6 Tdo 1042/2025-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného V. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 90/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují - rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160, ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 90/2024-142, pouze ve výroku o trestu, a dále ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto tak, že se u obviněného V. S. podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu, - všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 90/2024-142 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tak, že:
dne 7. 8. 2023 v Praze XY, na XY náměstí XY, hrubě vulgárními výrazy urážel poškozenou T. D., nar. XY, fyzicky ji napadal a pod pohrůžkou krátké střelné zbraně, u níž natáhl závěr, poškozenou nutil, aby odpovídala na otázky ohledně jejího vztahu k M. M., nar. XY, přičemž jí hrozil zastřelením, pokud odpoví špatně, poté přinesl nůžky a řekl poškozené, že by se mohla ostříhat, přičemž ji stále hrubě verbálně urážel a vyhrožoval bodnutím a zastřelením, a poškozená se ze strachu z obžalovaného sama ostříhala.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u obviněného podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, a to ve vztahu k trestům z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160 (dále také „napadený rozsudek“), napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným.
5. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, shrnula argumentaci odvolacího soudu a uvedla, že s jeho právním závěrem se ve vztahu k výroku o trestu nelze ztotožnit. Odvolací soud postupoval v rozporu se zákonnými ustanoveními upravujícími trestání vícečinného souběhu a v konečném důsledku nastolil stav, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dále nastínila pravidla pro ukládání souhrnného trestu (§ 43 odst. 2 ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku), z nichž je důležité připomenout zejména to, že soud uloží souhrnný trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin, který je ze sbíhajících se trestných činů nejpřísněji trestný (k tomu, a to s odkazem na relevantní judikaturu, popsala také postup při posuzování toho, který trestný čin je nejpřísněji trestný).
6. Pokud jde o samotné upuštění od uložení souhrnného trestu, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že podle § 44 tr. zákoníku může soud od uložení souhrnného trestu upustit, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem za sbíhající se trestný čin je dostatečný. Jde o výjimku z pravidel pro ukládání souhrnného trestu s tím, že takovým postupem soud fakticky rozšiřuje dosah dřívějšího výroku o trestu tak, že je třeba jej chápat jako trest uložený i za později projednávaný sbíhající se trestný čin. Výrok o uložení souhrnného trestu se proto považuje za výrok o trestu ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř., a jako s takovým s ním má být zacházeno i při rozhodování o opravných prostředcích či ukládání dalšího souhrnného nebo společného trestu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 911–912).
7. Upuštění od uložení souhrnného trestu přichází v úvahu zejména tehdy, považuje-li soud dřívější trest za přiměřený ve vztahu k povaze a závažnosti trestné činnosti, včetně části, o níž se rozhoduje později, nebo má-li za to, že by souhrnný trest měl být dokonce mírnější než dříve uložený trest (např. prokázal-li pachatel po předešlém odsouzení velmi dobré možnosti nápravy nebo došlo-li k významné změně jeho poměrů) (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 911). Uplatní se zde obecné zásady pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku a soud proto posoudí především povahu a závažnost projednávaného i sbíhajícího se trestného činu či trestných činů, poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnosti nápravy, chování po činu, postoj k trestnému činu a účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro jeho další život. Vezme přitom v úvahu i to, jak plní výkon dřívějšího trestu svůj účel, jde-li o nápravu pachatele a ochranu společnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 11. 1970, sp. zn. 6 Tz 35/70, publikované pod č. 39/1971 Sb. rozh. tr.). Soud dále přihlédne k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a k době, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změně situace a délce trestního řízení.
8. Při rozhodování o upuštění od uložení souhrnného trestu je však třeba mít na paměti pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, zejména to, zda není později souzený trestný čin přísněji trestný než dřívější sbíhající se trestné činy. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018, publikovaného pod č. 6/2019 Sb. rozh. tr., jehož závěry převzala rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 152/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 884/2022, publikované pod č. 3/2023 Sb. rozh. tr.) i komentářová literatura [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023 nebo ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025] je zásadně porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, dojde-li k upuštění od uložení souhrnného trestu, pokud se později projednávaná trestná činnost posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest, který byl ukládán podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku, byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby trestu stanoveného za později projednávaný trestný čin přísněji trestný, nebyly-li současně splněny a zohledněny podmínky pro ukládání trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
K takové situaci přitom podle nejvyšší státní zástupkyně došlo i ve věci nyní předkládané.
9. Dřívějšími rozsudky byl totiž obviněný odsouzen pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za prvně uvedený přečin trestní zákoník umožňuje uložit trest odnětí svobody až jeden rok nebo zákaz činnosti, za druhý uvedený přečin trest odnětí svobody až na dva roky, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Rozsudkem soudu prvního stupně v nyní předkládané věci byl obviněný odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, za který stanoví trestní zákoník trestní sazbu od dvou do osmi let. Jeho dolní hranice trestní sazby je tedy shodná jako horní hranice trestní sazby za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, tedy sazby, v jejímž rámci byl předchozí souhrnný trest ukládán. Podle pravidel pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku tak měl být ve věci nyní předkládané za souběh všech uvedených trestných činů ukládán souhrnný trest v trestní sazbě stanovené v § 175 odst. 2 tr.
zákoníku. Trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců uložený pro sbíhající se přečiny je tak ve vztahu ke zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ukládán zcela zjevně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (dokonce i pod dolní hranicí trestní sazby daného trestného činu v jeho základní skutkové podstatě). To navíc s přihlédnutím k celkovému způsobu provedení činu a okolnostem, za kterých byl spáchán, když jednání obviněného vykazovalo značnou míru krutosti a bezcitnosti, tedy k tomu, že i v rámci zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku šlo o jednání typově závažnější, které nelze srovnávat s „pouhým“ zasíláním výhrůžných hlasových zpráv a slovními útoky, pro což byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, jímž byl uznán vinným sbíhajícím se přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Z rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze ani nijak dovodit, že by snad implicitně uvažoval o aplikaci mimořádné moderace trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nehledě na to, že tam rozvedené podmínky by v případě obviněného ani zjevně nebyly dány. Povaha spáchaného činu ani poměry obviněného se nevyznačují takovou neobvyklostí a výjimečností, že by jejich význam nebyl způsobilý vyjádřit ani trest uložený na samotné spodní hranici trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.) a nevymykají se typově obdobným případům. Není možné shledat ani přítomnost vícero polehčujících okolností, které by bylo možné v jejich souhrnu posoudit jako výjimečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 8. 10. 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, publikovaný pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr.) a při zohlednění všech okolností případu se uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby nejeví s ohledem na účel trestu jako nepřiměřené a nespravedlivé [srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. aj. Trestní zákoník: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer. ASPI_ID KO40_2009CZ. ISSN: 2336-517X]. Nelze uvažovat ani o tom, že by trestní stíhání obviněného pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku snad bylo neúčelné ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebo § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
11. Nad rámec uvedeného nelze podle nejvyšší státní zástupkyně souhlasit ani s dalšími úvahami odvolacího soudu, jímž odůvodňoval upuštění od uložení souhrnného trestu. V prvé řadě nelze konstatovat, že s obviněným mělo být jednáno jako s prvotrestaným s tím, že byl soudně trestán „ve velice hluboké minulosti“ a že na něj nebylo možné pohlížet jako na recidivistu. Stejně tak zavádějící je i konstatování, že obviněný se pro sbíhající se trestnou činnost „ocitnul poprvé“ ve výkonu trestu odnětí svobody.
12. Pokud jde o tvrzené zahlazení předcházejících odsouzení, soudy patrně přehlédly, že poslední odsouzení před spácháním projednávané trestné činnosti zahlazeno nebylo. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 2 T 117/2020, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 28 měsíců, k peněžitému trestu v celkové výši 16 000 Kč a k trestu propadnutí věci. Ačkoliv se obviněný ve zkušební době osvědčil a peněžitý trest vykonal, k zahlazení odsouzení ze zákona nedošlo, třebaže takovému závěru nasvědčuje ne zcela přesný záznam v evidenci Rejstříku trestů. Odsouzení lze totiž podle § 105 odst. 5 tr. zákoníku zahladit jen jako celek, tj. musí být splněny podmínky pro zahlazení u všech uložených trestů včetně trestu propadnutí věci, k jehož zahlazení dochází nikoliv ze zákona, nýbrž až rozhodnutím soudu na základě žádosti podle § 363 tr. ř. K takovému rozhodnutí podle dostupných informací doposud nedošlo, a k odsouzení tedy z hlediska recidivy přihlížet lze.
13. Konstatování odvolacího soudu, že se obviněný ve výkonu trestu „ocitnul poprvé“, je rovněž poněkud zavádějící, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody opakovaně (nejméně osmkrát). Touto skutečností přitom odvolací soud argumentoval ve spojitosti s korektivním účinkem již vykonaného nepodmíněného trestu v trvání pěti měsíců, patrně tedy tento mylný předpoklad hrál při jeho úvaze o podmínkách pro upuštění od souhrnného trestu významnou roli. Závěr, že první pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody má na odsouzenou osobu významnější účinek než pobyt několikátý, lze jistě považovat za logický, v případě obviněného však tímto argumentovat nelze. Není ani patrné, na jakém základě dospěl odvolací soud k závěru, že se obviněný v průběhu výkonu trestu choval vzorově. K takovému hodnocení totiž nebyl v řízení před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem proveden žádný důkaz.
14. Rovněž nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že od spáchání trestné činnosti uplynula dlouhá doba, během níž se obviněný nedopustil „čehokoliv jiného odsouzeníhodného“, což je nutné hodnotit v jeho prospěch. Třebaže je pravdou, že trestní řízení mohlo v dané věci probíhat rychleji, od spáchání trestného činu neuplynuly ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ani dva roky, přičemž obžaloba byla podána po necelých šestnácti měsících od činu. Během této doby se obviněný dopustil další sbíhající se trestné činnosti a vykonal pětiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody. Ve skutečnosti tak žil bezúhonným způsobem života jen od 22. 4. 2024, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, což není doba svou délkou nikterak mimořádná. Nadto v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze ani shledat podstatné průtahy, jež by obviněnému při hodnocení délky řízení svědčily, neboť délka řízení byla ovlivněna zejména nespoluprací poškozené, jejíž výpověď byla pro skutkové objasnění věci klíčová. Odvolacímu soudu sice lze přisvědčit, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici veškeré důkazy nasvědčující spáchání trestného činu, pro který byl obviněný nyní pravomocně odsouzen, to však nemění ničeho na tom, že průběh trestního řízení byl ovlivněn snahou opatřit primárně důkazy pro spáchání trestného činu, pro který byl obviněný původně stíhán a obžalován. Snaha orgánů činných v přípravném řízení opatřit procesně použitelnou výpověď poškozené byla tedy s ohledem na okolnosti případu a obsah její prvotní výpovědi zcela logická i legitimní.
15. Nelze také tvrdit, že by nyní řešená trestná činnost byla fakticky jen dílčí částí již dříve souzené sbíhající se trestné činnosti, což odvolací soud spolu s délkou řízení zdůrazňuje jako specifickou okolnost věci. Takový závěr by snad mohl být přiléhavý ve vztahu k trestnému činu nebezpečného vyhrožování, a to jen pokud by byl obviněný odsouzen za původně žalovaný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nikoliv však v případě odsouzení za jednorázový trestný čin vydírání, který obviněný spáchal necelé dva měsíce poté, co se dopustil přečinu nedovoleného ozbrojování, který přitom zjevně neměl žádnou spojitost se vztahem obviněného a poškozené a dva měsíce před tím, než se vůči poškozené a její matce dopustil trestného činu nebezpečného vyhrožování.
16. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně bylo namístě při úvahách o upuštění od uložení souhrnného trestu zohlednit při hodnocení osoby obviněného rovněž odsouzení starší, byť k nim nelze přihlížet jakožto k přitěžujícím okolnostem. Kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 93/2018, nejvyšší státní zástupkyně odkázala i na zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73, publikovanou pod č. 10/1974 Sb. rozh. tr. Z tohoto hlediska zmínila, že byť v minulosti obviněného převažuje majetková trestná činnost, opakovaně se dopouštěl i násilných trestných činů, a to loupeže a jednou i vydírání. Jistý prvek násilí tak byl u obviněného přítomen již dříve.
17. Nejvyšší státní zástupkyně proto uzavřela, že absentují podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, jeho nesprávnou aplikací byl zároveň založen stav, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen pod dolní hranici zákonné trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
18. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, souhlasila i pro tento případ s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
19. Obviněný nevyužil svého práva a k dovolání nejvyšší státní zástupkyně se nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
21. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., přitom podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV. Posouzení dovolání
24. Nejvyšší soud shledal, že námitky nejvyšší státní zástupkyně je na místě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jelikož nezjistil podmínky pro odmítnutí podaného dovolání, postupoval v duchu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumal napadené rozhodnutí (resp. napadený výrok), i řízení jemu předcházející v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, a na tomto základě dospěl k následujícím závěrům.
25. Na úvod je také vhodné opětovně připomenout dosavadní průběh řízení v předkládané věci. Jak ostatně uvedeno výše (viz bod 1.), obviněný byl soudem prvního stupně (Obvodním soudem pro Prahu 3) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Souhrnný trest byl ukládán k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, a k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023 (výroky o trestu z těchto rozsudků byly současně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 90/2024-142, tedy v nyní předkládané věci, zrušeny). Rozsudek soudu prvního stupně poté odvolací soud (Městský soud v Praze) svým rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se při nezměněném výroku o vině u obviněného podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného tresu ve vztahu k trestům z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023.
26. Pokud jde o tato předchozí odsouzení, obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023, nejprve uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Následně byl obviněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 30 T 16/2024, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin nebezpečného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023, byl podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 1 T 110/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Honor L29, vč. SIM karty.
27. Souhrnně řečeno, obviněný byl odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Protože Městský soud v Praze, jako soud odvolací, upustil od uložení souhrnného trestu, obviněný byl za všechny tři uvedené trestné činy fakticky odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
28. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Při stanovení konkrétní výměry trestu postupuje soud podle pravidel vymezených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku, tedy souhrnný trest uloží podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin, který je ze sbíhajících se trestných činů nejpřísněji trestný. Při stanovení trestní sankce souhrnného trestu se tedy vychází z týchž kritérií jako u trestu úhrnného, přičemž nezáleží na tom, zda trestným činem nejpřísněji trestným byl pachatel uznán vinným již dřívějším rozsudkem či teprve rozsudkem pozdějším, kterým se ukládá souhrnný trest (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 891).
29. Přísnost trestnosti spáchaného trestného činu se posuzuje především podle horní hranice trestu odnětí svobody, protože tento nejpřísnější druh trestu je stanoven v trestní sankci za každý trestný čin (přečin i zločin), a jeho výměra určuje typovou závažnost každého trestného činu, a dále podle existence nebo neexistence alternativních druhů trestu k trestu odnětí svobody. Za nejpřísnější trestný čin lze považovat ze sbíhajících se trestných činů zejména a) trestný čin, za který zákon hrozí alternativně výjimečným trestem, a je-li takových několik, ten z nich, za který lze uložit výjimečný trest na doživotí; pokud je takových více, pak je nejpřísněji trestným ten z nich, u něhož trest odnětí svobody má nejvyšší horní i dolní hranici trestní sazby, b) trestný čin, za který zákon hrozí trestem odnětí svobody s nejvyšší horní hranicí ze všech v úvahu přicházejících trestních sazeb, jsou-li tyto horní hranice různé, c) trestný čin, za který zákon hrozí trestem odnětí svobody s nejvyšší horní i s nejvyšší dolní hranicí z odpovídajících trestních sazeb, jestliže je tu ještě alespoň jeden trestný čin se stejnou nejvyšší horní hranicí trestní sazby apod. (podrobněji viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 877–878).
30. Jak řečeno, obviněný byl odsouzen pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za prvně uvedený přečin umožňuje trestní zákoník uložit trest odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Za druhý uvedený přečin umožňuje trestní zákoník uložit trest odnětí svobody až na dva roky, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Pokud jde o nyní posuzovanou věc, obviněný byl odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který trestní zákoník stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Je tedy patrné, že po vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 90/2024-142, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je nejpřísněji trestným činem právě tento zločin. Podle pravidel pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku tak měl být za všechny sbíhající se trestné činy ukládán souhrnný trest v trestní sazbě stanovené v § 175 odst. 2 tr. zákoníku.
31. Trestní zákoník nicméně upravuje výjimku týkající se ukládání souhrnného trestu. Podle § 44 tr. zákoníku totiž soud upustí od uložení souhrnného trestu, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Jde tak o zvláštní případ upuštění od potrestání, které se liší od jiných případů tím, že soud sice neukládá souhrnný trest, ač by tak měl učinit, ale tento postup volí právě se zřetelem k již uloženému dřívějšímu trestu za jinou část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele. V tomto případě tedy nejde o to, že z hlediska požadavků na druh a výměru trestu se nejeví nutným uložení jakéhokoli trestu, nýbrž o situaci, kdy soud považuje dříve uložený trest za dostatečný i ve vztahu ke sbíhající se trestné činnosti, o níž rozhoduje později (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018, publikováno pod č. 6/2019 Sb. rozh. tr.). Výrokem učiněným podle § 44 tr. zákoníku se tedy rozšiřuje dosah dřívějšího výroku o trestu v tom smyslu, že tento trest je nutno chápat jako trest uložený též za později souzenou část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele, za kterou by se jinak ukládal souhrnný trest (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 911).
32. Při upuštění od uložení souhrnného trestu platí obecné zásady pro výměru trestu (§ 39 tr. zákoníku). Přesto, že se jedná o výjimku týkající se ukládání souhrnného trestu, je ovšem porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu, ačkoli později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení tr. zákoníku, šlo-li o trest odnětí svobody, který byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby tohoto trestu stanovenou za trestný čin přísněji trestný, jímž byl pachatel uznán vinným v pozdějším trestním řízení, pokud současně nebyly splněny a zohledněny podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 nebo § 58 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018, publikováno pod č. 6/2019 Sb. rozh. tr.).
33. Z rozvedených skutečností je patrné, že trest měl být v daném případě ukládán jako souhrnný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení je přísnější než § 279 odst. 1 tr. zákoníku, protože má vyšší horní (a navíc má stanovenou i dolní) hranici trestu odnětí svobody, a sice osmi let (dolní hranice je stanovena na dva roky). Obviněnému tedy měl být ukládán v rámci souhrnného trestu primárně trest odnětí svobody vyměřený v sazbě od dvou do osmi roků.
34. Vadným postupem odvolacího soudu byl obviněnému i pro zločin vydírání podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen v nyní projednávané věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 90/2024, nakonec uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, ačkoliv zákonná trestní sazba trestu odnětí svobody má v § 175 odst. 2 tr. zákoníku rozpětí dva roky až osm let. Nejvyšší soud proto ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní uzavřel, že trest odnětí svobody tak byl v konečném důsledku byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
35. Odvolací soud přitom neaplikoval ani § 58 tr. zákoníku nebo § 40 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž jedině lze uložit trest odnětí svobody kratšího trvání, než stanoví trestní zákoník u příslušného ustanovení ve své zvláštní části. Nehledě na uvedené by podmínky v těchto ustanoveních rozvedené v případě obviněného ani zjevně nebyly dány. Jak uvedla nejvyšší státní zástupkyně (na jejíž dovolání lze v podrobnostech odkázat), povaha spáchaného činu ani poměry obviněného se nevyznačují takovou neobvyklostí a výjimečností, že by jejich význam nebyl způsobilý vyjádřit ani trest uložený na samotné spodní hranici trestní sazby, a nevymykají se typově obdobným případům. Není možné shledat ani přítomnost vícero polehčujících okolností, které by bylo možné v jejich souhrnu posoudit jako výjimečné, a při zohlednění všech okolností případu se uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby nejeví s ohledem na účel trestu jako nepřiměřené a nespravedlivé. Nelze uvažovat ani o tom, že by trestní stíhání obviněného pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku snad bylo neúčelné ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebo § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
36. S ohledem na skutečnosti dosud uvedené nutno uzavřít, že odvolací soud zrušením rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu a upuštěním od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku porušil § 43 odst. 2 a § 44 tr. zákoníku, neboť trest odnětí svobody tak byl v konečném důsledku vyměřen mimo zákonnou trestní sazbu, kterou stanoví § 175 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž měl být trest ukládán. Tím byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
37. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 7 To 122/2025-160, ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2025, č. j. 25 T 90/2024-142, pouze ve výroku o trestu, a dále ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto tak, že se u obviněného V. S. podle § 44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky uvedeného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Bude na Městském soudu v Praze, aby se znovu zabýval danou věcí a znovu rozhodl takovým způsobem, aby byla dodržena zákonná pravidla pro potrestání souběhu trestných činů, jak byla vyložena shora.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu