6 Tdo 1227/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. listopadu 2003 v neveřejném
zasedání konaném o dovolání obviněného Ch. M. E., nyní ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici P. – B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5.
2003, sp. zn. 2 To 72/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 46 T 20/2002, t a k t o :
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ch. M. E. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003,
sp. zn. 46 T 20/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se
dopustil tím, že dne 11. 5. 2002 v době mezi 8.15 h v P., v prodejně
elektroniky AV M., s. r. o. společně s dalšími dvěma neztotožněnými
spolupachateli vnikli do prodejny, pod pohrůžkou použití namířené nezjištěné
střelné zbraně donutili poškozené zaměstnance prodejny M. Š. a L. Ř lehnout si
na zem na břicho, spoutali oba poškozené lepicí páskou a poté z prodejny
odcizili finanční částku na hotovosti ve výši 97.000,- Kč, dále 24 ks
videokamer různých značek, 73 ks mobilních telefonů různých značek, 5 ks Twist
sad a 14 ks Go sad k mobilním telefonům, čímž poškozené společnosti AV M., s.
r. o. se sídlem P., způsobili škodu v celkové výši nejméně 1.540.954,- Kč, dále
odcizili 1 ks mobilního telefonu Nokia 6310 v hodnotě nejméně 9.000,- Kč ke
škodě poškozeného M. Š. a 1 ks mobilního telefonu zn. Ericsson T 29 v hodnotě
3.500,- Kč a 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia 6310 v hodnotě nejméně 9.000,-
Kč ke škodě L. Ř., takže tímto jednáním způsobili škodu v celkové výši nejméně
1.562.454,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 234 odst. 2
tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst.
1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací z podnětu odvolání
státního zástupce i obviněného, rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 To
72/2003, rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce shora uvedený rozsudek
zrušil ve výroku o trestu a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že
obviněnému Ch. M. E. podle § 234 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody
v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu uložil trest
vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr.
ř. zamítl.
Obviněný Ch. M. E., prostřednictvím obhájce JUDr. L. P. podal proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze dovolání. Takto učinil jednak podáním, které došlo
Městskému soudu v Praze dne 10. 9. 2003 a dále jeho doplněním doručeným témuž
soudu dne 26. 9. 2003 s odůvodněním, že dovoláním napadá výrok odvolacího
soudu, jímž bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto.
Důvody dovolání obviněný spatřuje jednak v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jednak v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V podrobnostech k prvnímu z označených důvodů rozvedl, že odvolací soud se
dostatečně nezabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání podaném proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 46 T 20/2002, a jeho
námitky tam uvedené ve vztahu k pachovým stopám nevyvrátil. Poté v převážné
části dovolání obsáhle popsal výhrady k tomuto důkazu ve shodě s tím, jak je
namítal v řádném opravném prostředku. Totožně s argumentací rozvedenou v
odvolání i nyní poukázal na to, že k přenosu pachové stopy mohlo dojít jiným
způsobem, než jak dovodil soud prvního stupně, tedy nikoli v době spáchání
činu, ale asi 2-3 týdny před činem, když tuto prodejnu navštívil, aby si nechal
do svého mobilního telefonu zavést azbuku. Pracovník poškozené firmy se tehdy
dotýkal jeho telefonu, jeho peněz i jeho osobně. Jako druhou možnou variantu
zanesení jeho pachu na místo činu uvádí kontakt s osobami, které čin provedly
za předpokladu, že pocházejí ze stejného prostředí (ubytovny), v němž se i on
sám pohyboval. Dále vyjádřil nesouhlasné stanovisko proti způsobu, jakým je v
předmětném rozhodnutí naloženo s výpovědí svědka J. B., který prováděl srovnání
pachových stop, a za nedostačující považoval sdělení Policejního prezidia ČR
ze dne 10. 3. 2003, kterým nalézací soud nahradil výslech specializovaného
pracovníka Policejního prezidia. Kriticky se vyjádřil i ke skutečnosti uvedené
svědkem B. ohledně možnosti použití hadru, či ručníku při otírání otisků
pachateli. Úvahy, které soudy k této skutečnosti ve svých rozhodnutích
rozvedly, označil za spekulace a v rámci všech svých výhrad toto svědectví
shledal jako zavádějící a podané osobou nekompetentní. Otázky, které tento
svědek zpracovával, považuje za kapciózní, když naopak nebyl dotázán, zda vůbec
připouští možnost přenosu pachové stopy jako takové. Pokud by se s touto
možností ztotožnil, musel by podle názoru dovolatele svědek B. považovat za
nutné opatřit kvalifikovanější odborné vyjádření nebo znalecký posudek z oboru
odorologie. V této souvislosti dovolatel odkázal na publikaci JUDr. J. T. „Pes
a pachová stopa v trestním řízení “, Trestní právo č. 11/2002 a na
nekonkretizované rozhodnutí Ústavního soudu. Zdůraznil, že svědek B. obsahem
svého svědectví „de facto“ popřel samotný mechanizmus přenosu pachové stopy. Z
pohledu verze uplatněné v dovolání, o tom, jakým způsobem se pachové stopy
dostaly na věci, na kterých byly fenami vyčichány, považoval obviněný úvahy
soudu prvního stupně za nepodstatné. Jako zcela zavádějící a nevýznamné
vyhodnotil zjištění, že jeho pachové stopy ukazovaly shodu s ostatními pěti
pachovými stopami na místě činu sejmutými. Tento závěr posoudil jako zavádějící
s odkazem na své tvrzení, že se jeho pachové stopy musely najít na řadě
předmětů na místě činu se nacházejících, a proto nemá v daném případě žádnou
důležitost. K těmto svým výhradám v další části dovolání vysvětlil, že při
hodnocení výsledků porovnání pachových stop je třeba vzít do úvahy i to, jak
byla pachová stopa přenesena.
Takové posouzení je podle něj nutné provádět v
oblasti hmotného práva, neboť na samotný odběr pachové stopy a na její
vyhodnocení je možné nahlížet jednak z hlediska procesního, ale i z hlediska
hmotného práva. K procesnímu hledisku uvedl, že je třeba posoudit, zda odběr
neměl být proveden za účasti obhájce, zvláště když o to žádal, a nebylo mu
vyhověno. V této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2003,
podle něhož pachová stopa nemůže být použita jako důkaz, byla-li odebrána a
vyhodnocena bez účasti obhájce. Rozváděná problematika je hlediskem hmotně
právním proto, že je nutné přezkoumávat, zda vyhodnocení pachových stop
proběhlo v souladu se skutkovými okolnostmi či nikoli. Pokud soud vzal za
prokázané, že jeho pachové stopy se na místo činu dostaly jen v důsledku jeho
osobní účasti na spáchání trestného činu, aniž se zabýval jiným možným přenosem
pachové stopy, mylně aplikoval a nesprávně vyložil předpis hmotného práva, za
který považuje výkladové stanovisko NSZ č. 10/1995, ale i jiný existující
předpis zabývající se vědeckou podstatou pachové stopy. Soudy obou stupňů však
podle dovolatele mechanicky přejaly výsledky srovnání jeho pachové stopy se
stopami odebranými na místě činu a nezabývaly se otázkou, jak dalece je
použitelný mechanizmu získání, odběru, vyhodnocování a případného přenosu
pachové stopy. Tyto otázky tvoří dle jeho mínění hmotnou podstatu tohoto
důkazu. Jestliže by alespoň soud odvolací tímto způsobem postupoval, musel by
se zabývat i jím tvrzenou možností přenosu pachové stopy a nespokojit se jen s
tvrzením svědka B. jako osoby nemající pro řešení nabízené varianty potřebné
vlastnosti a znalosti, které by mu umožnily vyjádřit se k naznačeným hmotně
právním otázkám. Teprve poté, co by soud provedl správné hmotně právní
posouzení toho, zda v jeho případě mohlo či nemohlo dojít k přenosu pachové
stopy, mohl soud podat odpovídající hodnocení důkazů, a poté i spravedlivě v
jeho věci rozhodnout.
V doplňku svého dovolání, které rozšířil o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. uvedl, že by tento důvod měl dopadat i na situaci, kdy jsou u
obviněného dány podmínky nutné obhajoby a obviněný v tomto řízení obhájce ve
formálním smyslu sice má, ale není mu dána možnost účastnit se úkonu trestního
řízení, a tak je mu výkon práv obhajoby fakticky znemožněn. Jedním z důležitých
důkazů v jeho případě, byť šlo o důkaz nepřímý, bylo vyhodnocení pachové stopy.
Ač žádal, aby jeho obhájce mohl být tomuto úkonu přítomen, nestalo se tak a
obhájce nebyl vyrozuměn ani o odběru srovnávací pachové stopy ani o vyhodnocení
pachových stop odebraných na místě činu.
Ze všech těchto důvodů navrhl v závěru svého dovolání, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 To 72/2003, v části, jíž zamítl
jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, sp.
zn. 46 T 20/2002, a dále aby zrušil rozhodnutí obsahově na něj navazující, a to
i vadné řízení, které předcházelo vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze a
zároveň, aby podle § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného ze dne 10. 9. 2003
doručeno a státní zástupce zde působící k němu podal písemné vyjádření.
Prozatím však Nejvyšší soud neobdržel od Nejvyššího státního zastupitelství
písemné stanovisko k doplňku dovolání obviněného, které mu již také bylo
doručeno.
V doručeném písemném vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství k dovolání uplatněnému z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uvedl, že ze základních obecných hledisek lze toto dovolání označit jako
přípustné, je mu však třeba vytknout, že uplatněný dovolací důvod
nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, protože jím uváděné argumenty se
týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na
tom ukládání trestu. Především však podle státního zástupce jde o opakování
obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, s nímž se druhoinstanční
soud ve svém rozhodnutí v dostatečné a potřebné míře vypořádal. Obviněný se
tedy domáhá „druhé odvolací instance“ s poukazem na naplnění zmiňovaného
dovolacího důvodu. Dovolání proto bylo podáno z jiného dovolacího důvodu, než
je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., a proto v závěru navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako
nedůvodné odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud dříve, než mohl věc ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
přezkoumat, se musel zabývat otázkou, zda nepřichází do úvahy odmítnutí
dovolání na základě hledisek § 265i odst. 1 tr. ř.
Shledal, že je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo k
odvolání státního zástupce nově rozhodnuto o trestu a současně bylo odvolání
obviněného zamítnuto /§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, dovolání je proto
přípustné. Bylo podáno včas, neboť se tak stalo ve lhůtě dvou měsíců od
doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a
to včetně doplňku k dovolání ze dne 26. 9. 2003, který koresponduje s
ustanovením § 265f odst. 2 tr. ř. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce, bylo tedy podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř./. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti v souladu s ustanovením § 59
odst. 3 tr. ř. dle dalších požadavků vyjádřených v ustanovení § 265f odst. 1
tr. ř.
Okolností, která Nejvyššímu soudu bránila v přezkoumání vlastního obsahu
dovolání ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. je okolnost, že bylo podáno z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Důvody dovolání zákon taxativně vymezuje v § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř.
s tím, že jsou-li v dovolání tvrzeny důvody jiné, je nutné takové dovolání jako
nedůvodné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Obviněný, jak je v přecházející části tohoto rozhodnutí popsáno, uplatnil dva
dovolací důvody, které sice označil zákonným zněním § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak obsahově tvrdí zcela jiné
skutečnosti, než na které uvedená zákonná úprava dopadá.
Ve vztahu k ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je především potřeba
uvést, že tento dovolací důvod předpokládá pouze takové případy, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Podřadit pod tento dovolací důvod lze jen námitky, které se
opírají o vady napadeného rozsudku vycházející z problematiky hmotného práva.
Zahrnují přitom oblast nejen hmotného práva trestního, ale i jiná právní
odvětví. Nejtypičtější jsou v tomto smyslu nedostatky zjišťované v použité
právní kvalifikaci, otázky spojené s tím, zda jde o uváděný trestný čin, zda
jednání obviněného vykazuje znaky konkrétně uvedeného trestného činu, nebo že
nejde o žádný trestný čin atd. Na základě tohoto dovolacího důvodu lze řešit
velkou škálu otázek, avšak vždy musejí svou podstatou mít hmotně právní povahu.
Citovaným ustanovením zákon vyjadřuje, že při uplatnění tohoto dovolacího
důvodu je dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Poukazem na tento
dovolací důvod není možno se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno.
Obviněný však v rámci svého dovolání poukazuje na skutečnosti, které mají
výhradně skutkovou nebo procesní podstatu. Především brojí proti jednomu z
usvědčujících důkazů, jímž jsou pachové stopy a v zásadě vyjadřuje nesouhlas s
tím, jakým způsobem se soud s tímto důkazem vypořádal, jak ho provedl, posoudil
a vyhodnotil. Všechny tyto výhrady obviněným vznášené nemají vyžadovanou hmotně
právní podobu, nejsou řešením otázek hmotného práva, nepoukazují na nesprávné
právní posouzení skutku, ani věci a nedotýkají se ani žádného jiného
nesprávného hmotně právního posouzení. Jsou výhradně polemikou s tím, jak lze
na tento důkaz nahlížet z jiného pohledu, než který ve svém rozhodnutí zaujal,
ať již soud prvního stupně, nebo v souladu s ním i soud odvolací. Obviněný v
rámci své již dříve uplatňované obhajoby, přináší jiné varianty a příležitosti,
při nichž dovolatelův pach se mohl na místo činu přenést. Takto vyjádřená
argumentace, na užitý dovolací důvod nedopadá, a to ani v souvislosti s tak
širokým úhlem pohledu, jaký se obviněný v dovolání snažil vyjádřit
prostřednictvím v právní teorii zaujímaných stanovisek. Je totiž potřeba
poukázat na skutečnost, že způsob hodnocení důkazů, je výhradně činností,
kterou zákon přenechává soudu prvního stupně a ve výjimečných případech i soudu
odvolacímu. Procesní předpis zakotvuje zákonné prostředky směřující k tomu, aby
tuto svou činnost mohl řádně provést a jimiž je zabezpečován spravedlivý
proces. Jedním z takových důkazních prostředků, k tomuto účelu směřujících, je
vyhodnocení pachové stopy. Dovolatelem zmíněná soudní rozhodnutí a teoretické
články svědčí o tom, že jde o právní praxí i teorií široce rozpracovanou
otázku. Žádný z užitých argumentů obviněného však nepostihuje takovou
skutečnost, která by mohla být pod jím uvedený dovolací důvod podřazena,
protože se všechny týkají buď procesních nebo skutkových okolností, které zákon
v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku nesmí polemizovat s popisem skutku obsaženým v
příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, ale musí z něj vycházet.
Není tomu však v tomto konkrétním případě, protože obviněný se prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu domáhá přezkoumání stavu věci po skutkové stránce
(tedy nikoliv právní). Jak z obsahu rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně,
ale i z textu samotného dovolání vyplývá, obviněný nyní uváděné námitky a
výhrady uplatňoval i v předchozích stadiích trestního řízení. Nutné je
konstatovat, že oba soudy se s jeho výhradami v dostatečné míře vypořádaly a
dostatečně na ně reagovaly. Oba dva soudy v rámci svých rozhodnutí shodně
konstatovaly, na základě jakých úvah a zjištění došly k závěru o
přesvědčivosti zmiňovaného důkazu vyhodnocení pachových stop. V důsledku
těchto závěrů bylo o vině obviněného rozhodnuto.
Obviněný své dovolání opírá o argument, že nebylo uvěřeno jeho obhajobě. I
taková výhrada je námitkou výhradně skutkové povahy, neboť s ní obviněný
vyslovuje odlišný postoj ke způsobu, jakým byly důkazy ve smyslu § 2 odst. 6
tr. ř. hodnoceny. Z toho plyne, že obviněný se v rámci svého dovolání domáhá
přehodnocení skutkového stavu věci a požaduje, aby dovolací soud zaujal jiné
hodnotící stanovisko, než bylo předchozími soudy bráno v úvahu, a na základě
toho požaduje změnit skutková zjištění, a na nových skutkových závěrech se
domáhá jiného posouzení otázky jeho viny, resp. neviny. Tím se snaží domoci
vydání rozhodnutí, které by bylo v souladu s jím podávanou obhajobou. Takovéto
řešení zmíněné okolnosti neodpovídá požadavku vyjádřenému v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., které předpokládá nápravu právní vady.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., o který obviněný své
dovolání v další části opírá, je naplněn tehdy, pokud obviněný neměl v řízení
obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
O zmíněný dovolací důvod jde v souladu se zákonem tehdy, když obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což dopadá především na situaci,
kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36
tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§
37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Nebo
obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit
úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen.
V rámci podaného dovolání obviněný Ch. M. E. tento dovolacího důvod uplatňuje
ve vztahu k vyhodnocení otisků pachových stop zajištěných při ohledání místa
činu na předmětech tam se nacházejících, a při odběru srovnávací pachové stopy
u obviněného, protože u nich nebyl jeho obhájce přítomen, ač o to žádal a o
jejich provedení nebyl ani vyrozuměn.
Nejvyšší soud považuje za nutné předeslat, že takto vyjádřený dovolací důvod
nepovažuje z věcného hlediska za naplňující zákonem stanovené podmínky, protože
obviněný se domáhá přítomnosti obhájce, a tím zajištění svého práva na obhajobu
ve vztahu k úkonům, při kterých zákon přítomnost obhájce nestanoví, neboť ji z
hlediska řádného, rychlého a včasného zajištění takových úkonů při dodržení
nezbytné operativnosti v počáteční fázi trestního řízení nepovažuje za
vhodnou.
Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř., které upravuje povinnosti a práva
obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu.
Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována
vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o
úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkony, které nemají povahu vyšetřovacích
úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat,
a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny je o takových
úkonech vyrozumívat.
Ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. tuto zásadu konkretizuje, když zakotvuje, že
obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při
vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení
před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit.
I zde je vyjádřené oprávnění obhájce omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv
na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale jen na
takové, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem.
Nastane-li situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit,
může být proveden i bez přítomnosti obhájce.
Za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány
činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, pokud jsou
prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178). Není proto
pochyb, že mezi tyto úkony patří např. zahájení trestního stíhání, výslech
obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech znalce, rekonstrukce,
rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání,
rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, obžaloba atd. Je však zřejmé, že v
přípravném řízení při vyšetřování trestních věcí jsou konány i další úkony,
které do skupiny vyšetřovacích úkonů nelze zařadit.
Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout
postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických – technických
expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání
podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 – § 118 tr. ř.). Důvodem
jejich vydělení, je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby
odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr. ř. mezi
orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán)
při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad
vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen,
vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako
znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se
mohou v rámci trestního řízení využít. Tak například zajištění stop na místě
činu, jako je sejmutí daktyloskopických či trasologických stop nebo stěrů
biologického matriálu není vyšetřovacím úkonem, protože je provádějí odborní
technici kriminalistického ústavu, a nikoli vyšetřovatel, tedy osoba, která je
pověřena vedením vyšetřování dané konkrétní trestní věci. Teprve až odborné
vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení takto
zajištěného matriálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají
povahu důkazu.
Vyšetřovacím úkonem není ani ohledání mrtvoly nebo její pitva, ale za důkaz se
považuje až znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
který je na základě nich vypracován.
Zákon mezi práva obhájce nezahrnuje právo účasti při pitvě mrtvoly, protože jde
o činnost, kterou lze podřadit pod kriminalistickou techniku, která je konána
odbornými pracovníky v době, kdy nebývá znám pachatel, nebo proti konkrétní
osobě ještě není vedeno trestní řízení, avšak tyto úkony je nutné provést včas
a při zachování nezbytných opatření, neboť by jinak došlo k jejich
znehodnocení. Často se jedná o odborné činnosti, při nichž je nezbytné dodržet
sterilitu prostředí nebo jiné podmínky zajišťující neznehodnocení zkoumaného
materiálu. Postup policejních orgánů při vyžadování a zjišťování
kriminalistických expertíz trestní řád přímo neupravuje, porobnosti v takových
případech vyplývají buď ze závazného pokynu policejního prezidenta č. 135/2001,
nebo ze závazného pokynu č. 100/2001 ke kriminalisticko – technické činnosti
Policie České republiky, jimiž jsou určeny všechny zásadní postupy a postuláty
s těmito úkony spojené. Mimo jiné je zde upraven i postup při porovnávání
pachových stop. Přítomnost obhájce je při těchto operativně pátracích úkonech
vyloučena, stejně jako při zajišťování a realizaci odposlechu a záznamu
telekomunikačním provozu (§ 88 tr. ř.), neboť důkazem v tomto případě, stejně
jako u kriminalistických expertíz a ohledání, není tato vlastní činnost či
zkoumání, ale až výsledek této činnosti v podobě zprávy o uskutečněném
telekomunikačním provozu nebo zprávy o výsledku pachového porovnání.
Z uvedeného plyne, že je nutné pro řešení otázky zachování a zajištění práva
obhajoby a realizace práv obhájce rozlišovat, kdy se jedná o vyšetřovací úkon,
jehož se obhájce má právo zúčastnit /za podmínek stanovených procesním
předpisem/, a kdy jde toliko o úkon směřující k obstarání potřebného
podkladového materiálnu, tj. o postup spojený s využitím operativně pátracích
prostředků (§ 158b až § 158e tr. ř.) při jejichž provádění nepřichází účast
obhájce v úvahu.
Vyhodnocení pachových stop, přesněji porovnání otisku pachové stopy sejmuté na
místě činu s odběrem srovnávací pachové stopou u obviněného, je úkonem, který
není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci
kriminalistické expertízy nazývané „porovnání pachových stop“ na základě metody
pachových konzerv a provádějí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale
odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují. Zde je vhodné
poznamenat, že tito specialisté jsou často pracovníky Policie České republiky,
kterým je svěřena činnosti při provádění kriminalistických expertíz /viz
Závazný pokyn policejního prezidenta č. 135/2001 Sb./, nejsou však orgánem
činným v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1, 2 tr. ř. Jedná se o souhrn
speciálních postupů, který je odbornou činností a účast obhájce je při ní ze
všech shora uvedených důvodů vyloučena.
Výsledkem této činnosti (identifikace) je „ zpráva o výsledku srovnání pachů“,
kterou zpracovává příslušné odborné pracoviště (středisko pachových
porovnání, které je zřízeno u správy Policie České republiky v rámci každého
kraje), a která ve smyslu § 89 a násl. tr. ř. je důkazem, na jehož provádění
při hlavním líčení se vztahují podmínky § 165 tr. ř.
Odběr srovnávací pachové stopy prováděný u prověřovaných osob a nejčastěji u
obviněného, je jiným obdobným úkonem ve smyslu § 114 odst. 3 tr. ř., který se
používá tehdy, když je třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na
místě činu. Osoba, o kterou jde, je povinna strpět úkony potřebné pro takové
zjištění.
V určitých případech (srov. publikaci Šámal P., Novotný F., Růžička M.,
Vondruška F., Novotná J., Přípravné řízení trestní, 2. doplněné a přepracované
vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, s. 430) se doporučuje vzhledem k významu
tohoto úkonu k němu přibrat obhájce nebo nezúčastněnou osobu, přesto nelze toto
doporučení zaměňovat se zákonem stanovenými právy obhájce. Je zde pouze
vyjádřena možnost, že obhájce může k tomuto úkonu být přizván, nejedná se však
o obligatorní oprávnění obhájce být takovému úkonu přítomen. Posouzení otázky
vhodnosti přizvání obhájce je v takovém případě ponecháno na rozhodnutí orgánu
činného v trestním řízení, který takový úkon učinit uložil.
Jestliže obviněný v tomto nyní projednávaném případě ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá, že obhájce nebyl vyrozuměn
a přítomen u srovnání pachových stop ani u odběru srovnávací pachové stopy u
obviněného, domáhá se v této části svého dovolání dovolacího důvodu, na který
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedopadá, protože, nejde o
řízení nebo úkony, při nichž obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona měl
mít. Obviněný se dovolává práva obhajoby ve vztahu k přítomnosti obhájce u
úkonu, kde ho podle zákona mít nemá a nemusí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ch. M. E. proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 To 72/2003, v návaznosti
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 46 T 20/2002,
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová