Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6.
6. 2013, č. j. 14 To 144/2013-93, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání
obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013, č. j. 1
T 132/2012-74, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem loupeže podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvacetišesti měsíců, když výkon trestu byl obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, o
nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a dále podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v
tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu,
kterou svým činem způsobil.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013, č. j. 1 T
132/2012-74, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění
tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že se jednání,
pro které byl odsouzen, nedopustil, poškozeného neudeřil ani nevstoupil do jeho
bytu, neodcizil žádnou finanční hotovost a nechoval se způsobem, jak je popsán
ve výroku odsuzujícího rozsudku. Soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda
existovala pohledávka syna odsouzeného za poškozeným, zda poškozený žije v
domácnosti s dalšími osobami a zda tyto mohly být vyslechnuty, aby celou
skutečnost objasnily (podle informací obviněného by v domácnosti s poškozeným
měla žít manželka nebo družka, která měla být vyslechnuta k domněle odcizené
částce 4.000,- Kč), že se soudy nezabývaly hodnocením osoby poškozeného, jeho
trestní minulostí a ve své podstatě tedy hodnověrností výpovědi poškozeného.
Následně poukazuje na svoji osobu, pracovní profesi a bezúhonnou minulost, což
jsou okolnosti, které zpochybňují podle mínění obviněného závěr soudu, že by se
mohl dopustit tak závažného trestného činu, jakým je trestný čin loupeže. V
neposlední řadě zpochybňuje závěr, že by se částka, které se měl zmocnit,
nacházela „po údajném vstupu do bytu poškozeného rovnou před jeho očima“.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí
– rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila,
že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a v zájmu urychlení řízení
vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšším soudem bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 265a tr. ř. Podle odst. 1
tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a
odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně uvedena rozhodnutí, která je možno
považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dále musel Nejvyšší soud zkoumat, zda
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda
bylo podáno oprávněnou osobou.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný dovolání podal prostřednictvím obhájce, tj.
za splnění podmínek [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), avšak dovolání
nebylo podáno proti rozhodnutí, které má na mysli ustanovení § 265a tr. ř. (viz
shora).
Již v samotném úvodu obviněný uvádí, že dovolání podává proti rozsudku
Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 1 T 132/2012, aby následně
na straně druhé svého dovolání opětovně zmínil, že dovolání podává
prostřednictvím obhájce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem svého dovolání pak navrhl,
aby „Nejvyšší soud v Brně podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu
v Táboře ze dne 27. 3. 2013 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k
novému projednání a rozhodnutí“. Obviněný svým dovoláním výhradně napadl
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně však
dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. jako jednu ze
zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně uvádí, že musí
jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. rozhodnutí č. 25/2003 Sb. rozh.
tr.), a proto nemohl z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení jemu
předcházející ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší
soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění svého usnesení, odkazuje Nejvyšší soud
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda
senátu:
JUDr. Jan
Engelmann