6 Tdo 1083/2016-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2016 o
dovolání, které podal obviněný P. R . , proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, č. j. 13 To
132/2016-463, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 2 T 355/2015, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, č. j. 13 To
132/2016-463, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne
29. 2. 2016, č. j. 2 T 355/2015-428, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu ve Svitavách p ř i k a
z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 2. 2016, č. j. 2 T
355/2015-428 byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 14. 11. 2014 asi od 22:18 hodin do 22:26 hodin na okrese S. jako řidič
vlastního nákladního automobilu tov. zn. VOLVO FH FHF3C, reg. zn. ..., bez
naloženého nákladu, v rozporu s § 34 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění
pozdějších předpisů vlekl na tažné tyči po silnici II. třídy č. ... ve směru od
S. na L. plně naloženou soupravu (o celkové hmotnosti cca 34523 kg) složenou z
nákladního automobilu tov. zn. MAN 24.413 FNLLC/N TGA, rz. ... a za ním
připojeného přívěsu Schwarzmüller, reg. zn. ..., kterou v rámci plnění
pracovních povinností pro obžalovaného podnikajícího jako fyzická osoba řídil
V. H., bytem V. ..., přičemž v katastru obce M. před pravotočivou zatáčkou z
kopce se vozidlo Volvo s na tyči taženou těžkou soupravou vozidla tov. zn. MAN
24.413 FNLLC/N TGA, rz. ... a přívěsu tov. zn. Schwarzmüller, reg. zn. ...,
rozjelo na rychlost asi 68 km/h, přičemž poté před zatáčkou zpomalilo na
rychlost asi 54 km/h, kdy přiměřená rychlost byla podle znaleckého zkoumání do
50 km/h, avšak řidič V. H. při řízení vlečné soupravy výrazněji neovlivnil směr
ani rychlost, což vedlo k tomu, že v prostoru sjezdu k silnici první třídy
č. ... souprava s automobilem MAN vzhledem k hmotnosti a tlaku vzduchu z
automobilu Volvo zpomalovala méně než automobil Volvo před sebou a tím v
pravotočivé zatáčce došlo k tzv. zalomení mezi automobilem Volvo a soupravou
automobilu MAN a připojeného přívěsu Schwarzmüller, kdy vlivem vzájemného
propojení tažnou tyčí byla souprava s automobilem MAN tlačena směrem vlevo a
došlo ke ztržení části do zadní části automobilu Volvo, a následnému ulomení
oka zavěšení tažné tyče na automobilu MAN a tím k rozpojení vlečného automobilu
Volvo a vlečného automobilu MAN s přívěsem, které v důsledku nasměrování vlevo
vyjelo vlevo mimo komunikaci, kde nejdříve při rychlosti jízdy asi 50 km/h (47
až 53 km/h) se kabina tzv. otřela o první pilíř podjezdu a následně při
rychlosti jízdy asi 44 km/h (42 až 46 km/h) kabinou v místě řidiče narazila do
druhého pilíře podjezdu, což vedlo k těžkému zranění V. H., který na následky
zhmoždění mozku, krvácení do mozkových komor a tříštivých zlomenin lební
spodiny v rámci polytraumatu na místě zemřel.
2. Obviněný byl za tento skutek odsouzen podle § 143 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost
nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka v H. K., škodu
ve výši 3.649 Kč. Poškození V. H., R. H., M. H., Mi. H., R. H., B. H. a J. K.
byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením
ze dne 10. 5. 2016, č. j. 13 To 132/2016-463, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Riedlové dovolání, jež opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný s připomenutím závěrů soudu prvního stupně, resp. i soudu
odvolacího, namítl, že soudy porušily § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich závěry se
ocitají „v extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. Od počátku trestního
řízení poukazuje na svůj motiv, který ho vedl k porušení § 34 odst. 6 zákona č.
361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Protože byl vnitřně přesvědčen, že na autobusové zastávce odstavené vozidlo zn.
MAN s přívěsem tvoří nebezpečnou překážku v provozu, situaci subjektivně vnímal
jako krajní nouzi. Přesvědčení o nutnosti přemístění vozidla v něm utvrdil i
Ma. H., jenž sám 8 km vzdálenou čerpací stanici určil jako místo odtahu.
Vzhledem k tomu, že neměl důvod k pochybnostem o jím navrženém řešení,
postupovali podle § 34 odst. 5 zákona o silničním provozu. Má za to, že pro
úmysl zabránit reálně hrozící újmě na zdraví či majetku jednal v krajní nouzi.
6. Dovolatel tvrdí, že do zatáčky vjížděl v rychlosti cca 54 km/h,
nebrzdil, protože se mu podařilo snížit rychlost. V důsledku toho, že vozidlo
MAN nebrzdilo, byl nucen pokusit se o přibrzdění. Není mu známo, proč V. H.
nekorigoval ani rychlost, ani jízdní dráhu, když brzdné systémy byly v pořádku.
Poukazuje na závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Krejsou, o jehož
závěry se opírala obžaloba, a znalecký posudek zpracovaný společností ANEXIS,
s. r. o. předložený obhajobou, který znalecké závěry Ing. Krejsy částečně
vyvrací.
7. Obviněný zpochybňuje závěry soudů, které odmítly argument o jeho
jednání v krajní nouzi jako spekulativní. Tvrdí, že závažnost dopravní situace
bagatelizovaly. Možnosti, kterými podle názoru soudů mohl řešit předmětnou
dopravní situaci, nepovažuje za dostatečné (umístění výstražného trojúhelníku),
resp. za reálné (přivolání policie k součinnosti). Porušení § 34 odst. 6 zákona
o silničním provozu s ohledem na újmu, která hrozila (střet s vozidlem hromadné
dopravy), se mu za daných okolností jevilo jako proporcionální. Soudy nedůvodně
vycházely z fakticky způsobeného následku, aniž by zohlednily, jak se situace
jevila v době činu, což by odpovídalo výrazu „zřejmě“ užitého v § 28 tr.
zákoníku. Vytýká, že se soudy – i přes závěr, že určité riziko střetu
existovalo – nezabývaly otázkou putativní krajní nouze a tím, zda mu lze
eventuálně přičítat nevědomou nedbalost, a že přes závěr, že k jednání došlo
při odvracení nebezpečí, nezohlednily tuto skutečnost jako polehčující okolnost
podle § 41 písm. g) tr. zákoníku.
8. Nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení otázky, zda mezi jeho
jednáním a následkem existovala právně relevantní příčinná souvislost.
Rozporuje závěr soudů, které adekvátní příčinnou souvislost dovodily z porušení
§ 34 odst. 6 zákona o silničním provozu. Má za to, že pouhé vlečení soupravy
nebylo bezprostřední a nejzávažnější příčinou smrti poškozeného. Pokud soudy
takový závěr dovodily ze znaleckých posudků, zakládají takové úvahy extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ani
skutková věta výroku o vině příčinný vztah mezi porušením § 34 odst. 6 zákona o
silničním provozu a úmrtím poškozeného přesvědčivě nevyjadřuje.
9. Dovolatel tvrdí, že pro rozvinutí nehodového děje byla rozhodující
nečinnost poškozeného, čímž rozporuje i závěry učiněné ve znaleckém posudku
Ing. Krejsou. V tomto směru poukazuje na odchylné závěry plynoucí ze znaleckého
posudku společnosti ANEXIS, s. r. o. Namítá, že provedené důkazy nasvědčují
tomu, že poškozený vozidlo aktivně nepřibrzďoval. Nic nenasvědčuje ani tomu, že
se pokoušel kopírovat jízdní dráhu tažného vozidla. Současně nebylo objasněno,
z jakého důvodu nedošlo k silovému působení poškozeného na věnec volantu, ani
nebylo použito ruční brzdy, čímž se soudy nezabývaly. Podotýká, že „důležitou
povinností“ podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je třeba interpretovat jako
zásadní příčinu ke vzniku následku (účinku). Považuje za nepřípustné
bagatelizování kauzálního významu jednání poškozeného.
10. Obviněný dále namítl nepřípustnou preferenci znalce Ing. Krejsy,
jehož výslechem krajský soud doplnil dokazování, aniž by stejnou příležitost
poskytl i obhajobě. V uvedeném postupu spatřuje porušení práva na rovnost
zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
11. Dovolatel tvrdí, že v důsledku neprovedení důkladného rozboru
digitálního tachografu jsou závěry znalce Ing. Krejsy stran údajné rychlosti, v
jaké vozidlo vjíždělo do zatáčky za aktivního brzdění mylné. S oporou o závěry
učiněné ve znaleckém posudku ANEXIS, s. r. o. nepovažuje rychlost vozidla 54
km/h za neadekvátní. Namítá, že bylo vyvráceno, že by vozidlo Volvo vjíždělo do
zatáčky za aktivního brzdění, protože tomu neodpovídá záznam na digitálním
tachografu. Závěry znalce Ing. Krejsy, že poškozený pravděpodobně brzdil,
považuje za ryze pravděpodobnostní. Stran nekritického přijímání závěrů
plynoucích ze znaleckého posudku odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 30.
4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/06.
Obviněný má s ohledem na jeho dovolací argumentaci za to, že byl porušen
princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích,
jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách a podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a podle §
265l tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“). Námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný
podle jejího názoru od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do
svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací,
tak soud odvolací. Státní zástupkyně souhlasí s názorem soudů obou stupňů,
zejména s názorem druhého instančního soudu, že naprosto zásadním a
nejvýznamnějším momentem, a tedy příčinou posuzované dopravní nehody, byl
způsob vlečení naložené nákladní soupravy za prázdným nákladním automobilem v
rozporu s § 34 odst. 6 zákona o silničním provozu, na což odkázaly i oba
vypracované znalecké posudky. Podotkla, že obviněný navíc tuto soupravu řídil i
rychlostí, která v úseku před místem nehody přesáhla maximální povolenou
rychlost vlečení ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o silničním provozu. Před
nájezdem do zatáčky musel přistoupit ke zpomalování celé soupravy a v důsledku
toho, že řidič vlečené soupravy mohl na brzdění reagovat, až se zpožděním došlo
již před najetím do zatáčky k postupnému rozvíjení děje, který následně vedl k
vyvolání zmíněné nehody. Po roztržení soupravy neměl řidič vlečeného vozidla
jedoucí jen s rozsvícenými obrysovými světly reálnou možnost včas rozpoznat
blížící se kolizi s překážkou. Pokud by reagoval použitím ruční brzdy, mohlo by
při prudkém brzdění dojít k sesunutí přepravovaného nákladu směrem dopředu, což
by opět mohlo ohrozit řidiče v kabině nebo vést k převrácení soupravy.
14. Podle náhledu státní zástupkyně nebylo možno dovozovat, že by
jednání obviněného splňovalo podmínku jednání v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr.
zákoníku. Porouchaná nákladní souprava byla na místě odstavena již v
odpoledních hodinách. Když na místo přijel obviněný, pokoušeli se zde nejprve
závadu odstranit a vlastní vlečení bylo zahájeno až po 22 hodině, takže v
uvedeném ročním období zde musela stát porouchaná nákladní souprava za tmy již
několik hodin. Postupné odvlečení návěsu a porouchaného nákladního automobilu
by pak prodloužilo uvolnění autobusové zastávky jen o několik desítek minut.
Státní zástupkyně míní, že situace rozhodně nebyla natolik kritická, aby bylo
nutné riskantním způsobem v rozporu s dopravními předpisy provést odvlečení
celé naložené nákladní soupravy za vyvolání dalšího významného nebezpečí pro
další účastníky silničního provozu.
15. Pokud jde o námitky obviněného stran doplnění dokazování výslechem
znalce Ing. Ivana Krejsy, státní zástupkyně předeslala, že tento znalec byl u
veřejného zasedání odvolacího soudu podrobně slyšen, kdy potvrdil, že za daných
podmínek měl řidič vlečené soupravy mimořádně ztížené podmínky pro vnímání
měnící se dopravní situace a zejména v případě brzdění vlečného vozidla bylo
zcela zřejmé, že řidič vlečené soupravy, pokud nedostal předem nějaký signál,
že dojde k brzdění, mohl reagovat na brzdění vlečného vozidla až se zpožděním.
Velmi podrobně se podle ní znalec vyjádřil k dalším otázkám předmětné dopravní
nehody a způsoby jízdy obviněného.
16. Státní zástupkyně tedy má za to, že meritorní rozhodnutí není
zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání,
přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně
neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) Obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení
25. Dovolací námitky obviněného jsou podřaditelné pod jím uplatněné
dovolací důvody, přičemž jejich obsahové zaměření neumožňuje, aby o tomto
dovolání bylo rozhodnuto způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou
jeho odmítnutí. Na jeho podkladě proto Nejvyšší soud podle § 265o odst. 3 tr.
ř. přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a z důvodů níže
vyložených důvodnosti dovolání přisvědčil.
Námitky dovolatele, jimž přisvědčit nelze
26. Nedůvodným je shledáván požadavek obviněného, aby jeho jednání bylo
posouzeno jako jednání v krajní nouzi podle § 28 tr. ř. S touto jeho námitkou
se správným, byť poněkud stručným, způsobem vypořádala již obě napadená
rozhodnutí (soud prvního stupně na str. 9 rozsudku, odvolací soud na str. 6
usnesení). Ač dovolatel s jejich řešením vyslovuje nesouhlas, i s poukazem na
skutečnosti, které zmínila ve svém vyjádření státní zástupkyně, je třeba
konstatovat, že soudy zjištěnou situaci nelze za stav krajní nouze pokládat.
27. Krajní nouze je upravena v ustanovení § 28 tr. zákoníku, podle
něhož (odst. 1) [č]in jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo
hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. O krajní nouzi
však podle odst. 2 nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných
okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo
ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo,
povinen je snášet.
28. Podstatou tohoto nejobecnějšího institutu v rámci okolností
vylučujících protiprávnost, je střet právem chráněných zájmů (hodnot), kdy
ohrožený zájem je možno chránit jen tím způsobem, že je obětován (porušen)
zájem jiný. K jednání v krajní nouzi lze přistoupit tehdy (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., s. 212), je-li
třeba odvrátit nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu, přičemž
a) nebezpečí nelze odvrátit jinak,
b) způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než
ten, který hrozil a
c) ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet.
29. Toto nebezpečí musí být skutečné (reálně hrozící), nikoli pouze
domnělé, a musí hrozit přímo, tj. bezprostředně. „Půjde tedy o takový stav, kdy
vývoj událostí spěje k rychlé poruše, nebo když jsou již splněny téměř všechny
podmínky nutné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění
zbývajících podmínek postačuje náhoda, která může kdykoli bezprostředně s
velkou pravděpodobností nastat; např. protržení již narušené hráze, nebo že
oheň přeskočí z jednoho domu na druhý, či již tonoucí osobě hrozí utopení.“ –
srov. Kratochvíl V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012. s. 428.
30. Již výše bylo zmíněno, že vyjma této základní podmínky, musí jednání
v krajní nouzi splňovat i podmínku podpůrnosti (subsidiarity) takového jednání
– nebezpečí nelze odvrátit jinak, a úměrnosti (proporcionality) následků –
způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než
ten, který hrozil, s tím dodatkem, že jednání v krajní nouzi je vyloučeno u
toho, kdo je povinen nebezpečí snášet.
31. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze dovodit (rozsudek:
„.. autobusová zastávka, kde zůstalo stát vozidlo MAN s přívěsem je na rovném a
přehledném úseku.. řidič měl dostatek možností jak vozidlo zabezpečit tak, aby
se minimalizovala či úplně vyloučila možnost střetu s přijíždějícím vozidlem.
Stačilo vozidlo řádně označit trojúhelníkem, což dle svědka F. bylo uděláno…“,
usnesení: „Z provedeného dokazování vyplývá, že porouchaná nákladní souprava
byla na místě odstavena již v odpoledních hodinách… vlastní vlečení bylo
zahájeno až pod 22 hod, takž v uvedeném ročním období zde musela stát
porouchaná nákladní souprava za tmy již několik hodin.“), že dospěly k závěru,
že na zastávce autobusu stojící a výstražným trojúhelníkem označená souprava
nepředstavovala přímo (bezprostředně) hrozící nebezpečí ve smyslu jeho vnímání
jako základního předpokladu jednání v krajní nouzi. S tímto závěrem je nezbytné
se ztotožnit.
32. Stav, který je nalézacím soudem zjišťován, tj. řádně výstražným
trojúhelníkem označená nepojízdná souprava stojící pro ostatní účastníky
silničního provozu na přehledném místě, není proto možno objektivně označit za
takový, který v něm shledává dovolatel, tj. umožňující oprávněnost
konstatování, že odtah samostatně nepojízdné jízdní soupravy – nákladního
automobilu tov. zn. MAN 24.413 FNLLC/N TGA, rz. ... a za ním připojeného
přívěsu Schwarzmüller, reg. zn. ..., byl jednáním v krajní nouzi za podmínek §
28 tr. zákoníku. Jakkoli se obviněný o to snaží soudy přesvědčit, nelze mu
přisvědčit v jeho názoru, že tímto odtahem bylo odvraceno přímo hrozící
nebezpečí. Za to je pokládáno jen takové, jež v důsledku vývoje událostí spěje
k rychlé poruše. Nic takového z provedeného dokazování nevyplynulo.
33. Nastalá situace samozřejmě mohla být způsobilá k ohrožení dalších
účastníků provozu na pozemních komunikacích, zejména vozidel hromadné přepravy
osob (autobusů), která místo, na němž porouchaná souprava stála, používala pro
nástup a výstup cestujících, to tehdy, pokud by tito další účastníci sami
nerespektovali ustanovení § 4 a 5 zákona o silničním provozu. Tato potenciální
hrozba, zcela srovnatelná s případy, kdy motorová vozidla jsou v důsledku
poruchy odstavena na vozovce (zpravidla při její krajnici), však nebyla hrozbou
bezprostřední, jež umožňuje za podmínek § 28 tr. zákoníku porušení jiného
chráněného zájmu. Zásadní změnu tohoto hodnocení nelze spojovat ani s
dovolatelem poukazovaným možným zvýšením frekvence autobusových spojů při
očekávaném střídání směn okolo desáté hodiny večerní.
34. Nebyla-li splněna již tato základní podmínka, není nezbytné se
zaobírat splněním dalších podmínek (subsidiarita, proporcionalita), které musí
osoba jednající v krajní nouzi, má-li být její jednání zákonem dovoleným a
tudíž beztrestným, dodržet. Toliko nad rámec nutného se připomíná, že pokud
soud prvního stupně zvažoval možnost využití policie a tuto za nereálnou
považoval obviněný (viz str. 8 dovolání), pak opomíjí tu skutečnost, že
povinnost informovat policii o nastalé situaci vyplynula ze zjištění, že
společně s poškozeným nejsou schopni opravu vozidla provést (viz § 45 odst. 2
zákona o silničním provozu, podle něhož: „Není-li možno překážku provozu na
pozemních komunikacích neprodleně odstranit, musí ji její původce označit a
ohlásit policii.“).
35. Namítá-li dovolatel, že jednal v subjektivním přesvědčení, že
postupuje v souladu s oprávněním upraveným v § 28 tr. zák. a pokud tomu tak
nebylo, že se soudy nezaobíraly otázkou tzv. putativní krajní nouze a tuto
nezohlednily ani jako okolnost polehčující ve smyslu § 41 písm. g) tr.
zákoníku, pak ani tuto námitku z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu
nelze podkládat za opodstatněnou.
36. Domnělé nebezpečí, které existuje jen v mylné představě jednajícího,
nemůže vést k jeho beztrestnosti. Osoba mylně se domnívající, že jsou splněny
všechny podmínky krajní nouze, jedná v tzv. putativní krajní nouzi, která se
posuzuje podle zásad o pozitivním skutkovém omylu (§ 18 odst. 4 tr. zákoníku).
Takový omyl nevylučuje trestní odpovědnost jednající osoby, neboť vylučuje
toliko závěr o spáchání úmyslného trestného činu. V úvahu tak podle okolností
přichází odpovědnost pachatele za poruchový trestný čin spáchaný v nevědomé
nedbalosti. Tato forma zavinění je dostačující pro naplnění subjektivní stránky
přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku.
37. Vytýká-li dovolatel soudům, že se nezabývaly otázkou, zda mu lze
eventuálně přičítat nevědomou nedbalost v tom smyslu, že měl a mohl vědět, že o
skutečné nebezpečí nejde, pak je mu třeba přisvědčit v tom, že takové úvahy v
jím napadených rozhodnutích vyloženy nejsou, avšak jejich absence nezakládá
vadnost posouzení zavinění obviněného. Obviněný totiž vyjma poukazu na tvrzení,
že řidiči autobusů byla situace vnímána jako nebezpečná [shodně však je třeba
vnímat jakoukoli překážku provozu na pozemních komunikacích ve smyslu jejího
vymezení v § 2 písm. ee] zákona o silničním provozu), nezmiňuje nic dalšího
(tj. výskyt kolizních situací), co by jej oprávněně mohlo vést k závěru o
existenci skutečně přímo hrozícího nebezpečí ve smyslu zákonné podmínky § 28
tr. zákoníku. Lze mu proto zcela určitě přičítat nevědomou nedbalost ke
skutkovému závěru, že nastalá situace skutečné přímo hrozící nebezpečí, na něž
by důvodně mohl reagovat jednáním v krajní nouzi, nepředstavovala.
38. Námitka o nezohlednění subjektivního vnímání situace odvolatelem ani
v podobě polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. g) tr. ř. nemá žádný dopad
do roviny trestně právní odpovědnosti obviněného (otázky viny) a jako taková
pak nemůže odůvodnit závěr, že v posuzované věci došlo k nesprávnému hmotně
právnímu posouzení skutku. Měla-li by mít význam ve smyslu, který je
polehčujícím okolnostem přiznáván, tj. skutečnost rozhodná pro výměru
ukládaného trestu, pak případně dovozená nepřiměřenost konkrétně uloženého
trestu (nastalá v důsledku nezohlednění této polehčující okolnosti) nemůže
založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z
důvodu jiného vadného hmotně právního posouzení, ani jiného dovolacího důvodu
upraveného ustanovením § 265b tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.).
39. Z uvedeného plyne, že pokud by se dovolací argumentace omezila na
dosud uvedené námitky, bylo by nezbytné o dovolání obviněného rozhodnout
způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. toto jako
zjevně neopodstatněné zamítnout, neboť na základě námitek ohledně jednání ve
stavu krajní nouze, resp. putativní krajní nouze by nebylo lze k závěru o
vadnosti dovoláním napadených rozhodnutí dospět.
40. Dovolateli není možno přisvědčit v jeho názoru, že by skutková
zjištění vyjádřená v rozhodnutí soudů nižších stupňů byla v extrémním rozporu s
obsahem provedených důkazů. K vyložení tohoto pojmu se připomíná, že podle
interpretace jeho obsahu v rozhodnutích Ústavního soudu by se o takový rozpor
jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění
soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž
podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v
případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy,
tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl
zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Ve věci
posuzované nelze tvrdit, že by skutková zjištění soudů obsahovou spojitost s
provedenými důkazy postrádala. Skutečnost, že s dovozenými závěry dovolatel
nesouhlasí, tento rozpor nezakládá.
41. Jde-li o tvrzení dovolatele, že odsuzující rozhodnutí jsou důsledkem
nekritického převzetí odborných závěrů znalce Ing. Krejzy, jež byly výrazně
zpochybněny či v jistých částech vyvráceny obhajobou předloženým znaleckým
posudkem Znaleckého ústavu ANEXSIS s.r.o., resp. i výslechem jednoho z jeho
zpracovatelů Ing. Libora Kopala, pak této námitce nelze přisvědčit, stejně jako
jeho tvrzení porušení práva na rovnost zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
42. Tvrzení, že odvolací soud přistoupil k doplnění dokazování výslechem
znalce Ing. Ivana Krejsy je sice skutečnosti odpovídající (viz protokol o
veřejném zasedání odvolacího soudu č. l. 453-458, výslech na čl. 454-456),
avšak z této skutečnosti nelze tvrzené porušení práva na rovnost zbraní
dovozovat. Nelze totiž přisvědčit námitce dovolatele, že tak učinil „aniž by
stejným způsobem dal příležitost i straně obhajoby“, neboť v reakci na takto
provedený důkaz obhajoba žádný důkazní návrh – tedy za účelem dodržení rovnosti
stran a odstranění rozporů v důkazech – formou slyšení zpracovatelů jím
předloženého posudku neuplatnila, ač jí k tomu nepochybně prostor byl
poskytnut. Řízení před odvolacím soudem totiž proběhlo v přítomnosti
obviněného, jenž se měl možnost k doplněnému dokazování vyjádřit (viz str. 4
protokolu) a jenž, stejně jako přítomný obhájce (v substituci JUDr. Jiří
Slezák), mohl takový návrh učinit. Pokud tak neučinili, nemůže nyní obviněný
účinně namítat, že by mu bylo upřeno právo uplatňovat vliv na důkazní řízení a
tím došlo k porušení zásady rovnosti procesních stran.
43. Za daného stavu nelze ani akceptovat jeho námitku, že odvolací soud
„nepřípustně preferoval důkaz opatřený z podnětu orgánů činných v trestním
řízení“). Lze sice připustit, že obviněný ve svém řádné opravném prostředku ne
nedůvodně poukazoval na to, že nalézací soud svým hodnotícím pasážím věnoval
menší rozsah svého odvodnění rozsudku, než by patrně bylo žádoucí. V tomto
směru pak není zcela výstižné zhodnocení obsažené v usnesení odvolacího soudu,
že „soud prvního stupně v intencích § 125 tr. řádu dostatečně srozumitelně
vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková
zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů“. To
proto, že z odůvodnění rozsudku sice dostatečně plyne, jaký je obsah soudem
provedených důkazů, avšak již ne zcela transparentním způsobem jsou vyjádřena
konkrétně učiněná zjištění (stran průběhu jízdy, rychlosti soupravy v kritickém
okamžiku a tím jednoznačných příčin vlastní dopravní nehody, tedy vyjma
prvotního porušení cit. ustanovení § 34 odst. 6 zákona o silničním provozu).
44. Lze nicméně zcela důvodně usoudit, že skutková zjištění okresního
soudu byla ovlivněna poznatky, jež vyplynuly i ze znaleckého posudku
předloženého obhajobou (s jejich částí se ztotožnil i znalec Ing. Ivan Krejsa).
Nelze totiž přehlédnout již to, že v samotné skutkové větě výroku o vině není
obsaženo žalobní tvrzení o porušení ustanovení § 18 odst. 1 a § 34 odst. 1
zákona o silničním provozu. Závěr o rychlosti jízdy soupravy tak byl soudy
oproti závěrům přípravného řízení nepochybně korigován.
45. Obviněný se snaží veškerou vinu za vznik dopravní nehody přenést na
poškozeného, když poukazuje na svoji nevědomost, z jakých příčin k ní došlo, a
když namítá, že poškozený jako řidič vlečené soupravy neprovedl nic, čím by
přispěl k řádnému a bezpečnému průjezdu místem, kde k roztržení a následné
havárii vlečené soupravy se smrtelným následkem došlo. Přitom poukazuje i na
takové skutečnosti, které po poškozeném ani oprávněně požadovat nejde (aktivní
působení na volant – hrozící převrácení soupravy, užití ruční brzdy – možné
přetržení soupravy a nekontrolovaný a nebezpečný přesun nákladu v důsledku
blokace brzd, apod.). Ani soud dovolací nemá žádné pochybnosti o tom, že
možnosti řidiče vlečeného vozidla ovlivňovat jízdu celé soupravy vozidel byly
značně omezené, a to v důsledku krátké vzdálenosti za vlečným vozidlem, jež
společně s noční dobou, v níž k převozu docházelo, možnosti orientace
poškozeného značně snížily. Zabránění nehodovému ději v situaci nastalé při
vyosení vozidel pak pro něj již bylo prakticky nemožné.
46. Obviněný opomíjí, že to byl především on, kdo svým jednáním
rozhodoval o rychlosti přesunu celé soupravy, jež následně ovlivnila nehodový
průběh. I jím předložený posudek totiž konstatuje překročení maximální
rychlosti soupravou, již obviněný jako řidič vlečného vozidla řídil. Podle
posudku, jehož správnost obviněný obhajuje, již na vrcholu výraznějšího klesání
jel obviněný se soupravou za hranicí povolené rychlosti (podle odborného
zjištění znalců: „Souprava se pohybovala rychlostí 62 km/h…”). Přitom pro
hodnocení věci nemůže být jediným hlediskem dodržení, případně nedodržení
maximální rychlosti upravené při vlečení motorového vozidla ustanovením § 34
odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. rychlost 60 km/h, neboť obecné
prevenční povinnosti upravené ustanovením § 4 a 5 téhož zákona je rovněž třeba
vzít v potaz. Stanoví-li např. § 5 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu
povinnost řidiče přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla a § 5 odst. 1
písm. e) téhož zákona, že řidič, jenž neodstranil závadu na vozidle, smí v
jízdě pokračovat přiměřenou rychlostí jen do nejbližšího místa, kde lze závadu
odstranit, pak tato ustanovení měla nalézt odrazu ve způsobu jízdy obviněného.
Ten měl svou jízdu přizpůsobit tomu faktu, že řídí nákladní vozidlo, jehož
technické vlastnosti může nepříznivě ovlivnit v rozporu s ustanovením § 34
odst. 6 tr. ř. tažená souprava, jejíž hmotnost značně převyšovala hmotnost
vlečného vozidla. Tohoto faktu si měl a mohl být vědom a měl tudíž situaci
vyhodnotit tak, že přiměřenou rychlostí vlečení nemůže být rychlost na horní
hranici upravené ustanovením § 34 odst. 1 zákona o silničním provozu (natož pak
rychlost tuto hranici přesahující), nýbrž rychlost podstatně nižší. Pouze za
toho stavu, tj. tažení soupravy podstatně nižší rychlostí, by totiž bylo možno
tvrdit, že se (při vědomí porušení zákonného ustanovení z důvodu jím tvrzeného
odstraňování stavu hrozícího poruchou) choval ohleduplně a ukázněně, tj. tak,
aby svým jednáním neohrožoval zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní
[§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu].
47. Rychlost soupravy dosažená na vrcholu se pak, i vlivem klesání
vozovky, zvýšila až na 68 km/h, teprve na tuto rychlost obviněný reagoval
brzděním. Jím sice snížil rychlost celé soupravy na 54 km/h při vjezdu do
zatáčky, ovšem s tím, že výrazně těžší tažená souprava působila svou kinetickou
energií na vlečné vozidlo, čímž již (podle obou zpracovaných posudků) na
počátku nájezdu do zatáčky (90 m před místem nárazu tažené soupravy do mostního
pilíře podle posudku předloženého obhajobou) přivodila tzv. vyosení jízdní
soupravy MAN. Došlo tak k zahájení nehodového děje, který se rozvíjel způsobem
v posudku popsaným.
48. Vyvozovat za tohoto stavu, že tímto posudkem tvrzená absence brzdné
reakce vozidla MAN (podle druhého znalce ne jednoznačně prokázaná) na „nižší
střední brzdné zpomalení“ vozidla řízeného obviněným přerušuje jakoukoli
kauzální souvislost s jeho dosavadním jednáním (tj. zjišťovaným porušením § 34
odst. 6 zákona o silničním provozu a vedením soupravy při klesání k odbočce
rovněž nedovolenou rychlostí) a vzniklým následkem, je zcela nepřípadné.
49. Z doposud řečeného plyne, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud
dospěly k závěru, že kauzální pro vznik dopravní nehody a při ní vzniklého
usmrcení poškozeného V. H., řidiče vlečené jízdní soupravy byl již samotný
fakt, že tato byla vozidlem řízeným obviněným v rozporu s ustanovením § 34
odst. 6 zák. o silničním provozu odtahována. Věc totiž nelze hodnotit tak, jak
činí dovolatel, že k tomuto pochybení již žádné další pochybení, jež by mu bylo
lze klást za vinu, nelze přičíst, resp. že toto pochybení nebylo kauzální pro
vznik nehody.
50. Ostatně opomíjet nelze ani to, že v reakci na nestandardní chování
soupravy při průjezdu zatáčkou zareagoval obviněný opět způsobem, který dále k
rozvoji děje přispěl, neboť namísto zvýšení rychlosti, jež by mohlo vést k
nápravě (tj. odstranění vyosení soupravy), krátce přibrzdil, což opět v
důsledku působení fyzikálních sil navýšilo boční vychýlení tažené soupravy
vedoucí k prasknutí tažné tyče a následnému jejímu naražení do mostní
konstrukce.
51. Příčinná souvislost jednání obviněného se vzniklým následkem, jakož
i správný závěr soudů o nedbalostním zavinění obviněného (projevující se ve
vyslovení viny odvolatele přečinem usmrcení z nedbalosti) umožňují učinit závěr
o trestně právní odpovědnosti obviněného, která se bezprostředně pojí s jeho
vědomým porušením soudy citovaného ustanovení zákona (vědomost obviněného o
rozporu jeho jednání s právní úpravou obsaženou v § 34 odst. 6 zákona o
silničním provozu plyne i z jeho dovolací argumentace).
Námitka dovolatele, jež je důvodná
52. Ačkoli se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly s těmi námitkami
obviněného, které jím byly uplatněny ve snaze o dosažení zprošťujícího výroku z
důvodu § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že soudy zjištěný skutek není
trestným činem, ne zcela dostatečně ve svém rozhodnutí promítly to, co obviněný
uplatňuje i v rámci dovolací argumentace, tj. otázku spoluzavinění poškozeného.
53. Soudy nižších stupňů na straně jedné správně uzavřely, že k úmrtí
poškozeného došlo v důsledku porušení ustanovení § 34 odst. 6 zákona o
silničním provozu obviněným (společně s vlastním způsobem jízdy), kdy nedošlo k
tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi touto původní příčinou vzniku dopravní
nehody v důsledku jednání jiné osoby (zcela nedůvodné jsou vývody obviněného,
že kauzální pro vznik nehody byla toliko jím tvrzená nečinnost samotného
poškozeného, jež se měla projevit v nedůvodné absenci jeho reakce na vývoj
situace), na straně druhé, aniž by uvážily dále uvedené, věc uzavřely tak, že v
porušení citovaného zákonného ustanovení, k němuž ze strany dovolatele
nepochybně došlo (což ani sám nerozporuje), shledaly porušení důležité
povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu kvalifikačního znaku obsaženého v
ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku.
54. V daném směru ovšem opomenuly posoudit to, co tvrdí dovolatel, tj.
že podnět k přemístění nepojízdné soupravy měl vzejít od poškozeného, resp. to,
co je zcela nepochybné, že poškozený řídil vlečenou jízdní soupravu, ač i on
sám si musel, resp. minimálně měl být vědom toho, že tento způsob jejího
přemísťování odporuje znění zákona. Vyjádřeno jinak, soudy nižších stupňů závěr
o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle
§ 147 tr. zákoníku obviněný učinily, aniž by zvážily, zda není na místě
posoudit kauzální význam jednání samotného poškozeného. Tato skutečnost nabývá
na svém významu i proto, že soudy obviněného, na základě provedeného dokazování
a na rozdíl od podané obžaloby, již neuznaly vinným tím, že usmrcení
poškozeného přivodil i v důsledku toho, že porušil ustanovení § 18 odst. 1 a §
34 odst. 1 zákona o silničním provozu. Pokud do svých skutkových zjištění
nezahrnuly tuto část žalobního tvrzení, jež vyjadřovala porušení dalších
ustanovení zákona o silničním provozu, která měla být kauzální pro vznik
trestněprávního následku (usmrcení poškozeného) a jejichž porušení bylo lze
přičítat výlučně obviněnému, pak o právních závěrech soudů nižších stupňů ve
vztahu k důvodnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z
nedbalosti vznikají důvodné pochybnosti.
55. Judikatura (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015) vyložila, že
závěr o důvodnosti aplikace zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel
příslušný trestný čin spáchal též proto, že porušil důležitou povinnost
uloženou mu podle zákona, je namístě učinit tehdy, jestliže toto porušení bylo
v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na
jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání poškozeného, důvod k jeho
užití nenastává.
56. Napadená rozhodnutí jsou založena na tom, že důvodnost právního
posouzení skutku obviněného je dána v důsledku porušení § 34 odst. 6 zákona o
silničním provozu. V daném směru je však třeba poukázat na to, že zákaz
formulovaný citovaným ustanovením byl povinen respektovat nejen samotný
obviněný jako řidič vlečného vozidla, ale současně i poškozený, jako řidič
vozidla vlečeného. Z hlediska samotného přístupu k provedení odtahu při
nesplnění zákonných podmínek nelze mezi nimi činit rozdílu, neboť v daném směru
zákonné ustanovení porušili oba dva. Tato skutečnost pak nalézá svého významu z
hlediska dovolací námitky obviněného, že napadená rozhodnutí nezohlednila
zavinění poškozeného. V tomto směru je třeba námitce dovolatele přisvědčit,
neboť touto otázkou se ani jedno z napadených rozhodnutí nezaobíralo.
57. Dovoláním napadená rozhodnutí nelze považovat za konzistentní s
právním názorem, jenž byl Nejvyšším soudem vysloven ve výše citovaném usnesení
velkého senátu. Absence náležitého odůvodnění naplnění zákonných znaků přečinu
podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, co se týče znaku jeho kvalifikované
skutkové podstaty, zakládá důvodné pochybnosti o správnosti právního posouzení
skutku, jímž byl dovolatel pravomocně uznán vinným.
58. Při těchto zjištěních přistoupil dovolací soud na podkladě
mimořádného opravného prostředku obviněného ke kasaci jím napadených
rozhodnutí. Shledal totiž důvodným jak tvrzení obviněného, že napadená
rozhodnutí jsou zatížena vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tak v důsledku toho i tvrzení, že postupem odvolacího soudu
spočívajícím v zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. došlo k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
59. Nejvyšší soud proto – z důvodů v tomto usnesení vyložených – podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil nejen usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2016, č. j. 13 To 132/2016-463, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 2. 2016, č. j.
2 T 355/2015-428, nýbrž i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Svitavách podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto
mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
60. Úkolem nalézacího soudu je, aby na podkladě toho, co je obsaženo v
tomto rozhodnutí (a při vázanosti právním názorem v něm obsaženým – § 265s
odst. 1 tr. ř.) o vině obviněného znovu rozhodl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu