6 Tdo 1076/2010-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v rámci neveřejného zasedání konaného dne
21. prosince 2010 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve
prospěch i v neprospěch obviněného J.M., proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 1 T 329/2005, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný n e b e r e do vazby.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 T 329/2005,
byl obviněný J.M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zákona účinného
do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr.
zákona za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2 T
8/2008-77, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vůči tomuto rozhodnutí obviněný J.M.podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.
ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř.
odvolací soud uznal obviněného J.M. vinným přečinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010). Dále obviněného
odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, č. j. 24 T
119/2007-87, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2.
2010, sp. zn. 9 To 52/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Usnesením Nejvyššího soudu z dnešního dne, sp. zn. 6 Tdo 1076/2010, byl k
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 5.
2010, sp. zn. 31 To 176/2010, a to pouze ve výroku o trestu. Současně byla
zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože obviněný J.M. vykonával na podkladě výše citovaného rozsudku trest
odnětí svobody, přičemž toto rozhodnutí bylo v dovolacím řízení ve výroku o
trestu zrušeno, bylo nutno ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň
rozhodnout o vazbě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal u obviněného J. M. žádný ze zákonných důvodů
vazby, jak jsou zakotveny v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., tak rozhodl, že se do
vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: 265b/1g
Spisová značka: 6 Tdo 1076/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Souhrnný trest
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
6 Tdo 1076/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2010 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i
v neprospěch obviněného J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T
329/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, z r u š u j e ,
a to pouze ve výroku o trestu. Současně se také zrušují další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 T 329/2005,
byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. účinného do
31. 12. 2009 [v bodě 1) a 2) výroku], a to na podkladě skutkového zjištění, jak
je v rozhodnutí uvedeno.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák.
za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2 T
8/2008-77, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vůči tomuto rozhodnutí obviněný J.M. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 5.
2010, sp. zn. 31 To 176/2010, byl z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst.
1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle §
259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl a obviněného J. M. uznal vinným
přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, č. j. 24 T 119/2007-87, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 52/2010, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vůči naposledy citovanému rozsudku, a to proti celému výroku o trestu,
podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též i „dovolatelka“) ve prospěch i v
neprospěch obviněného J.M. dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Podle jejího názoru napadený výrok spočívá na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a je neúplný.
Dovolatelka připomněla, jak ve věci rozhodl Okresní soud v České Lípě a
následně o odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci, jenž obviněnému ukládal souhrnný trest i za trestné činy, jimiž byl
uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn.
24 T 119/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2.
2010, sp. zn. 9 To 52/2010, který ve výroku o trestu zrušil. Pokud jde o tato
dvě naposledy citovaná rozhodnutí uvedla, že obviněný byl uznán vinným skutkem
kvalifikovaným jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), e) tr.
zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1
tr. zák. Za tyto delikty mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na jeden
rok, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně došlo ke
zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne
23. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn, výslovně též
ve výroku o trestu propadnutí věci (dvou nožů). Dovolatelka namítla, že
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci při ukládání souhrnného
trestu sice zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 52/2010, a výrok o trestu propadnutí věci z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T 119/2007, avšak
neučinil v rámci ukládání souhrnného trestu tento výrok nově, ačkoli jej k
tomu zavazovalo znění § 43 odst. 2 věty čtvrté tr. zákoníku, podle něhož v
rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit mimo jiné též dříve uložený trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Protože tento výrok v rozhodnutí
chybí, dovodila naplnění dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř.
Dále dovolatelka zdůraznila, že toto však není jediná vada, kterou je napadený
výrok o trestu zatížen. Připomněla, že před vyhlášením dotyčného rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, byl obviněný J. M.
vícekrát odsouzen pro různou trestnou činnost, přičemž pro hmotně právní
posouzení této trestní věci označila za významná odsouzení: rozsudek Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21 T 64/2007, trestní příkaz
Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2008, rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T 119/2007, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To
52/2010, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010. Současně specifikovala pro jakou trestnou
činnost byl obviněný těmito rozhodnutími odsouzen, kdy ji spáchal a jaký mu byl
uložen trest.
V návaznosti na výše popsané skutečnosti dovolatelka vytkla, že Krajský soud v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nevzal zřetel na skutečnost, že rušený výrok
Městského soudu v Praze o trestu obsahuje výrok o trestu souhrnném ve vztahu k
trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Berouně, a pokud jej zruší,
„obživne“ výrok o trestu z trestního příkazu tohoto soudu. Uvedený výrok o
trestu měl tedy rovněž zrušit a uložit souhrnný trest jak za trestnou činnost z
trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T
8/2008, tak za trestnou činnost popsanou v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T 119/2007, a za trestnou činnost projednávanou
v této trestní věci. Konstatované pochybení je důsledkem nesprávné formulace
výroku o trestu, v němž není citována veškerá trestná činnost, za kterou je
souhrnný trest ukládán, nýbrž pouze zákonné označení přečinu podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku, pro který byl obviněný souzen v této trestní věci. Sbíhající se
trestná činnost popsaná ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
je vzpomenuta pouze v odůvodnění rozhodnutí, nikoli však trestný čin podle §
213 odst. 1 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně.
Podle dovolatelky Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci unikla
ještě podstatnější skutečnost, a sice ta, že pokud ukládal obviněnému trest za
trestnou činnost spáchanou před vyhlášením prvního ze všech shora citovaných
rozhodnutí (jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007,
sp. zn. 24 T 119/2007), měl současně zjistit, že veškerá trestná činnost
popsaná v těchto rozhodnutích byla spáchána přede dnem 24. 8. 2007 (a to v
období od měsíce února 2004 do měsíce července 2007 včetně). Bylo tedy jeho
povinností, aby v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. zákoníku za veškerou
trestnou činnost popsanou v těchto rozhodnutích uložil obviněnému jediný
souhrnný trest. Ve výroku o tomto trestu bylo nezbytné specifikovat všechny
delikty, za něž měl být tento trest ukládán, neboť jsou k sobě navzájem ve
vztahu vícečinného souběhu a nedělí je od sebe vyhlášení jiného odsuzujícího
rozhodnutí, jež by se stalo mezníkem, oddělujícím sbíhající se delikty od
recidivy. V rámci tohoto souhrnného trestu bylo dále nezbytné vyslovit rovněž
zmiňovaný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a případně i trest
zákazu činnosti (pokud již nebyl vykonán) a zrušit výroky o trestu ze všech
dotčených meritorních rozhodnutí. Jestliže krajský soud takto nepostupoval a
nerespektoval ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, je jeho rozhodnutí založeno
na nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak dovolatelka poznamenala, uložením jednoho souhrnného trestu za veškerou
výše popsanou trestnou činnost by se současně napravila vada zatěžující trestní
příkaz Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2008, jímž
byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin
(který „obživl“ v důsledku vadného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci). Upozornila, že se tak stalo navzdory tomu, že krátce
předtím byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21
T 64/2007, obviněnému uložen stejný druh trestu ve výměře 360 hodin. Tresty
obecně prospěšných prací uložené v celkové výměře 660 hodin označila v rozporu
s ustanoveními § 45a odst. 1 věta první tr. zák. a § 36 věta první tr. zák.
S poukazem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí:
- podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, jakož i všechna
rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu,
- podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovila souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s konáním neveřejného
zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Obviněný se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání
písemně vyjádřil podáním jednak vlastnoručním ze dne 6. 9. 2010, jednak
prostřednictvím obhájkyně ze dne 31. 8. 2010, a to v obou případech zcela
shodně, přičemž toliko uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce
předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS
449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění
soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
lze vytýkat, že nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a
činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný.
Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v
trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok
je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou
náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence
či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm
žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou
vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124
tr. ř. a náležitosti výrokové části usnesení jsou vymezeny zejména v ustanovení
§ 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že odvolací soud
nerespektoval ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku pokud jde o pravidla při
ukládání souhrnného trestu, a tudíž rozsudek spočívá na nesprávném hmotně
právním posouzení a v rozhodnutí chybí výrok. Tyto námitky uplatněné dovolací
důvody obsahově naplňují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku o trestu napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad
uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal
dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho
trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu
uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem
dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných
titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí
majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový
trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle § 43 odst. 4 tr. zákoníku platí, že ustanovení o souhrnném trestu se
neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele
hledí, jako by nebyl odsouzen.
Z ustanovení § 314e odst. 6 tr. ř. vyplývá, že trestní příkaz má povahu
odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku
nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného
souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se
trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný
trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o
několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska
ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek.
Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými
skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v
období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující
rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli
doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek
vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení,
pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li
další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení
trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku
(popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu
uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen
trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení
prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný
trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v
případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit
trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965
Sb. rozh. tr.).
Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud vyžádal aktuální opis z Rejstříku
trestů k osobě obviněného J. M., z něhož a z příslušných soudních spisů
zjistil, že obviněný byl pro různou trestnou činnost vícekrát pravomocně
odsouzen, přičemž z hlediska posouzení předmětné trestní věci mají význam
odsouzení:
- rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21 T
64/2007, jenž nabyl právní moci dne 28. 2. 2008, byl odsouzen pro trestný čin
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.,
spáchaný dne 5. 5. 2007, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360 hodin
a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na
dva roky;
- trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T
8/2008, který mu byl doručen dne 2. 3. 2008, byl odsouzen pro trestný čin
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., spáchaný od října 2006
do července 2007, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a dále
mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v řádném plnění vyživovací
povinnosti a uhrazení dlužného výživného;
- rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T
119/2007, byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c),
e) tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák., spáchané dne 6. 6. 2007, k trestu odnětí svobody na jeden
rok, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a byl mu uložen trest
propadnutí věci, a to konkrétně dvou nožů; Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 52/2010, toto rozhodnutí zrušil ve výroku o
trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, načež uložil obviněnému souhrnný
trest ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Berouně, a to
trest odnětí svobody na jeden rok s výkonem ve věznici s ostrahou, přičemž z
rozsudku obvodního soudu ponechal nedotčen výrok o vině a nesprávně též výrok o
trestu propadnutí věci (který měl rovněž zrušit a nově jej vyslovit v rámci
souhrnného trestu) a zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu
v Berouně;
- časově poslední pravomocné odsouzení obviněného J. M. představuje tato
trestní věc, tj. rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2010, sp.
zn. 1 T 329/2005, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podle § 187
odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil v době od měsíce listopadu 2004 do konce
měsíce června 2005 a od měsíce února 2004 do 11. 7. 2005, za který byl
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s výkonem ve věznici s
ostrahou, a to při zrušení výroku o trestu z již citovaného trestního příkazu
Okresního soudu v Berouně; ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, zrušil
tento rozsudek prvostupňového soudu, znovu rozhodl o vině a uložil souhrnný
trest a zároveň zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci při ukládání souhrnného trestu obviněnému J. M. důsledně podle výše
citovaného ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, jak je důvodně namítáno
nejvyšší státní zástupkyní v dovolání. Předně je potřebné uvést, že veškerá
trestná činnost popsaná ve výše citovaných rozhodnutích (rozsudku Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21 T 64/2007, trestním příkazu
Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2008, a rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp.
zn. 31 To 176/2010) byla obviněným spáchána v období od měsíce února 2004 do
měsíce července 2007 včetně, tj. přede dnem 24. 8. 2007, kdy byl ve smyslu
ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku vyhlášen soudem prvního stupně – Obvodním
soudem pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T 119/2007 (ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 52/2010)
odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Proto měl být obviněnému za
veškerou trestnou činnost popsanou v těchto rozhodnutích uložen jediný souhrnný
trest. Dále bylo ve výroku o trestu potřebné specifikovat všechny delikty, za
něž měl být tento trest ukládán, neboť jsou k sobě navzájem ve vztahu
vícečinného souběhu a nedělí je od sebe vyhlášení jiného odsuzujícího
rozhodnutí. V rámci souhrnného trestu bylo nezbytné rovněž vyslovit trest
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (dvou nožů) z rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 24 T 119/2007, který v rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp.
zn. 31 To 176/2010, chybí a případně i vyslovit trest zákazu činnosti z
rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21 T 64/2007
(pokud již nebyl vykonán) a zrušit výroky o trestu ze všech dotčených
meritorních rozhodnutí. Uložením jednoho souhrnného trestu za veškerou výše
popsanou trestnou činnost by se současně napravila vada zatěžující trestní
příkaz Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 2 T 8/2008, jímž
byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který
v důsledku vadného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci „obživl“, a to navíc při trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360
hodin z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 21 T
64/2007 (zmíněný trest v celkové výměře 660 hodin je v rozporu s ustanoveními §
45a odst. 1 tr. zák. a § 36 tr. zák.).
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání
bylo podáno důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené
v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 31 To 176/2010, a to pouze ve
výroku o trestu. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Úkolem odvolacího soudu bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit
zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1
tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k