6 Tdo 1075/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 dovolání, které podal obviněný L. A., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 To 116/2004, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 120/2003, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. A. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 T 120/2003, byl
obviněný L. A. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §
8 odst. 1 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí
uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění
obžaloby obviněného V. R.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný L. A. a v jeho
neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 To 116/2004, byl
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ohledně
obviněného L. A. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a
jmenovaného obviněného uznal vinným, že
v úmyslu vylákat neoprávněně vrácení nadměrného odpočtu DPH za zdaňovací období
březen 1995 až leden 1997 u daňového subjektu V. R., M., U., V., DIČ, který v
této době nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, podal za tento subjekt u F.
ú. K. daňová přiznání k DPH, kdy uplatnil vrácení nadměrného odpočtu této daně
dne 9. 5. 1995 ve výši 285.579 Kč, dne 25. 5. 1995 ve výši 64.717 Kč, dne 7. 7.
1995 ve výši 136.010 Kč a 107.901 Kč, dne 25. 8. 1995 ve výši 231.024 Kč, dne
21. 9. 1995 ve výši 61.947 Kč, dne 24. 10. 1995 ve výši 350.380 Kč, dne 21. 11.
1995 ve výši 62.021 Kč, dne 22. 12. 1995 ve výši 89.070 Kč, dne 26. 1. 1996 ve
výši 119.837 Kč, dne 27. 2. 1996 ve výši 316.842 Kč, dne 26. 3. 1996 ve výši
81.256 Kč, dne 22. 4. 1996 ve výši 49.763 Kč, dne 24. 5. 1996 ve výši 339.738
Kč, dne 21. 6. 1996 ve výši 172.483 Kč, dne 31. 7. 1996 ve výši 77.772 Kč, dne
28. 8. 1996 ve výši 376.785 Kč, dne 24. 9. 1996 ve výši 381.878 Kč, dne 25. 10.
1996 ve výši 398.057 Kč, dne 22. 11. 1996 ve výši 373.650 Kč, dne 18. 12. 1996
ve výši 375.964 Kč, dne 24. 1. 1997 ve výši 376.310 Kč, dne 25. 2. 1997 ve výši
392.659 Kč, celkem tak uplatnil neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve
výši 5.221.643 Kč, z toho byl přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši
4.845.333 Kč, mimo částku 3.000,- Kč, která byla převedena na dluh - sankci -
zvýšení DPH za třetí měsíc 1995 pro opožděné podání, a částky 7.095,- Kč, která
byla převedena na nedoplatek daně z příjmu fyzických osob za rok 1995, byl
požadovaný nadměrný odpočet vrácen, a to částka 231.024,- Kč na běžný účet V.
R. vedený u Č. s., pobočka K., přičemž částka byla inkasována na pohledávky
plynoucí z úvěru V. R., vše ostatní bylo poukázáno na běžný účet V. R. vedený u
E., a. s., Ú. n. L., pobočka Ch., později tentýž účet vedený u U. banky, a. s.,
pobočka Ch., číslo, k němuž měl obžalovaný A. podpisové právo, na jehož základě
těmito prostředky disponoval jednak prostřednictvím příkazů k úhradě a zejména
vybíral hotovosti, za měsíc prosinec 1996 nebyl nárok na nadměrný odpočet DPH
ve výši 376.310,- Kč přiznán, tím způsobil českému státu zastoupenému F. ú. K.
škodu ve výši 4.842.333 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 379.310 Kč.
Takto zjištěné jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako pokus trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148
odst. 2, odst. 4 tr. zák., v platném znění, a obviněného odsoudil podle § 148
odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání tři a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný k výkonu
trestu zařazen do věznice s dohledem. V ostatních výrocích zůstal napadený
rozsudek beze změn.
Proti rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně
podal obviněný L. A. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí
soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný
dovolací důvod naplněn. Konstatoval, že trestní stíhání jeho osoby i
spoluobviněného bylo v dané věci zahájeno pro trestný čin podvodu podle § 9
odst. 2 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., zčásti spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák., a spoluobviněného V. R. též pro trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,
platného do 31. 12. 1997. V tomto smyslu byla podána i obžaloba, přičemž státní
zástupkyně kvalifikovala společné jednání jako trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák. v souladu např. s rozhodnutími sp. zn. 1 Tz 20/96 a sp. zn. 8 Tz
90/99. V této souvislosti obviněný odkázal i na rozhodnutí publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 45/1997, týkající
se rozlišení mezi trestnými činy podle ustanovení § 148 tr. zák. a ustanovení §
250 tr. zák. v případě, že pachatel u příslušného finančního úřadu na základě
falšovaných a nepravdivých údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu
daně z přidané hodnoty. Zdůraznil, že podvodné je pouze takové jednání,
nedojde-li vůbec k podnikatelské činnosti mající povahu zdanitelného plnění, u
něhož je uplatňována daň na vstupu, a není tak vůbec v souvislosti s
uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení. V návaznosti
na tyto okolnosti namítl, že ve skutkové větě obou rozsudků je uvedeno, že
nebyla vyvíjena žádná podnikatelská činnost, avšak tato skutečnost se v právní
větě a právní kvalifikaci trestného činu nepromítla. Obviněný dále připomněl,
že od počátku trestnou činnost popíral, a pokud by se této činnosti dopustil,
nemohl by tak učinit bez aktivní pomoci spoluobviněného, případně jiných osob.
Změna právní kvalifikace na trestný čin podle § 148 tr. zák. vyžadovala
doplnění dokazování, aby obhajoba nebyla zkrácena na svém právu vyjádřit se ke
všem skutečnostem kladených L. A. za vinu a odlišném směru dokazování
vyplynuvšího ze změny právní kvalifikace, neboť tento trestný je ve vztahu
speciality k ustanovení § 250 tr. zák. Doplnění dokazování by mohlo prokázat i
podvodný úmysl u spoluobviněného V. R., přičemž nelze vyloučit ani podvodný
úmysl spoluobviněného ve vztahu k osobě dovolatele. Obviněný uvedl, že si je
vědom skutečnosti, že současná zákonná úprava dovolacího řízení neumožňuje
přezkum správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Zdůraznil, že v
podaném dovolání nezpochybňuje hodnocení důkazů soudy. Současně zmínil, že
zjevná pochybení soudů hodlá napadnout v rámci další obhajoby v řízení před
soudem prvého respektive druhého stupně.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené
rozsudky, popřípadě též vadné řízení jim předcházející a přikázal soudu prvého
stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatoval, že v rozporu s primárním tvrzením dovolatele, že se žádného
protiprávního jednání nedopustil, stojí námitka, že jeho jednání popsané ve
výroku o vině mělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák., a to patrně proto, aby podvodný úmysl byl detekován též u
spoluobviněného V. R. a jmenovaný byl rovněž odsouzen. Zdůraznil, že obviněný
nemůže svým dovoláním napadat zprošťující výrok týkající se výlučně
spoluobviněného; ten nemůže být v řízení o dovolání obviněného nijak dotčen.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, nelze námitce dovolatele
přisvědčit. Státní zástupce uvedl, že právní vývody o kvalifikaci podvodného
jednání vůči fiskální soustavě státu, jehož se dopustil pachatel, který vůbec
nepodnikal, měly opodstatnění do té doby, než nabylo účinnosti nyní platné
ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák., které zahrnuje jakékoli podvodné jednání,
jehož cílem je získat neoprávněný prospěch na úkor daně, poplatku či podobných
povinných plateb, bez ohledu na to, zda pachatel je či není subjektem příslušné
daně či jiné povinné platby. Soudy jsou povinny aplikovat toto speciální
ustanovení trestního zákona a nikoli se uchylovat k obecnému ustanovení o
podvodu. Proto není možno přisvědčit námitce obviněného, jež vyhovuje tvrzenému
dovolacímu důvodu, když ve zbývajícím rozsahu neodpovídá argumentace dovolatele
žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Podle názoru státního zástupce napadené
rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou
dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek §
265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného L. A. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo
o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne,
že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn.
IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup
při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k té části dovolacích námitek, v níž obviněný
popírá spáchání vytýkané trestné činnosti, respektive pokud by se jí měl
dopustit, nemohl by tak učinit bez aktivní pomoci spoluobviněného případně
jiných osob. Toto tvrzení je primárně výhradou ohledně správnosti zjištěného
skutkového stavu včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a proto dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, obsahově
nenaplňuje. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění,
přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní
posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je
naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil pouze zmíněnou námitku,
bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to
jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Lze připomenout, že
každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první
tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah
konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat
uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod
důvody dovolání uvedené v § 265b tr. ř.
V dovolání obviněný L. A. rovněž zpochybnil právní kvalifikaci jednání, jímž
byl uznán vinným. Podle jeho názoru měl být zjištěný skutek posouzen jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v tzv. skutkové větě
obou rozsudků je uvedeno, že nebyla vyvíjena žádná podnikatelská aktivita, tj.
vůbec nedošlo k podnikatelské činnosti, která měla povahu zdanitelného plnění.
V tomto ohledu obviněný naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje
namítanou právní vadu. Dospěl však k závěru, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
Jelikož východiskem pro právní posouzení je skutkový stav věci, k němuž dospěly
soudy obou stupňů, je třeba připomenout zjištění Vrchního soudu v Praze popsané
v rozsudku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Z popisu skutku v podstatě
vyplývá, že obviněný L. A. v úmyslu neoprávněně vylákat vrácení nadměrného
odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1995 až leden 1997 u
daňového subjektu V. R., který v této době nevyvíjel žádnou podnikatelskou
činnost, podal za tento subjekt u F. ú. K. daňová přiznání k DPH, v nichž
uplatnil vrácení nadměrného odpočtu této daně v celkové výši 5.221.643,- Kč, z
čehož byl přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 4.845.333,- Kč, mimo
částku 3.000,- Kč, která byla převedena na dluh - sankci - zvýšení DPH za třetí
měsíc 1995 pro opožděné podání, a částky 7.095,- Kč, která byla převedena na
nedoplatek daně z příjmu fyzických osob za rok 1995, byl požadovaný nadměrný
odpočet vrácen, nárok na odpočet za měsíc prosinec 1996 ve výši 376.310,- Kč
přiznán nebyl, čímž způsobil českému státu škodu ve výši 4.842.333,- Kč a
pokusil se způsobit škodu ve výši 379.310,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že
obviněný předstíral skutečnosti, z nichž měla vyplývat povinnost státu
poskytnout plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, ačkoliv v
předmětné době daňový subjekt vůbec nepodnikal. Z tzv. právní věty napadeného
rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud považoval znaky pokusu trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148
odst. 2, 4 tr. zák., v platném znění, za naplněné tím, že obviněný se dopustil
jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby
vylákal výhodu na dani a způsobil škodu velkého rozsahu, přičemž jednal v
úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání trestného činu však nedošlo.
Při posuzování právní kvalifikace zjištěného jednání bylo nutno vzít v úvahu,
že od doby spáchání předmětného jednání obviněného došlo několikrát ke změně
odpovídající právní úpravy obsažené v trestním zákoně. Podle § 16 odst. 1 tr.
zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro
pachatele příznivější.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 tr.
zák., ve znění účinném v době spáchání vytýkaného činu, se dopustil ten, kdo
ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo
zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku. V kvalifikované
skutkové podstatě podle § 148 odst. 2 písm. c) tr. zák. se posuzovalo jednání
pachatele, který způsobil činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, a podle §
148 odst. 3 tr. zák. jednání pachatele, který činem uvedeným v odstavci 1
způsobil škodu velkého rozsahu. Podle ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák., ve
znění účinném do 31. 12. 2001, se značnou škodou rozuměla částka dosahující
nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (nařízení
vlády č. 464/1991 Sb. ji stanovilo ve výši 2000,- Kč), tj. částka nejméně
200.000,- Kč, škodou velkého rozsahu nejméně pětisetnásobek takové mzdy, tj.
částka nejméně 1.000.000,- Kč.
V tomto kontextu nutno poznamenat, že případy obdobné posuzovanému skutku
nebyly podle tehdy platné právní úpravy posuzovány jako trestné činy zkrácení
daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr. zák., ale - při neexistenci
speciální skutkové podstaty dopadající na podvodné vylákání daňových výhod -
jako trestné činy podvodu podle § 250 tr. zák. Trestným činem podvodu bylo
jednání, jestliže k podnikatelské činnosti spojené s přiznáním daně vůbec
nedošlo, činnost byla pachatelem toliko fingována za účelem uplatnění
nadměrného odpočtu DPH a zákonná daňová povinnost fakticky vůbec nevznikla.
Naopak pokud činností podnikatele skutečně vznikla zákonná povinnost platit
respektive přiznat daň, avšak pachatel nepravdivými nebo zkreslenými údaji
ovlivnil daňové řízení tak, že zkrátil daň, popřípadě dosáhl toho, aby mu byla
vyplacena částka za nadměrný odpočet daně (např. předstíráním, že nakoupil
větší množství zboží nebo provedl služby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve
skutečnosti), šlo o jednání, které bylo posuzováno jako trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr. zák., jenž byl k trestnému činu
podvodu podle § 250 tr. zák. ve vztahu speciality (srov. např. rozhodnutí
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č.
45/1997).
S účinností od 1. 1. 1998 bylo novelou trestního zákona provedenou zákonem č.
253/1997 Sb. doplněno ustanovení § 148 tr. zák. novým odstavcem 2, který
vymezuje trestní odpovědnost za neoprávněné vylákání výhody na dani a jiné
podobné povinné platbě, a dosavadní odstavce 2 a 3 byly nově označeny jako
odstavce 3 a 4. Novelizovaného trestného činu s názvem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo
vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Toto
ustanovení postihuje každé vylákání daňové výhody, aniž by bylo podstatné, zda
došlo k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, a zda tu
je vůbec právní důvod k zahájení daňového řízení, či nikoliv. O daňovou výhodu
se proto jedná v případě, kdy pachatel nezkracuje své plnění vůči státu, ale
naopak od státu vyžaduje peněžitou výplatu uvedením nepravdivých tvrzení.
Vylákáním daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. není pouhé neoprávněné
snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně ve
smyslu § 148 odst. 1 tr. zák., ale fingované předstírání skutečností, z nichž
má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění tomu, kdo ani
nemusí být plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Povinnost
odvést daň ani provést její odpočet za této situace ze zákona nevznikne a plní-
li stát v omylu vyvolaném pachatelem, má nárok na náhradu škody, kterou tím
utrpí. Vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. je specifickým
případem podvodu vůči státu, který je charakterizován uváděním v omyl
příslušného správce daně nebo využitím jeho omylu.
Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. vyžaduje v odstavci 3 písm. c)
způsobení značné škody a v odstavci 4 způsobení škody velkého rozsahu. V této
souvislosti nutno rovněž poukázat na novelizaci ustanovení § 89 odst. 11 tr.
zák., provedenou zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, týkající se
zákonného vymezení jednotlivých kategorií škod, podle něhož se značnou škodou
rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu
škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Uvážíme-li všechny výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, lze
přisvědčit dovolateli, že podle úpravy účinné v době spáchání činu zjištěný
skutek naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše zmíněnou novelizaci trestního zákona provedenou jednak zák.
č. 253/1997 Sb. a jednak zák. č. 265/2001 Sb. bylo namístě skutek posoudit jako
pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8
odst. 1 k § 148 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, jenž
dopadá na případy neoprávněného vylákání daňové výhody. Podle názoru Nejvyššího
soudu je tato právní kvalifikace jednání obviněného pro něho zjevně příznivější
než posouzení podle právní úpravy účinné v době, kdy byl čin spáchán.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů aplikovaly, a
to při zvážení ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., trestní zákon ve znění účinném
od 1. 1. 2002. Okolnost, že v rozsudku odvolacího soudu se ve výroku o vině
používá u trestního zákona označení v platném znění, nemá na konečnou správnost
právního posouzení vliv, neboť po 1. 1. 2002 nedošlo v předmětných ustanoveních
zákona k žádným změnám. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze rovněž
uvedl, proč upřednostnil právní kvalifikaci jednání obviněného L. A. podle
novelizovaného ustanovení § 148 odst. 2, 4 tr. zák. před ustanovením podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného
jednání. V této souvislosti prvostupňový soud předně poukázal na novelizované
ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., jež nově vymezuje pojem škody velkého
rozsahu způsobené trestným činem. Dále na nově zakotvenou skutkovou podstatu
trestného činu podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. s tím, že její aplikace je pro
obviněného příznivější, neboť kvalifikace jednání podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., tj. podle předchozí právní úpravy, by byla pro obviněného z hlediska
ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák. méně výhodná (viz str. 26 odůvodnění
rozsudku).
K vyslovenému právnímu názoru považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit některé
skutečnosti. Především je nutno připomenout, že otázku, kterého trestního
zákona bude v daném případě použito, je potřebné zkoumat komplexně, tj. po
porovnání, který z trestních zákonů je jako celek pro obviněného
nejpříznivější. V projednávaném případě je evidentní, že z hlediska samotné
výměry trestní sazby není rozdílu při aplikaci dřívějšího či pozdějšího zákona,
neboť v obou případech trestní zákon stanoví na trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák. a trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání
posuzovaného skutku, stejnou trestní sazbu odnětí svobody na pět až dvanáct
let. Odlišná je ovšem situace z hlediska dopadu na právního posouzení
předmětného skutku. Již krajský soud správně upozornil na novelizaci ustanovení
§ 89 odst. 11 tr. zák., jež nově vymezuje minimální výši jednotlivých kategorií
škod. Je jasné, že v případě aplikace trestního zákona účinného v době spáchání
předmětného činu a posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., by se jednalo jednak zčásti o dokonaný trestný
čin s téměř pětinásobkem naplnění znaku škody velkého rozsahu ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001 (ohledně
způsobené škody 4.842.333,- Kč), a jednak zčásti o pokus tohoto trestného činu
(v případě uplatněné, ale nepřiznané částky 379.310,- Kč). Naproti tomu v
případě právního posouzení skutku, jak bylo použito v napadeném rozsudku
odvolacího soudu, jde o pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 4 tr. zák. I když trestní
zákon stanoví na dokonaný trestný čin a jeho pokus stejnou trestní sazbu (§ 8
odst. 2 tr. zák.), je pokus trestného činu obecně méně závažnou formou trestné
činnosti, než je dokonaný trestný čin, neboť vyvolává pouze ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem. Navíc v daném případě způsobená a hrozící škoda v
celkové výši 5.221.643,- Kč ani nijak výrazně nepřevyšuje minimální výši škody
stanovenou pro škodu velkého rozsahu v § 89 odst. 11 tr. zák., ve znění účinném
od 1. 1. 2002. Tyto okolnosti (případně i další skutečnosti) jsou podstatné z
hlediska posouzení společenské nebezpečnosti spáchaného jednání (§ 3 odst. 4
tr. zák.), jak na ně při ukládání trestu obviněnému L. A. podle § 148 odst. 4
tr. zák. za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. (pod dolní hranici zákonné
trestní sazby) upozornil odvolací soud (viz str. 10 odůvodnění rozsudku).
Soud prvého stupně sice správně poukázal, že ustanovení § 62 tr. zák.
zpřísňuje možnost podmíněného propuštění pachatelů nejzávažnějších trestných
činů. Z taxativního výčtu v tomto ustanovení vyjmenovaných zvlášť závažných
trestných činů, jejichž spáchání odůvodňuje podmíněné propuštění až po výkonu
dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, vyplývá, že na rozdíl od trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. zde není zařazen trestný čin zkrácení
daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 148 odst. 4 tr. zák. V případě
uložení trestu odnětí svobody za trestný čin podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák.
proto platí příznivější podmínky stanovené v § 61 tr. zák., tj. odsouzený může
být za splnění dalších podmínek propuštěn na svobodu po výkonu poloviny
uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud však považuje za nutné
zdůraznit, že ustanovení § 62 tr. zák. není relevantní normou pro výrok o vině
a trestu, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu
nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu pachatele z
hlediska časové působnosti trestního zákona - § 16 odst. 1 tr. zák. (srov.
např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS
158/2000). Proto k okolnostem uvedeným v ustanovení § 62 tr. zák. nelze v daném
případě přihlížet.
I přes konstatovanou výhradu je možné spolehlivě uzavřít, že na jednání
obviněného L. A. byl ve smyslu znění § 16 odst. 1 tr. zák. důvodně aplikován, a
to v rámci správné právní kvalifikace předmětného skutku, jak je vyjádřena ve
výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, pozdější trestní zákon, který
je jako celek pro jeho osobu příznivější.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. A. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr.
ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k