6 Tdo 1260/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2006 dovolání, které podal obviněný J. U., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 266/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 144/2005, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 91 T 144/2005, byl
obviněný J. U. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §
155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 155 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit na skutkovém
základě, že
dne 13. 2. 2005 v době okolo 19.50 hod. v B. v přízemním bytě domu, po příchodu
policistů Policie ČR - policejních inspektorů pprap. R. L. a pprap. M. K. - z
důvodu dodání jeho osoby do výkonu trestu, se ukryl v pokoji v úložném prostoru
lůžka a po výzvě policistů k opuštění úkrytu se slovy „mě nedostanete“ uchopil
do ruky štípací kleště, s nimiž se opakovaně snažil zasáhnout do obličeje a
krku pprap. L., který byl nucen použít proti němu slzotvorný prostředek, dále
se policisty snažil fyzicky napadat údery a kopy směřujícími na tělo a hlavu,
následně pprap. L. zasáhl hodem reproduktorovou skříní o velikosti 40x25 cm do
čela, a když se ho jmenovaný pokusil svést k zemi, podařilo se mu vyprostit a
utéct do chodby bytu, kde uchopil do rukou mačetu s dřevěnou rukojetí a délkou
čepele 33 cm, se kterou se ohnal po krku pprap. L., který jej držel zezadu
kolem krku a který jej byl nucen pro vlastní bezpečnost pustit, poté utekl do
koupelny, kde se uzamčel, a provedení služebního zákroku proti jeho osobě se
podařilo realizovat až poté, co na místo přijeli ještě další dva policisté,
přičemž svým jednáním způsobil pprap. L. otok a oděrku hlavy, prap. H. distorzi
ruky a namožení pravého zápěstí a pprap. K. odřeninu na třetím prstu pravé
ruky, tedy lehká zranění, která poškozené výrazněji neomezovala v obvyklém
způsobu života.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a)
tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mačety, tvořící
přílohu spisu.
Proti tomto rozsudku podal obviněný J. U. odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 266/2006, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu
prvního stupně podal obviněný J. U. prostřednictvím obhájce dovolání, jež
zaměřil do výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné
dovolací důvody naplněny. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako trestný
čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 2 písm. b) tr. zák. zčásti
dokonaný, zčásti nedokonaný. Poukázal na obsah judikatury týkající se ublížení
na zdraví a v návaznosti na to uvedl, že z provedeného dokazování vyplynula
skutečnost, že zranění bylo při zásahu způsobeno T. H., který měl pohmožděné
zápěstí, avšak toto zranění nebylo způsobeno obviněným, k čemuž dospěl i soud
prvního stupně v odsuzujícím rozsudku. Při zásahu byl dále zraněn R. L., který
ve své výpovědi uvedl, že jeho zranění bylo způsobeno obviněným, a to hodem
reprobednou, přičemž zranění jej omezilo v obvyklém způsobu života pouze na
dobu čtyř dnů. Další zranění, která byla pří zásahu způsobena, byly drobné
oděrky. Podle úředního záznamu ze dne 3. 6. 2005 na č. l. 29 spisu i znalkyně z
oboru zdravotnictví prim. MUDr. M. uvádí, že zranění policistů nelze považovat
za ublížení na zdraví. Obviněný konstatoval, že prvostupňový soud v rozsudku
nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že zasahujícím policistům bylo ublíženo na
zdraví, ani z čeho vyvodil, že se o to J. U. pokusil. Z uvedených skutečností
shledal nesprávné právní posouzení skutku. Dále obviněný namítl, že jednal v
nutné obraně proti nepřiměřenému policejnímu zákroku a policejní brutalitě R.
L. a M. K., neboť prvně jmenovaným byl napaden a svým jednáním se pouze tomuto
napadení bránil. Rozhodně na policisty neútočil a nenapadal je za použití
zbraně. O této skutečnosti svědčí četnost a charakter zranění obviněného. Jeho
jednání tudíž mělo být posouzeno jako nutná obrana, když existovala okolnost
vylučující protiprávnost.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný
namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, kdy po určitou část
přípravného řízení neměl obhájce, ač byly dány podmínky nutné obhajoby.
Připomněl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením dne 14. 2. 2005,
které bylo jeho osobě téhož dne doručeno, aniž by mu však byl ustanoven
obhájce, popřípadě aniž by měl obhájce zvoleného. Přesto ten den provedl orgán
činný v trestním řízení výslech obviněného a následně další úkony v trestním
řízení, kdy vytěžil několik svědků, aniž by se jednalo o neodkladné úkony. Dne
21. 2. 2005 podepsal obviněný generální plnou moc JUDr. D. S., který dne 3. 3.
2005 oznámil orgánu činnému v trestním řízení převzetí zastoupení. Předmětná
plná moc však byla udělena jako plná moc generální, kdy v této nebylo přímo
dáno zmocnění k obhajobě v předmětné trestní věci. Jmenovaný obhájce navíc
neprovedl jediný úkon a dne 8. 4. 2005 plnou moc vypověděl. Obviněný uvedl, že
dne 19. 5. 2005 mu byl jako obhájce ustanoven Mgr. D. H. Uzavřel, že v období,
kdy neměl obhájce, ač ho mít měl, byla orgány činnými v trestním řízení
provedena řada úkonů, kdy mu tímto postupem byla odňata možnost obhajoby.
Z popsaných důvodů obviněný v petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně a věc
soudu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala,
že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné.
Poukázala, že zasahujícím policistům přinejmenším hrozila lehká újma na
zdraví, ale případně i těžká újma na zdraví, a to v důsledku razance jednání
obviněného a zbrani, resp. předmětů, kterých používal proti důležitým částem
těla poškozených. V důsledku této skutečnosti, ale i na základě dalších
skutkových zjištění, má státní zástupkyně za to, že právní kvalifikace jednání
obviněného není v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Proto navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. U. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn v případě, kdy
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se především
o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve
smyslu znění § 36 a § 36a tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen
obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným, a přitom žádného obhájce neměl.
Rovněž se jedná o případy, kdy obviněný sice obhájce formálně má, ale orgány
činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající,
jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti mohl
vykonávat.
Podle § 38 odst. 1 tr. ř. platí, jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy
ho musí mít (§ 36 a § 36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v
této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají
důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
Obviněný J. U. shledává existenci uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. v tom, že v určité fázi přípravného řízení, kdy byla,
jak tvrdí, orgány činnými v trestním řízení provedena řada úkonů trestního
řízení, neměl obhájce, ačkoliv byly dány podmínky nutné obhajoby a tímto
postupem mu byla odňata možnost obhajoby. Tato výtka koresponduje s uplatněným
dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval její důvodnost.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci obviněného J.
U. vznikl důvod nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr.
ř. zahájením trestního stíhání dne 14. 2. 2005, neboť v té době byl ve výkonu
trestu odnětí svobody za předchozí trestný čin uložený rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 9 T 19/2004 (viz příkaz k dodání do
výkonu trestu založený na č. l. 25 spisu a úřední záznam na č. l. 80 spisu). Z
trestního spisu dále plyne, že dne 21. 2. 2005 byl obviněný poučen, že musí mít
ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obhájce s tím, že pokud si
obhájce do dvou dnů od doručení tohoto poučení nezvolí, bude mu soudem
ustanoven (č. l. 2 spisu). Obviněný si obhájcem zvolil JUDr. D. S., což
jmenovaný soudu oznámil přípisem ze dne 24. 2. 2005 doručeným Policii ČR dne 1.
3. 2005 (č. l. 11 spisu); tuto skutečnost doložil plnou mocí ze dne 21. 2. 2005
(č. l. 12 spisu). Na č. l. 14 spisu je založeno sdělení tohoto obhájce ze dne
8. 4. 2005 doručené Policii ČR dne 11. 4. 2005 (viz č. l. 15 spisu), že
předmětnou plnou moc vypovídá. Následně byl obviněný J. U. vyzván, aby si
zvolil nového obhájce (viz záznam na rubu č. l. 2 spisu) a jelikož tak
neučinil, byl mu opatřením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 70
Nt 579/2005, jako obhájce ustanoven Mgr. D. H. (č. l. 17 spisu).
