6 Tdo 1138/2024-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 7 To 211/2024-190, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 49/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 51 T 49/2024, byl obviněný J. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 2. 7. 2023 v přesně nezjištěné době z přesně nezjištěného místa při uplatnění práva na pojistné plnění u společnosti Alza.cz a.s. uvedl nepravdivé údaje, a to, že mu byl dne 1. 7. 2023 odcizen mobilní telefon značky Xiaomi 11T modré barvy, IMEI XY, včetně obalu a nabíječky, ačkoli předmětný telefon s příslušenstvím již v dubnu 2023 předal jako splátku dluhu M. Š., narozenému XY, a v případě vyplacení pojistného plnění by způsobil poškozené společnosti Alza.cz a.s., IČ 27082440, se sídlem 170 00 Praha 7, Jankovcova 1522/53, škodu ve výši 9 499 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 7 To 211/2024-190, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k něm
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného jsou skutková zjištění založená na procesně nepoužitelném důkazu, a to na zvukovém záznamu z telefonu předloženého svědkem Š., obsahujícím konverzaci mezi ním a obviněným. Z relevantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že obecně lze připustit jako důkaz i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu ostatních účastníků na něm zachycených. Je však nezbytné podrobit použitelnost zvukové nahrávky testu proporcionality, tedy zjistit, zda zásah do práva na ochranu osobnosti dovolatele byl odůvodněn ochranou jiných oprávněných zájmů pořizovatele těchto záznamů. V tomto směru je podstatné, že svědek Š. se živí vymáháním pohledávek a nahrávku nepořídil za účelem ochrany svých práv, nýbrž proto, aby získal prostředky k vydírání osoby, s níž hovor vedl. Zásah do dovolatelova práva na soukromí byl tudíž právně nedůvodný. Další významnou otázkou je, zda odsouzení pachatele je založeno pouze na dané nahrávce, nebo existují i dalších důkazy, s nimiž je obsah zvukové nahrávky ve shodě. V předmětné věci lze uzavřít, že bez zmíněného zvukového záznamu by odsouzení obviněného možné nebylo, neboť jediným dalším důkazem o vině byla výpověď svědka Š., který je osobou, jež pořídila tento zvukový záznam.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 51 T 49/2024, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 211/2024, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj z argumentace dovolatele není zřejmé, z čeho dovozuje, že svědek Š. nahrávku jejich rozhovoru pořídil za účelem získání prostředku k následnému vydírání. Nahrávka nezachycuje okolnosti předání telefonu dovolatelem, ale až pozdější komunikaci mezi ním a svědkem Š., která byla reakcí na zájem policie o záležitost související s prodejem předmětného telefonu svědkyní F. Vyplývá z ní obava svědka Š. z toho, že obviněný nepravdivě oznámil Policii ČR, že mu byl odcizen telefon buď jím nebo svědkyní F., ačkoliv telefon použil právě k částečnému umoření dluhu, který vůči svědku Š. měl. Podstatné navíc je, že předmětný zvukový záznam nebyl jediným usvědčujícím důkazem stejně jako nebyl důkazem klíčovým. Těmi byly primárně – vedle listinných materiálů – především výpovědi svědků Š. a F., jejichž hodnověrnost zvukový záznam pouze podpořil.
7. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
9. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání.
10. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech [druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]
11. Jak vyplývá ze zákonného vyjádření obviněným uplatněné alternativy dovolacího důvodu, nelze ji naplnit pouze tvrzením, že došlo k hodnocení procesně nepoužitelného důkazu, nebo že takový důkaz měl dílčí význam pro objasnění skutkového stavu. K naplnění zmíněné alternativy tohoto dovolacího důvodu je nutné, aby na procesně nepoužitelném důkazu byla založena rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu. Obviněný tak poměrně stroze tvrdí, že byl odsouzen především na základě zvukové nahrávky telefonického rozhovoru mezi ním a svědkem Š., přičemž tento důkaz měl být procesně nepoužitelný. Nejvyšší soud však již na tomto místě musí uvést, že ačkoliv tato výhrada formálně vyhovuje uplatněnému dovolacímu důvodu, je zároveň zjevně neopodstatněná.
12. Přisvědčit jí nelze již v té její částí, podle které měla mít daná zvuková nahrávka klíčový význam pro výrok o vině dovolatele. Zmíněná zvuková nahrávka byla pouze dílčí a spíše vedlejší částí soudem hodnocené důkazní materie. Skutkové závěry soudu byly podloženy řadou listinných důkazů (úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 1. 7. 2023 týkající se obviněným tvrzeného odcizení batohu včetně předmětného mobilního telefonu, sdělení společnosti Alza.cz a.s. a přiložené doklady, příjemka případu pojistné události a její zamítnutí, kupní smlouva mezi Mobil pohotovost GSM s.r.o. a svědkyní F. – body 6., 7. odsuzujícího rozsudku) tak i výpovědí svědků Š. (bod 5. rozsudku soudu) a F. (bod 4. rozsudku soudu). Byly to právě výpovědi jmenovaných svědků (podložené zmíněnými listinnými důkazy), které byly zásadní pro závěr o vině dovolatele. Zvuková nahrávka, jejíž procesní použitelnost se obviněný nyní snaží zpochybnit, pak byla z hlediska svého významu pro formování skutkových zjištění spíše sekundární, neboť přispívala k důvěryhodnosti údajů poskytnutých svědky. Nicméně i kdyby tento důkaz proveden nebyl, nelze dospět k závěru, že by se o vině dovolatele vyskytly nějaké pochybnosti. To ostatně vyplývá i z hodnotící pasáže odsuzujícího rozsudku (bod 10.), v níž je soudem hovořeno primárně o tom, že svědek Š. „… zcela přesvědčivě popsal … … důvod, proč mu obžalovaný předmětný telefon předal. Připustil, že obžalovanému poskytl finanční půjčku ve výši 100 000 Kč, obžalovaný se však neměl k tomu … … tento dluh uhradit, a tak předmětný telefon, který svědek přijal již s tím účelem, že ho prodá, aby tak alespoň zčásti umořil svoji pohledávku za obžalovaným a následně ho předal své přítelkyni, která byla ve finanční nouzi, aby s ním naložila dle své libosti a ta ho pak prodala“. Následně je v ní odkazováno i na výpověď svědkyně F., když soud uvádí, že „… ta pak potvrdila … … to, co uváděl svědek Š., kdy potvrdila rovněž existenci dluhu a skutečnost, že telefon poté, co jí ho Š. předal z důvodu nedostatku finančních prostředků, prodala“. Zvuková nahrávka je pak v dané části rozsudku soudu zmíněna jako důkaz podporující dané výpovědi, nikoliv jako rozhodující část dokazování vedoucí k odsouzení obviněného.
13. Pokud jde o druhou část námitky obviněného, podle které má být předmětná zvuková nahrávka procesně nepoužitelná, je třeba připomenout, že (jak vyplývá i z obviněným odkazované judikatury) s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost použít k důkazu též zvukového záznamu, který byl pořízen soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků určitého jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost posuzovat též v rámci respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv. K tomu srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 5. 2000 ve věci Khan v. Spojené království, a ze dne 24. 1. 2002 ve věci Turquin v. Francie. Významnou okolností v takových případech bude především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.).
14. Jak bylo uvedeno výše, v projednávané trestní věci je rozhodné, nejen to, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl jediným důkazem, ale dokonce se nejednalo ani o důkaz stěžejní, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů), na nichž založil svůj výrok o vině dovolatele. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soud prvního stupně při dokazování postupoval v souladu s trestním řádem i soudní praxí. Tvrzení obviněného, že svědek Š. měl pořizovat zvukový záznam za účelem vydírání obviněného, je čirou spekulací. Naopak lze dovozovat, že tím byl z jeho strany sledován jeho legitimní zájem na vyhnutí se případným právním problémům poté, co mu bylo policií sděleno, že obviněný nahlásil krádež telefonu, který však ve skutečnosti odevzdal svědku Š. jako splátku dluhu. To ostatně vyplývá z charakteristiky zvukové nahrávky obsažené v bodě 8. rozsudku soudu prvního stupně i z výpovědi svědka Š. (bod 5.). V. Způsob rozhodnutí
15. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, rozhodl o něm způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
16. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvodně odmítnutí poukaze na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu