6 Tdo 1112/2014-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. P.,
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 4
To 228/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 2 T 186/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 2 T 186/2012,
byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento
trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl v druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 4 To
228/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
jeho rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného podle §
226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, „že dne 26.
12. 2011 kolem 17.00 hodin nechal zámečníkem J. M. S., odvrtat a vyměnit vložku
zámku dveří bytu č. … v panelákovém domě č. p. … v Ž., odkud si následně odnesl
různé věci patřící do společného jmění manželů, přičemž dne 27. 12. 2011 kolem
11.00 hodiny za pomoci klíče k vyměněnému zámku dveří do uvedeného bytu
opětovně vnikl a znovu si odnesl různé věci patřící do společného jmění
manželů, které odvezl do svého bytu v R., a to vše bez vědomí či souhlasu své
manželky S. P., která je výlučným vlastníkem uvedeného bytu, přičemž
obžalovanému J. P. k tomuto bytu nesvědčilo žádné užívací ani jiné právo, které
by ho ke vstupu do uvedeného bytu opravňovalo“.
Odvolací soud nezpochybnil, že se „skutek jako takový“ stal v místě, čase a
způsobem v odsuzujícím rozsudku uvedeným. Taktéž skutková zjištění vyjádřená ve
skutkové větě shledal správnými a odpovídající provedenému dokazování.
Ztotožnil se i se závěrem, že obviněnému v kritické době nesvědčilo žádné
právo, jež by ho opravňovalo ke vstupu do předmětného bytu. Krajský soud však
zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu, když označil za
nevyvrácenou obhajobu obviněného, podle které se dopustil skutku v dobré víře,
že do předmětného bytu může vstoupit. Konstatoval, že obviněný je právním
laikem a o oprávnění ke vstupu do bytu se radil s příslušníky policie i
odborníkem, právníkem Mgr. L. R., který ho ubezpečil, že do bytu vstoupit může.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal nejvyšší
státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného,
přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
podle jeho názorů napadené rozhodnutí spočívalo na vadném právním posouzení
skutku. Dovolání směřoval proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku připomněl (stručně
shrnuto), že odvolací soud ve svém rozhodnutí (s odkazem na institut právního
omylu) zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu, když označil za
nevyvrácenou obhajobu obviněného, podle které se skutku dopustil v dobré víře,
že do předmětného bytu může vstoupit (po radě s příslušníky policie a právníkem
Mgr. L. R.). Dovolatel se však s tímto názorem neztotožnil. Uvedl, že pachatel
trestného činu nemůže být bez dalšího považován za beztrestného jen z toho
důvodu, že mu nějaká osoba s vysokoškolským právním vzděláním udělila
„předchozí souhlas“ k trestněprávně relevantnímu jednání. Dodal, že v případě
trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku zajisté
nemusí v některých případech být protiprávnost činu pachateli tak zřejmá, jako
je tomu v případě trestného činu proti životu a zdraví. I v případě tohoto
trestného činu je však nutno pečlivě zkoumat, k jakému konkrétnímu jednání a na
základě jakých informací pachatel – právní laik kladné stanovisko získal.
Podotkl, že v předmětné trestní věci muselo být obviněnému (i jako právnímu
laikovi) známo, že mu k předmětnému bytu nesvědčí a nikdy nesvědčilo vlastnické
právo ani žádný nájemní vztah a že v minulosti byl oprávněn v bytě bydlet
toliko jako manžel poškozené, se kterou však sám před delší dobou ukončil
společné soužití a předmětný byt opustil.
Akcentoval, že o existenci omluvitelného negativního právního omylu na straně
obviněného je možno uvažovat pouze v případě, že by osobě s vysokoškolským
právnickým vzděláním podal vyčerpávající informaci ohledně okolností týkajících
se jeho práva do bytu vstoupit (opuštění předmětného bytu, účel vstupu do bytu
aj.) a tato osoba mu následně dala „kvalifikovaný souhlas“ k vstupu do bytu.
Takového „kvalifikovaného souhlasu“ práva znalé osoby se však obviněnému
nedostalo. Poznamenal, že jak vyplývá z výpovědi svědka Mgr. L. R., nelze při
žádném možném výkladu jejího hodnocení vyvodit závěr, že by mu obviněný poskytl
úplnou informaci o všech rozhodných okolnostech a že by obviněného i za této
situace ubezpečil o tom, že do bytu může vniknout způsobem a za okolností v
tzv. skutkové větě popsaných; takovýto závěr by byl v extrémním rozporu s jejím
obsahem. K údajné poradě obviněného s příslušníky Policie ČR konstatoval, že
tvrzení obviněného nebyla žádným způsobem objektivizována, když ze záznamu
Policie ČR, Obvodního oddělení Žatec, plyne pouze tolik, že na tomto oddělení
nebyl nalezen žádný doklad o tom, že by Policie ČR v předmětném bytě zasahovala
nebo asistovala při jeho otevření. Dodal, že není jasné, proč odvolací soud
hovoří o údajné přítomnosti policistů u předmětného bytu deset dní před
spácháním činu, když tuto „asistenci“ policisté sami odmítli a také, že ani z
výpovědi samotného obviněného nevyplývá, že by policistům podal vyčerpávající
informaci ohledně okolností týkajících se jeho vztahu k bytu.
Uzavřel, že nešlo o situaci, kdy by obviněný v důsledku neznalosti trestních či
mimotrestních norem nevěděl o protiprávnosti činu a jednal proto v omluvitelném
omylu právním ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak možné
protiprávnosti svého jednání si vědom byl a pouze na základě neúplných
informací si snažil získat stanoviska na podporu svého záměru do bytu vniknout
jakýmkoli způsobem a svým jednáním naplnil nejen objektivní, ale i subjektivní
znaky přečinu kladeného mu za vinu.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 věty
druhé tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 9 To 376/2013, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že
v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný
prostřednictvím svého obhájce. Uvedl, že podle jeho názoru jsou závěry
krajského soudu správné. Podotkl, že pokud dospěl krajský soud ke skutkovému
zjištění, že si nebyl vědom protiprávnosti svého jednání, když se naopak
domníval, že do bytu může vstoupit i bez souhlasu poškozené, pak je zcela
správný i právní závěr krajského soudu, že u obviněného absentuje úmyslné
zavinění ve vztahu k danému přečinu jako takovému. Dovodil, že jiný právní
závěr za této situace ani nepřichází v úvahu. S ohledem na shora uvedené
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dne 4. 12. 2014 bylo Nejvyššímu soudu skrze obhájce obviněného doručeno podání
nazvané jako „Doplnění relevantních skutečností obviněným“. V něm obviněný
zdůraznil, že na svém vyjádření ve věci ničeho nemění, avšak uvedl, že mu bylo
doručeno vyjádření poškozené ze dne 4. 8. 2014 k žalobě o vypořádání společného
jmění manželů. Podotkl, že ačkoli poškozená v trestním řízení výslovně
vypovídala tak, že předmětný byt v Ž., do kterého měl vstoupit, je jen v jejím
osobním vlastnictví a on k němu neměl žádná práva, nyní v citovaném vyjádření
uvádí, že se jedná o společný byt ve společném jmění manželů. Podle jeho mínění
jde o skutečnost, která nejen dokresluje věrohodnost výpovědi poškozené před
soudem, ale také prohlubuje/potvrzuje soudem shledanou nevědomost o
protiprávnosti jeho jednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2014,
sp. zn. 4 To 228/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr.
ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku
rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen v napadeném rozhodnutí.
Z těchto hledisek bylo možno konstatovat, že argumentace dovolatele formálně
uplatněnému důvodu dovolání korespondovala. Nejvyšší soud však dospěl k závěru,
že jde o námitky (a tedy dovolání) zjevně neopodstatněné.
Trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku se dopustí pachatel, který neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo
tam neoprávněně setrvá a užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit
vniknutí. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin (viz § 15 odst. 1
tr. zákoníku).
Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu právního dopustí ten, kdo při spáchání
trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se
omylu vyvarovat. Podle odst. 2 je možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost
seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo
jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu
rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Právní omyl negativní o protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti
pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon
nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje
nadále jako dosud podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu
negativního. Normativními znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují
právní institut nebo právní vztah zpravidla převzatý z jiného právního
předpisu, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákona mimotrestní normy
tento znak obsahující odkazem či blanketem dovolávalo (ostatní se označují jako
deskriptivní neboli popisné znaky – srov. R 47/2011 – v odůvodnění). To je
právě důvodem, proč z hlediska zavinění postačí znalost skutkových okolností
rozhodných pro naplnění tohoto znaku, přestože jde o právní pojem. Jestliže
skutková podstata obsahuje takový znak jako např. „vyživovací povinnost“ v §
196 odst. 1, je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí
však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké
právní předpisy upravují vyživovací povinnosti, jaké jsou druhy vyživovací
povinnosti a jaké funkce taková vyživovací povinnost plní. Postačí, když mu je
známo, že je otcem nezletilého dítěte, které není schopno se samo živit, ničím
na jeho výchovu a výživu nepřispívá a má alespoň laickou představu o tom, že
zde je z jeho strany povinnost vyživovat takové dítě (srov. R 10/1977).
S přihlédnutím k tomuto vymezení a skutkovému základu věci, který není
dovolatelem zpochybňován, nevzniká pochybnost o tom, že v posuzované věci je
namístě uzavřít, že obviněný se svého činu dopustil v negativním právním omylu.
Omyl obviněného se vztahuje ke znakům skutkové podstaty žalovaného trestného
„obydlí jiného“, resp. neoprávněnosti vniknutí do takového obydlí. I ze
samotného mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce je tak
zřejmé, že spornou otázkou, která je rozhodující pro zodpovězení otázky, zda
obviněný jednal zaviněně (a tudíž ho stíhá trestní odpovědnost za spáchání
žalovaného trestného činu požadovaná dovolatele), či naopak nezaviněně (jak
uzavřel soud odvolací), je to, zda se mohl tohoto omylu vyvarovat či nikoli.
Jinými slovy vyjádřeno, zda se obviněný v žalobním návrhu popsaného jednání
dopustil v právním negativním omylu omluvitelném, který ve smyslu § 19 odst. 1
tr. zákoníku vylučuje jeho zavinění, či v takovém omylu (právním negativním)
neomluvitelném, který nemá vliv na jeho trestní odpovědnost a jenž by bylo lze
zohlednit jen při úvaze o trestu.
Pokud se týče otázky ne/omluvitelnosti omylu obviněného, lze konstatovat, že ze
skutkových okolností posuzované věci plyne, že předmětem posouzení je toliko ta
alternativa obsažená v ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího
případy, kdy se pachatel mohl omylu vyvarovat, která je dána dikcí „mohl-li
pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží“.
Obecně lze konstatovat, že možnost pachatele protiprávnost činu rozpoznat bez
zřejmých obtíží bude třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace
před nebo při páchání činu. V posuzované věci je nezbytné možnost obviněného
vyvarovat se svého omylu posoudit toliko v takto vymezeném rámci, tj. bez
nutnosti zvažování významu a uplatnění se zákonem upravených zdrojů takové
povinnosti (zákona nebo jiného předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, jeho
zaměstnání, povolání, podstavení nebo funkce), neboť tyto zvláštní vyjmenované
zdroje se v případě jednání obviněného neuplatňují. O žádném z nich to ostatně
netvrdí ani samotný dovolatel.
V případě, kdy vyjmenované zdroje povinnosti obviněného předcházet jednání pod
vlivem omylu v konkrétní věci nepřicházejí v úvahu nebo neexistují, posuzuje se
„zřejmost“ případných obtíží, bránících pachateli v seznámení se s příslušnou
právní úpravou, s ohledem na jejich objektivní povahu, jakož i na jejich
subjektivní posuzování pachatelem za situace, v níž se nacházel před nebo při
páchání činu.
Na základě shora vymezených teoretických hledisek je nutno k námitkám
dovolatele stran naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu
konstatovat následující skutečnosti. Obviněný při svých výpovědích v průběhu
trestního řízení opakovaně uvedl, že byl přesvědčen, že do bytu poškozené mohl
vstoupit i bez jejího souhlasu, že k tomu byl oprávněn, činu se dopustil dobré
víře („jednal jsem v tom úmyslu, že dělám v souladu s právem“). Podle zjištění
odvolacího soudu se obviněný, který je právním laikem, před popsaným jednáním
radil o oprávnění vstoupit do bytu s odborníkem, právníkem Mgr. L. R., který ho
ubezpečil, že do bytu může i přes nesouhlas poškozené S. P., vstoupit (radil se
i s příslušníky policie a v souvislosti s tím uvedl, že „kdyby mi policie
řekla, že tam nesmím, nešel bych tam“). Obviněný tak k rozeznání
(ne)oprávněnosti svého jednání učinil vše, co po něm lze, jako právním laikovi,
požadovat. Z tohoto přístupu obviněného (snahy zjistit a ubezpečit se o
oprávněnosti svého jednání) nelze dovodit jeho úmysl, tedy že chtěl svým
jednáním porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem, ani jeho eventuální
vědomost, resp. srozumění s tím, že k tomu mohlo dojít. Pokud dovolatel
poukazuje na to, že obviněný neposkytl osobě s vysokoškolským právním vzděláním
vyčerpávající informaci ohledně okolností týkajících se jeho práva do bytu
vstoupit, nejedná se o skutečnosti relevantní, resp. rozhodné pro naplnění
subjektivní stránky předmětného trestného činu. Zavinění je charakterizováno
jako psychický vztah pachatele k jeho jednání a následku. Přitom je třeba
konstatovat, že po obviněném nelze požadovat, aby při laické znalosti práva
věděl či předpokládal, jaké informace jsou pro posouzení protiprávnosti jeho
jednání podstatné, a jejich neuvedení mu - v důsledku neznalosti jejich
relevance pro odborné (právní) posouzení věci - přičítat k tíži. Závěry o formě
úmyslného jednání pak nelze spatřovat ani v tom, že mu muselo být známo, že mu
k předmětnému bytu nesvědčí a nikdy nesvědčilo vlastnické právo a bydlel zde v
minulosti pouze jako manžel poškozené. Jak vyplývá ze shodných vyjádření
obviněného i poškozené, byť obviněný nebyl formálně vlastníkem bytu zapsaným v
Katastru nemovitostí České republiky, je nesporné, že se na koupi a dalším
užívání bytu bezprostředně podílel, měl zde původně zřízen také trvalý pobyt
(poškozená, jakožto žalovaná navíc ve svém vyjádření k civilní žalobě o
vypořádání společného jmění manželů vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.
zn. 1 C 171/2013, podané ze strany obviněného jako žalobce, výslovně uvedla
názor, že „Vzhledem k tomu, že účinky vkladu vlastnického práva nastaly za
trvání manželství, je uvedená bytová jednotka součástí společného jmění
manželů.“). Ani z tohoto jeho konání tudíž nelze dovodit naplnění subjektivní
stránky trestného činu kladeného mu za vinu, a to ve formě úmyslu.
Za této situace tedy nebylo možno námitce dovolatele formálně spadající pod
uplatněný dovolací důvod přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý