6 Tdo 1121/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
října 2003 dovolání, která podali obvinění I. D. a V. D., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, jenž
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 116/2002, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. D. a V. D.
o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. 8. 2002,
sp. zn. 101 T 116/2002, byli uznáni vinnými:
1. obviněný I. D. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zák. a obviněný V. D. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.,
protože dne 23. 3. 2001 kolem 15.00 hod. v H. – m., okr. K., na ul. H. t. v
kanceláři společnosti H. r., s. r. o., pod pohrůžkou násilí požadovali po
majiteli uvedené společnosti Z. K., poskytnutí informací týkajících se
přidělení bytu D. D. a když Z. K. z obavy, že obžalovaní své výhrůžky
uskuteční, se snažil telefonicky přivolat hlídku Policie ČR, obž. V. D. mu v
tom zabránil a obž. I. D. proti němu napřáhl k úderu pravou ruku s nasazenou
zbraní – tzv. boxerem a teprve, když se Z. K. podařilo otevřít dveře vedoucí na
ulici, kde se procházeli náhodní chodci, tak obžalovaní svého jednání
zanechali,
2. obviněný I. D. trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti
podle § 159 odst. 1 tr. zák., protože dne 15. 8. 2001 v H., okr. K., jako
policejní inspektor Obvodního oddělení PČR H., pověřený prošetřením fyzického
napadení F. H., k němuž došlo dne 8. 8. 2001 ze strany M. N., vypracoval
nepravdivý úřední záznam o pohovoru s F. H., ve kterém v rozporu se skutečností
uvedl, že po fyzickém napadení M. N. u něj nenastala pracovní neschopnost ani
následné léčení, další skutečnosti ohledně zranění F. H. si neověřil a dne 3.
9. 2001 spisový materiál PČR Obvodního oddělení H., č. j.
ORKA-620/OOP-H2-PŘ-2001, postoupil k projednání přestupku Magistrátu města H.,
přičemž později šetřením, provedeným z podnětu jeho nadřízeného, bylo zjištěno,
že F. H. byl v době od 9. 8. do 27. 8. 2001 hospitalizován ve FNsP v O. – P. a
poté léčen až do 8. 10. 2001, a že se tedy M. N. nedopustil přestupku, nýbrž
trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., pro které na něj byla státní zástupkyní OSZ v
Karviné dne 11. 2. 2002 pod sp. zn. 4 Zt 1192/2001 podána obžaloba u Okresního
soudu v Karviné.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný I. D. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obviněný V. D. byl odsouzen podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění I. D. a V. D.odvolání, která byla
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002,
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svých
obhájců dovolání. Z obsahu mimořádných opravných prostředků, zejména z návrhů
obou dovolatelů, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání
směřují do výroku napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta jejich odvolání.
Oba obvinění opřeli svá dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g)
tr. ř.
Obviněný I. D. v dovolání namítá, že v zákonných lhůtách nebylo rozhodnuto o
zahájení trestního stíhání a ani o postoupení věci k projednání přestupku,
přičemž v těchto skutečnostech spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. Konstatuje, že poškozený Z. K. oznámil událost na policii dne
23. 3. 2001, tedy v den, kdy se měla stát. Uvádí, že s odstupem několika dnů
byl dotazován na to, kde kritického dne byl a zda se nedostal do kontaktu s
poškozeným. Tvrdí, že podal vysvětlení a po dobu téměř jednoho roku se ve věci
nic nedělo. Podle obviněného z obsahu spisu nevyplývá, že by byly zjištěny
jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazy, které by orgány činné v trestním řízení
opravňovaly k postupu podle § 160 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. V
období od 23. 3. 2001 do 28. 2. 2002 nebylo ani rozhodnuto ve smyslu
ustanovení § 158 až § 159a tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Jestliže
tedy neprodleně po 23. 3. 2001 nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující
tomu, že by byl spáchán trestný čin a dostatečně odůvodněn závěr, že jej
spáchala konkrétní osoba (I. D.), není možné na základě stejné důkazní situace
proti takové osobě zahájit trestní stíhání s odstupem téměř jednoho roku.
Obviněný namítá, že pokud orgány činné v trestním řízení pochybily a nevydaly
rozhodnutí ve smyslu konstatovaných ustanovení § 158 až 159a tr. ř., nemůže
tento nedostatek zhoršit postavení osoby, která ze spáchání trestného činu
důvodně podezřelá není. Zdůrazňuje, že jelikož nebyl důvodně podezřelým na
základě oznámení poškozeného ze dne 23. 3. 2001, nemohl se jím stát s odstupem
téměř jednoho roku, a to na podkladě naprosto stejné důkazní situace.
Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozeného Z.
