6 Tdo 1276/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2008 dovolání, které podal obviněný Ing. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 To 113/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. M. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 34 T 1/2007, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným, že
I. jako majitel a jediný jednatel firmy e. – t. s. r. o. v úmyslu vylákat finanční prostředky k okamžitému použití ve prospěch firmy e. – t., s. r. o. v době od 29. 10. 1997 do 15. 12. 1997,
v sídle firmy v D., v O. a jinde v rámci faktoringových obchodních operací firmy e. – t., s. r. o. se společností U. I. C., a. s. na základě smlouvy ze dne 11. 6. 1997 a jejího dodatku ze dne 8. 12. 1997 o provádění tuzemského faktoringu se zpětnou cesí, předložil faktorovi k proplacení sjednané 80% zálohy z hodnoty pohledávek fiktivní dodavatelské faktury a zfalšované závazné účetní doklady, ačkoliv k faktickému plnění dodávek zboží podle předložených dokladů odběratelům nedošlo a takto vylákal převedením finančních prostředků z účtu firmy U. I. C., a. s. na korunový účet firmy e. – t., s. r. o. vedený u U. b., a. s. následující finanční částky uplatněním těchto fiktivních pohledávek (následuje výčet pohledávek blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku),
II. v době od 26. 9. 1997 do 9. 12. 1997, na základě smlouvy o provádění faktoringu účetních pohledávek ze dne 26. 9. 1997 se společností E., spol. s r. o. vylákal ke škodě uvedené firmy finanční částku ve výši nejméně 5.736.895,35 Kč, za kterou prodal fiktivní pohledávky, které ve skutečnosti neměl, neboť je již prodal firmě U. I. C., a. s. a zboží nebylo odběratelům dodáno, když E., spol. s r. o. předložil faktury a navazující účetní doklady o těchto údajných pohledávkách (následuje výčet faktur blíže specifikovaných na str. 3 a 4 výroku rozsudku),
tedy celkem ke škodě U. I. C., a. s. nyní N. F., a. s. a E., spol. s r. o. vylákal finanční částku ve výši nejméně 7.835.833,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného pod body I. a II. rozsudečného výroku soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, č. j. 34 T 17/99-1543, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 99/2005, za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 12. 2001, č. j. 3 T 51/2000-434, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 To 77/2002, a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2002, č. j. 3 T 85/2002-194, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání šesti roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, č. j. 34 T 17/99-1543, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 99/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 9. 1999, č. j. 4 KZv 167/98-133, pro skutek popsaný na str. 6 výroku rozsudku, kterým měl spáchat (podle obžaloby) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Tímtéž rozsudkem byla obviněná K. C. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 9. 1999, č. j. 4 KZv 167/98-133, pro skutek popsaný na str. 7 až 9 výroku rozsudku, kterým měla spáchat (podle obžaloby) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. M. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 To 113/2007, bylo rozhodnuto:
I. Podle § 258 odst. l písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu.
II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud ve zrušené části nově rozhodl a obviněného Ing. J. M. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, č. j. 34 T 17/99-1543, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 99/2005, za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 12. 2001, č. j. 3 T 51/2000-434, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 To 77/2002, a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2002, č. j. 3 T 85/2002 – 194, odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v trvání šesti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, č. j. 34 T 17/99-1543, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 2 To 99/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to ve výrocích o vině i trestu, napadl obviněný Ing. J. M. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že prvostupňový soud nesprávně vyřešil právní posouzení skutku, který je mu kladen za vinu a učinil nesprávný právní závěr o tom, že byl spáchán trestný čin podvodu. Uvedl, že veškerá jednání, která mezi ním a společností E., spol. s r. o. (dále jen „společnost E.“) a U. I. C., a. s. (dále jen „společnost U. I. C.“) probíhala, nenaplnila skutkovou podstatu žádného trestného činu. Konstatoval, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy ani není oprávněn přezkoumávat všechny postupy soudu prvního a druhého stupně. V rozsáhlém důkazním materiálu je však dostatek důkazů pro závěr, aby dovolací soud kvalifikovaně vyhodnotil, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu či nikoliv.
V dovolání se obviněný prioritně vyjádřil k bodu II. rozsudku prvostupňového soudu, tj. k obchodní spolupráci se společností E., kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v rámci spolupráce s ní se jednalo o shodnou smlouvu o faktoringu jako se společností U. I. C. Pokud Vrchní soud v Olomouci vyslovil závěr, že zřejmě potřeboval pro potřeby nesouvisející s podnikáním finanční prostředky, které chtěl získat od společnosti E., obviněný podotkl, že vstoupil do jednání s touto společností z důvodu, že úvěrový rámec pro faktoringové operace se společností U. I. C. byl v podstatě vyčerpán. Obchodní řetězce, s nimiž obchodoval (B., D.), měly termín splatnosti faktur 3-6 měsíců. Finanční limit mohl být revolvingově obnovován až po uhrazení faktury odběratelem, a tudíž závisel na lhůtě splatnosti.
Dále obviněný zmínil, že nárůst zakázek a požadavky odběratelů jej přinutily hledat jiný způsob financování zakázek, a proto využil nabídky společnosti E. na půjčku ve výši 6.000.000,- Kč. Tato obchodní spolupráce však byla postavena na zcela jiných základech než faktoringová smlouva se společností U.
I. C. Společnost E. měla se společností e. – t., s. r. o. (dále je „společnost e. – t.“) uzavřenu mandátní smlouvu, byla jí poskytnuta celá řada jištění závazků formou věcného břemene, zástavní smlouvy a bylo dohodnuto předložení všech již vystavených faktur pro objasnění rozsahu zahraničního obchodu. Proto také faktury byly pouze evidenčního charakteru, neměly vystavenu cestní klauzuli, která by umožňovala požadovat úhradu u zahraničních odběratelů. Obviněný uvedl, že tyto výše uvedené faktury byly totožné s fakturami uplatněnými u společnosti U.
I. C. avšak s cestní klauzulí. Soudy obou stupňů se blíže jeho výhradami k hodnocení funkce těchto vystavených faktur nezabývaly. Taktéž zcela přehlédly a nevypořádaly se s námitkami, že faktury byly s cestní klauzulí uplatněny společností E. u zahraničních odběratelů a byly jimi této společnosti řádně uhrazeny. Na podporu uváděných tvrzení obviněný poukázal na obsah spisu o konkurzu společnosti e. – t., kde tyto faktury nefigurují jako neuhrazené, tj. jako oprávněné pohledávky společnosti E. vůči společnosti e. – t. Za chybný označil postup soudu prvního stupně, když striktně nevyžadoval veškeré účetní knihy od zástupce společnosti E., a to ve stejném rozsahu jako u společnosti U.
I. C. Současně podotkl, že z podkladů vyplývajících z konkurzního řízení lze dovodit závěr, že u faktur s cestní klauzulí společnosti E. žádná škoda nevznikla, protože byly řádně zaúčtovány a proplaceny, což je stvrzeno i zprávami zahraničních odběratelů – firmy S. (str. 660, 662 spisu) a společnosti H. S. (str. 1238 spisu) a firmy B.
V návaznosti na tyto skutečnosti obviněný zdůraznil, že nebyl spáchán trestný čin podvodu ohledně společnosti E. v rozsahu uvedeném pod bodem II. rozsudku prvostupňového soudu. Připomněl, že v bodě I. téhož rozsudku se měl dopustit trestného činu podvodu v rámci tuzemského faktoringu vůči společnosti U. I. C., a to u 5 tuzemských odběratelů. Vyjádřil domněnku, že i v tomto případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, neboť neměl v úmyslu získávat podvodným způsobem na úkor označené společnosti finanční prostředky. U těchto faktur došlo v tuzemském faktoringu k chybám při vedení účetnictví. Podotkl, že kromě obchodních vztahů s odběrateli prostřednictvím faktoringové společnosti jednal se zahraničními odběrateli i přímo a tak mohlo při nedůsledné evidenci faktur dojít k tomu, že omylem předložil fakturu určenou k úhradě mimo faktoring i společnosti U. I. C. Rovněž zmínil, že obdobnou chybou byl také postup fakturantek u faktur, které byly vystaveny na stejnou částku pro stejného odběratele v rozmezí dvou dnů za situace, kdy každou z těchto faktur podepisoval jiný statutární zástupce. Podle obviněného se v daném případě mohlo z jeho strany jednat o nedbalostní jednání, které však nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Upozornil, že v tomtéž období probíhal zahraniční faktoring, který byl po důkladném dokazování účetními doklady shledán jako bezchybný a pro trestný čin podvodu formou zahraničního faktoringu byl obžaloby zproštěn.
V závěru dovolání obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání ve funkci statutárního orgánu společnosti e. – t., a tudíž dospěly k nesprávnému posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 34 T 1/2007, i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 To 113/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V podání státní zástupce shrnul dosavadní průběh řízení a obviněným Ing. J. M. uplatněné námitky. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho soud zjistil, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Předmětný důvod dovolání nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku.
Podle státního zástupce je z odůvodnění dovolání patrné, že obviněný nejdříve ohledně dílčího útoku popsaného v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. (poškozená společnost E. se sídlem v O. – L.), prezentuje, že se soudy obou stupňů blíže nezabývaly jeho výhradami k hodnocení funkce těch konkrétních faktur, které měly podle jeho názoru pouze evidenční charakter, a následně v souvislosti s dílčím útokem uvedeným v pravomocném výroku téhož rozsudku pod bodem I. (poškozená společnost U. I. C., se sídlem v O.) tvrdí, že v případě faktur, jejichž prostřednictvím se měl dopustit trestné činnosti, došlo u těchto faktur v tuzemském faktoringu k chybám při vedení účetnictví.
Pokud jde o námitku obviněného spočívající v údajném nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl shledán vinným, státní zástupce upozornil, že závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, jenž však vychází ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Podotkl, že v této části obviněný dovolání zaměřil proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním (tvrdí, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání ve funkci statutárního orgánu společnosti e.-t.), která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Podle státního zástupce je z obsahu mimořádného opravného prostředku evidentní, že dovolatel nepřípustně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jednotlivé důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činí prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními a zdůrazňuje vlastní verzi průběhu skutkových událostí, jež je odlišná od podoby skutku, kterou soudy obou stupňů vzaly za základ svého rozhodování, případně poukazuje na nedodržení základních zásad trestního procesu. Obviněný se výlučně soustřeďuje na zpochybňování rozsahu dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu námitek nelze v rámci uplatněného důvodu dovolání, ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b tr. ř., akceptovat. Současně státní zástupce uvedl, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). Obviněný však zcela evidentně postupoval v rozporu s tímto postulátem (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Dále státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, když by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad formálně a zejména fakticky namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Současně poznamenal, že ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, neboť soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že obviněný nevytkl napadenému rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, žádnou vadu, jež by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který své dovolání opřel). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.).
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. J. M. uplatňuje v dovolání výhrady, které deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný konstatuje, že faktury byly pouze evidenčního charakteru, neměly vystavenu cestní klauzuli, která by umožňovala požadovat úhradu u zahraničních odběratelů. Uvádí, že tyto faktury byly totožné s fakturami uplatněnými u společnosti U.
I. C., které však měly cestní klauzuli. Vytýká, že soudy obou stupňů se blíže jeho výhradami k hodnocení funkce těchto vystavených faktur nezabývaly. Přehlédly a nevypořádaly se s námitkami, že faktury s cestní klauzulí společnost E. uplatnila u zahraničních odběratelů a došlo k jejich řádnému uhrazení. Obviněný poukazuje na obsah spisu o konkurzu společnosti e.– t. s tím, že tyto faktury zde nefigurují jako neuhrazené. Za chybný označuje postup prvostupňového soudu, neboť nevyžadoval veškeré účetní knihy od zástupce společnosti E. Rovněž tvrdí, že u tuzemského faktoringu vůči společnosti U.
I. C. došlo k chybám při vedení účetnictví (sám mohl omylem předložit fakturu určenou k úhradě mimo faktoring i společnosti U.
I. C., obdobnou chybou byl také postup fakturantek). Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze událostí obviněný dovozuje vady právní, konkrétně, že nespáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným, případně žádný trestný čin. Dále že z jeho strany se mohlo jednat pouze o nedbalostní jednání.
Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§ 4 písm. a), b), § 5 písm. a), b) tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v této souvislosti je však v dovolání argumentováno jinými než v soudním řízení zjištěnými skutečnostmi. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Z obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil, a to po provedeném doplnění dokazování u veřejného zasedání konaného o odvolání, jehož obsahem byly i námitky následně uplatněné v dovolání, Vrchní soud v Olomouci a dále je rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. zejména podrobnou argumentaci na str. 10 až 17 rozhodnutí).
V dovolání obviněný Ing. J. M. nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Ostravě (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci) učinil právní závěr, že svým jednáním pod body I. a II. výroku o vině rozsudku naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., včetně úmyslného zavinění, a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k