6 Tdo 1226/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným R. V., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 1 To 32/2003, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46
T 4/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t
á .
Obviněný R. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2003, sp.
zn. 46 T 4/2000, uznán vinným, že společně s obviněným K. M.
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vyřešit a vypořádat své vzájemné peněžité
závazky na úkor třetích osob, obviněný K. M. s vědomím obviněného R. V., pod
záminkou vyřizování úvěru na zakoupení objektu hotelu S. J. v H. n. M.,
příslibem zajištění zaměstnání K. S. a půjčky finančních prostředků E. Z. z
poskytnutého úvěru, přesvědčil K. S. a E. Z. k poskytnutí „zástavy“ jejich
nemovitého majetku k zajištění půjčky, kterou měl obdržet od blíže
nespecifikované osoby a Č. s. a. s. k úhradě nákladů spojených s vyřízením
úvěru, přestože se ve skutečnosti nejednalo o zajištění závazku zřízením
zástavního práva, ale o převod nemovitostí, přičemž v rozporu s úmyslem
poškozených
v O. v Advokátní kanceláři JUDr. V. S. byly vyhotoveny kupní smlouvy o převodu
nemovitostí, a to
- dne 3. 10. 1996 mezi E. Z. jako prodávajícím a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a k.
ú. Ch., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 357, zast. plocha, o
výměře 106 m2 a tohoto pozemku, rodinného domu na pozemku parc. č. 358, zast.
plocha, o výměře 946 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemků parc. č. 355,
zahrada, o výměře 81 m2, parc. č. 359, zahrada, o výměře 1732 m2 a parc. č.
736/2, ost. plocha, o výměře 1636 m2 a parcel ve zjednodušené evidenci – původ
pozemkový katastr parc. č. 660 o výměře 18 557 m2 a parc. č. 728 o výměře 11
558 m2,
v hodnotě nejméně 1.750.000,- Kč,
- dne 14. 10. 1996 mezi K. S. jako prodávající a obviněným R. V. jako
kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a k.
ú. V. H., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 780/48, zast.
plocha, o výměřě 166 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemku parc. č. 780/21,
zahrada, o výměře 552 m2,
v hodnotě nejméně 2.000.000,- Kč
včetně návrhu na zahájení řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, přičemž shodně v čl. III kupních smluv bylo konstatováno zaplacení
kupních cen, aniž by ve skutečnosti kupní ceny byly prodávajícím zaplaceny, v
důsledku čehož nemohli postupovat dle čl. V kupních smluv a vrácením kupních
cen rozvázat účinnost kupních smluv a nadále si tak zachovat své vlastnické
právo k nemovitostem, které takto bylo zapsáno ve prospěch obviněného R. V.,
čímž způsobili E. Z., škodu ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a K. S., škodu ve
výši nejméně 2.000.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného R. V. soud prvního stupně právně kvalifikoval
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle § 250 odst. 3 tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb. trest odnětí svobody v trvání tří let a čtyř
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý
trest ve výměře 600.000,- Kč; pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. uložil náhradní trest odnětí
svobody v trvání osmi měsíců.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný K. M. (rovněž za další skutky
mimo výše popsaný) a byl mu uložen trest.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. M. a R. V. uložena povinnost
společně a nerozdílně nahradit škodu E. Z. ve výši 85.500,- Kč. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla dále K. M. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M.
Z. ve výši 91.371,75 Kč, L. A. ve výši 20.000,- Kč, a J. S. ve výši
256.190,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. S., M. O. a E. L.
a. s., se sídlem Č. B., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. Z., M.
Z., L. A. a J. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění K. M. a R. V. odvolání, která
projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2003,
a rozsudkem sp. zn. 1 To 32/2003 rozhodl tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání obviněného K. M. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění
zák. č. 265/2001 Sb. (ad 1-5), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě
škody, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a
nerozdílně s obviněným R. V. k povinnosti zaplatit náhradu škody E. Z. ve výši
85.000,- Kč, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti
zaplatit náhradu škody M. Z. ve výši 91.371,75 Kč a L. A. ve výši 20.000,- Kč,
jímž byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškození K. S. a M. O. odkázáni se svými
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a jímž byli podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. poškození E. Z., M. Z. a L. A. odkázáni se zbytky jejich
nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních;
II. podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. z podnětu odvolání R. V. napadený
rozsudek zrušil ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného;
III. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné K. M. a R. V.
uznal vinnými, že společně
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vyřešit a vypořádat své vzájemné peněžité
závazky na úkor třetích osob, obviněný K. M. s vědomím obviněného R. V., pod
záminkou vyřizování úvěru na zakoupení objektu hotelu S. J. v H. n. M.,
příslibem zajištění zaměstnání K. S. a půjčky finančních prostředků E. Z. z
poskytnutého úvěru, přesvědčil K. S. a E. Z. k poskytnutí „zástavy“ jejich
nemovitého majetku k zajištění půjčky, kterou měl obdržet od blíže
nespecifikované osoby a Č. s. a. s. k úhradě nákladů spojených s vyřízením
úvěru, přestože se ve skutečnosti nejednalo o zajištění závazku zřízením
zástavního práva, ale o převod nemovitostí, přičemž v rozporu s úmyslem
poškozených, kteří byli obviněnými K. M. a R. V. nepravdivě informováni, že se
jedná jen o formalitu,
v O., v Advokátní kanceláři JUDr. V. S. byly vyhotoveny kupní smlouvy o převodu
nemovitostí, a to
- dne 3. 10. 1996 mezi E. Z. jako prodávajícím a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a
k. ú. Ch., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 357, zast. plocha,
o výměře 106 m2 a tohoto pozemku, rodinného domu na pozemku parc. č. 358,
zast. plocha, o výměřě 946 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemků parc. č. 355,
zahrada, o výměře 81 m2, parc. č. 359, zahrada, o výměře 1732 m2 a parc. č.
736/2, ost. plocha, o výměře 1636 m2 a parcel ve zjednodušené evidenci – původ
pozemkový katastr parc. č. 660 o výměře 18 557 m2 a parc. č. 728 o výměře 11
558 m2,
v hodnotě nejméně 1.750.000,- Kč,
- dne 14. 10. 1996 mezi K. S. jako prodávající a obviněným R. V. jako
kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 146 pro
obec a k. ú. V. H., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 780/48,
zast. plocha, o výměřě 166 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemku parc. č.
780/21, zahrada, o výměře 552 m2,
v hodnotě nejméně 2.000.000,- Kč
včetně návrhu na zahájení řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, přičemž shodně v čl. III kupních smluv bylo konstatováno zaplacení
kupních cen, aniž by ve skutečnosti kupní ceny byly prodávajícím zaplaceny, v
důsledku čehož nemohli postupovat dle čl. V kupních smluv a vrácením kupních
cen rozvázat účinnost kupních smluv a nadále si tak zachovat své vlastnické
právo k nemovitostem, které takto bylo zapsáno ve prospěch obviněného R. V.,
čímž způsobili E. Z. škodu ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a K. S. škodu ve výši
nejméně 2.000.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného R. V. soud druhého stupně právně kvalifikoval
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle § 250 odst. 3 tr. zák.
trest odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst.
1, § 54 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře
600.000,- Kč; pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání
osmi měsíců.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný K. M. (také za další skutky mimo
výše popsaný) a byl mu uložen trest.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále K. M. uložena povinnost nahradit škodu
poškozeným M. Z. ve výši 91.371,75 Kč, a L. A. ve výši 20.000,- Kč. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. byli poškození E. Z., K. S. a M. O. odkázáni se svými nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byli poškození M. Z. a L. A. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních;
IV. jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. V. dne 5. 8. 2003,
jeho tehdejšímu obhájci JUDr. V. V. 4. 8. 2003, obviněnému K. M. a jeho
obhájkyni JUDr. E. K. shodného dne 1. 8. 2003, a tohoto dne rovněž Krajskému
státnímu zastupitelství v Ostravě.
Dne 30. 9. 2003 učinil obviněný R. V. prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. S. na
poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. V jeho úvodu zmínil
obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že rozhodnutí Vrchního
soudu v Olomouci napadá jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a jako
dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť podle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný podrobně rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný
dovolací důvod naplněn. Popsal svou verzi skutkového děje a okolnosti uzavření
předmětných kupních smluv; ve skutečnosti pan Z. s paní S. vystupovali jako
ručitelé pana M., jenž potřeboval finanční prostředky k zajištění svého závazku
– úvěru (tyto prostředky měly být získány právě z kupní ceny nemovitostí, které
byly předmětem kupních smluv). Poukázal přitom na to, že se jednalo o kupní
smlouvy s odkládací podmínkou – vrátili-li by prodávající jemu jakožto
kupujícímu do stanoveného dne kupní cenu, kupní smlouvy by se od samého počátku
zrušily. Připustil, že šlo o zastření pravého smyslu použití kupních smluv s
odkládací podmínkou, což se může zdát neetickým, avšak není to v zákoně
výslovně zakázané. Jestliže prodávající tvrdí, že kupní cenu neobdrželi, v
důsledku čehož se cítí podvedeni, činí tak účelově; bylo-li by tomu tak, je
naprosto nepravděpodobné, aby kupní smlouvy podepsali s tím, že kupní cena jim
byla před podpisem zaplacena. Z jednání obou prodávajících a rovněž pana M. je
podle názoru dovolatele naopak zřejmé, že v okamžiku, kdy zjistili, že mu
nejsou schopni zaplacenou kupní cenu vrátit a mohou přijít o své domy, jediným
východiskem pro ně bylo podání trestních oznámení; přitom jednak zdůraznil, že
tak učinili až po uplynutí jedenácti měsíců od podpisu kupních smluv, avšak
obratem poté, co je vyzval k vyklizení nemovitostí, a dále označil za zajímavé,
že se nepokusili domoci svých práv civilní žalobou. Zdála-li se orgánům činným
v trestním řízení sjednaná kupní cena nepřiměřeně nízká, upozornil na to, že
podle občanského zákoníku si smluvní strany mohou dohodnout jakoukoliv její
výši; navíc prodávající nebyli nikým nuceni, aby na ni
přistoupili.
Dále se obviněný zaměřil na zákonnou úpravu dovolání v trestním řádu, přičemž
odkázal na komentář k tomuto předpisu. V návaznosti na svůj výklad pak uvedl,
že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se
nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění; jestliže skutkový stav shora
zmiňoval, pak z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovodil pak, že popis skutkových
okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku neodpovídá tomu, že byl
spáchán trestný čin podvodu. Současně vyslovil pochybnosti, zda byla zachována
totožnost skutku, a zda nebylo porušeno i ustanovení § 214 tr. ř., když měl za
to, že nebyl dotazován po provedení každého jednotlivého důkazu, zda se k němu
chce vyjádřit.
Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti
spočívala podle dovolatele v tom, že soud mylně aplikoval určitou normu
hmotného práva, a to tím, že soud použil jiný právní předpis a jiné jeho
ustanovení, než které měl správně použít; soud pak chybně posoudil podle
hmotného práva takovou předběžnou otázku, která má vliv na právní kvalifikaci
skutku či na jiné hmotně právní posouzení. Závěrem obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené
rozhodnutí ohledně něj zrušil, a to ve výrocích o vině, trestu a dalších
výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a aby v souladu s
ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem,
popřípadě podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc
znovu projednat a rozhodnout.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2
tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v
Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 10.
2003).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
ze dne 16. 10. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu
dovolání obviněného uvedla, že přes jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu
výhradně pochybení spočívající v hodnocení důkazů odlišně od jeho obhajoby, tj.
polemizuje se správností skutkových zjištění. Takové námitky stojí mimo rámec
citovaného dovolacího důvodu, jenž je sice formálně tvrzen, avšak nikoliv
materiálně odůvodněn. Pro úplnost se státní zástupkyně vyjádřila i k
dovolatelově výhradě k totožnosti skutku. V tomto směru nezjistila pochybení a
uvedla, že totožnost skutku, pro který bylo vedeno trestní stíhání, podána
obžaloba a o kterém pak rozhodovaly soudy rozsudkem, byla zachována; upřesnění
skutkových okolností, ke kterému došlo v průběhu trestního řízení, bylo správně
pojato do skutkového výroku soudu. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť
napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně
shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon
explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné
hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé
důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání
je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně
povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v
předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický
mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí
přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se
dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména
hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění
skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého
stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových
vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro
porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného R. V. nemůže obstát, neboť ačkoliv v něm
formálně deklaroval dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
tento konkrétně opřel výhradně o námitky proti hodnocení důkazů soudy obou
stupňů a jejich skutkovým zjištěním. Ve svém podání předkládá svou verzi
skutkového děje, provádí vlastní hodnocení okolností, za nichž byly sjednány
kupní smlouvy s poškozenými a namítá občanskoprávní rozměr celého případu s
tím, že tyto smlouvy pak posuzuje z hlediska občanskoprávní úpravy, ať již co
se týče podle něj pravého účelu jejich sjednání (plnili funkci zajištění
závazku), tak jejich obsahu (sjednaná výše kupní ceny, prohlášení prodávajících
ve smlouvách, že kupní cenu od něj obdrželi); v tomto směru pak činí závěr, že
předmětné kupní smlouvy nemohou být považovány za neplatné, a jestliže
poškození podali na něj trestní oznámení, učinili tak zjevně proto, že mu
nebyli schopni vrátit zaplacenou kupní cenu (jak bylo smluveno) a začali se
obávat o své nemovitosti. Na základě uvedených skutečností zdůrazňuje, že jeho
jednání by v občanskoprávním řízení bylo považováno za zákonné a legální. Až
poté dovozuje, že nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., že skutek byl nesprávně
právně posouzen a na místě by bylo řešit otázku, zda se vůbec jedná o trestný
čin.
Pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani
námitku obviněného vztahující se k tzv. totožnosti skutku.
Pojmy skutek a totožnost skutku trestní řád nedefinuje. Pouze z ustanovení §
220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je
uveden v žalobním návrhu. Z tohoto zákonného vymezení vychází při definování
uvedených pojmů i právní teorie a soudní praxe. Obecně platí, že pod pojmem
skutek trestní řád rozumí jen okolnosti skutkové, nikoli jejich právní
posouzení, neboť soud může zažalovaný skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby.
Totožnost skutku však bude zachována, bude-li zachována alespoň totožnost
jednání nebo totožnost následku (srov. např. rozhodnutí č. 52/1979, č. 1/1996
Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku tedy zůstane zachována, jestliže se nepřesné,
neúplné či jen přibližné údaje obžaloby o skutkových okolnostech (zejména co do
času a místa spáchání trestného činu, způsobu zavinění, rozsahu následku apod.)
v hlavním líčení nahradí údaji přesnými.
Tak tomu bylo i v daném případě, v němž odvolací soud v tzv. skutkové větě
výrokové části odsuzujícího rozsudku popsal zjištěné jednání obviněného R. V.
(a obviněného K. M.) přesněji a především výstižněji pokud jde o vyjádření
zákonného znaku „uvádění v omyl“, než tomu bylo v podané obžalobě a rozsudku
nalézacího soudu. Tím se nic nezměnilo na totožnosti skutku, který zůstal
bezezbytku zachován z hlediska způsobeného následku (škoda způsobená
poškozenému E. Z. ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a poškozené K. S. ve výši
nejméně 2.000.000,- Kč, pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě a
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci) a který doznal jen upřesňujících změn
vzhledem k obžalobě (škoda způsobená poškozenému E. Z. ve výši nejméně
1.367.770,- Kč a poškozené K. S. ve výši 1.807.500,- Kč). Především však
zmíněná výhrada obviněného v podaném dovolání je z výše uvedených důvodů
námitkou skutkovou, nikoli námitkou týkající se právního posouzení, takže jde o
námitku stojící mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Nejinak je tomu s výhradou obviněného, že v řízení bylo porušeno ustanovení §
214 tr. ř., neboť v hlavním líčení nebyl dotazován po provedení každého
jednotlivého důkazu, zda se k němu chce vyjádřit. Ani taková námitka není
námitkou směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému
nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž dovolatel jejím prostřednictvím
brojí proti správnosti procedurálního postupu soudu a respektování ustanovení
trestního řádu při provádění dokazování ve vztahu k obviněnému.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil
uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou
pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav a jak byly
hodnoceny provedené důkazy, resp. s tím, jak soud v daném řízení postupoval. Z
těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovodil, že rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které pod zákonný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů,
než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani
nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené
rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a