USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o
dovolání, které podal obviněný D. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. 5. 2018, č. j. 7 To 58/2018-347, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 105 T
21/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13.
12. 2017, č. j. 105 T 21/2017-283, byl obviněný D. B. (dále „obviněný“, příp.
„dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 14 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit
poškozeným Mgr. J. C. škodu ve výši 3.751 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky škodu ve výši 1.091 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl prvně
jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozeného Mgr. J. C. proti tomuto rozsudku
rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 7 To
58/2018-347, jímž z podnětu obou odvolatelů podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní
věc obviněného pro skutek, jenž spočíval v tom, že
dne 17. 1. 2017 v době kolem 10:30 hodin v H.-M., okres K., na ul. S., v budově
Magistrátu města H. v rámci přestupkového řízení, po předchozí slovní rozepři,
fyzicky napadl příbuzného J. C., a to tak, že se nejprve vzájemně uchopili za
oděv, poté se přetahovali a následně jej udeřil nejprve otevřenou dlaní do
obličeje a ihned nato i pěstí do obličeje, v důsledku čehož napadený upadl na
zem, kdy mu z obličeje spadly dioptrické brýle a z úst vypadla část korunkové
zubní protézy, čímž tímto svým násilným jednáním způsobil J. C. zranění v
podobě podvrtnutí krční páteře a pohmoždění měkkých tkání na tváři oboustranně
a dále pak v týlní krajině hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření a další
léčení a omezení v obvyklém způsobu života nepřevyšujícím sedm dnů, přičemž v
důsledku útoku došlo také k poškození korunkové části zubní protézy,
postoupil k projednání Magistrátu města H., když žalovaný skutek by mohl být
tímto orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Zemláka dovolání, jež opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení věci (část
III.) spatřuje v tom, že soudy neaplikovaly ustanovení o nutné obraně. Z
provedeného dokazování vyplynulo, že jako první slovně zaútočil na dovolatele
poškozený, což dokládá na jeho výpovědi učiněné při hlavním líčení. Následně
došlo k eskalaci útoku, dovolatele uchopil pod krkem a začal ho škrtit. Ve
snaze vymanit se z jeho útoku, poškozeného po marné výzvě udeřil. K uvolnění
sevření to však nepostačilo, a proto poškozeného udeřil následně pěstí.
Poškozený vypověděl, že dovolatele držel za límec. Výpověď svědkyně H., která
byla v danou dobu na místě útoku, nepovažuje za průkaznou. Způsob, jakým se
odvolací soud vypořádal s námitkou, že jednal v nutné obraně, nepovažuje za
dostatečný a nadále setrvává na tom, že po něm poškozený po předchozích
slovních urážkách „vystartoval“, což pro něho bylo nečekané a nepředvídatelné.
Situaci, v níž poškozený držel obviněného pod krkem (což bylo způsobilé ho
ohrozit na zdraví či životě), je nutné posoudit jako trvající útok poškozeného,
jenž se snažil odvrátit. Za nepřiměřenou nemůže být shledána reakce, kdy
poškozeného nejprve vyzval, aby ho pustil a teprve následně vedl útok proti
poškozenému.
5. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje rovněž v nedostatečném
závěru ohledně zavinění (část IV.). Znalec MUDr. Igor Dvořáček, Ph.D. uvedl, že
„poškozený je osobou s vážným osobním stavem“, jelikož se v minulosti léčil s
onemocněním krční páteře. Byl proto predisponován ke vzniku zranění krčení
páteře, k němuž by u jiné osoby při shodném úrazovém mechanismu nemuselo dojít.
O této predispozici dovolatel nevěděl, a proto ani nemohl předpovídat možný
následek svého jednání. Nadto namítá, že v rovině zavinění je nezbytné prokázat
úmyslné jednání ve vztahu k následku v podobě ublížení na zdraví, nikoli pouze
úmyslný úder pěstí. Připomenul, že bylo spolehlivě prokázáno, že poškozený
nebyl žádným způsobem omezen v běžném způsobu života.
6. Závěrem obviněný navrhl (část V.), aby Nejvyšší soud podle § 265m tr.
ř. zrušil napadené usnesení a rozhodl rozsudkem, jímž se obviněný zprošťuje
obžaloby. Vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl
v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten k výtce dovolatele, že jednal v nutné obraně, uvedl, že ji nelze přiřadit
pod uplatněný dovolací důvod, protože vychází z jiného než soudy zjištěného
skutkového děje. Skutková zjištění ve věci činných soudů vyznívají způsobem
popsaným v bodě 14. usnesení krajského soudu. Pokud při takto ustáleném
skutkovém ději namítá obviněný nutnou obranu, pak fakticky nevytýká nesprávnou
právní kvalifikaci skutkového děje, nýbrž se snaží o prosazení své vlastní, pro
něj příznivější verze skutkového děje. Argumentace tohoto typu je však v
dovolacím řízení zásadně vyloučena.
8. K další námitce obviněného obsažené v části „[n]esprávné právní
posouzení věci – zavinění“ státní zástupce uvedl, že tato je zcela
bezpředmětná, a to z toho důvodu, že dle rozhodného závěru krajského soudu
nebyl v řešeném případě znak ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1, § 122 odst. 1 tr. zákoníku vůbec naplněn, nešlo ani o
pokus předmětného přečinu (viz bod 13. usnesení krajského soudu). Za této
situace je irelevantní zkoumat zavinění obviněného k tomuto neexistujícímu
znaku. Státní zástupce shrnul, že uplatněné výtky primárně nesměřují vůči
právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Dovolání obviněného proto státní zástupce navrhl odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
17. Obviněný v podaném dovolání vznesl námitky, jež podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě
nesprávného právního posouzení skutku. Konkrétně napadenému usnesení vytýká 1)
nesprávné posouzení jednání v nutné obraně, jednak 2) nedostatek zavinění ke
vzniku následku v podobě ublížení na zdraví jako zákonného znaku skutkové
podstaty podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Pokud jde o první námitku obviněného, již uplatnil v části III.
podaného dovolání, obviněný její důvodnost vyvozuje z přesvědčení („[n]esprávné
právní posouzení věci – nutná obrana“), že soudy měly na jeho jednání aplikovat
ustanovení § 29 tr. zákoníku, jelikož jednal v nutné obraně. Tomu však nelze
přisvědčit. Přestože by námitka, že obviněný jednal v nutné obraně mohla –
nebýt uplatněna způsobem, jakým učinil dovolatel – dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě nesprávného právního posouzení skutku věcně
naplnit, způsob, jakým ji vznesl obviněný, takový závěr odůvodnit nemůže.
Primárně totiž jejím prostřednictvím nenapadá správnost právního posouzení
skutku (tj. nevytýká, že soudy postupovaly nesprávně ve svých úvahách, jimiž
jednání dovolatele v nutné obraně vyloučily), nýbrž svoji pozornost upíná
primárně na zpochybnění skutkového základu věci, z něhož soudy při právním
hodnocení jednání dovolatele vyšly, a jež se stalo podkladem pro jejich
rozhodnutí.
19. Takto formulovaná výhrada však nemůže založit přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu. Skutkové námitky dovolatele nepřesahují úroveň běžných
odvolacích námitek, které věc neposouvají do roviny, na niž by byl nucen
reagovat dovolací soud. Ten by do skutkových zjištění soudů nižších stupňů mohl
zasáhnout, jen pokud by dovolatel explicitně uplatnil námitku tzv. extrémního
nesouladu a tento svou argumentací náležitě doložil. Nic takového však obviněný
ve svém mimořádném opravném prostředku neučinil. Navíc takový zjevný nesoulad,
který by se vyznačoval nepodložeností skutkových zjištění v obsahu provedených
důkazů, v posuzované věci nemůže být dán.
20. Nadto nelze přehlédnout, že totožnou námitku obviněný uplatnil již v
jím podaném řádném opravném prostředku, a proto lze připomenout závěry, které
stran této otázky učinil odvolací soud. Ten „se neztotožnil s obhajobou
obžalovaného, že jednal za splnění podmínek nutné obrany, neboť z výpovědi
svědkyně D. H. jednoznačně vyplývá, že to byl obžalovaný, kdo v průběhu
probíhajícího jednání vstal a přistoupil k poškozenému, čímž zapříčinil vznik
celého konfliktu.“ Tento závěr odvolacího soudu, který učinil v bodě 14 na str.
5 usnesení, v plném rozsahu koresponduje zmiňované svědecké výpovědi. Svědkyně
D. H. při hlavním líčení (konaném dne 23. 10. 2017 na č. l. 223v. – 224v.) mimo
jiné uvedla, že „…došlo k tomu, že pan B., který seděl v té době blíže k oknu,
se postavil, přistoupil k panu C., který seděl ob jednu židli vedle něho blíže
ke dveřím…“ a teprve v reakci na jednání obviněného došlo ke vzniku následného
konfliktu.
21. Činem jinak trestným podle § 29 tr. zákoníku je jednání, jímž někdo
„odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem“.
Z provedeného dokazování, a především potom z výpovědi svědkyně D. H., však
jednoznačně plyne, že útok inicioval obviněný. Pokud prvotní impuls následného
konfliktu má svůj původ v jednání obviněného, který zapříčinil jeho vznik, a na
nějž byl poškozený nucen reagovat, nelze se úspěšně domáhat toho, že obviněný
jednal v nutné obraně, pakliže útok sám inicioval a jehož aktivita nebyla
prostou reakcí na agresi poškozeného. Za nezpochybněného skutkového stavu věci
je proto nezbytně nutné dospět k závěru, že podmínky nutné obrany podle § 29
tr. zákoníku nemohly být naplněny, neboť obviněný svým jednáním neodvracel
přímo hrozící ani trvající útok.
22. Lze proto uzavřít, že obviněný tuto výhradu vznesl z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
23. Pokud jde o druhou námitku obviněného obsaženou v části IV. jeho
dovolání („[n]esprávné právní posouzení věci – zavinění“), obviněný se domáhá
postupu dovolacího soudu podle § 265m odst. 1 tr. ř., s oporou o závěr, že
odvolací soud nezohlednil nevědomost obviněného o predispozici poškozeného ke
vzniku následku na zdraví, následkem čehož „nemohl … předpokládat možný
následek svého jednání“.
24. Takto formulovaná výhrada je však zcela bezpředmětná. Její
důvodností by bylo možné se zabývat tehdy, pokud by v předcházejícím stadiu
trestního řízení odvolací soud učinil závěr, že obviněný svým jednáním naplnil
zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Takový závěr – v protikladu k rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově – však odvolací soud a ve vztahu k této námitce uvedl, že „vzhledem k
tomu, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že poškozený nebyl v běžném
způsobu života omezen po dobu nejméně 7 dnů, jak to má na mysli ustanovení §
122 odst. 1 trestního zákoníku, nemohlo být jednání obžalovaného z důvodu
nenaplnění objektivních znaků skutkové podstaty posouzeno jako trestný čin.“
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nenabyl přesvědčení, že by obviněný svým
jednáním naplnil jeden z obligatorních znaků objektivní stránky tohoto přečinu
v podobě ublížení na zdraví, je vyloučeno, aby se dovolací soud otázkou
existence zavinění ke znaku zákonné skutkové podstaty, jejíž naplnění napadeným
usnesením nebylo shledáno, věcně zabýval.
25. Za tohoto stavu je nezbytné i ve vztahu k druhé námitce obviněného
konstatovat, že ji obviněný uplatnil z jiného důvodu, než je upraven v § 265b
odst. 1 tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko
námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. věcně rozešly, rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného
způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud
dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu