Pokud jde o námitky uplatněné obviněnou H. N. státní zástupce připomněl, že jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle státního zástupce obviněná sice vytýká, že skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem, fakticky však nevznáší téměř žádné konkrétní námitky, kterými by namítala nesoulad skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků organizátorství trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č. 38/1994 Sb., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Dovolání obsahuje pouze tvrzení, že skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem, neboť „nevykazuje znaky jednání jako složky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu“. Taková námitka je ovšem nejasná až zmatečná, neboť jednání je podle teorie trestního práva znakem nikoli subjektivní, ale objektivní stránky trestného činu. Státní zástupce vyslovil názor, že obviněná fakticky vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým základem soudních rozhodnutí. O tom svědčí obsáhlá reprodukce skutkových námitek obsažených původně v jejím odvolání, tvrzení, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou a odkaz na procesní zásadu presumpce neviny. Rovněž v petitu dovolání se obviněná alternativně domáhá zproštění z důvodů § 226 písm. c) tr. ř., tj. že nebylo prokázáno, že spáchala souzený skutek. V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupce poznamenal, že obviněná pouze proto, že si je vědoma výše uvedeného rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznáší víceméně formálně i výtku, podle které skutkový stav zjištěný soudy není trestným činem. Její námitky tudíž lze pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit pouze s jistou dávkou tolerance.
Dále státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě ohledně obviněné H. N. odpovídají všem znakům organizátorství trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č. 38/1994 Sb., a to včetně subjektivní stránky, která je naplněna úmyslným zaviněním. Ze samotného charakteru jednání, jež spočívá v tom, že obviněná společně s obviněným Ing. T. J. odjela do S. r., kde kontaktovali R. H. a dohodli se s ním na zajištění fyzické likvidace Ing. R. M. G., vyplývá, že takovéhoto jednání se nelze dopustit jinak než úmyslně. Ty dovolací námitky obviněné, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce označil za zjevně nedůvodné. Dodal, že skutková zjištění, ze kterých uvedená právní kvalifikace vychází, logicky vyplývají z provedených důkazů a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním rozporu.
V případě dovolání obviněného Ing. T. J. státní zástupce uvedl, že při striktním slovním výkladu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. by nebylo možno námitky, které se týkají průtahů v řízení, pod tyto dovolací důvody obsahově podřadit. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu je však nutno připustit uplatnění těchto námitek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný pouze citoval jeho zákonné znění a neuvedl, jak konkrétně měly být průtahy v řízení do právní kvalifikace skutku nebo do jiného hmotně právního posouzení promítnuty. Fakticky v rámci tohoto dovolacího důvodu žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil. Proto k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze v řízení o dovolání přihlížet.
Dále státní zástupce poznamenal, že s účinností od 25. 4. 2006 byl do právního řádu zařazen institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), určený mimo jiné k odčinění újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Je proto namístě, aby se obviněný domáhal odčinění vzniklé újmy především v režimu tohoto zákonného ustanovení.
Podle názoru státního zástupce se nelze ztotožnit s námitkami obviněného ohledně délky nedůvodných průtahů, jak byly odvolacím soudem konstatovány. O nedůvodných průtazích na straně orgánů činných v trestním řízení lze uvažovat až poté, kdy bylo relevantním způsobem zahájeno trestní stíhání, tj. až poté, kdy došlo ke sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, k čemuž došlo nikoli v roce 1995, ale až dne 11. 10. 2000. Na případy nečinnosti orgánů činných v trestním řízení v mezidobí mezi spácháním trestného činu a momentem, kdy bude procesně relevantním způsobem zahájeno trestní stíhání jeho pachatele, pamatuje trestní zákon zakotvením institutu promlčení trestního stíhání (§ 67 tr. zák.). Jsou-li splněny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, pak zaniklo oprávnění státu vyvodit trestní postih vůči pachateli trestného činu a dochází k zániku trestnosti činu. V takovém případě spočívá příslušný procesní postup v zastavení trestního stíhání s odkazem na důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně státní zástupce zdůraznil, že takováto situace v předmětné věci nenastala. Obviněný se nemůže domáhat toho, aby v rámci kompenzace porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě byla zohledněna i doba, kdy proti jeho osobě žádné řízení vedeno nebylo.
Ve vyjádření státní zástupce uvedl, že k nedůvodným průtahům nedošlo ani v období mezi 17. 1. 2007, kdy byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 68/2006, zrušen dřívější odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a následným konáním prvního hlavního líčení dne 24. 3. 2008. Podotkl, že obviněný především pomíjí skutečnost, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 52 T 11/2002, jeho trestní stíhání, a to stejně jako stíhání dalších obviněných, zastavil podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 tr.
ř. z důvodů § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Důvody pro zastavení trestního stíhání spatřoval prvostupňový soud právě v porušení práv obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto usnesení bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 5 To 57/2007, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce konstatoval, že jestliže soud prvního stupně vydal rozhodnutí, kterým se, byť neadekvátním způsobem, snažil ve prospěch obviněných zohlednit délku řízení, nelze hovořit o tom, že by v době, kdy bylo vydáno toto rozhodnutí a kdy ohledně něho probíhalo stížnostní řízení, současně docházelo k nedůvodným průtahům v řízení.
Jinak lze uvést, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 68/2006, bylo soudu prvního stupně mimo jiné uloženo, aby zajistil u hlavního líčení účast svědků zdržujících se v zahraničí, popř. aby provedl výslech poškozeného Ing. G. cestou dožádaných orgánů S. r. N., a aby zajistil spisové materiály ze S. r. Provádění úkonů trestního řízení cestou dožádání do zahraničí bývá zpravidla časově náročné. S ohledem na charakter doplnění dokazování, které bylo odvolacím soudem uloženo, nelze podle státního zástupce považovat dobu od 29.
5. 2007 (kdy bylo zrušeno usnesení o zastavení trestního stíhání) a konáním hlavního líčení dne 24. 3. 2008 za nepřiměřeně dlouhou. S poukazem na složitost věci a z ní vyplývající rozsah soudních rozhodnutí, kdy písemné vyhotovení rozsudku prvostupňového soudu čítá 67 stran, podotkl, že nepovažuje za nepřiměřeně dlouhou ani dobu od vyhlášení odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně dne 26. 11. 2008 do rozhodnutí odvolacího soudu dne 24. 6. 2009. O nedůvodných průtazích na straně orgánů činných v trestním řízení lze proto hovořit pouze v době od 28.
4. 2004 do 17. 7. 2006, jak konstatoval odvolací soud. Tyto průtahy však s ohledem na složitost věci nelze považovat za průtahy extrémní, které by vylučovaly uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i při zohlednění některých skutečností uváděných v dovolání (např. pozitivní hodnocení obviněného v občanském životě i ve výkonu trestu odnětí svobody).
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo podle mínění státního zástupce obviněnému kompenzováno (nehledě na možnost domáhat se zadostiučinění podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb.) konkrétním a měřitelným způsobem, když za účastenství na pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody ve výměře dvanáct až patnáct let, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, tj. na spodní hranici trestní sazby, která je stanovena na trestný čin vraždy v základní skutkové podstatě podle § 219 odst. 1 tr. zák. Připomněl, že trest odnětí svobody byl ukládán jako trest souhrnný i za pokus dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 4 tr. zák. Takovouto kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení shledal za dostatečnou a dovolací námitky obviněného zjevně nedůvodnými.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných Ing. T. J. a H. N. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtku obviněné H. N., že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s její obhajobou. Tímto tvrzením obviněná primárně zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně mimo jiné plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil, případně některé i dále rozvedl Vrchní soud v Olomouci, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněná uplatnila jen výše zmíněnou námitku, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněná H. N. rovněž vznáší výhradu, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jednání popsané ve výrokové části rozsudku prvostupňového soudu jako trestný čin. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č. 38/1994 Sb., se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Z ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák vyplývá, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Zákon v § 4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ze skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, mimo jiné plyne, že obvinění Ing. T. J. a H. N. v roce 1994 odjeli do S. r., kde kontaktovali R. H., se kterým se dohodli na zajištění fyzické likvidace poškozeného Ing. R. M. G. za úplatu. Tento záměr byl i realizován. R. H. k trestnému činu navedl J. K., který společně se S. F. dne 14. 5. 1994 při jízdě motorovým vozidlem napadl Ing.
R. M. G. v úmyslu ho usmrtit, přičemž „J. K. přehodil přes krk poškozeného, který seděl na předním sedadle vedle řidiče, provaz na vázání slámy, poranil mu pravé obočí a následně jej začal škrtit, poté S. F., který řídil, zabrzdil vozidlo a šroubovákem se snažil bodnout poškozeného, což se mu však nepodařilo, svého jednání pak zanechali, neboť poškozený Ing. R. M. G. začal německy křičet, že ho již okradli a co po něm stále chtějí, následně oběma slíbil finanční prostředky za to, že jej nechají naživu…“.
Současně je ze skutkových zjištění zjevné, že motivem jednání obviněných Ing. T. J. a H. N. bylo získat finanční prostředky poškozeného.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Brně (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci) v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek, jak je uveden v rozsudečném výroku, kvalifikoval u obviněné H. N. jako organizátorství trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., ve znění zák. č. 38/1994 Sb., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchané formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění je očividné, že obvinění Ing. T. J. a H. N. ve vzájemné součinnosti zosnovali ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchání předmětného trestného činu. Takovým postupem se rozumí právě činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů apod. Jelikož k usmrcení poškozeného nedošlo toliko z důvodu jeho obrany, za kterou je potřebné považovat i jeho slovní výroky, zůstal trestný čin vraždy ve vývojovém stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Zjevným a prokázaným cílem jednání obviněné H. N. byla fyzická likvidace poškozeného Ing. R. M. G., a to v úmyslu získat majetkový prospěch, proto byl v jejím činu v soudním řízení důvodně shledán ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. přímý úmysl. Její jednání, byť osoby, která předtím žila řádným životem, je značně nebezpečné pro společnost, neboť směřovalo proti jednomu z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákonem, kterým je lidský život. Současně nelze pominout, že páchání trestné činnosti bylo velmi promyšlené, došlo k úzké součinnosti s dalšími osobami a jednání bylo spácháno vyšší formou úmyslného zavinění. Rovněž je potřebné vzít v úvahu i výši hrozící materiální škody. Správnému posouzení skutku u obviněné, a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá v rozsudečném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně i tzv. právní věta.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). S poukazem na shora popsané skutečnosti se v předmětné trestní věci u obviněné H. N. o takovou situaci zjevně nejedná.
Námitku obviněné H. N., kterou v dovolání formálně relevantně uplatnila, tudíž Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
V dovolání obviněný Ing. T. J. v podrobnostech vytýká, že s ohledem na průtahy v trestním řízení a s tím související jeho neúměrnou délku, došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což nebylo náležitě zohledněno a kompenzováno v uloženém trestu. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu je potřebné se těmito námitkami v dovolacím řízení věcně zabývat. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou vadou.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení a ke způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání).
Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje krajní rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.
Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.
Ústavní soud dal jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání bylo vedeno proti třem obviněným. V případě obviněného Ing. T. J. došlo k zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. usnesením vyšetřovatele ze dne 8. 10. 2000, které bylo jeho osobě doručeno dne 11. 10. 2000 (č. l. 310-311 spisu) a obžaloba byla podána dne 23. 8. 2002 (č. l. 2483-2511 spisu). První rozsudek prvostupňového soudu byl vyhlášen dne 6. 9. 2005 (č. l. 3156-3290 spisu) a první rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno dne 17. 1. 2007 (č. l. 3388-3410 spisu). Druhé meritorní rozhodnutí – usnesení krajského soudu bylo vyhlášeno dne 26. 4. 2007, sp. zn. 52 T 11/2002 [podle § 231 odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. bylo trestní stíhání proti všem obviněným zastaveno – č. l. 3417-3329 spisu], přičemž usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 5 To 57/2007, bylo zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 3446-3354 spisu). Třetí meritorní rozhodnutí prvostupňového soudu (rozsudek) bylo vyhlášeno dne 26. 11. 2008 (č. l. 3987-4053 spisu), přičemž dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo učiněno dne 24. 6. 2009 (č. l. 4139-4145 spisu). Hlavní líčení ve věci probíhalo ve dnech 11. 3., 27. 3., 22. 5., 30. 5., 26. 6., 11.-12. 9., 27.-28. 11., a to vše v roce 2003, dále ve dnech 28. 4. 2004, 30. 8. 2005 a 6. 9. 2005 a ve dnech 22. 4., 24. 4., 9. 7., 26. 11., a to vše v roce 2008. Řízení u soudu druhého stupně probíhalo ve dnech 17. 1. 2007, 29. 5. 2007 a 24. 6. 2009. V daném případě se jednalo o obtížnější trestní věc, a to nejen s ohledem na počet trestně stíhaných osob, ale i na charakter trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu včetně složitosti důkazní situace. Trestní řízení bylo komplikováno i nutností vyžádat řadu důkazů v rámci právní pomoci dožádáním do cizího státu (S. r. N. a S. r.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že v předmětné věci nedošlo v přípravném řízení k žádným průtahům, což ani není v dovolání vytýkáno. V následném soudním řízení došlo k nedůvodným průtahům, které obvinění nezavinili, a to v období mezi hlavními líčeními ze dne 28. 4. 2004 a ze dne 30. 8. 2005, a dále ode dne 6. 9. 2005, kdy byl ve věci vyhlášen prvostupňovým soudem rozsudek a dnem 17. 7. 2006, kdy byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání. Na tyto skutečnosti důvodně upozornil již v napadeném usnesení i odvolací soud (str. 13 rozhodnutí).
K námitce obviněného, že k nedůvodným průtahům došlo i v době, která uběhla od prvního rozhodnutí odvolacího soudu dne 17. 1. 2007 a následným prvním hlavním líčením ve věci, které mělo proběhnout dne 24. 3. 2008, avšak nekonalo se, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Předně je nutno připomenout, že v uvedeném období bylo rozhodováno v meritu věci výše citovaným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 52 T 11/2002, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 5 To 57/2007. Dále bylo potřebné po vrácení spisového materiálu od soudu druhého stupně k hlavnímu líčení jako svědky předvolat, a to formou dožádání: Ing. R. M. G., který bydlel ve S. r. N., S. F. a J. K., občany S. r. Současně byly příslušné justiční orgány cizích států požádány, aby provedly podrobný svědecký výslech těchto osob v případě, že se do České republiky k soudu nedostaví (č. l. 3470-3473, č. l. 3476-3479 spisu). Proto bylo hlavní líčení nařízeno až na dny 15.-18. 1. 2008, avšak muselo být z důvodu onemocnění a pracovní neschopnosti obhájce obviněné J. Š., JUDr. K. V., přeloženo na dny 25. 3.-28. 3. 2008 (č. l. 3631 a 3634 spisu). Ani v uvedeném termínu však nebylo hlavní líčení z důvodu onemocnění obviněné H. N. konáno a bylo přeloženo na dny 21. 4.-22. 4. a 24. 4. 2008 (č. l. 3715 a 3717 spisu).
K výtce obviněného, který považuje za nepřiměřeně dlouhou i dobu, která uplynula od vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně dne 26. 11. 2008 do rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dne 24. 6. 2009, je potřebné poznamenat, že samotné vyhotovení obsáhlého rozsudku prvostupňového soudu si vyžádalo určitý čas. Rovněž bylo potřebné, aby před rozhodnutím ve věci senát odvolacího soudu prostudoval rozsáhlý trestní spis.
Podle Nejvyššího soudu byly Vrchním soudem v Olomouci oprávněně vymezené nedůvodné průtahy soudního řízení, do kterých nelze zahrnout období před zahájením trestního stíhání obviněného, zohledněny uložením trestu odnětí svobody za použití § 40 odst. 1 tr. zák. (vzhledem k poměrům Ing. T. J., které byly průtahy zjevně dotčeny) pod dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání deseti roků. Rovněž pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do mírnějšího typu věznice, než by s ohledem na ustanovení § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. náleželo. Při úvaze o trestu nelze pominout vysokou společenskou nebezpečnost jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně, byť od jeho spáchání uplynula velmi dlouhá doba a jde o osobu, která předtím žila řádným životem a byla příznivě hodnocena z výkonu předchozího trestu, neboť směřovalo proti jednomu z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákonem. Je potřebné vzít v úvahu, že šlo o velmi promyšlený a cílevědomý pokus nájemné vraždy. Při páchání trestné činnosti bylo postupováno v součinnosti s dalšími osobami, jednání bylo spácháno vyšší formou úmyslného zavinění a nelze pominout ani výši hrozící materiální škody. Navíc obviněnému byl ukládán souhrnný trest i za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody na pět až dvanáct let.
K tvrzení obviněného, že jako základní polehčující okolnost měla být vzata v úvahu jeho prvotní výpověď před orgány Policie České republiky, což lze říci i o jeho další výpovědi v přípravném řízení, je nutno poznamenat, že v dovolání jsou zcela pomíjeny následné výpovědi, které v trestním řízení učinil. V této souvislosti Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „Průběh jeho výpovědí v přípravném řízení i v hlavním líčení má jednoznačně sestupnou tendenci, pokud jde o přiznání jeho viny. Od naprostého a bezvýhradného doznání se obžalovaný dostává až k polohám, kdy svoji vinu zcela popírá, a dostává se tak do kolize i s vlastní obhajobou. Události interpretuje pokaždé zcela jinak, zejména mění různé finanční částky, které měl obdržet nebo vyplatit, mění údaje o svém vědomí, na čem se podílel nebo nepodílel, a kdo ve věci vůbec byl nebo nebyl aktivní. Zatímco v přípravném řízení podrobně vylíčil, že i on se po boku obžalované N. a Š. aktivně podílel na přípravě vraždy, u hlavního líčení dne 22. 4. 2008 se dostává skutečně až do verze, že u ničeho takového nebyl“ (str. 51 rozhodnutí).
Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchnímu soudu v Olomouci, který v napadeném usnesení argumentačně doplnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vytknout pochybení, že by přehlížel a náležitě nezohlednil neopodstatněné průtahy v soudním řízení odporující čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které byly v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení způsobeny, včetně doby, která uplynula od spáchání předmětné trestné činnosti, a to zcela konkrétně definovaným zmírněním trestu. Obviněnému Ing. T. J. nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest, jenž mu byl uložen, odpovídá i hlediskům ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, tj. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Námitky, jež byly v dovolání formálně relevantně uplatněny, tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. T. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnutí o obou dovoláních učiněno v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné H. N. na přerušení výkonu rozhodnutí (konkrétně trestu odnětí svobody), proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k