6 Tdo 1274/2015-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2015 o dovolání,
které podala obviněná Ing. I. E. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 92/2015-192, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 48/2014, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 92/2015-192, a rozsudek
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 T
48/2014-164.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad
Kněžnou p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 2. 2015, č.
j. 1 T 48/2014-164, byla obviněná Ing. I. E. (dále jen „obviněná“, příp.
„dovolatelka) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
274 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena „podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 73/1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky, podle § 67/2b) tr. zákoníku
a § 68/1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře
20.000 Kč, když denní sazba činí 500 Kč a počet těchto denních sazeb se
vymezuje na 40, podle § 69/1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání dvou měsíců“.
Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 92/2015-192, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015, č.
j. 11 To 92/2015-192, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve
kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uplatněný dovolací důvod je podle mínění dovolatelky naplněn tím, že soudy
nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 2, 5 tr. ř., nedbaly ani
zachování totožnosti skutku, tj. postupovaly v rozporu s ustanovením § 220
odst. 1 tr. ř. V dovolání poukazuje na to, že soudy nereagovaly na její
připomínky k dokazování, kdy nebylo přihlédnuto k důkazům, které svědčily v
její prospěch. Podle obviněné došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V rámci
své argumentace k problematice zachování totožnosti skutku, která nebyla soudy
respektována, poukazuje dále na to, že byla odsouzena za jiný skutek, než který
jí byl kladen za vinu obžalobou, přičemž ani takto soudy vykonstruované jednání
nebylo obviněné žádným z důkazů prokázáno. Soudům vytýká, že jednání, pro které
byla obžalována a postavena před soud jí nebylo prokázáno. Soudy tak tvořily
skutek, pro který byla sice odsouzena, avšak uměle konstruovaly, že se pod
vlivem alkoholu, z místa, které nebylo komunikací, snažila vyjet na účelovou
komunikaci. Zpochybňuje znak řízení vozidla po pozemní komunikaci. V závěru
podaného dovolání navrhla, aby „Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 92/2015-192, jakož i vadné
předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušil a sám
rozhodl rozsudkem, že obviněná se zprošťuje obžaloby, podle níž měla pod vlivem
alkoholu řídit automobil po účelové komunikaci od hotelu Konšel po mostě směrem
k silnici ........ a zapadnout s automobilem do travnatého porostu s bahnem“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněné sdělila, že se k němu nebude po věcné stránce vyjadřovat a souhlasí s
jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Protože obviněnou vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly
odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v
ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v
citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného
opravného prostředku dovolatelky.
Předně je nutno uvést, že obviněná byla uznána vinnou, že „dne 22.
února 2014 kolem 18.00 hodin v Ř. v O. h., okres R. n. K., s vysokou mírou
pravděpodobnosti blížící se jistotě v prostoru od hotelu Konšel po účelové
pozemní komunikaci přes most směrem k silnici ...... řídila osobní automobil
zn. Citroen Cl, reg. zn. ......., kdy v důsledku těžké opilosti po požití
přesně nezjištěného množství alkoholu při průjezdu přes most nezvládla řízení
vozidla, vjela na levý okraj mostní konstrukce a poté po projetí mostu vyjela
vlevo mimo pozemní komunikaci, kde zachytila o hranu krajnice předním
nárazníkem a vyjela vlevo mimo komunikaci, kde zapadla do travnatého prostoru s
bahnem (tuto aktivně řidičskou jízdu realizovala v úseku cca 200 metrů v úmyslu
dojet ke své rekreační chalupě v téže obci); zcela bezpečně a jistě se z místa
nehody následně opakovaně pokoušela vyjet směrem na silnici ........ tak, že
při zapnutém motoru a rozsvícených světlometech měla zařazený rychlostní stupeň
buď pro jízdu dopředu či dozadu, avšak vzhledem k bahnitému terénu se kola
automobilu pouze protáčela, vozidlo se trochu pohybovalo, byť nikoliv v řádu
metrů, ale pohupovalo se jakoby na místě a stále více se kola automobilu
zahrabávala do bahna, takže snaha obviněné s vozidlem vyjet se jí nezdařila a v
dalších těchto neúspěšných řidičských manévrovacích pokusech jí zabránil svědek
M. Š., který jí odebral klíče ze zapalování; takto popsaná aktivně řidičská
manévrovací snaha obviněné, kdy se motor protáčel na vysoké otáčky, trvala cca
2 minuty; při vyšetřování této dopravní události bylo dechovými zkouškami
pomocí přístrojů Drager provedenými v 18:45 hodin, 19:52 hodin a v 20:19 hodin
naměřeno 2,12; 2,01 a 1,73 promile alkoholu v jejím dechu, kdy po výzvě, aby se
podrobila lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve, toto odmítla; její
stav po požití alkoholických nápojů, tedy stav těžké opilosti vyplývá jednak z
výsledků orientačních dechových zkoušek a dále pak z jejích slovních projevů
krátce po skutku, kdy měla setřelou artikulaci formou „blábolení“ s použitím
vulgárních výroků vůči policejním orgánům při realizaci dechových zkoušek,
obtížně se pohybovala, když vykazovala potácivou chůzi a byl z ní cítit
alkohol; pozice, ve které se osobní automobil aktivně řidičsky obsluhovaný
obviněnou nacházel vyplývá poškození automobilu v oblasti podběhu, když si
vyrazila přední nárazník, zjištěním smykových stop č. 2 a 3 a stopy č. 4
označující otěr na dřevěné hraně mostku dle protokolu o nehodě v silničním
provozu, plánku místa dopravní nehody a fotodokumentačního materiálu“.
Obviněné, zpochybňující naplnění znaků přečinu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, je třeba v
její námitce přisvědčit v tom smyslu, že způsob vyjádření tohoto trestného činu
v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně takové vnímání odsuzujícího
rozsudku odůvodňuje. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, jež by soudem
užitou právní kvalifikaci mělo odůvodnit, je totiž vyjádřeno konstatováním, že
obviněná „s vysokou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě v prostoru od
hotelu Konšel po účelové pozemní komunikaci přes most směrem k silnici ........
řídila osobní automobil zn. Citroen Cl, reg. zn. ......., kdy v důsledku těžké
opilosti po požití přesně nezjištěného množství alkoholu…“ . Jinými slovy
vyjádřeno, skutkový základ věci, který podle soudu prvního stupně odůvodňuje
hmotně právní subsumpci zjištěného skutku pod příslušné ustanovení zvláštní
části tr. zákoníku (konkrétně pod zákonné znaky vyjádřené v tzv. právní větě,
tj. že vykonávala ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila vlivem
návykové látky, činnost, při které by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo
způsobit značnou škodu na majetku), je v označeném rozhodnutí vyjádřen
způsobem, který neodpovídá požadavku § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány
činné v trestním řízení zjišťují „skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí“. Požadavek jistoty
skutkového zjištění bez důvodných pochybností podstatně zvyšuje autoritu práva,
poněvadž rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny nemá náležitou
morální váhu a není společností hodnocen jako akt spravedlnosti. Proto
požadavek bezpečného skutkového zjištění bez důvodných pochybností nelze
zaměňovat s nebezpečnou teorií, že stačí pravděpodobné usvědčení pachatele.
Poznatek, že podle našeho dosažitelného vědění jisté (dokázané) tvrzení má v
sobě určité prvky nejistoty, vede k větší kritičnosti vůči důkazům, k pečlivému
zkoumání všech informací, a tím přispívá k dosažení pravdivého (nikoli však ve
smyslu tzv. objektivní pravdy) skutkového zjištění (viz Šámal, P. a?kol.:
Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 35-36 s.).
Odsuzující výrok soudu nemůže být konstruován na zjištění, podle něhož se
obviněný (v posuzovaném případě obviněná) jednání vykazující znaky příslušného
trestného činu, jímž byl uznán vinným, dopustil „s vysokou mírou
pravděpodobnosti blížící se jistotě.“
Uvedené konstatování má za následek, že při posuzování důvodnosti užití právní
kvalifikace skutku musí dovolací soud odhlédnout od skutkového zjištění, které
není ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. rozsudku Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 T 48/2014-164, učiněno zákonu
odpovídajícím způsobem, tj. skutkového zjištění vyjadřujícího jízdu obviněné
„od hotelu Konšel po účelové pozemní komunikaci přes most směrem k silnici
........“ V důsledku toho je možno správnost závěru, že obviněná se dopustila
dokonaného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku, posuzovat jen ve vztahu k té části skutku popsaného ve výroku
uvedeného rozsudku, které počíná textem „zcela bezpečně a jistě se z místa
nehody následně opakovaně pokoušela vyjet směrem na silnici .......“. Stran
uvedené části skutkového vyjádření je třeba námitce obviněné, že napadené
rozhodnutí, resp. odvolacímu rozhodnutí předcházející rozsudek soudu prvního
stupně, je zatíženo vadou vymezenou ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přisvědčit. V
jednání obviněné, resp. v té její části, kterou má soud prvního stupně za
prokázanou způsobem vyhovujícím znění § 2 odst. 4 tr. ř., totiž nelze dokonaný
přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku
spatřovat. Skutkové zjištění, že obviněná se „z místa nehody následně opakovaně
pokoušela vyjet směrem na silnici ...... tak, že při zapnutém motoru a
rozsvícených světlometech měla zařazený rychlostní stupeň buď pro jízdu dopředu
či dozadu, avšak vzhledem k bahnitému terénu se kola automobilu pouze
protáčela, vozidlo se trochu pohybovalo, byť nikoliv v řádu metrů, ale
pohupovalo se jakoby na místě a stále více se kola automobilu zahrabávala do
bahna, takže snaha obviněné s vozidlem vyjet se jí nezdařila a v dalších těchto
neúspěšných řidičských manévrovacích pokusech jí zabránil svědek M. Š., který
jí odebral klíče ze zapalování; takto popsaná aktivně řidičská manévrovací
snaha obviněné, kdy se motor protáčel na vysoké otáčky, trvala cca 2 minuty;“
soudem realizovanou hmotně právní subsumpci neodůvodňuje, a to ani při
zjištění, že této činnosti se dopustila v takovém stupni ovlivnění
alkoholickými nápoji, které bezpečné ovládání motorového vozidla z její strany
vylučovalo.
V posuzované trestní věci je však nezbytné konstatovat i další vadu, jíž je
rozpor výše uvedeného skutkového zjištění s odůvodněním rozhodnutí.
Odsuzující rozsudek okresního soudu je již jeho druhým rozhodnutím, jímž je
řešena otázka viny obviněné uvedeným přečinem. Připomíná se, že první
odsuzující rozsudek byl soudem druhého stupně zrušen mj. s výtkou, že „nebylo
dostatečně specifikováno ust. § 125/1, 2 tr. ř. ohledně hodnocení výpovědí
svědků M. Š. a Ing. M. A.“ (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). V novém
řízení po zrušení věci soudem druhého stupně Okresní soud v Rychnově nad
Kněžnou, opětovně cituje výpovědi obviněné a svědků (obdobně jako ve zrušeném
rozsudku), aby na straně 11 svého rozsudku uvedl: „Popěrná obhajovací
konstrukce obžalované byla tedy především oběma přímými výpověďmi Š. a A.
vyvrácena a jeví se potřebným zrekapitulovat zásadní usvědčující svědecké
argumentace, kterým soud uvěřil a bere je za zjištěné a prokázané“ a opětovně
soud opakuje z výpovědí zmíněných svědků dříve uváděné skutečnosti. Ve vztahu k
výpovědím těchto svědků se však soud zabývá situací, kterou tito vnímali v
okamžiku, kdy vozidlo, ve kterém seděla (ev. túrovala motor vozidla) obviněná
bylo zapadlé v travnatém bahnitém terénu.
Objektivně je nutno připustit, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů
považoval za pravdivé výpovědi policistů. Výpovědi svědků, kteří vypovídali ve
prospěch obviněné, označil za „účelové a nepřesvědčivé“. V odůvodnění rozsudku
(viz str. 12) rozvádí, které skutečnosti jej vedly k tomuto závěru. Na témže
místě svého rozhodnutí k otázce, zda obviněná požila před jízdou alkohol uvádí,
že „především nebere za prokázané, že by v souvislosti s bezprostředně
následnou dobou po vzniklé drobné dopravní nehodě měla obžalovaná časový
prostor k tomu, aby opustila místo činu a začala požívat větší množství
alkoholických nápojů v barově restauračním prostoru hotelu Konšel (3 velké
odlivky kořalky whisky ? atd). Pakliže k takové situaci vůbec došlo, pak to
nebylo bezprostředně po dopravně nehodovém ději, ale buď před ním, anebo v
delším časovém odstupu, anebo fakticky v úplně jiný den“. Za pozornost
bezpochyby rovněž stojí závěr soudu prvního stupně ohledně poškození vozidla
(viz str. 13 rozsudku), kde mj. konstatuje : „mírný otěr na dřevěné hraně
mostku byl nepochybně způsoben kontaktem s řízeným vozidlem“.
Z takto formulovaných hodnotících úvah soudu prvního stupně se naznačuje, že to
byla obviněná, která řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, vozidlo
řídila po pozemní komunikaci od hotelu Konšel a vlivem požitého alkoholu po
projetí přes most (kontaktu viz shora) nezvládla řízení a vyjela mimo pozemní
komunikaci (uvedenou jednoznačnou formulaci, kterou by bylo možno dovozovat z
rozvláčného a mnohdy nepřehledného popisu odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, však skutkové zjištění soudu prvního stupně, postrádá).
Ze skutečností shora uvedených je zřejmé, že existuje nesoulad mezi
popisem skutku soudem prvního stupně a jeho odůvodněním (viz shora), kdy soud,
který rozhoduje o vině obviněné si není jist „zjištěným skutkovým stavem věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jeho
rozhodnutí“, což vyjadřuje konstatováním „vysoké míry pravděpodobnosti blížící
se jistotě“, a v rámci svých úvah konstruuje skutkové zjištění a vinu obviněné
dovozuje nikoli primárně od toho, že obviněná po pozemní komunikaci pod vlivem
alkoholu řídila motorové vozidlo, jak naznačuje v odůvodnění svého rozsudku,
ale od následné skutečnosti, stručně vyjádřeno, že pod vlivem alkoholu se
pokoušela s vozidlem vyjet z bahnitého terénu směrem k silnici ........ Ve
vztahu k tomuto závěru, který je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně, je však nutno upozornit na některé skutečnosti, které zůstaly nejen
soudem prvního stupně, ale také soudem druhého stupně, který nedostál své
přezkumné povinnosti, bez povšimnutí.
V samotném skutkovém zjištění soud prvního stupně uvádí, že „vzhledem k
bahnitému terénu se kola automobilu pouze protáčela, vozidlo se trochu
pohybovalo, byť nikoliv v řádu metrů, ale pohupovalo se jakoby na místě a stále
více se kola automobilu zahrabávala do bahna, takže snaha obžalované s vozidlem
vyjet se jí nezdařila“. S ohledem na uvedené závěry se naskýtá otázka, zda se
vozidlo pohybovalo, nebo v důsledku túrování motoru pouze zapadávalo do bahna,
a proto se mu nepodařilo vyjet.
Za takto popsané situace, když si soud prvního stupně nebyl jist, zda obviněná
řídila po pozemní komunikaci pod vlivem alkoholu automobil či nikoli, ale
považoval za prokázanou další část jednání obviněné, kdy se snažila s vozidlem
zapadlým vyjet, a toto jednání by mělo dle úvah soudu naplňovat znaky přečinu
podle § 274 tr. zákoníku, zda s ohledem na místo, kde se obviněná s vozidlem
nacházela a kam se měla v úmyslu s vozidlem přemístit se nejedná o pokus shora
uvedeného trestného činu. S ohledem na existující možnost či nemožnost z
„bahnitého terénu“ vyjet na silnici ....., když „kola automobilu se zahrabávala
do bahna, takže snaha obžalované s vozidlem vyjet se jí nezdařila“, bylo vhodné
zabývat se také otázkou, o jaký pokus by v daném případě šlo.
Výše uvedené úvahy dostávají reálný podklad za situace, kdy soud
prvního stupně si vzhledem k opisování výpovědí a dalších důkazů nevytvořil
jasný závěr, na základě kterých důkazů jaké skutečnosti má za prokázané a které
skutečnosti má na základě provedeného dokazování za vyvrácené. Důsledný postup
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a jednoznačný popis skutkového děje ve smyslu § 2
odst. 5, který absentuje v případě rozhodnutí soudu prvního stupně nutně vedly
k rozvláčnému a nesystematickému popisu skutku, který nejenže nevyjadřoval
skutkový stav zjištěný bez důvodných pochybností, ale konstruoval skutkový
stav, který by neodpovídal právní kvalifikaci jednání obviněné, pokud bylo
záměrem soudu uznat obviněnou vinnou touto částí popisného skutku. Vzhledem k
uvedeným skutečnostem musel být rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Jak již
bylo shora uvedeno, vzhledem k tomu, že soud druhého stupně nedostál své
přezkumné povinnosti, muselo být rovněž jeho rozhodnutí zrušeno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zrušil Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. 6. 2015, č. j. 11 To 92/2015-192, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 T 48/2014-164. Současně podle § 285k
odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně.
Úkolem okresního soudu je, aby na základě provedeného dokazování (na základě
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) jasně formulovat skutková
zjištění ve vztahu k tomu, co je obviněné kladeno za vinu podaným návrhem na
potrestání. Zejména je v tomto směru nezbytné, aby nalézací soud transparentně
vyložil, zda způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. bylo
provedenými důkazy prokázáno, že obviněná po požití alkoholických nápojů a ve
stavu, který jí znemožňoval bezpečné ovládání motorového vozidla toto řídila od
hotelu Konšel či nikoli. Od tohoto zjištění, které se musí zobrazit již ve
výroku nově vydaného rozhodnutí, se budou odvíjet jeho další závěry (závěry
právní), které ovlivní výsledné rozhodnutí, neboť odlišný závěr stran trestní
odpovědnosti obviněné bude třeba učinit v případě pozitivního závěru stran této
části jednání obviněné a v případě, že tato část žalovaného jednání prokázána
nebude.
Pokud obviněná v podaném dovolání mj. argumentuje tím, že byla stíhána
pouze pro jednání, které spočívalo v řízení motorového vozidla po účelové
komunikaci od hotelu Konšel, avšak vzhledem k tomu, že toto jednání se soudům
nepodařilo prokázat a „ve stavu důkazní nouze vedeny snahou za každou cenu
obžalovanou odsoudit, když už byla jednou postavena před soud, postavily svá
rozhodnutí na zjištění, že i kdyby náhodou automobil do travnatého porostu s
bahnem nedostala obžalovaná, nemá to na její vinu žádný vliv, protože se tak
jako tak chtěla s automobilem z bahna dostat ven a jet s ním na silnici
.......“, pak je potřebné uvést následující. Obviněná je přesvědčena, že pro
toto jednání (vyznačené kurzívou), nebyla stíhána a ve své podstatě byla
odsouzena pro jiný skutek. V souvislosti s otázkou totožnosti skutku je
potřebné uvést, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li
zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. rozh. č.
1/1996 Sb. rozh. tr.). Z rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr. dále vyplývá, že
totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě
odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se
rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. V neposlední řadě
považuje Nejvyšší soud ještě zmínit rozhodnutí č. 19/1994 Sb. rozh. tr., které
konstatuje, že „vázanost soudu žalobním návrhem podle § 220 odst. 1 tr. ř.,
pokud jde o vymezení skutku neznamená, že by soud neměl skutek v žalobním
návrhu nepřesně popsaný ve výroku rozsudku upřesnit tak, aby vystihoval správně
stav věci, samozřejmě za předpokladu, že se tím podstata zažalovaného skutku
nezmění“. Z popisu skutku, který je vyjádřen v podaném návrhu na potrestání, je
zřejmé, že obsahuje sice popis jednání obviněné, nikoli však v rozsahu, jak
činí výrok rozsudku soudu prvního stupně, když objektivně je nutno uvést, že
jeho součásti (popisu skutku v návrhu na potrestání) již není doslovné
konstatování, že se obviněná „v úmyslu dojet ke své rekreační chalupě (myšleno
ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila vlivem návykové látky),
zcela bezpochybně a jistě, z místa nehody následně opakovaně pokoušela vyjet k
silnici ......., tak, že ….“ Bude tedy na soudu prvního stupně, aby v případě,
že dospěje k závěru o vině obviněné v rozsahu v popisu skutku doslovně
nepopsaném v podaném návrhu na potrestání, (který musí odpovídat ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř. a musí vycházet z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), aby ve smyslu
shora uvedených rozhodnutí a ustanovení § 220 tr. ř., rozvedl své úvahy k
námitce obviněné, že nebyla zachována totožnost skutku.
V souvislosti s trestným činem, pro který je obviněná stíhána je
potřebné dále uvést, že trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým
byla uznána vinnou se dopustí ten, kdo „vykonává ve stavu vylučujícím
způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky zaměstnání nebo jinou
činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit
značnou škodu na majetku“. Za situace, kdy by byl prokázán úmysl obviněné
vyjet s vozidlem zapadlým do bláta a pokračovat v cestě po silnici do místa
momentálního bydliště – ke své rekreační chalupě (za předpokladu, že bude
soudem vyargumentováno zachování totožnosti skutku – viz shora), pak by takové
jednání mohlo být posouzeno jako pokus trestného činu (srov. přiměřeně rozh. č.
25/1988-I, rozh. č. 62/1967-I Sb. rozh. tr.). Obviněná v podaném dovolání
rovněž na několika místech zmiňuje pojem silnice III třídy, účelovou komunikaci
apod., a ve vztahu k této argumentaci uvádí, že místo odkud se snažila s
vozidlem vyjet, nebylo komunikací ve smyslu zákona. K této argumentaci je
potřebné uvést, že uvedené pojmy jsou obviněnou vázány na skutkové zjištění, že
jí nebylo prokázáno, že by po silnici třetí třídy či účelové komunikaci pod
vlivem alkoholu motorové vozidlo řídila. Oba shora uvedené pojmy jsou
podřaditelné pod ustanovení § 2 zák. č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních
komunikacích ve znění pozdějších předpisů. Shora uvedené ustanovení vymezuje
pozemní komunikace a je dělí „Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k
užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro
zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se dělí na tyto
kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová
komunikace“. Za situace „skutkového stavu zjištěného bez důvodných
pochybností“, který by spočíval v tom, že obviněná pod vlivem alkoholu, ve
stavu vylučujícím způsobilost řídila motorové vozidlo od hotelu Konšel, pak
veškeré její námitky jsou ve vztahu k pojmu účelová komunikace či silnice třetí
třídy nepřípadné, neboť by bylo zjištěno, že se pohybovala po takovém typu
komunikace, který je podřaditelný pod ustanovení § 2 zák. č. 13/1997 Sb., resp.
ustanovení § 5 (silnice), § 6 (místní komunikace) a § 7 (účelová komunikace) a
pohybovala se směrem k silnici ....... V případě prokázání jednání, které by
spočívalo v tom, že se obviněná s motorovým vozidlem snažila dostat z
„travnatého porostu“ a následně s vozidlem pokračovat ke své rekreační chatě po
silnici III. třídy, pak by takové jednání mohlo být posouzeno jako pokus
trestného činu, při náležitém odůvodnění zachování totožnosti skutku (viz
shora). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k námitce obviněné
ohledně toho, že jí nebylo prokázáno, že se pohybovala po účelové pozemní
komunikaci.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu