6 Tdo 1045/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o
dovolání, které podal obviněný S. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 14 To 303/2015,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 20 T 53/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného S. T. o
d m í t á .
1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 20 T
53/2014, uznal obviněného S. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že „dne 12. 2. 2013 jako zplnomocněný zástupce společnosti Ško-ex s. r.
o., IČ 25953249, se sídlem Jeseniova 1726, 130 00 Praha, k jednání za
společnost v rozsahu pravomocí jednatele, a jako osoba, která fakticky tuto
společnost řídila, zajišťovala její chod, včetně vedení účetnictví, a
komunikovala s orgány veřejné správy, zažádal za společnost u Státního
zemědělského intervenčního fondu, IČ 48133981, se sídlem Ve smečkách 801, 110
00 Praha, pracoviště Regionálního odboru v H. K., U. n. ..., v rámci 15. kola
příjmu žádostí Operačního programu Rybářství 2007–2013 v opatření „2.1 Opatření
pro produktivní investice do akvakultury“, o dotaci ve výši 1 200 000 Kč na
projekt s názvem „Odbahnění, oprava hráze a břehů rybníka Turyň a investice do
chovu ryb“ pod žádostí zaevidovanou registračním číslem CZ.
1.25/2.1.00/13.00235, a jako nedílnou a povinnou součást žádosti o dotaci
vědomě doložil nepravdivé čestné prohlášení o bezdlužnosti společnosti vůči
orgánům veřejné správy, které nechal za společnost podepsat prokurou
společnosti M. V., ačkoli věděl, že ke dni žádosti měla společnost dluh na
pojistném a penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti ve výši 22 078 Kč, na dani z příjmů právnických osob ve výši 2
125 Kč, na dani z přidané hodnoty ve výši 5 499 Kč a na dani silniční ve výši 6
228 Kč, o čemž úmyslně prokuristu neinformoval.“
2. Tento skutek obviněného jmenovaný soud kvalifikoval jako přečin
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 206
odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Citovaným rozsudkem dotyčný soud ještě rozhodl ve smyslu § 226 písm.
b) tr. ř. o zproštění obviněného obžaloby pro skutky, v nichž byly obžalobou
shledávány přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
4. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podal obviněný a státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 14 To 303/2015, tak, že z podnětu odvolání obviněného
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku
o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok
o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle téhož ustanovení trest
odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolání
státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, že se dopustil trestného činu dotačního podvodu a je
přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil formální znaky tohoto trestného činu a
nemohl se ho dopustit. Nepopírá, že technicky zajišťoval zpracování projektu
pro „Odbahnění, opravu hráze a břehu rybníka Turoň a investice do chovu ryb“
pro podání žádosti o poskytnutí dotace z příslušného operačního programu u
Státního zemědělského intervenčního fondu. V dané věci ovšem vystupoval pouze
jako technický pracovník firmy Ško-ex s. r. o., žádost o dotaci za společnost
nepodepsal, ani nebyl oprávněn ji podepsat, nepodepsal ani nedoložil nepravdivé
čestné prohlášení o bezdlužnosti společnosti orgánům veřejné správy. Nebyl
oprávněn jednat za společnost vůči třetím osobám. Veškeré písemné podklady
podepsal prokurista společnosti M. V., který ve své výpovědi před soudem
připustil, že před podpisem čestného prohlášení mu dovolatel sdělil, že
společnost plní nějaký splátkový kalendář. Z provedených důkazů a vymezení
skutku je zřejmé, že dovolatel nemohl naplnit formální znaky skutku vymezené v
trestním zákoníku. Jeho činnost nemůže být posuzována jako trestné jednání.
Současně poukázal i na § 12 tr. zákoníku, zásadu subsidiarity trestní represe.
Žádost o dotaci nebyla v konečné fázi posuzována, neboť při předběžném
projednání byla vyřazena jako, pokud jde o předmět, nezpůsobilá k projednání.
Nenastal tedy případ, že by došlo ke společensky škodlivému jednání a ani z
tohoto důvodu nelze dovozovat trestně právní důsledky.
7. Se zřetelem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ve výroku o vině a trestu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací
námitky obviněného lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s dosti
značnou dávkou tolerance, neboť podatel fakticky odmítá, resp. ignoruje
skutková zjištění o jeho postavení ve společnosti a o úloze prokuristy V.,
která jsou uvedena v tzv. skutkové větě ve výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu a která v reakci na odvolací námitky obviněného T. uvedl v odůvodnění
svého rozhodnutí též soud odvolací. Ve světle skutkových zjištění soudy
učiněných jsou námitky dovolatele nedůvodné. V případě, kdy o dotaci žádá
právnická osoba, může být pachatelem každá fyzická osoba, která jménem
právnické osoby v žádosti o dotaci uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje
nebo podstatné údaje zamlčí. Nemusí se jednat o statutárního zástupce právnické
osoby. Trestní odpovědnosti dovolatele proto nijak nebrání skutečnost, že
nepravdivé údaje obsahující žádost o dotaci, resp. listinu, která byla její
nedílnou součástí, podepsala jiná osoba, která navíc podle zjištění soudů
nebyla přesně informována o záměrech obviněného a o podmínkách dotace a v
podstatě plnila roli tzv. „živého nástroje“. Pro úplnost státní zástupce dodal,
že i v případě, že by prokurista V. do podstaty věci v určitém rozsahu zasvěcen
byl, měla by tato skutečnost význam pouze pro posouzení otázky, zda obviněný T.
a V. nejednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Neobstojí ani
námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe. V předmětné trestní
věci podle názoru státního zástupce nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, pro
které by jednání obviněného nedosahovalo závažnosti, resp. společenské
škodlivosti ani těch nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestných činů
dotačního podvodu kvalifikovaných v základní skutkové podstatě podle § 212
odst. 1 tr. zákoníku.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť šlo o dovolání zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 14 To 303/2015, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
17. V posuzované věci téměř všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně
viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) vztažené k předmětnému dovolacímu
důvodu směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je
totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýkal soudům obou stupňů zvláště
nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně
přitom předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (de facto popřel skutková
zjištění soudů o jeho postavení ve shora jmenované společnosti a jeho jednání v
posuzovaném případě včetně úlohy prokuristy M. V.). Především z těchto
skutkových (a procesních) námitek odvozoval svůj závěr o vadném hmotně právním
posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
skutečnosti spatřoval převážně v nesprávném hodnocení důkazů. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy obviněným ve skutečnosti
spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací
důvod podřadit nelze.
18. Nad tento rámec je namístě konkrétněji uvést, že dovolatel ve své
argumentaci přehlíží závěry, které soudy učinily ohledně jeho postavení ve
společnosti Ško-ex s. r. o., ohledně jeho jednání a ohledně postavení
prokuristy M. V. Podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný dotčenou
společnost fakticky řídil, přičemž znal hospodářskou situaci firmy Ško-ex s. r.
o. Jak výslovně konstatoval odvolací soud, obviněný společnost Ško-ex s. r.
o. zcela ovládal a svědci V. a P. byli pouze formálními figurami. Jednalo se v
podstatě o projekt obviněného, který realizoval prostřednictvím společnosti,
kterou ovládal. Nedoplatky (dluhy jmenované společnosti na pojistném a penále
na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na dani
z příjmu právnických osob, dani z přidané hodnoty a dani silniční) byly
dlouhodobou záležitostí a obviněný o nich dobře věděl. Svědek prokurista M. V.,
který nebyl přesně informován o záměru obviněného a podmínkách dotace, byl
ujišťován, že prohlášení podepsat může. Tento svědek byl pouze využit obviněným
jako nástroj v jeho rukách. V souladu s názorem státního zástupce lze přitom
připomenout, že v případě, kdy o dotaci žádá právnická osoba, může být
pachatelem každá fyzická osoba, která jménem právnické osoby v žádosti o dotaci
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Nemusí
se jednat o statutárního zástupce právnické osoby. V posuzované věci byl
dovolatel zplnomocněným zástupcem společnosti Ško-ex, s. r. o., k jednání za
společnost v rozsahu pravomoci jednatele. Trestní odpovědnosti dovolatele nijak
nebrání skutečnost, že předmětné nepravdivé prohlášení o bezdlužnosti
nepodepsal přímo obviněný, nýbrž prokurista, který, jak již výše řečeno, nebyl
podle skutkových zjištění soudů přesně informován o záměru obviněného a
podmínkách dotace a v podstatě plnil roli tzv. „živého nástroje“. Opětovně je
třeba současně připomenout zjištění soudů nižších stupňů, z nichž se jasně
podává, že dotčená společnost byla fakticky zcela v rukou obviněného, když
jednatel společnosti P. P. a prokurista společnosti M. V. byli pouze formálními
figurami. Navíc v případě, že by prokurista M. V. do podstaty věci v určitém
rozsahu zasvěcen byl, měla by tato skutečnost význam pouze pro posouzení
otázky, zda obviněný a prokurista M. V. nejednali jako spolupachatelé podle §
23 tr. zákoníku.
19. Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že v jeho případě
měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio,
jež ryze formálně bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
20. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle
trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze
řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se
zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje.
Na prvém místě možno zdůraznit, že spáchání trestného činu v rámci netrestního
vztahu není ničím neobvyklým. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ ve
správním vztahu, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a
věc by měla být řešena pouze v rovině správního práva. K tomu by ve věci musely
být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost
skutku obviněného do té míry, aby nedosahoval ani škodlivosti nejlehčích v
praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu. V posuzovaném případě však
předmětné okolnosti zjištěny nebyly. Takovou okolností není skutečnost, že
žádost o dotaci byla při předběžném posouzení jejího obsahu vyřazena jako
nezpůsobilá k projednání. Zjištěný skutek byl standardním případem jednání
naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu podle § 212
odst. 1 tr. zákoníku, přičemž lze připomenout, že podmínkou aplikace tohoto
zákonného ustanovení (trestnosti tohoto činu) není skutečné vylákání dotace,
subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. V neposlední řadě je
namístě zmínit (jak na to ostatně přiléhavě upozornil odvolací soud), že žádost
směřovala k poskytnutí dotace ve výši přesahující 1 000 000 Kč.
22. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp.
ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu