního jednání obviněného. Je tak nutno zkoumat, zda bude prokázáno důvodné podezření na vysoce nestandardní fakturaci obviněného, vyplývající z dosavadních analytických podkladů policejního orgánu, a zda eventuálně měla za následek nesplnění povinnosti odvést poplatek městu.

41. Nejvyšší soud považuje za vhodné závěrem doplnit, že vedení minimálně částečně fiktivní fakturace ve prospěch společností JOGA ovládaných obviněným, bylo nedílnou součástí popisu skutku, a tedy jeho totožnost bude v případě naznačeného jiného přezkumu jednání obviněného zachována podle § 220 odst. 1 tr. ř. minimálně v totožnosti podstatné části jednání (viz již výše bod 37.). Pro účely trestního řízení postačí, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, pokud je shoda alespoň částečná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněná pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nepanuje tedy v tomto ohledu překážka, pro kterou by nebylo možné dotčená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit a věc vrátit státnímu zástupci k došetření. V. Způsob rozhodnutí

42. Nejvyšší soud na základě shora uvedených důvodů napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 To 12/2024, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 34 T 101/2021, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Zlíně k došetření.

Při novém rozhodování je státní zástupce vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vytčené vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Obecně podle § 265l odst. 1 tr. ř. po zrušení některého z rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a řízení jim předcházejícího může Nejvyšší soud vyslovit, právě považuje-li to za potřebné pro náležité objasnění věci, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření (nikoli k novému projednání a rozhodnutí některému z nižších soudů).

O takový případ pak v dané věci jde. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že tento postup je namístě, neboť se podstatně změnily okolnosti případu a je zapotřebí objasnit dosud neobjasněné základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci meritorně rozhodnout, přičemž v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by na újmu rychlosti řízení (viz též analogicky § 188 odst. 1 písm. e) a § 221 odst. 1 tr.

ř.). Nadto je třeba zachovat právo obviněného na obhajobu, která musí být od počátku vedena při adekvátní znalosti, pro jaký skutek se řízení vede, včetně přiléhavě aplikované právní kvalifikace.

43. Věc se tak vrací do stadia přípravného řízení, kdy příslušný státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně bude muset věc došetřit a rozhodnout, zda výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby opatřil spolehlivý skutkový podklad, především v otázce následku trestného činu. Jeho úkolem proto bude doplnit dokazování tom směru, zda bylo obviněným úmyslně nesprávně fakturováno a v kladném případě zjistit výši protiprávně vyvedených finančních prostředků ze společnosti Skládka odpadů Slavičín, s.r.o.

Nutno vycházet ze shora uvedených právních úvah, že doposud řešené jednání obviněného koncipované jako (stručně vyjádřeno) neodvedení fakticky vybraných poplatků za uložení odpadu městu Slavičín nelze kvalifikovat zejména podle § 206 tr. zákoníku. V návaznosti na to a při respektu k zachování totožnosti skutku se bude upínat důkazní pozornost k nastíněné části možného protiprávního jednání obviněného spočívajícího v tom, že obviněný podstatnou část poplatků nezaplatil, neboť tyto vybrané prostředky použil v rozporu se svou zákonnou povinností k úhradě faktur společností JOGA, přestože plnění uvedená ve fakturách nebyla poskytnuta buď vůbec, nebo nebyla poskytnuta v deklarovaném rozsahu.

Bude tedy třeba objasnit konkrétní rozsah eventuální neoprávněné fakturace a následně zvážit přiléhavou právní kvalifikaci. Je proto třeba vyjasnit: 1) která plnění poskytovaná společnostmi JOGA byla fiktivní, resp. do jaké míry šlo o fiktivní fakturaci, 2) rozsah vzniklé škody a v závislosti na zvolené právní kvalifikaci 3) jak se toto jednání projevilo na neschopnosti dotyčné společnosti odvést vybraný poplatek za uložení odpadu. Rozsah neoprávněné fakturace může představovat škodu způsobenou poškozenému městu Slavičín tím, že po proplacení faktur či provedených zápočtech se městu v určitém finančním objemu jako věřiteli nedostalo plnění ze strany Skládky odpadů, s.r.o., ač zjevně taková pohledávka v podobě neodvedené sumy poplatků za uložení odpadu existovala.

V tomto ohledu třeba zvážit výslech zaměstnanců společností JOGA, příp. jiných v úvahu připadajících osob, i zadání odborného vyjádření či znaleckého posudku k bližšímu vyhodnocení jednotlivých vystavených faktur i celkového hospodaření zmíněné společnosti pod správou obviněného. V celkovém souhrnu tedy bude zapotřebí spolehlivě určit průběh skutkového děje odlišného od dosavadního zaměření trestní věci a tyto podrobnosti náležitě zakomponovat do skutkové věty jednání obviněného, jehož bude třeba (v případě, že státní zástupce dospěje k takovému závěru) upozornit na eventuální změnu právní kvalifikace stíhaného jednání.

Tato však bude logicky stanovena teprve na základě výsledků došetřování státního zástupce, a to mj. i s přihlédnutím k numerickým výstupům, zejména stran možné výše způsobené škody. V této fázi řízení pak nelze vyloučit i potřebu opatření jiných než shora zmíněných důkazů.

44. Dovolací soud si je vědom časového odstupu od doby skutku a související hrozby zániku paměťové stopy potenciálních nových svědků i obviněného. S tím spojené případné negativní důsledky pro důkazní situaci však nemohou jít k tíži obviněného. V těchto souvislostech nutno připomenout, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch.

Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, jeho dílčí části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Byť uvedené lze vztahovat primárně k řízení zejména u soudu prvního stupně, státní zástupce naznačeným způsobem došetří jednání obviněného, opatří a doplní důkazy vztahující se k fiktivnosti fakturací obviněného (které sám vystavil za společnosti JOGA a sám akceptoval za Skládku odpadů Slavičín, s.r.o.), pokud bude možno, zváží adekvátní dovolacím soudem výše zmíněnou právní kvalifikaci, jakož i jakoukoli jinou možnou právní kvalifikaci podle výsledků došetření, a zejména to, zda s ohledem na výši zjištěné škody (bude-li ji možno alespoň v minimálním rozsahu kalkulovat), časové konsekvence (relevantní např. pro promlčení), jakož i celkový výstup přípravného řízení odůvodňuje opakované postavení obviněného před soud. Uvedené zcela zjevně znamená, že důkazní pozornost bude muset být zaměřena od počátku podstatným způsobem jiným směrem, než byla doposud od stadia přípravného řízení.

Nutno zároveň upozornit, že byla-li napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatní se tzv. zákaz reformationis in peius, který znamená, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu