6 Tdo 115/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 12. června
2002 dovolání Nejvyšší státní zástupkyně, podané v neprospěch
obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., podané proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/01 jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2001, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání Nejvyšší státní zástupkyně,
podané v neprospěch JUDr. PhDr. K. V., CSc., o d m í t á .
Dovoláním napadeným usnesením Vrchní soud v Praze:
I. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu k odvolání obviněného JUDr. PhDr. K.
V., CSc., v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.
6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr.
řádu zastavil trestní stíhání pro skutek, který měl uvedený obviněný podle
obžaloby Městského státního zástupce v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. KZv
118/98, spáchat tím, že
„v době od 9. 6. 1948 do 28. 1. 1949 nejprve jako prokurátor Vrchní vojenské
prokuratury v Praze, později jako vyšetřující soudce Státního soudu v Praze a
následně jako referent vojenského oddělení Státní prokuratury v Praze při
vedení vyšetřování a následně při soudním projednávání trestní věci divizního
generála H. P., rozhodující měrou přispěl v tomto postavení v době kritické k
nespravedlivému odsouzení poškozeného divizního generála H. P. trestním senátem
Státního soudu v Praze, a to rozsudkem sp. zn. Or I. 38/48 ze dne 28. 1. 1949,
ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 4. 1949, sp. zn.
Zm-I-248/49, kdy byla tehdy zmateční stížnost zamítnuta a rozsudek nabyl právní
moci dnem 8. 4. 1949, přičemž poškozenému diviznímu generálovi H. P. byl uložen
absolutní trest – smrti provazem a rozsudek byl vykonán dne 21. 6. 1949 v 06.00
hodin v trestnici pro muže v Plzni, a to tak, že
- zařadil do trestního spisu písemné materiály svědčící o spolupráci
poškozeného divizního generála H. P. s generálem Britské tajné služby
Intelligence Service Dawidsonem v Londýně o vyzrazení skutečností tvořících
předmět státního tajemství a zájmu SSSR, přičemž věděl, že tyto materiály jsou
falzifikáty zhotovené na pokyn tehdejšího náčelníka pátého oddělení
Ministerstva národní obrany (OBZ) – B. R.,
- v rozporu s platným trestním řádem a povinnostmi plynoucími z jeho služebního
postavení prokurátora a následně vyšetřujícího soudce, účelně formuloval v
trestním řízení poškozeného divizního generála H. P. protokolární výpovědi tak,
aby svědčily v jeho neprospěch, ač věděl, že některé výpovědi byly důsledkem
nezákonných vyšetřovacích metod, zejména psychického nátlaku, na kterém se vůči
poškozenému diviznímu generálovi H. P. částečně podílel při výsleších,
- vyšetřování poškozeného divizního generála H. P. vedl neobjektivně a
tendenčně, vzhledem k tehdejší politické situaci „zájmu Moskvy“, z tohoto
důvodu přijímal rady a pokyny od legačního rady Velvyslanectví SSSR v Praze M.
Ch. M. Z. (správně: M. M. Ch.), který byl rezidentem tajné služby NKVD v
Československé republice, se zaměřením takového vyšetřování v této trestní věci
a M. M. Ch. předával bez zákonných důvodů kopie protokolů o výslechu
poškozeného divizního generála H. P., řídil se také pokyny B. R. při
vyšetřování, a to s cílem dosáhnout absolutního trestu pro obviněného H. P.,
přičemž v rozporu s tehdy platným trestním řádem vlastnoručně za prokurátora
vyhotovil koncept obžaloby na poškozeného divizního generála H. P., kde
výslovně navrhl trest smrti, přičemž strojopisné vyhotovení této obžaloby bylo
pouze jen formálně podepsáno prokurátorem Vrchní vojenské prokuratury v Praze
generálem JUDr. J. V. a ve dnech 26. – 28. 1. 1949 se osobně zúčastnil hlavního
líčení v trestní věci divizního generála H. P., ač to bylo v rozporu s jeho
postavením a vystupoval jako tzv. „expert“ prokurátora JUDr. J. V., přestože
věděl, že jako vyšetřující soudce v této věci je z projednávání věci vyloučen
ze zákona a funkce „experta“ prokurátora neměla opodstatnění ani v tehdy
platném trestním řádu.“,
čímž měl obviněný JUDr. PhDr. K. V., CSc., podle obžaloby spáchat trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 5 zákona č. 198/1993 Sb.
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
s tím, že trestní stíhání obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., je promlčeno.
II. Podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně Městského
státního zastupitelství v Praze jako nedůvodné.
Podle tzv. dodejky a doručenek, založených v trestním spisu, bylo usnesení
odvolacího soudu doručeno dne 14. 2. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v
Praze, dne 15. 2. 2002 obviněnému JUDr. PhDr. K. V., CSc., a téhož dne, tj. 15.
2. 2002, také jeho obhájci, advokátovi JUDr. Č. K.
Dne 8. 3. 2002 bylo Městskému soudu v Praze doručeno dovolání Nejvyšší státní
zástupkyně, podané s odkazem na ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., kterým státní zástupkyně napadla
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu shora citované rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem
Nejvyššímu soudu České republiky dne 25. 4. 2002.
Nejvyšší státní zástupkyně opřela podaný mimořádný opravný
prostředek o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f),
g) a k) tr. řádu. Namítla, že výrokem ad I. Vrchní soud v Praze, jako soud
odvolací, rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky
takového rozhodnutí (§ 265b odst. 1 písm. f/ tr. řádu) a toto rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání spočívalo podle názoru dovolatelky v nesprávném
právním posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu), výrokem ad II. pak
vrchní soud rozhodl o zamítnutí odvolání státního zástupce proti rozsudku
Městského soudu v Praze, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí (§ 265b odst. 1 písm. k/ tr. řádu).
V písemném odůvodnění podaného dovolání vyslovila Nejvyšší státní zástupkyně
nesouhlas s některými názory Vrchního soudu v Praze, prezentovanými v napadeném
usnesení, které navíc označila za vnitřně rozporné v tom smyslu, že na jedné
straně považuje obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., za „spoluviníka“, resp.
„účastníka“ na zločinu vraždy prosté podle § 414 bod 4. vojenského trestního
zákona, na straně druhé však již neoznačuje osobu, která je pachatelem tohoto
zločinu, ačkoliv tuto otázku bylo nutno řešit ve vztahu k jednání obviněného
jako otázku předběžnou.
S odkazem na ustanovení § 416 a § 11 vojenského trestního zákona současně
Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že postavení „spoluviníka nebo účastníka“,
vymezené citovaným právním předpisem, vycházelo z existence konkrétního
pachatele, který sám zločin spáchal tím, že naplnil jeho skutkovou podstatu po
objektivní i subjektivní stránce. Jednání v situaci, kdy takový
iniciátor jednal způsobem, že další osoby nechal jednat v mylné představě, že
se protiprávního jednání nedopouštějí, a tím dosáhl zamýšleného škodlivého
účinku, v daném případě pravomocného rozsudku o vině s uloženým trestem smrti a
jeho výkonu, byl ovšem podle mínění dovolatelky pachatelstvím a nikoliv pouhým
účastenstvím. Ony další osoby totiž v takovém případě pachateli nejsou, protože
v jejich jednání chybí potřebná subjektivní stránka, a to vědomí protiprávnosti
jejich konání, resp. v dobové terminologii zákonem předpokládaný „zlý úmysl“.
Pod takové osoby bylo nutno podle dovolatelky v dané věci s ohledem na důkazní
situaci podřadit soudce soudů obou stupňů, jakož i přímého vykonavatele
absolutního trestu a bylo na ně nutno pohlížet jako na „živé nástroje“ zneužité
právě obviněným k dokončení zamýšleného následku. To, že obviněný JUDr. PhDr.
K. V., CSc., měl v trestní věci divizního generála H. P. naprosto dominantní
postavení, a to od počátku vyšetřování až po „soudní finále“, a to i za cenu
flagrantního porušování tehdejšího procesního předpisu o vyloučení orgánů
činných v trestním řízení, že ve věci projevoval osobní zaujatost naprosto
vybočující z rámce akceptovatelné zaujatosti profesní, je podle Nejvyšší státní
zástupkyně zcela zjevné a nijak to nezpochybnil ani Vrchní soud v Praze.
Obviněný JUDr. PhDr. K. V., CSc., se podílel na užití falza agenturní zprávy
jako důkazního prostředku, aby tak bylo dosaženo hrdelního trestu. Takové
jednání by v době spáchání činu muselo být podle dovolatelky posouzeno jako
úkladná vražda podle ustanovení § 414 bodu 1. vojenského trestního zákona a
nikoliv jako vražda prostá podle bodu 4. téhož ustanovení. Vraždou úkladnou se
totiž rozuměla taková vražda, „jež se děla jedem nebo jinak potměšilým
způsobem“ a jednání spočívající v tom, že pachatel využil lsti k tomu, aby jiné
osoby jeho úmysl usmrtit fakticky realizovaly, domnívajíce se, že jednají v
souladu s právem, by jistě takovým „potměšilým“ jednáním bylo, přičemž na
takový zločin stanovil vojenský trestní zákon v ustanovení § 415 trest smrti
provazem. Z tohoto hlediska je samozřejmě ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. pro
obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., příznivější nynější ustanovení § 219 odst.
1 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb.
Na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zastavení trestního stíhání přímo
navazoval výrok, kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního
zástupce, přičemž je podle Nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že odvolací soud
se věcnou stránkou tohoto odvolání vůbec nezabýval.
Nejvyšší státní zástupkyně proto vzhledem k výše uvedenému a s odkazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), písm. g), písm. k) tr. řádu navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené
v § 265p odst. 1 tr. řádu především zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/01, a to jednak s odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. f), písm. g) tr. řádu ve výroku, kterým byl podle § 257
odst. 1 písm. c) tr. řádu zrušen k odvolání obviněného napadený rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, v celém
rozsahu a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo zastaveno
trestní stíhání pro skutek, který měl JUDr. PhDr. K. V., CSc., spáchat podle
obžaloby Městského státního zástupce v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. KZv
118/98, jednak s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu ve
výroku, kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce.
Současně Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. řádu doručil opis dovolání Nejvyšší státní zástupkyně obviněnému JUDr.
PhDr. K. V., CSc., a jeho obhájci JUDr. Č. K. s upozorněním, že se mohou k
dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Obviněný ani jeho obhájce se v
uvedeném ohledu nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při
posuzovaní podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení
lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm.
a) až písm. h)tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno
považovat za rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti Nejvyšší soud shledal,
že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) a h)
tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo jednak zastaveno trestní stíhání
obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc. (§ 265a odst. 2 písm. c/ tr. řádu), jednak
byl zamítnut řádný opravný prostředek, podaný státním zástupcem proti rozsudku,
kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (§ 265a odst. 2
písm. h/, resp. § 265a odst. 2 písm. a/ tr. řádu).
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání Nejvyšší státní zástupkyně,
podané v neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., splňuje veškeré
obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle
něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů
napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší soud ani v
tomto ohledu žádné pochybení neshledal.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání Nejvyšší státní
zástupkyně z touto dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů vymezených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f/, písm. g/, písm. k/ tr. řádu je opodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z
následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu. V této souvislosti je nutno poznamenat,
že novelou trestního řádu ze dne 24. 4. 2002, realizovanou s účinností od 24.
5. 2002 zákonem č. 200/2002 Sb., došlo ke změně § 265b odst. 1 písm. k) a l)
tr. řádu, kdy dle nového znění písm. l) § 265b odst. 1 tr. řádu (před účinností
novely § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu) lze dovolání s odkazem na tento důvod
podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo pokud byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
Uvedený dovolací důvod lze tedy uplatnit pouze tehdy, pokud nebyly splněny
zákonem stanovené procesní podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí
nebo odmítnutí odvolání, přičemž se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu bez
věcného přezkoumání věci ve smyslu § 253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu. Podle
dikce odst. 1 tohoto ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno
opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala
nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.
Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud
oprávněn tehdy, pokud nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti
odvolání, uvedené v ustanovení § 249 tr. řádu.
Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k), resp. písm. l)
tr. řádu tudíž nemůže být zamítnutí řádného opravného prostředku ve smyslu §
256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné,
neboť postup podle § 256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti
odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu, tj. teprve
tehdy, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 tr.
řádu. Na rozdíl od ustanovení § 253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne
odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje
zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu § 256 tr. řádu může odvolací
soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného
zasedání, konaného o tomto odvolání.
Z obsahu podání Nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že ačkoliv uvádí jako jeden
z důvodů dovolání § 265b odst. 1 písm. k) /nyní § 265b odst. 1 písm. l)/ tr.
řádu, v tomto směru odvolacímu soudu výslovně vytýká pouze tu skutečnost, že se
nezabýval věcnou stránkou odvolání Městského státního zástupce, podaného proti
odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T
7/2001. Státní zástupce ovšem brojil podaným řádným opravným prostředkem
podaným v neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., výhradně proti výroku
o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen. Vrchní soud v Praze ve věci
rozhodoval již v době účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č.
265/2001 Sb., musel tedy vycházet z novelizované dikce ustanovení § 254 odst. 1
tr. řádu a mohl tudíž z podnětu odvolání podaného Městským státním zástupcem v
Praze přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků
napadeného rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž bylo toto odvolání podáno
(konkrétně výrok o trestu), a správnost postupu řízení, které tomuto výroku
předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
Pokud tudíž Vrchní soud v Praze shledal z podnětu odvolání, podaného obviněným
JUDr. PhDr. K. V., CSc., po zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu
odůvodněným a zákonným procesní postup podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu a
trestní stíhání obviněného zastavil, stal se přezkum výroku o trestu z podnětu
odvolání Městského státního zástupce zcela bezpředmětným.
Za tohoto stavu věci zůstává zásadní námitkou tvrzení Nejvyšší státní
zástupkyně, uplatněné v podaném dovolání, že Vrchní soud v Praze zastavil
trestní stíhání obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., aniž byly splněny podmínky
pro takové rozhodnutí (§ 265b odst. 1 písm. f/ tr. řádu), přičemž toto
rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení stíhaného
skutku.
Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti předeslat, že
důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže
být nesprávné skutkové zjištění soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné
hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže
rozvedená v jeho odůvodnění.
Nejvyšší soud tudíž není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v
návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku.
Přezkoumávané rozhodnutí bude tedy spočívat na nesprávném právním posouzení
skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve
výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Současně Nejvyšší soud podotýká, že ze striktního vymezení obsahu dovolání v
ustanovení § 265f odst. 1 a 2 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu vyplývá, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v dovolání rovněž tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v napadeném
rozhodnutí.
V daném případě Nejvyšší soud České republiky především konstatoval následující
skutečnosti:
Dne 9. 3. 1998 bylo pod ČVS: ÚDV-4/VtB-98 JUDr. PhDr. K. V., CSc.,
vyšetřovatelem Policie České republiky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu sděleno obvinění pro skutek kvalifikovaný jako zločin o zneužití
úřední nebo služební moci podle § 380 a § 381 písm. a/, b/, c/ zákona č. 19
říšského zákona z 15. 1. 1855, spočívající v tom, že v době od 9. 6. 1948 do
28. 1. 1949 nejprve jako prokurátor Vrchní vojenské prokuratury v Praze,
později jako vyšetřující soudce Státního soudu v Praze a posléze jako referent
vojenského oddělení Státní prokuratury v Praze při vedení vyšetřování a aktivní
účastí v soudním projednávání věci divizního generála H. P., (Státní soud
Praha, sp. zn. Or I. 38/48) zneužíval svého postavení tím, že
- zařadil do trestního spisu písemné materiály svědčící o spolupráci H. P. s
generálem Intelligence Service Davidsonem v Londýně a vyzrazení skutečností
tvořících předmět státního tajemství a zájmů SSSR, přičemž věděl, že tyto
materiály jsou falzifikáty zhotovené na pokyn tehdejšího náčelníka pátého
oddělení HŠt MNO (OBZ) B. R. (popraveného dne 3. 12. 1952),
- v rozporu s platným trestním řádem a povinnostmi plynoucími z jeho postavení
účelově formuloval protokolární výpovědi obviněného H. P. tak, aby svědčily v
jeho neprospěch a věděl, že některé svědecké výpovědi byly důsledkem fyzického
a psychického nátlaku na svědky, na kterém se sám částečně podílel, přičemž
celé vyšetřování vedl neobjektivně a tendenčně k tehdejší politické situaci -
„zájmům Moskvy“ a na základě pokynů B. R. s cílem dosáhnout absolutního trestu
u obviněného,
- přijímal rady a pokyny od legačního rady velvyslanectví SSSR v Praze M. M.
Ch. (rezident NKVD v ČR), ohledně vedení a cílů vyšetřování předmětné věci, a
tomuto bez zákonných důvodů a v rozporu s platnými předpisy předával kopie
protokolů o výslechu poškozeného divizního generála H. P.,
- ve dnech 26. – 28. 1. 1949 u soudního líčení ve věci H. P. zastupoval stát
jako jeden z prokurátorů uvedených v protokolu o hlavním líčení (společně s
gen. Dr. J. V.), přestože věděl, že musí být jako vyšetřující soudce z věci
vyloučen, aktivně do soudního líčení zasahoval a vystupoval jako „expert“
prokurátora V., což byla funkce nemající opodstatnění v trestním řádu,
kdy shora popsaným jednáním se podstatnou měrou podílel na nezákonném odsouzení
divizního generála H. P. k trestu smrti (popraven dne 21. 6. 1949, plně
rehabilitován rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 13. 12.
1968,sp. zn. VVS T 3/68).
Dne 9. 6. 1998 vyšetřovatel písemně sdělil obviněnému JUDr. PhDr. K.
V., CSc., že jeho jednání bude ve smyslu § 160 odst. 6 tr. řádu nadále
posuzováno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb.
ve znění změn a doplňků, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. společně s B. R., případně dalšími, již zemřelými osobami, s tím, že
skutkový popis činu zůstává stejný jako ve sděleném obvinění, v posledním
odstavci však byla doplněna věta, že obviněný vlastnoručně vyhotovil obžalobu
(rukopis založen v dozorovém deníku St. prokuratury v Praze, sp. zn. PSt I
208/48) na gen. H. P., ve které výslovně navrhl trest smrti, přičemž
strojopisné znění této obžaloby bylo pouze formálně podepsáno prokurátorem gen.
Dr. J. V.
Usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze
ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. KZv 118/98, bylo podle § 174 odst. 2 písm. e) tr.
řádu shora uvedené opatření vyšetřovatele, jímž byl obviněný JUDr. PhDr. K. V.,
CSc., upozorněn na změnu právní kvalifikace, jako nezákonné a neodůvodněné
zrušeno. V odůvodnění citovaného usnesení zaujala státní zástupkyně kromě
jiného názor, že příčinný vztah, spojující jednání prokurátora (podání obžaloby
s návrhem trestu smrti a intervence u hlavního líčení se stejným návrhem) s
následkem (smrtí odsouzeného) v daném případě není dán, neboť je přerušen právě
jednáním soudu, který teprve rozhodl o uložení a vykonání trestu smrti. S
tímto závěrem se v rámci přezkoumání zákonnosti postupu Městského státního
zastupitelství v Praze v podstatě ztotožnilo i Vrchní státní zastupitelství v
Praze – srov. vyjádření z 10. 11. 1998, sp. zn. II VZt 624/98.
Vyšetřovatel Policie České republiky Úřadu dokumentace a vyšetřování
zločinů komunismu poté usnesením ze dne 23. 11. 1998, ČVS: ÚDV-4VtB-98, které
nabylo právní moci dnem 4. 12. 1998, trestní stíhání obviněného JUDr. PhDr. K.
V., CSc., podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1
písm. b) tr. řádu zastavil.
Ke stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněného JUDr.
PhDr. K. V., CSc. proti shora citovanému usnesení o zastavení trestního stíhání
ministrem spravedlnosti České republiky, Nejvyšší soud České republiky
rozsudkem ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tz 99/99, vyslovil, že tímto usnesením
a v řízení, které mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 172 odst. 1 písm. d) a § 174 odst. 2 písm.
e) tr. řádu, předmětné usnesení, jakož i jemu předcházející usnesení státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zrušil a vyšetřovateli
Policie České republiky Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění
svého rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně označil za klíčovou otázku, zda skutek,
pro který je obviněný stíhán, může být právně kvalifikován pouze jako zločin
zneužití moci úřední a služební podle § 380 a § 381 písm. a/, b/, c/ zákona č.
19 ř. z. z 15. ledna 1855 nebo zda přichází v úvahu i jiná, přísnější právní
kvalifikace tohoto skutku. Zdůraznil přitom, že v projednávaném případě
především nelze přehlédnout význam falzifikátu agenturní zprávy, na jehož
základě bylo možno dosáhnout nejpřísnějšího potrestání divizního generála H. P.
a jako druhý významný moment připomenul, že s tímto vědomím měl obviněný JUDr.
PhDr. K. V., CSc., připravit návrh obžaloby s právní kvalifikací připouštějící
pouze tento trest a uložení absolutního trestu diviznímu generálovi H. P.i
navrhl.
V dalším řízení vyšetřovatel Policie České republiky Úřadu vyšetřování
zločinů komunismu přípisem ze dne 18. 10. 2000, ČVS: ÚDV-4/VtB-98, znovu
upozornil obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc. na změnu právní kvalifikace s tím,
že jednání, pro které je stíhán na základě sdělení obvinění ze dne 12. 3. 1998
nebude nadále posuzováno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
č. 140/1961 Sb. ve znění změn a doplňků, spáchaný formou spolupachatelství, ale
jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., takže toto jednání s
ohledem na právní úvahy, ze kterých plyne, že je nutno použít institut tzv.
spolupachatelství a účastenství na trestném činu vraždy, nebude nadále
posuzováno jako spolupachatelství.
Dne 26. 4. 2001 podala státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze pod sp. zn. KZv 118/98 u Městského soudu v Praze
obžalobu na obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., pro skutek kvalifikovaný jako
trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 5 zák. č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,
kterého se měl obviněný dopustit jednáním popsaným v úvodu odůvodnění tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001,
byl obviněný JUDr. PhDr. K. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. č. 175/1990 Sb. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za
použití § 40 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice
s dozorem. Uvedeného deliktu se obviněný dopustil podle zjištění městského
soudu tím, že
„nejméně od 9. 6. 1948 do 1. 11. 1948 jako prokurátor, z toho od 9. 6. 1948 do
27. 10. 1948 ve funkci náměstka vrchního vojenského prokurátora Vrchní vojenské
prokuratury Praha, dále v době od 1. 11. 1948 do 8. 12. 1948 jako vyšetřující
soudce Státního soudu v Praze a konečně v době od 8. 12. 1948 do 28. 1. 1949
jako referent státní prokuratury v Praze při vedení vyšetřování a následně
soudním projednávání trestní věci divizního generála H. P., rozhodující měrou
na základě předchozí dohody s B. R. přispěl k nespravedlivému odsouzení
poškozeného divizního generála H. P. trestním senátem Státního soudu v Praze, a
to rozsudkem sp. zn. Or-I-38/48 ze dne 28. 1. 1949, ve spojení s usnesením
Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. Zm-I-248/49 ze dne 8. 4. 1949 pro zločin
vojenské zrady podle § 6:2 odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb., pro zločin zneužití
služební moci podle § 380 voj. tr. zák. a pro zločin vojenské zrady podle § 6:1
zák. č. 50/1923 Sb., přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 1949 a
poškozenému diviznímu generálovi H. P. byl uložen absolutní trest – trest smrti
provazem, který byl vykonán dne 21.6. 1949 v době od 06.00 hod. do 06.10 hod. v
trestnici pro muže v Plzni, kdy trestní řízení bylo záměrně vedeno jako způsob
likvidace poškozeného H. P., kdy konkrétně obviněný jednak dne 15. 10. 1948
zařadil do spisu falzum agenturní zprávy o návštěvě divizního generála H. P. u
generála D., vysokého funkcionáře Inteligence Service v Londýně dne 15. 6. 1946, jež měla prokazovat spolupráci generála H. P. s britskou Inteligence
Service, kdy měl vyzradit skutečnosti tvořící předmět státního tajemství,
přičemž obviněný věděl, že jde o falzum vytvořené na pokyn tehdejšího náčelníka
5. oddělení MNO (OBZ) – B. R., dále v rozporu s ustanovením zák. č. 131/1912
Sb., o vojenském trestním řádu účelově formuloval protokolární výpovědi tak,
aby svědčily v neprospěch generála H. P., na něhož ohledně formulací v jeho
výpovědích činil nátlak, kdy generál H. P. tyto výpovědi podepsal s tím, že
věřil, že se bude moci u přelíčení očistit od vznesených obvinění, dále
obviněný vyhrožoval svědkovi J. H., když jeho výpověď ve věci generála H. P. neodpovídala představám obviněného, vyšetřování vedl tendenčně a neobjektivně,
kdy se řídil jednak pokyny B. R., na jehož příkaz mu byl případ generála H. P. předán a dále pokyny rezidenta NKVD a diplomata v Československu M. M. Ch.,
jemuž mimo jiné bez zákonných důvodů předával průklepy protokolů o výslechu
poškozeného divizního generála H. P., a i když ve věci působil jako vyšetřující
soudce, v rozporu s ustanovením § 112 zák. č. 131/1912 Sb., o vojenském
trestním řádu, kdy již byl z působení jako žalobce dále vyloučen z úkonů,
vyhotovil vlastnoručně za prokurátora Státní prokuratury v Praze koncept
obžaloby, včetně návrhu uložení trestu, a který byl převzat prokurátorem
generálem J. V. ze Státní prokuratury v Praze a generál J. V. jen formálně
strojopisné vyhotovení obžaloby sp. zn. Pst I 208/48 podepsal a dne 30. 12. 1948 podal obžalobu u Státního soudu v Praze a obviněný se ve dnech 26. – 28. 1. 1949 spolu s generálem J. V.
zúčastnil přelíčení s poškozeným divizním
generálem H. P. jako veřejný žalobce – státní zástupce, což bylo opět v rozporu
s § 112 zák. č. 131/1912 Sb., kdy u přelíčení státní prokurátor navrhoval
zamítnutí všech návrhů obhajoby na provedení výslechů svědků a dalších důkazů,
kdy motivací jednání obviněného po celou dobu trestního řízení bylo dosáhnout
uložení absolutního trestu poškozenému diviznímu generálovi H. P. podle dohody
s B. R., což se obviněnému podařilo a kdy při provedeném přelíčení byly toliko
provedeny důkazy obžaloby shromážděné obviněným, přičemž později usnesením
Vyššího vojenského soudu v Příbrami sp. zn. Nt 2/68 ze dne 13. 5. 1968 došlo k
povolení obnovy řízení ve věci generála H. P. a k zrušení rozsudku Státního
soudu v Praze, sp. zn. Or I 38/48, ve znění usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze
dne 8. 4. 1949, sp. zn. Zm-I-248/49, a rozsudkem Vyššího vojenského soudu v
Příbrami sp. zn. 3 T 3/68 ze dne 13. 12. 1968 došlo k plnému zproštění obžaloby
generála H. P. z obžaloby Státního prokurátora v Praze sp. zn. Ps I 208/48.“.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal řádně a
včas odvolání obviněný JUDr. PhDr. K. V., CSc., a odvolání v neprospěch
obviněného, podané ovšem výslovně toliko do výroku o trestu, proti němu podal
také Městský státní zástupce v Praze. O obou těchto opravných prostředcích
rozhodl Vrchní soud v Praze shora reprodukovaným rozhodnutím, napadeným
dovoláním, které podala Nejvyšší státní zástupkyně rovněž v neprospěch
obviněného.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že jak Městský soud v Praze, tak
Vrchní soud v Praze v podstatě vycházely ze shodných skutkových zjištění a
závěrů, odpovídajících i podané obžalobě. Výhrady proti těmto skutkovým
zjištěním neuplatnila v podaném dovolání ani Nejvyšší státní zástupkyně,
nezpochybnil je ani Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí o podané
stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tz 99/99,
ani Ústavní soud České republiky ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2001, sp. zn.
I. ÚS 115/2000, kterým odmítl ústavní stížnost, podanou obviněným JUDr. PhDr.
K. V., CSc., právě proti rozsudku Nejvyššího soudu, vydaném v řízení o
stížnosti pro porušení zákona. Ostatně ani sám obviněný nevyužil svého práva,
daného ustanovením § 11 odst. 3 tr. řádu, a ačkoliv byl o této zákonné možnosti
poučen, neprohlásil, že na projednání věci trvá a akceptoval tak rozhodnutí
odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst.
1 písm. b) tr. řádu. Nebylo tudíž důvodu, aby z těchto skutkových zjištění
nevycházel také Nejvyšší soud České republiky při posuzování podaného dovolání.
Shledal přitom, že výrazný rozdíl v právním posouzení totožného a v
podstatě shodně vymezeného skutku mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím
byl zapříčiněn výhradně zhodnocením významu a závažnosti zařazení falzifikátu
agenturní zprávy o údajném setkání divizního generála H. P. a generálem D. v
Londýně v roce 1946 z pohledu konečného výsledku trestního řízení.
Soudy obou stupňů tak provedly své vlastní volné zhodnocení provedených
důkazů procesním postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu a dospěly k diametrálně
odlišným právním závěrům, které ovšem v obou případech odpovídají shodnému
popisu skutku v té podobě, jak ten který soud podstatnou skutkovou okolnost,
konkrétně zařazení zfalšované agenturní zprávy do spisového materiálu,
vyhodnotil a jakou jí přiznal závažnost.
Institut dovolání, s účinností od 1. 1. 2002 významným způsobem
rozšiřující výčet mimořádných opravných prostředků, se ovšem vyznačuje nejen
tím, že jde o pravný prostředek mimořádný, ale současně tím, že má navíc ve
srovnání s obnovou řízení a se stížností pro porušení zákona velice specifický
charakter. A lze je tedy s úspěchem podat jedině při splnění některého nebo
některých z důvodů striktně vymezených a ohraničených ustanovením § 265b odst.
1, resp. odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně opřela podané dovolání o tvrzené dovolací
důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f/, g/ a k/, resp. l/ tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky však existenci žádného z těchto zákonných důvodů
neshledal.
Pokud jde o dovolací důvod, předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1
písm. f) tr. řádu, ten přichází v úvahu mimo jiné tehdy, pokud bylo rozhodnuto
o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Odvolacím soudem aplikované ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr.
řádu je na místě v případech, je-li trestní stíhání promlčeno. Vrchní soud v
Praze posoudil stíhané jednání obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc., jako delikt
s pětiletou promlčecí dobou. Trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek
bylo zahájeno 9. 3. 1998 a přes plné zohlednění ustanovení § 5 zák. č. 198/1993
Sb. bylo tudíž toto trestní stíhání promlčeno.
Nejvyšší soud České republiky se tudíž musel zaměřit na zákonnost použité
právní kvalifikace z pohledu hmotně právního posouzení správně zjištěného
skutku, shledal však, že dovolání Nejvyšší státní zástupkyně nelze opřít ani o
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož popis skutku,
ze kterého Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11
To 49/01 vycházel, odpovídá použité právní kvalifikaci a do procesního
hodnocení důkazů odvolacím soudem není Nejvyšší soud oprávněn zasahovat.
A námitka dovolatelky proti údajné absenci věcného přezkumu, dovolávající se
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k), resp. písm. l) tr. řádu, je z
důvodů shora již rozvedených irelevantní.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Nejvyšší státní zástupkyně ze
všech uvedených důvodů jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §
265i odst. 3, odst. 4 trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k