Ze spisu je též patrno, že první výslech obviněného J. U. se uskutečnil dne 14.
2. 2005, avšak v rámci tohoto výslechu odmítl vypovídat do doby, než bude
přítomen jeho obhájce (č. l. 50-51 spisu). K dalšímu výslechu obviněného v
přípravném řízení došlo až dne 8. 6. 2005, a to již za přítomnosti řádně
ustanoveného obhájce Mgr. D. H. (č. l. 52-54 spisu). Pokud jde o výslechy
jednotlivých svědků, tak z příslušných protokolů o těchto úkonech vyplývá, že
dne 23. 5. 2005 došlo za přítomnosti obhájce obviněného Mgr. D. H. k výslechům
svědků M. K. a R. L. (č. l. 58-60, 64-66 spisu), dne 2. 6. 2005 byli
vyslechnuti svědek T. H. a svědkyně J. K., přičemž obhájce se k oběma výslechům
nedostavil, ač byl vyrozuměn (č. l. 55-57, 61-63 spisu). Dne 7. 6. 2005 proběhl
výslech svědka P. V., u něhož obhájce obviněného přítomen nebyl (č. l. 67-69
spisu), přičemž z úředního záznamu na č. l. 70 spisu plyne, že orgány činné v
trestním řízení se jej snažily o konání tohoto výslechu v jiném než původně
plánovaném termínu vyrozumět, což se nepodařilo; následně obhájce uvedl, že
vyrozumění považuje za dostatečné a k úkonu se nedostavil z důvodu, že byl
zaneprázdněn.
Z výše rozvedené rekapitulace vyplývá, že postupem orgánů činných v trestním
řízení nebyla porušena příslušná ustanovení trestního řádu, aby to naplnilo
obviněným uplatněný dovolací důvod. V posuzovaném případě byl obviněný po
zahájení trestního stíhání poučen o právu zvolit si obhájce, což také učinil a
poté, co jeho zvolený obhájce plnou moc vypověděl a obviněný si obhájce
nezvolil, byl mu neprodleně ustanoven soudem. Pokud v době od 14. 2. 2005 do
21. 2. 2005, kdy obviněný převzal poučení o tom, že se v jeho případě jedná o
nutnou obhajobu ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a z toho důvodu musí mít
obhájce již v přípravném řízení, obhájce neměl, tak ze spisového materiálu
vyplývá, že v této době nedošlo - vyjma výslechu obviněného dne 14. 2. 2005, v
jehož rámci však odmítl vypovídat s tím, že vyčká na přítomnost svého obhájce -
k žádným úkonům trestního řízení, při nichž by mohl své právo na obhajobu
jakkoliv realizovat. Ke všem svědeckým výslechům došlo až poté, co byl
obviněnému obhájce řádně ustanoven, o výsleších byl řádně vyrozuměn a měl
možnost se jich účastnit. Z popsaných důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že v
posuzované trestní věci nedošlo k vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř., a proto v této části shledal dovolání obviněného
zjevně neopodstatněným.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
z hodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor
vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp.
zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v
předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem
a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není
oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný J. U. uplatnil v části svého mimořádného opravného prostředku námitky,
které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Tak je
tomu v případě, pokud namítá, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné
obrany. Existenci podmínek nutné obrany spatřuje v tom, že se bránil
nepřiměřenému policejnímu zákroku a brutalitě policistů R. L. a M. K., kdy byl
prvně jmenovaným napaden; rozhodně však na policisty neútočil a nenapadal je za
použití zbraně. Z takto koncipovaných dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný
dovozuje okolnosti - vylučující v jeho jednání protiprávnost - výlučně ze zcela
odlišných skutkových východisek, než ze kterých při právním posouzení vycházely
soudy obou stupňů. Nutno zdůraznit, že závěr, zda v době činu, kladeného mu za
vinu, obviněný jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák. či nikoli, je sice
otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového
zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst.
5, 6 tr. ř., a to v rozsahu potřebném pro posouzení takové otázky.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve
věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný J. U. spáchal
posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně (viz jeho doslovná citace uvedená v úvodu tohoto usnesení), tj. mimo
jiné, že „…po výzvě policistů k opuštění úkrytu se slovy „mě nedostanete“
uchopil do ruky štípací kleště, s nimiž se opakovaně snažil zasáhnout do
obličeje a krku pprap. L., který byl nucen použít proti němu slzotvorný
prostředek, dále se policisty snažil fyzicky napadat údery a kopy směřujícími
na tělo a hlavu, následně pprap. L. zasáhl hodem reproduktorovou skříní o
velikosti 40x25 cm do čela, a když se ho jmenovaný pokusil svést k zemi,
podařilo se mu vyprostit a utéct do chodby bytu, kde uchopil do rukou mačetu s
dřevěnou rukojetí a délkou čepele 33 cm, se kterou se ohnal po krku pprap. L.,
který jej držel zezadu kolem krku a který jej byl nucen pro vlastní bezpečnost
pustit, poté utekl do koupelny, kde se uzamčel, a provedení služebního zákroku
proti jeho osobě se podařilo realizovat až poté, co na místo přijeli ještě
další dva policisté…“. V dovolání obviněný nenamítá, že ohledně takto popsaného
skutku rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. že
mělo být aplikováno ustanovení § 13 tr. zák. Lze dodat, že předmětný skutek
zcela vylučoval právní závěr o tom, že by dovolatel jednal v mezích nutné
obrany podle § 13 tr. zák. (neobsahuje žádné zjištění o tom, že by zasahující
policisté jednali vůči J. U. způsobem, jak tvrdí v příslušné části dovolání).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že námitky uplatněné obviněným, ač je vydával za
vady hmotně právní, se primárně týkají tvrzených nedostatků ve skutkových
zjištěních. Takové výhrady však stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další
v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Obviněný J. U. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. také v tom, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako
trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 2 písm. b) tr.
zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. s tím, že zranění zakročujících policistů byla nesprávně posouzena
jako ublížení na zdraví. Uplatněné dovolací námitky směřují do správnosti
právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím
důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje
obviněným namítané právní vady.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst.
2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí pachatel, který užije násilí v úmyslu
působit na výkon pravomoci veřejného činitele (srov. ustanovení § 89 odst. 9
tr. zák.), takový čin spáchá se zbraní a takovým činem ublíží jinému na zdraví.
Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo. Ve stručnosti lze připomenout, že pokus trestného činu pouze
vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem
dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel
tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za
pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu, přičemž trestní zákon v tomto směru požaduje, aby jednání,
jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když
nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení
tohoto následku.
Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku plyne, že prvostupňový
soud považoval znaky přisouzeného trestného činu za naplněné tím, že obviněný
dílem užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, tento
čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví, a dílem se
dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k
tomu, aby užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele,
čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví, a tohoto
jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného
činu nedošlo.
Pokud jde o následek, tak ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
vyplývá, že obviněný J. U. svým jednáním způsobil „…pprap. L. otok a oděrku
hlavy, prap. H. distorzi ruky a namožení pravého zápěstí a pprap. K. odřeninu
na třetím prstu pravé ruky…“. Tato zranění městský soud posoudil jako lehká,
která poškozené výrazněji neomezovala v obvyklém způsobu života, zejména pokud
jde o drobné oděrky u poškozených R. L. a M. K. Dále v odůvodnění rozhodnutí
konstatoval: „Delší pracovní neschopnost si vyžádalo pouze zranění poškozeného
T. H., který utrpěl distorzi ruky a namožení pravého zápěstí, pracovní
neschopnost trvala od 16. 2. do 3. 5. 2005. Zranění nepochybně vzniklo v přímé
příčinné souvislosti se zákrokem vůči obžalovanému, avšak na rozdíl od
poškozeného L. nebylo prokázáno, a to ani z výpovědi samotného poškozeného, že
by zranění bylo způsobeno v důsledku přímého ataku ze strany obžalovaného“ (vše
na str. 4 napadeného rozsudku).
K právní kvalifikaci jednání obviněného J. U. prvostupňový soud mimo jiné
uvedl: „…užil přímého fyzického násilí vůči zasahujícím příslušníkům Policie ČR
realizujícím soudem vydaný příkaz k dodání do výkonu trestu ve snaze zabránit
tomuto zákroku a vyhnout se zadržení, užil tedy násilí v úmyslu působit na
výkon pravomoci veřejného činitele. Pokud obžalovaný k tomuto útoku používal
navíc i štípací kleště, s nimiž se snažil zasáhnout poškozeného L., proti
jmenovanému navíc hodil i reproduktor a v závěru se jej snažil dokonce
zasáhnout mačetou o délce čepele 33 centimetrů, pak se jednání dopustil se
zbraní ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák…“. Dále zdůraznil: „Dílem pak jednání
obžalovaného zůstalo nedokonáno ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.,
pokud jde o ustanovení § 155 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť zákonný znak
ublížení na zdraví nenastal, avšak vzhledem k charakteru a povaze použitých
nástrojů, míře agresivity obžalovaného, jeho zjevné snaze zasáhnout citlivá a
zranitelná místa na těle poškozených je zřejmé, že v podstatě pouze
obezřetností policistů a dílem náhodou, nenastala závažnější poranění. Zejména
v případě již zmíněné snahy zasáhnout poškozeného mačetou“ (vše na str. 6
napadeného rozsudku).
Z citovaných skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a rozvedena v jeho odůvodnění, je zjevné, za jakých
okolností a jakým způsobem obviněný J. U. užil fyzického násilí proti
policistům, kteří se účastnili služebního zákroku - dodání jeho osoby do výkonu
trestu odnětí svobody. Je v nich popsán i následek jednání obviněného v podobě
zranění policistů R. L. a M. K., která sice nedosahovala intenzity ublížení na
zdraví ve smyslu trestního zákona, neboť se jednalo o poranění lehká, bez
výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života, avšak jednání obviněného k
následku stanovenému v § 155 odst. 2 písm. b) tr. zák. bezprostředně směřovalo.
Ke způsobení tohoto následku směřovalo i zavinění obviněného, a to minimálně ve
formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. S ohledem na způsob
provedení útoku, motiv činu i použitou zbraň (především konkrétní způsob užití
štípacích kleští a mačety) si obviněný musel být vědom, že může útokem proti
tělesné integritě poškozených těmto způsobit i závažnější poranění (zejména v
případě útoku vůči R. L.) a pro případ, že takový následek způsobí, s ním byl
srozuměn. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěným jednáním obviněný spáchal
pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1 k § 155
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Toto konstatování je důvodné,
byť předmětný trestný čin byl již dokonán v základní i kvalifikované skutkové
podstatě [§ 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.] a ve stadiu pokusu
zůstal pouze v kvalifikované skutkové podstatě podle § 155 odst. 2 písm. b) tr.
zák., neboť celá trestná činnost byla spáchána jedním nepokračujícím jednáním.
Při porovnání zmíněné právní kvalifikace s právním posouzením skutku, jak bylo
aplikováno v napadeném rozsudku, je zřejmé, že se prvostupňový soud dopustil
nepřesnosti, neboť trestný čin sice správně označil podle příslušných
ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale nepatřičně uvedl, že jde o
trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. V tomto směru lze proto námitce vznesené dovolatelem přisvědčit.
Projednání dovolání v rozsahu uplatněných námitek by však ve smyslu ustanovení
§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného,
neboť i při změně právní kvalifikace by byl jeho osobě ukládán trest odnětí
svobody nejen opět podle trestní sazby stanovené v § 155 odst. 2 tr. zák., ale
i při totožné společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Zcela zřejmé je také
to, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu, neboť v rozhodovací činnosti soudů nevyvolává pochybnosti
či větší potíže a je již také vyřešena judikaturou soudů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f)
tr. ř. dovolání obviněného J. U. odmítl. Proto nepostupoval podle § 265i odst.
3, 4 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k