6 Tdo 1129/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26.
listopadu 2009 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp.
zn. 8 To 176/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 154/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5.
2009, sp. zn. 8 To 176/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10.
3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008, z r u š u j í . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T
154/2008, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) podle § 226 písm. b) tr. ř.
zproštěn obžaloby pro skutek, že
dne 23. 4. 2008 v P., D., v prodejně M. J. uzavřel jako dlužník se společností
E. s. r. o., se sídlem Č. B., S., smlouvu o úvěru č., v níž záměrně nepravdivě
uvedl, že v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 1.015,- Kč vrátí úvěr ve
výši 9.441,- Kč, ačkoli věděl, že úvěr nebude splácet, načež úvěr, poskytnutý
mu na nákup motorové pily, ani částečně nevrátil,
čímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1 tr. zák.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost E. s. r. o., se sídlem Č.
B., S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Prostějově, které bylo usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, a to výroku, kterým bylo
zamítnuto odvolání státního zástupce, podala nejvyšší státní zástupkyně (dále
též „dovolatelka“) v neprospěch obviněného dovolání. Podle jejího názoru byl
naplněn dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř.,
neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř.
a v řízení předcházejícím vydání tohoto usnesení soudu druhého stupně byl dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí
soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka připomněla, jak ve věci rozhodl Okresní soud v Prostějově a
následně o odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně, přičemž poukázala i
na odůvodnění těchto rozhodnutí. Podle jejího názoru nemůže usnesení krajského
soudu obstát, neboť soudy obou stupňů, které předmětnou trestní věc posuzovaly,
se při rozhodování náležitě nezabývaly užitou právní kvalifikací jednání
obviněného. Je možné sice souhlasit se skutkovým závěrem soudu prvního stupně,
se kterým se ztotožnil i soud druhostupňový, podle kterého obviněný neuváděl
při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé skutečnosti, jelikož v souladu s
realitou prezentoval, jaké výše dosahují jeho příjmy, jaký je jeho věk a že je
starobním důchodcem. To znamená, že zmíněným jednáním nemohly být naplněny
všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 250b
odst. 1 tr. zák., přičemž vědomost obviněného, že vzhledem ke své finanční
situaci nebude schopen své závazky vůči úvěrové společnosti plnit, není zřejmě
možné považovat za údaj, který má předmětné hmotně právní ustanovení zvláštní
části trestního zákona na mysli.
Za mylný však dovolatelka označila kategorický závěr soudů obou stupňů, že v
jednání obviněného není možné spatřovat žádný trestný čin. Namítla, že při
rozhodování se soudy nezabývaly tím, zda jeho jednáním nebyly naplněny znaky
skutkové podstaty jiného trestného činu, než je úvěrový podvod podle § 250b
odst. 1 tr. zák. V uvedeném případě bylo namístě skutek obviněného kvalifikovat
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož vymezení v zákoně
připomněla. Vzhledem ke znění § 3 odst. 3 tr. zák. se u trestného činu podle §
250 tr. zák. jedná o trestný čin úmyslný, což značí, že všechny znaky skutkové
podstaty musí být zahrnuty úmyslným zaviněním pachatele (§ 4 tr. zák.). V
řízení musí být bezpečně zjištěno, v čem pachatel uváděl někoho v omyl nebo
využil něčího omylu, případně kterou podstatnou okolnost zamlčel, stejně jako
to, jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou došlo k způsobení škody na
cizím majetku, jaká byla výše této škody, a kdo a v jakém rozsahu byl obohacen.
Dovolatelka připomněla, že jedním ze znaků, který vyjadřuje podstatu trestného
činu podle § 250 tr. zák. a odlišuje jej od ostatních majetkových trestných
činů, je úmysl pachatele. Pachatel musel mít podvodný úmysl – uvést někoho v
omyl nebo využít něčího omylu, a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe
nebo jiného obohatit – již v době, kdy uváděl jinou osobu v omyl nebo využíval
jejího omylu, případně zamlčel podstatnou okolnost, a kdy docházelo k jeho
obohacení či k obohacení jiné osoby.
Ze soudem zjištěného skutkového stavu, a to zejména z výpovědi obviněného
zaprotokolované v průběhu přípravného řízení, je podle názoru dovolatelky
zřejmé, že obviněný od okamžiku, kdy sjednával předmětnou úvěrovou smlouvu,
věděl, že vzhledem ke svým příjmům nebude schopen dostát svému závazku, jež mu
vyplýval z úvěrové smlouvy vůči úvěrové společnosti E. s. r. o. Pokud obviněný
přesto smlouvu o úvěru uzavřel, učinil tak s vědomím, že peněžní prostředky
poskytnuté úvěrovou společností nikdy nevrátí, čímž uvedl tuto společnost v
omyl. Proto jednal zjevně úmyslně, jak má na mysli ustanovení § 4 písm. a) tr.
zák. O existenci podvodného úmyslu na straně obviněného svědčí i další skutkové
okolnosti. Např. v úvěrové smlouvě uváděl své trvalé bydliště, ačkoli věděl, že
se tam nebude zdržovat (dům byl v dubnu roku 2006 prodán v rámci nařízené
exekuce) a následně tam nechodil ani vyzvedávat poštu, čímž se stal pro
úvěrovou společnost zcela nekontaktním. Dále šlo o skutečnost, že předmět, na
jehož zakoupení byl úvěr poskytnut, neužíval a ihned po jeho zakoupení jej
předal třetí osobě. Svým jednáním obviněný způsobil společnosti E. s. r. o.
škodu ve výši nejméně 9.441,- Kč, což je nepochybně škodou nikoli nepatrnou,
jak má na mysli ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Podle mínění dovolatelky
tímto jednáním naplnil všechny zákonem požadované formální znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na skutečnost, že jednání obviněného současně nenaplňuje znaky
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.
zák., označila dovolatelka jako nadbytečné úvahy, zda ustanovení o trestném
činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je ve vztahu k ustanovení
o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. ustanovením subsidiárním
či speciálním. Dodala, že má-li být skutek trestným činem, musí současně vedle
formálních znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu vykazovat i
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, která je materiální podmínkou
trestnosti. Připomněla, že podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným
činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním
zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost musí být
u dospělého pachatele větší než nepatrný. Současně poukázala na znění § 3 odst.
4 tr. zák. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit.
Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším
okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného
činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro
společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již
stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při
jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996
Sb. rozh. tr.).
Tzv. podnikatelské riziko na straně poškozené úvěrové společnosti nemůže být
okolností, která by snižovala míru společenské nebezpečnosti jednání obviněného
pod úroveň, která je předpokládána ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák. Dovolatelka
zdůraznila, že ve smyslu § 2 obch. zák., ve znění pozdějších předpisů, se
podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Hlavním rysem
podnikání je podnikatelské riziko a podnikatel musí s riziky podnikání počítat
a být schopen se s nimi vyrovnat. Mezi tzv. podnikatelské riziko však nelze
zahrnout situaci, kdy se podnikatel a jeho činnost vedená za účelem zisku stane
cílem podvodného jednání jiné osoby. Pokud by podnikání mělo riziko takového
charakteru snášet, bylo by vyvíjení podnikatelské činnosti zcela bez významu.
V mimořádném opravném prostředku dovolatelka upozornila, že obviněný již v
minulosti neplnil své finanční povinnosti řádně a včas, protože dluh, který mu
vznikl u zdravotní pojišťovny, byl nakonec uhrazen až poté, kdy mu byl v rámci
exekučního řízení prodán dům. Dluh, který jeho osobě v nyní posuzovaném případě
u úvěrové společnosti E. s. r. o., vznikl, výrazně (skoro dvojnásobně)
přesahuje hranici škody nikoli nepatrné, přičemž do okamžiku pravomocného
ukončení trestního řízení nic neuhradil.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. rozhodl:
- podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To
176/2009, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2
T 154/2008, a zrušil i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovila souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s konáním neveřejného
zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Obviněný se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání
nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§
265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují
jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
V rámci citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce
předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS
449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění
soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu
prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení
předcházejícím byl zjištěný skutek nesprávně právně posouzen. Tato námitka
uplatněné dovolací důvody obsahově naplňuje.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející včetně právního posouzení skutku, jak je popsán ve výroku v
rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozveden v jeho odůvodnění, přičemž
dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo
dotace uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí. Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba
považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze
použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních
prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto
účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá
skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé
skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje
považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a
důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy. Úvěrovým podvodem může být
i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě
zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již
při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná a ani použitý zajišťovací
institut nebyl způsobilý zajistit návratnost úvěru. Podstatné údaje zamlčí ten,
kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou
rozhodující nebo zásadní pro její uzavření.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Prostějově v souladu
se zákonem, když po provedeném dokazování u hlavního líčení dospěl k závěru, že
v případě skutku, pro nějž byl obviněný obžalován, nejde o trestný čin a jeho
osobu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Ze skutkového zjištění
vyplývá, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy v souladu s realitou
prezentoval, jaké výše dosahuje jeho příjem, jaký je jeho věk a že je starobním
důchodcem. V tomto směru tudíž neuváděl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a
rovněž podstatné údaje nezamlčel. Současně je však zjevné, že se v úvěrové
smlouvě zavázal úvěr prostřednictvím deseti pravidelných měsíčních splátek
splatit, ačkoli již v době jejího uzavírání věděl, že úvěr nebude splácet, a
ani částečně jej nesplatil. V těchto skutečnostech je potřebné spatřovat
naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.
1 tr. zák., neboť obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé
údaje. Zde nelze pominout výpověď obviněného z přípravného řízení, v níž mimo
jiné uvedl, že chtěl pro svého známého zakoupit motorovou pilu, kterou se
rozhodl pořídit na splátky. Rovněž konstatoval: „Již při sjednávání úvěrové
smlouvy jsem si byl vědom toho, že vzhledem k výši svého důchodu nebudu moci
úvěr splácet, proto jsem dosud žádnou částku neuhradil“ (č. l. 22 spisu). Z
této výpovědi je možno důvodně usuzovat na úmyslné zavinění v činu obviněného
[§ 4 písm. a) tr. zák.] zahrnující všechny znaky objektivní stránky předmětného
trestného činu. S jeho tvrzením u hlavního líčení, že si žádný úvěr nevzal (šel
pouze E. G. ručit a byl na něj udělán podvod, přičemž pilu má u sebe jmenovaný,
který mu také řekl, že bude úvěr splácet), se okresní soud neztotožnil, jak
plyne z argumentace na str. 2 rozsudku.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí,
že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák.
je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být
splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální
znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je
nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Naopak, pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro
společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí
č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou
naposledy zmíněný závěr odůvodňovaly, z provedeného dokazování nevyplývají.
Jednání obviněného, jinak osoby, na kterou se hledí, jako by nebyla soudně
trestána (k předchozím zahlazeným odsouzením nelze přihlížet), je nebezpečné
pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo zájem chráněný
trestním zákonem, pokud jde o sjednávání úvěrových smluv a s tím související
ochranu cizího majetku v oblasti úvěrování. Rovněž nelze pominout, že jeho
činem byla na cizím majetku způsobena škoda ve výši 9.441,- Kč. Za skutečnost,
která by v daném případě snižovala stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro
společnost, není možno považovat to, že jako starobní důchodce měl finanční
příjem ve výši 5.800,- Kč měsíčně, přičemž úvěrovou smlouvou bylo dohodnuto
deset měsíčních splátek po 1015,- Kč, a v čemž okresní soud shledal neodhadnutí
podnikatelského rizika společností E. s. r. o. ohledně splácení úvěru.
Předmětný skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1
tr. zák., jak je tvrzeno v dovolání, byť by i byly všechny jeho zákonné znaky
naplněny, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je ve
vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák., což plyne z
nauky trestního práva viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck
2004. 1502 s. a rozhodovací praxe soudů.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno
důvodně, neboť zmíněný nedostatek v právním posouzení skutku, byť byl v
odvolání vytýkán, nebyl v odvolacím řízení napraven. Proto podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala
nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 176/2009, a rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 154/2008. Současně zrušil
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu
přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby
mohl učinit o obžalobě zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto
usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nebylo možno
odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k