6 Tdo 1286/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o
dovolání, které podal obviněný V. S., nar. XY na XY, občan Ukrajiny, v ČR
trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019,
sp. zn. 67 To 173/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 95/2018, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29
T 95/2018, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným
přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím,
že: „dne 17. 3. 2018 v čase kolem 18:00 hodin, v prostorách recepce hotelu XY,
XY, poté, co poškozený J. V., nar. XY, vulgárně urážel obžalovaného, kdy ho
vyzýval k pěstnímu souboji, doprovázel to i gestikulacemi, kterými ho vyzýval k
tomu, aby vyšel před hotel, a toto dále doprovázel slovy "pojď ven a vyřeš to
jako chlap", obžalovaný na toto nereagoval a poškozeného J. V. si nevšímal,
přičemž poškozený J. V. využil nestřeženého okamžiku a obžalovaného zezadu
udeřil oběma rukama do hlavy, a to do oblasti týlní části hlavy, obžalovaný se
proti poškozenému J. V. otočil a následně jej v rámci vzájemné potyčky
opakovaně udeřil dlaní sevřenou v pěst do oblasti hlavy a horní části trupu,
což vedlo k pádu poškozeného, přičemž obžalovaný pokračoval v jeho napadání i
ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi a v potyčce nepokračoval, tím, že jej
opakovaně udeřil kolenem do obličejové části hlavy a dále pak jej kopl nártem
nohy do oblasti břicha a hrudníku, tímto způsobil poškozenému J. V. zlomeniny
nosních kůstek, zlomeninu lícního oblouku vlevo s krevním výronem do dutiny
horní čelisti vlevo, podkožní krevní výrony v oblasti obou očí, drobný plášťový
krevní výron nad levou hemisférou mozku.“
2. Za uvedený přečin byl podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 55.815,- Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, podle §
256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nesouhlasí s
názorem soudu, že jeho jednání „zcela zjevně“ překročilo meze nutné obrany. Z
provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že útok ze strany poškozeného na
obviněného přímo hrozil nebo trval po dobu celého konfliktu. Tuto skutečnost
dokládají záběry z kamerového systému, na kterých je vidět, že poškozený i
poté, co se opakovaně ocitne na zemi, tak na obviněného dále útočí a výpověď
obviněného, že věděl, že pokud přestane se svým jednáním, tak bude hned
poškozeným znovu napaden, a konečně výpověď svědkyně L. H., která uvádí, že
neměla pocit, že by obviněný v průběhu celého konfliktu mohl svého jednání
zanechat a pokud by tak učinil, byl by ihned poškozeným opětovně napaden, a
skutečnost, že poškozený se pokusil obviněného znovu napadnout i po příjezdu
policejní hlídky.
6. To, že se poškozený ocitl v průběhu konfliktu na zemi, neznamená, že
by od něj nehrozil další útok (jak uvedl soud prvního stupně), když i po pádu
na zem poškozený na obviněného opakovaně útočil. K tomu obviněný poukázal na
znění komentáře k trestnímu zákoníku. Zdůraznil přitom, že s ohledem na
předchozí jednání poškozeného vůči němu a pověst poškozeného (agresivní opilec)
se důvodně obával, že pokud zanechá svého jednání, tak bude poškozeným okamžitě
znovu napaden.
7. Následně uvedl, že jej poškozený v průběhu celého konfliktu (a i po
jeho ukončení) neustále napadal, a jelikož jeho (obviněného) prvotní jednání
nevedlo k zastavení útoku ze strany poškozeného, bylo nutné užití síly o větší
intenzitě tak, aby byl naplněn účel nutné obrany a odvrácena újma hrozící zájmu
chráněnému trestním zákoníkem – v tomto případě ochrana zdraví a života
obviněného. Pokud by jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená, jak dovodil
soud prvého stupně, musela by zajisté vést k tomu, že by k neustálým dalším
útokům za strany poškozeného na obviněného již nedocházelo. Tento předpoklad
však jednoznačně naplněn nebyl (viz útok poškozeného na obviněného po příjezdu
policejní hlídky), a tudíž nelze uzavřít, že obrana obviněného byla zcela
zjevně nepřiměřená. Vyslovený názor soudu by tak ve svém důsledku popíral smysl
zákonného ustanovení o nutné obraně, když i obranu, která svou intenzitou ani
nepostačuje k odvrácení trvajícího útoku, již považuje za zcela zjevně
nepřiměřenou, neboť obrana musí být zásadně alespoň tak intenzivní, aby útok
jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, k čemuž v tomto případě nedošlo.
8. Pojem zcela zjevně nepřiměřené obrany je nutno vykládat v
subjektivním pojetí. Obviněný za sebou nemá žádný bojový výcvik, nikdy nedělal
žádné bojové sporty ani se nikdy neúčastnil žádných šarvátek nebo rvaček. Tento
konflikt pro něj byl první situací v životě, kdy byl nucen v sebeobraně použít
fyzické násilí. Navíc byl po celou dobu konfliktu z obavy o zdraví a tělesnou
integritu značně rozrušen. Jednání, které je mu kladeno za vinu, učinil v nutné
obraně.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, a jemu
přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn.
29 T 95/2018, a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Souhlasil
přitom s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podané dovolání
považuje za důvodné. Ačkoli se soudy pokusily věc pečlivě vyhodnotit, přesto v
konečném důsledku pochybily. Nezohlednily to, že otázku naplnění podmínek nutné
obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se
jevila obránci v době napadení a nikoli tak, jak se jeví osobám, které ji
následně posuzují. Dále soudy pochybily, když obviněnému vytkly, že se nechoval
v souladu se zásadou subsidiarity, přestože v případě nutné obrany není
subsidiarita vůbec žádána. Tyto chyby vedly k tomu, že obviněný byl uznán
vinným trestným činem, ačkoli jednal v nutné obraně. Důsledkem je porušení
pravidla, že riziko za výsledek střetu, který je konfliktem útočníka a obránce,
musí primárně nést útočník.
11. Pokud soudy zdůraznily, že obviněný měl možnost jiného řešení
konfliktu, např. v podobě přivolání policie nebo že po pádu poškozeného na záda
obviněný mohl konflikt ukončit a odejít, pak trvají na subsidiaritě v nutné
obraně. Ovšem pro jednání v nutné obraně není subsidiarita podstatná, tj.
nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu
útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu
případně stupňoval podle způsobu útoku. Exces z mezí nutné obrany nelze
spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl
útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou
(intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou
způsobu útoku. Úvaha soudů o tom, že obviněný měl a mohl konfliktní situaci
řešit jinak, je tudíž ve vztahu k projednávané věci bez významu. Nikdo není
povinen chovat se zbaběle, člověk není povinen sklonit se před hrubiánem a
právo nesmí ustupovat bezpráví. První argument soudů, podle kterého je nutná
obrana vyloučena, tedy není správný.
12. K druhému argumentu, že po pádu poškozeného na záda, již obviněný
nemohl jednat v nutné obraně, protože po tomto momentu již nebyl poškozený
schopen se mu fyzicky postavit, poškozený ho už nenapadal ani ze strany
poškozeného nehrozil žádný útok, státní zástupce konstatoval, že tento argument
vůbec nezohlednil subjektivní stav obviněného /obránce. Naopak vycházel čistě z
objektivního ex post hodnocení, které je založeno na rozfázování kamerového
záznamu. Nicméně obviněný ve víru bitky, kterou vyvolal poškozený, takovou
možnost chladného, objektivního zhodnocení kamerových záznamů neměl. Judikatura
proto význam subjektivního hlediska zdůrazňuje, a nebazíruje na objektivním,
chladném, z bezpečí kanceláře a s odstupem času učiněném vyhodnocení.
Subjektivní pohled je o to důležitější, že obránce se pod útokem neocitá
vlastní vinou, nemůže za něj, stresovou situaci s omezeným rozhodovacím
prostorem vyvolává útočník.
13. Státní zástupce zdůraznil, že poškozený obviněného dlouhodobě
urážel, nadával mu, choval se agresivně i vůči dalším lidem. Okolí z něj mělo
obavy. Obviněný se snažil střetu s ním vyhnout, a to i inkriminovaného dne. Z
hlediska posouzení obranného jednání je nutno zdůraznit, že poškozený se
holedbal, že je držitelem černého pásu z juda (nejvyšší technický, potažmo
výkonnostní stupeň v bojovém umění) a že obviněného zbije. Zákeřný útok zezadu
a představa, že proti obviněnému stojí trénovaný zápasník (jak se prezentoval
poškozený), musela v obviněném jistě vyvolat úlek, stres a další silné emoce.
14. Závěr soudů, že od 18:07:39 hod. (čas pádu poškozeného na zem) neměl
obviněný důvod k obraně, je nesprávný. Celou dobu se jednalo o pokračující
konflikt, kdy obviněný neměl jasné indicie, na základě kterých by mohl důvodně
říci, že mu poškozený/útočník dá již konečně pokoj. To platí i o následném
pokračování konfliktu, kdy sice má obviněný již sice viditelnou převahu,
nicméně poškozený/útočník nedává svým jednáním nijak znát, že nechce v bitce
pokračovat. Obviněný se tedy mohl opodstatněně domnívat, že pokud se poškozený/
útočník znovu zvedne, tak ho znovu i napadne, když tak již i učinil a nedává
najevo, že v bitce končí. Opakované srážení poškozeného/útočníka na zem není
bezdůvodným napadáním či prostou odvetou, je to kontrola situace, kdy obránce
využívá toho, že získal převahu a nenechává boj znovu rozhořet, resp.
kontroluje útočníka, který se nevzdává, snaží se zvednout a pokračovat v bitce.
Pakliže poškozený/útočník po opakovaném sražení na zem znovu a znovu vstával či
se o to pokoušel, nijak nedal najevo ochotu v boji ustat, dokonce po zvednutí
se ze země znovu obviněného napadal, musí nést riziko za újmu na svém zdraví
sám. Je zřejmé, že z pohledu obviněného útok vyvolaný poškozeným/útočníkem
stále trval, a to až do 18:14:12 času kamerového záznamu, tedy do doby, kdy
přijela policie. Pokud tuto závěrečnou část bitky obvodní soud z celého
konfliktu vyloučil, pak se jedná podle státního zástupce o chybu. Jednalo se o
konflikt jediný, který je nutno posuzovat komplexně.
15. K tomu, aby člověk jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku,
musí být v prvé řadě splněna podmínka, že čelí přímo hrozícímu nebo trvajícímu
útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Tato podmínka byla podle státního
zástupce splněna.
16. Splněna byla podle jeho názoru i podmínka adekvátnosti, neboť s
ohledem na okolnosti útoku, jeho způsob a osobu útočníka, si obviněný přes
důraznou a intenzivní obranu rozhodně nepočínal „zcela zjevně nepřiměřeně“.
Podle názoru státního zástupce oplácel stejnou mincí – na poměrně tvrdý fyzický
útok reagoval tvrdou fyzickou odplatou. Okolnost, že obrana byla intenzivnější
než útok, sama o sobě její adekvátnost nevylučuje. Obrana musí být tak
intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok, pouze nesmí být
zcela zjevně přehnaná. V řešené kauze navíc obviněný podle své představy čelil
držiteli černého pásu v bojovém umění. O zcela zjevnou nepřiměřenost se tedy v
řešené kauze nejednalo, způsob obrany byl v zásadě srovnatelný se způsobem
útoku. Nutnou obranu nevylučuje fakt, že obviněný v roli obránce způsobil
poškozenému poranění mající povahu ublížení na zdraví a byl s tímto následkem
srozuměn. Zavinění ve vztahu k následku činu nutnou obranu nevylučuje, není-li
obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, pak nezáleží na tom, zda byl
obránce s možnými negativními následky obrany srozuměn či nikoliv, nezáleží ani
na tom, že útočník utrpěl vážnější zranění než obránce. Podle státního zástupce
je splněna podmínka nutné obrany, a to existence trvajícího útoku. Pro úplnost
dodal, že v situaci, kdy ve věci činné soudy uznaly, že podstatná část jednání
obviněného se odehrála v nutné obraně, k excesu došlo až posléze, není jasné,
která zranění poškozený utrpěl v době, kdy se obviněný podle soudů pouze
bránil, a která v době, kdy již z limitů nutné obrany vybočil. Již sama tato
okolnost vede k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát. Za zranění,
která obviněný poškozenému způsobil v době, kdy jednal v nutné obraně, nemůže
nést odpovědnost. Tu může nést pouze za zranění, ke kterým došlo až po
vybočení z mezí nutné obrany. Soudy však toto rozlišení neprovedly. I pokud by
byl správný jejich závěr o extenzivním excesu, není podle státního zástupce
možné spolehlivě určit, která poranění byla v tomto excesu způsobena, a která
vznikla již předtím v rámci nutné obrany.
17. Státní zástupce pak shrnul, že obviněný jednal v mezích nutné obrany
podle § 29 tr. zákoníku, a proto došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i další
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019,
sp. zn. 67 To 173/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle
§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Protože argumentace uplatněná v dovolání neumožňuje, aby o tomto
mimořádném opravném prostředku obviněného bylo rozhodnuto způsobem upraveným v
§ 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a
dospěl k následujícím poznatkům. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že
trestnost jeho jednání byla vyloučena, neboť jednal v nutné obraně.
25. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem,
není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
26. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem
směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by
jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce
odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná
proti jeho účelu, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně
různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden
útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy
útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně
obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním
zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
27. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu
musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou,
přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když
z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však
ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již
přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž
lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by
však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již
přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil
ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem,
nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné
obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen
(srov. rozh. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně však není třeba čekat,
až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí
vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je
útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze
nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost
podle § 29 tr. zákoníku o nutné obraně nemůže soud vycházet ze závěru, že útok
ze strany poškozeného „velmi pravděpodobně neskončil“. Nelze-li tuto otázku
provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio
pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním
zákoníkem učinit závěr, že útok v době činu napadené (obviněné), která se mu
bránila, trval (srov. rozh. č. 36/1991 Sb. rozh. tr., Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
404).
28. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou výše uvedených
podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku a
současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená způsobu útoku. Při
posouzení přiměřenosti způsobu útoku, jímž je odražen přímo hrozící nebo
trvající útok, je nutné vždy pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých k
incidentu došlo. Je tedy třeba posoudit celou událost v kontextu a zejména pak
na ni nahlížet v její celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část
jednání všech zúčastněných osob, která měla za následek újmu na zdraví či
majetku. Jakékoli jednání, které je předmětem trestního stíhání, musí být vždy
posuzováno s ohledem na veškeré okolnosti případu.
29. Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity
obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana
musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného
odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně
přehnaná. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a
úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba
přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná
jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě
požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem
ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen
byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky
nutné obrany, a tím usnadnil její výkon (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
397-414). Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval
podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí a jednak tyto podmínky zvažoval
především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany
je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela
útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B
3/1983-15, dále i rozh. č. 41/1980 a rozh. č. 18/1982 Sb. rozh. tr.).
30. Ze znění tzv. skutkové věty je zřejmé, že důvod vyvození trestní
odpovědnosti dovolatele soudy nižších stupňů shledaly v tom, že obviněný
„pokračoval v jeho (pozn. míněn poškozený) napadání i ve chvíli, kdy poškozený
ležel na zemi a v potyčce nepokračoval, tím, že jej opakovaně udeřil kolenem do
obličejové části hlavy a dále pak jej kopl nártem nohy do oblasti břicha a
hrudníku, tímto způsobil poškozenému J. V. zlomeniny nosních kůstek, zlomeninu
lícního oblouku vlevo s krevním výronem do dutiny horní čelisti vlevo, podkožní
krevní výrony v oblasti obou očí, drobný plášťový krevní výron nad levou
hemisférou mozku“. Toto jednání obviněného podle právního zhodnocení soudů
nemohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, ač
prvotní část jednání obviněného takto, tedy jako jednání obranné, posoudily
(viz např.: „… obžalovaný se na počátku konfliktu skutečně poškozenému
bránil…“) z důvodů, které vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí.
31. Soud prvního stupně, který při posuzování konfliktu mezi poškozeným
a obviněným vycházel z objektivního důkazu v podobě jeho obrazového záznamu,
jehož obsah podrobně rozvedl v bodě 7. odůvodnění rozsudku, zaujal názor (bod
16.), že „ve chvíli, kdy obžalovaný shodil poškozeného na zem … mohl konflikt
ukončit a odejít, což neudělal“, „naopak v útoku na osobu poškozeného velmi
agresivním způsobem pokračoval, aniž by byl tímto napadán či by z jeho strany
zjevně hrozil jakýkoli útok na jeho osobu“, „pokračoval v napadání poškozeného
… i ve chvíli, kdy měl nad poškozeným absolutní převahu a mohl celý konflikt,
který si podle svých slov nepřál, ukončit“, „nelze od uvedeného okamžiku …
hovořit o tom, že by šlo ze strany obžalovaného o nutnou obranu, … soud
považuje způsob následného útoku obžalovaného za nepřiměřený a velmi intenzivní
…, kdy poškozený v útoku nepokračoval a ostatně ani nemohl, z jeho jednání tedy
obžalovanému žádné nebezpečí již nehrozilo“, „Samotná skutečnost, že poškozený
po určité době … kdy se tak zvaně otřásl z právě prožitého útoku na svou osobu
… opět pokračoval ve slovním konfliktu a určitém napadení obžalovaného
respektive ve snaze o to, nesvědčí o trvajícím útoku poškozeného vůči osobě
obžalovaného“.
32. Odvolací soud naznal, že „v souladu s ustanovením § 29 tr. zákoníku
lze posuzovat jednání obžalovaného pouze do určitého okamžiku, kdy prokazatelně
odvracel útok poškozeného na svou osobu“, avšak po pádu poškozeného na zem
„získal obžalovaný tak výraznou převahu, že poškozený již nebyl ani schopen …
jakkoli se bránit“, v důsledku čehož další jednání dovolatele, který „na něj
nadále velmi razantně útočil…“ bylo odvolacím soudem vyhodnoceno „jako zcela
zjevně nepřiměřené, mající charakter odvety, nikoli vlastní obrany“.
33. K odvolací námitce obviněného, jíž brojil proti závěru nalézacího
soudu, že v určitém okamžiku měl obviněný možnost z místa konfliktu odejít,
uvedený soud sdělil, že ta je nepřípadná, neboť i podle něj (bod 15.
odůvodnění) obviněný „měl po prvotním odvrácení útoku poškozeného možnost
jiného řešení konfliktu, a to především přivoláním policie a odchodem z dosahu
poškozeného“. Další část jednání obviněného proto označil za „svévoli ze strany
prvotně napadeného“, která „jednoznačně překročila meze nutné obrany“. Podle
odvolacího soudu nabyla podoby „konkrétního násilného trestného činu, jak jej
správně posoudil obvodní soud při aplikaci privilegované skutkové podstaty §
146a tr. zákoníku“.
34. Uvedená citace argumentace soudů nižších stupňů svědčí o
neujasněnosti jejich přístupu k posouzení jednání obviněného a rovněž o
nevyložení toho, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného z hlediska posuzování
institutu nutné obrany z hlediska subjektivního vnímání osobou napadenou.
35. Jakkoli zejména odvolací soud (body 12. a 13. odůvodnění jeho
rozhodnutí) i citací příslušné judikatury prokazuje, že si je vědom
skutečností, které při posuzování jednání obviněného z hlediska jeho možného
hodnocení jako jednání v nutné obraně, musí být zohledněny, v praktické
aplikaci na případ posuzovaný i jeho závěry zůstaly neúplnými, resp. dovolacím
soudem neakceptovatelnými.
36. Stran první výtky ze strany dovolacího soudu zásadní nedostatek
dovoláním napadených rozhodnutí navozuje již zjištění, že soudy nižších stupňů
ve svých rozhodnutích explicitně nevyjádřily, jakého excesu z podmínek nutné
obrany se podle jejich závěrů dovolatel vlastně dopustil. Jak správně poukázal
ve svém vyjádření státní zástupce, zákonné podmínky institutu nutné obrany
upravené zněním § 29 tr. zákoníku nedodrží ten, kdo se dopustí tzv. excesu
intenzivního, nebo excesu extenzivního, popř. obou z nich. Zatímco v případě
prvního z nich jde o vybočení co do intenzity zvoleného obranného jednání, tj.
volbou zcela zjevně nepřiměřeného způsobu či nástrojů zvolených k odvrácení
hrozícího či trvajícího útoku, v důsledku čehož je takové obranné jednání zcela
zjevně nepřiměřené svoji intenzitou (a následky, které z ní vzejdou), tak v
případě druhého jde o nedodržení časových podmínek, za nichž může obránce
jednat, tj. že své „obranné jednání“ uskuteční, aniž by útok na jeho osobu,
resp. obecně zájmy chráněné trestním zákonem, započal či bezprostředně hrozil,
nebo naopak již skončil a dále nehrozil.
37. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze transparentním způsobem
shledat, jak k posouzení věci přistoupily. Z vyjádření skutkové věty (k tomu
též níže) a toho, co soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí,
by bylo lze nabýt dojmu, že věc uzavřel tak, že obviněný jednal při extenzivním
překročení podmínek nutné obrany, tj. za situace, kdy už útok poškozeného na
jeho osobu netrval a ani nehrozil. Oproti tomu se však v odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu objevuje hodnocení, podle něhož soud pokládá „způsob
následného útoku obžalovaného za nepřiměřený a velmi intenzivní“, což by
svědčilo o rozpornosti s kritériem pro posouzení intenzivního překročení
podmínek nutné obrany. Při tomto vyjádření však dovolatel důvodně poukazuje na
fakt, že postrádá v hodnocení soudů doložení existence okolnosti, která by jeho
jednání z hranic jednání dovoleného (podmínek nutné obrany) vyčlenila, tj. že
jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená útoku na něj vedenému. Absence
takového jasného vyjádření v odůvodnění obou rozhodnutí je o to více
zarážející, že sám odvolací soud v bodě 13. zmiňuje (a zcela správně), že nutná
obrana může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená. Dovolací soud usuzuje,
že tento nedostatek může spočívat v tom, že i odvolací soud shledával nesplnění
podmínek § 29 tr. zákoníku v tom, že způsobem v rozsudku popsaným napadl
obviněný poškozeného v době, kdy útok z jeho strany netrval, tj. že se dopustil
extenzivního excesu z podmínek nutné obrany.
38. Vrátí-li se dovolací soud k popisu skutku v odsuzujícím rozsudku,
pak pro závěr, který patrně nalézací soud učinil (exces extenzivní), měl zvolit
jiné vystižení podstaty věci, neboť výraz, že „pokračoval“ v napadání
poškozeného poté, co „jej v rámci vzájemné potyčky opakovaně udeřil dlaní
sevřenou v pěst do oblasti hlavy a horní části trupu, což vedlo k pádu
poškozeného“, nevystihuje to, co má za prokázané, tj. že obviněný v souladu se
zákonnými podmínkami prvně uvedeným jednáním odvrátil útok na něj vedený. Pokud
by se mělo jednat o extenzivní exces, pak popis skutku měl vyznít tak, že po
odvrácení takového útoku, za podmínek, kdy došlo k jeho konečnému odvrácení
(nikoli snad jen dočasnému zpacifikování útočníka) tohoto napadl.
39. V bezprostřední návaznosti na toto konstatování lze uvést, že nelze
přijmout argument odvolacího soudu již výše zmíněný, tj. že obviněný „měl po
prvotním odvrácení útoku poškozeného možnost jiného řešení konfliktu, a to
především přivoláním policie a odchodem z dosahu poškozeného“. Pokud by tím
mělo být míněno, což nelze pro celkovou netransparentnost obou napadených
rozhodnutí vyloučit, že se tak obránce má zachovat, jakmile odvrátí prvý atak
útočníka a dosáhne tím situace, která by mu umožňovala řešení zmíněné odvolacím
soudem, pak by bylo třeba dát za pravdu konstatování obsaženému ve vyjádření
státního zástupce, že tím odvolací soud zcela nepřípadně zužuje podmínky
upravené v § 29 tr. zákoníku, neboť ta se subsidiaritou jednání obránce v
případě nutné obrany nepočítá a neupravuje ji. Oprávněním obránce je – při
dodržení podmínky, že zvolený způsob obranného jednání nebude zcela zjevně
nepřiměřený povaze hrozícího či trvajícího útoku – nikoli pouhé zprostředkování
možnosti uniknout vedenému útoku za podmínek, které by se podávaly z možného
výkladu znění odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tj. vzdálení se z dosahu
útočníka, nýbrž úplné odražení/překonání takového útoku. Z daného oprávnění,
které z povahy tohoto institutu vyplývá, je zřejmé, že je též namístě dovodit,
že za zvažovaných podmínek (z pohledu vyloučení intenzivního excesu) není na
překážku aplikace § 29 tr. zákoníku, pokud obránce získá při odrážení útoku
„absolutní převahu“ nad útočníkem.
40. O extenzivním excesu z podmínek nutné obrany může být uvažováno
tehdy, pokud dosažením této absolutní převahy došlo současně i k naplnění cíle,
tj. ukončení útoku včetně hrozby jejího pokračování (viz zastávaný názor, že
pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování útoku útočníkem,
nezabraňuje možnosti užití dalšího obranného jednání), a poté došlo k dalšímu
násilnému jednání ze strany obránce, které by již z hlediska dosažení účelu
institutu nutné obrany nebylo možno pokládat za odůvodněné. Ani pak – viz
následující odstavec – však bez dalšího nelze učinit závěr, že takové (další a
nikoli již obranné) jednání původního obránce je dolózním trestným činem, byť
privilegovaným (hodnocení v napadených rozhodnutích).
41. V případě druhého nedostatku napadených rozhodnutí jde o to, že se
soudy obou stupňů nevypořádaly s obhajobou obžalovaného, jejíž podstatou je
tvrzení, že se stále domníval, že útok poškozeného na jeho osobu neskončil a
ten z jeho strany nadále hrozí. Z pohledu subjektivního vnímání, kterého si
odvolací soud byl rovněž vědom – viz citace v bodě 13. odůvodnění jeho
rozhodnutí – nejde jen o odlišení toho, zda obviněný jednal za podmínek nutné
obraně či ne, z důvodu extenzivního excesu, ale o to, jak má být takové jednání
právně posouzeno. Odvolací soud svým rozhodnutím aproboval přístup zvolený
soudem nalézacím, který v takovém případě dospěl k závěru, že obviněný spáchal
úmyslný trestný čin. Takovou alternativu pochopitelně a priori vyloučit nelze,
musí však být podložena náležitým zjištěním a tomu odpovídajícím odůvodněním
takového závěru. Do hry totiž vstupuje oběma soudy nezvažovaná alternativa tzv.
putativní nutné obrany, která vede k tomu, že vylučuje spáchání dolózního činu
takto se mýlícího obránce. Připomíná se, že podstatou putativní nutné obrany je
pozitivní omyl obránce o existenci okolnosti vylučující protiprávnost a
trestnost činu, který vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Její podstatou může
být to, že (domnělý) obránce např. pouhé chování se jiného považuje za útok na
svoji osobu. V uvedeném směru ve věci posuzované vyvstává otázka hodnocení těch
projevů poškozeného (původního útočníka), které soudy již považovaly za jeho
pouhé chování (viz odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož se
poškozený „pouze snažil postavit na nohy“), jež však obviněný podle své
obhajoby pokládal za další jeho snahu pokračovat v napadání své osoby. Soudy
obou stupňů vůbec nevyložily, proč mají za vyvrácené, že obviněný jednal za
podmínek, které předkládá, tj. z obavy stále trvajícího útoku či jeho
pokračování ze strany poškozeného, a proč dospívají k závěru, že tomu tak, ani
z hlediska subjektivního vnímání obviněného, být nemohlo, potažmo proč jeho
jednání, z něhož měly vzejít popsané zdravotní následky poškozeného, hodnotí
jako úmyslné, zakládající důvod pro jimi užitou právní kvalifikaci skutku.
42. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že
rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou pro vady v právním posouzení jimi
učiněných skutkových zjištění zakládající existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
43. Protože dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud důvodným, rozhodl
z jeho podnětu tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 67 To 173/2019, rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 29 T 95/2018, a také
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
dovolání v neveřejném zasedání.
44. V dalším řízení bude tedy povinností soudu prvního stupně ve věci
znovu rozhodnout, a to při vázanosti právním názorem, který vyslovil ve svém
rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu