6 Tdo 1099/2014 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1099/2014-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o

dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. G.,

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To

136/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve

Znojmě pod sp. zn. 18 T 173/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.

4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, z r u š u j e.

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě zde dne 18. 1. 2013, sp. zn. 18 T 173/2012,

byl obviněný M. G. (dál jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod

vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to podle §

274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve

výměře 50.000 Kč (sto denních sazeb, kdy denní sazba činí 500 Kč), přičemž byl

podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl

ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v

Brně usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, tak, že podle § 257

odst. 1 písm. b tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc obviněného stíhaného pro

skutek, který měl spáchat tím, že „dne 20. 10. 2012 v 01:05 hodin ve Z. na ul.

P. na parkovišti před domem č. ..... řídil vozidlo zn. Audi A4 Avant, reg. zn.

......, po předchozím požití návykové látky, kdy mu bylo naměřeno v dechu 1,65

g/kg alkoholu, v němž byl spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky

podle § 274 odst. 1 tr zákoníku, postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému

úřadu ve Znojmě.

V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že vzhledem k

provedeným důkazům nemá, stejně jako Okresní soud v Znojmě, pochybnosti o tom,

že to byl obviněný, kdo řídil ve výše uvedené době a na konkretizovaném místě

předmětné vozidlo. Naproti tomu však shledal, že závěr nalézacího soudu, podle

něhož obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který

si přivodil požitím návykové látky, provedeným důkazům neodpovídá. Odvolací

soud připustil, že orientační dechovou zkouškou bylo v dechu obviněného

naměřeno 1,65 g/kg alkoholu a v dechu obviněného byl cítit alkohol. Současně

však uvedl, že ze všech provedených důkazů i z dalších listinných materiálů,

založených ve spise, se podává, že k vyšetření alkoholu v krvi nedošlo z toho

důvodu, že obviněný o toto vyšetření nepožádal. Pokračoval, že obviněný nejenže

nebyl vyzván k odběru krve k laboratornímu vyšetření alkoholu v krvi, ale

dokonce nebyl na tuto možnost ze strany policie vůbec upozorněn. Byla to tedy

právě policie, která obviněnému ani nenabídla možnost přesného zjištění

množství alkoholu v jeho krvi. Dále odvolací soud dovodil, že navíc nelze ani

ze způsobu jízdy obviněného, ani z jeho stavu při zadržení, usuzovat beze všech

pochybností, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, byl ve stavu vylučujícím

způsobilost tuto činnost vykonávat. Soud druhého stupně shrnul, že dokazováním

provedeným před soudem prvého stupně, nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že

hladina alkoholu v krvi obviněného byla nejméně 1,00 g/kg, tedy množství, které

podle dostupných vědeckých poznatků vylučuje způsobilost řídit motorové

vozidlo. Opakoval pak, že zjištění přesného množství alkoholu v krvi obviněného

nebylo zabráněno jednáním obviněného, ale postupem policie. Za této situace

není možné jednání obviněného kvalifikovat jako přečin ohrožení pod vlivem

návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, nelze však vyloučit, že se

tímto jednáním dopustil přestupku podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000

Sb.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu Brně podal v neprospěch obviněného

dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž uplatnil

dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku Krajskému soudu v Brně

jako soudu odvolacímu vytkl, že bez jakéhokoli provádění či opakování důkazů

zcela změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a skutkové

závěry z nich vyplývající, čímž postupoval v rozporu s požadavkem vysloveným v

§ 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. a dospěl tak k rozhodnutí, které

není vůbec důkazně podloženo a lze je označit za rozhodnutí neočekávané a

překvapivé. Tato vada se úzce pojí s faktem, že skutkové závěry, které odvolací

soud vyvodil z důkazů provedených v hlavním líčení před soudem prvního stupně,

jsou v extrémním nesouladu se skutečným obsahem těchto důkazů, že některé

provedené důkazy ani nebyly soudem brány v úvahu a že odvolací soud dospěl ke

skutkovému závěru, který nelze z výsledků dokazování logicky vyvodit. Je tudíž

zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek je zatížen tzv. extrémním nesouladem

mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými skutkovými závěry a právním

vyjádřením těchto závěrů.

Následně dovolatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svých právních

vývodech zcela protiřečí současné setrvalé soudní praxi, pokud jde o obdobné

případy trestného jednání řidičů. Tato praxe vychází z řady judikaturních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se těmito otázkami zabývala a nabídla

orgánům činným v trestním řízení způsob, jak takové případy v praxi řešit. Tak

např. již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz

202/1999, plynou následující právní úvahy:

1. Trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin

ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 TrZ není vyloučeno ani v

případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve)

zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované

ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje

způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl

pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi

řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující

způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče

motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů

požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z

celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v

trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§ 2 odst. 5

tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst.

6 tr. ř.).

2. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být

jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav

vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též

výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem,

který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové

zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém

byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá

ostatním důkazům.

Tyto právní názory byly dále precizovány a potvrzeny i dalšími

rozhodnutími Nejvyššího soudu (např. ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo

586/2010, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, nebo ze dne 19. 5. 2010,

sp. zn. 8 Tdo 574/2010) a soud prvního stupně postupoval zcela v jejich duchu.

Navzdory těmto rozhodnutím a v nich pregnantně vyjádřenému náležitému

postupu při hodnocení schopnosti řidiče ovládat motorové vozidlo Krajský soud v

Brně ve svém rozhodnutí podle slov nejvyššího státního zástupce demagogicky

operuje s hranicí 1,00 g/kg alkoholu v krvi a nezbytností jejího objektivního

zjištění. Naopak se vůbec nezabývá důkazně podloženými souvisejícími okolnostmi

svědčícími pro neschopnost obviněného řídit tempore criminis motorové vozidlo,

ba ani se nepokusil jakkoli zpochybnit trojnásobný výsledek orientační dechové

zkoušky, při němž pokaždé byla zjištěna hladina alkoholu v krvi obviněného

přesahující hodnotu 1,5 g/kg.

Dovolatel označil za nesprávnou rovněž argumentaci odvolacího soudu,

pokud se v ní naznačuje, že věc nebyla dostatečně objasněna kvůli nedůslednému

postupu policistů, kteří nepřiměli obviněného k odběru krve. Zdůraznil, že toto

tvrzení přímo protiřečí opatřeným a řádně provedeným důkazům, především

úřednímu záznamu zakročující hlídky Policie ČR č. j. KRPB-266817/TČ-2012-061306

sepsanému dne 20. 10. 2012 v 01.20 hod. a také protokolu o výslechu podezřelého

ze dne 20. 10. 2012 v 12.01 hod., o nichž se však krajský soud ve svém

rozhodnutí nezmiňuje.

Následně nejvyšší státní zástupce shrnul, že každý skutek by měl být

posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Tímto

postupem se ubíral soud prvního stupně a jednání obviněného správně posoudil

podle příslušných ustanovení hmotného práva. Již prostým přihlédnutím k trestní

sazbě trestu odnětí svobody uvedené v § 274 odst. 1 tr. zákoníku a se zřetelem

k systemizaci činu v trestním zákoníku jako trestného činu obecně nebezpečného

je zřejmé, že zákonodárce považuje přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku

nikoli za bagatelní trestný čin, ale za čin společensky škodlivý, zejména s

ohledem na dnešní společenskou realitu a markantně se zvyšující nárůst trestné

činnosti v silniční dopravě pod vlivem návykových látek a jejích závažných

následků především na lidských životech a zdraví. Za tohoto stavu nelze

souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výše popsané jednání i s přihlédnutím

k okolnostem případu a zejména okolnostem vztahujícím se k osobě obviněného, by

mohlo být posouzeno toliko jako přestupek. Proto napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, kdy současně bylo rozhodnuto o postoupení

věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byly

naplněny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky

uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, jakož i všechna případná rozhodnutí na ně

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší

soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1

písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i

jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše

uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má

všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné

přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To

136/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou

oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí

soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje

náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené

v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,

bylo dále zapotřebí zvážit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá,

lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy,

když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního

stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž

byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Pokud jde o postoupení věci, lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že

soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o

přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o

trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové

jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť

uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §

226 písm. b) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil v dovolání argumenty, jež lze z hlediska

jejich podstaty (námitky nesplnění podmínek pro postoupení věci jinému orgánu a

argumentace stran znaku „stavu vylučujícího způsobilost“) označit ve vztahu k

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.

Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr.

ř., a proto provedl přezkum podle § 265i odst. 3 tr. ř., načež dospěl k

následujícím závěrům.

Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku

spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil

vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl

ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Podle ustanovení § 130 tr. zákoníku se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné

látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit

psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální

chování.

Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí

takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou

pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci,

přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává

možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života

nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku).

Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství návykové látky

je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení § 274 tr. zákoníku, poněvadž

možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou

hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě

tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v

silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem

předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.).

Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č.

62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné

činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při

zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.

Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno

přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem

návykové látky vykonával. Jak bylo zevrubně vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle

poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič

motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina

alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-

li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile,

byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost

řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a

včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu.

Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností

došlo vlivem požitého alkoholu.

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný vykonával

činnost (řízení motorového vozidla), jejíž bezpečný výkon vyžadoval

soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat, při

které objektivně mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou

škodu na majetku. Není rovněž pochybností o tom, že tak činil ovlivněn

alkoholem.

