6 Tdo 1096/2012-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
listopadu 2012 o dovolání obviněného V. D. , podanému proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 7 To 388/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T
113/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. D. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 5 T 113/2005, byl
obviněný V. D. uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst.
1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zákona č.
140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákon“), jednak
trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2 tr.
zákona.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se těchto trestných činů dopustil
tím, že:
„dne 29. 2. 2004 kolem 01 :00 hodin ve F. L. , okres Ch., v N. ul. , vylákal
neztotožněný spolupachatel R. M. , z diskotéky v provozovně P. L. na
ulici, kde jej společně s dalším neztotožněným spolupachatelem chytli za ruce a
přes odpor poškozeného dovedli k osobnímu automobilu zn. Nissan Maxima,
obžalovaného V. D. , který seděl na místě řidiče, poškozeného naložili do
tohoto automobilu do prostoru zadního sedadla, kde s ním jeden z neztotožněných
spolupachatelů zůstal a držel ho rukou kolem krku v tzv. kravatě, druhý
neztotožněný spolupachatel do auta nenastoupil, a obžalovaný D. s poškozeným a
neztotožněným spolupachatelem držícím poškozeného okamžitě s vozidlem z místa
odjel, přičemž po dobu jízdy tento neztotožněný spolupachatel vyhrožoval
poškozenému, aby se nehýbal, nebo jej podřízne, a držel přitom v ruce lovecký
nůž o délce čepele asi 20 cm, a když poškozenému několikrát zazvonil v kapse
jeho mobilní telefon Nokia 3300 v hodnotě 3.800,- Kč, uvedený neztotožněný
spolupachatel na pokyn obžalovaného D. poškozenému telefon odňal a po jízdě
trvající cca tři čtvrtě hodiny zastavil obžalovaný s autem na neznámém místě v
lese, kde poškozeného z auta vytáhli, obžalovaný D. poškozeného mlátil obuškem
do celého těla a hlavy a říkal mu, jak si mohl dovolit ho okrást a dovolit
okrást i chomutovskou mafii, a poté, co poškozený nemohl vstát, naložili jej do
kufru předmětného automobilu a dále pokračovali v jízdě asi půl hodiny a
dovezli poškozeného do obce Č. u Ch. ke garáži č. p. ....., evidenční
číslo ... v majetku obžalovaného D. , kde poškozeného vyložili, svázali na
nohou a připoutali v garáži policejními pouty k poloose zde se nacházejícího
vozidla, do úst mu dali roubík a obžalovaný D. po poškozeném požadoval
zaplacení částky 500.000,- Kč s tím, že ho tam nechají a ráno si pro něj
přijdou, garáž uzavřeli a odešli, a poškozenému se podařilo k ránu dne 29. 2.
2004 dostat ke dveřím garáže a tyto pootevřít a přivolat osoby, které se v
blízkosti zdržovaly, a poté byla uvědomena policie, poškozený utrpěl pohmoždění
hlavy v temenní části s podkožním krevním výronem 4x4 cm, pohmoždění obličejové
části v oblasti nosu s krvácením z nosních průduchů, pohmoždění pásovitého
charakteru na zadní straně hrudníku a pohmoždění paží a stehen v zadní části s
mnohočetnými podkožními krevními podlitinami a byl omezen v běžném způsobu
života nejméně 3 týdny bolestivostí zranění, pocitem nestability a dvojitým
viděním a rovněž psychickým šokem a byl v pracovní neschopnosti od 29. 2. do
31. 3. 2004.“
Za to byl obviněnému D. za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 5 T 164/2000, který
nabyl právní moci 23. 7. 2007, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
uložen podle § 235 odst. 2 tr. zákona, § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest
odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm.
c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.
zákona byl zabrán černý gumový obušek s vroubkovanou rukojetí o délce 45 cm a
průměru 2,5 cm. Poškozený R. M. byl podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázán s
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o spoluobviněném P. H. , který byl
zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány trestný čin vydírání podle
§ 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, trestný čin loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst.
1, odst. 2 tr. zákona.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce v neprospěch
obou obviněných a dále obviněný V. D. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
20. 12. 2011, sp. zn. 7 To 338/2011, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. d), e) a f) tr. řádu zrušil v odsuzující části ohledně obviněného V. D.
Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak sám při nezměněném popisu skutku rozhodl tak,
že obviněného V. D. uznal vinným jednak trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona, trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zákona a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst.
1, odst. 2 tr. zákona. Nově mu byl uložen podle § 234 odst. 1 tr. zákona trest
odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 1 T 52/2007, který
nabyl právní moci dne 7. 11. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Krajský soud dále rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.
zákona o zabrání černého gumového obušku s vroubkovou rukojetí o délce 45 cm a
průměru 2,5 cm Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost
uhradit poškozenému R. M. škodu ve výši 3.500,- Kč. Odvolání státního
zástupce proti zprošťující části rozsudku týkající se obviněného P. H. bylo
podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
II.
Rozhodnutí krajského soudu napadl obviněný V. D. prostřednictvím svého
obhájce dovoláním opřeným o ust. § 265b odst. 1 písm. d), k) a l) tr. řádu,
neboť má za to, že jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále, že v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný a konečně proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2) písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Na podporu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
obviněný v úvodu odůvodnění svého dovolání uvedl, že odvolací soud podle jeho
názoru nerozhodl o jeho odvolání samostatným výrokem, když rozhodl pouze o
odvolání státního zástupce, aniž by současně zamítl jím podané odvolání.
Domnívá se tedy, že jde buď o situaci, kdy výrok odvolacího soudu chybí, nebo o
situaci, kdy je nutno na rozhodnutí napadené dovoláním nahlížet jako na
rozhodnutí fakticky zamítající jeho odvolání, ačkoliv takový výrok rozsudek
odvolacího soudu ve skutečnosti neobsahuje.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spatřuje
jeho naplnění v postupu soudu prvního stupně, který přečetl usvědčující výpověď
poškozeného R. M. v hlavním líčení s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2
písm. a) tr. řádu, aniž by podmínky pro takový postup byly splněny. Poukázal v
této souvislosti na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 662/2001, IV. ÚS
558/2002, týkající se podmínek přečtení protokolu o výpovědi svědka v hlavním
líčení. Obviněný konstatuje, že poškozený R. M. podle skutkových zjištění
soudů nezemřel, neonemocněl, ani se dlouhodobě nezdržoval v cizině, takže
jediný do úvahy přicházející důvod přečtení jeho předchozích výpovědí k důkazu
v hlavním líčení by mohl spočívat v tom, že svědek R. M. by byl nezvěstný.
Tak tomu ovšem podle obviněného nebylo, neboť z úkonů směřujících k předvedení
tohoto svědka vyplývá, že je naživu. Ostatně to potvrzuje i fakt, že byl
Policií ČR předveden k soudu prvního stupně a následně vyslechnut mimo hlavní
líčení dne 21. 11. 2007.
Obviněný je přesvědčen, že uvedeným postupem při provedení důkazu přečtením
předchozích výpovědí tohoto stěžejního svědka došlo k porušení jeho zákonem
garantovaných práv, především práva vyslýchat a dát vyslechnout svědky proti
sobě garantovaného článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Extenzívní interpretací ustanovení § 211 odst. 2 písm. a)
tr. řádu vybočil podle mínění obviněného Krajský soud v Plzni z mezí ústavnosti.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek okresního soudu podle § 265k odst. 1 tr. řádu a podle §
265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své dovolání následně doplnil návrhem, aby
Nejvyšší soud po zrušení výše uvedených rozsudků rozhodl tak, že obviněný se
nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného písemně vyjádřil v souladu s
ust. § 265h odst. 2 tr. řádu. Uvedl, že obviněný namítl nezákonnost provedení
důkazů přečtením protokolů o výpovědích poškozeného v hlavním líčení a tedy
nesprávnost jejich použití jako důkazu, o který soudy opřely závěr o jeho vině,
přičemž se jednalo o důkaz stěžejní. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. řádu, je třeba dospět k závěru, že dovolatelovy námitky o
vadnosti důkazu pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, stejně tak je nelze
podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Ovšem má za to, že dovolací
soud musí ve výjimečných případech, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zasáhnout do skutkového
základu rozhodnutí s ohledem na principy, které vyplývají z ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces. A to mimo jiné tehdy, jestliže
skutková zjištění soudů jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na
takovém úkonu, který je v důsledku nějaké podstatné vady jako důkaz
nepoužitelný a zbývající důkazy nejsou způsobilé být podkladem učiněných
skutkových zjištění.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že první výslech svědka poškozeného R. M.
byl proveden v přípravném řízení dne 16. 5. 2005, podruhé byl tento svědek
vyslechnut soudem mimo hlavní líčení v režimu podle § 183a odst. 1 tr. řádu. Z
ustanovení § 183a odst. 1 věty první tr. řádu podle nejvyššího státního
zástupce vyplývá, že v řízení před soudem lze vyslechnout obviněného, svědka,
znalce, nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, avšak
pouze výjimečně z důležitých důvodů, přičemž je věcí soudu, aby posoudil, zda
tyto předpoklady jsou naplněny. Základní podmínkou podle něj je, aby soud
nepokládal osobní výslech za nutný. Osobní výslech nebude zpravidla nutný v
těch případech, kdy vzhledem k předmětu výslechu, případně i k vyslýchané osobě
lze připustit výjimku ze zásady ústnosti v hlavním líčení, aniž by to bylo na
úkor zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Z konkrétních
okolností případu je třeba dovodit, že soud prvého stupně k tomuto procesnímu
postupu vedlo zjištění, že poškozený má z obviněného důvodné obavy, neboť tento
se, byť zprostředkovaně, snažil v průběhu řízení výslech výpovědi poškozeného
ovlivnit. Obavy poškozeného z osoby obviněného soud vyhodnotil jako důvodné i s
ohledem na charakter trestné činnosti obviněného, který již byl v minulosti pro
vyděračské jednání pravomocně odsouzen. Pokud jde o účast obviněného při
takovém výslechu, lze ze znění § 183a tr. řádu dovodit, že obviněný nemusí být
výslechu svědka mimo hlavní líčení přítomen. S ohledem na obhajovací práva
obviněného však musí být podle mínění nejvyššího státního zástupce takto
opatřený důkaz proveden v hlavním líčení, a to v souladu s příslušným
ustanovením trestního řádu, čímž by mělo být respektováno hledisko
kontradiktornosti řízení, neboť bez souhlasu obviněného nelze takto pořízený
důkazní prostředek provést jako důkaz a použít jej k rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce má za to, že okresní soud nepostupoval správně, pokud
přečtení protokolu o svědecké výpovědi poškozeného opřel o ustanovení § 211
odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly
dány. Svědek R. M. totiž prokazatelně nezemřel, nestal se nezvěstným,
nezdržoval se v cizině, ani neonemocněl takovou chorobou, která by natrvalo,
nebo po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech. Poukázal přitom na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02, podle kterého podmínky pro čtení
výpovědi svědka v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, jde-li
o svědka klíčového, jehož výpověď je rozhodujícím důkazem pro výrok o vině,
nelze interpretovat extenzivně, neboť takový postup porušuje právo obviněného
na fair proces. V takovém případě by výpověď svědka podaná mimo hlavní líčení
mohla být podle názoru nejvyššího státního zástupce v hlavním líčení k důkazu
přečtena pouze za podmínek § 211 odst. 1 tr. řádu, tedy v případě přítomnosti
obviněného u hlavního líčení pouze se souhlasem jeho a se souhlasem státního
zástupce. V posuzované trestní věci však výslovný souhlas obviněného se čtením
výslechu, který byl proveden mimo hlavní líčení, udělen nebyl. Je to zřetelné i
z toho, že obhájce obviněného po takovém provedení výslechu navrhl osobní
výslech svědka R. M. Má za to, že v posuzované trestní věci s ohledem na
výslovné znění ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu nebylo možné číst ani
protokol o výpovědi zmíněného svědka pořízený v přípravném řízení.
Nejvyšší státní zástupce z toho vyvozuje, že uvedeným postupem bylo porušeno
právo obviněného podle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, podle něhož obviněný musí mít možnost nejméně jednou v
trestním řízení vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Protože v
posuzované trestní věci je podle jeho názoru výpověď poškozeného R. M.
výpovědí zásadní, podle níž se odvíjela konkretizace osoby pachatele, je třeba
dospět k závěru o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním
závěrem soudu o vině obviněného.
Další dovolací důvody uplatněné obviněným podle § 265b odst. 1 písm. k) a l)
tr. řádu nejvyšší státní zástupce nepovažuje za opodstatněné. Protože však
rozhodnutím soudu obou stupňů došlo k situaci, kdy nepoužitelnost důkazu
výslechem stěžejního svědka postavila ve věci učiněná skutková zjištění do
extrémního rozporu s ostatními provedenými důkazy, navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni, tak jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Chebu, a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím,
aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b)
tr. řádu v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného D. je
přípustné (§ 265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu), v
zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu).
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněného V. D. lze
skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu,
neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou
podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu. Nyní k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům:
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud byla porušena ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Jak to v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu výstižně
konstatoval ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce, námitky obviněného
spatřující porušení jeho práv na obhajobu v provedení důkazu přečtením
předchozích výpovědí svědka R. M. v hlavním líčení k důkazu podle § 211 odst.
2 písm. a) tr. řádu pod uvedený, ale ani jiný dovolací důvod, podřadit nelze.
Současně ovšem shora zmíněná judikatura připouští ve skutečně výjimečných
případech, kdy je zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, aby dovolací soud zasáhl do skutkového základu rozhodnutí,
aby tak byly respektovány principy, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces. Jedním z takových případů může být situace, kdy
skutková zjištění soudů jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na
takovém úkonu, který je v důsledku nějaké podstatné vady jako důkaz
nepoužitelný, a zbývající důkazy nejsou způsobilé být podkladem učiněných
skutkových zjištění.
V posuzovaném případě napadal dovolatel zákonnost provedení důkazu přečtením
výpovědí svědka R. M. z přípravného řízení ze dne 16. 5. 2005 a dále
protokolu o jeho výslechu mimo hlavní líčení dne 21. 11. 2007. Ty okresní soud
přečetl k důkazu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu a mimo jiné i na nich
založil svůj závěr o vině obviněného D.
Výpověď svědka R. M. z přípravného řízení byla učiněna dne 16. 5. 2005.
Výslech započal ve 14.05 hodin. Jak je patrné ze spisu, obhájce obviněného
JUDr. Petr Zavřel byl o konání výslechu informován písemně, vyrozumění převzal
dne 12.5.2005 (viz doručenka č.l. 226). Podle záznamu policejního orgánu se
telefonicky omluvil s tím, že se výslechu nezúčastní, neboť je zaneprázdněn.
(výslechu byla přítomna obhájkyně spoluobviněného P. H. ).
Další výslech svědka R. M. , tentokrát již po podání obžaloby, avšak mimo
hlavní líčení, proběhl dne 21. 11. 2007. O jeho konání byl obhájce obviněného
JUDr. Zavřel vyrozuměn den předem, tj. dne 20. 11. 2007, a to proto, že až
tohoto dne byla realizována mnohokrát opakovaná žádost o předvedení svědka
Policií ČR. Podle záznamu ve spise pořízeném předsedkyní senátu (viz č. l. 555)
byl obhájce JUDr. Zavřel informován o tom, že výslech se bude konat
následujícího dne, avšak uvedl, že se výslechu nezúčastní s tím, nechť jej
zastoupí obhájkyně spoluobviněného P. H. JUDr. Natálie Slavíková.
Podle § 183a odst. 1 tr. řádu může předseda senátu výjimečně z důležitých
důvodů vyslechnout svědka mimo hlavní líčení. Státní zástupce i obhájce
obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu
zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu
odložit a jejich vyrozumění nelze zajistit. V ust. § 183a odst. 3 tr. řádu se
pak zdůrazňuje, že má-li takový důkaz později sloužit k rozhodnutí v hlavním
líčení nebo veřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden.
Číst protokol o výslechu takového svědka je v hlavním líčení možné pouze za
podmínek uvedených v § 211.
Ustanovení § 211 tr. řádu pak upravuje případy, kdy lze místo výslechu svědka v
hlavním líčení přečíst protokol o jeho výpovědi. Okresní soud přečetl shora
zmíněné výpovědi svědka R. M. podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Podle
tohoto ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li
výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona (tj. tr. řádu)
a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině
nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou
dobu znemožňuje její výslech. Jinými slovy trestní řád zde připouští čtení
protokolu o předchozí výpovědi k důkazu namísto osobního výslechu svědka v
případech, kdy je zřejmé, že osobnímu výslechu brání natrvalo či pro dohlednou,
nikoli přechodnou dobu některá z vyjmenovaných překážek, v důsledku které je
osoba pro soud nedosažitelná. Rigidní setrvávání na osobním výslechu svědka v
situacích taxativně uvedených v citovaném ustanovení by totiž znamenalo buď
nepoužitelnost předchozí výpovědi jako důkazu anebo extrémní průtahy trestního
řízení v případě dlouhodobého čekání s nejistým výsledkem, zda překážka
osobního výslechu odpadne. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. III. ÚS
128/06) překážky uvedené v § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu musejí mít takový
charakter, aby bylo možno důvodně usuzovat, že výslech svědka bude před soudem
v dohledné době znemožněn, takže nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní
výslech možný. To by bylo v rozporu s jednou ze základních zásad trestního
řízení, podle níž musí orgány činné v trestním řízení projednávat urychleně
bez zbytečných průtahů, s největším urychlením pak zejména vazební věci (§ 2
odst. 4 tr. řádu). V této souvislosti nutno připomenout, že okresní soud
přistoupil k přečtení výpovědí svědka R. M. v hlavním líčení dne 8. 9. 2009,
za situace, kdy od podání obžaloby v lednu 2006 činil mnohačetné marné pokusy o
zajištění účasti tohoto svědka a vypátrání jeho pobytu, s jedinou výjimkou v
podstatě náhodného předvedení v lednu 2007. Poté následovaly po dobu dvou a půl
roku další marné pokusy o zjištění místa, kde se svědek zdržuje. Nebyla zde
přitom žádná skutečnost, která by dovolovala činit závěr, že tato situace se v
dohledné době změní a účast svědka bude možno zajistit. Další protahování
řízení jen z tohoto důvodu by bylo zjevně v rozporu se základním právem
obviněného na projednání jeho věci bez průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod).
Současně ale šlo o výjimku ze zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu), podle
níž jednání před soudy je ústní, důkazy výpověďmi svědků se provádí z p r a v
i d l a tak, že se tyto osoby vyslýchají. Ust. § 2 odst. 4 tr. řádu současně
stanoví, že trestní věci se projednávají při plném šetření práv a svobod
zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o
lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Při provádění
úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají,
zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro
zajištění účelu trestního řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolatelem namítáno, že bylo soudy porušeno jeho
právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
(dále jen Úmluva), tj. že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (obdobně viz § 33 odst. 1 tr.
řádu).
Nejvyšší soud ale nezjistil, že by okresní nebo krajský soud postupovaly v
rozporu s uvedenými ustanoveními trestního řádu, nebo že by nerespektovaly
kontradiktornost trestního řízení garantovanou Úmluvou. Evropský soud pro
lidská práva citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení
protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě sice nemusí odporovat
citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu
zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného
ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
je především rozhodné, zda stěžovatel měl nebo naopak neměl možnost v
předchozích stádiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu
čtena. (II. ÚS 662/01).
K popsané procesní situaci existuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, kde
ovšem stanovisko Ústavního soudu vždy odvisí od situace v individuálním
posuzovaném případu. V obecnější poloze Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS
558/02 konstatoval, že výčet překážek bránících výslechu svědka uvádí ust. §
211 odst. 2 písm. a) tr. řádu taxativně a jejich existence musí být spolehlivě
zjištěna.
Za ještě důležitější pro řešení nastolené otázky považuje Nejvyšší soud další
část odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu, kde se uvádí, že „při posuzování
zda případným extenzivním výkladem vybočily obecné soudy z rámce ústavnosti, je
třeba zvažovat, zda výpověď takového svědka byla pouze jedním z důkazů
usvědčujících pachatele či se jednalo o zásadní usvědčující důkaz“.
Nejvyšší soud především shledal, že jak při výslechu svědka R. M. v
přípravném řízení dne 16. 5. 2005, tak při jeho výslechu mimo hlavní líčení dne
21. 11. 2007, nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, když v obou
případech byl jeho obhájce o konání výslechu včas vyrozuměn a vzdal se účasti u
tohoto úkonu, k níž nemůže být nijak donucován. Nelze přitom pominout ani to,
že obou výslechů se zúčastnila obhájkyně spoluobviněného P. H. JUDr. Natálie
Slavíková, jehož obhajoba i zájmy byly v podstatě totožné s obhajobou
obviněného D. Jmenovaná obhájkyně postupovala zejména při prvém výslechu
aktivně (viz č.l. 123), kladla svědkovi otázky a to způsobem, který zahrnoval i
zájmy obhajoby obviněného D. Nelze proto dovozovat, že by v tomto ohledu právo
na obhajobu obviněného D. utrpělo nějakou újmu.
V souladu se zákonem proběhl i druhý výslech svědka R. M. mimo hlavní líčení
dne 21. 11. 2007. Z obsahu spisu je zřejmé, že svědek, jak sám připustil, se z
obavy z obviněného snažil dlouhodobě vyhnout kontaktu s ním, a to i v rámci
podání výpovědi v hlavním líčení. Poté co byla konečně realizována žádost o
předvedení tohoto svědka, okresní soud jednal adekvátně situaci a operativně
zajistil jeho výslech následujícího dne, i když mimo hlavní líčení. Konání
hlavního líčení by v tak krátkém termínu nebylo možno reálně zajistit. S
ohledem na zjevně odmítavý postoj svědka M. k účasti v hlavním líčení to byla
za těchto podmínek jediná možnost umožnit stranám, a to především obhajobě,
jeho opětovný výslech. Tuto možnost stejně jako v případě předchozího výslechu
využila jen obhájkyně spoluobviněného H. JUDr. Slavíková, když obhájce
obviněného D. JUDr. Petr Zavřel sdělil soudu, že na své účasti netrvá a nechá
se při úkonu zastoupit JUDr. Slavíkovou. Shora popsané okolnosti výslechu a
negativní postoj svědka M. tak podle Nejvyššího soudu představují „důležité
důvody“, za nichž lze v souladu s ust. § 183a odst. 1 tr. řádu připustit konání
výslechu mimo hlavní líčení.
Stěžejní otázkou ale zůstávalo, zda oba shora zmíněné protokoly o výpovědích
svědka M. bylo možno přečíst k důkazu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Okresní soud dovodil možnost použití tohoto ustanovení se závěru, že svědek R.
M. je nezvěstný. Jak důvodně konstatuje ve svém dovolání obviněný, trestní
řád tento pojem pro potřeby trestního řízení obecně ani ve vztahu k tomuto
ustanovení nedefinuje, přičemž nelze dovodit, že by šlo v případě jeho
praktické aplikace podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu o nějaký formální
status. Z kontextu dalších alternativ umožňujících čtení protokolu o dřívější
výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu však lze dovodit, že se musí
jednat o situaci, kdy dosažení osobního výslechu svědka před soudem není reálné
a to ani za použití pořádkových opatření, které má soud k dispozici (pořádkové
pokuty, předvedení). Z obsahu spisu je zřejmé, že okresní soud vyvinul k
zajištění osobního výslechu svědka M. v hlavním líčení maximální úsilí.
Počínaje prvním nařízením hlavního líčení v lednu 2006 učinil okresní soud
desítky marných úkonů ve snaze doručit svědku M. předvolání, vypátrat jeho
pobyt, eventuálně ho nechat předvést policií. Poslední se podařilo až díky
zjevně šťastné náhodě v jediném případě dne 21. 11. 2007. Nelze přehlížet ani
to, že při tomto výslechu byl svědek informován o konání hlavního líčení dne
17. 1. 2008, přičemž slíbil, že se k němu dostaví. Současně sdělil soudu
údajnou adresu svého aktuálního faktického pobytu v P., na níž má být obesílán.
V rozporu s tím se však k hlavnímu líčení nedostavil a jak plyne z dalšího
šetření provedeného soudem, svědkem uvedená adresa nebyla místem, kde by se ve
skutečnosti zdržoval. Lze z toho dovodit, že svědek se snažil pod dojmem obavy
z obviněného D. za každou cenu vyhnout kontaktu s ním, což koresponduje i jeho
vysvětlení k dopisu založenému ve spise (viz č. l. 446 spisu). V něm měl
(zjevně v rozporu s dalšími zjištěními) tvrdit, že obviněného D. nezná a nikdy
neznal, čímž zcela změnil svou předchozí výpověď a potvrdil obhajobu
obviněného. Tvrzení svědka, že tak učinil pod hrozbou násilí, tak soudy v
kontextu důkazů dalších důvodně pokládaly za věrohodné vysvětlení.
Dovolatel v tomto ohledu poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
662/2001, který v tam posuzovaném případě při definici nezvěstnosti připouštěl
analogické použití § 7 občanského zákoníku. Odlišnost však lze spatřovat v tom,
že občanskoprávní interpretace tohoto pojmu má vazbu na podmínky zániku
způsobilosti mít práva a povinnosti, kde se obdobně jako u zemřelé osoby
vyžaduje absence zpráv o tom, že osoba je naživu. U podmínek čtení protokolu o
předchozí výpovědi ze srovnání s dalšími podmínkami uvedenými v § 211 odst. 2
písm. a) tr. řádu lze dovodit, že důvodné pochybnosti no tom, zda hledaná osoba
žije, nejsou nevyhnutelně podmínkou pro čtení její předchozí výpovědi (viz
podmínka dlouhodobého pobytu v cizině nebo onemocnění osoby znemožňující na
dohlednou dobu její výslech). Za rozhodující argument pro závěr o porušení
práva na obhajobu ve zde posuzovaném případě však Ústavní soud v obdobných
případech považoval to, že obviněnému, resp. jeho obhájci nebyla dána možnost
zúčastnit se výslechu, kde nezvěstný svědek poskytl výpověď, která byla později
k důkazu čtena.
Nejvyšší soud proto shledal, že podmínky dovolující čtení protokolu o
předchozích výpovědích svědka R. M. stanovené v § 211 odst. 2 písm. a) tr.
řádu byly v obou případech splněny. Poslední otázkou, kterou Nejvyšší soud v
této souvislosti řešil, bylo, zda „snížený standard“ provedení tohoto důkazu v
hlavním líčení nezpochybňuje závěr o vině obviněného V. D. , k němuž okresní i
krajský soud dospěly. Zde Nejvyšší soud opět důkladně vážil bohatou judikaturu
Ústavního soudu k této otázce, která souhrnně řečeno upozorňuje na to, že
interpretace ust. § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu nesmí být extenzivní a jeho
použití nesmí být mechanické, neboť musí respektovat i význam tohoto důkazu v
kontextu dalších důkazů opatřených v předmětném trestním řízení. Nejde tedy o
formalistické chápání interpretace procesních předpisů, ale uvážení toho, jak
jejich použití ovlivnilo kvalitu výsledných skutkových zjištění.
Přečtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu a zejména její
využití pro závěr o vině obviněného je podle Nejvyššího soudu při respektování
zásad fair procesu vyloučeno v případě, kdy by se jednalo o tzv. „klíčového“
svědka, jehož výpověď by byla jediným osamoceným a stěžejním důkazem v
předmětné věci.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 569/11 uvedl, že čtení předchozí
výpovědi svědka k důkazu není samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d)
Úmluvy, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření
striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou
dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená
výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být
výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
Tak tomu ale v posuzovaném případě rozhodně nebylo. Bylo nesporné, že
R. M. byl svědkem B. nalezen dne 29. 2. 2004 v ranních hodinách v garáži
obviněného připoután pouty zraněný, ve značně zbědovaném stavu. Svědci, kteří s
ním v této době přišli do kontaktu, shodně potvrzují, že za pachatele označoval
od počátku „Vencu“- mafiána. Při rekognici podle fotografií provedené dne 19.
3. 2004 (viz č. l. 113) jako neodkladný úkon v souladu s ust. § 158a tr. řádu
za účasti soudce poškozený obviněného D. poznal a bez zaváhání označil za
pachatele svého napadení (protokol přečten k důkazu v hlavním líčení dne 8. 9.
2009 podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, ač jeho čtení umožňuje ust. § 211
odst. 2 písm. b) tr. řádu bez podmínky, že svědek je nezvěstný). Obviněný D.
se v ranních hodinách dne 29. 2. 2004 u garáže objevil, když byl kontrolován
hlídkou Policie ČR, k dotazu policistů zapíral, že jde o jeho garáž, později
vypověděl, že sem šel jen vybírat nájem. Svědek P. K. ovšem striktně popřel,
že by měl garáž obviněného v pronájmu, stejně jako to, že by podpis na nájemní
smlouvě patřil jemu. Popis auta, kterým byl poškozený do garáže odvezen,
korespondoval vzhledu auta, které obviněný v inkriminované době vlastnil.
Poškozený uvedl, že byl opakovaně mlácen obuškem, tedy velmi specifickou
zbraní. V autě obviněného byl vzápětí nalezen pod sedadly obušek, jehož
parametry přesně odpovídaly zbrani popisované poškozeným. Alibi obviněného bylo
vyvráceno prostřednictvím údajů o telekomunikačním provozu jeho mobilního
telefonu a telefonu poškozeného, ze kterých plyne, že v inkriminované době se
pohybovali ve stejném čase po stejné trase. Tvrzení obviněného, že telefon
náhodně zakoupil až po činu, soudy důvodně hodnotily jako zcela nevěrohodné.
Konečně nelze přehlížet, že i důvod, pro který měl obviněný k útoku na
poškozeného přistoupit, tak jak jej uvedl poškozený, odpovídá dalším zjištěným
skutečnostem (vymáhání hotovosti v souvislosti s podvodným jednáním
poškozeného, jehož se předtím dopustil). Nelze odhlížet ani od faktu, že
obviněný byl v minulosti opakovaně trestán. Mezi odsouzeními obviněného
figuruje i pravomocné odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 1
T 52/2007 pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c)
tr. zákona spočívající v násilném vymáhání údajného dluhu spolu s dalšími
dvěma spolupachateli, tedy pro jednání zcela shodné jako tomu bylo v
posuzovaném případě. Lze tedy shrnout, že výpovědi svědka R. M. byly sice
důležitým důkazem pro závěr o vině obviněného D. , ale zdaleka ne důkazem
jediným, když (jak patrno z rekapitulace důkazů shora) byl obviněný ze spáchání
trestné činnosti spolehlivě usvědčován celou řadou důkazů dalších, které by
podle názoru Nejvyššího soudu k závěru o vině obviněného vedly i při odhlédnutí
od výpovědi svědka M. Nejvyšší soud proto uzavřel, že i při rezervovaném
hodnocení významu výpovědí svědka R. M. se závěr o vině obviněného V. D. , k
němuž shodně dospěly Okresní soud v Chebu a Krajský soud v Plzni, jeví jako
dostatečně podložený mnoha dalšími důkazy, prostý libovůle při jejich
hodnocení, a proto zcela přesvědčivý a zákonný.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
Tento důvod je naplněn, pokud v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo
je neúplný. Podle názoru dovolatele odvolací soud neuvedl ve výroku svého
rozsudku, jak rozhodl o jeho odvolání, když k odvolání státního zástupce
rozhodl znovu o vině i trestu, aniž by současně podle § 256 tr. řádu zamítl
odvolání podané obviněným.
Nejvyšší soud ovšem zjistil, že tato námitka dovolatele není opodstatněná.
Krajský soud ve výroku svého rozsudku z 20. 12. 2011 výslovně uvedl (viz první
odstavec výroku), že rozsudek okresního soudu zrušuje „k odvolání státního
zástupce a obžalovaného“. I když v některých ohledech krajský soud rozsudek
okresního soudu zpřísnil (doplnění výroku o vině trestným činem loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zákona, zvýšení výměry uloženého trestu odnětí svobody o půl
roku), což mohl učinit toliko z podnětu odvolání státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného, současně provedl i změnu v jeho prospěch, když jej pro
výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem, zatímco
rozsudkem okresního soudu byl zařazen do přísnějšího režimu věznice s ostrahou.
Ve prospěch obviněného tak zohlednil jednak průtahy předchozího řízení, na
nichž se nepodílel, i pozitivní hodnocení chování obviněného v předchozím
výkonu trestu, které dovodil z faktu, že byl z výkonu tohoto trestu podmíněně
propuštěn (blíže viz str. 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Z toho je
zjevné, že ke změně rozsudku okresního soudu došlo i z podnětu odvolání
obviněného. Nelze se tedy ztotožnit s jeho námitkou, že výrok o tom, jak bylo
krajským soudem rozhodnuto o jeho odvolání, ve výroku chybí.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
Podle dovolatele spočívalo naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že „bylo
(implicitně) rozhodnuto o jeho dovolání, aniž by pro takový postup byly splněny
procesní podmínky“. Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu blíže
nespecifikoval.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v
sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Může jím být existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí (alternativa prvá) nebo byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (alternativa
druhá). Prvá alternativa tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, druhá na případy, kdy byl
zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán
některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla nastat,
neboť Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání obviněného D. ve veřejném
zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném
případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení
mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) nebo k) tr. řádu, na které dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku odkazoval, což však Nejvyšší soud nezjistil.
IV.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a
jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr