6 Tdo 1137/2013 - 18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2013 o
dovolání podaném obviněným R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 To 304/2012-151,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 32 T 80/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012, č. j. 32 T
80/2011-104, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
dne 7. 7. 2011 kolem 20. 00 hodin vytáhl z volně položené kabelky v pokoji v
domě na Náměstí v obci K. , kde společně žil se svou dnes již bývalou
přítelkyní I. S. , peněženku a z ní odcizil finanční hotovost ve výši 5.700,-
Kč, neboť družka se s ním po rozchodu odmítla finančně vyrovnat za investice,
které v domě její matky učinil.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu
poškozené I. S. ve výši 5.700,- Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který usnesením ze dne 13.
2. 2013, č. j. 31 To 304/2012 – 151, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
na nesprávném hmotně právním posouzení, a rovněž o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť vůči dovolateli bylo vedeno trestní stíhání, ač
bylo podle zákona nepřípustné.
Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebylo
přihlédnuto k rozporům v provedených důkazech, čímž došlo ke zkreslení
skutkového děje, výraznému nesouladu mezi skutkovými a právními závěry v
rozhodnutích obou soudů a tím i nesprávné aplikaci hmotného práva.
Obviněný namítá, že beze vší pochybnosti nebylo prokázáno, že přečin krádeže
spáchal. Soudům vytýká, že o jeho vině rozhodl pouze na základě jediného
usvědčujícího důkazu - výpovědi poškozené I. S. , a dovolává se ústavního
nálezu sp. zn. III. ÚS 1629/09. Rovněž pak podle něho nebylo prokázáno, že
odcizena byla hotovost ve výši 5.700,-Kč a zejména, že tato byla ve vlastnictví
poškozené. Neřešena byla otázka, zda měl na předmětné prostředky nárok, neboť v
takovém případě by jeho jednání nemohlo být trestné.
Obviněný odkazuje na údaje ve své výpovědi (částka 5.000,- Kč odpovídající
zhodnocení bytu), na údaje svědků S. (částka 5.700,- Kč) a M. (částka 5.500,-
Kč) a namítá, že se soud nezabýval otázkou, zda svědek M. poškozené prostředky
ve výši 5.474,- Kč předal a zda byly v předmětnou dobu v její dispozici.
Přesvědčivě nebylo zjištěno, odkud měl peníze odcizit. V těchto souvislostech
uvádí, že nebyla hodnocena věrohodnost svědků, a nebylo vyhodnoceno, že výpověď
M. je založena pouze na tom, co se zprostředkovaně dozvěděl od poškozené. Na
těchto důkazech podle dovolatele nebylo možno bez důvodných pochybností dospět
k závěru o jeho vině.
Přihlédnuto rovněž nebylo k tomu, s jakým úmyslem si předmětnou hotovost vzal,
neboť ta podle jeho názoru představovala vyrovnání za prostředky, které do bytu
poškozené vložil. Přitom se rovněž domníval, že peníze bere z prostředků, které
poškozené sám poskytl. Jelikož trestný čin krádeže vyžaduje úmyslné zavinění,
není možné, aby jeho jednání bylo posuzováno jako tento trestný čin.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle obviněného spočívá v
tom, že podle zásady subsidiarity trestní represe nebylo jeho jednání natolik
společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu. Vychází z toho, že pokud mezi ním a poškozenou existoval
spor ohledně předmětné hotovosti, neměl být posuzován podle norem trestního
práva. Jeho trestní stíhání mělo být zastaveno v souladu se zásadou
subsidiarity trestní represe a věc měla být řešena podle příslušných norem
občanskoprávních.
Protože soudy prvního i druhého stupně se nesprávného právního posouzení
dopustily tím, že hodnotily důkazy v řízení provedené v rozporu se zákonem, a
protože trestní řízení proti dovolateli nemělo být vůbec vedeno, neboť v
souladu se zásadou subsidiarity trestní represe spor mezi ním a poškozenou měl
být řešen podle občanskoprávních norem, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 31 To
304/2012 – 151 ze dne 13. 2. 2013 a taktéž rozsudek Okresního soudu v Liberci
(správně v České Lípě) č. j. 32 T 80/2011-104, ze dne 23. 4. 2012, a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu
vyjádřila. Uvedla, že při odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač
bylo dle zákona nepřípustné, neboť podle zásady subsidiarity trestní represe
nebylo jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby v daném případě
nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. K této
námitce konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze
zvolit v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv
podle zákona bylo nepřípustné. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že na
tento zákonný dovolací důvod je možno odkazovat pouze tehdy, jestliže ve věci
existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v §
11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno,
musí být zastaveno. Zmíněná dovolací argumentace obviněného se tak pohybuje
mimo obsahové zaměření uvedeného důvodu dovolání.
Ke zbývající části předmětného dovolání, založené na námitce nesprávného
právního posouzení skutku v duchu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. s tím, že došlo k výraznému nesouladu mezi skutkovými a právními
závěry v rozhodnutích obou soudů co do naplnění zákonného znaku přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o věci cizí, jestliže nebyla
postavena na jisto otázka původu odcizených peněz, státní zástupkyně podotýká,
že pokud dovolatel v uvedeném směru soudům konkrétně vytýká, že se nezabývaly
řešením jeho občanskoprávního nároku na předmětné finanční prostředky, pak má
zjevně na mysli výhradu chybějícího posouzení předběžné otázky podle § 9 odst.
1 tr. ř., týkající se jeho hmotněprávního vztahu k finanční částce, kterou si
měl přisvojit tím, že se jí měl zmocnit.
Na tomto základě dovozuje, že z uvedeného hlediska je přitom naplnění znaku
věci cizí ze skutkové věty výroku o vině zřejmé, že dovolatel žil s poškozenou
v domě její matky, kam vložil jisté finanční investice, přičemž po ukončení
jejich druhovského soužití se neúspěšně domáhal jejich finančního vyrovnání,
které následně řešil cestou přisouzeného jednání.
Následně zmínila, že pokud by dovolatel v době svého soužití s poškozenou
vynaložil svoje finanční prostředky na zvelebení jejího bydlení, situovaného v
domě její matky, bylo by možné mít důvodně za to, že této třetí osobě bez
náležitého právního důvodu zhodnotil její nemovitost. Takovým způsobem by tedy
založil svůj právní nárok toliko vůči ní, z titulu jejího bezdůvodného
obohacení, s výlučnou povinností této obohacené mu ve smyslu § 451 obč. zák.
vydat jeho finanční ekvivalent. Důvod pro přijetí právního závěru, že se
dovolatel z uvedeného právního titulu mohl domáhat úhrady vložených investic po
osobě odlišné od poškozené, však nevyplývá z opatřených skutkových zjištění. Z
nich není zřejmý majetkoprávní režim zhodnocené nemovitosti, kterou s
poškozenou obýval, natož pak vyloučena eventualita, že uskutečněné investice ve
prospěch poškozené a jejího syna činil v přesvědčení, že se případně týkají
jejího spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Konečně také stěžejní otázka, o
jaké konkrétní investice se mělo jednat a kdy k nim mělo dojít, zůstala v
podrobnostech nezodpovězena. To za stavu, že podle osamocené výpovědi poškozené
byly uskutečněny pouze z finančních prostředků jejích a jejího otce a tedy
zcela s vyloučením dovolatelova finančního zapojení.
V posuzovaném směru podle jejího názoru nelze přehlédnout postoj soudů obou
stupňů ke druhé tvrzené variantě dovolatelova finančního nároku vůči poškozené,
kterou s poukazem na její výpověď zcela odmítly. Stalo se tak i přes poměrně
jednoznačný skutkový stav věci o jeho společném hospodaření s poškozenou, které
bylo ukončeno teprve až předmětného dne. Skutkový stav věci zůstal podle státní
zástupkyně neúplný do té míry, že z něj vyplývají důvodné pochybnosti o tom,
jakým způsobem byla po stránce finanční vedena ze stran bývalých partnerů
nezpochybněná společná domácnost, pokud se obviněný a poškozená rozcházejí ve
svých výpovědích o sdružení finančních prostředků pro tento účel. Jestliže
soudy v uvedeném směru přisvědčily výpovědi poškozené o tom, že dovolatelovy
finanční prostředky byly ve společně obývaných prostorách uloženy samostatně
(truhlička na skříni) s tím, že si je může kdykoliv vzít, pak se již z jejího
pohledu nezabývaly otázkou, jak bylo takové společné hospodaření praktikováno,
zejména z hlediska skutečné výše nákladů společné domácnosti a tím i výlučné
finanční způsobilosti poškozené k jejich pokrytí, včetně zohlednění
inkasovaného plnění výživného na jejího syna, event. dalších jejích
pravidelných majetkových nároků, tak, aby mohlo být potvrzeno či vyloučeno, zda
peníze, které dovolatel v prostorách do té doby společně obývaných s poškozenou
vzal, byly z jejího výlučného majetku nebo pocházely ze společných financí,
které v důsledku ukončení vztahu z její strany již nemohly sloužit tomu účelu,
pro který byly sdruženy, a to tím spíše, že ve vztahu mezi druhem a družkou
nevzniká žádné majetkové společenství, které by bylo obdobou společného jmění
manželů ve smyslu § 143 a násl. obč. zák. a tím i překážkou pro posouzení
způsobilosti jejich společných věcí stát se předmětem trestného činu krádeže
(srov. Trestní zákoník II., Komentář, 1. vydání č. l. 1788 pod čarou).
Na tomto základě státní zástupkyně dovozuje, že pokud je majetek osoby, která v
takovém společenském poměru žije, ve vztahu k jejímu partnerovi cizím majetkem,
pak je zřejmé, že z hlediska naplnění znaku trestného činu krádeže o věci cizí
chybí v posuzovaném případě onen výše akcentovaný skutkový podklad pro
rozlišení, zda se předmětem přisouzeného skutku staly samostatné finance
poškozené (které jsou doložitelné co do svého původu a tím i výše), a nebo zda
se v uvedeném směru jednalo o nevyčerpaný majetkový příspěvek dovolatele do
společného, nicméně předmětného dne ukončeného provozu jejich domácnosti, jak v
rámci své obhajoby namítá. V posledně uvedeném směru pak postrádá i zjištění,
na jaké časové období a v jakém rozsahu v inkriminovanou dobu dovolatel
poškozené přispíval na vedení společné domácnosti a tím i jaká částka zůstala
takovým účelem již nepokryta a tudíž se stala možným předmětem nakládání s jeho
výlučným majetkem.
Státní zástupkyně uzavřela, že po nezbytné objektivizaci (zejména) právního
režimu finanční částky z hlediska naplnění znaku přečinu krádeže o věci cizí,
teprve bude namístě vyhodnocení otázky spojené s předepsanou formou
dovolatelova zavinění. Za popsaného stavu věci tak lze výrok o jeho vině a tím
i závěr, že trestní represe je v daném případě namístě, považovat za předčasný.
Je totiž přesvědčena, že mezi opatřeným skutkovým stavem věci, vtěleným do
přisouzené skutkové věty a způsobem jeho právního posouzení, plynoucím z
navazující věty právní: „že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a
způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“, je co do skutkového
pokrytí zákonného znaku věci cizí dán extrémní nesoulad.
Na základě těchto skutečností proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud shledal dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1
tr. ř. důvodným, a aby rozhodl tak, že se napadené usnesení, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušuje v celém rozsahu a
věc se soudu prvého stupně přikazuje k novému projednání a rozhodnutí. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou
uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.). Uvedené závěry je třeba konstatovat i přes zjištění, že dovolání
obviněného, zpracované jeho obhájcem, bylo ve svém vyhotovení nesprávně
adresováno Okresnímu soudu v Liberci (tento soud je v dovolání opakovaně
nesprávně označován za soud prvního stupně, který v posuzované věci vydal
rozsudek) ke sp. zn. 31 To 304/2012 (spisová značka rozhodnutí soudu
odvolacího), avšak podáno bylo dne 5. 8. 2013 (v zákonné lhůtě, neboť opis
rozhodnutí soudu odvolacího byl obviněnému doručen dne 6. 6. 2013) u Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, tj. u soudu druhého stupně, kde lze
dovolání rovněž podat (§ 265e odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestné stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Tak je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z
obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.,
pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být
zastaveno, a přesto příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na
tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o
zastavení trestního stíhání obviněného a místo rozhodnutí o zastavení jeho
trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně
příznivé (zejména odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve
smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Z výše uvedeného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. je zřejmé, že tento dovolací důvod není v posuzované věci naplněn. Zásada
subsidiarity trestního práva, jejíhož uplatnění se obviněný svým mimořádným
opravným prostředkem dovolává, nemůže být (ani v případě, že by ji bylo třeba v
konkrétní věci užít) hodnocena jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání
obviněného, neboť citovaná zásada není obsažena v katalogu důvodů vypočtených v
ustanoveních § 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř., která jediná jsou z
hlediska tohoto dovolacího důvodu právně relevantními.
Na straně druhé již na tomto místě je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že
zásada subsidiarity trestní represe je dovolatelem v jeho mimořádném opravném
prostředku spojována s výše označeným důvodem dovolání, neznamená, že by její
případný vliv na napadená rozhodnutí již neměl být zkoumán, neboť obviněný
prvotně uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod spočívající v tvrzení o
nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pod který
je námitka spočívající v nerespektování zásady subsidiarity trestního práva
plně podřaditelná. Její nesprávná aplikace v konkrétním případě má totiž za
následek vadné hmotně právní posouzení skutku (činem soudně trestným je buď
shledán skutek, ve vztahu k němuž dostačovalo ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, nebo je tomu
naopak).
Přestože obviněný svou argumentaci, která má odůvodnit existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založil z převážné části na
námitkách skutkových a procesních (tvrzení zpochybňující skutkové závěry stran
místa uložení a výše odňatých peněz, vlastní hodnotící závěry o věrohodnosti
důkazů atd.), které z povahy věci nemohou odůvodnit naplnění dovolacího důvodu
založeného na nesprávné aplikaci norem práva hmotného, některé jeho výhrady
vůči závěrům soudů nižších stupňů – i s jistou mírou benevolence – lze za
námitky hmotně právní povahy považovat.
Pozornosti si zaslouží především tři tvrzení obviněného, a to, že
a) provedené důkazy dostatečně neprokazují, že odcizená hotovost byla ve
vlastnictví poškozené,
b) není dáno úmyslné zavinění dovolatele vyžadované ustanovením § 205
tr. zákoníku,
c) podstatou věci je spor ohledně finančních prostředků, na které
dovolateli vznikl nárok investicemi, a jehož řešení nespadá do oblasti
trestního práva.
První námitka má dopad v oblasti naplnění objektivní stránky přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, neboť souvisí se skutkovým zjištěním
podřaditelným pod zákonný znak zmocnění se (a přisvojení si) cizí věci. Byť
obviněný existenci tohoto zákonného znaku, resp. příslušné skutkové zjištění na
základě provedeného dokazování zpochybňuje (a k jeho hodnocení se přiklání svým
vyjádřením i státní zástupkyně), nelze takto tvrzenému závěru s přihlédnutím k
důkazům, z nichž nalézací soud vyšel, přisvědčit.
Dílčím nedostatkem odsuzujícího rozsudku ve smyslu prvně uplatněné námitky je
to, že zejména při popisu skutku v jeho výrokové části danost tohoto znaku
explicitně a transparentně nevyjadřuje. Ve vztahu k jednání obviněného je totiž
v daném směru ve výrokové části rozsudku uvedeno pouze to, že (obviněný) „ .. vytáhl z volně položené kabelky .. peněženku a z ní odcizil finanční hotovost
ve výši 5.700,- Kč“, aniž by bylo specifikováno, peněz kterého subjektu
(poškozeného) se tak zmocnil a komu tak ve smyslu věty právní způsobil na
cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zcela nepochybnou odpověď na danou otázku
neposkytuje nejprve (na str. 4) ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
které obsahuje údaj, že bylo prokázáno, že obžalovaný se dopustil jednání,
které mu bylo kladeno za vinu, neboť popis skutku v žalobním návrhu je
identický s jeho popisem v rozsudku. Skutkový a právní závěr o tom, že se
obviněný zmocnil cizí věci, lze nicméně dovodit z údaje, že (str. 4) obviněný
je usvědčován výpovědí svědkyně S. , dle níž obviněný jí .. sebral peníze z
peněženky, které jí dal svědek M. , přičemž šlo o peníze určené na výživné pro
jejich společného syna a na splátku půjčky. Byť lze (ve vztahu k prostředkům
předaným svědkyni jako výživné na jejího syna) námitku stran vlastnictví peněz
poškozenou pokládat za částečně důvodnou (v této části obviněný svým jednáním
zasáhl do majetkového práva nezletilého a nikoli jeho matky, k jejímž rukám
bylo výživné pro syna hrazeno), není tím současně zpochybněna danost znaku cizí
věci, neboť v tomto směru správně již nalézací soud (str. 5) poukázal na to, že
obviněný „ ..si přisvojil finanční prostředky, které mu nepatřily, byly tak
vůči němu věcí cizí ..“. Stejně věc vyhodnotil ve svém usnesení (str. 3) i soud
odvolací. Z tohoto pohledu proto správnost právního posouzení skutku soudy
obviněným relevantně zpochybněna není. Shledávala-li státní zástupkyně ohledně
této otázky dovoláním napadená rozhodnutí nejasná a jejich skutková zjištění
nedostatečná, pak je nezbytné uvést, že její hodnocení je patrně ovlivněno tím,
že dostatečně neodhlíží od verze obviněného (dle soudů vyvrácené usvědčujícími
důkazy vyjmenovanými na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) a vychází ze
skutkových tvrzení, která v těchto důkazech nemají podklad (viz údaj svědkyně
na č. l. 54 o prvním rozchodu s obviněným v měsíci březnu a ukončení vedení
společně financované domácnosti od měsíce dubna, v němž se opět do bytu
nastěhoval). Pochybnosti o tom, že odnímané peníze ve skutečnosti nejsou k
osobě obviněného věcí cizí, by dle dovolacího soudu nastaly pouze tehdy, pokud
by skutkový závěr soudů vyzněl tak, že se jich obviněný zmocnil v místnosti,
kde byly dříve za účelem jejich společného využití ukládány (podle obviněného
ve skříni v dětském pokoji). Soudy obou stupňů však na podkladě výpovědi
poškozené učinily skutkové zjištění, že se obviněný zmocnil částky 5.700,- Kč
(ne částky 5.000,- Kč, jak sám uvádí) a z peněženky, kterou poškozená měla
uloženou v kabelce položené na žehlicím prkně ve svém pokoji (str. 4 rozsudku).
Za této situace (aniž by došlo k přehodnocení věrohodnosti důkazů, z nichž
nalézací soud vyšel) státní zástupkyní shledávaný rozpor mezi učiněným
skutkovým zjištěním a právním posouzením shledat nelze. Pro skutkové zjištění
soudů nižších stupňů platí jimi vyslovený závěr, že peníze, kterých se obviněný
zmocnil a takto si je přisvojil, byly ve vztahu k němu objektivně věcí cizí.
Druhá námitka obviněného - o absenci jeho úmyslného zavinění – má převážně
skutkový základ, neboť obviněný ji spojuje s odnětím částky 5.000,- Kč z
prostor, kde se ukládaly tzv. společné prostředky. Proto i jeho tvrzení, že se
domníval, že si bere peníze, které tam sám vložil, je nutno vztahovat ke
skutkovému ději, který je jiný, než zjištěný soudy v napadených rozhodnutích.
Ani tato námitka (jako námitka primárně skutková) proto nemůže dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Třetí námitka, jak již uvedeno výše, tj. poukaz dovolatele na zásadu
subsidiarity trestní represe a s ní spojené tvrzení, že jeho jednání nebylo
natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu, je sice formálně subsumovatelná pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní argumentace obviněného však
nemůže vést k závěru, že by v důsledku jejího uplatnění mělo dojít ke zrušení
napadeného rozhodnutí. Ve spojitosti s touto zásadou totiž dovolatel namítá
toliko to, že pokud mezi ním „a žalovanou existoval spor ohledně předmětné
hotovosti, rozhodně neměl být posuzován dle norem trestního práva“. Taková
námitka, když skutek, jímž byl shledán vinným, nepochybně naplňuje zákonné
znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemůže vést k
závěru, že v jejím důsledku (tvrzeného sporu, jež byl ostatně v podobě
odporujících si tvrzení řešen soudy nižších stupňů v rámci jejich hodnocení
provedených důkazů při konstrukci skutkových zjištění) posuzovaný skutek z
hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným
činům dané skutkové podstaty. Přitom právě takové zjištění je předpokladem
úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní
represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti
případu (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Protože v uvedeném směru je námitka obviněného formálně naplňující jím
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna
zjevně neopodstatněně a jelikož důvodně nebyl uplatněn ani jím druhý označený
důvod dovolání [podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], bylo jeho dovolání
vyhodnoceno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně neopodstatněné a jako takové
bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil