U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o
dovolání, které podal obviněný B. N. A., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 96/2014, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 98/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 4 T
98/2013, byl obviněný B. N. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu omezování osobní
svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 187 odst.
1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli
poškození D. N. a M. N. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61 To 96/2014,
jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že od počátku
přípravného řízení vinu ze spáchání citovaného trestného činu kladeného mu za
vinu popírá, jednotlivých soudem prvního stupně trestněprávně kvalifikovaných
jednání se nikdy nedopustil. Dále namítl, že soud při hodnocení provedených
důkazů nebral v úvahu všechny skutečnosti klíčové pro rozhodnutí o vině a
trestu. Podle jeho názoru ve věci neexistují důkazy přímé ani nepřímé, závěry
soudů obou stupňů vychází pouze „z intuice, úvah, spekulací a volného hodnocení
důkazů.“ Odvolacímu soudu přitom vytkl, že zcela nekriticky převzal
nedostatečně zjištěný skutkový stav z rozsudku soudu prvního stupně,
zakládající se na výpovědi čtyř a šestiletého chlapce, a svoje dedukce opřel o
nejednoznačný znalecký posudek. Namítl rovněž, že právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, resp. že se jedná o
nepřiměřený trest, že nesouhlasí s právní kvalifikací podle § 187 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
na jeden a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku.
Argumentoval rovněž, že odvolací soud projednal pod značným časovým tlakem jeho
odvolání, které bylo napsáno v anglickém jazyce, a které nebylo ani přeloženo
do češtiny v písemné podobě s tím, že tlumočnici bylo sděleno, že bude stačit
překlad volný, resp. významový, při veřejném zasedání. Ve zmíněném časovém
tlaku bylo podle slov obviněného opomenuto, že i obhájce podal odvolání a že
obhájce byl, za situace, kdy chtěl své odvolání blíže ozřejmit, napomenut, že
nemusí opakovat to, co je již obsahem soudního spisu. V závěru obviněný uvedl,
že se domáhá změny v hodnocení provedených důkazů a žádá o objektivní
spravedlivé posouzení zjištěného skutkového stavu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení (v písemném vyhotovení dovolání nepřesně uvedeno
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 12 To 59/2013) a
dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze,
aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř.
postupoval podle § 265m tr. ř. a ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný
zprošťuje viny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 61
To 96/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda argumenty, o něž se dovolání
opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti
skutkových zjištění. Obviněný soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení
důkazů a vadná skutková zjištění, odvolacímu soudu pak rovněž způsob, jakým měl
přistoupit k rozhodnutí o jeho odvolání. Současně zdůrazňuje, že se skutků,
jimiž byl uznán vinným, nedopustil. Výhradně z uvedených skutkových
(procesních) výhrad (skrze změnu skutkového základu věci), tedy sekundárně,
vyvozuje závěr o existenci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu. Pokud
zmiňuje, že právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě
výroku o vině popsán, resp. že nesouhlasí s právní kvalifikací podle § 187
odst. 1 tr. zákoníku, pak v tomto směru neuvádí žádné hmotně právní námitky, z
nichž by měl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením
vyplývat.
Nad uvedený rámec je možné uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní
situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené
důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak
konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Lze tak
konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě,
kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v
rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04).
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů
vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního
posouzení skutku pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného
(i jiného) dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
V souvislosti s námitkou obviněného vůči uloženému trestu Nejvyšší soud
připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až §
34 tr. zák. (nyní § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitku směřující proti
výroku o trestu pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
(ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh
trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f
odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž
se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr.
ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý