U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 dovolání, která podali obviněný L. H., trvale bytem Ž., ul. P., a
obviněný Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp.
zn. 7 To 97/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 90 T 131/2004, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. H. a Z. P. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004,
byli obvinění L. H. a Z. P. uznáni vinnými tím, že
dne 16. 6. 2004 v době kolem 21.00 hod. až 22.00 hod. v B. společně umístili
zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem E. na plechovou
skříň, sloužící k uskladnění novin, která je součástí novinového stánku na
spojnici ulic B. a K. v prostoru u J. n.a druhé stejné zařízení připomínající
nástražný výbušný systém s nápisem E. umístili zespodu dopisní schránky,
umístěné na domě č. na D. n., přičemž následně poté, co byly výše uvedené
předměty nalezeny P. T., a T. V., bylo na místo nálezů vysláno několik hlídek
P., které uzavřely po dobu akce, která trvala dvě a půl hodiny, přilehlé ulice
a prostranství a evakuovaly zde se nacházející osoby, byl povolán technik S.
B. a následně pro závažnost situace pyrotechnik S. B. a pyrotechnici výjezdové
skupiny P. O., psovod se služebním psem, vozidlo rychlé záchranné služby a
zásahové vozidlo H.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou
obviněných jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích
práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. soud upustil od potrestání obou
obviněných.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. M., bytem B., B. n., odkázán se
svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění
odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp.
zn. 7 To 97/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění L. H. a Z. P.
prostřednictvím společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obvinění předně poukázali na nesprávnost v hodnocení
provedených důkazů. Podle jejich názoru soud prvního stupně nepřihlédl k motivu
jejich jednání, okolnostem, které toto jednání provázely, jakož i k dalším
kritériím zakotveným v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. V naznačeném směru
zdůraznili, že motivem jejich činu nebylo pouze monitorovat reakci veřejnosti
na uvedené předměty, jak prezentoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně,
ale svou činností vyjadřovali v předpokládané interakci svůj občanský postoj,
reflektující aktuální téma nadužívání a zneužívání pojmů a symbolů, které
společnost sužují, a to formou umělecké provokace. Tyto závěry lze doložit
především listinnými důkazy, a to přípisem Mgr. R. F., vedoucího ateliéru
multimédia a proděkana pro vzdělávací činnost F. v B., jakož i prohlášením
PhDr. P. S., dr.h.c., děkana F. v B., jejichž hodnocením se však soud prvního
stupně zcela vyhnul. Rovněž nevzal v úvahu, že jednání dovolatelů mělo svůj
ideový počátek na akademické půdě; šlo o naplnění studijního projektu, který
byl výrazem společenské angažovanosti, byť vyjádřené kontroverzně a
nekonformně. Obvinění dále poukázali na pochybení soudu při vyhodnocení
konkrétního stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák.,
kdy podle jejich mínění rozhodnutí o vině představuje nevyváženou reakci ve
jménu ochrany veřejného pořádku na úkor práva na individuální přístup. S tím
souvisí i nesprávné posouzení subjektivní stránky jejich jednání, neboť
nechtěli porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a ani s tím
nebyli srozuměni. Z nezodpovědného provedení činu včetně nedomyšleného ohrožení
právem chráněných zájmů, provázenému nezkušeností obviněných, nelze dovozovat
posouzení jejich skutku v trestněprávní rovině.
V další části dovolání se oba obvinění na pozadí teoretických úvah v rovině
„politicko-filozofické, sociálně-vědní, která je provázena rovinou právní“
obsáhleji zabývali zejména materiální podmínkou posuzovaného jednání. V tomto
směru v podrobnostech zdůraznili, že svým činem zamýšleli podnítit reflexi
společnosti nad ustaveným sociálním řádem se snahou vyprovokovat společenskou
debatu (svoboda/bezpečnost), chtěli působit jako tvůrčí společenská síla
zpochybňující stereotypy a společenská dogmata, nikoliv narušit veřejný
pořádek. Jejich umělecký projev byl výrazem autentického postoje obou aktérů
vůči společenským problémům, směřující k uvědomění občanů, že nadužívání a
zneužívání symbolů evokujících hrozbu pro lidský život může vést k jejich
otupělosti, popřípadě k vytváření napětí ve veřejnosti. Jejich jednání může
být chápáno jako nepřípadné a kontroverzní právě vzhledem k tomu, že je
neprovázelo preventivní opatření, kupř. ve formě oznámení policii, nikoliv však
jako jednání trestné. Pravou podstatu jejich projevu je nutno chápat v kontextu
společenského fenoménu, na který chtěli svým uměleckým projevem upozornit.
Závěrem dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, a rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004, a podle § 226 písm. b)
tr. ř. zprostil jejich osoby v plném rozsahu obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatoval, že nelze souhlasit s nekritickou bagatelizací jednání obviněných,
neboť ke svému provokativnímu činu přistupovali s vědomím, že společnost na
nález atrap bombových zařízení bude nějak reagovat, přičemž o způsobu této
reakce musili mít vcelku dobrou představu z dění, které provází skutečné
teroristické útoky. Skutečné následky činu jim však byly zcela lhostejné,
protože nepodnikli ani minimální opatření k tomu, aby se škodlivým následkům
jejich jednání zabránilo. Podle státního zástupce svědčí tato zjištění
minimálně o úmyslu nepřímém, v němž se svého činu obvinění dopustili. Dále
uvedl, že obvinění spáchali skutek nepříliš dlouho poté, co v listopadu 2003
došlo k bombovému útoku v I., který si vyžádal několik desítek obětí, a
především krátce po bombových útocích ve vlakových soupravách ve Š. Za
situace, kdy teroristické útoky mohou postihnout jakoukoli zemi a byly
signalizovány i ve vztahu k naší republice, není možné přehlížet negativní
následky jednání obviněných a nepřipisovat jejich konání přiměřenou míru
společenské nebezpečnosti. Vedle narušování veřejného klidu občanské veřejnosti
nelze pomíjet ani konkrétní škodlivé následky jednání dovolatelů ve formě
vynucených zásahů speciálních bezpečnostních jednotek, které byly zcela
zbytečné a vyžádaly si nemalé náklady. Státní zástupce se neztotožnil ani s
názorem obviněných, že čin by se měl posuzovat jako jejich tolerovatelný nebo
dokonce chvalitebný umělecký projev. Z uvedených důvodů vyjádřil přesvědčení,
že námitkám dovolatelů o nedostatku společenské nebezpečnosti jejich činu a
nenaplnění subjektivní stránky nelze přisvědčit, přičemž pokud lze v jejich
chování nalézt polehčující okolnosti, byly vyjádřeny výrokem soudu o upuštění
od potrestání. Zbývající argumentace, která se týká teoretických úvah o způsobu
rozhodování justičních orgánů „v rovině politicko-filosofické a sociálně-vědní“
resp. představy dovolatelů, jak měly být hodnoceny jednotlivé důkazy, uplatněný
dovolací důvod nenaplňuje. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí
není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná
dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněných L. H. a Z. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.],
byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo
o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne,
že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn.
IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup
při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat.
Z tohoto důvodu nelze akceptovat výhrady obviněných, jimiž zpochybňují
hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Je zřejmé, že tyto výtky dovolatelů
jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového
stavu věci. Vady skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b
odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost
dovolacího soudu. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože
mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení,
však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi
vázán. V případě, že by obvinění podali mimořádný opravný prostředek pouze na
podkladě zmíněných námitek, bylo by nezbytné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. dovolání odmítnout, a to jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. ř.
Obvinění současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítli
nesprávné posouzení subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni
vinnými, jakož i materiálního předpokladu trestnosti a vyjádřili přesvědčení,
že v posuzovaném jednání nelze spatřovat trestný čin. Takto koncipované
dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem
korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto mohl
posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad
občanů. Trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr.
zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede
někoho v omyl.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti
pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Uvážíme-li výše citovaná znění trestního zákona v kontextu s posuzovanou
trestní věcí, je nutno konstatovat, že soudy obou stupňů učinily důvodný závěr,
že jednání obviněných bylo v daném případě vedeno nepřímým úmyslem porušit,
resp. ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem v ustanoveních § 202 odst. 1 tr.
zák. a § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dosahovalo předpokládané intenzity
společenské nebezpečnosti ve smyslu trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že závěr o vině
trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích
práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Městský soud v Brně opřel v podstatě o zjištění, že
obvinění L. H. a Z. P. společně umístili v centru B. zařízení připomínající
nástražný výbušný systém s nápisem E. na plechovou skříň novinového stánku,
která sloužila k uskladnění novin, a na jiném místě v centru B. umístili
zespodu dopisní schránky druhé stejné zařízení připomínající nástražný výbušný
systém se shodným nápisem, přičemž poté, co tyto předměty nalezly třetí osoby,
bylo na místo nálezu vysláno několik hlídek P., které uzavřely po dobu akce
trvající dvě a půl hodiny přilehlé ulice a prostranství a evakuovaly zde se
nacházející osoby, dále byli povoláni specialisté P., vozidlo rychlé záchranné
služby a zásahové vozidlo hasičského záchranného sboru. Z tzv. právní věty
výroku o vině téhož rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval zákonné
znaky předmětných trestných činů za naplněné tím, že obvinění se dopustili
veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti a jinému způsobili vážnou
újmu na právech tím, že uvedli někoho v omyl.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Brně k trestnému činu výtržnictví uvedl,
že obvinění na uvedená místa umístili makety výbušných systémů, čímž se
dopustili veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti. Tím, že tyto
předměty umístili na veřejně přístupné místo narušili veřejný klid a pořádek a
vzbudili v občanech obavy o bezpečnost zdraví a majetku. Dále soud prvého
stupně konstatoval: „Oba obžalovaní si byli dobře vědomi, v jaké době žijeme a
že hrozba bombových útoků je dnes bohužel téměř každodenní realitou nejen na
Blízkém východě, ale i v Evropě a dokonce i v České republice. Nemusí se jednat
nutně o útok provedený teroristickou organizací, nýbrž i o útoky osamělých
šílenců nebo o vyřizování účtů podsvětí, popřípadě o další útoky spojené s tzv.
běžnou trestnou činností, jako je např. vydírání. Za této situace je naprosto
zřejmé, že umístění objektů, které svým vzhledem připomínají výbušninu,
způsobí narušení veřejného pořádku a vyvolá v občanech strach o jejich zdraví a
majetek, k čemuž i došlo.“ (str. 4 odůvodnění rozsudku). V této souvislosti
prvostupňový soud uvedl, že předměty, které obvinění vyrobili, zapadají do
představ běžných občanů o tom, jak bomba vypadá, a působily natolik reálně, že
zmátly i odborníka na výbušniny. K trestnému činu poškozování cizích práv
městský soud připomněl, že obvinění umístili předmětné objekty na veřejnosti
přístupná místa a občané k nim zavolali policii a posléze museli k umístěným
objektům zcela zbytečně vyjet policisté ČR, hasiči, záchranná služba a dokonce
specializovaný pyrotechnik z O., čímž uvedli tyto složky v omyl a způsobili jim
vážnou újmu na jejich právech. V této souvislosti zdůraznil: „…místo toho, aby
se policisté, hasiči a záchranná služba věnovali své běžné práci, museli být
zcela zbytečně v pohotovosti na místech činu. P. museli zcela zbytečně provést
uzavření prostoru J. n. a D. n. a evakuaci osob, hasiči zcela zbytečně na místě
hlídkovali pro případ výbuchu a pracovníci záchranné služby byli na místě v
pohotovosti rovněž zcela zbytečně pro případ, že by došlo ke zranění
osob.“ (str. 5 odůvodnění rozsudku).
Z hlediska formy zavinění soud prvního stupně spatřoval v činu obviněných úmysl
nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru věděli, že
svým jednáním mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro
případ, že je způsobí, byli s tím srozuměni. V tomto ohledu uvedl: „Oba
obžalovaní museli vzhledem ke svému věku a vzdělání vědět, že umístěním maket
výbušných systémů na veřejnosti mohou narušit veřejný pořádek a museli vědět,
že reakce občanů na nález těchto maket bude taková, jaká byla i s jejími
důsledky v podobě uzavření náměstí a přivolání policie, hasičů, záchranné
služby“. Prvostupňový soud dále poukázal na dobu, ve které žijeme a
konstatoval: „…hrozby bombovými útoky i bombové útoky samotné jsou realitou
dnešního života i v České republice a pravidelně o nich informují veškerá
média, přičemž toto nebezpečí je v povědomí veřejnosti. Nakonec to ukázaly i
reakce obou nálezců, kteří celou věc ohlásili na policii, neboť došli k
závěru, že by se skutečně o bomby mohlo jednat.“ (vše na str. 5 odůvodnění
rozsudku). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Pokud obvinění staví své dovolací argumenty na tvrzení, že v posuzovaném
případě šlo o umělecký projev v rámci školního projektu, jehož cílem nebylo
ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost lidí, ale vyjádřit svůj občanský postoj a
popřípadě vyprovokovat společenskou debatu a v návaznosti na to namítají, že
jejich jednání postrádá úmysl způsobit trestněprávní následek, nelze těmto
námitkám přiznat opodstatnění. Podle názoru Nejvyššího soudu výše citované
skutečnosti prokazují srozumění obviněných s reálností vzniku škodlivého
následku v souvislosti s jejich jednáním v podobě ohrožení, resp. narušení
veřejného klidu a pořádku ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. a způsobení vážné
újmy na právech ve smyslu § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou naplnění nepřímého úmyslu [§ 4 písm.
b) tr. zák.] musí být okolnost, aby byl pachatel s výsledkem svého jednání
srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení
následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle projevená navenek
chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem
pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem
cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak
i cílem nezávadným. Přitom je pachatel srozuměn vždy s tím, že realizace tohoto
cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento
následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jeho jednání, se kterým je
srozuměn. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad
správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení
zájmů chráněných trestním zákonem.
Ze skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích je zřejmé, že byť
obvinění jednali v rámci studijního projektu (s tématem vizuální komunikace v
městském prostředí) a jak uvedli v rámci obhajoby, jejich snahou bylo podnítit
společenskou debatu, resp. vyjádřit svůj postoj, a jejich původním záměrem byla
umělecká provokace, nikoliv narušení či ohrožení veřejného klidu a pořádku a
poškození cizích práv, museli být s následkem svého jednání, spočívajícím v
ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákonem, konkrétně veřejného
klidu a pořádku, dále v poškození jiných než majetkových práv jednotlivce,
právnických osob či státu, srozuměni.
Je potřebné souhlasit s názorem městského soudu, že právě při zvážení
společenského kontextu dnešní doby, kdy dochází po celém světě k teroristickým
útokům, situovaným často právě do veřejnosti přístupných míst, kde se
potenciálně nachází větší množství lidí, obvinění museli počítat s
eventualitou, že předmětné objekty, jež vyrobili tak, aby výbušný systém co
nejvíce připomínaly, opatřili nálepkou E., jež vyjadřuje, že se jedná, resp.
může jednat o výbušninu, a umístili v centru města, budou vzhledem ke svému
umístění nějakou třetí osobou nalezeny, jsou způsobilé vzhledem ke svému
provedení vyvolat obavu před reálnou hrozbou výbuchu (a to právě při zvážení
všeobecného povědomí veřejnosti o celosvětové hrozbě terorismu v podstatě
kdekoliv na světě, Českou republiku nevyjímaje) a s tím související reakci v
podobě přivolání příslušných státních orgánů za účelem odstranění této hrozby.
Obvinění se mýlí, pokud mají za to, že svůj individuální postoj k současnému
veřejnému dění mohou prezentovat protiprávním způsobem. Ani umělecký projev,
byť je výrazem jedinečnosti a autentičnosti dotčeného umělce, nesmí být
způsobilý vyvolat následek relevantní z pohledu trestního práva. Proto lze
uzavřít, že posuzované jednání dovolatelů bylo zahrnuto zaviněním ve formě
nepřímého úmyslu, neboť následek svého činu si museli představit alespoň jako
možný.
S poukazem na charakter dovolacích námitek Nejvyšší soud rovněž posuzoval, zda
v projednávaném případě mohl být dovolateli namítaný stupeň společenské
nebezpečnosti vytýkaných trestných činů natolik nízký, aby jej bylo možno
hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestné činy nešlo, i když
by jinak vykazovaly jejich znaky.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být
splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněných
jejich jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než
je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) či nikoli, je nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak
pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č.
43/1996).
Jak již bylo výše zmíněno, soudy obou stupňů spatřovaly v jednání obviněných
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti právě s ohledem na význam chráněného
zájmu, který byl jejich jednáním dotčen, a okolnosti případu, za kterých čin
spáchali (zejména reálné nebezpečí hrozby bombovými útoky). V této souvislosti
nelze odhlédnout ani od faktu, že obvinění neučinili ani minimální opatření k
tomu, aby konkrétním škodlivým následkům svého činu zabránili, a to nejenom
tím, že o svém záměru neinformovali např. orgány policie, ale i tím, že po
umístění předmětných objektů na veřejnosti přístupná místa se z místa činu
vzdálili, aniž by jakkoliv zabránili skutečným škodlivým následkům v podobě
zcela zbytečné činnosti příslušných složek policie, hasičů a záchranné služby.
Následky činu jim tudíž byly lhostejné. Naproti tomu soudy vzaly v úvahu
dosavadní bezúhonný, řádný život obou obviněných. V trestním řízení nebyl
zpochybněn motiv, jenž oba obviněné vedl k jejich činu a na který poukazují i
v dovolání. Ten sice sledoval jiné cíle, než způsobení následků relevantních z
hlediska trestního práva, které však byly prakticky nezbytným průvodním jevem
jejich zcela konkrétního jednání. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnosti, které
by svou výjimečnou povahou závěr o absenci materiální stránky posuzovaných
trestných činů odůvodňovaly, soudy obou stupňů neshledaly, a proto ani v tomto
směru nelze dovolací námitky akceptovat.
Ve světle shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud
byl skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích
práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav
zjištěný Městským soudem v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i
Krajský soud v Brně, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro
aplikovanou právní kvalifikaci, přičemž správnému právnímu posouzení
předmětného skutku také odpovídají ve výroku o vině aplikované právní věty.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných L. H. a Z. P. jako
zjevně neopodstatněná odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i
odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k