K. jako věrohodnou, aniž by přihlížel k rozporům v této výpovědi, a naopak
nevzal v úvahu výpovědi dovolatele, jeho rodičů otce V. D.) a matky (D. D.), v
čemž ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje nesprávné právní
posouzení skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně. V této souvislosti poukazuje na svoji výpověď i výpověď obviněného V.
D., když uvedli, že dne 23. 3. 2001 v realitní kanceláři poškozeného nebyli.
Obviněný tvrdí, že znal bydliště své matky, neboť jí pomáhal se stěhováním a
bylo nesmyslné zjišťovat její adresu v realitní kanceláři, u které nebylo
důvodu se domnívat, že by měla jeho matce zajistit byt. Konstatuje, že orgány
činné v trestním řízení nepostupovaly podle § 2 odst. 5 tr. ř., když kromě
výpovědi poškozeného nezajistily žádný důkaz, který by svědčil o přítomnosti I.
D. na místě činu. Přesvědčení soudu, že výrok o vině je možné založit na této
výpovědi a na skutečnostech, že automobil Renault Laguna, patří firmě jeho
otce a že telefonní číslo, ze kterého bylo do realitní kanceláře telefonováno,
je číslem firmy jeho otce, označuje za chybné. Obviněný namítá, že soud rovněž
nesprávně vyhodnotil výpověď jeho matky jako účelovou; při správném hodnocení
provedených důkazů měl naopak dojít k závěru, že nebylo prokázáno, že by
spáchal skutek kladený mu za vinu. Proto měl být podle § 226 písm. c) tr. ř.
obžaloby zproštěn.
Ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal z nedbalosti.
Konstatuje, že okolnosti zjištěné při prošetření fyzického napadení F. H.,
který byl ošetřen v NsP H. bez známek poranění a převezen do protialkoholní
záchytné stanice, jej plně opravňovaly k tomu, aby zdravotní stav jmenovaného
ověřil telefonicky v azylovém domě, kde se občas vyskytoval. Zdůrazňuje, že
poškozený neměl stálé bydliště, stálého ošetřujícího lékaře a byl bezdomovcem.
Proto neměl jinou možnost ověřit, jaká zranění či pracovní neschopnost u něj
nastaly. Obviněný popírá, že by vyhotovil nepravdivý úřední záznam rozhovoru s
poškozeným, neboť při telefonickém rozhovoru se mu v azylovém domě představila
osoba, která tvrdila, že je F. H. V této souvislosti namítá, že nebyl naplněn
zákonný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, a sice podstatné
ztížení splnění důležitého úkolu. Ze skutkové věty nevyplývá, že by ke zmíněné
skutečnosti došlo, eventuálně jakým způsobem a není popsáno, z čeho se
dovozuje, že tento úkol byl důležitý. Podle obviněného podstatně ztížit splnění
důležitého úkolu z nedbalosti znamená, vytvořit nedbalostním jednáním podmínky,
v důsledku kterých je ke splnění tohoto úkolu třeba vynaložit více energie,
času nebo prostředků, které by jinak nebyly zapotřebí. Tyto skutečnosti však
nebyly v rámci trestního řízení vůbec zjišťovány a nebylo prokázáno, že by byla
naplněna skutková podstata trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zák.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný I. D. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002,
sp. zn. 5 To 487/2002, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v
Havířově, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 101 T 116/2002, a věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. D. v dovolání uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. je dán tím, že policejní orgán nepostupoval v souladu s trestním
řádem, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Konstatuje, že
poškozený Z. K. oznámil své napadení policii dne 23. 3. 2001, přičemž dne 28.
3. 2001 byl obviněný k této události vyslýchán. Podle jeho názoru ze spisu
nevyplývá, že by byly zjištěny jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazy, které by
opravňovaly orgány činné v trestním řízení k postupu podle § 160 tr. ř.; teprve
dne 28. 2. 2002 bylo rozhodnuto ve smyslu tohoto ustanovení, čemuž předcházely
záznamy o podaných vysvětleních sepsané v únoru 2002 se svědky Z. K. a J. L.
Obviněný namítá, že policejní orgán měl vydat rozhodnutí ve smyslu § 158 až
159a tr. ř., neboť na základě oznámení Z. K. ze dne 23. 3. 2001 nebylo proti
němu zahájeno trestní stíhání. Toto stíhání pak nemohlo být zahájeno s odstupem
bezmála jednoho roku, a to za naprosto stejné důkazní situace, která byla v
březnu 2001.
Obviněný V. D. spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
následujících skutečnostech. Podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely ve
svých rozhodnutích z výpovědi Z. K., přičemž ostatní výpovědi hodnotily jako
nevěrohodné. Namítá, že zcela pominuly rozpory, které se v tvrzení tohoto
svědka objevily a nepřihlédly k výpovědi bývalé manželky obviněného D. D.
Zdůrazňuje, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval motivací jednání
obviněných, když bydliště D. D. jim bylo známé, neboť I. D. jí pomáhal se
stěhováním. Proto k návštěvě realitní kanceláře nebyl důvod. Obviněný uvádí, že
neexistuje okruh nepřímých důkazů tvořících uzavřený řetězec, na základě
kterého by mohla být dovozena jeho vina. Z výpovědi Z. K. vyplývá, že ke skutku
mělo dojít kolem 15.00 hod. na H. třídě v H.; z této výpovědi je rovněž patrno,
že mu nikdo z pachatelů nebránil v odchodu a mohl tedy vyběhnout ven a požádat
kolemjdoucí o pomoc. Rovněž výpověď svědkyně L. nelze pokládat za usvědčující
důkaz, neboť jmenovaná se pouze zmiňuje o telefonátu, který měl do kanceláře
poškozeného uskutečnit starší muž a volající číslo mělo být číslem firmy, kde
je obviněný společníkem. Nebyl však proveden objektivní důkaz, zda se tento
telefonní hovor uskutečnil a zda telefonující osobou byl V. D. Podle obviněného
je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s
příslušnými ustanoveními trestního řádu, zejména podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť kromě výpovědi svědka K. nebyly shromážděny takové důkazy, které by
svědčily o jeho přítomnosti na místě spáchání činu; nebyly prověřeny okolnosti,
že v inkriminované době se v blízkosti realitní kanceláře nacházel automobil
Renault Laguna, patřící společnosti obviněného a zda do realitní kanceláře bylo
telefonováno z jeho firmy. Rovněž byla nesprávným způsobem vyhodnocena výpověď
svědkyně D. D. Při správném hodnocení provedených důkazů měl soud dojít k
závěru, že skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, se nestal. Proto měl
být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Závěrem dovolání obviněný V. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19.
8. 2002, sp. zn. 101 T 116/2002, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Oba obvinění vyjádřili dodatečně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že
výhrady obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, z nichž
soudy obou stupňů učinily právní závěr, že svým společným jednáním spáchali
trestný čin vydírání. Proto v této části nebyla dovolání podána z důvodu § 265b
tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně námitky obviněných uplatněné v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně
neopodstatněné. Uvádí, že tento dovolací důvod je dán, pokud trestní stíhání
bylo vedeno, ačkoliv ve věci existoval některých z obligatorních důvodů jeho
nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. Zdůrazňuje, že o takový případ
se nejedná, neboť námitky obviněných se týkají předprocesní fáze trestního
řízení, když možný postup podle § 159 odst. 1 písm. a) tr. ř., který nebyl
orgány činnými v trestním řízení aplikován, považují za překážku trestního
stíhání. Připomíná, že ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., a to ve znění účinném
jak do 31. 12. 2001, tak i po tomto datu, neobsahuje žádná kritéria pro úvahu
policejního orgánu, že suma poznatků opatřených postupem podle § 158 tr. ř.
dostatečně odůvodňuje závěr, že byl konkrétní osobou spáchán trestný čin. Pro
postup podle § 160 tr. ř. jsou významné pouze promlčecí lhůty. Státní
zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. D. a V. D.
odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v části, v níž mimořádné
opravné prostředky opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ,
že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných I. D. a V. D. jsou přípustná /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./,
byla podána oprávněnými osobami /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci
existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak
jsou uvedeny v § 11 odst. 1 tr. ř. a příslušný orgán činný v trestním řízení
nerozhodl u obviněné osoby o zastavení trestního stíhání.
Obvinění I. D. a V. D. uplatnili tento dovolací důvod, neboť podle jejich
názoru nemohlo být trestní stíhání zahájeno s odstupem téměř jednoho roku, a to
od zjištění skutečností, které naopak nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán
trestný čin a byl by dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba
ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Nedostatek
spatřují i v tom, že orgány činné v trestním řízení nerozhodly ve smyslu
ustanovení § 158 až § 159a tr. ř. Nejvyšší soud však nemůže uplatněné námitky
akceptovat. Obviněnými tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení
nenaplňuje žádný ze zákonem stanovených obligatorních důvodů, které se týkají
nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř. Z těchto
skutečností jsou jejich dovolání v části, kdy uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového
zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv
šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i
vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou
koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno
namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a
hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení
vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor
lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v
citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší
soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by
se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení
zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu
druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Oba obvinění namítají, že v soudním řízení nebylo postupováno podle ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž v této skutečnosti spatřují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňují, že se trestné
činnosti nedopustili. Tvrdí, že v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně nebyly správně vyhodnoceny provedené důkazy,
neboť soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného Z. K. a nikoliv z
výpovědí obviněných a svědectví D. D. Podle názoru dovolatelů provedené důkazy
neprokazují jejich vinu. Obviněný I. D. rovněž uvádí, že v případě skutku
popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dostupným
způsobem ověřil (telefonicky), že poškozený F. H. neutrpěl v důsledku fyzického
napadení zranění. Popírá, že by vyhotovil nepravdivý úřední záznam o
telefonickém rozhovoru s jmenovaným poškozeným. Podle názoru Nejvyššího soudu
směřují všechny tyto námitky výlučně proti zjištěnému skutkovému stavu věci
včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních
nedostatků až následně obvinění dovozují nesprávné právní posouzení předmětných
skutků. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná skutková zjištění, přestože mohou
mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nelze
v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti je potřebné připomenout, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v
dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí
být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného
ve výroku napadeného rozhodnutí. Nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není oprávněn
posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř.
Pokud by dovolání obviněných I. D. a V. D. obsahovala jen takovéto námitky,
bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by byla
podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V dovolání obviněný I. D. rovněž tvrdí, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové
podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §
159 odst. 1 tr. zák. spočívající v podstatném ztížení splnění důležitého úkolu.
Tato výtka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
namítá nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně
neopodstatněné.
Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1
tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z
nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Podle § 5 písm.
a) tr. zák. trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že
může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí.
Z popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně k
jednání obviněného I. D. mimo jiné vyplývá, že jako policejní inspektor
pověřený prošetřením fyzického napadení F. H. vypracoval nepravdivý úřední
záznam o pohovoru s jmenovaným, ve kterém v rozporu se skutečností uvedl, že po
fyzickém napadení M. N. u něj nenastala pracovní neschopnost ani následné
léčení, další skutečnosti ohledně zranění F. H. si neověřil a dne 3. 9. 2001
postoupil spisový materiál k projednání přestupku Magistrátu města H., přičemž
pozdějším šetřením, provedeným z podnětu jeho nadřízeného, bylo zjištěno, že F.
H. byl v době od 9. 8. do 27. 8. 2001 hospitalizován v nemocnici, poté byl
léčen až do 8. 10. 2001, a že se M. N. nedopustil přestupku, nýbrž trestných
činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvádí:
„Jednáním pod bodem 2. obžalovaný I. D. naplnil všechny znaky skutkové podstaty
maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 odst. 1 tr. zák., neboť
jako příslušník Policie ČR, tedy jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci
z nedbalosti podstatně ztížil splnění důležitého úkolu Policie ČR, kterým je
odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů ve smyslu ustanovení §
2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.“ (str. 6
rozsudku). V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud konstatoval: „Ve
vztahu k bodu 2. napadeného rozsudku je třeba uvést, že posouzení jednání
obžalovaného I. D. jako nedbalostní je pro obžalovaného příznivé, když z celého
jednání je zřejmé, že obžalovaný hrubým způsobem zanedbal své povinnosti a ve
vypracovaných záznamech uváděl nepravdivé skutečnosti.“ (str. 3 usnesení).
Pokud takto zjištěný skutek soud prvního stupně (následně i odvolací soud)
kvalifikoval jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti
podle § 159 odst. 1 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle
názoru Nejvyššího soudu obsahuje popis skutku a jeho odůvodnění všechny zákonné
znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Tomu odpovídá ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně i použitá právní věta. V této souvislosti
nutno zdůraznit, že odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů je
nepochybně důležitým úkolem příslušníků Policie ČR ve smyslu § 159 odst. 1 tr.
zák., který je stanoven v § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jak důvodně konstatoval i soud prvního stupně. Obviněný I.
D. neověřil v rámci prošetření fyzického napadení F. H. potřebné skutečnosti,
vědomě do úředního záznamu uvedl skutečnosti nepravdivé a v důsledku těchto
zanedbání svých povinností postoupil věc orgánu příslušnému projednat ji jako
přestupek, ačkoliv se jednalo o závažnou trestnou činnost. Tím jako příslušník
Policie ČR při výkonu své pravomoci policejního inspektora (tj. v postavení
veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák.) podstatně ztížil splnění
výše uvedeného důležitého úkolu, neboť skutečnost, že se jedná o trestnou
činnost byla zjištěna až později šetřením provedeným z podnětu jeho
nadřízeného. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že z hlediska subjektivní
stránky obviněný čin spáchal vědomou nedbalostí ve smyslu § 5 písm. a) tr.
zák., o čemž mimo jiné svědčí i vypracování nepravdivého úředního záznamu
ohledně fyzického napadení F. H.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněných I. D. a V. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst.
3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák