6 Tdo 1152/2011

6 Tdo 1152/2011-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný D. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 13/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ž. o d m í t á.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 51 T 13/2009, byl obviněný D. Ž. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [v bodech 1) – 4) výroku] a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. [v bodě 4) výroku]. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, za současného vyslovení dohledu.

Proti tomuto rozhodnutí obviněný D. Ž. podal odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný skutkem uvedeným v obžalobě ve výroku rozsudku pod body 1) – 4) spáchal trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (oba ve znění účinném do 31. 12. 2009). Dále obviněného odsoudil podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009) výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1098/2010, byl k dovolání obviněného D. Ž. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2009, č. j. 51 T 13/2009-246. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného D. Ž. uznal vinným, že: 1) dne 3. 2. 2008 kolem 11.30 hodin v P. v bytě, V. n., žádal na poškozené D. J., se kterou žil ve společné domácnosti, vydání rodných listů jejich společných dětí, a když mu je poškozená odmítla vydat, tak ji začal urážel hrubými výrazy, že je „píča“, „kunda zasraná“, a poté za poškozenou šel na balkon a kopl ji do oblasti levého boku pod ledviny a tahal ji za vlasy, přičemž jí po celou dobu stále vulgárně nadával, 2) dne 2. 4. 2008 kolem 22.00 hodin v P., na témže místě, poté, co poškozená D. J. žádala obviněného o peníze na nájem a na výživné pro děti, ji uchopil za vlasy a pěstí jí tlačil na lícní kost do levé strany obličeje a křičel na ni, že díky ní žádné peníze nemá, nemá co jíst a hrubě jí nadával, a když ji pustil, tak poškozenou kopl do vnější strany stehna levé nohy takovou intenzitou, že poškozená byla nucena vyhledat lékařské ošetření, 3) dne 7. 10. 2008 kolem 06.30 hodin v P., na ulici před jejich bydlištěm na V. n., poškozenou D. J., která odcházela do zaměstnání, nakopl do oblasti hýždí, tahal ji za vlasy, uhodil ji do obličeje a křičel na ni, že pokud ho nenechá na pokoji s penězi do konce roku, tak jí něco udělá a fyzickým napadáním jí způsobil sufuze na pravé straně krku, 4) dne 19. 11. 2008 kolem 18.00 hodiny v bytě v P., V. n., napadl poškozenou D. J. vulgárními výroky, např. „píčo zasraná“, vyhrožoval jí zabitím a fyzicky ji napadl tak, že jí do předloktí pravé ruky udeřil svou rukou, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu střední části pravého předloktí bez výrazného posunutí úlomků s následnou pracovní neschopností přesahující dobu šesti týdnů, kdy léčení spočívalo v přiložení vysoké sádrové dlahy na pravou horní končetinu, což jí po dobu delší než šesti týdnů citelně omezovalo v obvyklém způsobu života.

Takto zjištěné skutky odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. [v bodech 1) – 4) výroku] a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. [v bodě 4) výroku]. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu (všem výrokům) obviněný D. Ž. podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně shrnul, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly.

Obviněný připomněl, že v odvolání napadal vady řízení, které předcházelo vydání prvoinstančního rozsudku, který byl téměř výlučně založen na výpovědi poškozené. Rozpory mezi její výpovědí a mezi výpověďmi jeho osoby a vyslýchaných svědků obvodní soud vyřešil tak, že veškeré další výpovědi hodnotil za použití presumpce pravdivosti výpovědi poškozené. Podle názoru obviněného odporuje toto hodnocení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Konstatoval, že výpovědi svědků, kteří byli k událostem mezi ním a poškozenou vyslýcháni, hovoří o vzájemných konfliktech mezi nimi, iniciovaných a gradovaných převážně poškozenou. Ani výpověď svědka M. Č., syna poškozené, který mimo jiné hovořil o okamžicích, kdy dovolatele „strašili“ tvrzením, že se poškozená vrací domů, na které reagoval urychleným odchodem do svého pokoje, soudy obou stupňů nepřesvědčila o tom, že to byl spíše on a nikoli D. J., kdo byl týrán.

V dovolání obviněný vytkl, že další obhajobou navrhované osoby k podání svědecké výpovědi soud nepředvolal, ačkoliv mohly zpochybnit důvěryhodnost tvrzení poškozené, na níž bylo rozhodnutí o jeho vině založeno. Rovněž rozhodnutí soudů o tom, že výslechy policejních hlídek jsou zbytečné, neboť v objemu práce si nemohou na poměry v jeho rodině pamatovat, znemožnilo vyvrácení výpovědi poškozené. Přitom např. policista, který prováděl zadržení dovolatele, jezdil do domácnosti poměrně často a jeho svědectví mohlo přispět k objasnění věci. Závěr o neexistenci domácího násilí učinily nejen jednotlivé policejní hlídky, v protokolech specializovaných na tuto problematiku, ale i svědkyně PhDr. R. V., pracovnice oddělení péče o rodinu, která společně s kolegyněmi měla rodinu Ž. v agendě. Nikdo z jejich úřadu neměl podezření na prvky domácího násilí, přestože obviněný i poškozená jejich úřad navštěvovali a problémy v rodině jim popisovali. Předložené starší lékařské zprávy sice zachycují některá zranění poškozené, jejich vznik a původ však uváděla pouze ona sama. V této souvislosti obviněný zmínil požívání alkoholu poškozenou, což uváděli svědci, a které přiznala znalci. Dodal, že ve svých výpovědích však tuto skutečnost popřela, ačkoliv by to vysvětlovalo zejména vznik podlitin (např. pády či jiná zranění v opilosti). Popsal i nevyprovokované jednání, kdy poškozená v opilosti demolovala společný byt, a které sama vnímala jako rozbití jednoho talíře o stěnu.

Dále obviněný konstatoval, že v průběhu opatrovnického řízení, které probíhalo v době po vydání rozsudku obvodního soudu, byl na nezletilou E. Ž. vypracován znalecký posudek, jehož součástí bylo i zkoumání jeho a poškozené, tj. rodičů jmenované. Znalkyně PhDr. Nina Matulová z Neurologické kliniky Thomayerovy fakultní nemocnice u poškozené konstatovala nekonzistentní odpovědi, které si někdy odporují, nedostatečnou kontrolu ega, přítomnou poruchu osobnosti a zlobu vůči konkrétní osobě. Shledala též sníženou obecnou věrohodnost a „ryze pragmatický vztah k pravdě“. V závěru konstatovala, že u poškozené nalezla výraznou poruchu osobnosti s rysy schizoidními a paranoidní percepcí a konstatovala, že je extrovertovaná, afektivně labilní se sklonem k hypochondrii a somatizaci, dominantní se sklonem k sebeprosazování, výrazně egocentrická s nízkou mírou empatie a výraznou extrapunitivitou. Obviněný vytkl, že ani tento posudek naznačující, že výpověď poškozené mohla být ryze účelová, názor odvolacího soudu na věrohodnost její výpovědi nezměnil.

Podané dovolání obviněný odůvodnil zejména tím, že na základě provedeného řízení nelze u popsaných útoků, pokud by byla prokázána pravdivost obvinění, shledat naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 215a tr. zák., neboť týrání, jak je vnímáno trestním právem, předpokládá jednostrannou dominanci jedné osoby nad druhou, která nedává týrané osobě možnost vzepřít se, a kde je agresorem vždy jedna osoba. Vytkl, že nebyly naplněny znaky domácího násilí, které jsou všeobecně uznávány a přijímány odbornou literaturou, jež v dovolání označil a na zmíněné znaky (slabost, zranitelnost a závislost, místem činu je soukromí, tendence k opakování, postupný nárůst intenzity násilných ataků, minimální role vnějších startérů násilí, zdánlivá nespojitost ataků domácího násilí, ztěžující jak terapeutickou intervenci, tak eventuální sankcionování útočníka) v podrobnostech poukázal. Soudy obou stupňů došly k názoru, z něhož však nevyvodily logický závěr, že přinejmenším jeden z bodů definice nebyl naplněn, neboť pokud ke konfliktům docházelo, nedošlo k jasnému dělení rolí na agresora a napadeného. Z pouhé skutečnosti, že se obviněný dokázal atakům poškozené ubránit a např. držením za ruce jí bránil pokračovat v útoku, nelze dovodit, že se tímto sám dostal do role agresora, či že se sám dopustil jakkoliv „špatného“ jednání. Sérii konfliktů, které poškozená vyprovokovala, nelze podle jeho názoru posuzovat jako trestný čin, jímž byl uznán vinným. V nejméně příznivém případě by bylo namístě jednání posoudit jako případné spáchání jiného trestného činu, byť současně zdůraznil, že spáchání těchto útoků rozhodně popírá.

Jak obviněný konstatoval, je obeznámen s judikaturou Nejvyššího soudu k ustanovení § 215a tr. zák., v níž jsou vyloženy znaky tohoto trestného činu; domnívá se však, že v dané věci k jejich naplnění nedošlo. Mimo to, že spáchání jednotlivých útoků popřel, tak ani v případě, že by se skutečně odehrály způsobem, jak je obžaloba a rozsudek popisují, nedošlo k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Současně poznamenal, že z odkazů na odbornou literaturu vyplývá, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě postihuje určitý sled mnohdy méně závažných útoků, kdy jeden z účastníků vystupuje zpravidla jako agresor a druhý jako oběť. V návaznosti na to obviněný odvolacímu soudu vytkl, pokud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že je přitom nerozhodné, že rovněž chování poškozené D. J. může vykazovat obdobné charakteristické znaky, přičemž o tom, zda se dopustila nějakého trestného činu, není v tomto řízení rozhodováno. Z toho v dovolání vyvodil, že by se uvedeného trestného činu mohli vzájemně dopustit oba partneři, pokud by vzájemné konflikty, které podle judikatury Nejvyššího soudu nemusí být fyzické a postačí, jsou-li pociťovány jako těžké příkoří, vyvolávané oběma stranami, přesáhly určitou mez.

Závěrem dovolání obviněný uvedl, že nesouhlasí s výrokem o vině a uloženém trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Dne 12. 8. 2011 Nejvyšší soud obdržel sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 NZO 799/2011-12, že se k obsahu dovolání obviněného D. Ž. nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. bylo o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného D. Ž. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného D. Ž., pokud v podrobnostech namítá, že při rozhodování soud vycházel z výpovědi poškozené D. J., nepřihlížel k výpovědím dalších svědků a nepředvolal a nevyslechl obhajobou navrhované svědky. Věrohodnost výpovědi jmenované zpochybňuje i s poukazem na znalecký posudek, který vypracovala PhDr. Nina Matulová. Současně popírá spáchání útoků vůči poškozené, jež mu jsou kladeny za vinu. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou částí podrobného odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané (byly ostatně vyjádřeny i v rozsudečném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně), o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného D. Ž., proč nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se odvolací soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V dovolání obviněný D. Ž. rovněž namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. Tato námitka uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Z tzv. právní věty, jak je popsána v rozsudečném výroku o vině na str. 2 rozhodnutí odvolacího soudu, plyne, že v dovolání vytýkaného trestného činu se obviněný D. Ž. dopustil tím, že týral osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě.

Pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě [dojde-li k zákonem předpokládanému následku (účinku)] i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).

Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán pod body 1) – 4) výroku o vině napadeného rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval, a to kromě trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. [v bodě 4) výroku], přičemž v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady, i jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr.

zák. V rámci čtyř dílčích útoků v období od února do listopadu v roce 2008 obviněný D. Ž. verbálně a vulgárně poškozené D. J. nadával, rovněž ji i fyzicky napadal (údery rukou, kopy nohou do těla, taháním za vlasy). Taktéž jí vyhrožoval zabitím. Poškozené byla způsobena i drobná poranění (pokud se odhlédne od zlomené ruky, což bylo posouzeno jako výše zmíněný trestný čin ublížení na zdraví), přičemž jejich charakter plyne z příslušných lékařských zpráv. Již Obvodní soud pro Prahu 10, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel, v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…podobných konfliktních situací bylo daleko více, nicméně právě tyto čtyři útoky byly natolik intenzivní, že poškozená cítila potřebu tuto věc v obavě o svoje zdraví prezentovat veřejně, tedy navštívila lékaře, věc oznámila policii.“ Dále zdůraznil, že „…nepochybuje o tvrzení obžalovaného, že i on byl poškozenou napadán, nicméně je třeba uvědomit si rozdíly ve fyzickém vybavení obou jmenovaných, kdy obžalovaný vykazuje značnou fyzickou převahu nad poškozenou, o čemž se sám soud při opakovaných hlavních líčeních přesvědčil“ (vše na str.

8 rozsudku). Ze strany obviněného šlo evidentně o jednání, jež se vyznačovalo zlým nakládáním s poškozenou, s níž žil ve společném bytě, a současně i určitou mírou trvalosti a dosahovalo nakonec takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, který poškozená pociťovala již jako těžké příkoří. Obviněný na poškozenou působil velmi hrubými verbálními urážkami a používáním fyzického násilí, které vyvrcholilo zlomeninou její horní končetiny. V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky vytýkaného trestného činu – úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.

zák., neboť jeho protiprávní chování vůči poškozené bylo zjevně chtěné. Jednání obviněného, byť jde o osobu, která dosud žila řádným životem, naplňuje i materiální znak předmětného trestného činu. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je vyšší než nepatrný a spočívá ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který vyšší formou úmyslného zavinění konkrétním jednáním porušil. Správnému právnímu posouzení daného skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně i příslušná tzv. právní věta.

Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit výtku obviněného D. Ž., která se týká uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Lze poznamenat, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze nebyl obviněnému D. Ž. uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného D. Ž., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2011

Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k