6 Tdo 1143/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 9/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 69/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 29 T 69/2005, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od ledna 2005 nejméně do 18. 4. 2005 bránil své manželce S. P., v užívání jejich společného bytu tím způsobem, že vyměnil zámek a klíče od bytu a poškozené je i přes její urgence nepředal“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle § 249a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost umožnit užívání bytu o velikosti 3+1 v 6. patře domu v P., poškozené S. P. Dále mu byl podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč, přičemž byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 5 To 9/2006, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud bez dalšího šetření přejal jako správný rozsudek soudu prvního stupně a jednostranně vycházel pouze z výpovědi poškozené. V této souvislosti předestřel, že byly nesprávně a neúplně zhodnoceny okolnosti, za kterých poškozená byt (zároveň společnou domácnost) opustila, včetně okolností, jak to bylo s klíči, které při svém odchodu v bytě dobrovolně sama zanechala. Přitom uvedl, že výpovědi poškozené z přípravného řízení a hlavního líčení se liší, z čehož vyvodil, že nebyla vyvrácena jeho výpověď o tom, že poškozená klíče od bytu zcela dobrovolně a vědoma si svého počínání nechala při svém odchodu doma, aniž k tomu byla jakýmkoliv způsobem nucena či přesvědčována.
V další části zmínil výpověď svědka PaeDr. J. Š., který potvrdil, že poškozená opustila byt zcela dobrovolně a odešla z domova s tím, že končí a odchází z domova a ať se o děti postará sám dovolatel. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že tuto výpověď žádným způsobem nezohlednil, přestože má podstatný význam pro posouzení celého skutku. V návaznosti na uvedenou svědeckou výpověď poukázal na ustanovení § 706 – § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) přičemž zdůraznil, že poškozená svobodně, uváženě a zcela zřetelně projevila svoji vůli opustit společnou domácnost a její jednání nevzbuzovalo pochybnost o jejím úmyslu. V takovém případě by se jediným nájemcem bytu mohl stát samotný dovolatel, což soudy obou stupňů vůbec nepřipustily.
Dále dovolatel namítl, že ani jeden ze soudů nepřipustil možnost účelové výpovědi poškozené, která by tak díky pravomocnému odsuzujícímu rozsudku mohla dosáhnout svěření dětí do své péče a on by musel opustit místo úředníka státní správy. Podle jeho názoru je z protokolu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 P 49/2005, a ze znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie prokázáno, že poškozená rozhodnutí opustit byt a společnou domácnost učinila dobrovolně.
Dovolatel také vyjádřil svůj dojem, že soudy obou stupňů nemusely jednat zcela nestranně, což dal do souvislosti s medializací tzv. domácího násilí. Pokud by soudy měly snahu zjistit skutečný stav věci, pak by se věrohodnost výpovědi poškozené snažily ověřit ještě dalšími důkazy. To se však nestalo, zřejmě proto, že soud prvního stupně v něm už od počátku viděl osobu, která se trestného činu dopustila, či dopustit musela. Podle přesvědčení dovolatele měly soudy celou záležitost hodnotit i z pohledu řízení o jeho návrhu na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Dovolatel ještě zmínil, že není pravdou, že by poškozenou nechtěl do bytu pustit, když tato má klíče a do bytu se dostavila pouze dvakrát, avšak pouze s úmyslem vyvolat konflikt. Policie, která byla k první takové návštěvě dne 1. 12. 2005 přivolána, podle jeho slov zjistila, že poškozená nemá opravdový zájem tento byt užívat, když navíc na jeho provoz již po dobu patnácti měsíců vůbec finančně nepřispívá.
V závěru odůvodnění dovolání obviněný dovodil, že celé trestní řízení je ze strany poškozené značně zkreslováno a zneužíváno s cílem získat děti do své péče a jemu samotnému se pomstít. Tím, že soudy reflektovaly jen výpověď poškozené, mohla být m. j. porušena zásada volného hodnocení důkazů.
Vyslovil pak názor, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že se skutek, pro který byl stíhán, skutečně stal či že se stal tak, jak jej předkládala státní zástupkyně.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám jej obžaloby zprostil.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že z dovolací argumentace je zcela zřejmé, že svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, jestliže je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností. Způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 256b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Dále poukázala na to, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích
vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný R. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k jím citovaným důkazům a vlastní skutkové závěry (viz např. tvrzení, podle něhož nebylo v řízení prokázáno, že se skutek, pro který byl stíhán, skutečně stal či že se stal tak, jak jej předkládala státní zástupkyně). Teprve sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové výhrady a vlastní závěr o skutkovém stavu věci - činí závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se dovolání opírá, proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze ve vztahu k otázce aplikace ustanovení § 706 – § 708 obč. zák., kterou dovolatel namítl v návaznosti na primárně procesní (skutkové) výhrady v dovolání, zjevně se závěrem, že poškozené zanikl právní důvod k užívání předmětného bytu, uvést následující skutečnosti.
Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Podle § 707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.
Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 706 odst. 1 a 2 a § 707 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Z hledisek těchto zákonných ustanovení se patřilo posoudit, zda jednání poškozené bylo možno kvalifikovat jako trvalé opuštění domácnosti, které by mělo za následek zánik jejího nájemního práva k bytu nebo zda toto její právo nezaniklo a byla nadále oprávněna byt užívat.
V těchto souvislostech je nutno v obecné rovině konstatovat, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecné jednání vedené úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manželi je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a manželské soužití neobnovit. Z těchto závěrů se potom podává, že pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1980/97).
Na místě je rovněž připomenout, že trvalé opuštění domácnosti je nejenom úkonem faktickým, ale i právním (srov. znění § 34 obč. zák.) a musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, tj. nesmí být motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat.
V posuzovaném případě však nelze dovodit, že by byly dány takové skutkové okolnosti, jež by umožnily učinit závěr o tom, že poškozená trvale opustila společnou domácnost (s dovolatelem). Je skutečností, že poškozená dne 29. 12. 2004 opustila shora zmíněný byt. Z této skutečnosti, byť by k ní došlo za situace popsané dovolatelem a svědkem PaeDr. J. Š., však není možné vyvozovat, že se jednalo o trvalé opuštění společné domácnosti, jehož důsledkem by byl zánik jejího nájemního práva. Jestliže, jak shora uvedeno, nelze bez dalšího usuzovat na trvalé opuštění společné domácnosti z opuštění bytu za současného odstěhování svršků a dokonce s případným odhlášením se z trvalého pobytu, pak pouhý odchod poškozené z bytu se zanecháním klíčů, třeba případně verbálně doprovozený prohlášením ve smyslu „že tady končí a odchází“ nemůže být interpretován jako trvalé opuštění společné domácnosti. Nehledě přitom na prohlášení samotné poškozené, že se chtěla do bytu vrátit a chtěla s dovolatelem sdílet společnou domácnost, je třeba upozornit zejména na objektivní skutečnost, že poškozená z bytu odešla pouze s kabelkou (zanechala zde tedy prakticky všechny osobní věci). Dále je třeba upozornit na nepochybně vyhrocené vztahy mezi dovolatelem a poškozenou, jež je třeba rovněž do posuzované problematiky promítnout, přičemž není důvodu nevěřit poškozené, že její odchod byl motivován právě jimi. Ostatně sám dovolatel uvedl „29. 12. 2004 manželka odmítla podepsat dohodu o vyrovnání a svěření dětí do mé péče a rozvod.“ Toto tvrzení dokresluje zjištění o charakteru vztahů mezi ním a poškozenou. Nelze proto hovořit, jakkoli dovolatel i již jmenovaný svědek vypovídají o klidném odchodu poškozené, o jejím svobodném projevu vůle.
Vzhledem k těmto skutečnostem lze uzavřít, že poškozená nepozbyla právo nájmu ke shora uvedenému bytu a dovolatel nebyl, pokud již vyměnil zámek u dveří, oprávněn poškozené nepředat klíče od nového zámku a nebyl oprávněn bránit jí v užívání předmětného bytu.
V souvislosti s tím je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Ke shora rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý