USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 7 To 49/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 3/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 6 T 3/2024, uznal obviněného A. G. (dále jen obviněný nebo dovolatel) vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) v přesně nezjištěné době mezi 2:52 hodin a 3:37 hodin dne 10. 6. 2023 v ubytovacím zařízení v domě č. p. XY ve XY ulici v XY – XY, v reakci na předchozí fyzický střet s poškozeným M. D. P., narozeným XY, který obviněného napadl kopem a úderem pěstí do obličeje, a poté se vzájemně bili rukama, uchopil obviněný kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 19,5 cm a s úmyslem usmrtit poškozeného jej opakovaně velkou silou bodal do krku a hrudníku, čímž mu způsobil zejména hlubokou bodnořeznou ránu na levé ploše krku zasahující k páteři s bodným poraněním krčního svalu, zevní hrdelní žíly, dolního pólu příušní žlázy a levého zvratného nervu, dále dvě bodné rány vpředu na hrudníku a jednu bodnořeznou ránu vzadu na hrudníku s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny, přičemž nadměrné krevní ztráty z poraněné hrdelní žíly bezprostředně ohrožovaly život poškozeného a jeho úmrtí bylo odvráceno včasným lékařským zákrokem. Tím došlo u poškozeného k následkům projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu.
2. Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 1 za použití § 58 odst. 7 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Dále mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 497 861 Kč s úrokem z prodlení a poškozenému M. D. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 442 118 Kč s úroky z prodlení. Se zbytkem nároku byl druhý jmenovaný poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolaní obviněného a poškozeného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 7 To 49/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Po poměrně obsáhlém výkladu zásady presumpce neviny (bod III.) a rekapitulaci obsahu rozhodnutí předchozích dvou soudních instancí (bod IV.) uvedl (po úvodním zhodnocení dovolání jako mimořádného opravného prostředku pod bodem V.), že už v přípravném řízení namítal porušení svých základních práv, zejména právě zásady presumpce neviny. Všichni ve věci slyšení svědci se totiž již v přípravném řízení rozcházeli při popisu incidentu a podle obviněného měly být rozpory již v této fázi řízení odstraněny.
Ze znaleckého posudku MUDr. Markéty Kulvajtové (pozn.: z oboru zdravotnictví, soudní lékařství) podle obviněného vyplývá, že se událost mohla odehrát tak, jak ji popsal on. Obviněný poukázal, že i podle poškozeného se mu pokusil po incidentu pomoci a že při potyčce byl i obviněný zejména zlomeninou nosu nikoli zanedbatelně zraněn. Chybou podle něj je, že orgány činné v trestním řízení neřešily ani přítomnost drog u poškozeného a svědků v den incidentu. Následně dovolání prezentovalo obecná východiska pro kvalifikaci trestného činu vraždy podle § 140 tr.
zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v průběhu celého řízení popíral, že by chtěl poškozeného zabít nebo byl s takovým následkem srozuměn. Jednalo se o brzkou ranní hodinu, všichni aktéři pili alkohol, roli hrál i velký věkový rozdíl mezi ním a poškozeným a také svědkem M. K., který se podle obviněného přidal na stranu poškozeného. Nůž byl po ruce a obviněný s ním máchal před sebou ke své obraně, což znalecký posudek MUDr. Markéty Kulvajtové nevyvrací. Ta také nevylučuje, že poranění mohla vzniknout i tak, jak obviněný popsal, tedy že klečel před poškozeným.
Většina poranění poškozeného, vyjma hluboké bodnořezné rány na levé ploše krku, byla méně závažná a nemohla vést k usmrcení poškozeného.
6. V následující části dovolání (označené zřejmě omylem opět bodem V. na str. 14) podal obviněný teoretický výklad znaků skutkových podstat trestných činů podle §146a tr. zákoníku (ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky), § 141 tr. zákoníku (zabití) a také nutné obrany, jakož i tzv. putativní nutné obrany. Na závěr této pasáže zopakoval, že nechtěl poškozeného usmrtit, ale ani zranit, a že měl snahu poskytnout mu první pomoc, což podle něj vypověděl poškozený. V následující části nadepsané jako „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“ poukázal na hodnoty alkoholu v krvi, jejichž rozmezí stanovené znalcem se blížilo hranici pro těžkou opilost (ač to výslovně neuvádí, zřejmě má na mysli parametry vážící se k jeho osobě). Tato skutečnost měla být podle něj zohledněna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Pozornost nebyla dostatečně věnována ani jeho zraněním. Zopakoval, že byl razantně napaden dvěma silnějšími útočníky. Není také pravda, že by své jednání vůči poškozenému ukončil až díky zásahu svědků T. K. a M. K. Poškozený z pokoje odběhl a nikdo jej od něj neodtrhával. Nelze tedy dovodit, že měl v úmyslu své jednání dokončit a poškozeného zabít. Úmysl zabít poškozeného nelze dovodit ani z počtu ran směřovaných na krk poškozeného, kam směřovaly pouze dvě rány, z toho jen jedna byla zásadní. Jelikož obviněný klečel a máchal nožem a poškozený nad ním byl sehnutý, mohl poškozený svou aktivitou určitým způsobem přispět k trajektorii nože, potažmo k závažným a kritickým zraněním v oblasti krku. Zjištěný skutkový stav je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k ovlivnění právní kvalifikace a k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Ve výčtu podkladů, které ke zpracování posudku použili „znalci“, chybí podle obviněného protokol o rekonstrukci a videozáznam o tomto úkonu. Při úderech do hlavy dochází podle obviněného pokaždé k otřesu mozku a to, že mu nebyl diagnostikován, neznamená, že jej neutrpěl. Příznaky pociťoval ještě následujících čtrnáct dní. Znalec MUDr. Jiří Raboch, DrSc., (pozn.: zpracovatel posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie) při svém výslechu v hlavním líčení podle obviněného připustil, že „by (dovolatel) cíleně mířil na nějakou část těla, to nemuselo být“. Dále podle obviněného uvedl, že „to, že byl probuzen nějakým následným útokem do spánku, je faktorem, který podporuje rozvoj afektu, což znalci konstatovali, že afekt přítomen byl a mohl být velmi silný“.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn pouze částečně, a to tvrzením obviněného, že nebyla dostatečně zohledněna jeho zranění. V důsledku toho soudy nedostatečně vyhodnotily vliv napadení poškozeným na následný sled událostí. Lze sice z medicínského hlediska debatovat o závažnosti poranění obviněného, nicméně z právního hlediska útok kopem a posléze pěstí do obličeje člověka, který spí, resp. vstává z lůžka, představuje velice silnou agresi, která by pohnula psychikou každé osoby, a to tím spíše, pokud zanechala uvedená zranění; ta nejsou v žádném případě zanedbatelná, současně však nevylučují, aby se takto poraněný člověk postavil na nohy a útoku (poškozeného) se bránil. Zároveň je podle státního zástupce bezpředmětný závěr, který navíc spolehlivě nevyplývá z provedeného dokazování, že spíše než poškozený způsobili obviněnému zranění zasahující svědci. Jde tak o zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Razance útoku ze strany poškozeného je přitom jednou z důležitých okolností týkajících se právní kvalifikace jednání obviněného. Je proto nutné vycházet ze stanoviska, že původcem poranění obviněného je poškozený, jehož útok musel být relativně razantní, a to nejen vzhledem ke vzniklým poraněním, ale též s ohledem na stav, v jakém se v momentě napadení obviněný nacházel – ležel v posteli, agresi nemohl očekávat a připravit se na ni, musela v něm tedy vyvolat šok, úlek, zmatek, a to jeho reakci nepochybně velmi ovlivnilo. Až na výše popsanou výjimku státní zástupce považuje skutková zjištění za odpovídající provedeným důkazům.
9. V případě námitek týkajících se právní kvalifikace nelze podle státního zástupce přitakat výhradě obviněného, která se týká subjektivní stránky jeho činu. Obhajoba, že obviněný nejednal z hlediska smrtelného následku úmyslně, byla ve věci činnými soudy spolehlivě vyvrácena. Naproti tomu podle něj soudy pochybily v otázce, zda počínání obviněného provázely okolnosti, které by mohly odůvodnit uplatnění privilegované, mírněji trestné skutkové podstaty. Nejednalo se však o ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, jak žádá obviněný, nýbrž o zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Státní zástupce má za to, že u obviněného byl naplněn znak silného rozrušení, neboť spal a byl zcela nepřipraven na jakýkoliv konflikt, nadto v podobě poměrně tvrdého napadení poškozeným (mj. kop a rána pěstí do hlavy). Navíc osobnostní rysy obviněného zahrnují sklon k impulzivním reakcím, zvýšenou dráždivost a afektivní labilitu. Podle svědků měli potíže obviněného zpacifikovat a obviněný byl natolik ve vleku svých emocí, že se obrátil i proti nim. Podle státního zástupce je i běžná potyčka způsobilá netrénovaného člověka významně rozrušit, na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledává nic běžného v razantním útoku na spícího, v posteli ležícího člověka kopem a úderem pěstí do obličeje. Krajský soud se podle něj ocitl v silném vnitřním argumentačním rozporu, když na jednu stranu hovoří o absenci silného rozrušení a na druhou stranu odkazuje na znalce psychiatra, podle kterého byla reakce obviněného doprovázena „silným zlobným afektem“. Afekt přitom představuje prudké pohnutí mysli a porušení duševní rovnováhy.
11. Jedná se pak o rozrušení omluvitelné, třebaže byla na straně obviněného přítomna zloba. Incident vyvolal výlučně poškozený, obviněný jednal ve stavu nutné obrany, pouze vybočil z jejích limitů. Příslušné zákonné ustanovení zlobu nevylučuje. Ačkoliv hněv může v řadě případů omluvitelnost vyloučit, tak rozzlobení vyvolané tvrdým útokem, který založil dokonce právo jednat v nutné obraně, je podle státního zástupce omluvitelné. Odkázal k tomu na judikaturu, podle které zlostný afekt nepopírá nutnou obranu. Není v obecné rovině důvod klást takový afekt k tíži člověku, který meze nutné obrany překročí. Právě předchozí útok následovaný excesem z limitů nutné obrany může být omluvným momentem vedoucím k upotřebení privilegované skutkové podstaty, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu a některých zahraničních právních úprav.
12. Kromě „jiného omluvitelného“ hnutí mysli je možno podle státního zástupce ve věci konstatovat i další alternativní prvky skutkové podstaty zabití vedoucí k silnému rozrušení, a to úlek a zmatek. Agrese ze strany poškozeného byla podle státního zástupce pro spícího obviněného podnětem nenadálým a zcela neočekávaným, na který nebyl a nemohl být připraven. Současně šlo o podnět velice intenzivní. Rány do obličeje, které na počátku od poškozeného utržil, ve spojení s rozespalostí a intenzivním vyrušením, úsudek a orientaci obviněnému značně ztížily. Za zjištěných okolností byla jakákoliv rozvaha a přemýšlení vyloučeno.
13. K odkazům krajského soudu na judikaturu státní zástupce uvedl, že se judikatura vyvíjí a uplatnění privilegovaných skutkových podstat pro případ excesů z mezí okolností vylučujících protiprávnost připouští aktuálně v poněkud širší míře. Navíc krajský soud klade přehnaný důraz na alternativní znak skutkové podstaty ve formě „zavrženíhodného jednání“, ačkoliv v řešeném případě jde především o omluvitelné „silné rozrušení“. Adekvátní by tedy podle státního zástupce bylo uplatnění skutkové podstaty zločinu zabití ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1, § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
15. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
16. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
19. K dovolání obviněného je třeba nejprve uvést, že přes svůj značný rozsah neobsahuje mnoho konkrétní argumentace týkající se projednávané věci. Obšírné teoretické výklady téměř (až na níže uvedenou drobnou výjimku) vůbec nejsou na projednávanou věc aplikovány a částečně s ní ani nijak nesouvisejí (např. tzv. situace tvrzení proti tvrzení, neboť v posuzované věci byla k dispozici řada důkazů a výpověď poškozeného navíc pro jeho omezené vyjadřovací možnosti významným důkazem ani nebyla, dále např. výklad k putativní nutné obraně atd.). Je zjevné, že konkrétnější námitky dovolatele alespoň minimálním způsobem aplikované na projednávanou věc, aniž by se jednalo o prostou prezentaci teoretickoprávních východisek, lze nalézt výlučně na str. 12 – 13 a 18 – 20 textu dovolání. Přitom není ani zcela zřejmé a přehledné, která část námitek brojí proti zjištěním skutkovým a která proti závěrům právním. Dovolací argumentaci však není možné za obviněného v žádném ohledu domýšlet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů, Nejvyšší soud se tak v dovolacím řízení může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto bude níže vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval.
20. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1.
1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Přesně takové vymezení dovolací argumentace však v případě obviněného shledat nelze.
21. Mimo obecných výkladů a rekapitulace obsahu rozhodnutí soudů v předchozím řízení tedy obviněný konkrétně namítá údajné porušení zásady presumpce neviny v přípravném řízení, zabývá se otázkou věrohodnosti svědka M. K., poukazuje na věkový rozdíl mezi ním a poškozeným, opakuje svou dosavadní obhajobu spočívající v tom, že jeho verze popisu události (ve skutečnosti však jedna z jeho odlišných verzí) je v souladu, resp. není vyloučena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, poukazuje na přítomnost drog u poškozeného a svědků, odmítá svůj úmysl poškozeného zabít. Připomíná také hladinu alkoholu, která mu byla naměřena v krvi, a zranění, která utrpěl. Vytýká také skutečnost, že „znalci“ neměli k dispozici protokol a videozáznam o rekonstrukci. S většinou námitek se soudy v předchozím řízení navíc již vypořádaly, přičemž obviněný je pouze opakuje bez jakékoli návaznosti na argumentaci soudů nižších stupňů. Byť konstatuje extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, nic konkrétního v tomto směru neuvádí. U žádného z tvrzených pochybení nevysvětluje, jaký má být jeho dopad na zjištěný skutkový stav. Žádný konkrétní případ rozporu podstatného skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů nezmiňuje a nedostál tak v žádném ohledu požadavku, který na dovolatele klade i Ústavní soud (viz výše). Argumentaci formálně podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. tak ve skutečnosti uvedenému dovolacímu důvodu podřadit nelze.
22. Není tomu tak ani v ohledu, který uvádí státní zástupce. Ten zde právě chybějící argumentaci za obviněného z podstatné části domyslel a rozvinul. Nelze akceptovat závěr, že by dovolatel podrobně popsal, v čem údajné vnitřní rozpory přezkoumávaných rozhodnutí spočívají. Skutkový závěr o tom, zda zranění obviněného byla způsobena poškozeným nebo vznikla v důsledku jednání svědků, není skutkovým zjištěním podstatným, neboť soud prvního stupně tuto možnost uvádí pouze v rovině pravděpodobnosti nad rámec řádně zjištěných skutkových závěrů. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že jím uvedená argumentace platí i pro situaci, kdy zranění obviněného vznikla v důsledku napadení poškozeným.
23. Námitky obviněného tedy výše uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího navíc není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by následně tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení. Ke skutkovým námitkám je tak pouze možno uvést, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustil se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů. Po vyhodnocení důkazů zjevně nepřetrvávaly žádné pochybnosti, které by soud měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze proto v podrobnostech odkázat.
24. Jediná námitka uplatněná v souladu s dovolacími důvody, konkrétně s ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se týká subjektivní stránky projednávaného zločinu. Zde obviněný zejména s ohledem na četnost a způsob vedení úderů na tělo poškozeného (kdy zdůraznil dvě rány nožem do oblasti krku poškozeného, přičemž jen jedna „byla zásadní“) měl za to, že jeho úmysl poškozeného usmrtit nelze dovodit. Měl také za to, že k „trajektorii nože mohl určitým způsobem přispět sám poškozený“. Poukázal k tomu na údajné vyjádření poškozeného, že se mu snažil poskytnout první pomoc, a na skutečnost, že poškozený z pokoje odběhl, tedy jej od něj nikdo neodtrhával.
Námitka je však zjevně neopodstatněná. Poškozený sice ve své výpovědi potvrdil, že mu chtěl obviněný pomoci, není však zřejmé, zda se mělo jednat o první pomoc, a to vzhledem k omezeným vyjadřovacím schopnostem poškozeného, který mohl pouze kývat hlavou ve smyslu ano a ne. Další svědci pak toto ve svých výpovědích nezmínili. Není pak vůbec zřejmé, jak by tato okolnost nastalá po ukončení útoku měla mít vliv na úmysl obviněného. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně naopak vyplývá, že obviněný poté, co poškozeného pobodal a nemohl přehlédnout jeho krvácení, obrátil nůž ještě i proti svědkovi M.
K. I pokud by ale tomu bylo tak, jak zmiňuje obviněný i poškozený, nemělo by to samozřejmě podstatný vliv na posouzení úmyslu obviněného v době páchání skutku. Ten bylo v posuzované věci možno zcela bezpečně dovodit ze způsobu vedení útoku, množství a zacílení ran, které obviněný poškozenému zasadil. Obviněný poškozeného bodl či řízl nejméně jedenáctkrát, z toho tři rány směřovaly na krk, minimálně jednu z nich (hlubokou bodnořeznou ránu na levé ploše krku) lze charakterizovat jako fatální pro možnost usmrcení poškozeného.
Stejný následek byla schopna vyvolat i další bodnořezná rána na hrudníku na zádech poškozeného (blíže viz body 16., 28., 33. – 37. rozsudku soudu prvního stupně). Úmysl poškozeného usmrtit byl tímto způsobem zjištěn mimo veškerou pochybnost a správně kvalifikován jako úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz závěry o srozumění obviněného se smrtelnými následky jeho útoku pod body 34. a 35. rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 34. usnesení odvolacího soudu). Argumentace obviněného v tom smyslu, že máchal nožem a poškozený se mu lidově řečeno připletl do rány, se jeví jako absurdní a neodpovídající důkazní situaci.
Pro ilustraci je možno poukázat na to, že obviněný poškozeného bodl i zezadu. Byť, jak poukazuje, znalkyně z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, nevyloučila jeho skutkovou verzi, nevyloučila ani usvědčující verzi svědka M. K., která navíc koresponduje s bodnutím do zad a s velkou intenzitou vedených úderů nožem, jakou znalkyně rovněž konstatovala. V souladu s tím vypověděl i svědek T. K., byť viděl pouze závěrečné jedno nebo dvě bodnutí do oblasti krku poškozeného. Kromě toho soud prvního stupně správně připomněl, že obviněný poškozenému vyhrožoval nožem už několik hodin před tím, přičemž jej museli odzbrojit další dva svědci.
Každopádně v těchto souvislostech je třeba připomenout, že jde o úvahy již dovolatelem založené na podstatně jiném skutkovém základě, než jaký byl stabilizován soudem prvního stupně. Jen ten však může být předmětem následných právních úvah, pokud nebylo důvodu shledat opodstatněnými námitky stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kromě popření subjektivní stránky, tedy popření úmyslu poškozeného usmrtit, nebylo možno v dovolání obviněného identifikovat jiné námitky, jimiž by se Nejvyšší soud mohl v rámci § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat.
25. V tomto směru se obšírnější a komplexní vyjádření státního zástupce ubíralo daleko nad rámec námitek vyjádřených v dovolání, které však dovolací soud není povolán, ani oprávněn, blíže interpretovat a dotvářet, jak již bylo výše uvedeno. O privilegované skutkové podstatě zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku se dovolání zmínilo pouze okrajově v rámci obecného výkladu v pasáži nazvané „Teoretická východiska právní – ust. § 146a“. V této části podává dovolatel poměrně obsáhlý výklad k ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle uvedeného ustanovení tr. zákoníku, k omluvitelnému hnutí mysli a silnému rozrušení ve vazbě na trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, následuje pasáž věnovaná nutné obraně a dokonce putativní nutné obraně. Zmíněna tak byla celkem čtyři různá hmotněprávní ustanovení, která samozřejmě v obecné rovině představují buď okolnosti zcela protiprávnost činu vylučující či představují skutkovou podstatu privilegovanou, avšak z dovolání není zřejmé, kterých z těchto ustanovení se vůbec obviněný dovolává a z jakých důvodů vyplývajících z projednávané věci. Stručně vyjádřeno, teoretický elaborát dovolatele byl vypracován bez jakéhokoli vztažení k projednávanému případu. Jednotlivé právní instituty jsou zde rozebírány z různých úhlů, které se okolností v posuzované věci částečně netýkají. Kapitolu dovolatel uzavřel několika skutkovými tvrzeními (alkohol, vyčerpanost, noční doba, snaha poskytnout první pomoc poškozenému…) s tím, že nechtěl poškozeného usmrtit. Více v dovolání ke zmíněným právním otázkám obviněný argumentačně nesnesl. Text tohoto mimořádného opravného prostředku nebylo možno interpretovat způsobem popsaným ve vyjádření státního zástupce. To navíc mírně zkreslilo také skutková zjištění bez jejich širšího kontextu (že byl obviněný probuzen kopem do hlavy a následně udeřen pěstí), ačkoli soud prvního stupně zjistil, že na něj poškozený nejprve házel matraci, na kterou skákal, a do hlavy jej kopl až ve chvíli, kdy se obviněný snažil vstát, a následovala pěstní potyčka. Vzhledem k tomu, že ve věci nepodal dovolání nejvyšší státní zástupce, nemohl Nejvyšší soud námitkám státního zástupce v tomto rozhodnutí věnovat pozornost nad rámec argumentace vymezené dovolatelem.
V. Způsob rozhodnutí
26. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, když částečně námitky obviněného uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly, částečně námitky podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm h) tr. ř. nebyly opodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu