6 Tdo 1062/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 15. ledna 2003 dovolání obviněného K. S., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici P. – B., podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2001, a rozhodl t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu se dovolání obviněného K. S.
o d m í t á .
Obviněný K. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp.
zn. 33 T 11/2001, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1,
§ 219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2001 kolem
06,00 hodin v P., v prostoru kolejiště odstavného nádraží P. – K., poblíže
areálu ČD – S. d. c., fyzicky napadl H. K., na kterou zde čekal schovaný v
dřevěné boudě, a když tato projížděla okolo na jízdním kole, přistoupil k ní,
strhnul jí s kola a železnou tyčí na ni zaútočil opakovanými údery silou velké
intenzity do hlavy a do rukou, kterými si poškozená hlavu chránila, v útoku
pokračoval i v době, kdy poškozená nebyla schopná se bránit, a svého jednání
zanechal až tehdy, když k místu přicházeli náhodní svědci přivolaní intenzivním
křikem poškozené, poté z místa uprchl, přičemž tímto jednáním způsobil H. K.
zlomeniny čelní kosti přecházející na spodinu přední jámy lebeční s výtokem
mozkomíšního moku, odlomení zadní stěny u pravé a levé dutiny kosti čelní s
roztržením obalů mozku – tvrdé pleny a pavoučnice, způsobil tak vniknutí
velkého množství vzduchu do nitrolebečního prostoru, dále zlomeninu čichové
kosti s přetržením obou čichových nervů, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s
posunem kostního úlomku do prostoru očnice, zlomeninu zevní stěny levé očnice,
tříštivou zlomeninu kůstek zevního nosu, 13 tržně zhmožděných ran měkkých tkání
vlasové a obličejové části hlavy, v oblasti horních končetin pak tříštivou
zlomeninu horní části těla kosti loketní spojenou se značným zhmožděním měkkých
tkání a tržně zhmožděnou ránou nad kostí loketní, zlomeninu těla záprstní kosti
pátého prstu levé ruky, zlomeninu základního článku třetího a čtvrtého prstu
pravé ruky, spojené se značným zhmožděním měkkých tkání, vykloubení v oblasti
spojení mezi základním a středním článkem ukazováku, tedy zranění s nutností
okamžitého operačního zákroku, který byl poškozené bezprostředně poskytnut jen
díky okamžitému zásahu náhodných svědků a blízkosti odpovídajícího lékařského
pracoviště.
Za tento trestný čin byl obviněný K. S. podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit do 3
dnů od právní moci rozsudku škodu ve výši 135.953,10 Kč poškozené Č. n. z. p.,
P. , a škodu ve výši 151.125,- Kč poškozené H. K. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu
byla poškozená H. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný K. S.
odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To
111/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu
doručeno dne 8. 10. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni a dne 9. 10.
2002 jak obviněnému K. S., tak i jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. J. J .
Dne 6. 11. 2002 napadl obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. J.
u Krajského soudu v Plzni shora citované usnesení vrchního soudu dovoláním.
Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky
dne 11. 12. 2002.
Obviněný K. S. podal mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině i trestu
a opřel jej výslovně o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. c) a písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o prvně uvedený dovolací důvod, obviněný namítl, že se soudy obou
stupňů zákonně nevypořádaly se skutečnostmi týkajícími se ustanoveného
obhájce. V tomto ohledu obviněný upřesnil, že byl vyšetřovatelem informován o
ustanovení obhájce do protokolu dne 29. 3. 2001, avšak obhájce mu byl ve
skutečnosti ustanoven až opatřením ze dne 31. 3. 2001. Tato procesní vada
nebyla odstraněna ani v rámci doplnění dokazování po zrušení rozsudku soudu
prvního stupně vrchním soudem a vrácení věci krajskému soudu. Okolnost, že
tehdejší obhájce obviněného JUDr. D. H. byl obviněnému ustanoven telefonicky,
je v rozporu s ustanovením § 39 tr. řádu, stejně jako s výše zmíněným, doposud
neopraveným opatřením o ustanovení obhájce, sp. zn. 5 Nt 77/2001, podle něhož
byl obhájce JUDr. D. H. ustanoven až dne 31. 3. 2001. Rovněž závěr vrchního
soudu, že soudní praxe umožňuje a toleruje ustanovení obhájce telefonicky,
pokud je deklarováno či verifikováno, neboť opatření o ustanovení obhájce je
rozhodnutí sui generis, jež není v režimu ustanovení § 131 tr. řádu, je podle
názoru obviněného protizákonný. Obviněný dále poukázal na to, že písemné
opatření se doručuje obhájci i obviněnému, avšak on žádné opatření o ustanovení
obhájce přede dnem 30. 3. 2001 neobdržel, a tudíž až do 31. 3. 2001 neměl
řádně ustanoveného obhájce, přičemž důkazem je právě citované opatření o
ustanovení obhájce ze dne 31. 3. 2001. Tím byla porušena jeho práva vyplývající
z Ústavy i Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný
uvedl, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Policie se od
počátku trestního stíhání zaměřila pouze na jeho osobu a nevěnovala pozornost
jiným osobám, které by mohly mít motiv poškozenou napadnout, ačkoliv poškozené
byla odcizena kabelka a další věci. Policie obviněnému po zatčení neumožnila
zvolit si obhájce JUDr. B. Výslechy ode dne 27. 3. 2001 do dne 30. 3. 2001
považuje obviněný za neregulérní a s ohledem na § 89 odst. 3 tr. řádu za
absolutně neúčinné, neboť bylo proti němu použito ze strany kriminalistů násilí
fyzické i psychické, při výslechu dne 30. 3. 2001 byl navíc pod vlivem léků,
následkem čehož nebyl schopen vlastního jednání a úsudku. Navíc nebyla
provedena prověrka výpovědi obviněného ze dne 30. 3. 2001 ani rekonstrukce
trestného činu, ačkoliv nikdo ze svědků tvář útočníka neviděl a poškozená
údajně poznala obviněného pouze podle pohybů. Skutečnost, že obsah výpovědi
obviněného v podrobnostech nekoresponduje s výpovědí poškozené, usvědčuje spíše
policisty z manipulace s obviněným. Obviněný rovněž poukázal na úřední záznam
na č. l. 177 spisu o dobrovolném setrvání obviněného na policii a o poskytnutí
pomoci a součinnosti, k čemuž byl obviněný taktéž donucen a navíc tímto
postupem došlo k porušení zákonné lhůty k zadržení ve smyslu § 75 tr. řádu.
Soud prvního stupně se rovněž dostatečně nevypořádal s tvrzením obviněného, že
při výslechu dne 30. 3. 2001 byl pod vlivem léků, přičemž v tomto směru nelze
odkázat na laické zhodnocení stavu obviněného ze strany orgánů činných v
trestním řízení, popřípadě obhájce, neboť příslušní znalci připustili účinky
léků Lexaurin a Bromazepam na paměťové a jiné kognitivní funkce, které se mohou
projevit i anterográdní amnézií.
Rovněž důkaz dopisem ze dne 19. 5. 2001, adresovaným poškozené, nelze považovat
za usvědčující důkaz, neboť neobsahuje jednoznačné vyjádření, že obviněný
projednávaný trestný čin spáchal. Obsah dopisu spíše svědčí o rozporuplném
duševním stavu obviněného, jemuž bylo policií vnucováno, že je pachatelem.
Naopak svědkyně B. potvrdila, že se jí obviněný svěřil s tím, že poškozenou
nenapadl. Nulovou důkazní hodnotu má i znalecký posudek z oboru kriminalistika,
odvětví chemie, neboť boty obviněného se vzorky zeminy byly zajištěny až po
pěti měsících, přičemž obviněný přes místo, kde byly srovnávací vzorky
odebrány, v minulosti chodil a jezdil na kole a navíc jde pouze o druhovou
shodu. Za značně zkreslující považuje obviněný údaje uváděné jeho bývalou
manželkou. Přibraný psycholog byl taktéž značně ovlivněn při vypracování
posudku okolnostmi z minulého manželství obviněného, neboť na obviněného již
dříve vypracovával znalecký posudek. Vyšetření znalkyň z oboru psychiatrie bylo
značně povrchní, navíc se jej účastnila jen jedna znalkyně. Za těchto okolností
měl být přibrán k posouzení duševního stavu obviněného znalecký ústav, avšak
návrh obhájce v tomto směru zůstal bez odezvy. I přes podnět vrchního soudu
krajský soud neprověřil jiný motiv napadení poškozené, ačkoliv v místě napadení
došlo k podobným útokům na ženy a podle prvotních verzí byl vytipován jako
pachatel bezdomovec z Ukrajiny a pracovník kotelny. Soud prvního stupně
nepřihlédl k dopisu německých přátel obviněného, přičemž i další návrhy
obhajoby na doplnění dokazování hodnotil jako zmatečné. Pokud jde o nároky
poškozené na náhradu škody, jdou nad rámec dobrých mravů, nároky Č. n. z. p.
jdou pak nad rámec trestního řízení, a tudíž nalézací soud měl odkázat
poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
V petitu svého dovolání obviněný K. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7
To 111/02, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T
11/2001, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
řádu doručil dne 7. 11. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci
Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně
vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 1 NZo 872/2002, jež bylo
doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 9. 1. 2003, státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že pokud jde o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolání obviněného bylo podáno
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a pokud jde o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, dovolání obviněného je zjevně
neopodstatněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání
obviněného K. S. podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl a aby tak
učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při
posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení
lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm.
a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno
považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného K. S. splňuje veškeré
obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle
něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů
napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k
podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání
podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí
doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od
toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu ).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání
dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 3. 9.
2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému K. S. i jeho
obhájci, JUDr. J. J., doručen dne 9. 10. 2002. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Plzni dne 6. 11. 2002. Z
uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu
§ 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za
důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z
dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu spočívá v tom, že
obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít. V daném
případě se tedy jedná o porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu § 36 a
násl. tr. řádu bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. řádu
musel mít obviněný v řízení obhájce.
Obviněný K. S. v podaném dovolání namítl, že obhájce mu byl ustanoven až
opatřením dne 31. 3. 2001, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu,
neboť až do tohoto okamžiku neměl řádně ustanoveného obhájce. Obviněný rovněž
nastolil otázku, zda telefonické pověření ustanoveného obhájce je v souladu s
ustanovením § 39 tr. řádu, a dále namítl, že podle zákona č. 210/1999 Sb., o
advokacii, jsou s ohledem na opatření ze dne 31. 3. 2001 úkony ze dne 29. 3.
2001 a 30. 3. 2001 nulitní, přičemž tuto vadu nelze zhojit v hlavním líčení,
ani jinak.
Ze spisového materiálu přitom dovolací soud zjistil, že námitka o přítomnosti
obhájce JUDr. D. H. při výslechu obviněného K. S., uskutečněného dne 30. 3.
2001, bez řádného pověření k obhajobě, byla obviněným uplatněna již v rámci
jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2002, sp.
zn. 33 T 11/2001. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 7
To 57/02, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu z podnětu odvolání
obviněného shora citovaný napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §
259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí
vyjádřil stanovisko, že vyvstaly důvodné pochybnosti o zabezpečení práva na
obhajobu obviněného K. S., neboť výslech obviněného v přítomnosti dosud
neustanoveného obhájce je obecně nutno považovat za důkaz absolutně neúčinný a
pro posouzení věci je závazné ustanovení obhájce deklarované opatřením
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2001, sp. zn. 5 Nt 77/2001, podle
něhož byl advokát JUDr. D. H. ustanoven dne 31.3.2001 (č. l. 198 spisu).
Vzhledem k tomu, že listinné důkazy (protokol Okresního soudu Plzeň–město na č.
l. 184 až 186 spisu, usnesení Okresního soudu Plzeň–město na č. l. 187 až 188
spisu, příkaz k přijetí do vazby na č.l. 189 spisu, obsah protokolu sepsaného
vyšetřovatelem na č. l. 202 a 204 spisu, návrh státního zástupce na vzetí
obžalovaného do vazby na č. l. 183 spisu i přípis JUDr. H. na č. l. 199 spisu)
nasvědčují tomu, že tento advokát byl obviněnému zjevně ustanoven již dříve,
vrchní soud přikázal soudu prvého stupně stanovit najisto okamžik ustanovení
obhájce JUDr. D. H. a v závislosti na této skutečnosti pak zhodnotit
použitelnost prvotních výpovědí obviněného. Jak dále vyplývá z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001, nalézací soud
v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu dokazování doplnil
provedením důkazu spisem Okresního soudu Plzeň–město, sp. zn. 5 Nt 77/2001,
výslechem soudce Mgr. D. P., vyšetřovatelů působících ve věci a tehdejšího
obhájce obviněného JUDr. D. H., čímž podstatné vady řízení, jež byly důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem, odstranil.
Nalézací soud přitom dospěl k jednoznačným závěrům o okamžiku ustanovení
advokáta JUDr. D. H. obhájcem obviněného, kdy z provedených výpovědí svědků
vyplynulo, že k ustanovení obhájce došlo telefonicky dne 29. 3. 2001, a tudíž
výpovědi obviněného ze dne 29. 3. 2001 a 30. 3. 2001 jsou použitelné jako
důkaz. Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To
111/02, ztotožnil s názory nalézacího soudu a konstatoval, že v předcházejícím
řízení byla dodržena všechna zákonná ustanovení zabezpečující právo obviněného
na řádnou obhajobu, přičemž v rámci odůvodnění předmětného usnesení podrobně
rozvedl svou argumentaci na podporu svých tvrzení.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k
porušení práva obviněného K. S. na obhajobu. Podle § 39 odst. 1 tr. řádu
obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda
senátu a v přípravném řízení soudce. Obhájce je ustanoven podle ustanovení § 38
a § 39 tr. řádu ihned poté, co důvod nutné obhajoby vznikl. Nutná obhajoba
přitom počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1
tr. řádu) a pokračuje v dalších stádiích trestního stíhání, pokud její důvod
nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen důvodem
jiným.
V trestní věci obviněného K. S. tedy důvod nutné obhajoby vznikl sdělením
obvinění ze dne 29. 3. 2001, neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní řízení
o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
převyšující pět let (§ 36 odst. 3 tr. řádu). Procesní úkony ustanovení a
zrušení ustanovení obhájce mají přitom formu opatření, jež jsou považována za
neformální úkony spíše organizačně - technické a operativní povahy. Zákon blíže
nevymezuje obsahové a formální náležitosti opatření a ponechává úpravu
podzákonným normám. S ohledem na skutečnost, že náležitosti opatření nejsou
trestním řádem nikterak specifikovány, soudní praxe v zásadě umožňuje,
nesnese-li věc odkladu, telefonické ustanovení obhájce, pokud je ustanovení
současně nebo vzápětí, zpravidla do 3 dnů, deklarováno a verifikováno opatřením
v písemné formě.
Opatření nelze napadat opravnými prostředky a s ohledem na jeho specifickou
povahu se nelze domáhat jeho opravy usnesením ve smyslu ustanovení § 131 tr.
řádu, zákonnost opatření však podléhá vždy přezkumné povinnosti orgánů
rozhodujících o opravných prostředcích v rámci přezkumu zákonnosti řízení,
které napadenému rozhodnutí předcházelo. Písařské chyby a jiné zřejmé
nesprávnosti v opatření lze odstranit jiným způsobem, zejména v rámci přezkumu
zákonnosti předcházejícího řízení, k čemuž ostatně došlo usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 7 To 57/02, a v návaznosti na toto
rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T
11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp.
zn. 7 To 111/02.
Pro úplnost je nutno uvést, že z vyúčtování obhájce JUDr. D. H. na č. l. 602
spisu a dále z usnesení o odměně a náhradě hotových výdajů na č. l. 606 až 608
spisu vyplývá, že obhájci JUDr. D. H. byla přiznána odměna rovněž za úkony
představující převzetí a přípravu obhajoby ze dne 29. 3. 2001, výslech
obviněného ze dne 29. 3. 2001 a výslech obviněného ze dne 30. 3. 2001.
Ve světle shora uvedených argumentů tedy neobstojí zjevně neopodstatněná
námitka obviněného, že telefonické ustanovení obhájce JUDr. D. H. ze dne 29. 3.
2001 je v rozporu s dosud neopraveným opatřením o ustanovení obhájce ze dne 31.
3. 2001, ani výhrada obviněného ohledně neexistujícího úkonu obhájce JUDr. D.
H. ve smyslu zákona o advokacii a advokátního tarifu.
Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud České republiky dospěl k
závěru, že obviněný K. S. měl ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu od
zahájení trestního řízení řádně ustanoveného obhájce a postupem nalézacího ani
odvolacího soudu nebyla nikterak porušena ustanovení trestního řádu týkající se
nutné obhajoby.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v rámci odvolacího řízení je navíc dostatečně patrno, že rozhodnutí
dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť
tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před
soudem odvolacím. Obviněný pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné,
s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly a tudíž zjevná
neopodstatněnost námitek obviněného vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání
obviněného K. S. podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze aplikovat, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže
být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané
rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména
tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí
se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn
přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen
vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak
hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního
stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako
specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních
a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí
přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se
dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový
stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno
zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr.
řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Ani v uvedeném ohledu tudíž dovolání obviněného K. S. nemůže obstát, neboť z
obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení
důkazů, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně. V
posuzovaném dovolání tedy obviněný takto sice formálně uplatnil jeden ze
zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v
dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém
případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných
pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání
dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není.
Nejvyšší soud musel navíc konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého
i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí
nalézacího soudu objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní
kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora rozvedeným Nejvyšší soud konstatoval, že
dovolání obviněného K. S. podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. Jak
již bylo shora naznačeno, v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu musí
dovolatel odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) až l) tr. řádu, přičemž obsah konkrétně uplatněného dovolacího důvodu musí
současně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V
opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o dovolací důvody vymezené
v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného K. S. odmítl jednak
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zčásti podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, jednak podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu, neboť je zčásti zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud učinil toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr.
řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k