6 Tdo 1122/2011-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012
dovolání, které podal obviněný P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. 4. 2011, sp. zn. 7 To 150/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 132/2010, a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P.P. o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 3 T
132/2010, byl obviněný P. P. uznán vinným:
- v jednočinném souběhu přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě 1)
výroku],
- přečinem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a
svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě 2) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená O. z. p. z. b., p. a s., se
sídlem P., R., IČ:, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněného A. N..
Proti konstatovanému rozhodnutí obvinění P. P. a A. N. podali
odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 7 To 150/2011,
byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen
ohledně obviněného P. P. ve výroku, jímž byl pod bodem 2) rozsudku uznán
vinným přečinem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení
práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku a v souvislosti s tím i
ve výroku o trestu a ohledně obviněného A. N. pouze ve výroku o trestu.
Dále bylo podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodnuto:
I) obviněný P. P. je při nezměněném výroku o vině přečiny ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku pod bodem 1) napadeného rozsudku vinen, že
dne 27. 3. 2010 kolem 1:24 hodin v P., M., před barem, v průběhu fyzického
útoku proti poškozenému J. S., nar., nejméně za přítomnosti J. S., J. K., nar.,
a A. N., nar., zvedl nataženou pravici a zakřičel „Sieg Heil“, čímž projevoval
souhlas s neonacistickým hnutím.
Takto zjištěný skutek odvolací soud kvalifikoval jako přečin projevu sympatií k
hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 odst. 1 tr.
zákoníku a obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců,
pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice
s dozorem.
II) bylo nově rozhodnuto o trestu u obviněného A. N., a to způsobem uvedeným na
str. 3 rozhodnutí.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu [výrok v bodě I)] ve spojení s rozsudkem
prvostupňového soudu [výrok o vině v bodě 2)] obviněný P. P. napadl
prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž
namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, respektive
učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Tento extrémní nesoulad při hodnocení důkazů vedl k nesprávnému právnímu
posouzení skutku.
V případě skutku v bodě I) rozsudku Městského soudu v Praze respektive v bodě
2) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 obviněný vytkl, že nebyly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, jehož vymezení v
zákoně připomněl. Současně uvedl, kdy je trestný čin spáchán veřejně ve smyslu
znění § 117 tr. zákoníku. Konstatoval, že se měl skutku v bodě 2) rozsudku
prvostupňového soudu dopustit tím, že nejméně za přítomnosti J. S., J. K. a A.
N. zvedl nataženou pravici a zakřičel „Sieg Heil“. Zdůraznil, že jediný, kdo
takové jednání potvrdil, byl poškozený J. S., svědek J. K. uvedl, že si „pouze
myslí“, že obviněný hajloval a spoluobviněný A. N. jeho hajlování popřel,
respektive nebyl u tohoto přítomen. V návaznosti na to vyslovil v dovolání
nesouhlas s tím, pokud soudy obou stupňů shodně uvedly, že tzv. jeho hajlování
není zachyceno na kamerovém záznamu a jako důkaz k prokázání viny posloužily
pouze svědecké výpovědi. Namítl, že z dokazování vyplynulo, že pokud k
hajlování došlo, tak pouze za přítomnosti dvou osob – poškozeného J. S. a
svědka J. K., a proto nebyl naplněn zákonný znak veřejnosti, tj. spáchání
trestného činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Na daný skutek
tak soudy chybně aplikovaly skutkovou podstatu přečinu podle § 404 tr.
zákoníku. Obviněný zmínil i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
Tpjn 302/2005, vztahující se na příslušné skutkové podstaty a vedoucí ke
sjednocení jejich výkladu. Podle stanoviska musí orgány činné v trestním řízení
při dokazování trestné činnosti prokázat jednak existenci hnutí, které v době
spáchání trestného činu existuje, a to alespoň v jeho hrubých obrysech, jednak
úmysl obviněného propagovat takové hnutí, resp. vyjadřovat k němu sympatie.
Tyto skutečnosti musí obsahovat již výrok usnesení o zahájení trestního
stíhání, obžaloba a rozsudek, což v daném případě nebylo prokázáno, resp.
orgány činné v trestním řízení se tím nezabývaly. Proto nebyla naplněna
příslušná skutková podstata přečinu, když nebyla u obviněného náležitě
objasněna subjektivní stránka a ani nebylo blíže specifikováno hnutí, ke
kterému měl veřejně projevovat sympatie. Soudy obou stupňů tak skutek nesprávně
právně posoudily.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 7 To 150/2011-162, ve výroku pod bodem
I), a to ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2.
2011, sp. zn. 3 T 132/2010, ve výroku pod bodem 2) a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Před rozhodnutím Nejvyšší soud obdržel písemné sdělení státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 7. 2011, č. j. 1 NZO 727/2011-7,
že se k obsahu dovolání obviněného P. P. nebude Nejvyšší státní zastupitelství
věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu znění § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. P. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Předně je potřebné uvést, že obviněný P. P. uplatňuje v podstatné části
mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod
a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově
nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud v podrobnostech namítá nesprávnost
skutkového zjištění (uvádí, že jeho hajlování byly přítomny toliko dvě osoby) a
nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů (výpovědí některých svědků a
spoluobviněného A. N.), přičemž z těchto a dalších tvrzených procesních
nedostatků dovozuje vadu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené
rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na
spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový
rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou
obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný P. P.
sice zmíněný rozpor vytýká, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci
nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou
částí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, plyne, jaké skutečnosti soud vzal
ohledně skutku v bodě I) rozhodnutí za prokázané, o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil,
zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno,
jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného P. P. .
V dovolání obviněný též namítá, že skutek v rozsudku odvolacího soudu
nenaplňuje zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud tudíž
posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
podle § 404 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí
uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 117 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně,
jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí,
veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Za hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku se považuje skupina osob alespoň
částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení
práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní,
náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v
určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu osob, která má alespoň
zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého
v ustanovení § 403 odst. 1 tr. zákoníku uvedeného cíle, tj. prokazatelně
směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou,
národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. To
však neznamená, že by musela být v trestním řízení prokazována konkrétní
organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či
další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec
znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých
rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka
nebo hlásání vymezené záště. Projevem sympatií ve smyslu ustanovení § 404 tr.
zákoníku je nutno rozumět vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, což lze i tím, že pachatel nosí
symboly takových hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s tištěnými znaky
jako trička, čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). Typickým
příkladem je užívání nacistických symbolů a hesel (hákový kříž nebo zdvižená
pravice – hitlerovský pozdrav). Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného
činu podle § 404 tr. zákoníku není rozhodující, že jednání pachatele přímo
nesměřuje k ovlivňování jiných osob (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník II.,
Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3201 a str. 3207).
Podle názoru Nejvyššího soudu vykazuje jednání obviněného P. P. , jak je
popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze
(viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeno v odůvodnění
soudů obou stupňů všechny zákonné znaky přečinu projevu sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Toto
konstatování je namístě, neboť obviněný veřejně [ve smyslu ustanovení § 117
písm. b) tr. zákoníku před nejméně třemi osobami současně přítomnými]
projevoval sympatie k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod člověka, hlásá rasovou, etnickou a národnostní zášť. Za přítomnosti
nejméně J. S., J. K. a A. N. „zvedl nataženou pravici a zakřičel „Sieg Heil“,
čímž projevoval souhlas s neonacistickým hnutím“ (str. 2 rozhodnutí soudu
druhého stupně). Je nutné, aby hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení
práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou
či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob existovalo v době, kdy je
pachatel podporoval nebo propagoval (srov. stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č.
11/2007 Sb. rozh. tr.) nebo k takovému hnutí veřejně projevoval sympatie. Např.
hitlerovský nacismus je třeba považovat za hnutí zaniklé, byť nachází své
vyjádření v celém proudu nejrůznějších neonacistických uskupení vyznačujících
se tím, že glorifikují nejen jeho ideje, ale i jeho představitele z doby 2.
světové války. Existujícím hnutím v tomto smyslu tedy může být i takové hnutí,
které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí, pokud využívá
ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Je tak
třeba odlišit existující neonacistické hnutí od konkrétního nacistického hnutí
v jeho historické, dnes již neexistující podobě (viz Šámal P. a kol, Trestní
zákoník II., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3201). V návaznosti na to
je potřebné zdůraznit, že obviněný svým jednáním - zvednutím natažené pravice
za současného pronesení výše uvedených slov - zjevně projevoval sympatie k
jednoznačně existujícím neonacistickým hnutím, která nacistický pozdrav „Sieg
Heil“, jenž byl v období hitlerovského Německa používán a skandován zejména na
masových shromážděních, často používají.
V činu obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky daného
přečinu, a to úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu znění § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pokud v průběhu fyzického útoku proti
poškozenému J. S. jednal shora popsaným způsobem, tak očividně chtěl porušit
zájem chráněný v ustanovení § 404 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí právní vadou, jak ji
obviněný P. P. v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Lze však poznamenat, že Městský soud v Praze v právním posouzení předmětného
skutku nesprávně uvedl § 404 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv správně měl uvést §
404 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení nemá žádné odstavce. Jde ale o toliko
formální nedostatek, jenž ani nebyl v dovolání namítnut a jeho náprava tudíž
není nezbytně nutná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. P. , neboť je shledal zjevně
neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.,
přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k