Z výše rozvedených skutečností je však zřejmá rozpornost závěrů soudů nižších

stupňů stran kvalifikace stavu obviněného (míry jeho ovlivnění alkoholem) v

této době (při výkonu uvedené činnosti). Zatímco soud prvého stupně na podkladě

jím provedených důkazů shledal, že obviněný motorové vozidlo řídil ve stavu

vylučujícím způsobilost k takové činnosti, který si přivodil vlivem návykové

látky – alkoholu, odvolací soud učinil zcela odlišný závěr.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se stran této otázky (zda obviněný řídil osobní

automobil ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové

látky) ztotožnil s podstatou argumentace podaného dovolání.

Především zdůrazňuje, že neobstojí závěr odvolacího soudu znevažující výsledek

dechové zkoušky pro posouzení uvedené (v dané věci klíčové) otázky. Lze přitom

podotknout, že krajský soud výsledky dechových zkoušek nezpochybnil věcně,

toliko bez adekvátních podkladů a odůvodnění konstatoval, že neodrážejí hladinu

alkoholu v krvi obviněného, a vlastně tak neosvědčují míru jeho ovlivnění

alkoholem, resp. míru snížení jeho schopností ovládat motorové vozidlo.

Takový přístup k dechové zkoušce a jejímu výsledku nelze akceptovat. Soudní

praxe opakovaně konstatovala: „V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem

obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují

dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je

konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg.“

(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo

405/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, či

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010).

K dechové zkoušce je přitom zapotřebí zdůraznit, že nešlo pouze o jedinou

takovou zkoušku na jediném přístroji, nýbrž že se obviněný podrobil jednak

dechové zkoušce před strážníky Městského policie Znojmo provedené dne 20. 10.

2012 v 01:07 hodin jejich přístrojem (č. l. 4 spisu) s výsledkem 1,519 g/kg

alkoholu v dechu, jednak opakované dechové zkoušce provedené příslušníky

Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Dopravního

inspektorátu Znojmo jejich přístrojem (Dräger), a to s výsledky 1,70 g/kg

alkoholu v dechu dne 20. 10. 2012 v 01:30 hodin a 1,65 g/kg alkoholu v dechu

dne 20. 10. 2012 v 1:35 hodin (č. l. 5, 27 spisu).

Již s těmito podstatnými skutečnostmi, které svědčí o stupni (míře)

ovlivnění obviněného návykovou látkou (alkoholem), tedy o jeho stavu v rozhodné

době, se odvolací soud nevypořádal.

V daných souvislostech přitom není od věci uvést na pravou míru tvrzení

odvolacího soudu o tom, že policie ani nenabídla obviněnému možnost přesného

zjištění alkoholu v jeho krvi. Z obsahu spisu (konkrétně z úředního záznamu

hlídky Policie ČR sepsaného dne 20. 10. 2012 – viz č. l. 5 p. v. spisu) je

zřejmé, že obviněný byl poučen podle § 67 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb., o

Policii České republiky, v platném znění („Odběr krve musí být proveden, požádá-

li o to osoba podezřelá z přestupku.“), provedení odběru krve ke zjištění

množství alkoholu však nepožadoval a toto své prohlášení potvrdil vlastnoručním

podpisem. Nehledě na to, otázka, zda policie nabídla či nikoliv obviněnému

možnost krevní zkoušky k přesnému zjištění jeho alkoholemie, resp. verifikaci

dechových zkoušek, je pro rozhodnutí o vině nepodstatná. Pokud se tak nestalo a

krevní zkouška nebyla provedena, neznamená to negaci výsledků dechových zkoušek

ve vztahu ke kvalifikaci stavu obviněného v rozhodné době.

Dále je třeba uvést, že z předmětného úředního záznamu, který obviněný stvrdil

i v části týkající se provedení dechových zkoušek vlastnoručním podpisem s tím,

že souhlasí s údaji v něm uvedenými, je dále zřejmé, že sám obviněný výsledky

dechových zkoušek nezpochybňoval, hájil se tím, že s vozidlem nejel. Ostatně,

vyslechnut jako podezřelý uvedl, že v průběhu večera, v době od 19:00 hodin do

24:00 hodin požíval alkoholické nápoje, jednak přesně neuvedené množství

růžového vína, a dále tři velká, asi jedenáctistupňová, piva. Svoji obhajobu

založil na tom, že v kritické době uvedené vozidlo neřídil (viz protokol o

výslechu podezřelého ze dne 20. 10. 2012, č. l. 9 – 11 spisu). S těmito fakty

se odvolací soud rovněž nevypořádal.

Zejména ovšem za této situace platí skutečnosti, na něž poukázal nejvyšší

státní zástupce. Soudní praxe již dovodila, že trestní stíhání obviněného

řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky

podle § 201 tr. zák. (nyní ustanovení § 274 tr. zákoníku) není vyloučeno ani v