Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o
dovolání podaném obviněným R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 5. 2013, č. j. 9 To 149/2013-282, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 7/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 3 T
7/2013-255, byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dle jeho skutkových závěrů dopustil tím, že
1.
dne 24. 10. 2012 v 07.27 hod. vstoupil do herny CAFE CARL WINN v P., kde
nejprve požadoval po obsluze herny – poškozené Š. Š., rozměnit minci 50,- Kč na
hraní ve výherních automatech, proto poškozená ze zásuvky umístěné za barem
vyndala mince v nominální hodnotě 2x 20,- Kč a 1x 10,- Kč, které předala
obžalovanému, který následně hrál na výherním automatu č. ... a v 07.30 hod. si
natáhl na hlavu kapuci, šel směrem k barovému pultu, který ihned obešel a
poškozené, která v té době stála za barem, řekl „sedni si ty kundo“, poté ji
udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do levé části obličeje, a to do oblasti
mezi levé oko a levý spánek, poškozená následkem tohoto úderu upadla na zem,
obžalovaný otevřel zásuvku, z níž mu poškozená předtím dávala drobné mince, a
kde měla též uloženu kasírtašku s penězi, obžalovaný si kasírtašku vzal do
ruky, otevřel ji, přičemž v tomto okamžiku se poškozená začala zvedat ze země a
obžalovaný jí pravou rukou sevřenou v pěst udeřil do stejného místa do hlavy a
řekl jím, „kundo sedni si a nic nedělej“, poškozená následkem úderu opět padla
na zem, zatímco obžalovaný utekl z herny i s kasírtaškou s penězi – finanční
hotovostí ve výši 15.900,- Kč, a uvedeným jednáním tak obžalovaný způsobil
poškozenému majiteli herny T. H. škodu ve výši 15.900,- Kč a odcizením
kasírtašky další škodu poškozené Š. Š. ve výši 200,- Kč, celkem tak způsobil
škodu ve výši 16.100,- Kč,
2.
dne 24. 10. 2012 v době kolem 15.30 hod., v P. v herně GAME ZONE v době, kdy u
baru seděli dva zákazníci a popíjeli, vešel obžalovaný do provozovny herny a
zeptal se obsluhy – poškozené M. B., zda si může dojít na WC, poškozená mu toto
povolila a ukázala směr, poté obžalovaný z herny odešel a dále v době kolem
17.00 hod., kdy v herně byla pouze poškozená M. B., opět obžalovaný vešel
dovnitř a opět se zeptal, zda si může dojít na WC, což mu poškozená opět
povolila a ve chvíli, kdy ze vracel z WC a šel směrem k východu, tak náhle
změnil směr, vešel dvířky za bar, kde seděla poškozená na barové židli a dívala
se do papírů, ihned po vstupu za bar obžalovaný oběma rukama strčil do
poškozené, která i s barovou židlí spadla na zem, přičemž si pohmoždila malíček
levé ruky, poté ji obžalovaný uhodil pravou rukou sevřenou v pěst do levé části
obličeje pod oko a na poškozenou vytáhl tmavý nůž o délce čepele cca 10 cm,
tento nůž přiložil poškozené na krk a řekl jí „jestli budeš křičet, tak tě
zabiju“, poté se dotázal, kde jsou peníze, což mu poškozená ze strachu sdělila
s tím, že vše, co má, je v kasírtašce, která je na baru, obžalovaný si
kasírtašku vzal, podíval se dovnitř a s kasírtaškou odešel, přičemž poškozené
ještě sdělil, že pokud bude křičet, tak se vrátí a zabije ji, poté s
kasírtaškou s finanční hotovostí ve výši 14.450,- Kč odešel, a uvedeným
jednáním tak způsobil poškozené spol. OMIX CORPORATION, s.r.o., majiteli P. K.
a P. S. škodu ve výši 14.450,- Kč a odcizením kasírtašky způsobil další škodu
ve výši 40,- Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 14.490,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl
obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným T. H. ve výši 15.900,- Kč, Š. Š. ve
výši 200,- Kč a společnosti Omix Corporation, s. r. o., ve výši 14.490,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 9 To
149/2013, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Eriky Dvořákové dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyslovil nesouhlas
se závěrem odvolacího soudu, který neshledal podstatné procesní vady v řízení
předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že při rekonstrukcích
provedených in natura dne 28. 11. a 6. 12. 2012 bylo porušeno jeho právo na
obhajobu, neboť svědkyním Š.a B. byla již předtím v rámci tzv. typování podle
fotografií předložena i jeho fotografie. Již tehdy ho označily za pachatele.
Obviněný jim tedy byl fakticky ukázán již před provedením rekognice in natura.
V úředním záznamu o typování, který svědkyně B. četla a podepsala, je navíc k
osobě označeného muže uvedeno jméno, datum narození i bydliště obviněného. Při
rekonstrukci in natura nebylo dodrženo ustanovení § 104b odst. 3 tr. ř., neboť
obviněný je v obličeji snědší a typově odlišný od tři přizvaných figurantů.
Sdělení svědkyně Š. při hlavním líčení, že pachatel byl v minulosti za podobnou
trestnou činnost odsouzen, ji mohlo ovlivnit při procesu znovupoznání in natura.
Další podstatnou vadu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně opřel
svůj výrok o vině o výsledek nepoužitelné rekognice, když se při hlavním líčení
dotazoval svědkyň, zda v přítomném obviněným poznávají pachatele. Tímto
postupem došlo k obcházení ustanovení § 104b tr. ř.
S ohledem na nepoužitelnost rekognicí (formálně takto označených či
faktických) a absenci dalších přímých či nepřímých použitelných důkazů
(neprokázána shoda otisků prstů, neusvědčující kamerové záznamy) a rovněž
neprovedení obviněným navržených důkazů (svědků A. a E. M.) je třeba dospět k
závěru o nevině obviněného.
Protože soudy prvního i druhého stupně k napadeným rozhodnutím dospěly za
porušení práva obviněného na obhajobu, navrhl obviněný, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1
tr. ř. ve všech výrocích zrušil a rozsudkem podle ustanovení § 265m odst. 1 tr.
ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání
obviněného nebude věcně vyjadřovat a udělila souhlas s tím, aby ve věci
Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř.
v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v
případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy
dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut
řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení dovolání obviněného.
Z vyjádření dovolatele obsaženého v jeho mimořádném opravném prostředku, že
„dovolacími důvody jsou důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu ve spojení s písm. g) uvedeného ustanovení“, je nutno dovodit, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě,
tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) – konkrétně
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za této situace by bylo možno dovolateli přisvědčit v otázce důvodnosti
uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jen tehdy,
pokud by jím napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházejí rozsudek soudu prvního
stupně, vykazoval vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K takovému právnímu závěru však
nelze dospět.
Přestože obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v rozporu s jeho obsahovým vymezením žádnou vadu, kterou by
bylo možno označit za spadající pod pojem nesprávného právního posouzení skutku
či pojem jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ve svém dovolání
nevymezuje a takto napadeným rozhodnutím nevytýká. Je tomu tak proto, že
veškerá argumentace v dovolání obviněného obsažená je charakteru procesního
(námitky vůči procesní využitelnosti důkazů, na jejichž podkladě soud prvního
stupně ustálil svá skutková zjištění), případně skutkového [dovozování závěru,
že skutky nespáchal, spojeného s návrhem na zproštění obžaloby dovolacím soudem
– s přihlédnutím k uplatněným námitkám zřejmě podle § 226 písm. c) tr. ř.].
Navíc námitky obviněného stran převzetí výsledků rekognic in natura při tvorbě
skutkových zjištění soudem prvního stupně uplatnil obviněný již v rámci svého
řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi odpovídajícím způsobem
(str. 4 jeho usnesení) vypořádal. Na příslušnou pasáž lze plně odkázat.
Již výše bylo uvedeno, že námitky procesní a skutkové nemohou po obsahové
stránce naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulace
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem
jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení
skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve
skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného dokazování (nevyhovění návrhu na
doplnění dokazování), nesprávného hodnocení důkazů (námitky procesní
neúčinnosti výsledků rekognic) a vadných skutkových zjištění (nesprávnost
závěru o pachatelství na činech), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací
ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho, v konečném důsledku, ve svém dovolání domáhá obviněný,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Zmínit je třeba rovněž to, že dovolatel se nemůže omezit pouze na to, že
dovolací důvody, o něž své dovolání opírá, ve svém mimořádném opravném
prostředku toliko vymezí jejich zákonnou citací. V souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. je totiž nejen povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst.
1 písm. a) – l) tr. ř., o něž se v dovolání opírá, ale své konkrétní námitky
musí současně formulovat tak, aby jejich obsah skutečně odpovídal důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné
zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze
formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05).
Všechny uváděné skutečnosti musel Nejvyšší soud vzít v úvahu při rozhodování o
dovolání obviněného. Je-li z podaného dovolání zřejmé, že výše specifikované
dovolací námitky obviněného mají svůj základ ve zpochybnění skutkových zjištění
soudů, pak je nutno učinit poznatek, že tyto námitky nejsou způsobilé naplnit
obviněným deklarovaný dovolací důvod, ani žádný jiný dovolací důvod taxativně
vypočtený v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že o
podaném dovolání je nezbytné rozhodnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil