USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o
dovolání, které podal obviněný R. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 To 55/2020-10235,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 3 T 12/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j.
3 T 12/2015-9306, byl obviněný R. T. (dále jen „ob viněný“ nebo „dovolatel“)
spolu s dalšími obviněnými uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 tr. zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361
odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, jichž se dopustil způsobem specifikovaným ve
výroku rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byly uloženy podle
§ 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí
specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest
propadnutí náhradní hodnoty, taktéž specifikované ve výroku rozsudku.
3. O odvolání obviněných R. T., M. Z., J. D., J. T. a státního zástupce
proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2020,
č. j. 3 To 55/2020-9743, jímž napadený rozsudek (z podnětu ve výroku
vyjmenovaných odvolání) podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil
ve výroku o trestu u obviněných R. T. a M. Z. a dále za použití § 261 tr. ř. ve
výroku o trestu u obviněných J. Š. a P. Z. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl. Obviněného R. T. při zachování výroku o vině odsoudil podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle § 70 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve
výroku rozsudku, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní
hodnoty, taktéž specifikované ve výroku rozsudku. Odvolání obviněné J. T.
zamítl podle § 256 tr. ř. O zbývajících odvoláních rozhodl způsobem v rozsudku
uvedeným.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu podali obvinění R. T. a J. T. dovolání,
o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2021, č. j. 6 Tdo
583/2021-10141, jímž podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 3 To 55/2020-9743, a to ve
výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání obviněného R. T. a státního zástupce podaného v jeho neprospěch zrušen
výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T 12/2015-9306, a v navazujícím výroku, jímž
odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu uloženém tomuto
obviněnému, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. dovolání obviněné J. T. odmítl.
5. Po novém projednání Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 3 To
55/2020-10235 ze dne 14. 3. 2022, při nezměněném výroku o vině ad II. – VI.
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016, a zločinem
účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j.
3 T 12/2015-9306, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11.
2020, č. j. 3 To 55/2020-9743, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne
15. 7. 2021, č. j. 6 Tdo 583/2021-10141, podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let,
pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a
to finanční hotovosti ve výši 1.500 EUR a 200 USD, a dále finančních prostředků
zajištěných na účtu obviněného č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s. Dále mu
uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to
věcí specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku
propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitostí specifikovaných ve výroku
rozsudku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Heldese dovolání, jež opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h) tr. ř., neboť byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
ve věci rozhodl soud, který nebyl řádně obsazen, rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
7. Naplnění těchto dovolacích důvodů shledává obviněný v následujících
skutečnostech. Z protokolů o dřívějších veřejných zasedáních, které se v této
věci konaly dne 20. 12. 2021 a následně dne 14. 3. 2022, vyplývá, že v této
věci nerozhodoval stejný soudní senát a ve druhém případě ani nebyla tato
skutečnost řádně vysvětlena a objasněna. Obviněný má tedy za to, že řízení je
zatíženo procesní vadou spočívající v tom, že ve věci nerozhodoval stejný
soudní senát v rámci stejného trestního řízení. Procesní vadu spatřuje i v
chybném označení napadeného rozhodnutí, kdy absentuje číslo jednací rozsudku a
je uvedena toliko spisová značka.
8. V dílčím výroku napadaného rozhodnutí není taktéž formálně
precizována určující doba spáchání tvrzeného protiprávního jednání, tj.
„nejméně od určující doby – maximálně do …“. Pro odsuzující rozhodnutí o vině
není ve spise dostatečný důkazní podklad a nebyla respektována zásada in dubio
pro reo. Nebyl dostatečným způsobem prokázán jeho úmysl ke spáchání trestného
činu. Poukazuje tedy na spornost naplnění subjektivní stránky trestného činu,
kdy nebylo bez pochyb prokázáno, že by věděl, nebo byl alespoň srozuměn s
následky svého jednání. Nebylo nikterak prokázáno, jakým způsobem měl provádět
údajné pozměňování faktur, které je mu kladeno za vinu. Nikdy nebyly předloženy
údajné původní faktury. Nebylo prokázáno, že by věděl, že zboží bylo proclíváno
za nižší cenu, než byla jeho skutečná škoda. Nepodařilo se prokázat, že by
projevil jakoukoliv aktivitu, která by mohla vést k ovlivnění celního řízení.
Ve skutečnosti nedošlo ke vzniku škody, případně je skutečná škoda výrazně
nižší, než jaká je tvrzena v napadaném rozhodnutí. Tato skutečnost vyplývá
zejména z toho, že ze strany Finanční ani Celní správy nedošlo k vymáhání
předmětných nároků.
9. V řízení nebylo prokázáno, že by vědomě jednal jako součást
organizované zločinecké skupiny, kdy pro tento závěr chybí řada znaků
organizované zločinecké skupiny a vědomí jednotlivých účastníků (včetně
odsouzeného) o případné příslušnosti k ní. Jako ostatní výše uvedené
skutečnosti i tato má vliv nejen na otázku viny, ale zejména na otázku výše
trestu. Soudy se nevypořádaly s otázkou míry účasti odsouzených na trestné
činnosti. I pokud by bylo možné přijmout výrok o jeho vině, pak maximálně v
roli pomocníka, což by následně mělo být zohledněno ve snížení výměry trestu.
Obviněný tedy považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Došlo k porušení
jeho práva na spravedlivý proces.
10. Podrobněji obviněný popsal v bodě III. svého dovolání okolnosti
porušení jeho práva na osobní účast na veřejném zasedání. Jednak upozornil na
předložené lékařské zprávy, přičemž jeho neúčast nebyla neoprávněná ani
neúčelová. Ohradil se proti výsledkům odborného vyjádření i proti vyznění
odůvodnění odvolacího soudu. Namítl dále, že nebyla v jeho případě zachována
lhůta pro doručení vyrozumění, neboť se veřejné zasedání konalo dne 14. 3.
2022, avšak vyrozumění mu bylo doručováno teprve dne 10. 3. 2022. Závěrem s
ohledem na své zdravotní důvody požádal o odložení vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 To 55/2020-10235, a
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T
12/2015-9306, a zastavil řízení.
12. V prvním doplnění svého dovolání obviněný dále namítl následující
skutečnosti. Nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby. Ze strany orgánů činných v trestním řízení
nedošlo k plnému a řádnému skutkovému objasnění věci, a to zejména tím, že
nedošlo k řádnému dožádání do zahraničí, zejména do Čínské lidové republiky.
Nebyly ani vyslechnuty relevantní osoby z Číny. V předchozích fázích řízení
nebyl vypracován znalecký posudek na určení výše škody ani znalecký posudek na
určení přiměřenosti tvrzených sporných cen. V řízení nebylo prokázáno, že by se
dopustil tvrzeného trestného činu jako člen organizované zločinecké skupiny. V
bodě III. podrobně doplnil svoji žádost o odklad výkonu rozhodnutí s ohledem na
své vážné zdravotní problémy. Svůj závěrečný návrh upravil v tom smyslu, že po
zrušení napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí navrhl, aby ho Nejvyšší
soud zprostil obžaloby.
13. Ve druhém doplnění svého dovolání obviněný zdůraznil, že dovolání
podal proti celému napadanému rozhodnutí a z toho vyplývá, že považuje za
nesprávné rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o propadnutí náhradní hodnoty, a
to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v k. ú. XY, kdy má za to,
že užití toho trestu je nepřiměřeně přísné, nemá spojitost s tvrzenou trestnou
činností a nejsou splněny zákonné podmínky pro uložení toho (a navíc takto
přísného) trestu.
14. Po shrnutí skutkového stavu případu se obviněný rozsáhle věnoval
otázce organizované zločinecké skupiny, kdy poskytl podrobný teoretický
komentář k rozličným výkladům tohoto pojmu. Z této analýzy dospěl k závěru, že
ve vztahu k němu nebyly soudem nashromážděny potřebné důkazy, které by svědčily
o jeho zapojení do případné organizované zločinecké skupiny, kdy nebyl srozuměn
s tím, resp. ani o tom, že by vůbec nějaká zločinecká skupina mohla existovat.
Zpracovával faktury jako běžnou náplň své práce. Nebylo prokázáno, jak měly
dotčené faktury vypadat, na jakou částku byly původně vystaveny.
15. Mezi obviněnými nebyla nikdy uzavřena žádná dohoda o společném
páchání trestné činnosti. Ani výrok rozsudku soudu prvního stupně podle něj
neobsahuje popis rozdělení úloh, a jakým způsobem se měl na tvrzené
organizované zločinecké skupině podílet a jaká jsou pravidla fungování údajného
zločinného spolčení. Neexistuje žádný relevantní důkaz o tom, jak byla
organizační zločinecká skupina založena a stejně tak forma její organizační
struktury, hierarchie vztahů nadřízenosti a podřízenosti.
16. K této části připomenul právní rámec analyzované legální definice a
platnost Úmluvy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Posouzení takových
skutečností nemělo být provedeno podle trestního zákoníku a použití § 361 odst.
1, alinea 2. trestního zákoníku bylo v přímém rozporu s čl. 10 Ústavy České
republiky. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce
neviny.
17. Z ústavněprávního hlediska je vždy významné posouzení otázky, do
jaké míry může (ještě) veřejný zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu,
legitimně omezovat základní práva konkrétního obviněného v průběhu trestního
řízení, mezi něž v prvé řadě spadá právě právo na osobní svobodu. Shledává
tendenční procedurální postup v rámci kompletního spisového materiálu. Z
provedené analýzy řešeného případu dospěl k názoru, že je dostatek indicií k
závěru, že orgány činné v trestním řízení již v počátcích prověřování možné
trestné činnosti „nadužili“ institut organizované zločinecké skupiny. O tom
svědčí i fakt proporcionality trestu, kdy na jedné straně bylo ,,slepě
rozhodováno“ odnětím svobody na dobu bezmála 10 let, na druhé straně bez změny
významných závěrů obviněného, na které poukazoval od počátku trestního řízení,
byl trest snížen na hranici 5 let.
18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že k námitkám, jež
obviněný směřuje do výroku o vině, je možno souhrnně uvést, že Nejvyšší soud
jako soud dovolací se již výrokem o vině těmi trestnými činy, z nichž byl
obviněný uznán vinným, na podkladě dovolání podaného obviněným věcně zabýval,
posuzoval námitky obviněného ve vztahu k oběma těmto trestným činům a dospěl k
závěru, že v této části obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolatelovy výhrady k výroku o vině
Nejvyšší soud neshledal relevantními, na rozdíl od výroku o trestu, zrušil jen
výrok o uložených trestech. Dovolací soud je tudíž k dalšímu dovolání
obviněného proti novému rozhodnutí ve věci oprávněn přezkoumávat jen tu část
řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné
přezkoumání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu
předcházelo, naopak možné není.
19. V případě námitek směřujících do výroku o vině na podkladě uplatnění
dovolacích důvodů podle v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu se jedná
vesměs o námitky opakovaně obviněným vznesené proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 3 To 55/2020, a v podstatě i proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 283/2021, protože v řízení
následujícím po zrušení a vrácení věci na základě usnesení Nejvyššího soudu
nebyla otázka viny již předmětem projednávání, nýbrž tato byla pravomocně
rozhodnuta. Dovolání je nicméně podáváno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 3. 2022. Bylo-li by dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by je
nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné.
V dovolacím řízení se nyní Nejvyšší soud může zabývat pouze námitkami
dovolatele vznesenými proti výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 3 To 55/2020, a to včetně namítaných procesních
vad, které v odvolacím řízení po vrácení věci měly podle obviněného právě
tomuto rozsudku předcházet.
20. Co se ovšem týče výroku o trestu, obviněný uplatnil jen námitky
vycházející ze zpochybnění správnosti výroku o vině, pro něž výhradně považuje
uložený trest za nepřiměřeně přísný. Takto formulovaná námitka vůči výroku o
trestu není podřaditelná pod vůbec žádný dovolací důvod z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 tr. ř. Jde tedy o námitku, pro niž by bylo nutno dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., byla-li by uplatněna v dovolání
jako jediná. Jiné námitky ohledně výroku o trestu vzneseny nebyly. K vlastnímu
výroku z napadeného rozsudku proto ani není možné ze strany Nejvyššího státního
zastupitelství podávat jakékoliv vyjádření nad rámec podaného dovolání.
21. Ve věci je nicméně zcela namístě se vyjádřit ještě k námitkám, jež
by podle dovolatele měly opodstatňovat jím uplatněné dovolací důvody podle v §
265b odst. 1 písm. a), d) tr. ř. Pro objektivní vyjádření ohledně těchto
námitek ovšem bude třeba nahlédnout do soudního spisu (v jeho části po vrácení
věci odvolacímu soudu), což bude možné až po jeho předložení dovolacímu soudu.
22. Závěrem státní zástupce vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o
podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
24. Ve vztahu k 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je však dovolání
(napadající i výrok o vině) pouze částečně přípustné. Jak již bylo v bodech 4.
a 5. shora avizováno, v projednávané věci Nejvyšší soud nerozhoduje poprvé,
neboť svým usnesením ze dne 15. 7. 2021, č. j. 6 Tdo 583/2021-10141, zrušil
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. první rozsudek odvolacího soudu (ze dne 3. 11.
2020, č. j. 3 To 55/2020-9743) ve výroku o trestu uloženého obviněnému R. T. a
věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu k novému projednání a
rozhodnutí. Námitky obviněného směřující proti výroku o vině přitom shledal
neopodstatněnými. V novém veřejném zasedání odvolací soud „přezkoumal v
intencích zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR napadený rozsudek ohledně
obžalovaného T. ve výroku o trestu“ (viz bod 9. rozsudku odvolacího soudu).
Nově pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl při nezměněném výroku o vině z
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T
12/2015-9306, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020,
č. j. 3 To 55/2020-9743, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2021, č. j. 6 Tdo 283/2021-10141.
25. Odvolací soud tudíž věc přezkoumával toliko ve výroku o trestu,
neboť jen v uvedeném rozsahu po kasačním zásahu dovolacího soudu probíhalo před
odvolacím soudem trestní stíhání obviněného. Nejvyšší soud již v minulosti
rozhodl, že „[n]a podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v
téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného
rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím
rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které
dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny,
by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání
nepřipouští“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo
1407/2003, uveřejněné pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že
přípustné k přezkumu Nejvyšším soudem nejsou ty námitky dovolatele, resp. části
dovolání, směřující proti výroku o vině, a naopak jsou přípustné toliko námitky
směřující vůči výroku o trestu popřípadě námitky vytýkající procesní vady
řízení následujícího po zrušení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu
Nejvyšším soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h) tr. ř. V případě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel namítl variantu, podle
níž nebyl soud náležitě obsazen, přičemž argumentoval, že ve veřejných
zasedáních nerozhodoval senát ve stejném složení. V případě dovolacího důvodu
podle písm. d) dovolatel argumentoval, že se konalo veřejné zasedání v jeho
nepřítomnosti, přestože trval na tom, že se jej chce osobně zúčastnit, a
předložil lékařské zprávy sdělující, že účasti není schopen, a nebyl včas
vyrozuměn. Vůči výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty vznesl dovolatel
námitku, aniž by uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Zbývající námitky dovolatele se buďto zcela vymykají vymezení dovolacích důvodů
stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., nebo se jedná o námitky směřující vůči
výroku o vině, a tudíž nezpůsobilé k přezkumu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
27. Dovolatel namítl, že z protokolů o veřejných zasedáních vyplývá, že
ve věci nerozhodoval stejný soudní senát, a tudíž, že soud nebyl náležitě
obsazen. V případě odůvodněnosti jeho argumentace by se jednalo o porušení
principu zákonného soudce. Zákonným soudcem je soudce, kterému byla věc
přidělena (justiční terminologií „napadla“) podle předem stanovených, veřejně
dostupných, transparentních pravidel a který je v konkrétní přidělené věci
nestranný. Dodržení práva na zákonného soudce se kromě prvotního přidělování
nových věcí týká také jejich následného přerozdělování, které by ovšem mělo být
výjimečné a přesvědčivě zdůvodněné (například vyloučení soudce pro podjatost,
delegace z důvodu vhodnosti, odnětí a přikázání věci soudem vyššího stupně, či
personální důvody jako déletrvající pracovní neschopnost, mateřská dovolená,
rezignace nebo jiný zánik soudcovské funkce, odchod na jiný soud atd.) - viz
HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina
základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021,
marg. č. 4. Ke změně složení již sestaveného senátu Ústavní soud uvádí, že jeho
původní obsazení není absolutní a neměnné, přesto pro změny musejí existovat
konkrétní a důležité důvody, mezi které patří například nemoc, mateřská
dovolená, řádná dovolená, pracovní cesta apod. – členy senátu nelze měnit bez
důvodu ad hoc (id., marg. č. 37).
28. V projednávané věci se ze spisového materiálu zjišťuje následující.
První veřejné zasedání po vrácení věci Nejvyšším soudem se konalo dne 20. 12.
2021 (protokol na č. l. 10194-10195), přičemž členy senátu byli předseda senátu
Mgr. Stanislav Králík a soudci JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Hana Hrnčířová. Z
protokolu se dále zjišťuje, že předsedou senátu bylo konstatováno, že nebylo
možné zajistit senát v původním složení (jako v případě prvního rozhodování
vrchního soudu), neboť JUDr. Eva Brázdilová je v dlouhodobé pracovní
neschopnosti. Dodal, že vzhledem k tomu, že JUDr. Jiří Hnilica brzy odchází do
důchodu a nemohl by tedy činit ve věci administrativní úkony, došlo i ke změně
v osobě předsedy senátu. Na konci veřejného zasedání pak předseda senátu
avizoval, že vzhledem k odchodu do důchodu tohoto soudce dojde k jeho náhradě a
doplnění senátu JUDr. Evou Brázdilovou nebo JUDr. Pacovským.
29. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2022 (založen na
č. l. 10227-10230) se zjišťuje, že předsedou senátu byl Mgr. Stanislav Králík a
soudci JUDr. Hana Hrnčířová a Mgr. Robert Pacovský. Proti složení senátu neměly
strany námitek, obhájce obviněného JUDr. Raji však upozornil, že ač sám nemá
námitek, poradí se o tom se svým klientem. Z rozvrhů práce Vrchního soudu v
Praze veřejně dostupných na Portálu justice bylo dále zjištěno, že v době
konání prvního veřejného zasedání byli Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Jiří
Hnilica předsedy senátu č. 3, tento senát byl zastupován senáty č. 4 a 8,
přičemž členkou senátu č. 4 byla JUDr. Hana Hrnčířová. Dále bylo zjištěno, že v
době konání druhého veřejného zasedání byl Mgr. Stanislav Králík předsedou
senátu č. 3, Mgr. Robert Pacovský byl jeho členem a tento senát byl zastupován
senáty č. 4 a 8, přičemž členkou senátu č. 4 byla JUDr. Hana Hrnčířová.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že přestože ke změně obsazení senátu mezi
prvním a druhým veřejným zasedáním ve věci skutečně došlo, událo se tak nikoli
bez jakéhokoli objasnění, jak uvedl obviněný ve svém dovolání, ale s řádným
odůvodněním poskytnutým předsedou senátu předem při prvním veřejném zasedání ve
věci. Ke změně mezi těmito veřejnými zasedáními došlo na základě odchodu
jednoho z členů senátu do důchodu, což je změna nevyhnutelná. Nejednalo se
tudíž o svévolné či libovolné jednání. Z rozvrhu práce platného v rozhodující
době nadto vyplývá, že byl nahrazen členem senátu č. 3 v souladu s jeho platným
zněním. Změna tudíž byla provedena v souladu s veřejně dostupnými,
transparentními a předem stanovenými pravidly. K porušení principu zákonného
soudce tudíž nedošlo a rozhodnutí nevydal nesprávně obsazený senát.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
31. Dovolatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu vznesl dvě námitky,
podle první z nich mu nebyla umožněna osobní účast na veřejném zasedání, ač na
ní trval. K tomu je třeba uvést, že znění dovolacího důvodu předpokládá
porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném
zasedání tj. především porušením § 263 odst. 4 tr. ř. a § 314q odst. 1 věty
čtvrté tr. ř. Zároveň však s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z
čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání
též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se
veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a
řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému
objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3161).
32. Obviněný své námitky vznesl vůči veřejnému zasedání konanému dne 14.
3. 2022, jež bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud se otázce splnění
zákonných podmínek pro konání zasedání v nepřítomnosti obviněného velmi
podrobně věnoval v bodě 6. svého rozsudku, kde detailně popsal jak situaci
předcházející předmětnému veřejnému zasedání, tak důvody vedoucí jej k závěru o
opodstatněnosti konání jednání bez přítomnosti obviněného přes jeho trvání na
své osobní přítomnosti. Připomněl zde, že se jednalo už o třetí nařízený termín
veřejného zasedání. V případě prvního z nich nařízeného na den 20. 12. 2021
zaslal obhájce obviněného dne 10. 12. 2021 státnímu zástupci Vrchního státního
zastupitelství v Praze návrh na sjednání dohody o vině a trestu (přestože o
vině obviněného již bylo pravomocně rozhodnuto). Vyrozumění o nevyhovění této
žádosti zaslal státní zástupce obhájci dne 14. 12. 2021. Následně byl odvolací
soud těsně před zahájením veřejného zasedání informován, že obviněný byl dne
17. 12. 2021 hospitalizován v psychiatrické nemocnici, trvá však na osobní
účasti při veřejném zasedání. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na neurčito.
Odvolací soud byl následně dne 13. 1. 2022 informován ošetřující lékařkou, že
aktuální zdravotní stav obviněnému neumožňuje účast na veřejném zasedání, tuto
lze předpokládat v horizontu 6-8 týdnů.
33. Druhé veřejné zasedání bylo nařízeno na den 28. 2. 2022, o čemž byl
obviněný vyrozuměn dne 21. 1. 2022. Následující den zaslal obhájce soudu
lékařskou zprávu ošetřující lékařky, v níž bylo uvedeno, že obviněný není
schopen účasti u soudního jednání. Tuto lékařskou zprávu zaslal odvolací soud
znalci MUDr. Vlastimilu Tichému s žádostí o odborné vyjádření, zda je obviněný
schopen zúčastnit se veřejného zasedání v délce trvání jedné hodiny, případně s
jakými omezeními. Podle vyjádření znalce na základě lékařské zprávy je obviněný
schopen zúčastnit se veřejného zasedání trvajícího jednu hodinu bez omezení.
Doplnil, že se maximálně jedná o diagnózu poruchy adaptace, a to jako reakci na
odsouzení k pětiletému trestu odnětí svobody, což je běžná reakce v těchto
případech. Poté dne 24. 2. 2022 obdržel soud od obhájce potvrzení, že obviněný
je COVID pozitivní, a téhož dne bylo veřejné zasedání odročeno na den 14. 3.
2022. V případě třetího termínu konání veřejného zasedání byla soudu zaslána
lékařská zpráva ošetřující lékařky ze dne 8. 3. 2022, podle níž obviněný není
schopen účasti na veřejném zasedání. Na počátku veřejného zasedání soud rozhodl
o jeho konání bez přítomnosti obviněného, přičemž když byl obhájce obviněného
vyzván k přednesu odvolání, sdělil, že dostal zprávu, že je obviněný v
nemocnici.
34. Krom výše uvedených skutečností zjištěných z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu a spisového materiálu je na místě upozornit na následující
okolnosti projednávané věci. Jak vyplývá již z úvodní narativní části tohoto
rozhodnutí, v předmětném veřejném zasedání odvolací soud rozhodoval pouze o
výroku o trestu. Výrok o vině již byl pravomocný a námitky obviněného proti
němu směřující nebyly dovolacím soudem shledány opodstatněnými. Zásadní otázkou
pro odvolací řízení v tu chvíli tudíž bylo, jak upozornil také vrchní soud ve
svém rozsudku, pouze uložení trestu postihujícího majetek, tedy posouzení
podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Obviněný byl ve věci
zastoupen obhájcem. Z argumentů přednesených při veřejném zasedání nelze
seznat, že by obhajoba přinesla novou argumentaci zásadní pro rozhodnutí ve
věci obviněného. Obhajoba obviněného vznesená v rámci opětovného odvolacího
řízení se v zásadě podobala předcházejícímu řízení a nijak nevybočuje ani z
námitek vznesených před dovolacím soudem. Krom toho dovolatel ani ve svém
dovolání neuvedl, jaké zásadní argumenty chtěl před odvolacím soudem vznést,
pro které chtěl být slyšen. Dlužno dodat, že ani ke slyšení jiných svědků, k
nimž by se chtěl obviněný vyjádřit, nedošlo.
35. Přestože Ústavní soud zásadně upozorňuje, že „právo obviněného
osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je třeba považovat
za základní prvek práva na spravedlivý proces“ (viz usnesení ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09), zároveň dodává, že je ovšem „třeba poměřovat s
dalšími významnými hodnotami, jako je např. požadavek účinné ochrany
společnosti a obětí trestných činů a zájem na efektivním a rychlém fungování
trestní justice, který nemůže být vydán napospas eventuálním obstrukcím ze
strany účastníků trestního řízení“ (usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II.
ÚS 2423/12). V jeho judikatuře lze proto nalézt řadu případů, kdy souhlasil s
postupem nižších soudů, které vyžadovaly přítomnost obviněného při veřejném
zasedání i přes jeho omluvu, neboť ji nepovažovaly za řádnou, a to při pracovní
neschopnosti (např. usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 230/22), nebo
nepřesvědčivých lékařských zprávách (např. usnesení ze dne 30. 9. 2021, sp. zn.
IV. ÚS 3388/20). Pro projednávanou věc je zajímavé usnesení sp. zn. III. ÚS
13/21 ze dne 16. 2. 2021, kde Ústavní soud aproboval postup krajského soudu,
který přibral znalce k zodpovězení otázky, zda je obviněný pro svůj zdravotní
stav schopen účasti u veřejného zasedání, a k objasnění a objektivizaci
zdravotního stavu obviněného a jeho schopnosti účastnit se jednání před soudem.
36. Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci odvolacího řízení nastala
situace, kdy proti sobě stálo základní právo obviněného na osobní přítomnost
při veřejném zasedání a právo být slyšen, a požadavek na rychlé projednání věci
bez zbytečných průtahů. Přestože požadavek na vyhovění právu obviněného na
osobní přítomnost je zásadní, jak upozornil Ústavní soud, nemůže se stát
prostředkem obstrukčního jednání účastníků řízení. V jednání obhajoby v
projednávané věci lze shledávat prvky účelové snahy o oddálení rozhodnutí
odvolacího soudu, ať už v zaslání žádosti o dohodu o vině a trestu v okamžiku,
kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o vině a očekávalo se pouze rozhodnutí o
trestu, nebo v dobrovolné hospitalizaci obviněného právě tři dny před konáním
veřejného zasedání, když byl informován o nevyhovění této žádosti. Obviněným
sice byly opakovaně předkládány lékařské zprávy z psychiatrické ambulance, na
základě odborného vyjádření znalce však nemoc obviněného nevylučovala jeho
přítomnost na veřejném zasedání. I přes námitky obhajoby proti němu se jedná o
postup schválený Ústavním soudem v obdobné věci. Zároveň bylo výše poznamenáno,
že ve věci nebyly prováděny zásadní důkazy a obhajoba ani nepředložila nové
argumenty, které by mohly mít klíčový vliv na výsledné rozhodnutí soudu.
Zároveň takové argumenty, které by obviněný v případě své přítomnosti uplatnil
při veřejném zasedání, neuvedl ani ve svém dovolání. Na výkon práv obhajoby v
rámci veřejného zasedání dbal taktéž obhájce, který byl přítomen.
37. Z výše uvedeného vyplývá, že vrchní soud zvolil vhodný postup pro
umožnění obviněnému využít jeho základních práv za současného respektování
požadavků na rychlé projednání věci bez zbytečných průtahů, pokud by nebylo
jeho využívání tohoto práva prostředkem účelové snahy o zdržení rozhodnutí ve
věci. Rozhodnutí odvolacího soudu požádat znalce se specializací v odvětví
psychiatrie k posouzení předkládaných lékařských zpráv lze považovat za zcela
správné. Pokud poté na základě jeho závěrů konal veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného i přes jeho trvání na osobní přítomnosti a zaslanou
lékařskou zprávu, neporušil právo obviněného být osobně přítomen a vyjádřit se
k věci.
38. Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu dále namítl, že o
konání veřejného zasedání dne 14. 3. 2022 nebyl řádně vyrozuměn. Z protokolu o
předmětném zasedání, stejně jako bodu 6. rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že
doklad o doručení vyrozumění obviněnému nebyl k dispozici. Na obou místech však
odvolací soud uvedl, že z lékařské zprávy doručené odvolacímu soudu a datované
8. 3. 2022 vyplývá, že nejpozději toho dne se obviněný o konání veřejného
zasedání dozvěděl.
39. Nejvyšší soud v minulosti judikoval, že „[p]orušení ustanovení §
233 odst. 2 TrŘ v tom smyslu, že obviněnému není poskytnuta alespoň minimální
zákonem stanovená lhůta na přípravu k veřejnému zasedání, není dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) TrŘ, neboť ani poskytnutí kratší než
stanovené lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u veřejného
zasedání, ledaže nedodržení této lhůty zabránilo obviněnému v tom, aby se mohl
osobně zúčastnit u veřejného zasedání (např. vzhledem k nemožnosti odložit
jinou činnost)“ (viz usnesení ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 5 Tdo
1058/2002).
40. Vzhledem k výše zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu je na předmětnou
námitku obviněného nutno nazírat v kontextu jeho předcházející námitky a k tomu
uvedené argumentace. Především je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že pokud
mu obviněný zaslal lékařskou zprávu ze dne 8. 3. 2022, v níž bylo výslovně
uvedeno, že se nemůže zúčastnit soudního jednání dne 14. 3. 2022, bylo možno z
uvedeného dovodit, že toho dne věděl o konání veřejného zasedání, a kdyby se
jej zúčastnit chtěl, pak by tak mohl učinit. V kontextu s předcházejícím je
však možno taktéž dovodit, že obviněný chtěl konání veřejného zasedání
zabránit, proto také nechal svoji lékařku zprávu vypracovat a soudu ji zaslal.
Nedodržení pětidenní lhůty tudíž obviněnému nemohlo zabránit zúčastnit se
veřejného zasedání, neboť bylo jednak jím zaslanou lékařskou zprávou prokázáno,
že o veřejném zasedání věděl, a jednak se z jeho konání omluvil, resp.
neomluvil, ale poslal lékařskou zprávu, že se ho nemůže zúčastnit.
Námitky mimo označené dovolací důvody
41. V úvodu druhého doplnění svého dovolání obviněný vznesl námitky také
vůči uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty. Nevznesl v souvislosti s
nimi dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jeho obsahovému
vymezení by však odpovídala pouze jedna, a to že nebyly splněny zákonné
podmínky pro uložení zmíněného trestu. Vzhledem k tomu, že dovolatel k této
námitce nepřipojil vůbec žádnou argumentaci, v níž by uvedl, která či které z
podmínek nebyly splněny, popřípadě jak se tato vada projevila či v čem ji
shledává, nemůže se k ní Nejvyšší soud blíže vyjádřit. Úkolem dovolacího soudu
totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná
námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání.
Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto
dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel. Krom toho
se na rozdíl od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, jenž bylo pro
nedostatky shledané právě v tomto směru zrušeno Nejvyšším soudem, v nyní
přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud otázkou splnění zákonných podmínek pro
uložení trestu podrobně věnoval. Obviněný stejně jako ve svém prvním dovolání
namítl absenci vztahu mezi náhradní hodnotou a trestnou činností, přičemž
Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 70. svého předcházejícího
usnesení (ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 583/2021), a není proto důvod, aby
zde již vyřčené opakoval.
42. Dovolatel taktéž namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Předně
je třeba upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z
důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních
pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení
trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této
trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře
spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat
pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani
pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani
pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
43. Co se týče přiměřenosti trestu, Ústavní soud v minulosti poznamenal,
že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla
vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry
prostřednictvím kritérií dle ustanovení § 39 trestního zákoníku, zejména s
využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Dovolateli byl ukládán
trest odnětí svobody podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, byl tedy ohrožen sazbou
od pěti do desíti let. Pokud mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve
výměře pěti let s výkonem ve věznici s ostrahou, stěží lze uložený trest
považovat za nepřiměřeně přísný. Pokud obviněný poukazoval na změnu v délce
uloženého trestu, pak uvedenou změnu vyplývající z vady rozsudku nalézacího
soudu (již v předcházejícím řízení) vysvětlil odvolací soud ve svém rozsudku.
44. Pouze nad rámec se závěrem Nejvyšší soud krátce vyjádří k námitkám
obviněného, jež zcela vybočují vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
tr. ř. Zaprvé obviněný shledává procesní vadu ve skutečnosti, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není opatřeno číslem jednacím, ale toliko spisovou
značkou. Přestože lze souhlasit, že v souladu s § 169 vnitřního a kancelářského
řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (instrukce Ministerstva spravedlnosti
ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, uveřejněná pod č. 1/2002 Sbírky
instrukcí a sdělení, ve znění pozdějších předpisů) má být rozhodnutí opatřeno
číslem jednacím, a nikoli toliko spisovou značkou, jedná se toliko o vadu
formálního charakteru, která nemá na rozhodnutí žádný vliv, neboť toto je
dostatečně jasně označeno a záměna je vyloučena. Zadruhé dovolatel namítl (bod
II.3 dovolání), že „v dílčím výroku napadaného rozhodnutí není taktéž formálně
precizována určující doba spáchání tvrzeného protiprávního jednání, tj. nejméně
od určující doby – maximálně do…“ Napadené rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze, neobsahuje žádný
výrok, jenž by mohl či měl obsahovat jakékoli časové určení doby spáchání
(např. skutkovou větu). Obviněný tuto svoji námitku jinak blíže nespecifikoval,
a pokud se měla vztahovat k výroku o vině, pak je nutno ji taktéž považovat za
nepřípustnou (viz body 23. a 24.)
V.
Způsob rozhodnutí
45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky
obviněného odpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. ř. nebyly
shledány opodstatněnými. Jím namítané vady nepředstavovaly ani porušení
základních práv obviněného odůvodňující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem
k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné.
46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
47. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba
uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí
neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k
předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu