USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 14 To 103/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 32/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 1 T 32/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„nejméně v době od 15. 8. 2018 do 25. 11. 2019 v XY, v XY, okres Ústí nad Orlicí, v XY a ani nikde jinde, jako žalovaný v soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů G. V., nar. XY a P. V., nar. XY, vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 138/2017, a současně jako jediný jednatel obchodních společností E. S., IČO: XY, a V. T., IČO: XY, v obou případech se sídlem XY, XY, záměrně, bez oprávněného důvodu či řádné omluvy, znaleckému ústavu Česká znalecká, a.s., IČO: 25260138, se sídlem Nezvalova 423/8, Hradec Králové, který byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 5. 2018, č. j. 10 C 138/2017 - 162, ustanoven znalcem z oboru ekonomika za účelem podání znaleckého posudku, jímž bude stanovena tržní hodnota obchodních společností E. S. a V. T. neposkytl požadované podklady nezbytné pro náležité vypracování tohoto znaleckého posudku, a takto jednal, ačkoliv věděl, že povinnost poskytnout znaleckému ústavu takovou součinnost mu Okresní soud v Ústí nad Orlicí uložil s odkazem na § 127 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a že ke splnění této součinnosti jeho i jmenované obchodní společnosti několikrát marně vyzval jak Okresní soud v Ústí nad Orlicí, tak i příslušný znalecký ústav, přičemž požadované materiály společnosti Česká znalecká, a.s. nepředal ani poté, co byl obeznámen s pravomocnými rozhodnutími Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, na jejichž základě byla společnostem E. S. a V. T. za neposkytnutí předmětných podkladů znaleckému ústavu opakovaně uložena pořádková pokuta, čímž dlouhodobě hrubě ztěžoval postup daného soudního řízení a mařil vydání meritorního rozhodnutí soudu ve věci“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 336 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 14 To 103/2021, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 14 To 103/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se soud prvního stupně a obdobně soud odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.
5. Obviněný konkrétně namítl, že nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podle § 336 písm. c) tr. zákoníku, neboť ve věci byly znalecké posudky zpracovány podle dostupných podkladů z veřejného rejstříku. K argumentaci odvolacího soudu, že mu není kladeno za vinu zmaření jednání soudu, nýbrž neuposlechnutí výzvy soudu bez dostatečné omluvy, uvedl, že nebylo možné, aby uposlechl výzvu soudu a potřebné materiály vydal, neboť není vlastníkem obou předmětných společností. Jelikož je toliko jednatelem, není v jeho možnostech bez vědomí a souhlasu majoritního společníka poskytnout citlivé údaje, ke kterým by mohla mít například přístup konkurence, respektive jeho bývalá manželka. Vydání konzultoval se společníky, nicméně tito odmítli požadované citlivé údaje vydat. Předmětné společnosti se zabývají činností v kosmickém, leteckém a zdravotnickém průmyslu a požadavkům, které kladl soud prvního stupně v rámci řízení o vypořádání SJM, nemohlo být vyhověno, neboť by tím došlo k porušení obchodního tajemství. V této souvislosti poukázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 2. 2008 ve věci Varec SA v. Belgický stát, C-450/06. Dále uvedl, že jako jednatel obchodní společnosti by se poskytnutím materiálů mohl vystavit hrozbě společnické žaloby ve smyslu § 157 zákona č. 90/2012 Sb. V neposlední řadě podle něj nebyla posouzena otázka, zda vůbec bylo rozhodné, jakou hodnotu předmětné společnosti mají, když je toliko jednatel, a nikoliv jejich vlastník. Domnívá se přitom, že jejich hodnota je pro řízení o vypořádání SJM irelevantní.
6. K ustanovení § 127 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „občanský soudní řád“), obviněný uvedl, že pravomoc soudu není bezbřehá a soud musí pečlivě zvážit komu a z jakého titulu danou povinnost ukládá. Znovu uvedl, že soud (v civilním řízení) nebyl oprávněn po něm citlivé údaje požadovat, přičemž měl možnost podat trestní oznámení z podezření spáchání trestného činu pohrdání soudem na předmětné společnosti jako právnické osoby.
7. Soudu prvního stupně vytkl, že pochybil a jednal v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, když odsoudil jednatele předmětných společností, přestože výzvy k vydání požadovaných informací byly adresovány daným společnostem jakožto právnickým osobám. Poukázal také na skutečnost, že pořádkové pokuty byly ukládány toliko společnostem, které je také hradily. Trestní stíhání tudíž mělo podle jeho názoru směřovat proti právnickým osobám, nikoliv proti němu jako fyzické osobě. V této souvislosti citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 59/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 781/19. Na základě těchto rozhodnutí uvedl, že nejprve mají být užity prostředky právního řádu méně závažné (například postup podle § 66 tr. ř.) a až poté prostředky s vyšší mírou závažnosti vůči trestně stíhanému. Soud tak podle něj pochybil, když směřoval pořádkové pokuty právnickým osobám, ale trestní stíhání směřoval vůči němu jako fyzické osobě, aniž by uplatnil nejdříve postup mírnější. Z těchto důvodů se domnívá, že soud prvního stupně připustil, aby státní moc byla uplatněna mimo případy, meze a způsoby stanovení zákonem, čímž překročil svou pravomoc a jednal mimo rámec zákonem stanovený. Tím hrubě zasáhl do principů řádného procesu a ústavně garantovaných práv.
8. I pokud by bylo trestní stíhání přípustné a dostatečně odůvodněné, obviněný namítl, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest – trest odnětí svobody. Navrhl proto, aby dovolací soud věc přezkoumal a vyslovil, že je trestní stíhání nedůvodné, popřípadě, pokud jej shledá důvodným, aby zvážil, zda nejsou dány důvody pro uložení alternativního trestu, například peněžitého, a tímto právním názorem zavázal soudy nižších stupňů.
9. V úplném závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, případně aby ve věci sám rozhodl.
10. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ne všechny námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) podřazené, lze považovat za relevantně uplatněné. Takovými námitkami podle něj nejsou především výhrady, že se soudy pečlivě nevypořádaly s důvody, pro které obviněný odmítl poskytnout znalci součinnost, neboť jde o procesní námitky primárně směřující do oblasti hodnocení důkazů.
11. Pozastavil-li se obviněný nad tím, že byl postižen za neposkytnutí součinnosti znalci a nesplnění povinnosti uložené soudem, když znalec nakonec vypracoval posudek na podkladě údajů získaných z veřejně přístupného rejstříku, státní zástupce upozornil, že podmínkou trestnosti jeho jednání nebylo zmaření jednání soudu. Jestliže soud byl nakonec schopen pokračovat v jednání i na podkladě znaleckého posudku vypracovaného znalcem bez využití podkladů, jejichž předání obviněný záměrně bojkotoval (ostatně civilnímu soudu ani kromě ukládání dalších pokut, které se zjevně míjely účinkem a samotného obviněného nijak nepostihovaly, nic jiného nezbývalo), nejde o skutečnost, která by měla vylučovat či zahlazovat trestnost jeho jednání. Stran námitky, že vyžadované materiály pro soudem zadaný znalecký posudek nebyly směrodatné, pakliže ke zpracování znaleckého posudku nakonec došlo, odkázal státní zástupce na bod 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně. Argumentoval-li obviněný, že není majitelem společností a neuposlechl výzvu soudu z důvodu, že neměl svolení společníka, který se odvolával na obchodní tajemství, i v tomto ohledu lze podle státního zástupce považovat způsob, jakým se soudy s uvedenou námitkou vypořádaly, za zcela dostatečný. Obavy obviněného z nebezpečí vyzrazení obchodního tajemství označil za liché a byly uplatněny spíše účelově.
12. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit tu námitku, že soud v civilním řízení uložil pořádkové pokuty obchodním společnostem a nikoli obviněnému jako fyzické osobě. Co do její opodstatněnosti však obviněnému nepřisvědčil, stejně tak tvrzení, že by ustálená rozhodovací praxe vrcholných soudů trestnost jednání vymezeného v § 336 písm. c) tr. zákoníku podmiňovala předchozím ukládáním pořádkových pokut. Ani dalším dovolacím námitkám pak státní zástupce nepřisvědčil. Jednalo se o námitku stran aplikace ustanovení § 66 tr. ř. v civilním řízení či o výhradu, že ve věci nebylo vedeno trestní stíhání vůči obchodním společnostem.
13. K námitce ohledně nepřiměřenosti trestu státní zástupce uvedl, že tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Obviněný podle něj konstatoval prostou nepřiměřenost bez jediné konkrétnější argumentace, proč by měl být podmíněný trest odnětí svobody uložený v jedné čtvrtině zákonné trestní sazby nepřiměřeně přísný. V případě obviněného ani neshledal, že by uložený trest jakkoli vybočoval z ústavních zásad pro ukládání trestů, čímž by byla opodstatněna revize výroku o trestu v dovolacím řízení mimo dovolací důvody.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 14 To 103/2021, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.], byť do jisté míry směřovaly do oblasti skutkové a procesní.
22. Tresného činu pohrdání soudem podle § 336 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo opakovaně bez dostatečné omluvy neuposlechne příkaz nebo výzvu soudu anebo jednání soudu zmaří. Jelikož bylo jednání obviněného podřazeno pod první z těchto dvou alternativ, je k tomu vhodné dále uvést následující.
23. Zásadně na trestní odpovědnosti pachatele nic nemění, podařilo-li se účelu, kvůli kterému byly příkaz či výzva činěny, dosáhnout i bez toho, aby je pachatel splnil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 669/2020). Na naplnění předmětného znaku této skutkové podstaty zásadně nemůže mít vliv existence jiného postupu, jímž je procesní povinnost vymáhána (například předvedení při nedostavení se k jednání soudu, pořádkové pokuty atd.). Pro dokonání trestného činu pohrdání soudem se nevyžaduje, aby pachateli byla po prvním pohrdlivém jednání uložena pořádková pokuta, či dokonce aby vůči němu bylo postupováno jiným, méně citelným způsobem, například napomenutím či předchozí výzvou k zanechání takového jednání (srov. například Draštík a kol. 2015 s. 2642 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 986/2012). Ačkoliv zákon nevyžaduje předchozí použití mírnějšího opatření (pořádková pokuta), ze smyslu tohoto ustanovení lze dovodit, že pachatel by měl být upozorněn na závadnost svého předchozího jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 Tdo 18/2005).
24. Jestliže obviněný již v odvolání namítl, že se za zmaření jednání považuje takové jednání, v důsledku kterého by soud nemohl ve věci rozhodnout nebo vykonat všechny úkony, které vykonat zamýšlel, k tomu je třeba uvést, že odvolací soud správně uvedl, že obviněný nebyl odsouzen za zmaření jednání, nýbrž za neuposlechnutí výzvy soudu. Argumentoval-li obviněný dále tím, že ve věci byly znalecké posudky zpracovány podle dostupných podkladů z veřejného rejstříku, s ohledem na v předchozím odstavci uvedená obecná východiska nelze ani takové námitce přisvědčit. Naplnění předmětné skutkové podstaty totiž nebrání, podařilo-li se účelu, kvůli kterému byly příkaz či výzva činěny, dosáhnout i bez toho, aby je pachatel splnil. Nutno je přitom poukázat na skutečnost, že (nakonec) vypracovaný znalecký posudek měl nižší vypovídací hodnotu, neboť byl zpracován právě na základě částečných podkladů (podrobněji v bodě 14. rozsudku soudu prvního stupně). Ve shodě se státním zástupcem je tak možno konstatovat, že došlo ke zmaření úkonu soudu v kvalitě, jaká byla soudem v zájmu opatření důkazního podkladu pro rozhodnutí požadována a mohla být zajištěna, pokud by obviněný výzvě vyhověl.
25. Rovněž stran dalších námitek obviněného, že není majitelem předmětných společností a že neuposlechl výzvu soudu z důvodu, že neměl svolení společníka, který se odvolával na obchodní tajemství, i v tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, který považoval způsob, s jakým se soudy s uvedenou námitkou vypořádaly, za zcela dostatečný. Obviněný odůvodňoval neposkytnutí potřebné součinnosti znalci postupně různými důvody, pro které nebyla součinnost poskytnuta, přičemž měnění těchto důvodů snižovalo věrohodnost jeho výpovědi (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Z toho bylo jistě možno dovodit, že obviněnému v rozhodné době nešlo ani tak o to, jakým způsobem svou nesoučinnost zdůvodní, jako spíš o to, že žádnou součinnost neposkytne. Obavy z nebezpečí vyzrazení obchodního tajemství je možno označit za liché, uplatněné spíše účelově. Toho si obviněný musel být vzhledem k aktivitě civilního soudu, který trval na poskytnutí součinnosti, vědom (blíže zejména v bodě 7. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Nutno přitom uvést, že znalecký posudek měl stanovit tržní hodnotu společností, a byly proto vyžadovány listiny související s účetnictvím (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně), nikoli skutečnosti, jimiž by mělo dojít k vyzrazení konkrétních cílů, záměrů, kontaktů či nějaké obchodní strategie a dalších, jež by měly zůstat utajeny před konkurencí (viz zejména s. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Nadto možno doplnit, že i kdyby snad vyžadované podklady obsahovaly údaje chráněné obchodním tajemstvím, znalec, který s nimi měl pracovat, byl vázán povinností mlčenlivosti (§ 10a zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů).
26. Odvolací soud se na s. 6 svého rozhodnutí rovněž vypořádal s námitkou, podle níž nebyla posouzena otázka, zda bylo pro civilní řízení vůbec rozhodné, jakou hodnotu předmětné společnosti měly, když byl toliko jejich jednatel, nikoli společník. Možno ocitovat, že: „Z podané žaloby v rámci civilního procesu o vypořádání SJM (založené na č. l. 97) vyplývá, že žalobkyně ve vztahu k uvedeným společnostem tvrdila, že žalovaný byl zapsán jako jediný společník společností V. T. a E. S. a že půl roku před zánikem manželství převedl obchodní podíly v obou společnostech na zahraniční společnost, kdy cena za převod podílu činila v obou případech částku 1 milion korun. Podle jejího názoru tržní hodnota společností byla pravděpodobně několikanásobně vyšší než cena uvedená ve smlouvách o převodu obchodního podílu…“.
27. Opodstatnění nelze přiznat ani námitce, že soudy nižších stupňů pochybily a jednaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, když odsoudily jeho jako fyzickou osobu, ačkoliv byly výzvy k vydání požadovaných informací adresovány a pořádkové pokuty uloženy předmětným společnostem, resp. právnickým osobám. Jednak je třeba uvést, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí vyzval přímo obviněného jako fyzickou osobu k poskytnutí součinnosti hned dvakrát (vedle výzvy směřované mj. předmětným obchodním společnostem), jednak je třeba s ohledem na výše uvedená obecná východiska uvést, že není pro naplnění znaků daného trestného činu podmínkou předchozí uložení pořádkové pokuty. Takový závěr je přitom potvrzen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 669/2020, jímž bylo rozhodováno o věci, která byla Nejvyšším soudem prvně řešena v (zrušujícím) usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 59/2019, na které se obviněný ve svém dovolání odvolával, které však není ani v této věci relevantní. Pouze na okraj lze poznamenat, že pokud obviněný poukazoval na ustanovení § 66 tr. ř., není taková argumentace přiléhavá už proto, že se jednalo o civilní řízení, nikoli trestní. Ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 781/19, pak nevyplývá, že podmínkou vyvození trestní odpovědnosti obviněného pro trestný čin pohrdání soudem je předchozí uložení pořádkových pokut.
28. Možno uzavřít, že byl-li obviněný jako fyzická osoba dvakrát vyzván k poskytnutí součinnosti, přičemž byl jediným jednatelem obou předmětných společností, kterým byly opakovaně ukládány pořádkové pokuty, bylo tím civilním soudem upozorněno na nevhodnost takového počínání, jestliže předmětné podklady nebyly ke znaleckému zkoumání předloženy, a současně tím dával civilní soud najevo, že trvá na poskytnutí takové součinnosti. Tuto výzvu přitom mohl splnit právě obviněný jako jediný jednatel společností. Lze dodat, že nezahájení trestního stíhání vůči jinému, resp. v daném případě vůči právnickým osobám, nemůže mít pro dovolací řízení v předmětné věci žádný důsledek. Soudům s ohledem na obžalovací zásadu, kterou jsou vázány, nepřísluší relevantně řešit otázku trestní odpovědnosti dalších osob než těch, na které je podána obžaloba.
29. Nejvyšší soud na tomto místě shrnuje, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku a všechny znaky předmětného trestného činu pohrdání soudem podle § 336 písm. c) tr. zákoníku byly naplněny, přičemž se vypořádaly i s otázkou aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V podrobnostech přitom Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších soudů.
30. Směřovalo-li dovolání obviněného také do uloženého trestu, který považoval za nepřiměřený, takovou námitku pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný přitom namítal nesprávné vyhodnocení těchto kritérií.
31. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
32. O takový případ se však v dané věci rozhodně nejedná, resp. nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Ostatně obviněný takto ani v dovolání neargumentoval, resp. neodůvodnil nijak konkrétněji ani to, v čem nepřiměřenost uloženého trestu spatřuje. Na tomto místě je přitom třeba poznamenat, že obviněnému byl uložen toliko trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, při kterém k odejmutí práva na svobodu bezprostředně nedochází.
33. Závěrem Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené uzavírá, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 14 To 103/2021, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 1 T 32/2020, netrpí vytýkanými vadami, a proto není kasační zásah Nejvyššího soudu namístě.
34. Rozhodl proto tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu