6 Tdo 1280/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 dovolání, které podal obviněný L. V., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci, pod sp. zn. 28 T 2/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 6. 2006,
sp. zn. 28 T 2/2003, byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na
podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí na str. 1 až 49
uvedeno.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst.
1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající:
1. v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání
zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a
půjček,
2. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu podnikání
zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a
půjček,
a to v trvání sedmi roků.
Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných
nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
skutek specifikovaný na str. 54 – 55 výroku rozsudku, kterým měl (podle
obžaloby) spáchat dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl v rozhodnutí označený
subjekt odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný L. V. a v jeho neprospěch státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007,
bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce byl napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byl obviněný
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a v na něj
navazujících výrocích o trestu a náhradě škody.
II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto, že obviněný L. V. je
vinen, že
v době od 1. 3. 2000 do 2. 10. 2000 v H., a jinde jako soukromý podnikatel na
základě živnostenského oprávnění s obchodním názvem U. a. R., s předmětem
podnikání zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování
úvěrů a půjček a jako jediný jednatel obchodní společnosti F., s. r. o.,
zapsané v obchodním rejstříku Krajského soudu v Ostravě, dnem zápisu 23. 3.
2000 s předmětem podnikání mimo jiné zprostředkovatelská činnost v oblasti
poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a půjček, sliboval poskytnutí finančních
úvěrů různým fyzickým a právnickým osobám, a to na základě uzavření smlouvy o
úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, které uzavíral
jednak sám nebo byly uzavírány prostřednictvím mandatářů, které k tomuto
zplnomocnil na základě mandátní smlouvy a plné moci v zastoupení své osoby,
když budoucí dlužník byl povinen složit nejpozději v den podpisu smlouvy, a to
ve prospěch buď obžalovaného podnikajícího pod obchodním názvem U. a. R., a
nebo zejména obchodní společnosti F., s. r. o., 10 % z dohodnuté výše úvěru a
10 % z celkové výše úroku z 1. roku dle trvání úvěrové smlouvy, při výši úroku
9,3 %, a to jako formu tzv. 1. splátky na budoucí poskytnutý úvěr, což byla
základní podmínka uzavření smlouvy, přičemž nejméně:
dále jsou ve výroku rozsudku jednak pod body I. až XXIII. specifikovány
smlouvy, které mandatáři na základě mandátních smluv a plných mocí uzavřeli s
poškozenými subjekty, a to datem uzavření smlouvy, označením mandatáře a
poškozené fyzické či právnické osoby a výší 1. splátky, jednak pod bodem XXIV.
je shodným způsobem specifikováno uzavření smluv obviněným L. V. s poškozenými
subjekty (vzhledem k značné obsáhlosti není tato část výroku v tomto usnesení
Nejvyššího soudu opakována, ale na její doslovné znění na str. 2 až 48
rozhodnutí se odkazuje),
výše uvedené částky převzal přesto, že neměl dostatek finančních prostředků v
hotovosti a ani jiné zdroje příjmů, aby mohl splnit své závazky vůči poškozeným
ohledně dohodnuté výše úvěru, výše jmenované poškozené v tomto směru uvedl v
omyl, přičemž přislíbené úvěry neposkytl a ve sjednané lhůtě poskytnutí úvěru
ani nevrátil výše uvedené částky, kdy nejméně část takto získaných finančních
prostředků vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v
celkové výši nejméně 34.125.756,- Kč.
Popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a obviněného
odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi
let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest
zákazu činnosti v trvání sedmi roků spočívající:
1. v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání
zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a
půjček,
2. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu podnikání
zprostředkovatelská činnost v oblasti poskytování úvěrů, poskytování úvěrů a
půjček.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody
poškozeným subjektům blíže specifikovaným na str. 49 – 54 výroku rozsudku.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené subjekty označené na str. 54 – 55
výroku rozhodnutí odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Vůči rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. V. prostřednictvím
obhájkyně dovolání zaměřené do výroků o vině, trestu a náhradě škody, které
byly učiněny pod bodem II. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněný předně odkázal na závěry, k nimž v odůvodnění napadeného rozsudku
dospěl odvolací soud. Podotkl, že skutek, který se stal, není trestným činem
podvodu, neboť nebyly po objektivní ani subjektivní stránce naplněny znaky
tohoto trestného činu, jak jsou popsány ve zvláštní části trestního zákona.
Uvedl, že nikdy neměl úmysl obohatit sebe ani nikoho jiného, přičemž tato
skutečnost nebyla v průběhu řízení jednoznačně prokázána. V napadeném
rozhodnutí vrchní soud zaujal názor, že obhajoba obviněného, že částku
7.251.000,- Kč pro svou potřebu nepoužil, nebyla vyvrácena. Jeho obhajobou
stran částek 50.000,- Kč a 80.000,- Kč se nezabýval. Namísto toho doplnil
dokazování o zprávu SKP, aby zjistil, jaká je úspěšnost vymáhání pohledávek
postoupených obviněným podnikajícím pod firmou U. a. R. na společnost F., s. r.
o. Na jejím základě soud konstatoval, že podstatná část finančních prostředků
nebude vymožena. Podle obviněného nebyla v řízení otázka obohacení spolehlivě
prokázána, když odvolací soud v konečném rozhodnutí zaujal názor (na rozdíl od
obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně), že se sice neobohatil osobně, ale že
získané finanční prostředky použil pro svoje podnikání. Tím byla podle názoru
soudu pouze řešena otázka společenské nebezpečnosti konání L. V., nikoliv však
naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to
obohacení sebe nebo jiného.
Dále obviněný uvedl, že ustálená judikatura připouští, že použití nabytých
finančních prostředků pro účely podnikání naplňuje po objektivní stránce jeden
ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V daném případě se však
nejednalo o použití peněžních prostředků pro podnikání v pravém slova smyslu,
neboť tyto nebyly použity pro provozní účely, ale pro účely poskytnutí úvěrů.
To vyplynulo i ze závěrů znaleckého posudku, a je tudíž zřejmé, že se žádné
peníze neztratily, všechny jsou návratné a nikdo se nemohl obohatit. Proto
nedošlo-li k obohacení obviněného nebo jiného, nemohlo dojít ani k naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu po subjektivní stránce. Závěr
vrchního soudu o problematičnosti vymáhání pohledávek je irelevantní, neboť
jeho osoba ztěží může odpovídat za vymáhání práva v České republice.
V další části dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu,
že musel vědět o neživotaschopnosti svého projektu, který soud nazval
„letadlem“. Zdůraznil, že byl přesvědčen o opaku. Podle jeho propočtů musel
záměr vyjít. Počítal s tím, že osoby, kterým bude úvěr poskytnut, jej budou
splácet, resp. v záporném případě, že budou respektovat úvěrové smlouvy a při
prodlení se splácením úvěru vrátí celou poskytnutou částku, jak bylo v
úvěrových smlouvách ujednáno. Uhrazené splátky či vrácené celé úvěry by byly
logicky použity pro vrácení poskytnutých akontací nebo na poskytnutí nových
úvěrů. Obviněný zdůraznil, že pokud se takto v lidském jednání mýlil, nelze mu
tento omyl přičítat k tíži a již vůbec ne jej za něj soudit. Zopakoval, že
nikdy neměl v úmyslu někoho uvést v omyl, jeho jednáním nikdo nenabyl
majetkový prospěch, tudíž se neobohatil, když aktiva společnosti odpovídají
jejím pasivům a poskytnuté úvěry nebyly darem, ale vratným plněním. Jestliže
žádný majetek nechybí, nelze přijmout závěr o jeho podvodném úmyslu. Samotné
náklady na podnikání v částce 2 mil. Kč hradil ze svých prostředků.
Dovoláním obviněný napadl též výrok o náhradě škody. Namítl, že vrchní soud
nevzal na vědomí skutečnost, že část poškozených se přihlásila do konkursního
řízení a v rámci rozvrhového usnesení bude uspokojena. Pokud těmto osobám byl
přiznán nárok na náhradu škody v plné výši, přiznal ji soud duplicitně, přičemž
i jeho závěr, že zjištěná pohledávka nemá účinky pravomocného rozsudku
(nezakládá překážku rei iudicatae), a tedy není exekučním titulem, je v rozporu
s naukou konkursního práva. Obviněný rovněž shledal, že ve výroku o vině je
vnitřní rozpor, pokud je zde uvedeno, že „…část takto získaných finančních
prostředků vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v
celkové výši 34.125.756,- Kč“.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby předmětné
rozhodnutí bylo v části napadené dovoláním zrušeno a věc byla přikázána
Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněné námitky, které se týkají
existence zákonných znaků trestného činu podvodu, lze sice obsahově podřadit
pod deklarovaný dovolací důvod, avšak s jedinou výjimkou nejsou důvodné.
Námitky obviněného směřují především proti existenci objektivního znaku
trestného činu podvodu – obohacení, kterým se rozumí každé neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby. Jestliže obohacení spočívá v
rozmnožení finančních prostředků obohacené osoby, je z hlediska formálních
znaků trestného činu lhostejné, jak tato osoba finančních prostředků použije. K
naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby pachatel
peněz „použil pro svoji potřebu“ ve smyslu zvýšení svojí životní úrovně. O
trestný čin podvodu jde i v případě, když podvodně získané prostředky jsou
pachatelem použity k financování podnikatelské činnosti, která je jinak zcela
legální. Sám obviněný připustil, že objektivní stránka trestného činu podvodu
může být naplněna i při použití peněz pro potřeby podnikání. Státní zástupce
konstatoval, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že v předmětné věci nešlo o
použití finančních prostředků „pro podnikání v pravém slova smyslu“. Pokud
peněz použil k tomu, aby alespoň malé části klientů byly úvěry skutečně
poskytnuty, popř. na vrácení některých akontací, pak si tím fakticky vytvářel
podmínky, aby oddálil odhalení své trestné činnosti a mohl v ní pokračovat.
Takovéto použití získaných finančních prostředků nebrání tomu, aby jednání
obviněného mohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.
Za ne zcela přiléhavé státní zástupce shledal znění tzv. právní věty, pokud
uvádí, že obviněný „obohatil sebe“. Ze skutkových zjištění rozvedených v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že finanční prostředky byly
použity především pro potřeby podnikání společnosti F., s. r. o. Ačkoli se
jednalo o společnost obviněným plně kontrolovanou (byl jejím jediným jednatelem
a společníkem), tak z hlediska občanského, resp. obchodního práva šlo o
subjekt, jehož majetek byl odlišný od majetku obviněného. Těmto skutkovým
zjištěním by odpovídalo znění právní věty, podle které obviněný „obohatil
jiného“, popř. „sebe a jiného“ (část finančních prostředků byla vyvedena do U.
a. R., kde obviněný podnikal jako fyzická osoba). Podle názoru státního
zástupce však uvedená formální vada výroku o vině nemá žádný dopad na postavení
obviněného, neboť z hlediska formálních znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. jsou znaky „obohacení sebe“ a „obohacení jiného“
naprosto rovnocenné. Vzhledem k personálnímu spojení obviněného se společností
F., s. r. o., nemá zmíněný nedostatek praktický význam ani z hlediska posouzení
konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Problematika rozlišení
majetku obchodní společnosti a fyzické osoby, která je jejím jediným
společníkem, je již řešena v judikatuře a nevyžaduje dalšího judikatorního
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K námitce obviněného o neexistenci subjektivní stránky trestného činu státní
zástupce konstatoval, že v případě, kdy chybí doznání pachatele, lze na
zavinění a jeho formu usuzovat ze všech okolností, za kterých byl trestný čin
spáchán. V tomto směru odvolací soud poukázal na nereálnost celého projektu,
neboť obviněný neměl pro poskytování úvěrů k dispozici žádné jiné finanční
zdroje kromě prostředků získaných z tzv. prvních splátek. Ty však představovaly
pouze cca 1/10 přislíbených úvěrů a obviněnému tudíž muselo být naprosto
evidentní, že podstatnou část žadatelů o úvěr nebude moci uspokojit. Státní
zástupce současně dodal, že pokud alespoň některým žadatelům byly úvěry
vyplaceny, muselo být obviněnému zjevné, že mu nezůstanou k dispozici
prostředky na vrácení poskytnutých prvních splátek neuspokojeným žadatelům.
Navíc obviněný uzavřel několik set smluv o poskytnutí úvěru v průběhu sedmi
měsíců, přičemž úvěry měly být poskytnuty do šedesáti (nejdříve pracovních,
později kalendářních) dnů od uzavření smlouvy. V tomto krátkém časovém období
nemohl počítat s výraznějším příjmem ze splácených úvěrů, i kdyby byly všechny
spláceny řádně. Vážně míněný projekt by musel počítat i s notoricky známou
okolností, že část osob, které řeší svoji finanční situaci půjčkou či úvěrem,
je následně řádně nesplácí. Obviněnému bylo přitom jasné, že projekt nemůže na
principu financování úvěrů z tzv. prvních splátek fungovat, což dokládá i
skutečnost, že i některým osobám – mandatářům, jejichž prostřednictvím uzavíral
smlouvy o poskytnutí úvěru, uváděl nepravdivá tvrzení o krytí celého projektu
ze zahraničního zdroje. Obviněný získal finanční prostředky na základě tvrzení,
že poškozeným bude poskytnut úvěr, ačkoli bylo zjevné, že drtivou část úvěrů
nebude schopen poskytnout. Jednotlivé žadatele o úvěr tím uváděl v omyl,
přičemž jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.
Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku ohledně rozpornosti závěrečné
části tzv. skutkové věty, neboť z celkového jejího kontextu je zřejmé, že
způsobení škody ve výši 34.125.176,- Kč bylo důsledkem veškerého jednání
obviněného popsaného ve skutkové větě a nikoli toliko vyvedením části
finančních prostředků ze společnosti F., s. r. o. Podle jeho názoru
neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu ani námitky týkající se výroku o
náhradě škody. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je možné vytýkat i nesprávnost výroku o náhradě škody. Dovolatel by však musel
namítat nesprávné hmotně právní posouzení, tj. porušení hmotného práva, např.
porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah
náhrady apod. Obviněný však vznesl námitky procesního charakteru v tom směru,
že probíhající konkursní řízení tvořilo procesní překážku pro rozhodování o
náhradě škody. V této spojitosti státní zástupce poznamenal, že konkursní
řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 77/2000, se týká
nikoli obviněného L. V. jako fyzické osoby, ale právnické osoby – společnosti
F., s. r. o. Existence souběžně probíhajícího konkursního řízení, které se
týkalo jiného subjektu, nemohla bránit tomu, aby byl obviněný zavázán k náhradě
škody, kterou jako fyzická osoba trestnou činností způsobil.
Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že skutek vymezený v tzv. skutkové
větě napadeného soudního rozhodnutí a rozvedený v jeho odůvodnění, vykazuje
všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jediná
nepřesnost týkající se otázky, zda obviněný obohatil trestnou činností sebe
nebo též jiného, nemá praktický dopad na jeho postavení a netýká se právní
problematiky, která by vyžadovala judikatorního řešení. Státní zástupce proto
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl,
protože jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu. Dále navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně
vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného L. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování
a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje, zda hmotné právo bylo správně
aplikováno, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r
odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtku obviněného L. V., že
se odvolací soud nezabýval jeho obhajobou ohledně finančních částek 50.000,-
Kč a 80.000,- Kč, neboť jde o námitku, která se týká správnosti a úplnosti
skutkových zjištění. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
ani pod žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání nelze podřadit i
výhradu obviněného směřující do výroku o náhradě škody. V daném případě totiž
není namítáno porušení hmotného práva, ale to, že probíhající konkursní řízení
vytvořilo procesní překážku pro rozhodování o náhradě škody v trestním řízení.
V dovolání obviněný L. V. rovněž v podrobnostech tvrdí, že skutek, který se
stal, není trestným činem podvodu, neboť nebyly naplněny po objektivní i
subjektivní stránce znaky tohoto trestného činu. Tato námitka obsahově
uplatněný důvod dovolání naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda
napadené soudní rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na
cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou
velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle § 4
písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti
od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu
jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v
příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro
rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně
známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných
podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti
žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i
skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž
zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo
skupiny osob (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek – věci trestní pod č. 18/1991). Škoda na cizím majetku představuje
jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk
(hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být
zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v
době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze znění tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je
zřejmé, že odvolací soud považoval znaky trestného činu, jímž obviněného uznal
vinným, za naplněné, neboť svým jednáním „ke škodě cizího majetku sebe obohatil
tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého
rozsahu“ (str. 48 rozhodnutí).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v rozporu s
trestním zákonem, když jednání obviněného L. V., jak je popsáno v tzv. skutkové
větě výroku o vině rozsudku (viz jeho citace výše) a rozvedeno v jeho
odůvodnění kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Již Krajský soud v Ostravě, pobočka v
Olomouci, z jehož skutkových zjištění v podstatné části vycházel i odvolací
soud, v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 28 T 2/2003, k jednání
obviněného mimo jiné konstatoval: „…sám ve své výpovědi uvedl, že ani on,
jakožto fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem L. V. – U. a. R., ani
následně společnost F., s. r. o., na kterou byly veškeré úvěrové aktivity
převedeny, neměli žádný větší finanční kapitál k dispozici. Nebyl zde žádný
investor, který by vložil do této podnikatelské činnosti finanční prostředky,
rovněž tak nebyl čerpán žádný úvěr. V případě společnosti F., s. r. o.,
existoval pouze vklad základního jmění ve výši 100.000,- Kč. Tyto skutečnosti
vyplývají nejen z výpovědi obžalovaného, ale zejména ze znaleckého posudku z
oboru ekonomika, odvětví účetnictví… V návaznosti na to soud prvního stupně
zdůraznil, že při principu, na jakém poskytování úvěrů fungovalo, nebyla
společnost F., s. r. o., schopna dostát všem svým závazkům z uzavřených smluv. Současně podtrhl: „Není představitelné, aby bylo možné vybrat ve lhůtě ať již
60 kalendářních nebo pracovních dnů takový objem finančních prostředků z tzv. akontací, aby bylo možné dostát smluvním závazkům poskytnout úvěry v
nasmlouvané výši. V takto krátkém časovém období nelze ani předpokládat získání
dalších finančních prostředků ze splátek úvěrů, a to včetně úroků, už vůbec ne
při úrokové sazbě, jaká byla v citovaných smlouvách dohodnuta.“ Prvostupňový
soud rovněž poukázal na skutečnost, že v daném případě se nejednalo o naivitu
obviněného v podnikání, neboť byl usvědčován i výpověďmi svědků mandatářů K.,
Ing. V., H., H., Ing. Z. a dalších. Následně uvedl: „Z těchto svědeckých
výpovědí je totiž zřejmé, že si musel být velmi dobře vědom toho, že podnikání
na principu financování úvěrů z vybraných prvních splátek nemůže fungovat. …
obžalovaný všem výše jmenovaným svědkům popsal princip fungování poskytování
úvěrů zcela odlišným způsobem, než jak toto ve skutečnosti fungovalo a jak to
popisuje ve shodě se skutečností i ve svých výpovědích v rámci trestního
řízení. Jmenovaní svědci výslovně uvádějí, že jim sdělil, že je jeho
podnikatelský záměr finančně kryt, kdy za ním stojí silný zahraniční investor,
který zajišťuje finanční prostředky pro poskytování úvěrů, které se mu mají
následně prostřednictvím úroků zhodnotit. Např. svědek Ing. V. uvedl, že mu
obžalovaný sdělil, že za jeho podnikáním stojí takový finanční kapitál, který
mu umožňuje poskytovat půjčky po dobu pěti let, aniž by tyto byly spláceny. Rovněž tak obžalovaný uváděl zájemcům o zastupování jeho firmy při poskytování
úvěrů nepravdu ohledně již poskytnutých úvěrů, kdy svědek Ing. Z.
uvedl, že mu
obžalovaný sdělil, že poskytli již úvěry ve výši 120 milionů Kč.“ Pokud jde o
finanční situaci obviněného, tak soud prvního stupně připomněl výpověď svědka
K., ze které bylo zřejmé, že v důsledku své předchozí podnikatelské aktivity se
obviněný dostal do finančních problémů, neboť i svědkovi dlužil peníze. Jeho
tvrzení mandatářům o komisi odborníků, která měla posuzovat bonitu žadatelů o
úvěr, označil za nevěrohodné, neboť nebyl schopen se k ní blíže vyjádřit a
označit její členy. Z hlediska subjektivní stránky soud shledal v jednání
obviněného přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť byl veden snahou
vylákat od poškozených subjektů finanční prostředky (vše na str. 241 až 244
rozsudku krajského soudu).
V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci argumentaci soudu
prvního stupně doplnil: „…z provedeného dokazování vyplývá nezpochybnitelný
závěr, že obžalovaný neměl kromě finančních prostředků, získaných formou tzv. první splátky na budoucí poskytnutý úvěr, žádné další finanční zdroje, ze
kterých by poskytování úvěrů mohl financovat. Je-li tomu tak, pak ovšem
nepochybně muselo mít podnikání obžalovaného takovou formu, která se v lidové
mluvě označuje pojmem “letadlo“. I když odmyslíme nutné režijní náklady,
potřebné pro činnost obžalovaného, popř. společnosti F., s. r. o., pak je
zjevné, že obžalovaný vzhledem k parametrům tzv. první splátky na budoucí
poskytnutý úvěr mohl žadatele o úvěr uspokojit pouze v objemu 10,93 % z
celkového objemu přislíbených úvěrů, a to v kterémkoliv okamžiku svého tzv. podnikání. Z toho také vyplývá, že čím více úvěrů poskytl, tím více muselo být
uzavřeno jiných smluv o poskytnutí úvěru, aby získal finanční prostředky k
jejich krytí. Takovýto projekt tedy musel být od počátku na první pohled
neživotaschopný a bylo zjevné, že nejméně 89,07 % z celkového objemu
přislíbených úvěrů na základě jednotlivých smluv v žádném případě nemůže být
poskytnuto.“ V návaznosti na to odvolací soud k subjektivní stránce v jednání
obviněného konstatoval: „…z předloženého spisového materiálu vyplývá, že se
jedná o osobu se středoškolským vzděláním, řadu let působící jako soukromý
podnikatel, a navíc bez jakýchkoliv známek ovlivnění intelektových schopností. Ve složce vědomí subjektivní stránky projednávaného trestného činu tedy nelze
shledat nic, co by trestní odpovědnost obžalovaného za projednávané jednání
vylučovalo. Uvádění nepravdivých údajů o zdrojích financování pak v rovině
složky vědomí a složky vůle obžalovaného nasvědčuje v souladu se závěry
nalézacího soudu přímému úmyslu obžalovaného podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.“ Současně vrchní soud zdůraznil: „Z hlediska trestní odpovědnosti
obžalovaného přitom není rozhodující, zda obžalovaný finanční prostředky,
získané od poškozených, použil pro svou vlastní osobní potřebu, nebo zda byly
použity na chod společnosti F., s. r. o., v níž byl obžalovaný jediným
společníkem, popř. na potřeby podnikání, které obžalovaný realizoval jako
fyzická osoba pod hlavičkou U. a. R. Rozhodující je, že získal finanční
prostředky na základě tvrzení, že poškozeným bude poskytnut úvěr, ačkoliv bylo
zjevné, že drtivou část úvěrů poskytnout nebude schopen. …obžalovanému přitom
není kladeno za vinu způsobení škody všem subjektům, se kterými příslušné
smlouvy uzavřel, ale pouze těm subjektům, kterým úvěr poskytnut nebyl, popř. kterým nebyla do uplynutí lhůty k poskytnutí úvěru tzv. akontace vrácena. Skutečnost, že od nich získané finanční prostředky byly použity na podnikání
obžalovaného a nikoli pro osobní potřebu obžalovaného, pak může mít pouze
určitý vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost jeho jednání.“ Soud druhého
stupně též uvedl, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že v době výběrů
částek 50.000,- Kč a 80.000,- Kč ještě o prohlášení konkursu nevěděl.
V případě
částky 7.251.000,- Kč spisový materiál neobsahuje žádný důkaz, který by
prokazoval, že obviněný tyto finanční prostředky skutečně použil pro svoji
potřebu. Je naopak pravděpodobné, že z těchto peněz poskytl jiné úvěry pod
hlavičkou U. a. R. (vše str. 111 až 113 rozsudku vrchního soudu).
Ze skutkových zjištění, která byla ve věci učiněna a podrobně rozvedena v
příslušné části odůvodnění obou soudních rozhodnutí, je i podle Nejvyššího
soudu zcela evidentní, že obviněný L. V. svým jednáním naplnil objektivní i
subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. S námitkami
uplatněnými v tomto směru v dovolání nelze souhlasit. V době uzavírání smluv o
úvěru, ať již prostřednictvím mandatářů či osobně, obviněný peněžní částky
převzal přesto, že „neměl dostatek finančních prostředků v hotovosti a ani jiné
zdroje příjmů, aby mohl splnit své závazky vůči poškozeným ohledně dohodnuté
výše úvěru, výše jmenované poškozené v tomto směru uvedl v omyl, přičemž
přislíbené úvěry neposkytl a ve sjednané lhůtě poskytnutí úvěru ani nevrátil
výše uvedené částky, kdy nejméně část takto získaných finančních prostředků
vyvedl ze společnosti F., s. r. o., čímž poškozeným způsobil škodu v celkové
výši nejméně 34.125.756,- Kč“ (str. 48 výroku o vině rozsudku odvolacího
soudu). Současně je nutno odmítnout výtku vznesenou v dovolání o rozpornosti
tzv. skutkové věty, neboť z jejího znění vyplývá, že celková škoda byla
způsobena veškerým počínáním obviněného a nikoliv jen vyvedením části
finančních prostředků z označené obchodní společnosti. Zjištěným jednáním
obviněného byly jednotlivé poškozené fyzické nebo právnické osoby uváděny nejen
v omyl a byla jim způsobena vyčíslená škoda, ale též došlo k neoprávněnému
rozmnožení majetku, tj. k obohacení zejména společnosti F., s. r. o., i
obviněného, který podnikal pod obchodním názvem U. a. R. V trestním řízení sice
nebylo prokázáno, že by obviněný tyto peníze použil pro svoji potřebu ve smyslu
si jimi zvýšit svou životní úroveň. Z hlediska zákonných znaků trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. je nepodstatné, že získané finanční prostředky
nebyly použity právě tímto způsobem, ale bylo jich užito na shora specifikované
„podnikání“ zmíněné právnické osoby nebo obviněného jako fyzické osoby, a to v
rámci poskytnutí úvěrů některým klientům či na vrácení některých akontací. V
daném případě je naopak podstatné, že jednotlivé dílčí útoky předmětného
trestného činu byly dokonány (tj. došlo k naplnění všech příslušných zákonných
znaků) již okamžikem převzetí peněžních prostředků od poškozených subjektů. Na
trestní odpovědnost obviněného proto nemohou mít vliv pohledávky postoupené
společnosti F., s. r. o. postupitelem L. V. – U. a. R. a otázka reálnosti
jejich vymožení správcem konkursní podstaty. To platí i ohledně vrácení tzv. akontací, ať již bylo úplné či částečné, k němuž došlo u omezeného počtu
poškozených daleko po lhůtě, kdy měl být úvěr poskytnut, a tudíž vrácené
peněžní částky mohly být považovány pouze za náhradu škody. Nutno připomenout,
že obviněnému je kladeno za vinu způsobení škody jen těm subjektům, kterým úvěr
nebyl poskytnut, popř. kterým nebyla do uplynutí lhůty k poskytnutí úvěru tzv. akontace vrácena. Na tyto všechny okolnosti důvodně upozornil v napadeném
rozsudku i vrchní soud.
S poukazem na zjištěné skutečnosti, které byly popsány
v předchozích odstavcích tohoto usnesení a jež se týkaly subjektivní stránky,
bylo v jednání obviněného odvolacím soudem oprávněně shledáno úmyslné zavinění
podle § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud toliko dodává, že s ohledem na
ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., a to ohledně
způsobení škody velkého rozsahu i zavinění z nedbalosti.
Nedostatkem hmotně právního charakteru je však skutečnost, že tzv. právní věta
v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ne zcela odpovídá skutkovým
zjištěním, neboť její náležité znění z hlediska jednání obviněného mělo být:
„ke škodě cizího majetku sebe a jiného (konkrétně společnost F., s. r. o.,
jejíž majetek byl odlišný od majetku obviněného, byť byl jejím jediným
jednatelem a společníkem) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak
na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Jelikož jde o vadu zcela nepodstatnou,
která nemá žádný vliv na správnost použité právní kvalifikace předmětného
skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění
zák. č. 265/2001 Sb., včetně výše způsobené škody jako okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby (téměř sedminásobně převyšuje zákonný znak škody
velkého rozsahu ve smyslu znění § 89 odst. 11 tr. zák.) a hodnocení stupně
společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, a to i s ohledem na ustanovení §
88 odst. 1 tr. zák., tak její náprava by nemohla vést ke zlepšení postavení
obviněného z hlediska rozhodnutí o vině. To plně platí i o navazujících
výrocích o trestu a náhradě škody.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že
projednání dovolání, jež by spočívalo v napravení zmíněné nepřesnosti mezi tzv.
právní větou a tzv. skutkovou větou výroku o vině napadeného rozsudku, by
nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a rovněž otázka, která by měla
být z podnětu dovolání řešena (rozlišení majetku právnické osoby – obchodní
společnosti a majetku fyzické osoby, která je jejím jediným jednatelem a
společníkem), není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů
byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného L. V.
odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.,
přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k